Jezero příšer
10.
Jezero
Yan se okamžitě rozhodne. Jestli odpoví kladně…
„Sheo!“ Shea se zmláceným chlápkem, kterého vleče, strne. Poprvé slyší své jméno z jeho úst. Zvedne hlavu. Zní kouzelně. Matka mu vybrala dobré jméno.
„Chceš mi pomoci?“
„Ne, ale chceš se dozvědět tajemství města?!“ Shea pustí chlápka na zem. Hlava bouchne o asfaltový chodník. Narovná se.
„Proč tak najednou?!“ Připadá si absurdně. Křičí na sebe v malé uličce a hlasy zní temnou noci docela zajímavě.
„To je moje věc. Tak co? Chceš nebo ne?“
„Tak mi pomoz je odvézt a jistěže chci.“
Yan k němu přistoupí a on pohlédne do indiánské tváře. Je nádherná. Takhle si představuje indiány míšence. Ne slabé po běloších, ale pyšné po předcích. Jako na fotografiích. Hrdé. Zajímalo by, kdo byl bělošský rodič.
„Otec.“
„Aha. Tak pomůžeš mi nebo ne?“
„Zvládneš to sám. Já se budu dívat.“
„Sakra.“
„To ty ses rozhodl uklidit městský odpad, já ne.“ Shea na něj pohlédne. Zatracenej chlap. Co si o sobě myslí? Nejraději by ho přitiskl k autu a políbil. Ne, udělal by mu to tak, že by na nějakého Zacharyho zapomněl.
Líbí se mi jak supí, jak je rve do toho auta, pranic nezajímaje se o to, jestli šetrně nebo ne. Popravdě nechtěl by být těmi těly. Jeden se probral a teď tam zhrouceně sedí. V klidu se posadí dopředu. Nechápe, proč se tak rozhodl, ale … „Sheo, chceš v tomto městě zůstat?“
„Ani náhodou.“ Složí svoji kostru na přední sedadlo. „Jakmile zahlédnu první příležitost, vypařím se odtud. A taky na dost dlouho.“
„Copak?“
„Ale nic. Jen tak mimochodem nějaké ochotné mladíky tu nemáte, že ne?“
Yan vybuchne smíchy. „Ty po mě chceš, abych tě s někým seznámil?“
Shea se zamračí. „Co je? Jsem zdravý chlap a v tomhle zatraceném městě nemůžete být jen vy dva. Takže mohl bys mě s někým seznámit? Podívej, není to až zas tak těžké, nebo jo? Jestli jo, zdrhám. Jsem zdravý a mám své potřeby… Hej, co to děláš?“ vytřeštěně sleduje Yanovu ruku, jak mu rozepíná zip a poklopec. „Zapni mě.“
„Řiď a mlč.“
„Máme vzadu…“
„Vy běloši jste moc prudérní.“
„Nejsem, Ježíš, nech toho nebo zastavím a zavřu tě pro porušování zákona.“ Zastaví a zadrží jeho ruku, která je ponořená do kalhot.
„Nelíbí se ti? A nedovolávej se boha, protože v tomto případě ti sotva pomůže!“ Olízne si provokativně rty. „Ale já mohu.“
Shea křečovitě nohy u sebe mu drží ruku na svém přirození. Má pocit, že ještě minutu a vybuchne nebo dostane infarkt. Najednou se zatřese a uvolní. Yan se po něm překvapeně podívá.
„Ty jsi fakt byl nadrženej.“ Vytáhne ruku a olíže si ji. „Hm.“
„Jedu.“ Odkašle si, ale podívá se na postavu vedle sebe. Zbláznil se. Naprosto. Jestli to zjistí Zachary, udělá z něj salát pro psy. Lepší bude někdo nekonfliktní, pokud možno bezdomovec. Odkašle si, aby si pročistil hrdlo. „Opravdu někoho neznáš?“
„Ty mě odmítáš?“ udiveně se optá Yan.
„Ano.“
Yan neví, co říct. Tohle se mu ještě nestalo. Co teď? „Proč?“
Shea se na něj mrkne. Nemůže stále ještě uvěřit nad jeho proměnou a potom popravdě byl božský. Nikdy v životě nepotřeboval méně času k tomu, aby se udělal. Stačila jenom položena ruka. „Kvůli Zacharymu. Podívej se, je báječné, co mi nabízíš,“ vůbec nevím, co mi nabízí, ale je to jedno, „ale dobře si uvědomuji, kdo je tvým milencem. Nechci být hozen do jezera, popřípadě skončit pod nějakým autem. Mám rád svůj život, i když někdy stojí za starou bačkoru. A pak já mám v sexu rád hru, žádný tvrdý hrátky.“
„O? A kdo ti to řekl? Natolik mě znáš, že víš, co mám rád?“ říká posměšně, ale v očích se mu tvrdě blýská.
„To víš, spíš se známým člověkem, potom jsi pak pod drobnohledem, což já nechci. Takže co kdybys mi dal jméno nějakého přítulného štěňátka?“
Yan se rozesměje, potom zvážní. „Buď já, nebo nikdo jiný.“
„Pak si někoho najdu sám. Bude to déle trvat, ale mám naději, že to vyjde. Tak jsme tu. Počkej v autě a já odvedu ty dva výtečníky na záchytku. Trochu je tam dají do pucu.“ Vezme prvního pod paží. Vede nebo spíš táhne k záchytce. Z budovy už vybíhají ostatní a berou druhého. Konečně náklad je vyložen a on podepisuje papíry k jejich uložení.
„Buď já, nebo nikdo jiný.“ Co na to říct? Je to výhrůžka nebo co? Copak mu nerozumí, že se nechce zaplést se Zacharym? Ten by nebyl nadšený, že jeho milenec už na něj nemá tolik času. Jak si to vůbec představuje?
„Můžeš jet na tu starou silnici?“
„Ne.“
„Ale jo. Aha vidím, že ses s ní seznámil. Je z ní nejlepší přístup. Věř mi.“
Shea váhá. Z té silnice má ještě teď noční můry. „OK.“ Chce vědět, co mu chce ukázat. S viditelnou nechutí zabočí na starou nepoužívanou silnici. Zuby mu drkotají a dává pozor na to, aby se náhodou nezaryli čumákem do výmolu.
„Tady zastav.“ Shea zastaví a vystoupí. Otřese se. Hnusné místo. Svítí jen měsíc, kolem bzučí komáří a jiná havěť a stromy se sotva pohnou. Má pocit, že za každým keřem číhá indián, aby ho proklál šípem.
„Příšerné místo.“
„Ano. Tady stávala naše vesnice. Podle vyprávění Bílé bouře to bylo dokonalé místo. Lovci lovili, ženy rodily, děti si hrály a všichni uctívali Velké jezero. Bílá bouře byla už provdaná. Narodili se jí dva chlapci a děvčátko, které v dospělosti odešlo za svým mužem do jiné vesnice. Ke každému se chovali pohostinně a ti co je urazili, zaplatili za to životem. To co vyprávěla, byla pravda. Zničehonic všichni umřeli.“
„Proč nezapálila vesnici? Tím by nahradila pohřební hranici.“
„Aha tohle ti neřekla. Její kmen pohřbíval své mrtvé do jezera.“
„Ale to…“
„Přesně tak.“ Stojí a vybavuje si obrázek vesnice, tak jak mu to líčila Bílá Bouře. On je potomkem dcery, která odešla do jiné vesnice. Jako první se jí narodilo děvčátko, později ještě jeden chlapec. Milovala oba dva. Děvčátko pojmenovala Šepotající úsvit, protože se narodila na úsvitu. Když ji bylo šestnáct, narazila v divočině na dva bílé lovce. On se z toho spojení narodil. Nechtěné dítě, ale osvojila si ho prabába a vzala ho k jezeru. Byl jako ona a jednou, až zemře, on převezme její titul, ale s ním to všechno skončí. Tak se rozhodl kdysi dávno.
Shea ho pozoruje. Je mimo jejich svět. Někde, kam nikdo nemůže. Ve vlastním světě přeludů a špatných snů. Rád by se ho dotkl, vytrhl ho z toho zajetí, ale bojí se.
„Půjdeme.“ Vyrazí k mohutnému stromu, od kterého zahne k houštinám. Shea je překvapený, když najde cestičku.
„Chodíte tu?“
„Ano. Nikdy jsme netušili, co se může stát, když prabába pohřbí celou vesnici ve vodách. Nikdy nás nenapadlo, co vznikne.“
„Co?“
„Uvidíš. Ale je to nebezpečné. Máš stále chuť se dozvědět pravdu?“
„Ano a chci vědět vše o té pomstě a taky proč město je rozděleno na dva tábory. A jezero? Proč se pohřbívají prázdné rakve? Objasníš mi to?“
Yan nic neřekne, odhrne větve posledních keřů a vstoupí na holý písčitý břeh. Nedaleko začínají budovy hotelového komplexu. Hledí na jezero postříbřené měsíčními paprsky. Drobné vlnky se lámou o břeh. Voní vodou, rybami a svěžesti. Dokonce i hmyz jako by utichnul.
„Město – dva tábory. Je to jednoduché. Žili tu tak dlouho, že nikdy si nemysleli, že by se něco na tom mohlo změnit a najednou tu stál komplex.“
„Počkej, já myslel, že je to staršího data. Jak dlouho stojí hotel. Pět let?“
„Ano pět let.“ Pět let schůzek se Zacharym. Věděl hned, jak ho uviděl, že k sobě patří. Taky věděl, že to není dobré, ale některé věci člověk neovlivní. Bránil se, ale nakonec mu podlehl stejně jako městu. Zachary si myslí si, že je jeho majetkem. Šeredně se mýlí. „Ale máš pravdu, zdá se, že jsi opravdu dobrý detektiv. Někdo ti řekl nebo něco naznačil. Neboj, nebudu se ptát. Ano je to staršího data, ale poslední léta se to zhoršilo.“
Shea stojí vedle něj, uvědomuje si jeho přítomnost, vůní, která dráždí jeho smysly. Ten kousek pokožky ve výstřihu má na něj přímo elektrizující dopad.
„Nechuť trvá přesně dvě století. V té době se ztratil jeden mladý muž s dívkou. V té době začalo město se rozšiřovat s hlavní třídou uprostřed. Tehdy to byla zaplivaná malá ulice. Jedna půlka města obvinila druhou. Nikdy se na to nepřišlo, kdo to spáchal.“
„Jezero.“
„To nikdo už neví. Je to možné, ale já u toho tehdy nebyl. Nevím to přesně. Pomsta. Ta je z téhož data. Město - nevím, kdo to vymyslel, ale říká, že přijde člověk, který najde odpověď a pomstí se. Že každý kdo zmizí nebo ho zavraždí, bude pomstěn. Z nějakého důvodu si to spojili s tebou.“
„No br, promiň mi to, ale máte divné město.“
„Úplně normální.“
„Sorry, Yane. New York je normální, tohle je na mě moc.“
„Chceš vypadnout?“
Shea si povzdechne. „Nemohu.“
„Proč?“
„Sázka. Trochu jsem se poškorpil se svým přítelem. Byl rozzlobený, že odcházím, když jsem tam mohl udělat kariéru. Jenže já bych ji tam neudělal. Tak jsem mu to vmetl do obličeje, že se nevrátím, ať s tím nepočítá. Mladická nerozvážnost,“ uchechtne se. Bude mít na krku třicítku a nerozvážnost! Vztek - jasný hladový nevidící vztek to byl. Kdy se mozek zatmívá, a ústa říkají, co by nikdy neřekla. Povzdechne si. Platí za ta slova. Jak jednou byla venku, už je nemohl vzít zpět.
„Nikdy?“
„Jednou ano, to víme dobře oba dva.“
„Miloval jsi ho.“
„Nevím. Tak co dál? Teď už všechno vím, až na to co schovává jezero. Jsi teď jiný. Jako by to byla iluze. Moderní oděv, moderní bar.“
Yan se usměje. „Máš pravdu. Celý můj život je jen iluze.“
„Hned od začátku jsem věděl, že jsi jiný.“
„Kvůli mému vzhledu?“
„Ne. Vyhýbáš se tomu tématu a já se budu muset vrátit. On o tom ví?“ Shea kývne k hotelu.
„Ano. Hlídám ho.“
„Proč?“
Yan místo toho se začne svlékat.
„Co chceš dělat?“ Zastaví ho, když chce sundat kalhoty.
„Vykoupat. Neboj, ony mi neublíží.“
„Ony? Zbláznil ses? Nikam tě nepustím!“
„Jsem jejich strážce už věky, nic mi neudělají. Vím jak na ně. Neboj se.“ Rychle se svlékne. Shea s rozkoší i úděsem pozoruje svalnatou štíhlou postavu. Už je tam po nohy, mizí stehna a on stojí a dívá se. Jako by jeho nohy vrostly do země. Zvědavě pozoruje, co bude dál, ale zároveň se třese děsem, že zmizí a on zůstane tu sám.
„Nechceš se přidat?“ Otočí se k němu se zvoucím úsměvem.
„Ne, děkuji. Snad jindy.“
„Jak chceš?“ Vrhne se do vody. Shea mimoděk natáhne k němu ruce, ale už je pryč. Zkříží si ruce na pažích. Je mu nějak chladno. Zírá na jezero. Má pocit, že to trvá celou věčnost, než zahlédne šplouchnutí a vzápětí hlavu s černými vlasy. Měl by je mít dlouhé po pás, ne krátké na ramena, napadne ho. Zaplaví ho radostná úleva, když uvidí pohyb a vzápětí Yana..
„Jsi zpět!“
Yan vystoupí a stojí. Shea se zarazí. Měl takovou radost, že si neuvědomil, jak nádherně vypadá. Jako indiánský bůh léta. Odvrátí oči od jeho těla.
„Nerozmyslíš si? Nabízím hodně!“
„Ne. Měl jsem strach. Šílený! Mohlo se ti něco stát!“ Obejme ho. Má ho rád. Neudiví ho to. Nevadí mu mokrá košile. Drží ho v náručí. Vyznat se ve svých pocitech. Najednou vyjekne, když ucítí ruce na zadku, jak ho svírají.
„Co to děláš?“
„Chtěl jsem to udělat do začátku. Co asi tak?“ Shea se mu vymaní z náručí. Ne. Musí být pevný. Yan se usměje, natáhne k němu ruku a Sheu zastudí něco na ruce. Vyjekne, jak se mu něco zaryje do ruky. Podívá se blíž.
„Co je to?“ neklidně se dívá, jak se objeví kapky krve, které vzápětí mizí.
„Řasy. Masožravé.“
„Cože? To přece neexistuje! Děláš si blázny?!“ Ale místo toho fascinovaně pozoruje řasu v ruce.
„Opravdu?“ Yan se utírá černou košili. Vezme kalhoty a navleče si je. „Kdysi dávno byli normální, skoro. Prostě nebyli tak velkými a chtivými. Od té nehody, co prabába pohřbila své soukmenovce v jezeře, myslím, že se staly většími, silnějším a taky mají větší chuť na masíčko.“
Shea s hrůzou odtrhne kousek řasy. Uvidí krůpěje krve. Vysaje je a olízne ranky.
„Mají trny. Oběť jednoduše jemně ovinou, když je mrtvá pevně omotají a potom pomalu stráví.“
„Ti všichni mrtví…“
„Přesně tak. Představují ti příšeru našeho jezera.“
„Ale ty jsi vyvázl.“
„Díky tomuhle.“ Ukáže na nůž, který se stříbřitě leskne. „Taky vím, co mám dělat. Když se to stane, lidi zpanikaří a utopí se. Čím víc se z toho snaží dostat, tím víc je řasy drží.“
„Proč to nevědí? Proč lidi nevarujete?“
„Každý kdo přijede, ví, kde se má koupat, co má dělat.“
Sheovi dochází hrůzná skutečnost. To co se tu děje ve skutečnosti a ti dva za to mohou. „Vy je krmíte!“
Yanovi zledovatí oči. „Jdeme!“
„To ne! Zarazím to. Okamžitě.“
Yan se k němu přiblíží a Shea se najednou ocitne ve vodě, zpanikaří, ale to už cítí, jak mu něco omotává kotníky. Yan se chladně na něj dívá. Dívá se, jak je stahován do vody.
„Dobrá práce, Yane.“
„Myslíš, Zachary?“
„Jo myslím. Vadil nám. Víš, že jsi jen můj.“
Shea si uvědomí, že upadl do léčky. Ale byla to opravdu léčka? Uvědomí si, že panikaří. Vzedme se v něm hněv. Nezemře tu. Prostě nemůže. Sáhne pod vodu a chce odervat jeden kus řasy. Šílená bolest se mu zabodne do ruky. Nemůže tomu uvěřit, ale ten chlad v očích, ty sevřená ústa. Ne! Nezemře! Proklatě on chce žít! Yan ho smutně pozoruje z břehu jezera. Promiň, ale musí to být.
„Ne!“
Neuvědomí si, že to vykřikl nejen v duchu, ale i normálně. Hne se kupředu. Uvědomuje, že panikaří, že sebou plácá jako ryba na suchu a ti dva se dívají, jak bojuje. Nehýbají se a jsou jak dvě oživlé sochy.
Yan se pohne, když je zastaven. Odvrátí se. Nechce to vidět. Nejraději by se vrhl do vody, ale ví, že je to pro Sheu nejlépe. Buď zemře, nebo se stane odolným. Musí to podstoupit, stejně jako kdysi on, jako Zachary, jako Bílá Bouře před dávnými věky. Silní v jezeře nezemřou.
Shea s posledním možném úniku se vyšplhá na břeh. Nohy i ruce mu pulzují od řas, které jsou zabodlé do masa. Nemá sílu je odtrhnout. Cítí, že je mimo. Přetočí hlavu, když vidí černý Zacharyho pohled.
„Ne!“
Yan zadrží Zacharyho. „Dost. Už ne.“
Zachary se zvedne. „Dokázal se od nich dostat. Jak je to možné?“
„Copak já vím? Nejspíš je proti jejich uspávadlu imunní. Ty jsi to taky přežil. Kdo ví, kolik jich bylo? Necháš ho být, protože ten ti už nepatří. Tak zní dohoda. Co tu děláš?“
„Hlídám to tu. Stejně jako ty mě.“
„Takže to víš?“
„Vím. Necháš ho tu být.“
„Ne.“
„Yane?!“
„Přestanu s tebou spát. Pomůžeš mi nebo ne?“ Yan se mračí. Zachary natáhne ruku a pohladí ho po pevném těle. Touží po něm ještě víc, než na začátku. Skloní se a začne odtrhat řasy. Hází je nazpět do vody.
„Proč jsi mu to prozrazoval?“
„Protože tak to má být. Nemusíš to vědět. Musí přežít. Je zvláštní.“
Zachary přestane mu pomáhat.
„Dělej nebo se z toho nedostane.“
„Budou mít aspoň krmení. Jdu. Přijdeš za mou, až to tu skončíš.“
Yan skloní hlavu. Cítí, že Zachary je rozzlobený. Nechápe jejich vzájemnou nenávist. „Přijdu.“ Zachary zmizí, ale ve stínu budovy se otočí a dívá se, jak tomu vetřelci pomáhá. Jestli nepřijde, zabije je oba. V ruce se objeví černý kus kovu. Zahledí se na temnou masu vody. Nevidí vlnky, odraz měsíčního světla. Vidí jen něco neznámého, co by jeho firma mohla využít. Jenže netuší jak. Jezero se stále úspěšně brání. Yan a tenhle vetřelec jsou jediní, o kterých ví, že se dostali ze spárů řas. Ale jak říká, jsou další, kteří mohli přežít. Možná by je měl najít.
„Jsem tu.“ Zachary ho obejme, aniž by schoval zbraň. Teprve teď si uvědomil, jak je na něm závislý. Nelíbí se mu to, ale kašle na to. Vezme ho paži a vede si ho do svého království. Na břehu leží bez jediného pohybu postava.
Jezero příšer - 11. Krutá pravda
