Jezero příšer
13.
Nový případ
Patolog smutně na něj kouká. „Tak ses rozhodl definitivně?“
„Ano. Pojedu pryč.“
„Nechceš se pokusit to tu změnit?“
Shea se zamyslí. Změnit myšlení lidi? To není jako změnit šaty nebo ponožky, je to daleko složitější. K tomu velmi mocný koncern, který si podmanil celé městečko. Vsadí se, že i místní podsvětí mu zobe z ruky. Musel by se postavit Zacharymu a snášet návaly touhy po Yanovi. Trochu moc námahy.
„Nasedej. Nestůj tu jako tvrdé Y. Poslouchej, mohou zavřít Yana za tu vraždu?“
„Pochybuji. Zabíjel jeho pavouk. Jedině, že by to umožňoval zákon, ale popravdě tohle neprojde. Vrátím se k Lesliemu. To byl můj nadřízený v New Yorku. Podobáš se mu.“
Patolog se rozřechtá. „Taky si rád hraje na mrtvoly?“
Shea se usměje. „Jedině je vyrábí.“
„Kecáš!“
„Nekecám. Vážně. Když už nemůže nějakou najít, vyrobí si ji.“
Patolog se na něj nejistě podívá. „Ehm, to nebude moje krevní skupina.“
„Dělám si legraci. Kam jedeš?“
„K sobě na pitevnu. Takhle si dělat legrací ze starého nemocného člověka.“ Zastaví na červenou a kouká dopředu.
„Nejsi barvoslepý, že ne.“
„Ne, proč?“
„Tak slepý?“
Patolog na něj chápavě hledí.
„No, že málem tím sklem neprostrčíš hlavu. Ti řeknu, tvé sestřence ten hábit nevrátím. Leslie bude okouzlen. Tak kam jedeme?“
„Jsi divnej. Do márnice sem ti to říkal. Nejsi hluchý?“ oplatí mu, ale to už parkuje před márnici. „Něco si vezmu, podívám se na zprávu od přítelkyně a potom ti pomohu balit. Vsadím se, že zdržovat se tu nechceš.“
Shea vystoupí. Horko do něj udeří, až se zalkne. „Nesnáším to tu. Vrátím se do New Yorku. Je tam chladněji a mohu mít tam sex.“
Robert přemýšlí, koho se to tu snaží přesvědčit. Sebe nebo jeho a možná celý svět. Jenže svět ho nebude poslouchat. Zastaví se u počítače a potom jdou do pitevny. Na stolech, které by měly být prázdné je něco přikrytého. Robert vztekle kopne do zdi a zaúpí. „Svině.“
„Co je?“
„Nic, opět ji nechali venku.“
„Koho?“ optá se zvědavě a přejde k tělu. Robert odhrne látku a objeví se mladá tvář dívky, tak okolo osmi let. Shea na ni podívá a povzdechne si. Proč ho to netrklo?
Patolog se na ni dívá a potom na Sheu. „Chci znát vraha, vyšetři to, prosím tě.“
Shea uhne očima. „Ne.“
Patolog přes ni přetáhne prostěradlo a potom zasune do mrazáku. Dveře studeného vězení se hlasitě zaklapnou. Zpříma se podívá na Sheu.
„Dobře.“
Shea přimhouří oči. Už teď by se mohl vydat hledat jejího vraha. „Jen tak?“
„Ano. Nebudu ti u hlavy držet pistoli. Pojď, pomohu ti zabalit. Vsadím se, že toho máš dost.“ Shea se zadívá na označený mrazák číslo šest. Je jich tu celkem deset a ví, že jsou většinou plné. Vyjdou z chladné místnosti do jen trochu teplejší chodby. Robert jde kupředu rázně jako vojáka Shea za ním.
„Zlobíš se?“
Robert se po něm znechuceně podívá. „Ne, Ježíš, to víš, že ne. Jak tě to napadlo?“
„Sám nevím.“ Vejdou do uklizené neosobní kanceláře. Shea se zastaví a dívá se na knihy. Ty jediné jsou používané a konečně pochopí, proč tu je jeho cedulka. Robert tu místnost využívá jako knihovnu.
„Jak zemřela?“
Robert ztuhne a pomalu vytáhne knihu. Potom ji odloží a sedne do křesla. „Sedej si.“
„Je tvoje známá?“
Robert pohladí knihu po hřbetě. „Není, ale víš, chtěl bych, aby se ji dostalo slušného zacházení a spravedlnosti aspoň po smrti, když se jí dostalo zaživa.“
„Nechápu.“
Robert svraští brvy a zničehonic bouchne do knihy, až nadskočí. Supí, jak ze sebe snaží dostat emoce. „Nechápu. Já to chápu. Vždyť viděli a nic neudělali. Nechápu. Jsou doktoři a nic neudělali…“
„Klid.“ Shea se dotkne jeho ruky zaťaté v pěst.
„Byla mučená a hodně dlouho.“
Shea vytřeští oči. „Cože?“
Robert zvrátí hlavu. „Byl jsem v armádě. Viděl jsem různé věci, byl jsem u různých věcí a dělal jsem různé věci. Je to minulost, ale tohle je bestiální. Nechápu, že rodiče, sousedi ve škole, spolužáci nezasáhli.“
„Byla zneužívaná?“
„Ne, ale kdo ví, kdy by i k tomu došlo. Spíš týraná.“
Shea mlčí. Dívá se zpříma do patologových očí. Vidí bolest. Uhne očima. Chtěl odjet a odjede. Zvedne se. „Půjdeme?“
„Jo. Promiň mi to. Nesnáším tyhle věci u dětí. Šerif to vyšetří. Chytí toho parchanta, co to udělal. Neřekl jsem ti, jak zemřela.“
Shea už chce odpovědět, že to není důležité, ale potom si vzpomene na Yana. Jenže ten by nevraždil osmileté holčičky. Dokonce ani Zachary ne. Spíš by se vsadil, že by někoho takového pěkně hluboko pohřbili nebo spíš by skončil jako krmení. Taky jak pohodlně někoho zlikvidovat. Jenže to už není jeho správa. On odjede.
Dorazí k němu domu a Raffy vyběhne ven. Vyskočí na Sheu a důkladně ho olízne.
„No fuj!“ řekne s úsměvem Robert. Načež Raffy se k němu otočí. „To ne psisko! Nepokoušej se nebo skončíš u mě na stole! Já tě varuji…“
„Zbytečné!“
„Víš kolik je v tom bakterii? Kde máš umyvadlo? Hele, pěknej baráček.“
„Dobrý den!“ Oba pozdraví stařenku, která sedí v teplém šátku na lavičce.
„Někdy mám chuť k ní přijít a podívat se, zda ještě žije,“ podotkne Shea. Vyjde nahoru. „Víš, ještě mám krabice z předchozího stěhování.“
„Pěkný byt, hezký dům, Raffymu je tu dobře,“ nadhodí zkusmo. Opravdu by byl enrad kdyby odjel. Dobře se s ním povídá a on je tu docela sám.
„Nebyl jsi v minulém životě buldok?“
„Ne byl jsem tygrem. Úctyhodná sbírka,“ podotkne podezřívavě na knihy s paranormálním tématem. Otočí se na Sheu, jehož výraz je naprosto nečitelný.
„Do tamté krabice.“
„Některé ani neznám.“ Ani se nehne. Oba se na sebe napjatě dívají. Shea se pohne, když ho zadrží velká ruka. „Nevypadáš na někoho, kdo holduje tomuhle tématu.“
Shea se vykroutí, vezme první knihy. Je mezi nimi brak i seriózní studie. Stále se snaží dozvědět proč on. Jenže v žádné z těch knih není odpověď. Je kuriozitou? Mimoděk se dotkne pokožky. Hojí se pěkně, ale stále vypadá, že spadl do ježčího hnízda.
„Co je ti?“ Na rameni ucítí laskavou rukou.
Proč jim nemůže být on? Proč vždy skončí u divných chlápků. Leslie, Robert… jak rád, by je měl za milence, ale zůstanou pouze jeho přáteli. Zatímco takový Yan… Musí odjet. „Nic,“ zabručí. Hodí do krabice knihy. Sevře okraj.
Robert mlčí. Jednou mu to řekne. Má nějaké tušení, že si budou psát.
Dívka. Mrtvá. Týraná. Nebyla jako tehdy, kdy vzal jiný případ, ale podobně vypadala. „Jak zemřela?“ sevře okraj krabice ještě víc.
Robert se posadí. „Byla udušená.“
„Dej je nazpět.“
Robert přikývne. Neptá se, co změnilo jeho rozhodnutí. „Šerif, tě Roberte, bude nenávidět ještě víc.“
„Proč?“
„Protože mu hodlám říct, že jsi důvodem, proč tu zůstávám a najdeš mi nějakého šikovného bratrance, jinak s tebou nepromluvím do konce života.“
„Ehm no víš…“
„Co je?“
Robert se poškrábá na hlavě. „Ono to asi nepůjde.“
„Odmítáš?“ Kopne do prázdné krabice, která zajede k ostatním do rohu.
„Ono, no je tu Yan a já je mám rád, protože no… Všichni rádi chodí ke Dvoum sluncím.“
Shea se rozesměje, když vidí jeho naprosto neskutečně rozpačitou tvář. „Tím chceš říct, že se bojíš Yana natolik, že mě nechceš seznámit s tím skvělým bratrancem, kterého máš někde zastrčeného ve své pitevně? Šokuješ mě, Roberte. Já myslel, že se bojíš jedině ufouna.“
Robert se uculí. „No jo a co když je ufoun?“
„Ujišťuji tě, že je vše možné, kromě ufouna. Zrádce, vrah, násilník, k tomu seznamu přidej i další a vyjde ti, že tohohle nechci ani za zlaté tele. Někoho kultivovaného, kdo by mě vytáhl do divadla, do opery, a pozval na večeři…“
„Hele, nemluvíš tu o Zacharym, že ne?“
Shea se po něm znechuceně podívá.
„No on splňuje dokonale tvoje vize, protože na to má kredit.“
„Ne. Mlčím. Nějak to protrpím. Vyšetřím tu vraždu a bude to.“
„OK. Kam teď?“
„Dám nažrat Raffymu a…“ Obličej se mu zkroutí, jako by ho kousl pes. Patolog čeká, co z něj vypadne. „Na místní policejní stanici.“
Robert se začne smát jako šílený. Shea se urazí a vypadne do kuchyně, aby odebral z velkého sáčku granule. Nasype mu do misky, když najednou se sesune na zem. Těžce dýchá a před očima se mu dělají mžitky. Rukou, hrábne do misky se žrádlem. Má pocit, že je těžká jako kámen. Granule se rozsypou a miska zařinčí o kamennou podlahu.
Robert to zaslechne, ale nevšímá si toho. Možná mu upadla nebo bůhví co. Když se nevrací, jde za ním. „Sheo!“ vyděsí se. Poklekne k němu.
„Je… mi blbě,“ zašeptá. Chce zvednout ruku, ale má pocit, že váží tunu. Robert ho chce zvednout, ale má pocit, že ho nezvedne. Nakonec ho dovleče do pokoje. Odněkud přiběhne Raffy a posadí se. Hnědýma očima sleduje svého pána. Nakonec se k němu přišourá a olízne mu ruku.
„Neboj se, Raffy, bude v pořádku. Má tuhej kořínek.“ Přiloží mu ruku k srdci. Bije jako splašené. Jako by chtělo dohnat všechny světové mistry v běhu. Přesně stav, který u něj zaznamenal předtím. Jenže si myslel, že bude v pořádku. Drží ruku v zápěstí a počítá. To stejné. Dojde do ložnice, usměje se tomu bordelu a stáhne pokrývku. Dovleče ji k pohovce. Svleče ho z těch černých hadrů a odloží je. Přikryje ho.
„Horko.“ Na víc se nevzmůže.
„Za chvilku ti bude zima.“ Ujišťuje ho. Vytáhne mobil. Tady pomůže jen jeden člověk. Podívá se na bledého Sheu. Vypadá jak zombie. Vyjde ven. Nebyl by nadšený, kdyby věděl, komu volá. Vytočí číslo U dvou sluncí.
„Yan.“
„Dobrý den. U telefonu Robert Kinglet. Možná mě neznáte, ale…“
„Vím, kdo jste. Co potřebujete?“
„Jde mi o Sheu. Vím, že jste se ho pokusil zavraždit, ale kvůli tomu nevolám. To je věc mezi vámi dvěma. Chci vědět, jak dlouho u něj bude trvat stav po tom pokusu ho utopit.“
„Aha. Jak to mám vědět?“
„Vím to. Stačí mi jen říct přesné časové období.“
„Měl být mrtvý. Dobře, tak týden, maximálně dva. Jsou to jen návaly. Nic víc.“
„Chápu a děkuji.“
Dívá se na jezero. Odtud má krásný výhled. Masožravé řasy. Z domu se ozve výkřik. Nevšímá si toho. Co udělá s jezerem? Proč tu je? Proč tu je hotel? Teprve teď mu to vše začíná dávat smysl. Existuje maso podobné člověčímu? Napadne ho. Opět se ozve výkřik. Jde dovnitř. Pokrývka dole a on se třese jak ratlík.
„Z…i…ma,“ drkotají zuby nesouvisle. Přetáhne přes něj pokrývku, důkladně ho obalí jako mumii.
„Za chvilku tě to přejde.“
„Dob…ře.“ Vzmůže se jenom na zašeptání a zavře oči. Robert ho starostlivě pohladí po rezatých vlasech. Připomínají mu barvou jednoho kamaráda. Musel si pro jejich barvu dost vytrpět. Je mu ho líto, ale pořád nechápe, jak to dokázal s Judith, nebo spíš s ostatními. Měl pocit, když ho sledoval, že ví, kdo je vrahem. Jenže jak? Byl snad u vražd? Nesmysl. Co v něm je? Cítí, že se tělo uklidňuje.
„Nemusíš to vyšetřit.“
Shea se unaveně usměje. „Chci. Kdysi jsem vzal případ, dal přednost před dívkou,“ říká nesouvisle. Robert si z toho dělá obrázek. „Už jsem vraha nenašel. Snažil jsem se. Neviděl ho. Bylo to strašné. Tentokrát najdu ho. Věříš mi?!“
„Věřím.“
„To je dobře. Ještě chvilku. Tak unavený. Moc,“ šeptá s klesajícími víčky.
Někde zazvoní telefon. Vyndá ho. Na tváři se mu objeví znechucený výraz.
„Dobrý den šerife!“ zavře tiše dveře a vyjde ven.
„Shea O´Donnely?“
„Ne u telefonu patolog Robert Kinglet. Potřebujete něco?“
„Cože? Oh ne, kde je O´Donnely?“
„Nemocný, ale za hodinku bude fit. Co potřebujete?“
„To není vaše věc. Ať je tu do hodiny, nebo má padáka!“ Hovor se přeruší. Robert na něj vyplázne jazyk.
„Trhni si hnátou, Rambo!“ zasměje se. Šerif přesně takto vypadá. Posadí se vedle stařenky. Na rozdíl od Shey ji vezme za ruku.
„Ještě sem živá,“ zaskřehotá hlas. Oči se otevřou.
„Dobrý den. Jsem přítel Shey.“
„Cože?“
„Dobrý den. Jsem přítel Shey. Patolog!“ zařve silně. Seshora ho pozorují dvě kočky.
„Jojo, tam ještě nepůjdu. To je dobře. Půjdu dovnitř. Hezkou neděli.“
„Je úterý!“ zařve. Neví proč, ale pobaví ho to.
„Dyť to říkám ne?!“ zajde dovnitř. Kočky měkce seskočí, zvednou ocasy a běží za paničkou, když se odněkud přiřítí hnědá chlupatá koule. Kočky zaprskají a vyskočí nahoru.
„A potom, že psi jsou věrní,“ když si vzpomene na to, jak seděl u Shey. Přimhouří oči před sluníčkem. Cítí, že se ho zmocňuje malátnost.
„Vstávej, zatracenej patologu!“
„Sheo? Dobře se tu spalo.“
„Jo to já vím.“ Posadí se vedle něj a podá mu studenou plechovku piva. Svorně ho otevřou a napijou se. Vzdychnou a přitisknou na tvář.
„Máš bejt do hodiny u šerifa.“
„Hm. To už bylo ne?“ Když se podívá na slunce.
„Jo. Budeš mít padáka.“
„Hm. Asi si ho převezmu osobně.“ V klidu dopijou pivo a vyrazí k policejní stanici.
„Proč vlastně nemáš šerifa rád?“
Robert se na něj podívá. „protože on nemá rád mě,“ lakonicky řekne. „A nesnáší moji práci.“ Oba se uchechtnou. „Jednou mi pozvracel pitevnu. Od té doby má přísný zákaz vstupu na pozemek márnice. Dodržuje to.“
„Jojo. Tak sme tu. Drž mi pěsti.“
„Počkám tu.“
Shea napůl z auta se na něj mrkne. „Kvůli té dívce?“
„Sheilla se jmenovala.“
Shea přikývne. V ležérním oblečení, slunečními brýlemi na nose, jde dovnitř. Robert mu drží pěsti.
Pomalu se plíží ke dveřím šerifa. Přihladí si vlasy a zaklepe.
„Dále!“
No ne? Řev tygra je mírnější, pomyslí si Shea a vstoupí.
„Hlásím se…“
„Kde ste byl?!“ O stůl se opírá brunátný šerif.
„Ehm doma. Byla jsem nemocný. Chtěl jsem si zaplavat v jezeře…“ Ehm tomu se říká rychlá proměna, když šerif je najednou bledý jak vápno.
„V pořádku. Co jste mi to chtěl?“
A paměť má děravou. „Nic pane. Jen případ Judith Devon za pomocí patologa je vyřešen, tak jsem si říkal…“
„Vy ste si říkal?“ podiví se a rozvalí ve velkém křesle.
„No ano.“
„Tady.“
She se podezřívavě podívá. Jestli si dobře pamatuje, ty desky s mrtvou dívkou byly trochu jiné. Koutkem oka je zahlédne na stole. Udělá krok a chňapne po nich. Otevře je. Případ je jeho. Sevře je pevně v ruce.
„Jsem rád, že se mohu zúčastnit toho případu.“ Zamává deskami. Je to ta dívka.
Šerif opět zbrunátní. Praští do desek na stole. „Tohle je váš případ! Ne tenhle!“
Shea se zatváří udiveně. „Opravdu? Už držím tyhle desky. Chcete, aby se chytl vrah té dívky, Sheilla se jmenovala, že? Nebo snad už máte podezřelého?“ Podle výrazu ne.
„Pracuje na tom jiný tým.“
„Rád se k nim přidám.“
„Nic o něm nevíte. Tohle je úplně nový…“
„Rád bych dělal na tomhle, nebo mohu jít.“ S napětím očekává co on na to.
Šerif zvedne sluchátko. „Black ke mně!“ Položí sluchátko a dívá se na Sheu. Je rád, že ho tu má, ale je příliš drzej. Potřeboval by pořádně zkrotit. To, že dokáže najít vraha, ještě neznamená, že je vítanej. Čert mu ho byl dlužen, ale měl tak výborné reference… Měl prostě vědět, že něco za nimi smrdí a pořádně. Pozoruje ho, jak drží ty zatracené desky. Kdyby se o to nezačala zajímat ta zatracená novinářka, mohl by to nějak smést, ale takhle?
Dovnitř vejde Black. Shea se na něj soustrastně podívá. Je unavený. Menší obtloustlý policista s brejličkami a začínající pleši. Vypadá značně nervózně.
Šerif se zhoupne na židli. „Blacku, tady Shea by chtěl převzít ten případ malej Bellové.“
Black nedá na sobě nic znát, ale Shea cítí, že mu spadl kámen ze srdce. „Ehm, no…“
Šerif projeví znechucení. „Tak se vyjádřete, Blacku.“
„Budu rád, když to vezme. Já tu novinářku už nemohu vystát, pane,“ srdnatě dořekne.
„To já taky.“
„Novinářka?“ podiví se. Za celou dobu co tu je, má pocit, že něco tu chybí a teď už to ví. Noviny, tisk, ty lezoucí krysy, které ruší vyšetřování a pletou se poldům pod nohy. Nesnáší je i toleruje. Tohle vypadá, že je nějaká zažraná nebo kdo k čertu to je?
„Ano. Slečna,“ zdůrazní šerif a Shea pochopí. „Karla von Dietrich.“
„Cože?“
„No ano. Začalo ji fascinovat jezero a usadila se tu. Založila noviny. Má prachy. Je majitelkou i novinářkou mimo to. Pouští se do případu, které ji zaujmou. Máte ji na krku, O´Donnely.“
Tak tohle je škodolibý šerif. „Ano, pane. Hned se vrhnu na spisy. Mohu odejít.“
„Ale ano. Můžete.“
Black ho úlevně sleduje a vezme desky, které jsou na stole.
Shea se ještě ve dveřích otočí. „Pane, a mladej Kerny?“
„Ten už je váš. Tak vypadněte!“ zařve. Shea zavře potichu dveře. Vejde do společné místnosti. „Kerny, máme případ!“
„Ano, pane.“ Dojde k němu v nažehlené letní uniformě. „Jakej, poručíku?“
„Případ Bellové.“ Všichni v místnosti ztichnou.
„Karla von Dietrich,“ tiše se nese ode všech. I Kerny pobledl.
Shea pocítí nepříjemné mrazení v zádech. Chňapne Kernyho za rukáv a vleče ho na chodbu. „Co se to tu děje? Kdo je to? Chápu, že novináři jsou nepříjemní, ale až takhle?“
„Jo. Je velmi bohatá a k tomu má titul,“ pokývá moudře hlavou, jako by to něco znamenalo. Taky, že jo, pomyslí si Shea. V rukou má stále ty desky. „Moc se nezabývá případy, spíš loví příšeru v jezeře. Jednou za čas ji, ale nějaký případ zaujme a potom se máme na co těšit. Chudák Black, když ji uviděl, málem si hodil špagát.“
„Dobře, ale proč?“
„Je velmi neústupná a dokáže vás ve tři hodiny ráno vzbudit s otázkou, zda už je vrah vypátrán. Nebo v koupeli, na záchod vám strčí hlavu.“
„Jde za vámi jako za ocáskem,“ odhaduje Shea.
„Ano.“
„Tak vy máte ten případ dívenky Bellové,“ ozve se chladný kultivovaný hlas.
Takový miluji, zajásá. Otočí se a důkladně si ji prohlédne. No ne, další paní Berryová, když zhodnotí červený kostýmek, dlouhé nohy, černé lodičky, černou kabelu, účes od kadeřníka a make - up od vizážistky. Prsa, že nepotřebuje podprsenku push up. Je dokonalá.
„Doufám, že konečně chytíte toho vraha.“
„Jistěže. Právě za ním jedu, nechcete mě doprovázet?“
Kerny vytřeští oči. Dokonce i Karla zamrká. Koutky úst se zvlní a tvář už není tak dokonala, ani přísná.
„Ráda. Konečně někdo, kdo ví, jak se chovat k dámě. Půjdeme?“
Shea se ani nehne. Dívá se za jejími ladnými nohama, zadečkem, kterým roztomile kroutí a sem. Je to opravdu kus. Shea se usmívá.
„Slečno von Ditrich!“
„Ano?“ otočí se zvědavě po tomhle parádním chlapovi. Opravdu je nádherný a umí se k ženě chovat. „Vzpomínáte si na dohodu?“
Karla přimhouří oči. „Jistě.“ Jsou nepsaná pravidla mezi nimi a policajty. Nebo spíš mezi spolupracujícími.
„To je dobře. Nerad bych, aby mi vrah unikl.“
Karla se usměje, Kerny zachvěje. To je úsměv krokodýla a ten nenávistný pohled. „Neunikne nebo snad vy hodláte ho nechat uniknout?“ vyzývavě se optá.
„Já? To si zjistěte.“
„Už se na tom pracuje. Fuj, co to je?“ zvolá, když zahlédne Robertovo auto.
„Ne! Tímhle? Vážně?“ zasténá Kerny, při představě, že by měl jet s patologem. Shea nic neřekne, hodí papíry do klína Robertovi. Podívá se do zadu. Ti vedle sebe sedí, jako by měli úplavici. Oba dva. Mračí se. Jemu to je fuk.
„Co tomu říkáš?“
Robert je otevře. Přikývne. „Jo, je to ona.“
„Máte na tom nějaký zájem?“ vyhrkne ihned slečna Karla. V ruce zápisník a tužku. Zdá se, že je ze staré školy, pomyslí si Shea. Většina v New Yorku měla diktafony a nahrávače.
„A vy jste kdo?“
Shea pobaveně pozoruje, jak ji dokonale vzal páru. Zřejmě ji nepotkal. Což znamená jedno. Nesnáší stejně jako šerif márnice.
„Karla von Dietrich, majitelka novin Lake News.“
„Aha. Ujde. Paní redaktorko, a vy nemáte na tom zájem?“ odprejskne a zařadí. „Kam chceš jet?“
Shea se zamyslí. „Ke dvou sluncím.“
„Jsi sebevrah.“
„Možná, ale bratrance jsi mi nesehnal.“ Po patnácti minutách přikáže. „Sedět, nehnout jinak budu kousat. Neboli nic ode mě nezjistíte.“ Zabouchne dvířky. Jen doufá, že se v tom autě nepozabíjejí. Uchechtne se.
„Dobrá nálada, poručíku?“
Shea se rozhlédne. Opravdu bordel. Má pěkná prsa ta malá, co se v koutě rozvaluje. Co je to tu, že je to nutí k veřejné exhibici? Nakloní se a přitáhne si ho k sobě. Políbí ho. Někteří hosté ztuhnou. Yan mu polibek opětuje.
„Tak co? Jsem dobrej?“
Yan si ho prohlíží. „Ještě nic nevím,“ provokativně se usměje. „Co dnes večer?“
Shea vytáhne vizitku. Má dost pustu. Zachary nejspíš ho zabije, když to zjistí. Život je krátký, ale otázkou je, zda to Yan dovolí. Podá mu vizitku a odejde. Yan se vítězoslavně usměje.
„Je mrtev, chápeš?“ zasyčí za ním chladný hlas.
„Zachary, necháš ho být, nebo chceš prázdnou postel?“
„Odpíráš se mi?“
„A kdyby?“ Zachary přimhouří oči, políbí ho a potom práskne dveřmi. Yan se usměje. Cítí, že mu žilami proudí krev dvakrát rychleji. Jako by byl nad propasti na laně, které kouše myš a on se může každou chvilkou zřítit. Je to jako skákání na laně, bez brzd. Miluje tenhle život.
„Ještě žijete?“ optá se venku v autě. Zdá se, že jedinej Patolog je v pořádku.
Zabručení, úsměv Roberta. „Jedeme k ní domu.“
„Tam ji nezabili,“ řekne snaživě Karla.
„Já vyšetřuji, já rozhoduji a hlavně stíhám podezřelé.“
„Rodina má alibi,“ namítne. Shea nic nevysvětluje. Jemu to jedno. Právě, že většinou rodina je jako první podezřelý. Zajímalo by ho, kdo to mohl udělat.
„Nepodíval ses do složky,“ řekne Robert. Kerny mlčí. Je zvědavý, co bude dál.
Shea pochopí. Měl by, ale je mu to jedno. Poslední jeho vyšetřování a odejde. Dorazí před pěkný dům. Nic luxusního, nic ubohého. Dům průměrné americké rodiny v nové části města. Sedí a pozoruje okolí. Nikdo nic neřekl a ona byla mučena. Týrána, jak slabé slovo, protože to už přesáhlo všechno. Vystoupí. Je zvědavý.
Robert se na něj podívá. Zajímalo by ho, jak vyšetřuje.
„Bzzzz.“ Stiskne zvonek. Čeká. Za ním jsou opřeni o auto a čekají s ním. Můj tým se rozrostl, pyšně si pomyslí.
