Jezero příšer
14.
Hrůza
Dveře se pomalu otevřou a on s úsměvem, plackou v ruce, otočí ke dveřím. Neví, co očekává. Chce se představit, když mu ztuhne úsměv. Pomalu přejede muže v strakatých šortkách. Vypadá průměrně tak okolo čtyřicítky, pomalu začínající pleš, brýle nepotřebuje, modré oči. Začíná už vidět pivní břicho.
„Kdo jste? Hej Carol, je tu nějaký týpek a nevypadá na prodávajícího.“
„Hned tam budu.“
Shea omámeně čeká na ženu. Neví, co má čekat, ale napětí v něm roste a podezření taky. Chtěl by zavřít oči, nevidět do duší téhle rodiny. Menší žena s bohatou rusou hřívou, jiskrnýma očima. Na sobě má šortky, bílé tričko s velkým výstřihem. Je štíhlá.
„Kdo jste?“
„Vykašli se na něj! Nějakej otrava!“ Bouchnutí dveří a on stále stojí s plackou v ruce. Otočí se k svému týmu. Co jim má říct?
Vinní. Oba dva. Nemůže jim nic říct. Otočí se a odchází pryč.
„Co mu je?“ nechápe Karla. Dá si pramínek za ucho krátkého elegantního sestřihu. „Hej, kam jde? Poručíku?! Hej Sheo, vrať se.“
Ale Shea jako náměsíčný jde pryč. Proti němu se vyřítí kluk na barveném kole. Osm, devět možná deset let. Neví. Jeho duše zářivě plane: Vinen.
Bratr té malé. Co se tu to proboha děje? Co?! Nerozumí tomu.
„Zůstaňte tady!“ přikáže Robert a rozeběhne se za ním. Když ho dohoní, položí mu ruku na rameno.
„Nesahej na mě!“ Shea setřese jeho ruku.
„Co je ti?“
Shea se k němu otočí. Robert se vyděsí nad jeho vzezřením. Sejný pohled viděl v očích vojáků, kteří prošli peklem. Možná i to by bylo milosrdnější, protože peklo nezničí jejich rozum, duši, jak dovedly některé věci, které zažili. Oči jsou oknem do duše a v nich je zrovna bolest, nevíra, stud, neví co dál. Bolí ho, že to vidí u někoho, koho má skutečně rád.
„Nic, nech mě na pokoji.“
„Tak dost! Přestaň se chovat jako… jako malej!“
Shea se otřese. Zničehonic z něj vypadne: „Proč? Proč to udělali?“
Robert ztuhne, potom se na něj podívá, ale tvář říká jedno jediné. Rodina zabila malou Sheillu. Věří mu.
„Nechápu. On, bratr i matka. To je prokletí.“
„Čí?“ optá se jemně.
„Moje. Musím jít. Nech mě na chvilku.“
Robert ho nechá jít, ale nakonec pomalým krokem vyrazí za ním. V hlavě mu víří jeho slova. Přemítá nad jejich prvním setkáním. Vpadl dovnitř a ptal se na smrt jednoho muže. Jen tak ledabyle. U druhé to bylo stejné a snědl jeho svačinu. Nemohl mu odolat a vždy se jen optal bez zájmu, jak dotyčný zemřel. Jako by mu to bylo jedno. Jako by věděl, kdo je vrah. Nemožné. Zadívá se na jeho rovná záda. Jenže co, když to ví? Ale jak? Dívá se na jeho záda, na jeho klidný krok. Jak to může vědět? Vždyť i tady hned obvinil a rovnou celou rodinu. Když odsune zrůdnost činu, potom vše dává smysl. Proč byla týraná, proč nikdo nic neudělal, jak to mohlo projít.
Karla von Dietrich strčí Kernyho za volant. „Jeď za nimi, dělej.“
„Hele, detektiv Shea…“
„Zavři zobák a sleduj je. On je strašně zajímavý.“
„Mě povídejte,“ zabručí Kerny. Poslušně za nimi jede snad pětkou.
„Ježíš, co to dělají?“
„Hele, já se snažím,“ zavrčí.
„No jo,“ zabručí Karla.
Robert stojí a kouká se na vzdalující záda. ON to ví. Nějakým jemu neznámým způsobem ví, kdo vraždil, kdo je viníkem. Všechno do sebe zapadá jako děsivá nemožná skládačka.
„Sheo!“
Shea jde dál. Jak mohli to dopustit? Byla pouhým dítětem! Měl před sebou celý život. První polibky, první milování, první rozhody. To už nezažije. Určitě nerozuměla tomu, co se děje, nemohla se bránit a nikdo nic neudělal, až byla… Jak zemřela? Jak?! Otočí se. Smutně se dívá na svůj tým. První jaký má, ale věří mu. Sklouzne k Robertovi.
„Jak zemřela? Roberte, jak ji zabili?“ optá se, když k němu dorazí.
„Byla udušena. Byli to oni?“
Shea se zadívá na vzdálený dům. Přikývne. „Ano. Všichni tři. Jenom nevím proč. Teď jen je usvědčit. Chápeš, jak to mohli udělat?“
„Pomohu ti. Ty,“ váhá, jak to má říct. Tohle je Sheovo tajemství. „Ty víš, kdo je pachatelem, že?“
„Přišel jsi na to. Jo, je to moje prokletí. Teď bych byl rád, kdybych nic takového neměl. Vidím, kdo zabil. Stačí mi převzít případ, dotknout se oběti. Děsím tě?“
„Ne, jen nechápu jak je to možné.“
„A jak jsou možné masožravé řasy? Musím to strávit. Musím se s tím vypořádat.“
Robert přikývne. „Odvezu je. Budeš tu?“
„Musím vypátrat vraha, ne?“ Nejistě se pousměje a jde dál ulici svažující se k jezeru. Robert se postaví do cesty autu, které těsně před ním zabrzdí.
„Staříku uhni se,“ osopí se na něj Karla von Dietrich.
„Slečno Karlo, nejsem ještě stařík a sedíte v mém autě. Pokud nechcete jít pěšky, tak budete dělat, co já a Shea vám řekneme.“
„Hele, víte, kdo jsem já?“
„A kdo jsme my?“
Kerny je nevěřícně sleduje. Začíná pociťovat nesmělý obdiv k patologovi. Nemá jeho práci rád, ale je to skvělý člověk. Karla splaskne jak pouťový balónek.
„Poposuň se mladej. Shea potřebuje klid.“
„Co zjistil?“
Patolog se připoutá. „Něco hrůzného. I temnější duše by měla s tím problém vypořádat.“
„Nechápu.“
Robert potřese, hlavou, zatočí do jiné uličky. „To já taky ne, i když možná trochu ho chápu, ale…“ Tohle by asi nikdo neměl vědět. Ale jestli on existuje, potom na světě s takovými schopnostmi, bože, kolik jich je, jsou další - stejní? Mají stejné nebo různé schopnosti? Představí si ohnivého muže, ledovou ženu, X meny. Je to příliš, než aby pobral.
Shea jde a netuší kam, když se před ním rozevře pohled na jezero. Stojí, dívá se na smrtonosnou hladinu. Tam v hloubi jsou řasy, které požírají lidské maso. Tam nahoře, odkud přišel, jsou lidi, kteří utýrají k smrti malou holčičku. Co je krutější? Otočí hlavu nazpět. Robertovo auto zmizelo. Je moc hodný. Otočí se k modré hladině. Má chuť usednout na ulici a dívat se. Kolem projede se vzteklým troubením auto. Uhne na chodník. Usměje se. Ty zatracené masožravé rostliny jsou mu sympatičtější než ta rodina. Na rozdíl od nich si na nic nehrajou.
Jo, jsou mu milejší. Jde nazpět k tomu domu, v duši s jedinou otázkou. Položí ji, i kdyby měl udělat cokoliv. Musí to vědět. Potom je zavře. Budou trpět stejně, jako trpěla Sheilla. Usvědčí je. Nedostanou se z toho. Někdy se stálo, že i když se snažil, dostali se z jeho spáru díky alibi, ale oni jsou bez šance. S pevnou mysli zazvoní. Ví, že za sebou tentokrát nemá nikoho. Je mu to jedno.
„Hej, Carol, je tu opět ten chlápek.“
„Policie, poručík…“
„Proč jste to neřekl hned?“ Shea vstoupí do domu. Voní to tu jídlem. „Už něco víte o naší Sheille? Nechápu, nerozumím tomu. Kdo mohl být…“
„Co je? Kdo j to, miláčku?“
„Policista.“
„Omlouvám se, ale převzal jsem případ Sheilly Bell. Jsem z New Yorku a jmenuji se Sheadgha O´Donelly. Mám s takovými případy velké zkušenosti a určitě najdeme, kdo to udělal.“
„Slyšíš to, Carol? Konečně se dozvíme něco nového.“
„Tati, mami… Dobrý den?“ Dovnitř vpadne chlapec. Shea si je důkladně prohlédne. Jestli se nemýlí, jestli čte správně nápisy potom vrahem je…
„Proč jste ji to udělali? Proč?“
Sleduje zákmit viny. Povzdechne si.
Panu bellovi to dojde jako prvnímu. „Co si to dovolujete?! Vypadněte! Carol, volej šerifovi.“
„Je mi z vás zle. Jdu sám. Víte, byla nevinná. Nic neudělala, jenom chtěla žít.“ Vyjde ven. Je horko, ale on má pocit, že konečně může dýchat. Za ním zastaví auto. S tichým vrněním čeká. Shea se k němu otočí. Robert vystoupí.
„Nějak jsem tušil, že tu budeš. Pojedeme se někam napít.“
„K jezeru. Je tam nějaká dobrá hospůdka?“
Robert přikývne. „Vede ji jeden můj bratranec. Bude se ti tam líbit. Nastup.“
„Můžeme se stavit pro Raffyho?“ napadne Sheu.
„Jasně.“ Zatočí do jiné ulici. Po chvilce, Shea ztratí přehled, kde jsou. „Ty Patologu, jak se dokážeš vyznat v těch ulicích? Pro mě jsou všechny stejné.“
„To je… neříkej, že nemáš orientační smysl!“ začne se nezřízeně smát. „To je nejlepší vtip století. Polda, co se neorientuje ve vlastním rajóně. To mi připomíná, znáš ty vtipy jako: Kolik poldů je potřeba k zašroubování žárovky.“
„Tři.“
„Kdepak! Ani jednoho. Žádný neumí šroubovat.“ Zachechtá se vlastnímu vtipu.
„Nevím, co je na tom legračního. Potřebuji trochu přemýšlet.“
Robert zvážní. Ještě dvakrát zatočí a jsou u Sheova domu. U vrátek sedí jako vzorný pes Raffy s vodítkem v hubě. „Hele, on neumí číst myšlenky, že ne?“
„Kdepak to je obyčejný pes,“ řekne pobaveně. Raffy poslušně, i když s vyčítavým pohledem se uvelebí na zadním sedadle.
„Co mu je?“
„Rád sedí vepředu. Tak vez mě do dálav. Potřebuju to něčím zapít.“
Robert pochopí, že bude mlčet. Minou hotel, i Zlatou zátoku. Nakonec zaparkují na poloprázdném parkovišti. Vystoupí a Raffy nadšeně se protáhne. Ihned se vydá úzkou kamennou cestičkou, která se vine směrem k jezeru. Shea s Robertem se za ním vydají.
„Vítejte. Roberte? Nejlepší místo!“ Z domu se vynoří další muž. Vlasy jako len spadají na ramena. Přes rameno má utěrku. Černé oči září smíchem.
„To je podpásovka,“ zasyčí Shea.
„Není. Jedinej bratranec. Buď ticho.“
„Vy musíte být detektiv Shea. Robert o vás básnil.“ Vede je na terasu, z které je nádherný výhled na jezero. „Pivo? Chlazené.“
„Jasně.“
„Ty dostaneš vodu,“ zabručí na Roberta. „Mohu vám nabídnout něco k jídlu?“
Shea si vzpomene na Sheillu. Nejspíš by jim pozvracel stůl. Tiché nadzvednutí obočí.
„Rozumím. Leo, něco malého.“
„Jasně.“ Osamí.
„Nádhera. Jak to, že o tom nevím?“
Robert se uculí. „Otevřeli si to tu nedávno. Dva měsíce. Pokud jim chceš udělat reklamu, budou rádi. Dali do toho všechno, co mají.“
Sheovi se zvlní rty. „Naženu je sem, i kdybych měl použít bič. Jenže pak tu bude narváno. Je tu krásně. Božsky.“ Zasní se. Robert se jeho nadšení usmívá. Přesto ho trápí otázky. Nejraději by mu kladl nové a nové, ale něco mu říká, že Shea bude mlčet jako hrob do doby, než sám bude chtít.
Na stůl před nimi přistane pivo, chlazená voda a tác s různými košíčky.
„Ale…“
„Nemusíte to sníst. Dobrou chuť.“ Potěšeně se usměje. Patolog klidně si vezme jednu rolku. Vůbec je mu jedno, že Shea se na jídlo dívá s odporem.
„Jak se to stalo?“ vypadne z něj, co ho celou dobu mučilo. „Jak jsi na to přišel?“
Robert vyplivne do ruky pecku z švestky. Odloží ji na talířek. „Sám nevím,“ přizná se. „Najednou jsem zůstal stát. Puzzle bylo celé. Byl… ne jsem stále v šoku, jak je to možné. Existují jiní?“
„Chtěl jsem jít dělat poldu. V sirotčinci nemáš moc možnosti, jak se dostat z toho světa. Existují dvě cesty. Buď dolu, nebo nahoru. Můj první případ bylo mrtvé koťátko, které zabil jeden z chovanců. Obvinil jsem ho a dostal přes držku, až mi tekla krev. Byl bych rád, kdyby to u tebe zůstalo jako v hrobě.“
„Ví to ještě někdo?“
Shea se zadumá. Vědí to jen dva lidé a jsou si nesmírně podobní. „Ano. Tvoje druhé dvojče v New Yorku. Jinak nikdo. Zda existují podobní jako já? Byl by divné, kdybych byl sám na celém světě. Osobně si myslím, že pan Zachary… usměje se.“
„Co? Má taky nějakou moc. Ježíš, připadám si jako někde v kině. Víš, že je to nebezpečné? Armáda, ale nejen ona by ráda tě prozkoumala, naverbovala, zabila – cokoliv z toho.“
„Vím a dávám si bacha, nemyslí si. Nejsem typ na pokusného králíka. Taky se podle toho cpeš. Nech mi něco.“ Uzme jednu tyčinku. Vezme ji do pusy a málem se rozplyne blahem.
„Prosím vás!“ zvolá s plnou pusou a kouskem tyčinky v ruce.
„Ano?“
„Tohle mi zabalte domu. Kvanta prosím a přineste toho víc. Máte stálého hosta.“
„Leo bude rád. Děkujeme.“
„Já děkuji a jsem Shea.“
„Valentino.“
Oba pokývnou a podívají se na sebe s porozuměním. Oceňují se. Líbí se mi nejen prostředí, ale i ti dva, pomyslí si Shea.
„Vždy mi v hlavě vrtalo, jak to dokážeš.“
„Jo, tak to víš. Teď musíme usvědčit tu rodinku. Jen mi z ní hnusně.“
„Jo. Byla týraná nenápadně, ale rafinovaně. Obličej prakticky byl nedotčený.“
„Jak dlouho?“
„Nevím, ale první jizvičky odhadují tak fakt nevím, ale myslím, že velmi brzy. Hodně brzy,“ zdůrazní.
„Něco mi na tom nesedí. Proč?“
„Tohle budeš muset zjistit ty sám. Najít vodítka. Jsem rád, že ses do toho pustil. Už se ti stalo, že ti vrah unikl?“
„Jo. Mnohokrát,“ přikývne.
„S tou schopností…“
„Nejsem superman,“ jemně ho upozorní. Zaváhá, zda má mu říct vše, ale Lesliemu to vysvětlil. Robert bude mlčet. Mlčel i o řasách. Kdyby ne, už dávno by seděl v nějaké laboratoři. „Jednou to byla holčička. Nepodobala se Sheille v ničem. Možná věkem, vrah mi unikl jen proto, že jsem vzal jiný případ. Nemohu vyšetřovat několik případů najednou. Taky, když není to z blízkého okolí… Jen si vezmi, že bych musel vidět každého obyvatele New Yorku, Zbláznil bych se. Dost často se stává, že vrah je přímo ve skupince lidi, kteří se přišli podívat na vraždu. Říkám tomu morbidita. Snadný úlovek. Několikrát se mi stalo, že se mi nepovedlo sehnat dostatečné důkazy. Alibi, že by je neprostřelil ani tank,“ řekne kysele. „Tady si budou svědčit navzájem. Mají alibi.“
„To zřejmě ano a co psychologie?“
„Hm, podceňována. Dobře víš, že pokud člověk je odolný neřekne nic, zákon ho chrání. Pokud se nepřizná do jedenácti dnů, je volný a oni to dobře vědí. Nemůžeme je držet jako ve středověku, kde bych jim předvedl španělskou botu, palečnice, kozu nebo další roztomilé pomůcky. Někteří by měli to vidět.“
„Jo to vím. Koukám, že to nemáš jednoduché.“
Shea pokrčí rameny, dopije výborné pivo. V duchu se rozhodne, že sem zajede každý víkend. „Nestěžuji si. Každý si myslí, že je nejhorší najít pachatele. Kdepak. Usvědčit ho je těžší. Já akorát ho nemusím hledat. I když občas mi taky trvá, než ho najdu. Pojedeme. Raffymu se tu náramně líbí.“ Oba se podívají na psa, který leží na zemi s pořádnou kostí před sebou.“
„Zůstaň tady.“
Shea přimhouří oči. Podívá se na jezero se smrtící zbraní. „Proč?“
Robert se usměje. „Přesvědčím tě.“
„Můžeš zkusit. Valentino, zaplatíme.“ O chvíli později už jedou k němu domu, když zazvoní telefon.
„Šerif.“
„Už jste se seznámil se spisem?“
„Ano, pane. Dokonce jsem navštívil jejích rodinu. Nejsou příliš zdrcení.“
„Shea, stěžovali si na vás. Jestli je nenecháte na pokoji, najdu vám nějaký pokojíček u nás na stanici. Umřelo jim dítě, pamatujte.“
„Rozumím, pane.“ Zavěsí a vyplázne na telefon jazyk. Potom zvážní. Dívá se ven na krajinu a přemýšlí, jak se do toho pustit.
„Díky moc za odvoz. Co Kerny a Karla?“
„Jaké s nimi máš úmysly?“
„Jaké?“ zářivě se usměje. „Vítej v týmu, patologu.“ Dveře se zavřou a Robert osamí. V týmu? V jakém týmu?
„Hej počkej!“ zařve, když mu to dojde. On je v týmu? Zatraceně, to není špatné. Nejspíš zavolá svému kamarádovi. Bude v šoku, že zrovna on Robert Kinglet je v týmu venkovského detektiva. Nasmějí se, že je bude bolet břicho. Tiše si začne broukat melodii ze Star Wars.
Shea vejde dovnitř, usmívá se překvapení v Robertově tváři. Ten jeho výraz byla k nezaplacení. Vůbec mu to nedošlo, co tím myslel, ale dojde mu to. Raffy se ihned rozeběhne za kočkami.
„Dobré dopoledne.“
„Doprdele!“ zavrčí Shea. „Co tu děláš?“
Yan nakloní hlavu a zpříma se na něj podívá. „Co by někdo jako já mohl dělat u detektiva policie? Co myslíš, že chci?“
Shea se k němu přiblíží. Sedí spokojeně na lavičce, jako by mu to tu patřilo. „Nevím. Zabít mě?“
Yan natáhne ruku a přitáhne si ho k sobě blíž. „K čemu by mi byla mrtvola?“ vstane a přitiskne se k němu. Otře se.
„Neznáš stud?“ zavrčí v rozpacích.
„Ne. Dělám si, co chci. Když chci jíst – jím. Když chci pít – piju, a když chci mít sex, tak ho mám. Chápeš? To jenom vy pořád něco předstíráte. Jsi vzrušený.“ Sedne si a bez rozpaku si ho vytáhne. Pohladí se.
Shea se rozhlédne. Vždyť jsou každému na očích. „Blázníš? Tady? Nejsem v tom tvém bordelu.“
Yan si olízne prst. „Neurážej můj bar. Nechceš?“
Shea zaúpí. Už má dost půstu, ale tady to nemusí mít. Yan rozhodne za něj a stáhne ho k sobě do klína. Nahé pohlaví se otře o látku Sheových kalhot.Yan mu do klína položí ruku. „Vzrušený a pěkný velký. Nepřemýšlel jsi, jaké to bude, až mi ho dáš dovnitř?“
„Jo,“ zachraptí. Přemýšlel z toho tolik, že byl úplně mokrej. Políbí ho. Cítí, že za chvilku snad vybuchne. Nedostává se mu dech a touží jen po jediném.
„Tak to udělej. Hned.“
„Ne.“ Vstane. Yan ho udiveně pozoruje.
„Ne?“
Shea se pousměje. „Jdeme dovnitř. Nemusím mít celou ulici a jednoho člověka jako svědka. Jestli nechceš, nemusíš jít.“ V klíně mu to zuřivě tepe, ale blázna ze sebe dělat nebude. Zajde dovnitř. Rychle si ho vytáhne. Jestli nepřijde, udělá se. Yan – ten mizera, ví jak ho dostat na pokraj.
„Tady mi ho strč. Do toho.“ Ke klínu se mu přitiskne zadek. Shea ho chytí za boky, když si uvědomí, že tohle nechce. Vezme ho za ruku a táhne do ložnice. Žádna rychlovka, no napoprvé možná, ale chce ho vidět celého.
Zabouchne Raffymu dveře před nosem a začne ho svlékat.
Yan mu pomáhá, až zůstane nahý. Lehne si na postel, hladí se a dívá na Sheu. Chvěje se touhou potom, až ho bude mít uvnitř, až ho bude mít. Bude jeho, stejně jako Zachary. Mít ty dva, to je jako mít nebe i peklo dohromady. Zatraceně hořlavá směs.
Shea se k němu posadí. Je okouzlený jeho zjevem, dokonalým tělem, svaly, které se vlní při každém pohybu. Pohladí ho po prsou, sklouzne k bokům. Prsty se dotýká snědé pokožky. Teď vypadá jako někdo, kdo se nenarodil v tomto období. Skloní se, líbá ho. Na penisu ucítí ruce. Odstrčí je.
„Chceš to někam jinam dát? Hned teď?“ šeptá mu do ucha vzrušený samotový hlas.
„Jo.“
Najednou je volný a dívá se na prohnutá záda, vystrčený svalnatý zadek. Pohladí ho. Je mu jedno, jak dlouho je milencem Zacharyho, kolikrát mu ho tam dal, co mu dělal. Políbí ho na kříž, jazykem sklouzne k rýze. Pomalu se dostává k otvoru. Rukou vklouzne pod tělo a uchopí úd. Prstem pohladí špičku údu.
Yan zavrní. Věděl, že to bude něžné, rozkošné. Tohle mu chybí se Zacharym. Objevování těl, něžnost, vášnivost, protáhnutí rozkoše na hranici utrpení a potom pád. Na druhou stranu, někdy chce být úplně podřízený. Chce, aby si ho někdo lhostejně vzal a on cítil, že je pouhou hračkou v něčích rukou. Teď mu to oba splní. Olízne si rty očekáváním, kdy mu ho tam zasune. Ví, že ho bude mučit, že bude oddalovat to, co chce. A on si to přeje.
Shea vklouzne prstem do dírky. Je pružná. Zatlačí a hladce vklouzne. Je mu to jedno, je spíš naopak rád, že nemusí ho tentokrát připravovat. Přitlačí, jak to nejvíc jde. Dál to nejde. Je mu skvělé, jak ho objímá. Je opravdu těsný.
„Tak co?“
„Je dokonalý. Cítím ho až někde v krku. Udělej se mi dovnitř.“
„Pročpak?“
„Chci to. Miluji to,“ šeptá. „Chci tě mít uvnitř sebe. Jako teď, tak potom. Udělej se do mě.“
„Hm, uvidím,“ klidně odvětí, vytáhne ho skoro a zajede dovnitř.
Yan se prohne a zasténá. Miluje to. Chce víc. Chce padat, chce se vznášet, chce ho mít uvnitř sebe. Na okamžik mu kmitne myšlenka na ně tři. Slast! Vykřikne, když vystříkne. Úlevně spočine v poduškách. Plně vnímá Sheovy přírazy. Líně uvažuje, že tohle je dokonalé. To jak mohutně přiráží, jak ho vyplňuje, chce víc a víc.
Shea vykřikne, chce ho vytáhnout, když ho zarazí důrazné: Ne. Nechá penis v jeho zadku. Potom ho vytáhne. Na roztřesených nohou jde do koupelny. Namočí ručník a očistí se. Na chvilku se opře o umyvadlo. Je mu divně. Sebere se a jde za Yanem.
Velká nebezpečná kočka, která se právě nakrmila, ohodnotí ho jedním pohledem. Očistí jeho úd i zadek. Lehne si vedle něj, něžně ho políbí. Neptá se, zda se mu to líbilo nebo ne. Kdyby ne, nezůstával by tady.
„Máš nový případ.“
Shea rozkošnický ho hladí. Miluje se dotýkat partnera. „Ano. Koukám, že se tu nic neutají.“
„Ne. Tohle se mi líbí.“
„Nikdy jsi neměl ženu, nebo jak to je?“ Políbí ho na bradavku. Olízne, zkoumá reakci.
„Kdysi ano, měl. Kdyby prabába chtěla vnouče, nejspíš bych byl schopen ji dát. Jenže mám raději muže.“
Shea zvedne hlavu. „Jsi rád ovládán, ale rád ovládáš.“
Yan přimhouří oči. Došlo mu to až moc rychle. Co udělá? „Možná. Dáme si druhé kolo? Chci, aby ze mě tvoje šťáva doslova tekla.“
Shea se usměje. „Urč…“ nedořekne a zlomí se. V očích se mu objeví výraz štvané zvěře. „Zav… olej, Robert. Mobil.“ Tělo se mu vypne a roztřese. Yan vstane. V duchu nadává, proč zrovna teď.
Tělo na posteli se schoulí do klubíčka. Oči zavřeně. Třese se. Všechno se v něm napne, bolí ho to. Yan donese pokrývky, které tam jsou a přehodí ho přes něj. Přesně ví, jak to bude pokračovat. Teď zimnice, potom horečka. Pohladí ho po čele.
„Líbilo se mi to,“ řekne, i když ví, že ho neslyší. Vezme mobil a vyjde ven na zahradu, jak ho pánbů stvořil. Nechá se ovívat podvečerním vánkem. Vycítí nějakou postavu, která stojí v temném stínu stromu.
„Přišel ses ukázat, že ses měl dobře? Cítím z tebe jeho! Jaké to bylo? Uspokojil tě?“
„Perfektně. Pusť mě.“
„Ne!“ Otočí ho a donutí ho roztáhnout nohy. Pohladí ho po zadku, vklouzne prstem dovnitř. Yan slyší, jak si rozepíná kalhoty a potom vyjekne, když do něj jedním pohybem pronikne.
„Jsi surový.“ Všechno se v něm chvěje rozkoší, kterou mu právě poskytl.
„Tak co? Kdo je lepší? Udělal ti to taky tak?“ zasouvá do něj úd a zas vytahuje. Rukama pevně svírá boky.
„Nebuď takový. Ještě, víc. Nádhera.“
„Křičel jsi s ním taky tak?“
„Ne.“
„Teď se do tebe udělám. Budeš mít nás tam oba, ale pamatuj, jsi jenom můj. Stačí jeden příkaz a je pryč, rozumíš? Nedráždí mě příliš.“
„Nejsem tvůj. Vypadni ze mě!“
Zachary ještě jednou přirazí a stříká. Rukou hmátne pod tělo a sevře úd. Přejede ho párkrát a nechá ho být. Vytáhne svůj úd a očistí se. „Jsi můj, chápeš.“ Zastrčí mu do těla dva prsty, vytáhne je a dá k ústům. Yan je olízne.
„Jestli za ním ještě jednou půjdeš…“
Yan se postaví. Cítí v sobě další dávku sperma. Vzrušuje ho to. „Tohle je moje rozhodnutí. Nemusím za tebou chodit a teď mě nech zavolat.“
Zachary ho přitiskne ke zdi. Drží pod krkem, potom pustí a vztekle odejde. Yan v klidu vytočí číslo patologa.
„Prosím, přijeďte, Shea potřebuje pomoc.“
„Mám vzít léky?“
„Ano.“ Udělá krok, když ucítí mezi nohama mokro. Usměje se. Je mu dokonale. Konečně má vše, co chtěl. Vrátí se k svému novému milenci. Dá mu ruku na čelo. Horké. Stáhne z něj pokrývky. Pohladí tělo. Miluje ho. Miluje je oba. Jsou to blázni.
Jezero příšer -15. První stopy
