Jezero příšer
16.
Lékařský spis
(případ Malé Bellové)
„To nic nemusí znamenat,“ prohlásí Shea k patologovi. „Víš, že malé holky dělají občas blbosti. Hodně napodobují dospělé, možná právě ona měla úchylku se podobat někomu slavnému.“
„Shea, to by si líčila i tváře, já nevím co. Podobat se někomu jinému? Měla nějaké idoly? Říkal někdy něco? Měla tužku, tričko s nápisem Hannah Montana nebo podobným nesmyslem? Myslím, že ne.“
Shea klidně sedí. Vypadá to, že patolog opravdu na něco přišel. V hlavě si promítá složku malé Bellové. Je to celé tak zvláštní. Podívá se zpříma na patologa. Kolik bude jeho člen týmu ochoten riskovat pro pravdu? Hodně nebo málo?
„Patologu, potřebuji zjistit jednu věc.“
„Co?“ zbystří pozornost Robert.
„Lékařský spis Sheilly.“
Robert přimhouří oči. „Chceš hodně.“
Shea mlčí. Udělá to nebo ne? Ví, že kdyby se to zjistilo, tak postihy jsou nedozírné, ale potřebuje to vědět. Mohl by vyžádat si spis, ale to by trvalo a pak nechce, aby to někdo věděl.
„Mohl bys ho vyžádat.“
Shea přikývne. „To je pravda, ale chci to vědět neoficiálně. Něco mi na celém případu smrdí. Nejen to, že ji týrali, ale vlastně i to, že nikdo nic neudělal. Chci vědět, jak to bylo s doktory. Musela se léčit. Podle záznamů měla zlomeniny. Kdo ji ošetřoval? Proč nic nehlásil? Viděl ty modřiny? Pokud by to bylo vhodné i jména doktorů.“
„Shea, složili jsme přísahu.“
„Vím to, ale za i před druhou světovou je ruští, němečetí i další složili taky. Ti co jsou v tom hotelu taky. Nedělám si iluze o lidské povaze.“
Patolog zamračeně vstane. Ví dobře, o čem mluví, protože i on nemá úplně čisté svědomí, proto taky vypadl z armády.„Dobře. Dej mi čas.“
„Dva dny.“
„Seženu to. Jsem tvůj otrok, co?“ otočí se k němu. Vysoký v bílém plášti doktor, který si vybral smrt před živými, i když kdysi jednal i s živými.
„Ne, člen týmu. Vyhovuje ti to lépe?“ optá se s úsměvem.
Robert se zachechtá. „Dobrý vtip. Za kým jdeš?“
Shea se unaveně zvedne. „Za slečnou Karlou von Dietrich. Když se připojila k mému týmu, vykoná taky něco pro tu smrt. Hodně ji to zajímá.“
„Ta bude mít radost.“ Patolog se posadí v místnosti, dívá se na voskovou tvář mrtvé dívky. „Zatraceně, proč?“ Zatlačí za pojízdný stůl. Dívá se jí do obličeje, zatímco ji veze do boxu. Cestou přemítá o tom, že měla své tajemství. Něco mu dala, ale většinu si odnesla sebou do hrobu.
Shea cestou přemýšlí, jak by měl nejvhodněji zapůsobit na slečnu novinářku. Nejspíš jí bude muset zamávat nějakým skandálem, usoudí. Vystoupí z chladného prostředí a málem se zalkne horkým povětřím. Bože, tohle už hraničí s nemožnými podmínkami pro přežití. Podívá se na auto s Kernym uvnitř. Okénka srolovaná až na doraz. Ani se nehne, aby se optal, co ví. On bude muset.
„Tak jedeme.“
„Kam?“
Shea uvažuje. „Kde sídli slečna von Dietrich?“
„Ježíš, už zase? Co ji chcete?“
„Chci, aby mi zjistila minulost Sheilly, i když vlastně vůbec nevím čeho se chytit. Nejspíš mě vykopne na dláždění.“
„Není tu dláždění.“
„Ale v New Yorku jo. Taky tady to je?“ Oba se podívají na budovu. Ani moderní, ani starou, ale zřejmě dostatečně funkční pro novináře. Snad tam bude klimatizace, zadoufá Shea.
„Kerny, jak dlouho ještě?“
Kerny ihned pochopí, na co se ptá, proto se podívá na oblohu. „Do příchodu dešťů. Potom bude klidněji.“
„A to bude?“
Kerny se vesele zašklebí. „Až to bude tak to bude. Nikdo neví, kdy přichází.“
„Optám se šamanky, bude to vědět.“
Kerny pokrčí rameny. Shea vyrazí do budovy. Dveře se otevřou a on málem, že nepadne na kolena za příjemný chládek, který tu panuje. Není takový jako u patologa, ale je dostatečný, aby člověk přežil a něco udělal.
„Jdu za slečnou von Dietrich.“
„Máte sjednanou schůzku?“
„Ne, ale myslím, že mě přijme. Řekněte, že jde o případ Bellové. Jsem vyšetřovatel…“
„To jste vy? Och promiňte, že jsem vás nepoznal. To je tím vedrem.“ Tón mladého muže se rapidně změnil v nadšený. Hned ji zavolám.“ Rukou na které se zavlní svaly, zvedne telefon. „Slečno von Dietrich je tu pan O´Donnely z místní policie. Prý má… ano. Jistě. Hned to bude.“ Odloží telefon, nakloní se k němu. „Jsem vaším fanouškem, podepíšete se mi?“ Vytáhne sešit, v kterém ukáže jeho stránku s nalepenou fotografií. Zadumá se. „Víte, není nic moc, ale zatím jsem nesehnal lepší. Nebylo by vám…“
„Já chci jít k slečně…“
„Jistě. Omlouvám se. Tam jsou výtahy, páté patro, bude vás čekat. Ten podpis. Ještě jednou se omlouvám, ale tím horkem mi zhnědl mozek.“
Shea načmárá tam svůj podpis. Bože, je to poprvé, co se někomu podepsal. Je to divné město po všech stránkách. Vyjede do příslušného patra.
„Vítejte, co pro mě máte?“ Ihned u výtahu na něj zaútočí slečna dokonalá.
„Musíme mluvit tady?“ přinutí se k úsměvu. Cítí, že to nebude zrovna jednoduché jednání.
Karla zamrká. „Jistěže ne. Pojďme. Zapomněla jsem. Jsem nadšená, že jste přišel do mého království.“ Otevře dveře do místnosti. Shea si slabě povzdechne. Tohle je druhý Leslie, jenom v ženském vydání. Ta sama dokonalost barev, designu, bohatství a umu to snášet. Jak má Leslie pracovnu přísně pánskou a v tmavých barvách, naopak slečna von Dietrich ji má ve světlých tónech béžové a modré. Nádhera. Kdo ji to asi dělal? Někdo místní nebo si pozvala někoho z velkého města? Nějakého designéra.
„Líbí, co?“ odtuší, když se posadí do velkého přesně tvarovaného křesla.
„Musím přiznat, že náramně. Připomíná mi mého bývalého nadřízeného, ale ten má jiný vkus v barvách.“ Posadí se do měkkého křesla. Tak tohle by chtěl mít doma, pomyslí, ovšem to by nemuselo stát celý jeho plat.
„Chlapi,“ pohrdlivě odfrkne. „Tak co pro mě máte? Máte něco, že?!“ Do hlasu se jí vloudí ostrý dychtivý tón.
Shea se zářivě usměje. Doufá, že z toho křesla nevypadne tak brzy. „Popravdě já bych chtěl vás požádat o malou službu.“
„Prachy nepůjčuji. Taky jo, co chcete?“
Shea se podiví, že to šlo tak snadno. Tipoval to na dlouhou bitvu.
„Musím ovšem upozornit, že moje služby nejsou zrovna levné.“
Tušil to. Čeká, co z ní vypadne dál.
„Chci veškeré informace, které budu požadovat.“
Vida i chameleon umí ukázat svoji barvu, pomyslí si. Chudák malá. Je zvědavý, zda podlehne jeho šarmu. Usměje se ještě víc.
„Ale samozřejmě. Na konci vám přednostně vše řeknu a dám k tomu osobní interwiev. Vsadím se, že šerif s tím bude souhlasit.“
Karla pocítí k němu obdiv. Zasměje se. „Myslíte, že mě můžete využívat?“
„Využívat? Vás? Ani mě nenapadlo,“ řekne lehce. Samozřejmě, že ji chce využít, ale přece jenom je v jeho týmu, i když to nejspíš neví. „Potřebuji informace, které může sehnat jen velmi schopný člověk. Takový, který se ničeho nelekne. Tím člověkem jste vy, slečno Karlo von Dietrich.“
Karla se usměje. „Pěkná řeč, ale nic z toho nemám.“
„Dozvíte se něco víc, ne? Slušný výměnný obchod. Já vám dám stopu, vy mi ji najdete…“
„Vy jste se zbláznil!“ zvolá ostře. „Chcete, abych dělala za vás práci? Ani mě nenapadne.“
„Pak si ovšem nemáme co říct. Rád jsem vás viděl. Krásná kancelář.“ Zvedne se. Karla ho podezřívavě pozoruje. „Jen tak mimochodem, patolog objevil něco moc zajímavého. Nashledanou u příštího případu.“
„Počkejte!“ Karla cítí, že prohrála. Zmetek. Dobře ví, že Robert Kinglet je zcela ve vlivu toho detektiva. Jestli dřív s ním mluvila docela rozumě, teď by z něj nevydolovala informaci, ani kdyby nabízela zlatý důl. „Co potřebujete?“
Zvědavost! Hurá! Victory, ale nedá na sobě nic dát. Posadí se, upraví si kalhoty. „Potřebuji stopu o malé Bellové.“
„Jakou?“
„Prohledat novinové články za deset let a hledat zda by…“
„Vy jste cvok! Víte kolik článku je v počítačích a kolik jen tak uložených? Nikdo vám to nebude dělat.“
„Pak je škoda. Potřebuji…“
„Nic. Konec, šmytec. Můžete jít.“
„Ale…“
„Žádné ale, prostě vypadněte. Tohle nebudu dělat. Není to v lidských silách. To nestojí za tu námahu.“
„Ani informace od patologa?“ Nemůže tomu věřit, že to neudělá. Copak je to tak strašné?
„Ne. Získám je jinak, když vím, co mám hledat!“ zářivě se usměje. „Mám teď schůzku. Mám zavolat ochranku nebo půjdete po svých?“
Shea se zvedne. Měl to vědět a on to věděl, připustí si s klením dole v recepci.
„Fotku!“ křičí na něj mladý recepční. Shea ho mrzutě mine. Posadí se do auta. Kerny, když vidí jeho náladu, mlčí. Sedí, dívají se dopředu.
„Proč nejedeš?“
„Protože nevím kam,“ řekne tiše. „Nikdy jsem vás v téhle náladě neviděl.“
„Jeď do parku. Cestou se stavíme v nějaké pekárně.“
Kerny nic neřekne, mlčky nastartuje auto. Za dvě minuty parkuji před malým pekařstvím, z něhož se line vůně. Shea práskne dveřmi. O chvilku později se vrátí s několika sáčky. „Tady to je pro tebe!“ Hodí mu do klína bagetu. Do přihrádky u dvířek postaví vodu. „Jez!“ řekne mrzutě. „Bože, to je ženská.“
„Zamiloval jste se?“ Podívá se do sáčku. Sýrová se šunkou. Vytáhne rajčata, která vykukují. Nesnáší je.
„Dej je sem!“ Rajčata bleskově zmizí. „Zelenina je dobrá. Nechtěla pro mě vypátrat maličkost.“
„Jakou?“
She přežvykuje bagetu s tuňákem. „Najít něco skandálního v minulosti Sheilly Bellové. Málem, že na mě nezavolala ochranku.“
„Fíhate. Drsná.“
„To jo. Jedeme. Dojíme to v parku.“
Kerny s bagetou v puse vyjede. „Co chcete dělat?“
„Pojedeme krmit labutě. Je to záslužné,“ řekne, když vidí jeho pohoršený udivený pohled. „Jsou tu labutě, že.“
„Jo v jezeře, ne v parku,“ vyprskne málem smíchy.
„Vtipné. Jsou tam nějací ptáci?“
Kerny se zamyslí, potom se mu rozzáří tvář. „Znám něco lepšího.“
Shea přikývne. Kouká z auta ven. To vedro ničí všechno. Lidi, zvířata i asfalt. Jak ještě dlouho? Otočí se na Kernyho. Zajímalo by ho kam, ho zavede. Uculuje se jak blbeček.
„Tak jsme tu.“
„To je restaurace, kam chodím na jídlo. Vaří tu přímo božsky a paní Akiko je prostě roztomilá.“
„Pak jste ještě neobjevil její tajemství,“ uculí se Kerny.
Shea se zamračí. Nesnáší, když něco neví. „Necul se jak pitomec.“
„No pardon, šéfe.“
„Sorry, ale jsem naštvaný. Počítal jsem s tím.“
„Tak jiný způsob, jak ji donutit? Dobrý den.“
„Dobrý den.“ Přivitá je dokonalá úklona starší Japonky. Oba se usměji.
„Paní Akiko měli bychom menší prosbu.“
„Jistě. Pokud bude to v mých silách, splním to.“
„Chtěli bychom vidět vaší zahradu. Je to možné?“
Akiko se podívá na Sheu. Ten se ošije, protože v ní nemůže absolutně číst. „Prosím pojďte dál.“ Otevře dveře do zahrady upravené v japonském stylu. Sheovi se vždy líbila, proto u ní sedávala. Netušil, že se dá do ní vejít. Všimne si stolečků, které stojí v různých koutech rozkošné zahrady. Uvědomí si i chládek, který tu vládne. Upoutá ho zurčící voda, který to tu nejspíš všechno svlažuje. „Prosím, bude vám to zde vyhovovat?“ Ukáže na malý stolek hned vedle uměle vytvořeného jezírka.
„Jistě. Netušil jsem, že do zahrady je přístup.“
Akiko se usměje. „Není pro každého, pane detektive.“
Shea se posadí. „Chápu. Kerny co tu jako máme dělat?“
Kerny otevře krabici na stole. „No, chtěl jste krmit ptáky ne. Tak můžete začít.“
Shea se na něj udiveně podívá, hrábne do semínek. Najednou zahrada oživne a on ohromeně se dívá u svých nohou na různobarevné ptáčky i malé papoušky.
„Rychle.“ Kerny rozhodí semínka. „Jestli je nenakrmíte hned, vlezou vám i na stůl.“ Shea si ani nevšimne, že paní Akiko zmizí. Potěšeně vnímá barvený rej pírek, ťukot zobáčku.
„Jídlo! Jídlo!“
„A hlavní atrakce se objevila.“ Na stůl slétne bílý ara, malí ptáčci zmizí jako mávnutím proutku. Ohání se kolem sebe velkým zobákem, korálkovité oči pozorují návštěvníky.
Najednou se ozve nějaké jméno. Podívají se. Aru vzlétne, posadí se na strom a něco pokřikuje. Paní Akiko položí na stolek tác s občerstvením a čaj. Ukloní se. „Jmenuje se Keii. Stačí to říct. Občas je trochu drzý.“ Podívá se na ptáčky. Některé se jí posadí na ramena.
„Děkujeme. Velmi se mi tu líbí.“
„Pro vás detektive.“ Odejde, na cestičce je slyšet zvláštní zvuk.
„Kolik jí je?“
Kerny přemýšlí. „To nevím, ale jednou se tu objevila, to ještě bylo před hotelem. Udělala z budovy napůl rozpadlé tohle místo. Pořád říká, že zahrada není to ono. Její minulost stejně jako postava je zahalená tajemstvím, ale vím jedno. Je to majitelka téhle restaurace. Prý šéfkuchař je z Paříže, ale tomu bych nevěřil.“
„Proč?“
„Protože jsem jednou byl ve francouzské restauraci, ale vůbec mi tam nechutnalo. Tady jo.“
Shea se rozesměje. Napije se čaje. Uklidňuje, ale zároveň mu vrací dobrou náladu.
Mohl bych se ho optat, co chce dělat, zauvažuje Kerny. Jenže, co když mu nic neřekne? No tak neřekne, co má být? „Mohu se optat, co chcete dělat teď, když ván slečna von Dietrich nepomohla?“
Shea přestane upíjet čaj. To místo je kouzlené, usoudí. Jindy jeho zhoršená nálada trvá podstatně déle. Zajímalo by ho, zda o tom místě Yan ví. Rád by s ním tu seděl, mlčel nebo hovořil. Milovat se tu by muselo být nádherné. „Budeme čekat na zprávu od Patologa. Doufám, že to co ti řeknu, zůstane vždy mezi námi. Byl bych nerad, kdybych ti měl přestat důvěřovat.“
Kerny se zardí. Důvěřuje. Jemu, který je na oddělení nejmladší z policistů. „Můžete mi věřit.“
„Nechci, abys mlčel vždy, ale teď ano. Patolog zjistil, že si Sheilla barvila vlasy.“
„To ale dělá hodně lidi, zvláště mladé holky, i když byla hodně mladá.“ Snaží se i on něčím přispět do této záhady. Zjištění v praku jim otřáslo.
„Ale ona to dělala pravidelně.“
„To je něco jiného. Myslíte, že ji doma barvili? Ale proč proboha?“
„To se právě snažím zjistit. Mám pocit, že máme málo času. Musíme zjistit Sheilly lékařský spis.“
Telefon.
„Patolog. Roberte, co je?“
Na pozadí slyší nějaký šumot. „Její spis je pryč, nechápeme to. Není tu. Kolega, který mi pomáhá, je v šoku, ale zkusí mi najít záložní, ale bude to déle trvat. Zatím.“ Ticho.
„Někdo ukradl její spis. Není tam.“
„To není možné! Tohle vypadá na organizovaný zločin, ne na rodinu. Kdo by to mohl udělat?“
„To nevím, ale jedno vím. Bylo tam něco natolik důležitého, že to stálo za risk loupeže. Můžeme doufat, že najde záložní kopii. Někdo byl rychlejší i chytřejší než já. Nemám to rád.“
„Rodina?“
„Ano, ale myslím, že spis je hezky spálen v zahradním grilu. Nic, čekáme.“ Oba upíjejí, jedí sušenky, krmí ptáčky, kteří už nejsou tak drzí. Poslouchají šumění stromů, potůčku a divný klapot. Nakonec se Shea zvedne, aby se podíval, co to je. Dívá se na bambusovou tyč, z které se vylévá a vlévá voda, a jak se pohybuje, dotkne se vždy kamene. Hezky. Mobil Dychtivě po něm sáhne. Patolog. Jen doufá, že má dobré zprávy. Zleva se k němu přiblíží postava Kernyho. Naznačí ticho.
„Ano.“
„Mám ho. Rychle přijeď. Málem mě dostali. Ježíš, je to, jako zastará.“
„Jdeme.“ Schová mobil.
„Patolog…“
Shea mu jeho domněnku potvrdí. U pokladny zaplatí, poděkuji, Shea se dokonce i ukloní. Kerny rychle a s přehledem řídí k pitevně. Vystoupí. Shea s úsměvem se na něj podívá. Potom oba vejdou dovnitř. Ovane je příjemný chládek, ale jak jdou hlouběji, je stále chladněji.
„Nejsou tu nemocní z toho chladu?“
„Opovaž se lehnout. Roberte?“
„Vítej! No ne, mladej Kerny. Zdrastvuj drug. Posaďte se. Udělám cappuccino. Tobě taky?“
„Ano, pane.“
Robert se nad oslovením uchechtne. „Můj známý v archívu je ještě teď z toho v šoku. Je rád, že už několik let dělá záložní kopie na velkém disku. Dá mu to práce, ale jednou se mu doma smazala data. Byl vzteklý snad rok. Myslím, že o jeho úchylce zálohovat trojmo data nikdo neví.“
„Trojmo? Myslel jsem, že dvojmo!“
„Trojmo. Je to blázen, ale hodilo se nám to. Prohlížel jsem to zběžně. Žádnou vážnou nemoc neměla. Když pomineme obyčejné dětské… Nebudu rušit,“ řekne, když vidí, že se pustil do studování poměrně objemného spisu. Kerny, chceš tu provést?“
Kerny se na něj nejistě podívá. Polkne. „Rád, pane.“ Robert se usměje. Vyjde s Kernym ven. Ten se obrátí k patologovi. „Pane, víte, že Shea podezřívá z vraždy tu rodinu?“
Robert se na něj podívá. „Ano vím. Myslím, že má pravdu.“ Otevírá dveře jedny po druhé. Vysvětluje mu co, je co.
„Proč mě tu provádíte?“
„Protože patříš k Sheovu týmu a tohle je můj domov. Musíš vědět, co je kde.“
Kerny chvilku přemílá tu informaci. „Patřím tam i já se slečnou Karlou?“
„Ano.“
Kerny neví, jak se má cítit.
„Myslím, že původně nechtěl tým, dokonce nechtěl tu zůstat, ale já chci. Je skvělej.“
„To ano,“ řekne procítěně, „i když jeho metody jsou krajně neobvyklé. Nic takového nás na akademii neučili, ale hodně mi říká, učím se.“
„Jeho metodu odkrývání zločinů nekopíruj. To prostě nejde.“
„Proč?“
„Jednou se to dozvíš. Slečna Karla zřejmě nepovolila.“
Kerny přikývne. „Ne. Byl hodně mrzutý, tak jsem ho vzal do zahrady paní Akiko. Dokonce i Keii se uráčil sletět. Myslím, že dostal povolení se tam usadit. Líbilo se mu tam.“
„To jsem velmi rád. Myslím, že už to přečetl. Popravdě jen tuším, co se mohlo stát.“ Jdou zpátky do Robertovy kanceláře, který si pomyslí, že s příchodem Shey, ji používá častěji než dříve. „Tak co?“ optá se dychtivě.
„Roberte, můžeš sehnat doktora, který ji ošetřoval v jejich dvou letech? Nebo toho co ji operoval? Mám tu nějaké jméno Robin Black.“
„Počkej.“ Robert vezme mobil. Za chvilku už něco píše do sešitku. „Děkuji Lucy, jsi poklad. Pa, měj se.“
„Je v důchodu.“ Podává mu adresu. Shea ji vezme. „Jedeme.“
„Počkej, jedu taky.“ Robert si strhne plášť, který ledabyle pohodí na stůl. „Bude to lepší. Doktor s doktorem se lépe domluví.“ Vyjdou ven. Za půlhodinu parkují před pěkným domkem. Shea si uvědomí, že je už dost pozdě na návštěvu, ale snad spát nebude. Zazvoní. Nic. Zklamaně se po sobě podívají. Ozve se štěkot psa, který jim dá naději. Zazvoní ještě jednou. Objeví se postava.
„Kdo je to? Alice, ticho!“ Štěkot umlkne.
„Policie, poručík Shea O ´Donnely.“
„Průkaz.“
Kerny se Sheou na sebe se podívají. Shea vytasí průkaz. Na chvilku zmizí, potom branka zaskřípe. V průchodu stojí starší muž se psem po boku, kterého drží za obojek. „Jen si vás očichá.“ Všichni tři stojí jako sochy. Když se vlčák odplíží, vydechnou si. „Pojďte dál. Omlouvám se, ale poslední dobou se tu dějí divné věci.“
„Divné?“
„Jo, někdo se mi pokusil vloupat do domu, ale nedostal se přes ni. Taky někdo se pokusil se otrávit Alici, ale je vycvičená, tak to nevyšlo, místo toho pošla kočka. Taky jednou jsem jen tak tak uskočil před autem. Bylo to u obchodu a jelo příliš rychle.“
„Proč jste to nenahlásil?“
„Proč? Takovými domněnkami se policie nezabývá? Nejspíš pár výtečníků, co se nudí.“
„Kdy se to stalo?“
Muž svraští obočí. „No docela nedávno, tak co potřebujete? Odněkud vás znám.“
„Možná noviny?“
„Já jsem patolog Robert Kinglet.“
„No jo, párkrát jsem vás viděl. Vaše pověst je vynikající. Jako odborník byste mohl být na daleko lepším místě než v téhle díře.“
„Líbí se mi tu.“
Muž nic neřekne. „Jo bylo tu pěkně, dokud nepostavili to monstrům dole u řeky. Chcete udělat čaj?“
„Ne děkujeme. Potřebujeme informací.“
Muž se zamračí. „Dnes už se nikdo nezastaví na kus řeči. Tak co potřebujete?“ optá se. Pokyne jim do proutěných křesílek, které má na zahradě. Na stole stojí orosený džbán s barevnou vodou. Shea nasucho polkne.
„Myslíte, že byste nám nalil? Nejsem na to vedro připravený. Nejspíš za chvilku padnu vyčerpáním.“
„Promiňte. Hned to bude.“ Odejde.
„Tak co?“ optá se rychle Roberta a Kernyho. Ti ho vůbec nechápou. „No jaký je? Co si myslíte?“
„Jo tak? No vypadá dobře, ale těžko soudit.“
„Ten je v pořádku,“ zabručí Robert. „Podívej se sám. Tohle si mohl dovolit z normálního platu doktora. Pokud doma nemá na stěně Picassa, potom je v pořádku.“
„Díky moc.“ Sedí, když se objeví hostitel s třemi skleničkami na tácu.
„Jsem už sám, to víte a občas zapomínám, jak to chodilo.“ Nalije do každého vodu se šťávou.
„Výborná. Krásně klouže do krku. Jestli se nepletu, tak je tam máta?“
„Je výborná a osvěžující. Moc děkuji. Naučila mě ji dělat moje manželka, než ode mě utekla,“ řekne bez hořkostí. Nalije i sobě. Ve džbánku citelně ubude tekutiny.
„Tak poslouchám. Vidím, že byste raději už byli u svého případu. Co vyšetřujete, jestli to není tajné?“
„Smrt Sheilly Bellové.“
Muž se zamračí. Hraje si skleničkou. „Četl jsem o tom, ale měl jsem pocit, že to vede někdo jiný.“
„Převzal jsem případ, protože mám s tím více zkušenosti.“
Robert si pomyslí své, ale je pravda, že smrt dítěte tu dlouho nebyla. Většinou končí na dně jezera. Otřese se, když si uvědomí, co je na dně.
„Chápu, ale co s tím mám společného já?“
„Byl jste její, tedy jeden z ošetřujících lékařů. Její spis někdo ukradl, dokonce vymazal i záložní. Rádi bychom věděli proč?“
Muž je překvapeně pozoruje. „Nevím toho moc. Je pravdou, že v nemocnici byla dost často. Už od malého. Měla hezké plavé vlásky.“
Všichni tři se na sebe podívají. „Plavé?“
Muž se usměje. „Jo, byla jak andílek. Potom jsem ji dlouho neviděl, ale asi jí ztmavly, což je škoda. A to jsem si myslel, že jí takové zůstanou do konce života. No, člověk se může mýlit.“
„A něco víc?“
„Nevím co, jedině, víte, bylo to velmi zvláštní.“
Všichni tři se napřímí. Sedí rovně jako svíčka s očima upřenými na doktorovy rty.
„Myslím byly ji tři nebo dva, nevím sám. Tolik pacientů, co prošlo mýma rukama, kdo si je má pamatovat. Banální operace, ale něco tam nesedělo.“
„Co?“
„No vypadá to, že Sheilla byla kukaččí dítě.“
„Do prdele!“ vyhrkne Shea. „Tím myslíte, jako, že bylo někoho jiného?“
„No jejího manžela určitě ne. Divné na tom bylo, že matka ječela, ne otec.“
„Jak to myslíte?“ vyhrkne Kerny jako první. „Vždyť ho podváděla manželka, ne on ji. On se měl rozčilovat, ne?“ otočí se na každého z nich. „Já bych asi řádil.“
„No právě. Proto si to asi pamatuji. Křičela ta žena. Už si nepamatuji co, ale byla z toho úplně mimo. Zvláštní, víte, pamatuji si to jako by to bylo dnes. Nějak mi to uvízlo v paměti. Potom jsem ji občas ošetřil zlomeniny… dělal jsem na áru. Zdálo se mi, že má příliš modřin, ale nic neříkala, když jsem se jí ptal. Jednou jsem ji nechal v nemocnici tři dny. Zašla za ní i psycholožka. Nic. Rodiče říkali, že často padá, že je nemotorná.“
„Nevíte, zda ty modřiny pády a podobně začal před nebo po operaci? V spise totiž chybí dokumentace o té době. Našel jsem to jen v pozdější poznámce, že byla operována.“
Robert se opraví ve svém úsudku. Je dobrej a nejen díky té své schopnosti.
Muž se zamračí, jak se snaží rozpomenout. „Nemohu nic říct, ale já si myslím, že potom. Proč?“
Robert naznačí, že chce mluvit. „Byla týrána delší dobu. Zlomeniny, popáleniny, staré jizvičky po celém těle.“ Doktor ohromeně na ně civí.
„Jako mysl… ne vím, že máte pravdu. Selhal jsem.“
„Ne, selhali všichni. Rodina, sociálka, škola, všichni.“
„Moc mi to útěchu nepřináší. Víc nevím, co bych řekl, ale jakmile si na něco vzpomenu, zavolám vám, ano.“
„Vlastně, jak se dozvěděli o tom, že mu manželka zahýbala?“
„Krevní testy. Potřebovala krev a já se prořekl, že ty krevní skupiny se nějak neshodují. Tím začalo peklo. Kdybych to tušil, mlčel bych, ale prostě mi to tehdy vyklouzlo.“
Shea se dívá na strom, jehož listí se skoro vůbec nehnou. „Jdeme za naší slečnou. Pane doktore Blacku, moc vám děkuji. Tímhle jsem se posunul hodně dopředu. Já děkuji, ještě jednou.“ Podá mu ruku. Za chvilku jsou v autě.
„Víte, nevím proč, ale mám pocit, že panu doktorovi se bude lépe žít, pokud zmizí ta rodina z městečka, nemám pravdu?“ Opatrně si potvrzuje domněnku Kerny.
„Máš,“ přisvědčí Shea. „Potřebujeme poslední dílek do skládačky, který nám může dodat jedině slečna Karla.“
Všichni mlčí. Uvažují, zda s nimi bude chtít spolupracovat nebo se na ně vybodne.
