Jezero příšer
17.
Minulost
(případ Malé Bellové)
Všichni tři se blíží k domu, kde sídlí společnost Karly von Dietrich.
„Bude nám chtít pomoci?“ optá se Kerny. „Minule tě přece odmítla.“ Podívá se na svého nadřízeného. Vypadá zamyšleně, ale ten případ by dal každému zabrat.
Shea mlčí. „Přemluvím ji.“
„Troufáš si,“ uchechtne se patolog. „Co si od ní vlastně slibuješ? Nechci být dotěrný, ale proč všechno děláš prostě tak složitě? Každý slušný policajt by šel na to oficiálně, ale ty ne.“ Neřekne, že musel skoro ukrást spisy. Nakonec byl rád, protože se dozvěděli, že zmizely, ale i tak.
Shea pokrčí rameny. „Sám nevím. Možná proto, že nesnáším byrokracii? Držte mi palce.“ Vystoupí. Stále hnusné vedro, pomyslí si. Vejde do vestibulu. Značně méně lidi, usoudí jedním pohledem. Jde suverénně k recepci. Mladík, který něco uklízí se, rozzáří.
„Vítejte, co potřebujete?“ volá už z dálky.
„Slečnu…“
„Odešla. Je mi líto, ale je to takových deset minut. Něco jiného?“
„Zatraceně, nutně ji potřebuju. Není na ni nějaký telefon nebo kontakt? Bydliště?“
Mladík zamrká. „Stačí zajít do databáze, ne?“
Další, co mu radí jít oficiální cestou. Má je plné zuby! Zavyje. Nemohou mu jednoduše dát, co chce bez průtahu? „Prosím, dost to spěchá.“ Zářivě se usměje. Je to jeho fanoušek, snad povolí.
Mladík zaváhá, potom se zazubí. „Chápejte, pokud na to přijde, odkud máte její číslo, potom udělá ze mě škrabku na brambory. Nerad bych snášel takový úděl.“
Tak jo. Lidi jsou chamtiví. Mohli by jednou hrábnout zadarmo. „Tak jo. Co chcete?“
Mladík se usměje. „Fotku… a večeři.“
Shea pochopí, že to byl momentální nápad. Určitě myslel jen na tu fotku. Jen doufá, že to nebude nějaká lechtivá. Tu odmítne.
„Jsem vaším fandou. Ty byste si měl předcházet. Taky mám přístup k různým věcem…,“ vypočítává, proč by s ním měl jít na večeři.
„Dobře.“ Jednou to překousne. Neví, o čem se budou bavit, ale snad to zvládne. Potom ho něco napadne. Prohlédne si ho. Nenápadný, ale pěkný mladík. Mohl by být zakuklený gay? Uch asi těžko, usoudí, ale kdo ví.
„Skvělé.“ Mladík vytáhne notýsek, do kterého načmárá telefonní číslo. „Ode mě to nemáte.“
„Samozřejmě.“ Jde ven, posadí se do auta. Zdviženou rukou zadrží veškeré otázky. „Karla von Dietrich?“
„Kdo je to? Odkud máte moje číslo? Zažaluji vás!“ vychrlí jedním dechem. Přehodí si telefon do druhé ruky. Je v butiku, kde si zkouší bikiny. Odloží je. Netrpělivě podupává nohou, co na ten dotyčný. Právě ji rozčilil. Být po ruce udělá z něj…
„Detektiv…“
„Zatraceně! Jsem snad jasně řekla, že rozhodně vám nepomohu. Sedíte si nejspíš na uších, co? Jsem momentálně v butiku a kupuji si plavky, chápete? Ne nejspíš ne, protože pro ženu je výběr plavek stejně důležitých jako výbuch atomovky.“
„NO jo, ale když vybuchne atomovka, k čemu by vám byly bikiny?“
„Zemřu spokojená, že je mám.“
„Ok. Potřebuji…“
Karla ho přeruší. „Znáte jiné slovo, než chci, potřebuji? Co slovíčko - prosím?“
Shea zvedne oči k nebi. Ženské. Ví, proč nemá je rád. „Prosím, potřebuji maličkost.“
Karla se zadívá na věšáky. Potom strne. Bílá? Natáhne ruku, vytáhne je. Zálibně si je prohlíží. Po chvilce si uvědomí telefon. „Co jste říkal?“
„Potřebuji maličkost ohledne Sheilly…“
„Ta stejná žádost? Chci si je zkusit. Jsou moc pěkné.“
Shea si je jistý, že to není pro něj. Patolog má co dělat, aby se neřechtal. Velmi zajímavá konverzace. Řekl by, že dokonce jednostranná.
„Ano ta stejná žádost.“
„Už jsem vám řekla, že to nejde. Příliš velké časové rozpětí.“
„A co dva roky?“ vpadne ji do toho Shea. S napětím očekává verdikt. Dá si říct, nedá? Nutně ji potřebuje, protože novináři vidí to, co jiní lidé ne. Umí si dát mnoho faktů dohromady. Karla taková určitě je.
Karla podá bikiny prodavačce. Ta je drží, aby na ně dobře viděla. „Dva roky?“
„Dva roky,“ potvrdí jí informaci.
„Zjistil jste něco?“
Mám ji jako lososa na háčku. Usměje se. Patolog zvážní. „Něco ano, ale nebudu to vykládat po telefonu.“
„Dobře, přijedu, ale varuji vás! Jestli to nebude stát za to, udělám z vás struhadlo.“
„Ráda vaříte?“
Karla se podiví, jak to ví. „No ano, vařím, ale nepočítejte, že se ke mně kvůli tomu nastěhujete. Vařím jen pro přátele.“ Ticho.
Shea se usmívá, telefonem si mimoděk klepe o bradu. „Ráda vaří, ale jelikož nás nepovažuje za přátele, tak nás na večeři nepozve.“
Kerny se ozve. „Nechcete po ni trochu moc?“
Shea se na něj podívá. „Ano, asi ano. Za chvilku tu bude. Tedy jen co si vyzkouší ty báječné bikiny, které našla. Zajímalo by mě, koho chce okouzlovat.“
„Pana Sinice!“ vypadne z Kernyho. Zrudne.
Patolog se Sheou se po něm podívají.
„No povídala… to je jedno. Zachary pořádá plavkovou párty. Určitě chce tam někoho oslnit, a kdo by se k ní lépe hodil než pan Sinic?“
„Ten má Yana.“ Všichni se usmějí.
„Ji to bude jedno, hlavně, že bude mít zdroj informací!“ Vybuchnou v smích. Ulehčeně se po sobě podívají.
„Zítra bude kremace Sheilly.“
„Patologu, zkazíš každou legraci.“
Ten se uculí. „Já vím, ale nemohu odolat.“
„Je to smutné, že tak malá holka skončí takhle bídně. Nemělo by se to stávat. Jsem rád v týmu, i když někteří lidi by v něm nemuseli být.“
Shea vyhlédne ven. Kde může být? „Ještě budeš mě nenávidět, Kerny.“
Kerny pokrčí rameny. „Přežiju to nebo snad ne?“
„Nikdy jsem neměl parťáka,“ prohodí nezávazně.
„Proč? Jste skvělej a týmovej!“
Patolog se na něj se zájmem podívá. Taky by ho zajímalo, proč je dal dohromady, aniž by si to uvědomili. Najednou pro něj pátrali.
„Nikdo se mnou nechtěl dělat. Pár předtím parťáku odešlo z různých důvodů.“
„Kolik jich skončilo bradou dolu?“
Shea se na Patologa zaškaredí. „Já za to nemohl, že se cpali, kam neměli…“
„Že to není pravda?“ začne Kerny.
Vedle nich se skřípotem pneumatik zastaví malé červené autíčko. Do okénka nahlédne Karla. S nechutí se podívá na tři rozvalené chlapy na sedačkách. „Mám ty bikiny - nechť ti bůh bude milostiv, jestli některá bude mít stejné. Jdeme.“
Všichni vystoupí.
„Počítejte s tím, že k tomu ani nepáchnete. Budete se dívat.“ Jdou k budově, kde čekají nějací tři lidé. „Tohle je Sharon, Tedy a tohle mistr počítačů Joseph.“ Joseph mladík z recepce na něj nesměle zamává. Sheu by zajímalo, co počítačový mág dělá v recepci. Tedy je obyčejný vychrtlý chlapík, který se spíš hodí na počítačového mága. Sharon je pěkná brunetka s brýlemi na očích a pěknou figurou. „Tihle tři,“ pokračuje, „vám najdou i jehlu v kupce sena. To chcete ne?“ Vejdou do budovy. „Nepočítejte s tím, že to bude za pět minut. Kafe, koblihy, pizzy a další pochutiny, platíte vy.“ Otočí se k Sheovi. „Berete?“
„Mám malý plat.“
„Nezájem. Tohle je prvotřídní tým, který má své potřeby, tak co?“
Shea je přejede pohledem. „Ok, ale chci vidět výsledky.“ Karla nic neřekne, otočí se a zamíří k výtahům. Napěchují se do těsného prostoru. Snaží se po sobě příliš nepokukovat. Vyjedou do třetího patra. Vyjdou ven. Koberce zmizely, květiny taky, obrazy, jen zůstaly plakáty a lino. Jdou k místnosti. Karla projede kartou. Vejdou dovnitř.
„To je něco!“ Shea hvízdne při vybavení počítačové místnosti. „Tohle chci mít doma taky!“
„Na to zapomeňte nebo začněte si více vydělávat,“ popíchne ho Karla.
Tedy, Sharon a Joseph se posadí k počítačům.
„Tak co máme hledat?“ Obrátí se k nim Joseph. Ruce lehce položeny na klávesnici. „Já hledám. Tedy třídí. To posílá Sharon, která je analytik. Čte informace, zpracovává, hledá souvislosti.“
„Sheilla Bellová, rodina Bellová před sedmi lety. Rok 1991 – 2001. Cokoliv.“
„Široký záběr.“ Ruce se hbitě rozběhnou po klávesnici. Tři tváře ozáří modré osvětlení. Je ticho jenom přerušované hukotem strojů.
Karla sedí v pohodlné sofa. Z ničeho nic začne. „Tak povídejte, co víte. Sharon, prosím přisedni si. Ještě chvilku to bude trvat. Tak co nám můžete říct? Ráda bych informace za tuhle… službičku.“
„Chtěl bych, aby se to…“
„Známe zásady, pane O´ Donnely,“ řekne melodicky hlas. „Potřebuji jen vědět, na co se mám zaměřit. Je toho hodně. Nebude to za hodinu. Každá informace, kterou získám, mi pomůže.“
Patolog s Kernym se podívají na Sheu. Bude ochoten prozradit, na co přišli nebo toho nechají?
Shea se podívá na Roberta, Kernyho, Karlu, na ostatní tři, které bez jeho dovolení sem pozvala. Jak moc jim může věřit? Ale bez důvěry nezjistí, co potřebuje. Zároveň je otestuje. Určitě ty tři nebude moci použít bez svolení Karly, ale on vždy najde cestu, jak to udělat. „Kde začít?“
Patologa obejde mráz. Chce snad říct o své schopnosti? Doufá, že ne, protože z laboratoře pro krysy, by ho nedostal ani on.
„Na celém případu mi nehrála spousta věci. Začneme tím, že ji hledali, když se ztratila, ale podle Robertovy zprávy byla zabita dva dny předtím, než ji zabili. První chyba.“
„Proč se pro ni nesháněli?“
Shea přikývne. „Ano proč? Je desetileté dítě. Dva dny z domova. Kdyby někde byla…“
„Co když, omlouvám se, pane Kinglete, ale nemýlil jste se ve stanovení smrti?“
Robert se zahledí na Tedyho. Poslouchají. Oba dva poslouchají Sheu a přitom pátrají.
„První informace, Sharon.“
Sharon se zvedne. „Můžete mluvit, budu registrovat, co tu povíte.“ Posadí se k počítači, vyvolá si dodané informace.
„Úžasný tým.“
„Já vím. Platím je dobře. Tak dál. Tak plete se nebo ne?“
Robert se usměje. „Pletete se, když vidíte informaci černě na bílém?“
Karla vycení skoro zuby. „Chápu.“ Oba se měří jako dva protivníci.
„Potom jsem zjistil, že byla týrána. To je v pitevní zprávě.“ Od Josepha vyletí: Hajzl. Shea si pomyslí, že to mělo být v množném čísle. „Nikdo nic nevěděl. Policie, škola, sociálka, ale přesto měli hlášení od jednoho muže. Souseda, ke kterému Sheilla chodila, hladit jeho kočku.“
Karla si odfrkne.
„Později jsme zjistili další věc. Barvila si vlasy nebo raději, kdo ji barvil?“
Klapot utichne. Všichni tři se k němu otočí. „Jakou měla barvu?“
„Blond.“ Doslova tu informaci nasávají, říká si fascinovaně Shea.
„Pizzu tuňákovou, colu, kofein,“ poručí si Joseph. „Čínu, jakoukoliv, kafe. Mně pizzu,“ ozve se nakonec Sharon. „Sýrovou. Zajímavé, blond,“ řekne trochu nepřítomně. Kerny ihned vytáhne zápisník s čísly. Začíná obvolávat jídlo. „Nechcete něco?“
Kromě těch tří zavrtí hlavou
„Počkej, možná… chápu, probrali jste to,“ řekne Karla.
„Přesně tak. Proto jsem si vyžádal lékařskou dokumentaci.“
„Není přítomná! Ukradl ji někdo? Mám ho vypátrat?“ ptá se dychtivě Joseph. „Nechali stopy. Ten, kdo to dělal, vyznal se, ale jsem lepší.“
„Ne, nepotřebuji to. Důležitější je, co bylo v té dokumentaci. Známý tady patologa zálohuje ještě jednou. Dostali jsme ji, ale i přesto chyběly tam data kolem jejího druhého roku. Byla dost častým návštěvníkem nemocnice.“
„Posílám výpis zdravotní pojišťovny…“
Sheu zamrazí. Kam se může nabourat?
„Kamkoliv, kde to jde. Někdy mu některé věci musím zakázat,“ řekne klidně Karla. „Co uděláte?“
Shea mlčí. „Chápu.“
Joseph se zatočí na židli. Očí mu vzrušení doslova září. „Miluji to!“
„Dál? Hádám, že to není ještě všechno. Nechci nic říkat, ale vše dohromady to dává hodně nepěkný obrázek.“
„Možná horší, než si dokážeme představit,“ řekne pochmurně Shea. „Vyhledali jsme doktora, který tehdy dělal ten jednoduchý zákrok. Objevili jsme, že Sheilla je nemanželská.“
„Cože?!“
„Třídím. Zajímavé. Tohle by tě Sha mohlo zajímat…“
Shea se podívá na Tedyho. Zazvoní Kernyho telefon.
„Jídlo.“
„Nejvyšší čas,“ zabručí Tedy. Vstane, protáhne si kostru. „Víte kolik je?“
„Jedna hodina,“ řekne nepřítomně Sharon. „Zatím žádné informace. Nehody, nehody, příšera… Je tady toho tolik…“
„Počkej, příšery ti vyhazuji, jak se to tam dostalo?“ Oba se podívají na monitor. Mračí se. Sharon něco ukazuje Tedymu.
„Och bože, vezmu to důkladněji. Sha omlouvám se. Nechápu, co se stalo.“
„V pohodě. Měla jsem tě upozornit, ale některé jsou rafinovaně psané.“ Kerny zatím dobalancuje s pizzou dovnitř, když telefon zazvoní podruhé. „Čína!“ zamumlá, při pohledu na volaného. Jde dolu. Za chvilku je tu podruhé.
„Můžete pokračovat. Josi, pojď k nám.“
Jos otočí hlavu. „V pohodě najím se tady. Jsem v pořádku.“
Karla se zamračí. Poklepe na židli. „Josi.“ Ten se vztyčí jako by zatahala za šňůrky.
„No jo.“
Kromě Sharon a Tedyho všichni na něj udiveně se dívají. Nevypadá, že by se nechal tolik sebou manipulovat.
Shea se nadechne, když zazvoní mobil. Podívá se na číslo. Zaváhá, zda to má vzít nebo ne. Nakonec to zvedne, ale vyjde na chodbu. Otočí se. „Patologu, můžeš to doříct.“
„Jasně.“
„Patologu?“ optá se Sharon.
„To je tím, že asi jsem patolog.“ Josi se usměje. „Takže, nejsem tak dobrý vypravěč jako Shea, taky nevím, zda je to co chce říct, ale nás zaujalo, že řádila manželka.“
„Nechápu,“ přizná Josi. Tedy s plnou pusou přikývne.
„No, kdyby vás podvedla manželka, kdo by řádil? Kdo by řval, nadával?“
„Manžel?“ napoví Sharon.
„Přesně, ale podle slov doktora, podle Shey se ho někdo pokouší zabít, nadávala manželka.“
„Divné. Vždyť jen matka je jistá. Musela vědět, že se s někým spustila.“
„Přesně. My musíme zjistit, proč nadávala manželka ne manžel,“ řekne ode dveří Shea. Všichni mlčky žvýkají pizzu. Sharon se rozjasní tvář. „Myslím, že vím, co potřebujete, ale neumím to vysvětlit, ale až něco budu mít, dám to na stůl na stříbrném podnose. Tedy zvedej ten svůj zadek. Josi, hledej!“
Po hodině řekne Shea: „Mám hlad, jdu se najíst.“
„Trefíš tam?“
„Kerny, nejsem malé dítě. Patologu, chceš taky něco?“
Robert se na něj podívá. Od toho telefonátu je jak přešlý mrazem. Kdo mu asi volal, ale podle jeho výrazu, dokáže jen jeden člověk takhle dostat Sheu. No možná… zadívá se na Karlu. Vedle něj právě sedí druhý.
„Potřebuji se něčeho napít. Za chvilku budu tady. Sharon… Ok!“ zamumlá, když vidí, jak ztuhne. Ramena povolí. „Patologu,“ usměje se. „Chceš něco?“
„Ne, zajdu si pro to sám. Mám vybrané chutě. Kerny?“ Spí. Mládí. Vyjdou ven. Za sebou nechají tiše bzučící místnost. Robert uvažuje, zda to dokážou. Protře si oči. Stárne. Oproti Kernymu je staroušek. Zívne si. Telefon. Odpoví manželce, že přijde pozdě. Vyjde ven. Strážný, který to tam hlídá je udivený neznámými lidmi.
„Patologu.“
„Sheo, v pořádku?“
„Jo. Zvládneme to, Roberte?“ Shea se dívá ne na něj, ale na mobil. Vybaví si rozhovor. Cítí se divně. Jako by něco udělal, ale neudělal nic. Jen odmítl…
„Ahoj, mám čas.“ Známý hlas ho vzruší i přes telefon. Vybaví si pokožku, žádostivé ústa, i dychtivý klín se zadečkem.
„Ahoj. Bohužel já nemám.“
„Na hodinku. Jsem v baru.“
Shea se usměje. Je neuvěřitelný. „A máš už licenci na bordel?“
„Ale no tak!“ pohoršený hlas.
Shea se rozesměje. Neuvěřitelně mu dokázal zlepšit náladu.
„Přijď, jsem ochotný ke každé špatnosti.“
Shea zmlkne.
„Odmítáš?“
Nevěří, že by to někdo mohl udělat? Zavře oči. Před sebou vidí noční telefony, odmítnuté nabídky, jeho v náručí Zacharyho. Hodinové minuty v jeho baru.
„Chápu. Takže nejsem důležitý.“
„To ne, ale mám práci. Pochop, nemohu jen tak přijet.“
„Mohl bys. Kdybys chtěl, přijel bys. Zachary vždy…“
„Nejsem on. Pokud chceš jeho, vynech mě ze svého jídelníčku.“ Je rozzlobený. Copak musí skákat, jak on píská? Ne. Není jeho hračka na zavolání. Já mám chuť si zašoustat, tak přijeď. Tohle nechce. Přetře si spánky.
„Jenže já mám chuť to udělat s tebou.“
„Já taky, ale nemohu. Promiň.“ Uvědomuje si dobře, že ho šoupnul do náruče Zacharyho. Na chvilku dostane chuť tam přijet, utrhnout se do povinnosti, ale myšlenka na lidi, co nahoře makají, ho vzpamatuje.
„Tak si trhni nohou. Svou nabídku neopakuji.“ Ticho.
„Zvládneme. Pořád mi vrtá hlavou, co se vlastně stalo. Kdybys to nedostal do rukou, zřejmě by se na to nikdy nepřišlo.“
Shea pokrčí rameny. „Nikdy nic se neutají navždy. Dřív nebo později to praskne. Půjdu dovnitř.“ Na rameno mu dopadne ruka. Zastaví se. Je mu příjemná.
„Ať to bylo co to bylo, vyřeší se to. Není jediný na světě.“
Shea přikývne. „Není.“ Ruka z ramene zmizí. Jenže je jediný, kdo mu vyhovuje. Je to jako by dal oheň pod sud s prachem.
Robert se za ním dívá. Potom vytáhne z vnitřní kapsy pouzdro. Dívá se na injekční stříkačku. Váhá. Neměl by tolik riskovat s těmi podpůrnými látkami, ale… Jde dovnitř. Najde záchody. Vytáhne ji a vbodne do předloktí. Sevře rty. Cítí, jak se to rozlévá žílami. Doslova cítí, že únava mizí, krev rychleji koluje, mlha v mozku se rozjasňuje. Zabalí ji nazpět, schová pouzdro do kapsy. Rázným krokem jde k místnosti, kde ostatní vyčkávají. Podívá se na hodinky. Pátá hodina ranní. Měl by jít na devátou do práce, ale zůstane s nimi. Chce se dívat, jak se to vše rozlouskne.
„Chce ještě někdo pizzu?“
„Já si ji vezmu.“
„Jasně Roberte. Kerny spí, tak ticho.“
„Dobře dělá.“
Shea se podívá na doktora. Přimhouří oči. Tak tohle se mu nelíbí. Tohle zažil na své vlastní kůži. Nebýt Leslieho byla by z něj chodící zombie. Do jisté míry člověk může brát cokoliv, ale tohle bylo velmi rychle. Mrkne se na hodinky. Zajímalo by ho, co to bere, ale jako doktor má k ledačemus přístup. Bude muset s ním promluvit, ale taky ho chytit při činu, což nebude zrovna jednoduché.
„Šest hodin. Sharon máš něco?“ Ta zavrtí hlavou.
„Já jsem skončil,“ řekne Joseph. Protře si oči. „Nevěřil bych, kolik vyleze informací. Snažil jsem se dostat, kam to jde. Od Google, přes pojišťovnu k FBI. Sha, chceš pomoci?“
„Ne, to je moje práce. Jenom bys překážel.“
Tedy se k nim otočí. „Ještě poslední pár informací. Příliš příšer na můj vkus. Nevěřili byste…“
„Ticho!“ Pod přísným hlasem Sharon umlknou.
Čas utíká jak splašený. Všichni se dívají na hodinky. V osm se donese pro všechny snídaně s kafem. Sharon si dá jen kávu, jako už asi tři hodiny. Tedy pochrupuje na karimatce, přikrytý dekou, protože se mu nechtělo jít domu. Joseph brousí po netu.
„Sha, tady ještě něco vylezlo, ale nevím, zda ti to k něčemu bude.“ Hodí ji tam celý článek.
Sharon strne, dívá se na to. Jemně pohybuje rty, jak jdou slova za slovem. „Únos dítěte? Ozve se už vyděrač? Je mrtvá?“
Chvilku to žmoulá, potom zavrhne. Šoupne to do složky, kterou vytvořila. Zívne. Potom zakloní hlavu, dívá se na strop. Zavře oči. V hlavě si promítá vše, co se stalo.
Kerny svěží z vyspání se už dávno probudil. Telefon. Shea ho zvedne.
„Šerife?“
„Kde jste, zatraceně? Za chvilku bude pohřeb. Měli bychom se ho zúčastnit.“
„Proč?“
„Protože tam by mohl přijít vrah, pitomče.“
Ti tam budou na sto procent. „V kolik to je?“
„V deset. Chci vás tam vidět, jiank se stěhujete nazpět do New Yorku!“ Telefon oněmí. Shea se podívá na hodinky devět. Nemůže uvěřit, že tu jsou už tak dlouho. Vejde dovnitř.
„Budu muset odejít.“
V tu chvílí se Sharon otočí. „Ježíši.“
„Máš to?“
Sharon se otočí. Něco vyvolá. „Něco mě na tom zaráželo, víte. Pořád mi to unikalo, až najednou, neuvěřitelné jestli mám pravdu. Tohle je případ století. Jen se podívejte!“
Joseph kopne do Tedyho, který se zabručením přetočí. Nakloní se k počítači. Na obrázku jsou dvě ženy.
„Vidíte?“
„Sorry, ale ne,“ řekne drze Joseph.
„Podoba. Nechápete?“
„Ne.“
„Já ale, dokonale. Neuvěřitelné, že jim to prošlo, ale je to možné.“ Shea se zamyslí. Začíná mu v mysli vyvstávat hrůzný obrázek, co se tehdy stalo, ale dokážou to? Patolog bude muset provést ještě jeden rozbor. Nebo snad nemocnice? Moc jim po těch ztracených záznamech nevěří. Bože hrůza.
„Hej, tak co je?“
„Roberte, máš vzorky Sheilly?“
Robert se zamračí. „Měly by tam ještě být.“
„Měly?“ optá se výhrůžně Shea. „Nechci vědět - měly, ale chci vědět, zda tam jsou.“
„Jistěže, že tam jsou.“ Vytáhne mobil. Zavolá do márnice. „Něco jsem zničil, ale ty důležité, tam jsou. I když si to raději ověřím. Po zmizení těch záznamů… Proč to chceš vědět?“
„Taky bych to ráda věděla.“
Shea se pod pohledy ošije. Odkašle si. Jak to jenom říct?
„Nejsou? Jak to? Cože? Co je to za idiotský příkaz? Kdo to přikázal? Šerif? Zabiju ho!“
„Vše je pryč.“
„Počkat. To nejde?! Byla to vražda, něco se musí nechat.“
„V deset je kremace. Nechci nic říkat, ale…“
Shea vyběhne ven, jako by ho honili démoni.
„Hej, kam běžíte?!“ všichni vyběhnou za nimi. Místnost osamí s blikajícím monitorem, na kterém jsou fotografie dvou žen.
Jezero příšer - 18. Únik neexistuje
