Jezero příšer
18.
Únik neexistuje
(případ Malé Bellové)
„Do toho auta se nevejdeme!“ zvolá Karla rozčileně, když zastaví před čtyřdveřovým policejním autem. Dovnitř se s nepěkným úšklebkem souká Kerny, za ním Robert a Shea na přední sedadlo. Joseph se drze nacpe vedle doktora.
„Josephe, máš padáka.“
„Konečně. Díky moc. Jedeme, Sheo!“ Poklepe nadšeně na sedadlo. Rozhodně chce u toho být. Dozvědět se, co vlastně celou dobu hledali. O případě Sheilly Bellové snad slyšel každý v městečku. Jedna strana města dokonce obviňovala druhou. Dokonce slyšel o pár rvačkách, které policajti museli potlačovat. Nedivil by se, kdyby starosta vyhlásil stanné právo. Uchechtne se.
„Josi, rozkazy tu vydávám jedině já. Kerny, jedeme,“ řekne tvrdě Shea. Neodvolí, aby jeho skvělej tým se rozpadl na kousky.
„Super.“ Dupne na brzdu. „Mohu použít majáček?“
„Jistě.“
„Kam vlastně jedeme?“ optá se na druhé křižovatce.
„Na pohřeb,“ řekne pochmurně Shea.
„Na co? Proč?“ ptá se pro změnu Josi.
Shea přemýšlí, zda jim to má říct nebo něčím je umlčet. Robert se usmívá. Je nadšený. Něco takového už dlouho nezažil. Sheu do městečka buď přivedl bůh, nebo ďábel. Rozhodně ať to udělal kterýkoliv z nich, udělal záslužnou věc. Kerny nedočkavě visí na Sheových rtech a na silnici. Ďábelský se usmívá. Miluje rychlou jízdu po městě, jen si ji nemůže dopřát příliš často. Joseph se dívá na zátylek Shey. Zajímavý muž, musí rozhodně přiznat. Fascinuje ho.
„Tak to řekni,“ vybídne ho Robert.
Shea přikývne.
„Karla bude vzteky bez sebe,“ prohodí do toho Joseph.
„Přežije to. Jak dobře víte, Sheillu zabila její rodina.“
„Cože?“ zvolá Joseph. „Proboha, jak jste to zjistil?“
Kernymu vyvstane tatáž otázka. Jak?
„Mám své metody. Taky se neptám, jak se nabouráš do pojišťovny.“
„To se musí udě…“
Robert zakročí. „Ticho!“ Řízný vojenský povel Josiho zastaví.
„Sheillu zavraždila její rodina, ale mě spíš zajímalo proč. Proč by zabíjeli své vlastní dítě? Taky tu bylo spousta nejasných věcí. Barva vlasů, neochota úřadů, policie, sociálky, vlastní rodiny. Proč by ji zavraždili? Takže kdo byla Sheilla Bellová? To mě celu dobu zajímalo. Proč Bellový zasahovali jako by byla mafie? Pravděpodobně to byli oni, kdo v nemocnici ukradl spis. Jak? To nevím? Taky vyhrožovali doktorovi Sheilly. Dokonce ohrožovali ho na životě. Měl jedině kliku, že žije. Kdyby jen krapet vytušil něco, tak by ho zabili.“
„Proč ji tedy týrali?“ ozve se Kerny. „Za chvilku tam budeme… Zatraceně, nehoda. Musíme objet. Sorry.“ Začne couvat. Řidiči na něj nadávají i přes policejní majáček.
„Proč? Roberte?“
„Byla jejich mazlíček. Něco jako hračka na hraní. Jenže ji to ohrožovalo na životě.“
„Nechci se dotknout, ale rodiče týrají děti. Není to sice běžné, ale děje se to docela dost, aniž bychom tušili o tom,“ namítne Joseph.
„Ano. Je to smutné, ale máš pravdu Josi, ale proč by týrali jen jedno a druhé ne?“
„Uch. Většinou to odnáší celá rodina, ale co když se něčím znelíbila nebo kůlvi tomu, že to byla holka? Někdy holky podceňují. Dávají přednost chlapci nebo opačně. Ale nezneužívali ji.“
„Osobně si myslím, že by ji to v budoucnosti čekalo taky, ale to už je mimo ní. Možná něco v nich spustilo sadistické sklony. V menší nebo větší míře je má každý z nás.“
„Blbost.“
„Kerny neříkej, že nerad terorizuješ chudáky lidi vyplňováním formulářů.“
Kerny zrudne jak rajče. „To nepoukazuje na sadistické sklony. Nikdy bych nikoho netýral,“ ohradí se.
„Týrání může být psychické i fyzické. Sheilla byla pod vlivem obou. Takže, Sheo, proč vlastně byla týrána? Proč si z ní udělali domácího mazlíčka, proč ji zabili?“ optá se Robert. „Napadá mě ledacos, ale určitě budu vedle jak ta jedle.“
Shea se usměje. „Nebyla jejich, proto si to dovolili. Myslím, že její smrt byla náhodná, proto policie začala s pátráním pozdě. Chtěli to ututlat. Udělali chybu, že k tomu zavolali polici. Možná se někdo o to začal zajímat?“
„Nebo spíš tebe, že?“ Z Robertových slov kape ironie. „Jak nebyla jejich? Byla nemanželská, ale z půlky byla jejich krev.“
„Ne. Ona nebyla jejich vůbec. Byla té rodiny, která tehdy holčičku ztratila. Všichni to považovali za únos, ale únosce se nikdy neozval, že. Nebyl důvod, protože ji nehodlal nikdy vrátit.“ Všichni strnou. Nevěří, nemohou, ale svým způsobem jim dává to smysl.
„Tady se dohadují, jak se tehdy stalo. Chcete to říct? Kerny, za jak dlouho tam budeme?“
„Odhaduji, že za pět minut. Nemohu tomu uvěřit. Víte, že ta rodina je blízká šerifovi? Jestli se o tom dozví, potom je konec. Bože, proto tam jedeme!“
„Ano.“
„Dost silné kafe i na mě. Jak se jim to podařilo?“
Shea se podívá dozadu na pasažéry, i když ti jsou přilepeni na přední sedadla. „Tohle jsou dohady, ale vsadil bych se, že tak na devadesát procent jsou pravdivé. Matka Sheilly Bellové ji skutečně porodila. Odnesla si ji domu, ale podle mě z nějakého důvodu Sheilla zemřela. Víte, jak matky jsou na děti vysazené a zvlášť když to byla holčička, poté co měla chlapce. Tuším, že její manžel ji velmi miloval…“
„Tohle je obrázek ideální rodiny,“ zabručí Joseph.
„Buď zticha!“ okřiknou ho dva hlasy. Joseph uraženě se stáhne, ale okamžitě se zas přilepí na sedadlo. Bradou se opírá o opěradlo jen, aby nepřeslechl nic z dalšího vyprávění. Je to napínavější než nějaké knihy.
„Miloval. Vedle o dva domy dál v téže době porodila holčičku i rodina Thorwoodových. Holčička se jmenovala Emilie. Aby uklidnil žal své manželky nebo aby se nedozvěděla, že zemřela, tak ji vzal nebo unesl. Klidně by to mohla být i chyba manžela, vzal to druhé dítě, Emilii. Jestli si všimnete fotografii obou žen, byly si podobné. Skoro jako sestry. Možná se znaly. Matka nic nepoznala. Dál ji krmila, dál ji vychovávala. Světlé vlasy jí nedělaly starost. Osobně považuji za mateřský instinkt něco, co neexistuje nebo jen omezeně. Mohou časem ztmavnout nebo nějaká genetická porucha. Měla své dítě. Ale ve dvou letech šla Sheilla na operaci.“
„Tam to prasklo.“
„Přesně tak. Její manžel musel s pravdou ven. Zuřila, nadávala, šílela. Ovšem nemohla nic dělat. Za únos dítěte je doživotí. Její i manžela. Nikdo by ji neuvěřil, že o ničem nevěděla.“
„Fajn, ale proč tedy ji začali týrat? Jen proto, že nebyla jejich vlastní? Promiň Sheo, ale tohle je divné.“
„Josephe, pro tebe je to poručík Shea O´Donelly.“
„Nežárlí, jdu s ním na večeři, ty ne.“
„Nezájem. Pro tebe to bude…“
„Ticho!“ rozkáže Robert. „Pro vás dva je to poručík Shea O´Donnely. Sheo…“
„Doktore, to není fér! Jsme tu,“ zanaříká Kerny. Vystoupí. Za nimi zastaví Karla se Sharon a Tedym. Všichni tři stojí před budovou, kde se má konat kremace, k níž nesmí dojít.
„Doufám, že nejdeme pozdě.“
„Počkat, kdo je vrahem? Sharon ježíš, zavolej fotografa. Okamžitě.“
Sharon vytáhne mobil.
„Její rodina ji zabila,“ řekne Shea. „Jdeme.“
„Počkat?! Jak její rodina? Co je to za nesmysl?“
„Josi, vysvětli to slečně.“
„Ano, poručíku… Sheo!“ Málem, že na Kernyho nevyplázne jazyk.
Bože, ten můj tým je jak děti. Neškodilo by trochu vážnosti. Aspoň, že patolog je v pořádku, i když to jeho dopování mu dělá starosti. „Soustřeď se.“ Snaží se jít v klidu. Přemýšlí, co má udělat. Na zatčení tří osob je jich málo. Co když něco provedou? Co potom?
„Sheo, konečně. Přišlo hodně lidí,“ vítá ho zachmuřený šerif.
„Už ji zpopelnili?“ optá se přímo bez cavyků.
Šerif se zamračí. „Dovolujete si moc.“ Chytí ho za loket a táhne mimo ostatní. Ti odolají nutkání jít a chránit ho. „Snad i v New Yorku jste vůči mrtvým a pozůstalým trochu tolerantní.“
„To ano, ale ne vůči jejím vrahům. Její rodina ji zabila, šerife.“
„O´Donnely, dovolujete si za moc, ne? Její rodina? Hledala ji jako diva. Vypsala odměnu. Blábolíte mi tu báchorky. Bože, tohle je na mě moc.“
„Mám důkazy.“
„Tak je předložte.“
„Předložím, ale nejdřív se musí zastavit kremace. Proč jste vydal rozkaz zničit veškeré biologické materiály Sheilly?“
„Nic takového jsem neudělal. Sheo, nemáte horečku? V tomto období je to tu časté.“
„Jsem v pořádku. Sheilly je Emillie Thorwoodová.“
Šerif ztuhne. „Přeháníte to. Emilie je mrtvá.“
„Emilie je mrtvá a zrovna ji chtějí spálit. Vezmete si to na triko? Nechcete zjistit pravdu? Víte, že ji týrali od dvou let? Ne? Možná byste jednou na mě měl dát.“
Šerif se podívá na dveře vedoucí k sálu, kde jsou smuteční hosté. „To není možné. Má černé vlasy.“
„Má blond vlasy. Barvili jí je. Zatraceně, jdu tam a zastavím to!“
„To nemůžete! Proklatě stůjte! Máte padáka!“
Shea jde ke dveřím, rozrazí je. Ztuhne, když vidí, že rakev je pryč. Zmeškal? Zoufale těká očima po místnosti. Uvidí pracovníka. Rozběhne se k němu. „Zastavte to! Zastavte, proboha! To není Sheilla Bellová!“ Hosté ohromeně hledí na rozcuchaného Sheu, který křičí v svatostánku na celé kolo. Shea běží k zřízenci, který ohromeně postává. Zažil ledacos, ale tohle ne.
Sheu v polovině cesty napadne vyndat průkaz. „Jsem policista. Zastavte!“ Doběhne k němu. „Zastavte to. Je tam špatné tělo.“
„To nejde. Je to centrálně ovládaný.“
„Nezájem. Musí to jít.“
„No, nevím. Počkejte tu.“ Zmizí v skrytých dveřích. Shea jde za ním. Ostatní z týmu se snaží nacpat za ním, ale nejde to, už kvůli hostům, kteří začínají panikařit. Bellový se potichu prodírají pryč. Hosté se ohlížejí jeden na druhého. Ze dveří vykoukne Sheová hlava. „Zadržte Bellový!“ zařve na celou místnost. Má pochyby, že ho někdo uslyší, ale jakmile zastaví žeh, tak je chytí, i kdyby měl to udělat osobně. Jde za zřízencem. Ten stojí u někoho dalšího. Zkoumají nějakou desku s tlačítky.
„Co je? Nejde to nebo co?“
„Pozdě. Opravdu. Je mi líto,“ pronese ten, který byl v sále.
Sheovi se zatmí před očima, bouchne rukou do stolu. Něco zaskřípe. Světýlka se zachvějí, ale potom se ustálí.
„Do prdele!“ zašeptá jeden.
„Co je?“
„Ehm právě jste způsobil zkrat, ale je tu ještě záložní…“
„Do prdele, tak ho vypněte!“
„Jo jasně.“ Oba se před ním uhnou. Menší co dohlížel na dráhu rakve, sáhne za sebe. Budova se ponoří do tmy. Jeden zašmátrá po nouzovém osvětlení.
„Díky bohu.“ Posadí se. Cítí se rozklepaný, unavený. Protře si oči. „Dostaňte ji odtamtud, jakkoliv.“
„Ale…“
„Chcete rodičům vysvětlovat, že nebyli na pohřbu svého dítěte?“ Tváře jim ozařuje mdlé světlo nouzových světel.
Oba se na sebe podívají. „Uděláme co, bude v naších silách.“
„Super. Jdu je zamáčknout jako štěnici.“ Vyjde ze dveří.
„Tohle byl O´Donnely?“
„Jo. Představoval jsem si ho jinak.“ Menší baculatější muž v černém obleku přikývne. Podívají se na sebe, v přízračném světle působí strašidelně. „Jak na to?“ V očích se leskne rozpaky a bezmocnost. Tohle ještě nikdy nemuseli řešit.
„Kurva práce!“ vyštěkne, když zjistí, že je tma, hosté v panice. Křičí jeden přes druhého co se děje. Někdo v koutě pláče. Nějaké dítě řve jako by mu bylo tři a nedostalo oblíbené lízátko. Nadávky, které nikdy v životě neslyšel. Chaos a nad tím lítají i rány. Zaslechne trhání látky. Povzdechne si. Tak tohle nebylo zrovna elegantní. Uvidí světlo do silných baterek. Šerif jak vidno je připraven na vše, pomyslí humorně.
„Ticho!“
Pozná hlas šerifa. Pro jednou je rád, že ho vidí. Posadí se ke stěně. Zavře oči. To bude na dlouho.
„Světlo hned bude. Jeden po druhém ven.“ Vedle něj stojí několik dalších policistů s velkými světly. Lidé při světle se nejistě upravují, někteří ale klopýtají k nim, jako k záchraně.
„Je tu doktor. Kdo potřebuje ošetření, ať to řekne.“
Chudák patolog, bude se muset zabývat živými. Zajímá ho, jak to zvládne.
„Sheo?“ zaslechne nad sebou patologův hlas. Je rád, že ho vidí. Teď by potřeboval ten jeho dryák, ale nemá odvahu se ho na to optat.
„Podařilo se jim je zajistit?“
„Ne, ale šerif z tebe sedře kůži zaživa. Takhle vzteklého jsem ho neviděl, ani když jeho Rangeři prohráli.“
„Ou.“
„Přesně. Cos tam dělal?“
Shea vstane, opráší si zadek. „Coby? Vypnul jsem proud. Jinak to nešlo. Musím zdrhnout nebo mě šerif pohřbí místo ní.“
„To tedy ano. S tím počítejte. Můžete jít rovnou si vybírat rakev.“
„Šerife, co vy tady?“ Ten je rudej vzteky. Zabije mě doopravdy, pomyslí si zachvěním Shea.
„Hezkej pokus!“ Hlas se mu třese zlostí. „Doktore, prosím můžete odejít?“
„Je mi líto, ale nemohu,“ odpoví s klidem hodný bývalého vojenského doktora. „Jsou tu ranění, potřebují ošetřit. Jen tak mimochodem, někdo volal vašim jménem, aby zřízenec zničil vzorky.“
Šerif vyvalí bulvy. Shea se skoro po něm natáhne, jak se lekne, že tohle nepřežije. „Co… Cože? Kdo?“
„Já bych řekl, že vrah. Naštěstí všechny vzorky nezničil, ale přesto je to divné, že?“
„Já… Sheo, tohle mi vysvětlíte.“
„Mně taky,“ vloží se do jejich rozhovoru Karla von Dietrich. Joseph mi něco řekl. „To bude článeček. Únos dítěte, záměna, týrání. Pár ušlapání na kremaci. Ještě, že tu byl fotograf. Tohle bude na Pulitzerovu cenu. Takže kdo zabil malou Bellovou? Mohu… Oh ne! Já chci za pomoc při pátrání exkluzivní rozhovor pro své noviny. Nějak pochybuji, že by to bylo jednoduché. Kdo ji zabil?“
Shea se na ně bezmocně podívá. „Šerife?“
„Tak kdo?“ Sám je zvědavý, s čím se vytasí. Stále ještě tomu všemu nemůže uvěřit, ale něco mu říká, že ten pitomý Shea má pravdu.
„Její bratr.“
Oba na něj zůstanou zírat.
„Rodiče u toho asistovali. Řekl bych, že mu pomáhali.“
„Shea, vy jste se zbláznil!“
Karla nemá slov. „Viděla jsem je v autě jet pryč. Díky moc.“ Schová zápisník, v očích se jí zablýskne. Shea přesně ví, kam míří. „Sharon, Teddy, Josephe, Tilly za mnou.“
„Ale ještě fotky…“
„To bude stačit. Jdeme. Mám sólokapra. Hned zavolám pro posilu. Všichni se vrhnete na obě dvě rodiny. Musíme mít vše jako první. Minulost, co jedí, zda mají psa, kde to dělali… vše. Uděláme zvláštní vydání…Halo, James? Hele, pošli sem na kremaci Bellový a domu…,“ Celá skupinka za ní kluše jako za generálem.
„Vy mě doženete do hrobu,“ řekne šerif bezmocně. „Jakou pomoc?“
Shea si odkašle. Nejraději by stíhal tu rodinku, ale chápe, že nemůže šerifa si víc rozzlobit.
„Kerny je v autě…,“ podotkne Robert. „Klid, ta zlomená ruka se zahojí na tři týdny. Něco dostanete od pojišťovny…“
„Nejsem pojištěný.“
„Oh, to je blbé,“ soustrastně podotkne Robert. „Až budeš chtít jet, jedu taky.“
„Já… já… zmizte!“ poručí mu šerif, který má v hlavě chaos.
Shea rád vypadne.
„Hej doktore, co moje ruka?!“
„Moc s ní nehejbejte!“ zvolá Robert, který jde v závěsu za Sheou. Šerif s baterkou bezmocně za nimi hledí. Nemůže uvěřit tomu, co slyšel, ale pokud bude mít pravdu, nebude ho moci vyhodit, protože Thorwoodovi, tedy Katherine je jeho sestřenice. Zavře oči. Bože jestli má pravdu… Pátrání. Musí vyhlásit pátrání po Bellových. Odepne vysílačku od pasu. Odkašle si.
„Vyhlašuji pátrání po Carol a Peterovi Bellových a jejich synovi Davidovi. Jsou nebezpeční. Zadržte je za každou cenu. Pravděpodobně jsou v autě. Budou se snažit schovat. Opakuji, jsou nebezpeční.“
„Rozumím.“ Vysílačka umlkne.
„Tak pomůže mi někdo?“
Šerif se lhostejně podívá na muže, který sedí a drží si paži. Odejde. Musí u toho být. Zatraceně, jak to bylo?
„Šerife Smithi, podařilo se nám to. Můžeme obnovit energii?“
„Samozřejmě, hned. Na co čekáte?“ vyštěkne. „Omlouvám se, ale jestli je to pravda, potom patří k mé rodině.“
Zřízenci ústavu zůstanou ohromeně stát. Šerif se dostane na ulici. Zacloní si oči. Slunce žhne, jako by měl nastat konec světa, ale v duši cítí chlad. Vůbec neví, jak to řekne Katherině. Vysílačka zapraská.
„Jsou vidění na staré silnici. Nechápeme, kam chtějí jet. Na konci louky stavíme zátarasy. Za nimi jede poručík O´Donnelly. Máme ho stihat?“
„Jistěže. Jedu tam taky.“ Proboha, proč tam jedou, když si vzpomene. Určitě chtějí zmizet tou silnici.
„Ať někdo jede na konec Millerovy rokle.“
„Pane, vy myslíte?“
„Ne, já to vím!“ vyštěkne. Nasedne do auta. „Hlupáci, blbci,“ uleví si. Zařadí. V rukou doslova drtí volant, oči upíná před sebe na silnici. Automaticky dá na střechu maják. Je mu jedno přes co jede, hlavně chce tam dorazit co nejdřív.
„Přidej, Kerny! Přidej. Ježíš, kam jedou? Tam je přece louka. Musí je chytit.“
„Co já vím? Tudy nikdo nejezdi!“ řve na oplátku Kerny, kterému cvakají zuby. Ani doktor není na tom lépe. Všichni tři hledí na bílé auto, které je vede dál a dál jako bludička, když najednou zastaví. Vidí, jak Peter Bell vystoupí, kopne do pneumatiky. Z auta zatím vyleze jeho syn a manželka.
Shea se mimoděk rozhlédne. Poznává to místo. Zamrazí ho. Mimoděk si otře paže, jako by mu na nich někdo přešel.
„Proč utíkají k jezeru?“ nechápe Robert.
„K…k .. řoví,“ zadrkotá Kerny. Zastaví těsně za bílým autem. Rozdělí se. Shea vytáhne pistoli, Kerny nemá nic.
„Jsou nebezpeční.“
„Hovno,“ dovolí si být sprostý Robert. „To místo je nebezpečné.“
„Taky je poznáváš?“ Ohlédnou se na vzdálená auta, která s nimi nedokázala držet krok. Ozve se řev. Vběhnou na sotva znatelnou stezku. Zastaví se.
„Stát! Jste zatčeni,“ zařve s napřaženou pistolí, ale spíš než pohled na utíkající rodinu se mu naskytne hrůzný obrázek Davida ve vodě. Zbledne, když mu dojde, k čemu se tu schyluje.
„Davide! Davide!“
Shea zadrží Roberta s Kernym. Klidně se dívají na Davida. Ten s děsem v očích se topí. Shea sevře rty, když se k nim Bellový otočí.
„Pomozte! Proboha pomozte! Je to můj jediný sny. Prosím!“
Shea se pohne.
„Utýrali ji,“ řekne klidně Robert. Kerny se vrhne k jezeru. Nechápe, co se děje, ale musí toho kluka zachránit. Chce skočit do jezera, když ho Shea povalí.
„Nech to být,“ řekne mu. Dívá se do očí. Nejdřív vidí vztek, potom nechuť. Křik Davida utichne. Shea vstane. Dívá se na klidnou plochu jezera. Je ticho, vlnky se lámou o břeh. Carol vzlyká, Peter taky.
„Jste zatčeni.“
„Náš syn! Náš syn! Nechali jste ho zabít! Zabiju vás. Zabijuuu…!“ Křik se změní v nářek, potom v pláč. Kerny zacvakne pouta na jejich rukou. Peter stojí, dívá se na klidné jezero.
„Co se tu stalo?“ optá se Kerny omámeně. „Proč, jsi nic neudělal?“
Shea se zadívá na jezero. Obejde ho mráz, když si vzpomene na svůj zoufalý zápas s řasami. Nebýt tehdy Bílé bouře a Yana, zemřel by. Ještě stále může. „Utopil se.“
„Zabili jste ho! Vy jste vrazi!“
Shea nakloní hlavu. „Ano, já vím. Myslím, že s tím dokážu žít.“
Kerny o krok ustoupí. Nemůže uvěřit tomu, co Shea řekl.
„Vy jste ho nechali utonout?“
„Přišli jsme pozdě,“ řekne Robert místo Shey. „Nikdo se zdravým rozumem by se nevrhl do jezera. Já ne. Nikdo…“ otočí se k Bellovým. „Vaše povinnost byla tam jít s ním. Sheo, projdeme se?“
Cvaknutí pistole. „Myslím, že ano. Šerife, oni zabili Emilii Thorwoodovou. Přesně řečeno jejich syn, že.“
„Nic neřekneme.“
Shea klidně pokračuje dál, jako by musel to říct. „Hrál si, že? To on začal týrání. Nejdřív jste nic nedělali, ale potom jste se přidali. Schovali jste před světem, že je nenormální. Milovali jste ho natolik, že jste jeho úchylce podlehli. Aby si myslel, že je normální, dělali jste to taky. Zabil ji nebo spíš ji skoro zabil. Mysleli jste, že je mrtvá. Všichni tři jste odsouhlasili její smrt, ale vinen je David, protože on ji usmrtil. Nevím vše, pochybuji, že to někomu kdy řeknete, ale proč? Bylo jí deset. No, milovat… ne dost na to, abyste se ho pokusili zachránit před příšerou.“ Podívá se na hladinu. Vidí přesně, jak zelené výhonky ho stahují ke dnu, kde ho pomalu stráví. Vykročí na stezku. Mimoděk se ohlédne, zda neuvidí šamanku.
„Není tu,“ řekne, jako by věděl na co myslí. „Pojď, potřebujeme to.“ Oba vyjdou na silnici, když se přiřití šerif.
„Sheo…“
„Později, šerife.“ Oba vykročí pryč do aut, hloučku novinářů i zmatených pohledů.
„Kerny byl v šoku. Karla ne,“ začne Robert po chvilce.
„Karla je otrlá ze svého světa, ale Kerny vyrůstal v bezpečí. Obávám se, že jsem přišel o dalšího parťáka.“ Ucítí na rameni hřejivou ruku.
„O mně ne. Takže to je důvod, proč jsi byl bez partnerů?“
Shea jde vedle Roberta pryč od jezera. Má ho plné zuby. Potřebuje na chvilku klid. Zastavit se, popřemýšlet. Nebýt na chvilku lidským monstrem. Ne kvůli tomu, že má schopnost vidět viníky, ale kvůli tomu, že dokáže přijmout smrt, dát ji, vzít život. Jediný, kdo to snesl, byl Leslie, ale ten zůstal v New Yorku. Při vzpomínce na něj se zachvěje. Chtěl by ho vidět, chtěl by číst v jeho očích ne odsouzení, ale porozumění. Je tak málo lidí, kteří…
„Doufám, že trpěl,“ prohodí klidně Robert. „Nemyslíš, že je tu krásně? Zvedá se vítr, možná bude pršet.“
Shea se usměje.
