Jdi na obsah Jdi na menu
 


cyklus Jezero příšer - 1. Vražda v Sluneční ulici

1. 10. 2010

 

 

 

Jezero příšer

 

1.

 

Vražda v Sluneční ulici

 

Klidné město, pomyslí si muž, který zaparkuje s policejním autem u chodníku. Vystoupí, mírně předkloněný, protože prší, se rozeběhne k osvícenému okénku. Klidné město, ale zato hnusné počasí. Nechápe, že mu nikdo neřekl, že tu prší tři sta šedesát čtyři dní v roce. Popravdě, po New Yorku by přivítal cokoliv. Je rád, že odtamtud vypadl. Otočí se po autě. Nechat tam otevřená dvířka, rovnalo by se dvěma vteřinám rozebrání nebo ujetí s autem do neznáma. Tady?

Nikdy.

Oklepe se. „Je tu někdo?“ zavolá do okénka.

„Dobrý den, poručíku. Co vy tady v tom nečase?“ V okénku se objeví hnědovlasá starší ženská tvář. Obličej s prvními vráskami nedovedně ukrytými pod líčidlem. Růžová uniforma, košile s proužky a pečlivě zapnutý límeček. Chybí jen rozpínací svetr a tužka za uchem. Taky úsměv není to ono. Pod očima únava z dlouhé noci a ještě delší ji nejspíš čeká. Jako z filmu o městečku ve středním Texasu.

Je půlnoc - hodina duchů, jak se říká.

Séaghdha neboli Shea O´Donnely se zazubí. „Horké cappuccino s dvěma kostkami cukru a dvě koblihy s čokoládou. Vypadá to na dlouhou noc.“ Sklepe ze sebe těch pár kapek deště, které na něm uvízly.

„To ano. Chvilku. Cappuccino pro poručíka a dvě koblihy! Tak povězte, copak jste celý den dělal?“

Shea se ušklíbne. Zase ho jedna balí. Nezná ženskou, která by se ráda vybavovala o tom, co dělá. „Celkem nic. Oproti New Yorku je tu klid.“

„Nechápu, jak jste mohl odejít z velkého města. Tady by nejraději všichni odjeli. A co ta vražda z minulého týdne? Ten muž – Brian - na parkovišti.“

„Myslíte toho bezdomovce? Vyřešena,“ bezstarostně odpoví. Už, aby to cappuccino tady bylo. Zaslechne zapraskání v autě. Vysílačka. Asi nehoda nebo místní mladík se rozparádil na nedaleké dálnici.

„A všichni vědí, že je to jen díky vám. Kdyby nebylo vás, starej Brian by nebyl nikdy pomstěn.“

„Pomstěn?“ zaujme ho to. Už to slyšel z několika úst. Co to znamená? „Jak to myslíte?“

„Cappuccino, poručíku. Tak jak jsem to řekla. Víte, jsme rádi, že jste tady. Opravdu strašné počasí, ale bude lépe. Po deštích přijdou jako vždy vedra. Dávejte na sebe pozor.“ Vloží mu do ruky sáček s modrým logem restaurace Demo restaurant.  Shea převezme sáček, znepokojeně jde k autu. Najednou mu déšť nevadí. Posadí se na sedadlo řidiče. Dnes, stejně jako ode dne co sem přišel, jezdí sám. V New Yorku byl zvyklý na parťáka. Většinou sice dostával mladíčky, které zaučoval, ale aspoň něco. Vlastně nikdy neměl stálého parťáka.

„Sakra, kde jste?!“ zařve ve vysílačce. Shea je rád, že kelímek je uzavřený, jinak by mu obsah nejspíš skončil v klíně. „Sháním vás nejméně dvacet minut.

Lže, před dvaceti minutami ho nikdo nesháněl. Něco se stalo. Podívá se ven. Neon nad restaurací probleskl. Vezme vysílačku. Je to jako ve filmu. Zmáčkne tlačítko.

„Co potřebujete, šerife?“ Nezvykl si na něj. Je divný. Ne, on je divný. Šerif je normální obtloustlý statný chlapík s blond vlasy, brýlemi a v uniformě, ve které snad spí. Má rád město a je tu vládcem. Ve sluneční dny nosí tmavé brýle a za pasem bouchačku jako Rambo. Jako ve filmu…

„Sluneční ulice. Stala se tam vražda. Je vaše a vyřešte ji.“

To je vše. Sluneční ulice. Kde to je? Ještě ani po měsíci se v malém městě nevyzná. Není to tak krásně uspořádané jako tam. Tady jsou pokroucené křivé uličky a každý kus se nějak jmenuje. Začíná ho to štvát, protože je trapné vidět policajta s mapou v ruce. Bude muset ji vzít do ruky. S nechutí odloží cappuccino, které má raději než kávu. Sáhne do přihrádky a s těžkým srdcem vytáhne mapu. Rozsvítí světlo a začne hledat. Ještě, že po straně je seznam ulic…

Má to.

Odloží mapu. Ulice ve staré čtvrti. Město se dělí na novou část a na starou část. Obě jsou od sebe striktně odděleny Hlavní třídou. Má pocit, že se jmenuje po Lincolnovi, ale každý jí tu říká Hlavní. Ve staré části bydlí obyvatelé, kteří sem přijeli snad s Kolumbem, v nové části ti, co přijeli před týdnem. Jako on. Obě dvě strany se sice snášejí, ale stejně nad tou druhou ohrnují nos. Až na mládež. Ta se baví bez rozdílu, dokud nevzniknou nějaké třenice.

Sluneční ulice patří do té staré části. Nikdy nepochopil, proč se jí říká stará, ale to jsou zvláštnosti městečka. Klidně dopije cappuccino a zkonzumuje koblihu s čokoládou. Miluje je, proto sem jezdí. Mohl by čokoládu dvacet čtyři hodin denně. Tak nejspíš tam bude muset jet.

Mrtvola nikam neuteče. Další z mnoha.

Leslie nebyl nadšený, když dal výpověď s žádostí o přeložení kamkoliv jenom ne do velkého města. Začalo ho zneklidňovat, že v každém vidí pachatele. Nabízel mu dlouhou dovolenou, ale nedal se zviklat. Půjčil si stěhovací vůz, naložil nábytek, knihy, drobnosti a oblečení. Taky Raffyho.

Raffy je jeho ovčácký pes a on ho miluje. Je čokoládový. Prý v zimě je město pod sněhem a na něm bude vypadat nádherně. Bílá - hnědá. Těší se. Nevzpomíná, kdy sníh ve městě viděl jinak než jenom v televizi. Když napadl, byl do hodiny pryč nebo se stal špinavým.

Po čtyřech dnech soustavné jízdy z New Yorku zaparkoval zde. Už tu byl jednou, kdy si město prohlédl a vybral, kde bude bydlet. Taky tehdy navštívil místní policejní stanici. Raffy byl nadšený, protože dostal ohromnou zahradu a dvě kočky na prohnání. Ovšem zdá se, že v jejich věčném souboji kočka - pes, vyhrávají kočky Buffy a Angel. Nejdřív si myslel, že jsou pojmenovány po tom seriálu, ovšem do doby, než si uvědomil, že jeho bytná je stará poloslepá žena. Sotva by se dívala na seriál o upírech.

Má konečně klid. Měl to udělat už dřív. Jedinou vráskou na dokonalosti tohoto života je jeho soukromý život. V New Yorku byl anonymní. Tady ne, a on se svou orientací si těžko někoho najde. Má rád sex a rád se dotýká partnera. Rád se vedle někoho probouzí. Věrnost zrovna nevyžaduje, ale taky není nadšený, když ho doma týden nevidí. Nevadilo by mu mít útulnou domácnost.

Jenže někdo takový se těžko shání, nejen v jablku světa. Taky špatně snášejí to, že je policista. Nechápe proč. Taky si nestěžuje, když dotyčný je kadeřníkem nebo modelem… Je to práce jako každá jiná. Možná krapet nebezpečnější, ale copak se nedá zranit i nůžkami? Dá se.

Klidně řídí městem a rozhlíží se. Tak málo lidí. Pravdou je, že na tak malé město je tu zločinnost velká. I když zločiny jsou povětšinou bizarnější než v New Yorku. Tím chce říct, že kromě jediné, a to toho chudáka Briana, nebyl snad žádný zločin z touhy po penězích. Na rozdíl od jeho bývalého působiště je to osvěžující.

Už je tu. Vražda. Blikající majáčky, dav lidí shluklý kolem místu čina. Samotný šerif, který na to většinou prdí, ale tady nemůže. Vražda se stala skoro na hlavní třídě. Na pomezí mezi dvěma světy. Starou a novou částí.

Už i on, nováček, poznal, jak rychle mezi oběma částmi dokáže vzniknout napětí. Většinu roku je klid, ovšem dokud nedojde k jakékoliv události vybočující z normálu. Jako soutěž, slavnost, volby nebo vražda.

„Kde jste, člověče?!“ vyjede na něj jeho nadřízený. Zasteskne se mu po kultivovaném Lesliemu. Nikdy neřval, i když jeho mrazivý tón měl podobné ne-li horší účinky. „Sháním vás dobrou hodinu. Jste ve službě.“

„Omlouvám se, pane, ale nevěděl jsem, kde je ta ulice. Díval jsem se na mapu.“ Tohle mu dokonale vezme vítr z plachet. Taky že jo, když pozoruje naštvanou tvář. Co na to říct, že? Nic.

„Dělejte svou práci, abych nelitoval, že jsem vás vzal, jasně?“

„Jistě, pane.“ Ten pán se jmenuje docela obyčejně David Smith a myslí si, že mu prokázal službu. Svým způsobem ano, ale jak řekl Leslie, to on by měl být rád. Vykládat mu tuhle pravdu nebude. Svým určitým způsobem má přede mnou strach. Dokážu si představit, co mu  Leslie navykládal… Zatraceně mi chybí. Chtěl bych ho tu mít, ale příliš miluje New York.

„Co tu ještě stojíte, O´Donnely?!“

„Jdu, pane. Ona ta mrtvola neuteče. To jsem už zjistil.“ Raději jde nebo ho chytí infarkt za koule. Nechápe, že ho baví ho dráždit, ale je to ten typ, co se nechá vytočit každou ptákovinou.

Lidi, když si ho všimnou, mu jdou z cesty. Přistoupí k pásce. Nadzvedne ji a vejde dovnitř. Tělo je přikryté plachtou. Zatím je dost času se na ně podívat.

„Zdravím, pane O´Donnely.“

Mladej Kerny. Žije ve dvou světech. Narodil se ve staré, ale přestěhoval se do nové. Jediný, který mi vyjadřuje úctu. Pro něj jsem něco jako polobůh. Je škoda, že má dívku, nejspíš bych se ho pokusil svést. Takto je před mými choutkami v bezpečí. Jinak je to pěknej chlap. Vysoký, štíhlý, rád běhá. Má taky psa - fenu. Retrívra Goldie. No, ulovila ho jiná. Teď čekají prvního potomka. Náš rod mou maličkostí končí. Tedy aspoň co já vím.

Měl bych se soustředit na zločin, ne přemýšlet o mladém Kernym. Ti lidé tu překážejí, ale nemohu je vyhodit. Prohlížím si je, zda je mezi nimi pachatel.

Není. Bude to zajímavé. Pachatel se nepřišel podívat na svoji oběť. Několikrát se mu už stalo, že vrahovi zvědavost nedala a přišel se mrknout na oběť. Zvědavost s morbidností je velká touha, ale tentokrát to tak není.

Mám v sobě moc. Zní to strašně, že? Člověk si ihned vybaví filmy se supersílami. Oheň, led, ale já dostal, získal, čert ví, jinou moc. Vím, kdo spáchal vraždu, kterou vyšetřují.

Noc, déšť, půlnoc. Jako stvořeno pro duchy. Možná jsme jimi všichni. Je čas se podívat na oběť. Dřepne si na mokrý asfalt.

Kerny, díky bohu za něj, mi drží deštník nad hlavou. Ne, že bych miloval déšť, ale nudí mě. Stáhne plachtu. Žena nebo muž? Nadzvedne hlavu oběti. Žena.

„Juditha Devon. Je ze staré části.“ A jemně naznačeno: Vražda spáchaná na pomezí. „Třicet pět let. Žádní příbuzní, ne ve městě. Samotářská. Ráda chodila tady do baru. Má tři kočky. To je vše.“

„Výborně. Budete skvělým detektivem. Později se mnou zajedete na místo činu.“

„Já pane? Ale…“

„To nechte na mně. Vidím, že neměla nohu.“

„Ano. Podle Julie Parnie, měla nehodu. Museli ji nohu vzít. Proto.“

„Ona ji znala?“

„Ano, pane, našla ji a je v šoku. Je U dvou sluncí. Myslím, že majitel se o ni stará.“

„Dobrá.“ Natáhne ruku a dotkne se těla. Projede jím energie. Takže teď bude znát vraha. Jenže je něco jiného znát vraha, a něco jiného je usvědčit ho. Už dvakrát se mu stalo, že měl takové alibi, že to prostě neprošlo. Mohl se vztekat, jak chtěl. V takovém případě by vraždil sám. Zvedne se.

„Můžete ji odvézt, tedy pokud tady ostatní skončili.“

„Samozřejmě, pane.“ Městečko zas není tak malé, ovšem tam odkud jsem přišel… Je větší. Pro mě je to městečko. Vstane. Nikdy v tomto baru nebyl. Vypadá naprosto nezajímavě, kdyby nebylo středověkého vývěsního štítu s gotickým nápisem U dvou sluncí. Velmi zvláštní jméno, ale majitelem je možná Evropan. Bude tam muset zajít.

Ještě jednou se rozhlédne po přihlížejících. Tenhle muž tu nebyl, ihned si uvědomí. Přišel až teď.

Vysoký, v dlouhém plášti a za ním stojí muž s velkým černým deštníkem. Do obličeje mu nevidí, protože je ve stínu a černý deštník ho dokonale kryje. Stojí uvolněně, sebevědomě, jako někdo kdo říká: Trhněte si nohou. Já jsem já a celý svět je můj.

Ihned si uvědomí, že má něco společného s vraždou. Zřejmě ji nezabil vlastnoručně. Jenže jak? Odolá své touze jít k němu a říct. „Pane, vy jste zabil tu ženu. Jak?“ Už to párkrát udělal a potom se musel Lesliemu zpovídat. Musel mu slíbit, že to své nutkání jít a odhalit vraha, si schová, dokud nebude mít kupu materiálů k obvinění. Pokud možno přiznání. Jediný muž, který o jeho nadání věděl, využíval ho a nevadilo mu to.

„Kdo je to?“ prohodí ke Kernymu. Ten se ohlédne směrem, kterým se dívá. „Ten muž pod černým velkým deštníkem.“

„Pan Zachary Sinic. Ten za ním nevím.“

„Zvláštní jméno.“

„Ano.“

Shea se k němu otočí. Uvědomí si, že na muže fascinovaně zírá, jako by ho nikdy neviděl. „A něco víc?“

„Něco víc? Vlastní to tu.“

„Cože?“

„Město se bez něho ani nenadýchne. Je… vede jak obchod, tak místní zločin. Podle některých pramenů,“ šeptá obezřetně.

„Co to tu blekotáš za blbosti? Kerny vypadni!“ osopí se na něj šerif. Kerny zbledne, ale odklidí se z jeho dosahu. „Tak co?“

„Nic. Jdu vyslechnout svědkyni. Chtěl bych Kernyho k ruce. Půjde to, pane?“

„Cože? Kerny? Ten osel? Jo, klidně. Jen to vyřešte, než tady budu muset nastolit stanné právo. Kdyby něco, budu doma.“

„Samozřejmě.“ Chování despotického krále. Může si to dovolit. „Kerny, kde je ta žena?“

„Tudy, pane. Je to pravda?“

„Ano. Nevadí ti to?“

„Ne, rád se podívám, jak někdo vyšetřuje zločin. Moc příležitostí jsem k tomu neměl.“

Shea se usměje. Co na to nadšení říct? Nic.

„Vám ten zločin nevadí?“

„Ne,“ odpoví stručně a chladně. Nikdy mu nevadilo dívat se na zmasakrované lidské tělo. Nikdy nezvracel. Díval se na to  jakoby z dálky. Nezvedl se mu žaludek z dotyčného vraha.  Snášel dobře, i když on zabil. Stalo se to dvakrát. Psychologové kolem něj jančili. Trochu dělal, že ho to sebralo. Ve skutečnosti byl rád, že má čas na Raffyho a momentálního milence. Chodil do parku a dokonce si vyjel na ryby. Lesliemu to dělalo starosti, ale vzal to dobře. Jak někdy říká s divným pohledem: „Kdybys nebyl na mé straně, nejspíš byl bys perfektním zločincem.“

Možná má pravdu, ale to by nesměl Danny zabít to kotě v sirotčinci. Měl je velmi rád. Když držel mrtvé tělíčko v rukou, rozhodl se, že bude policistou, co odhaluje zločince. Taky dostal stipendium na školu, takže spojil dvě užitečné věci. V sirotčinci si nemohl vybírat, ani když měl skvělé známky. Mohl být rád, že mu umožnili studovat.

U dveří do baru se podívá na toho divného muže. Je pryč. Otevře dveře. Zamrazí ho, když před sebou uvidí černou tmu. Má chuť zašátrat po místě a hledat vypínač. Odolá a udělá krok. Narazí do něčeho těžkého a tvárného. Zazmatkuje, dokud si neuvědomí, že je to kus tmavého sametu. Hosté z toho musí být na mrtvici nebo jsou na to zvyklí. Rukou ho odhrne. Nevěděl co čekat, ale toto rozhodně ne. Deštný prales je slabým odvarem toho, co se ti naskytne pohledu normálního Američana. Dřevěné stoly s dřevěnými židlemi, někde dokonce jen koberec s polštářky. Vzadu by typoval na jeden hamak. Neuvěřitelné, co jsou dnes schopní udělat, aby přilákali zákazníky. Za chvilku bude možná někde plavat. Sloupy, kolem kterých se vinou zelené listy s velkými barevnými květy. Na stropě slabá světla, která dávají prostředí potřebnou intimitu. Kamenné dlaždice nepravidelného tvaru. Na zdech barevné koberce, které by hledal spíš ve východní Africe než ve Spojených státech. Udělá krok, mimoděk odhrne jeden šlahoun.

Uvidí barový pult a za ním na stěně snad všechny zbraně primitivních národů. Vida, musí se optat, jak zemřela. Většinou ho to nechává chladným. Ví, kdo ji zabil, co chce vědět víc? Cynicky se usměje nad tím, který šílenec mohl takto vyzdobit svůj bar. Musí tu mít prázdno.

Chybí jen povykující Tarzan.

„To je Julie, pane.“ Pokyne k starší ženě na vysoké židličce. Před ní jsou dvě vysoké sklenice. Jinak tu nikdo není.

„Tak se o ni stará?“

Kerny rozpačitě pokrčí rameny. On za to nemůže. „Ale je tu, pane.“

Shea se cynicky usměje. Ne, že by neměl rád alkohol. Opak je spíš pravdou, rád si dá skleničku. „Víš, aby byla schopna vůbec říct bú!“

„Pane!“ zvolá zhrozeně Kerny. „Nemyslíte to vážně, že ne? Vždyť musela zažít šok.“

Shea si pomyslí, že pro většinu lidí smrt není zas takovým šokem. Spíš morbidní zvědavostí. Jedině, pokud ho doopravdy milovali, pak možná ano. Nedělá si iluze o lidech. Někdy je mu z toho až smutno. Rád by viděl v lidech to lepší já.

„Paní Julie Parnie?“

„Ano a vy ste kdo?! Další čmuchal? Řekla sem toho dost. Vypadněte!“

„Rád bych věděl víc, doufám, že vám to nevadí. Co to pijete?“

„To? Co vás to zajímá? Stejně nic nevyčmucháte. Leda hovno!“ zasměje se. Shea ji uchopí pod bradu a pohlédne do očí lesklých alkoholem. Je k ničemu.

„Dejte tu pracku pryč! Neslyšíte?!“ odrazí ho, ale zavrávorá a málem spadne. Nakonec se vyšplhá na židli a hlava jí spadne na bar. Shea si povzdechne. Do zítra může udělat jedině velký kulový.

„Dobrý večer nebo noc, poručíku?“ ozve se za ním. Shea ji pustí a mimoděk se narovná. Ten mrazivý hlas dokonale vyvážený, lehce znuděný a přece v něm vyvolává netušené pocity.

Bojí se otočit.

„Objevil se další do počtu?“ zašeptá mu ten vzrušující hlas do ucha. „Nějak mě to nerajcuje.“  Vzrušený Shea se otočí. Nikdo za ním nestojí.

„Tady jsem. Dobrej, Kerny. Jak to jde?“

„Docela dobře.“

Shea se otočí k baru. Kdo tam bude stát? „To jste ji musel opít?“ vyjede.

Muž za barem se lehce usměje. „Já? Takhle vypadala už předtím. Netušil jsem, že dvě skleničky ji takhle dobijou. Většinou vydrží víc. Tak už jste si mě prohlédl? Co soudíte?“

Nevím! Jsem zmatený. Vysoký štíhlý muž v černé košili, džínech. Na ruce stříbrný náramek, stejně jako ve výstřihu košile je vidět kříž. Černé rovné vlasy spadající na ramena. Neví, zda si ho má prohlédnout celého. Omamuje jeho smysly, jeho moc…

Nevidím.

Nemůže tomu uvěřit. Nevidí, zda je vinný nebo ne.

Muž za barem se cynicky usměje jeho překvapení.

Vzpamatuj se. Uvidíš, až se podívá do očí. Zdvihne zrak a prohlédne si jeho obličej. Snědší pokožka jako u lidí, kteří jsou celé dny na sluníčku. Černé oči, černé brvy, lehce vystouplé lícní kosti a strniště, které by potřebovalo holicí strojek. Černé klidné oči, možná až příliš znuděné.

Nevidím. On je mimo mojí moc. Jak to? Mrazí ho to. Bojí se.

„Taková důkladná prohlídka takové maličkosti jako jsem já. Co si dáte?“

Whisky. Potřebuje se napít.

„Myslím, že máte rád whisky. Mám tu jednu pro vás. Byla pálená v osmnáctém století ve Skotsku. Moje jméno je Yan.“

„Gin. Děkuji!“

„Oh? Naschvály? Miluji je. Prosím a pro tebe jedno pivo.“

„Jsem ve službě.“

„Sedni si. Bude trvat dlouho, než vystřízliví.“ Otočí se ke vchodu. „Omlouvám se, zapomněl jsem zavřít bar. Ihned to napravím.“ Odejde ze svého místa. Shea se otočí. Je nádherný, ale nebezpečný. Bezcitná šelma, ale proč do něj nevidím? Možná i on je k němu podobný. Nedělá si příliš velké iluze, že se svou schopností je sám na světě. Přesto ho zajímá stále víc a víc. I tenhle bar. Otočí se k baru a bloudí po interiéru. Všimne si velkého terária.

„To je Penny - pavouk. Nemá ráda cizince. Mám ji probrat?“

„Ne díky.“ Nemá rád pavouky. Dalo by se říct, že se mu hnusí. „Zajímalo by mě, zda na ni máte povolení. Vaši hosté musí být její přítomností nadšení.“

„Miluji vzrušení, nic víc. Což není vzrušující pít v přítomnosti sklípkana?“

„Nevím. Vyhledávám jiné vzrušení.“ Podívá se mu zpříma do očí. Překvapil jsem ho? Trochu ano.

„Chápu.“ Podívá se po chrápající návštěvnici. „Uložím ji dozadu do místnosti a zítra ji můžete vyzpovídat.“

„Bude nejlepší. Ručíte mi za ni svou hlavou.“

Kupodivu Yan se nesměje. „Samozřejmě.“

Shea se zvedne, popadne skleničku a na jeden tah ji vypije. „Příště bych rád dostal to, co si objednám.“ Odchází, na jazyku chuť výborné skotské a v zádech pátravý Yanův pohled. „Máš volno, Kerny,“ prohodí klidným tónem. „Běž za rodinou. Zítra si tě vyzvednu.“

„Ano, pane. Víte, je správné, že ji tam takhle necháte?“

Shea zamrká. Správné? „Ten muž za ni ručí hlavou, Kerny. Musíš se naučit, kdy to člověk myslí vážně. On by mi dal svoji hlavu na podnose a nejspíš by se u toho usmíval.“ Opustí ho a zamíří k policejnímu autu. Za dvě hodiny mu bude končit směna.

Kerny se za ním dívá. To myslí jako vážně? Občas do baru zajde na pivo, ale rychle vypadne. Na jeho vkus moc zeleně, ale jeho Lea to tu miluje.

 

Shea zatím nasedne do vozu. Ten barman si o sobě moc myslí.

„Moje jméno je Yan.“ Jak to královsky klidně pronesl. Jako by mu daroval to nejcennější, co mohl.

Blázen je to. Nastartuje auto. Ještě dvě hodiny a bude klid. Vypne ho. Ruce opře o volant, zírá na dav, na sanitku, která odveze tělo do márnice. Až bude tělo odvezeno, dav se rozprchne. Do každého vidí jak do výlohy. Nálepky - Vinen, Nevinen, svítí v každém z nich. Kromě barmana.

Nerozumí tomu. Proč on? Bude se tam muset vrátit a zjistit tu záhadu. Ale až vyšetří případ. Nebude míchat práci se svým soukromím. Je zajímavý, ale nebezpečný.

Přitahuje tě?

Vyspat se s ním. Nic víc. Je arogantní. Takové nemá rád. Má rád kultivované muže. Sakra, Leslie, proč to nejde? Byl by dokonalý. Rozumí si, cítí z něj, že je dobrým milencem. Vášnivým, ale ne sobeckým. Dává i bere. Tenhle? Neví. Proč to nevyšlo? Potkal dokonalého muže a je jeho přítelem. Nejlepším.

Tenhle. Nikdy. Bude jeho nepřítel. Stočí zrak doprava a ztuhne. Opět a nálepka svítí vinen, ale mdle, jako by jí něco bránilo v tom, aby zazářila do světa.

Pozoruje jeho auto s nenávistí.

Zamrazí ho. To je skutečný nepřítel. Nastartuje a utíká. Uvědomí si, že poprvé v životě má strach a neví, jak dál. Musel přijít sem do toho města, aby našel nepřítele i muže, který nepodléhá jeho moci. Co když je vinen? Co když to spáchali oba? Pak by to vysvětlovalo mdlou barvu.

Projíždí město, až dolů k velkému jezeru. Jednou mu Kerny na stanici povídal, že v jezeře žije příšera. Smál se, ale Kerny se tehdy tvářil velmi vážně.

Co když měl pravdu? Ale který z nich je ta příšera? Přitahuje ho. Dívá se na jezero, které vytváří temnou masu vody. Hodinky pípnou. Má padla. Vyjede kopeček a stočí volant do staré části. Tím, že se tu ubytoval, ho to pasuje na starousedlíka.

Zavře auto, protáhne se. Potřeboval by masáž.

„Haf! Haf!“ S širokým úsměvem obejme Raffyho. Zčechrá mu srst.

„Tak co, jak ses měl? Máš hlada?“

„Haf.“

„Nemáš hlad?“

„Haf?“ Shea se rozesměje. Pustí ho dovnitř. Snad se stará paní nevzbudila. Nandá mu granule, vysprchuje se a lehne do velké postele. Zavře oči, když ucítí praskot a vedle sebe ne zrovna zanedbatelnou váhu. „Vypadni, Raffy!“

„Haf.“

„Víš, dneškem už nic nebude tak jako dřív. Poznal jsem nepřítele i… ještě někoho. Jmenuje se Yan. Mám z něj divný pocit.“

„Haf.“ Séaghdha se usměje. Zas tak moc mu pes v posteli nevadí. Usne, jako když ho do vody hodí. Raffy si lehne a velkýma hnědýma očima zírá na páníčka.

Jezero příšer - 2_- Žena s jednou nohou 

Komentář