cyklus Jezero příšer - 2. Žena s jednou nohou
Jezero příšer
2.
Žena s jednou nohou
Postava se přetočí a mávne rukou, proti dotírajícímu předmětu. „Vypadni, ty kreténe!“ nevybíravě zařve.
Raffy jako by věděl, že páníček je nasranej, otočí hlavu, ale potom do něj dloubne a přitom ho poslintá.
„Dost, ty zmetku!“ Raffy seskočí z postele, posadí se a klidně kouká na páníčka.
„Promiň, jen jsem měl noční.“ Zívne. Podívá se rozespalýma očima na Raffyho, který drží v hubě vodítko. „Nemůžeš jít na zahradu? Nemůžeš. Já vím. Jen se osprchuji. Musíš počkat!“ Raffy si lehne a hlavu položí na pracky, ale vodítko z tlamy nepustí. Shea spustí nohy na kobereček. Chvilku se dívá na zeď a přemýšlí, co tu vlastně dělá. Raffy se po něm koukne. Už to bude? Chci jít ven.
„Měli by ho dát do politiky,“ zamručí Shea směrem ke koupelně. „Těm jeho psím očím by podlehl i největší zločinec.“ V koupelně vyčistí zuby, osprchuje se a nahý zamíří do ložnice. Vytáhne zelenou lehkou teplákovou soupravu. Raffy už sedí a ocasem bije do země.
„Dobře, dobře, vyhrál jsi, půjdeme na procházku.“ Vezme mu vodítko z huby a připne k obojku. Raffy ho začne tahat ke dveřím. Shea vyjde s ještě mokrými vlasy ven.
„Kde se flákáte? Máte vyšetřovat!“ přivítá ho za dveřmi šerif. „Nefunguje vám snad zvonek? Jak jste to oblečený?!“ vyjede na něj.
„Jdu venčit psa a proběhnout se. Dovolíte? Raffy běž! Jo, mrtvola neuteče a vrah taky ne.“
„Jak to víte?“
Shea se usměje. „Vím to.“ Vyběhne z vrátek za nadšeným Raffym, který okamžitě začne rejdit po okolí a značkovat místa. Šokovaný šerif za ním zírá. Pěstí bouchne do omítky. Ten něco zažije, až přijede na stanici. Ti z velkého města mají divné manýry, ale on je z něj dostane. Jeho nikdo ignorovat nebude.
Shea v pohodě běží k blízkému parku. Tohle město je opravdu zelené a nádherné. Když se stočí na cestičku, potká pár dalších běžců, ale k nikomu se nepřidává. Po chvilce se k němu přidá Raffy. Shea zastaví, protáhne tělo a přitom mu sundá vodítko.
„Tak se běž proběhnout a slečny nech na pokoji!“ Samozřejmě, může mu to říkat mnohokrát, ale stejně to nepomáhá. Po protáhnutí se rozeběhne znovu. Dolů pomalými serpentinami k jezeru a potom nazpět. Celá cesta trvá tak hodinu. Je rád, že ho Raffy vytáhnul. Potřeboval se protáhnout.
V myšlenkách se vrátí nazpět k vraždě. Je zvláštní, protože má i nemá vraha a do barmana nevidí vůbec. Dnes večer se tam staví a podívá se na něj znovu. Možná tam bylo něco, co mu bránilo ve vidění, protože nevěří, že by byl neviňátko. On ne. Stejně tak jako muž v dlouhém černém kabátě. Bude se muset Kernyho vyptat na místní osobnosti.
Dorazí k jezeru. Chvilku se dívá na jezero a potom zpátky na mírné serpentiny.
„Haf!“
„Tak jdeme. Raffy!“ Otočí se a lekne se, přesto se opanuje a chladně odpoví. „Dobrý den. Mohu projít?“ Muž v černém obleku se mu neuhne, i když místa je tady hodně. Být Japonec, zřejmě by řekl yakuza, ale není. Nedaleko zahlédne luxusní auto. Doslova cítí, kdo v tom autě sedí. Muž s nápisem Vinen. Nikdy nic podobného neviděl. Posílá poskoky, aby za něj vyřídili špinavou práci? Proto byl nápis slabý? Rozkázal, ale zabil ji někdo jiný? Má viníka, ale ještě to nezbavuje podezření barmana. Mohli v tom jet spolu. I z toho důvodu by nápis byl slabý.
„Necháte ho být, je to jasné?“ klidný hlas, ale je v něm znát výhrůžka. Černé brýle jak z laciného filmu. Nevidí mu do očí.
„Nechápu proč!“ Co tím myslí? Víří divoce Sheovi hlavou. Co po mě chce? Koho mám nechat na pokoji?
„Pochopíte. Jen jedno, necháte ho být.“ Jako na rozkaz se otočí a odchází k autu. Shea ho najednou lituje. Zřejmě být něčím poslem není snadné.
Najednou ucítí vůní a jeho. Zatočí se mu hlava z jeho blízkosti, ale vydrží to. Jak se tu objevil? Kdy? Proč ho nevnímal, když sem šel? „Bee, pospěš si!“ volá na něj jeho pán. Chvilku na sebe se dívají, potom se otočí a odchází.
Sheovi se uleví. Otře si čelo. Je nebezpečný, ale co po něm chtěl? Má nechat vyšetřování? Nemůže. Je vinen. „Raffy, běžíme nebo šerif z nás udělá klobásky.“ Vyrazí nahoru. V půlce se otočí, zda to nebyl sen. Rád by, kdyby byl, ale nikdo nahoru neběží. Nahoře zpocený už nemá sílu o čemkoliv přemýšlet. Případ vyřeší a bude to. Vleze si pod sprchu, když mu zakručí žaludek. Udělá pro sebe obložené chleby a dva do práce. Raffyho vypustí ven. Poradí si a zahradu má rád. Jídlo a vodu má, když zkontroluje misky.
Nasedne do auta. Kam teď? Z mysli mu nejde ten muž za barem. Zavrtí hlavou. Toho nechá nakonec. V nové čtvrti vyzvedne Kernyho, který stojí před domem a vyhlíží ho. „Netrpělivé mládí,“ zabručí si pro sebe.
„Tak jedem k domu té ženy. Budeš navigovat. Vyznáš se tam, ne?“
„Ano, pane.“
„Neříkej mi tak. Jsem Shea. Po cestě mi můžeš trochu osvětlit místní rarity,“ řekne ironickým hlasem.
David Kerny se zamyslí. „Víte, vystihl jste to přesně. Rarity. Celkově není co říct. Ještě před dvaceti lety to bylo poklidné místo, které ničím nevynikalo. Ale potom se přišlo na to, že je tu pěkně.“
„Takže i sem přišel turismus? Nechci nic říkat, ale může nabídnout? Jistě krajina není šeredná, ale viděl jsem hezčí, zajímavější. Taky za hranice. Když už můžeš si dovolit dovolenou, potom: Hawai, Las Vegas, nebo Paříž. Ne zrovna zapadlé městečko, promiň.“
„Ne, máte pravdu. Za to může jezero.“
„Jezero?“ podiví se. Stočí zrak směrem k jezeru.
„Jo. Příšery. Baf! Nechápu, že to nevíte.“
Shea zrudne. „No, já o tyhle věci se moc nezajímám.“
„Chápu. Před dvaceti lety se podařilo vyfotit Lochnesku.“
„Děláš si legrací, že?“ řekne nedůvěřivě Shea. „Ta přece neexistuje!“
„Tak si prohlédněte pohlednice. Proč tu asi je tak velký přístav? Každý se ji pokouší ulovit. Jenže…“
„Co?“
Kerny se zahledí ven. „Moje babička mi povídala, že jezero… Ona … ehm říkala, že tam žijou.“
„Aha.“
Kerny se na něj zadívá. „Nevěříte.“
„Starším osobám se nemá odporovat,“ odpoví tiše. Připomene si svoji moc. Kde se vzala? Odkud? „Nebudu tvrdit, že ti nevěřím, ale vím jedno. Na tomto světě jsou věci, které mozek a vědci nedovedou vysvětlit.“
Kerny si oddechne. Tak trochu se bál, že se mu poručík vysměje. Babičce by se líbil. „Líbil byste se jí. Možná proto jsem to řekl.“
„Každý to tu ví?“
„Jo. Kromě těch nových, ale i ti to brzy zjistí. Vlastně tam patřím i já. Na tuhle atrakcí tu lákají všechny ty turisty. A samozřejmě s tím nastal rozvoj i města. Byl bych raději… Já nevím. Těžko říct. Mám to tu rád. Ta vražda se mi nelíbí.“
„Co víš o tom majiteli?“
„Myslíte U dvou sluncí?“
„Přesně tak.“
Kerny se zadívá dopředu. „Je to podivín. Přesně tak. Nikdo neví, odkud se objevil, co tu dělá. Nikdy dřív tam bar nebyl, ale najednou je tam. Chodí k němu obě strany. Stalo se to tam jakési…“
„Útočiště?“
„Raději - Území nikoho. Většinou žijeme v poklidu dokud… ale to už víte. Zažil jste to.“
„Brr. Otřesné. Nechápal jsem proč tolik sanitek na jeden obyčejný ragbyový zápas. Zůstal vůbec někdo zdravý?“
„Nevím, nebyl jsem tam.“
„Jaké to rouhačství,“ řekne ironicky Shea.
Kerny se usměje. „Víte, nechci být uprostřed. Je to zbabělé, ale musel bych si tam vybírat strany, proto tam nechodím. Neurazím ani jednu stranu. Říkám jim, že mě sport nebaví.“
„Zachary Sinic.“
Kernyho úsměv povadne. Mlčí.
„Kdo je to?“ Bojí se ho? Proč? To je tak mocný? „To je tak mocný?“
„Dalo by se říct. Ovládá nové město, ale i staré. Myslím si, že by mohl zamezit tomu stavu, ale on nebude chtít. On je…“
„Mocný.“
Kerny bezmocně hlesne. „Jo.“ Odmlčí se. „Zatočte a potom dvakrát doleva a jsme u jejího domu. Polorozpadlá barabizna.“
„Znáš to tu?“
„Ne. Dnes ráno jsem si to tady našel, ale nebyl jsem uvnitř, to ne!“
„Já ti věřím. Půjdeme.“ Později si něco najdu v knihovně a na netu. Mám rád vůni knih. „Je tu knihovna?“
„Jistě,“ odpoví udiveně Kerny. „Dole u jezera v nové části a,“ ušklíbne se, „v staré části.“
„Že se ptám,“ zasměje se, ale u vrátek zvážní. Než vstoupí, pečlivě se rozhlíží. K čemu je ta jeho schopnost, když stejně musí shromáždit důkazy? Jak snadné by bylo jít, ukázat a říct: Hle to je vrah. Zatkněte ho. Když byl malý, věřil, že to takto bude. Není.
„Byli tady.“
Kerny překvapeně zamžiká. Odtud nic není vidět. „Ano. Jak to víte?“
„Policejní rutina. Co o ní víme?“
Kerny si poklepe na složku. „Tady to mám.“ Shea si teprve teď povšimne, že drží v ruce složku. Chránil ji svým tělem. Zřejmě už slyšel, že nesnáší četbu v kanclu. Je tam asi tolik hodin, jako v tělocvičně. Neboli nula. „Díky. Všímáš si a to je důležité.“ Vezme mu složku z ruky a klidně se posadí na lavičku u domu. Policejní pečeti a pásky ignoruje.
„Co mám dělat?“
„Odpočívej,“ zamumlá Shea. Dívá se na fotografii. Hnědé vlasy v drdolu, ofinka zakrývající neupravené obočí. Hnědé vlasy. Normální nos, ústa trochu širší.
Ty jeho byly zajímavé. Zavrtí hlavou.
Čtyřicet tři. Sama. Rodina žádná. Smutné, ale on taky nikoho nemá, když nepočítá Leslieho a Raffyho. Adresa, to je ta, co tady je. Řidičský průkaz. Několik dopravních přestupků. Nehoda. Amputace nohy, protože ji nemohli dovézt do nemocnice. Nechtěla. Deprese, léčila si je alkoholem. Několikrát skončila na záchytce. Odvykací program. Ještě jednou do toho sklouzla, ale potom čistá. Výtržnictví. Měla protézu. Chudák. Ale když byla čistá, proč tedy byla v baru U dvou sluncí? Začala opět pít? Proč?
Přestane číst, zavrtí hlavou, až mu lupne. Vytáhne mobil.
„Patologu!“
„Co je, Shea? Ještě to nemám. Mám narváno. Lidi umírají, pokud tě někdo neinformoval.“
„Jen chci vědět, zda byla v alkoholovém opojení. Ta žena, co ji včera přivezli.“ Listuje v papírech. Má mizernou paměť na jména. „Judhita Devon. Má jen jednu nohu.“
Chechot. „Ty parchante. Počkej…“
Shea s telefonem u ucha pozoruje Kernyho, který se sklání ke květinám. Uvědomí si, že jsou nádherné. Celá zahrada je růžová. Opravdu krása. Musela o ni hodně pečovat. Uměla to. Jaká asi byla?
„Byla.“ Shea se málem podívá na telefon. To byla rychlost.
„Jak to víš?“
Uchechtnutí. „Jak? Čichl jsem si k ní. Alkoholové výpary jsou cítit hodně dlouho. Je to smrad, který nesnáším. Jestli, ale měla sklenku nebo dvě to nepoznám, ale myslím, že dost.“
„Jasně díky.“ Ticho. Čichat k mrtvolám? To je mu podobné. Schová telefon do kapsy u kalhot. Opře se o lavičku. Jaká asi byla?
„Co řekl, pane?“
„Bože, Kerny vylekal jsi mě.“
Kerny si ho prohlíží. Takhle si detektiva nepředstavuje. Málem by řekl, že se fláka, ale jak to, že vždy vypátrá vraha?
„Byla napravenou alkoholičkou, myslel jsem… ale byla opilá. Nic, jdeme dovnitř. Má krásnou zahradu, že?“
„To ano. Právě jsem si říkal, že by se mé Lee líbily ty růže. Miluje je.“ Je mu divně bavit se na místě, kde žila oběť. Je opravdu tak otrlý, nebo to předstírá?
„Tak jdeme. Vítej.“ Podebere pásky a klidně si otevře.
„Šerif nebude moc rád.“
„Ano?“ zazubí se.
On rád provokuje. Je zvláštní. Nikdy nikoho takového nepotkal.
„Jestli chceš, počkej tu.“
„Ne, rád bych…“
„Nic neuvidíš. Jen projdu dům. Vše, co tu bylo, už je v laboratořích. Chci si jen utvořit obrázek o jejím životě. Jaká byla.“ Kerny přikývne, popravdě vypadá to tu strašidelně. Tma, když zamrká, jak Shea roztáhne závěsy.
Milovala tmu? Nebo byly zataženy schválně? Nebo zapomněla na to? A možná ji večer někdo sledoval? Chtěla být v izolaci? Ale není sem vidět, uvědomí si ihned. Ničeho se nedotýká. Najednou zaslechne zamňoukání. Kočky? Sehne se pod pohovku. Malé vystrašené koťátko. Kde jsou ostatní?
Sáhne pod pohovku a vytáhne je. Okamžitě se mu stulí do náruče. Mručí. Hladí je. Jde do kuchyně. Prázdné misky. Nasype granule a málem neupadne, jak otvorem pro kočky vlítnou chlupaté potvory. Má rád zvířata. Zkusí otevřít dveře. Nejsou zamčené. Takže se nebála. Závěsy prostě zatahovala. Škoda. Nějaký nepřítel, který ji sledoval, by byl ten pravý.
Ale proč je tedy vinný Zachary? Nemá ho rád, ale nesmí si připustit k němu nenávist. Cítí ji. Proč je vinný? Jak mu mohla stará žena překážet? Viděla něco? Zaslechla? Potom se těžko dozví, co to bylo.
To, že detektiv najde pásku nebo sešitek, kam si oběť zapisovala každý svůj krok, je výmysl. Někdy se to povede, ale většina lidi si ani neuvědomí, že slyšela něco důležitého. Na rozdíl od těch, pro které to je důležité.
Mocný muž, stará žena… tajemství? Něco věděla? Jak ji zabil? Kočky se začínají trousit na zahradu. Zahlédne velké kočičí prolézačky. Zavrtí hlavou. Laskavá osoba. Ale vůči komu? Jenom zvířatům nebo i lidem?
Kde potkala tak mocného muže? Co viděla? Příliš mnoho otázek. Nasype do misek granule ještě do budoucna. Zda se, že se uměla o sebe postarat, ale poptá se v okolí. Tady nic nezjistí.
Projde ještě koupelnu, ve které jsou kosmetické přípravky pro starší ženu. Pečovala o sebe, ale nikoho neměla. Otevře jednu mastičku.
Starala se - minulost. Opustil ji někdo? Tolik otázek, žádné odpovědi. Otevře koš na prádlo. Vytáhne pár kousků. Prohlíží si je. Žádná značka, i když z armády spásy taky nejsou. Normálně koupené. Co vlastně dělala? Odloží je. Podívá se na šatník. Kalhoty. Sukně, šaty ani jedny. Samozřejmě s tou nohou…
Otevře desky z šuplíku pod televizi. Pojišťovna a tučná částka. Takže si přišla na své. Zřejmě z toho žila, ale i tak. Copak nic nedělala? Zajímavé. Ložnice. Opět masti, ale staré, některé dokonce zažluklé. Proč je nevyhodila? Roztáhne závěsy. Ten dům je pevnost. Není sem vidět z ulice, je obklopen stromy a zahradou.
Vyjde ven. Kerny stále sedí v obývacím pokoji. Průkaz do knihovny určitě nemá, pomyslí si. „Jdeme.“
„Zjistil jste něco?“
Shea se usměje. „Pouze otázky. Nesnáším je, víš.“
„Ale…“
„Já vím. Jdeme po sousedech. Ty nalevo a já napravo.“
„Ale…“
Shea se po něm podívá. „Ty víš na co se ptát.“ Kerny se zardí. Je rád, že mu jeho nadřízený důvěřuje. Bude se snažit.
