Shounen - ai povídky

Jezero příšer

3.

Sousedé

Sousedé nalevo. Vyšetřovatel Kerny.

Moje první samostatné vyšetřování a tak důležité, myslí si nervózně. Připraví si zápisník. Cítí, že je z toho vzrušený, že dostal šanci. Jako by najednou jeho život dostal jiný rozměr. Důvěřuje mu. Zazvoní u velkého, bílé omítnutého domu. Podívá se na zvonek. Kelly. Hm, nezná je. Zazvoní ještě jednou. Odněkud zaslechne štěkot. Zní nějak pisklavě. Podívá se do otevřených oken. Záclony povívají, otevřené okna, hlasitá hudba doléhá až sem… Může vstoupit na pozemek?

„Halo, je tu někdo?“ zařve přes plot. Nevšimne si Shey, který je na druhé straně. Usmívá se.

„Co je?“ Branka se najednou otevře a on stojí proti vysoké ženě s dítětem v náručí. „Musíte tak řvát? Probudil jste… Oh, promiňte, netušila jsem. Liano! No tak Liano, kde vězíš?!“

„Co je!?“

„Neřvi a vezmi Simonu. Mám tu jednání. Co se děje? Neříkejte, že se jedná opět o Judhitu. Já tu ženskou nesnáším. Už jsem povídala manželovi, že bychom měli s tím něco udělat, ale on ne. Má hodně práce a já všechno donesu.“

„Proč ji nesnášíte?“

Mladá žena se na něj podezřívavě podívá. „Proč to chcete vědět?“

„Včera se stala nehoda, vyšetřujeme to.“

„Oh, bože! Slyšela jsem to. To musel udělat někdo z novejch. Nedá se říct, že ji nesnáším, jen občas dělá rámus a taky no… Prej ji někdo sleduje. Jednou se tu zastavila a stěžovala si. Chápu to, ale měla to nahlásit. Neudělala to, co?“

„Nevíte kdo?“

„Nevím. Víte, moc se nestýkáme. Občas se optám na růže, protože jsou nádherné, ale tím to končí. Je samotářská. Občas si někam navečer vyjde, ale to je vše. Liano, dávej pozor! Kolikrát ti to mám říkat?!“

„No jo!“ ozve se zezadu.

„Nebuď drzá! Víte, kdyby mohla, ale je to můj dojem, zavřela by se v tom baráku a nevystrčila nos. Jo a pila, i když možná poslední dobou toho nechala, ale alkoholik zůstane alkoholikem. Byla fakt divná.“

„Aha a nevíte, bála se něčeho?“

„Co já vím? Vím, že občas v noci na něco řvala. Rušila mi dítě.“

„Aha. Moc děkuji.“ Na co se ještě optat? „Neměla nějaké návštěvy?“

„Návštěvy? Hm… Jo jedna ženská k ní chodila. Ale co byla zač, to nevím. Tedy neznám její jméno, ale přinášela ji nákupy. To víte, jedna noha…“

„Samozřejmě. A co mužské návštěvy?“

„Viděl jste ji? Ona? Kdepak! I když řvala na nějakého chlapa, v noci víte.“

„Mami!“

„Potřebujete ještě něco?“

„Ne, děkujeme. Kdyby něco, ještě přijdu a tady telefonní číslo,“podává jí vizitku s telefonním číslem. „Volejte kdykoli.“

„Jasně, kdykoliv chcete a je to přímo na vás?“ ovívá se jí a nakloní se k němu. Kerny se uhne, nejistě se usměje a raději vyrazí k dalšímu sousedovi. Malý domek s velkou zahradou soudě podle plotu. Uvědomí si, že všichni jsou za nimi zabarikádování, ale jejich dům je stejný. Vysoký zelený plot.  Pan Suzuki… Japonec? Divné.  Zazvoní. Jméno si napíše na další stránku. Podívá se na dům. Vypadá to, že nikdo není doma. Okna zavřené, ticho jak v hrobě. Zkusí ještě jednou a dokonce zakřičí. Nic. Udělá si poznámku a přejde ulici. Kolik jich ještě musí obejít?

Barevný dům s anténami jako v sci fi. Opět kolem domu živý plot, přes který není nic vidět. Otevřená okna, z kterých se line nadšený řev. Baseball, usoudí nebo jiný sport. Zazvoní. Další stránka se jménem Pistacik. Podtrhne si je. To je jméno! Chudák malej. Ještě jednou.

„Pane Pistacik!“

„Co je?“ Z okna v prvním patře vykoukne rozcuchaná hlava. „Neřvi tu jak na lesy nebo zavolám poldy!“

„Policie! Chceme s vámi mluvit!“

„Přijďte později! Doprdele!“ vzápětí jasně slyší a řev. Probůh, kdo tohle je? Hlava zmizí a on čeká. 

„Pojďte dál! Je otevřeno!“ zařve muž od domovních dveří. Kerny opatrně vejde. Co kdyby dotyčný zapomněl na to, že vlastní dánskou dogu? Nikde nic. Jen na parapetu se vyhřívá zrzavá kočka.

„Sakra, prohráli jsme! Jsem nasranej!“

„To je mi líto.“ Posadí se na židli u dřevěného stolu. Je rád, že zastihl aspoň někoho. „Potřebuji vědět pár informací ohledně vaší sousedky!“

„Kliďánko. Teď už je to stejně fuk. Počkejte.“ Zmizí v domě a přinese dvě piva. Položí je na stůl. „Na sucho to není a zapiju aspoň naší hořkou porážku.“

„Baseball to asi není a omlouvám, jsem ve službě.“

„Serte na to a napijte se. Je dobré.“

Kerny si lokne.

„Basketball. Tak co chcete?“

Není moc důvěryhodný, pomyslí si. „Jde o tu no…“

„No jestli myslíte tu s tým miminem tak nevím, zda je kurva nebo žije monogamně. Pokud jde o Lucii, pak nevím, zda chlastá nebo ne, ale jede v drogách. Kdo by si mohl dovolit takový bourák? V dnešní době. Má dva… proto a jestli myslíte Judhitu, tak jej to fajn ženská na chlast. Co ta dovedla vypít.“ Hvízdne. „Tak o kterou ti jde, panáčku?“

„Judhita Devon. Chci se optat, zda se něčeho nebála, nebo ji někdo vyhrožoval nebo měla nějaké návštěvy? Cokoliv.“

„Co provedla? Je zas na záchytce? Chudák ženská. Byla hezká, víte? Potom přišla o nohu a šlo to s ní z kopce. Začala chlastat. Já ji varoval, ale nedala si říct. Znáte ženský, že! No dostala se z toho. Holt už nebyla na pivo. I když viděl jsem ji U dvou sluncí. Myslím, že tam chodila potajmu si dát štamprličku.“ Zachechtá se. „Tak se napijte. Návštěvy? Jo, jedna ženská co ji chodila na nákupy. Ona měla to těžký. Ale jméno neznám. To si zjistěte sami. JO, ale víte, poslední dobou se mi zdála nervózní. Byl jsem u ní před týdnem, než začali dávat ten turnaj. Byla nervózní. Pořád mi mlela, že vidí oči. Zbláznila se a nedivím se jí. Já moci vypadnu odtud. Leze to na mozek.“

„A muži?“

„Ona? Ne, dyť ji nikdo nechtěl. No uznejte, jedině blázen by si vzal do postele jednonohou. Chudák, ale dobrej parťák a co se vlastně stalo?“

„Nehoda. Kdybyste si na cokoliv vzpomněl, zavolejte.“ Podá mu telefonní číslo.

„Jasně.“ Ani se  jí netkne a hledí na orosené pivo.  „Asi to má za sebou, co?“

„Proč si to myslíte?“

„Ale no tak, nedějete ze mě vola. Ještě to v hlavě nemám vymeteno. Bude mi fakt chybět. Chytněte ho.“

„Dostaneme ho určitě.“ V očích neupraveného muže se pochybovačně zableskne. Popadne láhev a pořádně si z ní přihne.

Kerny vyjde. Tak ještě jeden nebo má obejít celou ulici? Tak protichůdné názory. Povzdechne si a zazvoní. Odněkud se ozývá štěkot a smích. Přimhouří oči. Reeversovi. Hm. Kdo to asi bude?

„Zvonil jste?“  Ve dveřích stojí upravená žena v kostkované zástěře. „Pojďte dál. Vy jste tu kvůli Judhitě, že.“

„Ano. Víte co se stalo?“

„Samozřejmě. Jediný kdo to nebude vědět je Pistacik. On pořád leží ve sportu. Kdysi závodně hrál… ehm…“

„Basketball?“ Nevypadá na to, ale může se plést.

„Jo, přesně. Šťávu? Promiňte za ten rámus. Děti.“ Usadí ho k zahradnímu stolu a donese orosený džbán s kostkami ledu. Nalije do modrých skleniček. „Před patnácti lety měl nehodu. Přestal hrát, ale zůstal mu věrný. Trochu hlučný, když se hraje zápas, ale dá se to vydržet.“

„Děkuji. Můžete mi říct cokoliv?“

„Jistě. Už jsem si připravila poznámky. Nicholao nech bratra na pokoji a Gonie taky. Není to hračka! Děti.“ Zvedne se a dojde do předsíně pro notýsek.

„Tady to je. Je pravdou, že měla svoje mouchy, hlavně alkohol, ale poslední dobou tolik už nepila. Občas zašla na skleníčku ke Dvoum sluncím, ale kdo tam nechodí?“ usměje se. „Měla moc ráda děti. Nichoala u ní byla na zahradě den co den a ochotně je pohlídala.“ 

„Paní Kellyová to neříkala.“

„Ta? Omlouvám se, ale může si dovolit chůvu a využívá je.“

„Aha. Nevíte, zda se něčeho bála nebo měla nějaké návštěvy, někdo ze sousedů?“

„Poslední dobou měla podivné nálady. Jednou mi říkala, že vidí nějaké chlápky se potulovat za jejím plotem, ale popravdě nevšimla jsem si nikoho. Možná, že občas prostě viděla něco víc.“

„A ten křik v noci?“

„Och nic hrozného. Možná pes nebo nějaký opilec. Občas zakřičela, ale to pan Pistacek řve o hodně víc a když je zápas i někdy nad ránem.“

„To musí být nepříjemné.“

„To ano, ale není to zas tak často.“

„A muži?“

Paní Reeversová zavrtí hlavou, až ji vyklouzne pramínek z copu. Nalije další džus. „Neměla to štěstí a přitom je to hodná ženská. Holt chlapi vidí jen slupku a nevidí pod ní. Škoda.“

„Děkuji a za poznámky. Určitě se budou hodit. Kdybyste se něco dozvěděla nebo vzpomněla, kdykoliv volejte. Služba nám to ihned předá.“

„Pracuje na tom pan O´Donnely?“

„Ano.“

„Pak bude pomstěna. To je moc dobře. Nicholao, kolikrát ti mám říkat, že na ten strom nemůžeš. Děti…“

„Ano. Děkuji moc.“

„Nashledanou.“

„Nashledanou.“ Odejde. Pěkná ženská, ale zřejmě se trochu nudí. Nic jejím očím neujde. Poslední dům a bude hotový. Dál to asi nebude mít smysl, i když by měl obejít celou ulici. Jak moc se myslí slovo sousedé? Jsou to jen nebližší, nebo naopak?

Zazvoní na zvonek. Kdo to bude asi tentokrát a jak si asi vede poručík? Určitě lépe než on. Zazvoní ještě jednou. Už se chystá zařvat, když se ve vratech objeví muž.

„Co chcete?“

„Policie.“

„Nic jsem neudělal. Jsem čistý.“

Kerny nedá najevo překvapení. Podívá se na jméno. Smith. Má co dělat, aby zachoval nehybnou tvář. Bůhví proč se mu vybavili muži v černém a i ten ustrašený chlap tak vypadá. Jen ten strach…

„V ničem nejedu.“

„V pořádku, pane Smith. Jen se chci vyptat na paní Judith Devon.“

„Aha. Dobře. Co chcete vědět?“

Kerny se zamyslí. „Jaká byla?“

„Nevím.“

„Aha. Znáte ji?“

„Ne.“

To bude těžké. „A křik od ní jste slyšel?“

„Ne, beru prášky.“

„Aha. A návštěvy nebo někoho, kdo sem do ulice nepatří? Nějaký muž, nebo žena?“

„V noci spím jako řádný člověk. Nic nevím.“

„A ve dne?“ Ten chlap ho štve. Na stanici si zjistí, kdo to je.

„Chodím do práce.“ Oči mu zatěkají. „Pane strážníku, já opravdu nic nevím.“

Ten chlap je do něčeho namočený. Jenže jak to z něj vypáčit? Nebo předvolat na stanici?

„Jak to jde?“ ozve se za ním.

„Poručíku O´Donelly. Dobře, ale…“

„Vidím. Půjdeme.“

„Kam?“

„Na zmrzlinu. Mám na ni chuť.

Sousedé napravo. Vyšetřovatel poručík Shea O´Donnely.

První dům. Obejde dva, tři domy a rychle si udělá obrázek. Nehodlá strávit vyšetřováním víc jak hodinu. Zadívá se na zvonek se jmenovkou. Berry. Hmm kdopak z něj vyleze? Na to se vždy strašně těší. Koho potká?. Mohutně zmáčkne zvonek. Brankou vidí bazén, kus trávníku a jinak nic. Ne, hraje hudba, i když tiše. Snad ho budou slyšet. Nejhorší jsou starší hluší lidé.

„Co zvoníte jak na lesy?“

Shea polkne a sjede pohledem po napůl odhaleném těle. Klika. Je to výstavní kus modelky. Bohužel nějak rozmrzelé. Vycení zuby v úsměvu. „Policie! Detektiv Shea O´Donnely,“ ukáže odznak. Panečku, bude se vyslýchat jedna radost.

Žena otočí hlavu k sousednímu baráku. „Juditha, že?“

„Ano.“ Pozve ho dál, nepozve?

„Pojďte dál. Nestůjte jak solný sloup.“ Plavně před ním jde k modré vodě. Shea dychtivě na něj hledí. Tak moci do něj skočit. Zatím tu vyšetřuje nezajímavou vraždu. Ale pro dotyčnou důležitou, to je fakt. Pomstit se, chytit vraha, který to způsobil.

Žena klidně shodí ze sebe triko a lehne si. Shea se zahledí na nahé tělo. V duchu obdivně hvízdne.

„Tak co to bude? Doufám, že ji pomstíte.“

„Prosím?“ Paní Berry k němu otočí hlavu. Usměje se.

„Nejste zdejší. No, já vám to vykládat nebudu. Co chcete vědět?“

„Vše?“

Žena se natáhne a on může obdivovat růžové bradavky. Něco chytí. Podívá se na lahvičku. „Tak buďte u toho užitečný a namažte mě.“

„Samozřejmě.“ Jemný tichý smích.

„Nijak vás to do rozpaků nepřivedlo. Juditha je, byla, viďte divná osoba. Určitě víte, že pila a hodně. Nejraději měla podnik na Slunečné. Ten podnik je zvláštní. Chráněný.“

„Chráněný?“

„Hm, ano. Jen někdo, kdo je chráněný si mohl tam vybudovat podnik a přijímat lidi z obou části města.“

„Zdá se mi to strašné, když je to tak rozdělený a vy?“

„Já?“ zasměje se. „Mažete dobře. Jen pokračujte a nohy taky. Já se sem provdala. Okamžitě z novousedlíka jsem se stala starousedlíkem, ale nemohu tvrdit, že vím všechno. Je mi vás docela líto. Juditha se něčeho bála. Poslední dobu zatahovala závěsy, křičela po nocích. Manžel to nesnášel. Párkrát na ni volal policii. Pracuje dole v podniku a je to náročné.“

„Co nějaký muž?“

„Tu teorii o nevěře vynechte. Nebyl. Ale…“

„Ale?“ Shea přestane mazat a pobaveně čeká, co bude dál. Paní Berry se pomalu otočí a ukáže nádherné - tak čtyřky? Určitě bez plastiky, usoudí.

„Prý ji někdo pronásledoval, ale měla v sobě pár drinků, když se mi svěřovala. Věřte nebo nechte být. Líbím se vám, ale nevzrušuji. Oceňujete mě jak kus diamantu a vážíte, ale i diamant dokáže působit chladně. Jste teplej?“

„A kdyby?“

„Vaše věc. Škoda.“

Shea pokrčí rameny.

„Jděte za starou šamankou.“

„Za kým?“ vytřeští oči. Paní Berry se posadí, vezme lahvičku z ruky a bezostyšně se začne mazat.

„Žije na za městem druhé straně jezera. Tohle nevíte ode mě, ale měl byste znát poměry městečka i některé další věci. Pochybuji, že vám je šerif nebo kdokoliv jiný řekne. A teď běžte.“

„Kdybyste si na něco vzpomněla…“

„Jistě. Vyprovodit se umíte sám.“

„Ano.“ Vyjde a ještě jednou se ohlédne po dokonalém těle a nádherné modré vodě, do které by ihned skočil. Odpoledne by si mohl jít zaplavat do jezera. Je vedro. Zamkne branku. Má pocit, že mu neřekla všechno. Určitě za ní ještě zajde a to v době, kdy bude lít jak z konve. Další dům. Tentokrát menší, ale opět skrytý za důkladným plotem. Lidé mají rádi soukromí. Joanidis. Řekové? Kdo ví? Kdo to asi bude?. Pobaveně si vzpomene na paní Berry. Kruci ani nezná její jméno. Zajímalo by, jestli pan Berry vypadá taky tak dobře.

„Dobrý den, policie. Chci se optat…“

„Na Paní Devon? Prosím, pojďte dál. Jsme vzadu za domem. Psa se nebojte, je hodný.“ Shea se ošije. Kolikrát mu to říkali a kolikrát se zachraňoval? Obezřelé vstoupí dovnitř. Tvář se mu roztáhne do širokého úsměvu, když uvidí se kolébat jezevčíka. Sehne a natáhne ruku.

Pes mu ji očichá, krátce štěkne a vydá se dozadu. Povedeš mě? Pomyslí si Shea. Vydá se za ním.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, poručíku. Prosím, sedněte si. Dáte si s námi mrkvovou buchtu?“

„Mrkvovou buchtu? Rád ji ochutnám.“ Posadí se a čeká, až starší příjemná žena s bílými vlasy mu nalije čaj. Ochutná.

„Výborný.“

„To jsem ráda. Patty vám nic neudělal, že.“

„Jezevčík? Ne. Byla moc milá.“ Podívá se na tlustého postaršího jezevčíka, který dřímá na rohoži.

„Je už postarší. File, máme hosta.“

„Poručíku, dobrý den.“ Naproti Shea se usadí vysoký muž ve slamáku. Sundá pracovní rukavice. Odloží je na stůl a vezme si buchtu. „Buďte rád, že nemáte zahradu. Je s ní práce.“

„A potěšením, jinak bys to nedělal.“

„Jistě Ellie. Jdete tu kvůli paní Devon.“

„Ano. Můžete mi říct, co víte?“

Ellie se podívá na svého manžela. „Moc toho nevíme. Víte, my jsme se s ní vůbec nestýkali, i když patřila do naší čtvrti, přece jen byla z jiné vrstvy. Teď se vám to zdá divné, že, ale v naší době, kdysi dávno se to velmi oddělovalo.“

„Ani ne. Výborná buchta. Zažil jsem to párkrát.“

„Nesouhlasíte s tím.“

„Takže nevíte nic?“ Je zklamaný a neví proč. Vždyť jsou už starší, sotva se budou zajímat o novinky.

Ellie se opět podívá na svého manžela. Ten pokrčí rameny. „Klidně to řekni.“

„Víte…“

Sheu udiví ženina nervozita. Možná se konečně něco dozví. Nejlépe jméno vraha.

„Viděla jsem ji dole u jezera.“

„A?“

Ellie se opět zadívá na manžela.

Proč se na něj dívá? Nevypadá, že by na něm byla závislá.

„K jezeru na tu stranu nikdo nechodí, co naše paměť sahá. Jen chci vám pomoci. Nevíte to ode mě. Jako děti jsme měli velmi přísný zákaz se byť tam přiblížit.“

„Mizeli tam lidé. Beze stopy.“

„Ale co to má společného s Judhitou?“

„To je vaše práce, poručíku.“ Ellie nešťastně sedí s rukama v klíně.

„Děkuji moc.“

„Není za co, a já vám poradím totéž. Nehoďte na tu stranu jezera.“

„Nebudu.“ Už druhé divné varování. Co to má společného s jezerem? Co? Možná Judhita tam něco zaslechla nebo viděla? Mizící lidí? Nesnáší tajemství.

„Nevěří nám.“

Fil ji vezme za ruku a drží. Ellie se pomalu uklidňuje. „Ellie, klid. On ji pomstí.“

Shea zatím jde k dalšímu domu. Kdo bude dalším na řadě? Většinou ho to baví, ale někdy je to unavující. Zvlášť, když dostává jen náznaky. Ale ta Berryová ví toho víc. Na sto procent. Ještě tenhle dům a může jít. Viníka přece má ne.

„Policie. Chci vám položit pár otázek.“ Kolikrát jsem to řekl? Nejen tady, ale hlavně v New Yorku. Kolik jsem takhle poznal lidi? Už si nepamatuje. Jen výslechy a výslechy. Zadumá se. Stojí opřený o sloupek a zívá. Opět zabedněný dům. Je rád, že jeho je tak akorát.

„Co chcete?“

„Och.“ Dívá se do asi očí asi šestnáctiletého kluka s parádní frizúrou. Rozhodně ta barvená směs není jeho vlastní a přisahal by, že cítí marjánku. Hubené vyžle.

„Jaké och? Rodiče jsou v prdeli. Odjeli na dovolenou. Jdete dál nebo budete tu stát?“

Shea skoro vytřeští oči. „Díky.“

„Tak co chcete? Rodiče vždy říkají, že soukromé záležitosti se nemají probírat na veřejnosti. Bude to?“

Na veřejnosti? Prázdná ulice je veřejnost?

„Chci se optat něco ohledně Judithy Devon.“

„Fajn ženská.“

Shea má pocit, že je někde na měsíci. O kolik let jsou od sebe? O půlstoletí? „Fajn?“

„Jo, Pojďte dál. Bože, nesnáším léto. Chcete pivo?“ Aniž se dočká odpovědi, jde od kuchyně. „Tady.“ Před Shea přistane pivo, ten okamžitě plechovku otevře  a upije.

„Pili jste spolu?“

Mladík pokrčí rameny. „Možná.“

Určitě. „Jak se jmenuješ?“

„Steve Born. Starousedlík. Stačí?“

„Jistě. Víš o ní něco?“

„Jo bála se. Že ji pozoruje nějaký chlap. Nezdálo se, ale jednou v noci jsme zahlídli stín. Zkoušeli jsme ho čapnout. Bez úspěchu.“

Zřejmě byli tak namol, že by nechytli ani želvu. „Aha.“

„Aha. Byla fajn. Škoda ji.“

„Jistě a mohl bych vědět, kdy se rodiče vrátí?“

„Jsou na líbánkách. Co já vím? Stejně by vám nic neřekli. Ona se fakt bála. Pomstíte ji?“

Opět. „Sakra co s tím máte?“

„S čím jako?“ nechápe a raději si mohutně lokne. 

„S pomstou a kolik ti je?“

„Osmnáct. Chcete vidět řidičák?“ optá se vyzývavě. „Pomstít. No to se říká, ne?“

Shea si povzdechne. Mladý opilec k tomu s drogou a zřejmě nemá o ničem ponětí. Má mu věřit?

„Nevěříte? To je jedno. Hlavně toho zmetka dostaňte.“

„A co bar U dvou sluncí.“

„Požitek. Tam je pivo správně vychlazené. Scházejí se tam všichni. No…“

„No?“

„NO všichni ne. Jen ti, co dostanou od majitele svolení.“

„Cože?“

Steve se zašklebí. „To zíráte co? Ale vy ho dostanete, nebojte. Prostě tam přijdete, objednáte si něco, a když dostanete druhé pití zdarma, můžete tam přijít opět. Pokud ne…“ pokrčí rozpustilé rameny. „Je to divňous, ale fajn chlap, i když je na chlapy. Jednou jsem ho viděl rvát. Ti dotyční měli co dělat, aby si zachránili prdel.“ Zasměje se.

„Aha.“

„Co s tím Aha furt máte? To je fuk. Chcete ještě něco?“

„Steve!“

Steve se zašklebí a Shea taky. Zřejmě si užívá taky líbánky, i když trochu jinak. Nu což, dopřeje mu to. Vstane a vypadne.

„Díky a vizitka nebude?“

„Tady!“ Má chuť mu dát pohlavek. Steve si vizitku přiloží k nosu a škodolibě očichá. Mrkne na poručíka a třískne dveřmi. Shea se usmívá, když jde za Kernym. Vidí ho stát u dalšího domu. K čemu to celé je, když zná vraha?

„Jak jde?“

„Poručíku O´Donelly. Dobře, ale…“

„Vidím. Půjdeme.“

„Kam?“

„Na zmrzlinu. Mám na ni chuť. Je tu nějaká poblíž?“ Vytáhne sluneční brýle a naloží si je. Úleva od sluníčka.

„Je, ale myslíte, že bychom měli?“

„Ne. Šerif neuteče a mrtvola s patologem taky. Jdeme si to užít. Co myslíte, přijmou mě do Dvou sluncí nebo ne?“

Kerny se začervená. „Kdo vám to řekl?“

„Jeden mladík, který na sto pro je pod zákonem a pil jako duha. Tak dostanu zadarmo skleničku?“

„To kdybych věděl. Nikdo neví, dle čeho si majitel vybírá klientelu, ale věřte mi, že má tam plno neustále.“

„Hele, zmrzlina. Jakou máš rád?“ optá se rozjařeně Shea. Zastaví u stánku s usmívajícím zmrzlinářem s čepicí na hlavě.

„Zdravím.“

„Poručíku O´Donelly, vítejte v mém krámku. Pomstíte Judithu?“ Kerny zvědavě se na svého nadřízeného podívá. Co odpoví? Dozvěděl se něco? Rád by probral to, co zjistil.

„Čokoládovou. Myslím, že ano. Pomsta… Jakou má příchuť?“ Kerny se zmrzlinářem se na něj zadívají. „Já to nevím taky. Možná jednou to zjistím. Dvojitou porcí. Miluji čokoládu.“

Jezero příšer - 4_Rekapitulace a pán města

Komentář