Shounen - ai povídky

Jezero příšer

4.

Rekapitulace a pán města

Shea se posadí na lavičku a pozoruje modrou hladinu, která se rozprostírá pod nimi. Je tu příjemně. Líže čokoládovou zmrzlinu a skoro nic nevnímá.

„Pane, neměli bychom…,“ začne rozpačitý Kerny.

„Ano?“

„Neměli bychom vyšetřovat?“

„Tak povídej, co jsi zjistil?“ Kerny zrezignuje, když vidí, že poručík Shea O´Donelly nemíní vstát. Tohle ho neučili. Jak může vypátrat vraha, když sedí a jí zmrzlinu?

„I odpočinek je důležitý. Hlavně proto, abychom si mohli roztřídit, co víme.“

Kerny se rozzáří. Konečně to chápe.

„Nemám rád kanceláře. Tady se mi přemýšlí lépe. Každý si musí takové místo najít.“

„A vaše je tady?“ optá se nesměle Kerny.

„Ne. Tohle…,“ ukáže na zmrzlinu a usměje se. „Byla zvláštní, že.“

„Juditha Devon? Ano. Nemohu se v tom vyznat.“ Začne štrachat pro zápisník.

„Později. Jak na vás to vše působí? Člověk má dát na své instinkty.“ I když ví předem, kdo je vrah. Prokletí nebo požehnání? Co z toho?

U zmrzlináře zastaví dítě na modrém kole. Vezme si taky čokoládovou zmrzlinu. Zaslechne cinknutí drobáků o kovovou misku.

„Popravdě ten poslední muž něco skrýval. Člověk jménem Suzuki nebyl doma. Nejspíš je v práci. Dovnitř jsem nechtěl jít. Skvělý kamarád, ale pila, křičela. Někteří si na ní stěžují, další ji vychvalují. Vybrat si z toho je těžko. Vypadá to, že ji někdo pronásledoval, ale věřit alkoholikovi?“ potřese hlavou. Shea má pravdu. Tady je to lepší než v kanceláři. Jednou si taky najde místo, kde bude přemýšlet.

„A co svědci?“ Pustí se do velkého kornoutu. Neví, co má víc rád. Zda zmrzlinu nebo oplatku.

„Hned,“ zamumlá a rychle dojí pochoutku. „Kelly. Mladá matka, která se příliš stará o děti a vůbec ne o chůvu. Prý řvala na nějakého muže. Neměla ji ráda. Myslím, že mluví pravdu. Potom ten Japonec. Možná. Nesetkal jsem se s ním. Další byl pan Pistacik. Hm.“

„Copak?“

„Fotbalový… ne, sportovní nadšenec. Jeho dům vypadá jako by lovil signály z vesmíru. Prej skvělá přítelkyně, hlavně z mokré čtvrti. O svých sousedech se nijak lichotivě nevyjadřoval. Prý ji varoval před chlastem a byla častým zákazníkem…“

„U dvou sluncí.“

„Ano. Potom rodina Reeversovi. Přítomná byla jenom ona. Pan Pistacik je blázen do sportu, Juditha jí hlídala děti, které ji měly rády. Až na alkohol milá ženská a nedoceněná. Každý říká něco jiného a poslední muž byl obzvlášť podezřelý.“

„Čím?“

„Nevím, ale měl strach. Jmenuje se Smith.“

„Schovává se. Nejspíš zítra na této adrese už nebude.“

Kerny vyskočí. „Ale pak ho musíme zatknout.“

„Nechte ho být. On vrahem není.“ Kéž by byl. Kdo ji vůbec zabil? Bude muset za patologem. Už se na něj těší. Ten chládek panující v místnostech miluje.

„Jak to víte?“

„Vím, ale nejdřív musíme udělat ještě dvě věci.“

„Jaké?“

„Že ti řeknu, co mi řekli mojí sousedé.“

„Och.“ Kerny se posadí. Nějak to pominul. Netušil, že mu řekne, co zjistil. Zajímalo by ho, na koho on narazil. Museli to být zajímaví lidé, i když ti jeho byli dost zvláštní.

„Jsem rád, že tě to zajímá. Můj první úlovek byla paní Berry, která se mi nepředstavila jménem, ale za to kouzelným polonahým tělem. Rozhodně toho ví víc, než co mi řekla. Mají krásný bazén. V tom horku jsem se v něm doslova viděl. Poradila mi jít za šamankou.“ Podívá se mu do očí.

Kerny zamžiká.

„Znáš ji?“ optá se klidně Shea. Možná bych si měl dát ještě zmrzlinu, pomyslí. Tentokrát opět čokoládovou. Čokoládu zbožňuje. Vstane a zamíří k vozíku.

„Velkou čokoládovou.“ Na Kernyho se nepodívá. Vezme, pustí drobné do misky a vrátí se na lavičku. Vyřídil jsem chudáka Kernyho. Takže ji zná.  Posadí se. Mňam, je dokonalá. Lepší než vanilková, jahodová nebo kterákoliv jiná. Zítra si zaběhá víc. Sedí a nechává Kernyho na pokoji. Je zvědavý, zda mu to řekne.

„Žije v lesích naproti hotelu.“

„To už vím.“

„Je to indiánka a někteří tvrdí, že je nesmrtelná. No rozhodně je velmi stará. Lidé i děti se jí bojí. Vypráví se, že tam zmizelo hodně lidí. Co je na tom pravdy nikdo neví. Žije o samotě. Chcete tam jet?“

„Možná. Potom tu byl velmi milý pár Joanidisovi. Nabídli mi výbornou mrkvovou buchtu. Mají starou jezevčici Patty.“

Kerny nechápe, proč mu to vykládá. Jsou to zbytečností.

„Jsou velmi milí. Paní Joanidisová, Ellie, jako by se bála manžela, ale zas na druhé straně ne. Povídala, že Judithu viděla dole u jezera.“

Kerny se k němu otočí. Fascinuje ho, jak líže zmrzlinu, v klidu sedí a dívá se na modrou plochu jezera. „To nic neznamená. Jezero je přístupné všem a rád si chodím zaplavat. Nebýt jeho, město by zůstalo v minulém století. Jen díky němu máme tolik turistů a z toho příjmy. A je krásné.“

Shea se k němu otočí. Rozkošnický olízne zmrzlinu. „No právě. Proč to tedy říkala, když to není důležité? K tomu váhavým tónem… jako…,“ fascinovaně zírá před sebe. „Jako by tam neměla ani ona co dělat.“

„Možná tam jenom byla bez manžela nebo tajná schůzka.“

„V jejím věku? Ne. Možná byla v tom místě, kam nikdo nechodí. Věřím ji. Vypadá to, že tam budu muset to prozkoumat, ale nejdřív budeme muset někoho navštívit.“ Shea se usměje a z Kernyho spadne ta podivná tíseň, která na něj padla, jakmile začal mluvit o jezeře.

„A potom tu máme zřejmě osmnáctiletého kluka jménem Steve Born. Zatímco rodiče jsou na líbánkách, on si to užívá taky plnými doušky. Alkohol, nějaká ženská a marihuana. Připomíná mi to jeden můj večírek na oslavu ukončení školy. Jo to byla léta! Prý fajn ženská a hádal bych, že jemu i kamarádům občas vypomohla s pitím. Bála se, říká. Hodně. Jednou viděli nějaký stín. Chtěli ho chytit, ale nepodařilo se to. Ani jsem se neptal na popis. Stejně by uvedl, že si ni nepamatuje. Proč by někdo šel po nějaké ženské s jednou nohou?“

„Zvrhlík?“

Shea se rozesměje. „Možná. On mi řekl o baru U Dvou sluncí. Tak půjdeme?“

„Kam?“

Shea se zářivě usměje. „No, jestli dostanu pozvánku k Dvoum sluncím.“

„A co když ne?“

„Jsem policista… Já chodím bez pozvánky.“

Kerny se usměje. Jak předpokládal je tvrdohlavý. Nastoupí do auta a vyjedou. „Kerny, naviguj mě. Můžeš mi říct, proč tohle šílené město má tak divnou síť ulic?“

„Neříkejte, že…!“

„Zmíníš se někomu o tom a bude z tebe mrtvola. Nechci slyšet narážky, že nemám paměť nebo navigační smysl. Už slyším. Shea? Nevíte to o něm? To je ten, který narazí u sebe doma do zdi, protože nenašel dveře. Ne, děkuji. Mám rád klid.“

„Budu mlčet jako hrob.“

Shea stiskne volant. „To raději ne.“ Vzpomene si na jednoho svědka, který opravdu takhle skončil. Nakonec mlčel jako hrob a on si mohl dopřát pouze potěšení zavřít jeho vraha na zbytek dní do vězení.

„Bar U dvou sluncí. Vida otevřeno. Tak půjdeme na džus.“ Vystoupí a mimoděk se prohlédne. „Kerny, co víš o jejím majiteli? Proč se o něm vyjadřují, že je chráněný?“

„Popravdě nevím, ale povídá se, že nad ním drží ochrannou ruku samotný Zachary Sinic a proti němu nic nikdo nezmůže.“

„Král.“

„Doslova.“

„Takže on spí s naším milým barmanem.“ Kerny pokrčí rameny. Proti těm dvěma se sotva někdo odváží něco říct. Shea razantně otevře dveře do baru. Opět ho přivítá zvláštní prostředí, ale až teď si uvědomí i lepkavé teplo. Opravdu, takhle si představuje prales. Podívá se k pultu. Je tam. Jde k němu a posadí se.

„Džus. Hruškový.“

„Jistě, detektive. Kerny, tak jak je?“

„Jde to.“ Posadí se na vysokou stoličku. Podívá se na ty dva a raději uhne očima. „Sednu si ke stolku.“

„Jistě.“ Kerny si oddechne. To napětí mezi nimi je cítit. Jako by v tu chvílí v baru nikdo nebyl. Posadí se džusem u stolku a prohlíží si věci. I když je tu poněkolikáté, stále má pocit, že se ty věci mění. Jiná kytka, jiná zbraň, nebo snad to stěhuje z místa na místo?

„Ahoj.“ Pozdraví ho kamarád.

„Eddie, ahoj. Jak je? Co Mireille?“

„Vyšetřuješ? Jde to, i když, co ti mám povídat…“ Kerny se zašklebí. V tomhle městě, i když není malé, nic se neutají.

„Jo, vyšetřují. S tamtím.“ Oba se zahledí na Sheu, který sedí u baru.

„Tak co si přejete, detektive?“

„Vás. Na stříbrném podnose, rozkuchaného.“

„Jak milé. Preferujete sado maso? A já si myslel, že spíš praktikujte kámásútru.“

„Ta říká, čiň potěšení sobě i jemu.“

„Jí.“

„Pravda, nedokonalost se vloudí do každé knihy. Kde je Julie Parnie?“

„Doma, kde by byla?“ pokrčí rameny. Podívá se na detektiva. Myslel to vážně nebo ne? Proč tu je? Zachary ho jistě už stačil varovat, aby se k němu nepřibližoval. Je až příliš žárlivý a majetnický, pomyslí si na svého milence. Ale je zábavný a přináší mu rozkoš. Ten muž by mohl mu ji dát taky. Jinou, ale taky. Proč tu je? Nebojí se? Měl by. „Neměl byste tu být.“

„Já vím. Zprávu mi už doručili, ale mě to nezajímá.“

„A co vás zajímá?“ vpadne mu hbitě do řeči Yan.

„Vrah.“

Yan mlčí.

„Momentálně jedině vrah. Jakmile ho dopadnu, jsem podivně šťastný.“

„Vyhrajete?“

„Tady není ani výherce ani poražený. Je jenom oběť. Nevěděl jste to?“

Yan mu fascinovaně naslouchá. „Jde se jen pomstít, nebo ne?“

Je dobrý. Až moc dobrý na tohle sešněrované pravidly město.

 „Pomsta musí být ne? Pomstit smrt milovaného člověka. Není to, co chce každá osoba?“ pokračuje Yan jakoby nic.

„Ano, ale ne cizího. Je přirozené, že bych chtěl pomstit smrt svého králíčka, ne cizí ženy. Kdy přijde?“ optá se skoro znuděně Shea.

Yan zamrká. Neuvěřitelné. Podcenil ho. Kým je nebo spíš čím? Je zvláštní. Proč nevyšetřuje? Proč neshromažďuje důkazy? Místo toho sedí u něj v baru a tlachá. „Proč nevyšetřujete?“ Ví, že za pět minut tu Zachary bude. Nebude nic s tím moci udělat a popravdě nechce.

Shea zvedne hlavu a zadívá se ke dveřím. Je tu. „Je tu. Nedáte mi druhého drinka?“

„Džus? Ne.“

 Shea se drze usměje a sklouzne z vysoké židle. „Přijdu si pro něj. Zbožňuji ho.“

Yan přikývne. Ví to, ale co má udělat? Dát mu povolení? Nedat? Jak ví, že tu Zachary je?

„Kerny, jedeme.“

Kerny skoro povalí stolek a s tázavou otázkou jde k Sheovi.

„Detektive!“ Shea se otočí. „Zaplatit!“ Shea se usměje.

„Připište mi na dluh a jeho džus taky.“

Kerny zalapá po dechu. Tohle se tu nikdo nikdy neodvážil udělat. Ohromeně sleduje, jak Yan vytahuje zápisník a píše do něj poručíkův dluh. Kerny se na oba podívá. Co to má znamenat?

„Pojď Kerny, máme hosta!“

Ve dveřích stojí muž v černém obleku. Není nijak velký, ale Shea ho odhaduje na mistra nějakého východního bojového umění. Stojí příliš klidně, příliš uvolněně a příliš připravený k akci. Nečitelný jako šutr. Nesnáší je, ale i oni se musí před jeho moci sklonit. On Judithu nezavraždil. Možná najde tam někoho, kdo vykonal Sinicův příkaz, ale co ten muž, který ji pronásledoval? Na praktiky pana Sinice to nevypadá. Ten by ji neuháněl, ten by ji rovnou zlikvidoval, zabalil do koberce a hodil do základu svého hotelu. Usměje se k tomu muži. Poskok, ale nebezpečný. Dvakrát tolik co ten z rána. Pana Sinic si ho opravdu váží, když pro něj poslal někoho takového.  

Venku v duchu hvízdne. Limuzína. Pan Sinic si jich považuje nebo chce udělat dojem nebo nic jiného nezná, ale pravdou je, že na něj dojem udělal. „Kde je pan Sinic?“

Muž se na něj podívá a jen udělá zvoucí gesto k autu.

„Zas nic. Nechápu, proč jste tak mlčenlivý. OK. Kerny, chceš jet se mnou do lvího doupěte nebo počkáš na stanici?“ Chudák. „Počkej na mě i s autem na stanici. Pan Sinic mě jistě odveze nazpět v pořádku.“ Podá mu klíčky od auta. V duchu se usměje, protože Kerny se snaží nedat najevo radost, ale ve skutečností je určitě rád. Usadí se v pohodlné limuzíně. Kouzelný krémově černý interiér. Napůl čekal, že tu bude. Potom, ale kde je? Vždyť ho viděl. Rozhlédne se, jako by v malém prostoru mohl se schovat.

Zničehonic se dvířka otevřou a dovnitř vklouzne vysoký zachmuřený muž. „Přivedl jsi ho Li, děkuji. Můžeš jít.“

„Ano, pane.“

„Běž.“

Li vystoupí a oni dva se ocitnou o samotě. Auto se rozjede. Shea se neptá, kam jede. Buď by mu to neřekl, nebo lhal.

Sinica pomalým pohybem položí obálku na sedadlo.

„Ne.“

„Neotevřel jste ji,“ řekne pobaveně, ale s nebezpečným zábleskem v očích.

„Nepotřebují ji otevírat. Takových obálek jsem dostal.“ Vezme ji a udiví váha. Na svazek bankovek je úžasně lehká. Najednou ho zajímá, na kolik si ho cení. Jakou pro něj má cenu, že přestane pátrat? Nebo je to za něco jiného? Neodolá a otevře ji. Úžasem otevře ústa.

„Nejsem jako jiní. Dám vám den na sbalení věci. Chápu, že nechcete nechat tady vaše vzpomínky na dřívější život. S tímto budete moci žít kdekoliv.“

Shea kouká na letenku první třídou a na šek. Havaj. Vždy se tam chtěl podívat. Určitě je tam krásně.

„Víte, nesnáším lidi,“ Zachary si přehodí nohu přes nohu, „kteří neumí poslouchat a kteří mají takový divný dar spravedlnosti. Jsem rád, že jsem vás poznal. Odvezu vás domu.“

„Na stanici.“

Zachary přimhouří oči. Povzdechne si. „Zřejmě potřebujete to zopakovat nebo snad přidat? Milion je málo? Měl jsem vědět, že se hodnotíte na víc. Tady.“ Vytáhne šekovou knížku a z kapsy vezme zlaté pero.

Připravené. Vše na efekt. Kdo by nosil zlaté pero v kapse košile? On ne. Luxusní černé s monogramem, ale ne svítivé vulgární pero.

„Slyším velmi dobře. Máte krásnou limuzínu, ale budu muset poreferovat svému nadřízenému o vyšetřování. Jsem zatím na začátku.“

Zachary strne. Už se neusmívá. „A myslíte, že máte ještě práci?“

Shea se usměje. „Ano. Mám, dokud nechytím vraha Judith Devon. Víte o tom něco?“

„Nezajímají mě vraždy. To snad jedině vás a nějakého pisálka podružných románu nebo novináře. Mám na starostí důležitější věci.“

„Jako mě a svého přítele.“

Zachary velmi pomalým pohybem zavře knížku. Shea se dívá na jeho ruce. Jsou dokonale pěstěně. Krátké nehty, opálené – silné ruce. Mrazí mě z něho. Zachary se pomalu k detektivovi předkloní. „Nikdy nedostanete pozvání do baru, chápete. Měl byste se odtud pakovat a do Dvou sluncí už nikdy nechodit. Nemám rád, když mi někdo v čemkoliv zaclání.“

Shea se pomalu usměje. Kolik lidí už ho zastrašovalo? Mnoho. Nakloní se k němu. Zatočí se mu z jeho přítomnosti hlava. Cítí, že i on na něj má stejné účinky jako Yan, ale taky, že se nenávidí. VINA sice v něm plane nezřetelně, ale je tam. „Já si dělám, co já chci a pokud byste měl nápad mě zastrašovat, potom po vás půjdu jako po vzteklém psu. Najdu na vás cokoliv, i kdyby to měly být daňové úniky.“

Zachary se uvolní a rozesměje. „Nic nenadejte.“ Bedlivě si ho prohlíží. Je silný. Už leckoho zlomil a dostal na svou stranu, ale tohohle ne. Příliš touží dostat svého muže.

„Vyšetřím tu vraždu, ať se vám to líbí nebo ne. Nebo snad je ta obálka kvůli něčemu jinému?“

„Jistě. Nebudu vám bránit ve vyšetřování. Tohle si vezmu.“ Vezme Sheovi z ruky obálku. Bude si ho muset hlídat. Zabít ho? Příliš nápadné a potom chodil by se mu možná. Stejně nic nezjistí. Město mlčí, protože je zvyklé. Nikdo nic neřekne.

Shea zamrká. Takový obrat? Jak to? Sedí proti němu a prohlíží si ho. Vysoký, elegantní, sportovní postava, černé delší vlasy svázané do culíku. Chladné modré oči. Ostré rysy. Prototyp obchodníka z reklamy. Muž, který by zapadl do cizinecké legie stejně jako do salonu v Buckinghamském paláci. Nesnáší oba dva druhy. Jsou příliš tvrdohlaví, příliš nebezpeční a moc si o sobě myslí. Hlavně to, že peníze a moc světu vládnou. Možná má pravdu, ale nikdy se nedá koupit, aby pustil vraha. Udělá to jednou, udělá podruhé. Jenže, co když si chce koupit svého milence. Co když si není jim jistý? Co potom?

Nenávidím ho.

Nenávidím ho, pomyslí ve stejnou chvíli Zachary. Příliš sám sebou. Nepodplatitelný. Osamělý vlk bojovník. Nesnáší je. Měli by je vymýtit. Jsou jak dinosauři. Je smutné, že prostě se života drží zuby nehty. Měli dávno odejít ze scény. Je hezký. Zelené oči, možná trochu do hnědé, zrzavé vlasy, ale ne ohnivé, tlumeně. Sportovní postava, ví, že rád běhá. Podle něj se umí rvát. Nad obočím malá jizvička. Je hladce oholený. Líbil by se mu, kdyby necítil tu antipatii. Je příliš nebezpečný. Možná by měl ho odstranit. Stačí pár chlapců nebo Li. Nedal by se zastrašit. Ne, na něj bude muset nějak jinak. Nechce, aby mu překážel u Yana. Yan - je  jím fascinovaný. Jenže on mu patří. Nikomu jinému. Jestliže ho bude mít plné zuby, potom ho pustí. Do té doby je jeho.

„Budete mě tu hostit ještě dlouho?“

Zachary se usměje. „Jste v mé moci, detektive. Mohu si s vámi dělat, co chci.“

„Ano tomu bych věřil.“ Bojí se ho, ale zároveň ho něco v něm nutí, aby se mu vzepřel. Jeho věčný nepřítel. Ulehčí se mu. „Ale neuděláte to.“

„Proč ne?“ Zachary pobaveně nakloní na stranu hlavu. Baví ho. Je neuvěřitelný. Kdyby se ho nebál… nepřítel. Bude mým nepřítelem, ale přesto přítelem. Usměje se. Měl by si ho vážit. Nechá ho žít, dokud se mu nebude motat pod nohama. Potom ho zabije. Čistě. Jak se sluší na ctěného protivníka.

„Protože ještě máte v sobě kousek slušnosti. Odvezete mě na stanici?“

Rád by protáhnul rozhovor, ale nemůže. „Proč myslíte, že nemíříme na letiště?“

„A míříme?“

„Uvidíme.“ Auto se zastaví. Zvědavý Shea se natáhne po klice, když uslyší cvaknutí. Je zamčeno. Ve stejné pozici vyčkává. „Yana necháte na pokoji.“

„Nesnáší mě. Nechápu, že bych ho dokázal přinutit udělat, co nechce. Nebo snad ano?“

Zachary zaskřípe zuby, otevírání jemně cvakne. Má pravdu. Yan…

„Nashledanou.“

Zachary neodpoví. Ve stejné pozici vyčkává. Schůzka počká. „Do baru u Dvou sluncí.“

„Ano pane.“

Shea před stanici se dívá za limuzínou. Kam asi jede? Je hrozbou. Mohl by se rozhodnout ho zabít, pokud mu šlápne na nohu. Popravdě má rád vyšetřování zločinů, rád odhaluje zločince, ale svůj život má raději. Pokusí se mu nešlápnout na prst.

Zachary vystoupí před barem U dvou sluncí. Vejde dovnitř. Přivitá ho dusno. Proč nemůže mít klimatizaci jako každý bar ve městě? Ne, on musí být výjimečný a pravdou je, že je. Přistoupí k baru. „Yane.“

„Ano?“ Muž se nakloní k jeho tváři a políbí ho. „Copak se děje?“

Zachary se usměje. Je jeho. Přitáhne si ho drsně k sobě a usměje se. „Jdeme!“

„Ne.“

„Ale ano, nebo mám ti to udělat hned tady? Přede všemi? Chci tě. Můžeš si vybrat.“

„Jsi…“

„Miluješ to!“

Yan bezmocně přikývne. Má pravdu, miluje jeho drsné hrátky, ale občas… ustoupí dozadu a otevře dveře. „Počkej!“ Zachary ho přitiskne ke dveřím a začne líbat. Rukou vklouzne za pásek kalhot. Yan vzdychne, když je nahý a Zachary bez jediného zaváhání do něj vstoupí. „Jsem jen já, chápeš!“ vyráží mezi přírazy. Yan přikývne, ale drží se ho jako klíště. Vykřikne, když vyvrcholí a Zachary taky. Upraví se, políbí ho na rty a nechá ho být. „Mám schůzku. Uvidíme se večer.“

Yan roztřeseně zapne kalhoty. „Dobře,“ ale to už tu nikdo není. Bouchne do stěny. „Sakra, ty mizero, počkej!“ Jenže nemůže bez toho být. Upraví se a vejde do baru. V očích má ukojení, ale prosvítá jim nespokojenost. Uvědomuje si, že miluje Zacharyho objetí, ale chce ještě něco víc. Jednou na to přijde, pomyslí si a zadívá se ke dveřím na nové klienty. Ten druhý drink nedostane, usoudí.

Jezero příšer 5 -_Policejní stanice

 Komentář