Shounen - ai povídky

Jezero příšer

6.

Šamanka

Třetí den od vraždy ve Sluneční ulici a jsem stále, kde jsem. Nemám vraha, tuším, kdo jim je a nemohu přečíst chlápka, který mě přitahuje. Je snad on vinen? Nebo někdo jiný?

Spustí nohy na podlahu.

„Raffy?“

Pes zvedne udiveně hlavu, ale potom mu dojde, že bude procházka, proto vystartuje pro vodítko. Shea zasténá. Ještě ne, až za chvilku, pomyslí. Co by měl udělat? Patolog ještě nevolal, takže svého muže ještě taky nemá a on bloumá v začarovaném kruhu pověstí. Vykoupe se, obleče do šortek, tričko s nápisem: Neutíkej, vidím tě! Postaví se před Raffyho, který sedí u dveří a ocasem zuřivě zametá okolí.

„Mohl bys zamést celý byt.“

Raffy se na něj podívá hnědýma očima, jako by chtěl říct: Neudržím koště. Shea nad ním mávne rukou. Vyběhne ven a rovnou se pustí dolu k jezeru. Běží jinak než každé ráno. Raffy se sice po něm udiveně ohlédne, ale nechá to být. Zastaví se dole u hotelu. Je už pořádné vedro na to, že je ráno. Podívá se na vodní hladinu. Je překrásné, jak se paprsky lámou o drobné vlnky. Jen tam hupsnout. První lodě už vyjely. Jsou to opravdu lovci příšer? Skutečně se nikdo nekoupe. Možná později, až slunce vyleze a bude pražit.

„Raffy, vracíme se.“ Dnes udělá ten rozhovor s Julii, ať chce nebo ne a potom zajede za šamankou. Už nechce dál bloudit v kruhu a říkat si: Co mi chtějí sdělit? Má je chránit, ale vůbec jim nerozumí a nejhorší je, že mu nic nechtějí říct.

Po doběhnutí domů, se opět osprchuje. Navleče se do kalhot a jemné kostkované košile s krátkým rukávem. Podívá se na titanové hodinky. Přesně. Jen doufá, že rychle najde Juliinu ulici. Vyjede a zanechá Raffyho na zahradě s kočkami Buffy a Angel. Po hodině se dostane před vysoký dům. Je nový, nebo spíš jen opravený. Číslo padesát dva. Tam bydlí. Vystoupí. Rysy mu ztvrdnou. Jde ke dveřím a zazvoní na jméno Julia Parny.

„Ano?“ zastřený hlas se ozve po dobrých pěti minutách. Spánkem, alkoholem?

„Policie. Otevřete.“

„Co zas chcete?“

„Měla byste raději otevřít.“

Bzz. Vyjde do třetího patra. Nemají tu výtahy. Dům je zřejmě rekonstruován jen vně. Dveře jsou otevřeny. Šťouchne do nich. Uvědomí si, že přestal dýchat. Vždyť se mu ozvala. Za každým rohem vidíš mrtvolu, Sheo.

„To jste vy?“ ozve se znechucený hlas. Shea si ji prohlédne. Špinavý župan, kdysi smetanové barvy, modrá noční košile s krajkou. Je rozcuchaná, ale při vědomí.

„Chci vám jen položit pár otázek.“

„Se vás asi nezbavím, co?“

„Ne.“

„Kurva. Tak pojďte a zavřete ty vrata, ať sem nikdo nečumí.“

Tomu říkám obrat, pomyslí si, když vejde do neuklizeného pokoje. Zdá se, že se umí postarat o druhé, ale o sebe ne. Nebo je to jinak?

„Tak vo co vám de?“

Proč tak mluví? Nebo se předtím krotila? Je fakt, že toho moc nenamluvila. „Judith Devon. Jak dlouho jste ji znala?“

„Nejspíš vod narození, ale spíš po té nehodě. Vydělávám si tak, že dělám poskoka druhejm. Dones, odnes, utři zadek. To je moje práce a je mi fuk, co si myslíte.“

„Jistě. Takže se o ni od té nehody staráte.“

„No jo. Potřebovala to. Vona není zlá, chuděra. Tedy nebyla, kurva, kdo ji to mohl udělat? Chytíte tu svini, že?“

„Jistě. Chytím.“

„Ten blb šerif si myslí, že to udělal ten úchyl, ale podle mě ne. Vona se tím bavila.“

„Cože?“

„Sorry.“ Julie vstane, nalije si panáka a nervózníma rukama zapálí cigaretu. Na tváři se jí rozprostře úleva. „Konečně.“ Shea se ji podívá na žluté prsty. Silná kuřačka. Proto se ji klepaly ruce a ten pitomec šerif nic nepoznal. „Kurva, chyběla mi. No jednoduše spolu hráli takovou hru. On slídil a ona se nechala, víte, ale zároveň ječela. Jediné vzrušení, které měla. Tedy kromě flašky.“

„To bylo nebezpečné.“

„Jo. Já ji to říkala, ale vona ne. Prej nebude na stará kolena smrdět.“

„Smrdět?“

Julie pokrčí rameny.

„A jinak nic?“

„Ne, ale podle mě ji vodkrouhnul ten chlápek. Kdo jinej, že jo?“

Proč změnila názor? „Jistě. Hodně pila.“

„A kdo ne? Měla ráda flašku.“ Odfrkne si a napije se. Přehodí si nohu přes nohu, až župan sklouzne a odkryje hladké nohy. Shea se na ně bez zájmu podívá. Takže nějaký úchyl. Proč ne, ale co potom znamená ten nápis uvnitř pana Sinice. Najal ho? Kdo ví.

„To je vše. Víc toho nevím. Vypadněte, tedy pokud nechcete tu zůstat.“

„Ne. Děkuji, musím někoho ještě navštívit.“

„Dveře jsou, víte kde.“

„Jistě, nashledanou a neodjíždějte z města.“ Na Julině tváří se objeví slzy smíchu a nevěřícný údiv. Shea si pomyslí, co tak asi směšného řekl. Možná ona ji zabila, ale dlouhým…

„Jen tak mimochodem, kde jste byla v době vraždy? Mezi jedenáctou a dvanáctou?“

„Já? Kde?“ V hlase zazní úžas. „O půl jedenácté jsem skončila U slunce a zůstala rozhodně déle než Juditha. Chlastali jsme spolu. Umlátila jsem ji pálkou!“ zachechtá se. „Krev stříkala po celém baru!“

„A dosvědčí vám to patnáct dalších hostů.“

„Deset. Heleďte, já ji nezabila. Proč bych to dělala? Zatraceně dobře cvakala. Teď abych hledala někoho iného. Kurva práce, posranej život.“

Shea pochopí, že z ní nic nedostane. Vyjde z bytu. Takže nějaký úchyl. Projede databázi, ale nejdřív zajede k šamance. Otázkou je, jak ji najde. V lesích na východě. Uch. Tak to nebude jednoduché, pomyslí si venku v autě. Otevře podrobnou mapu a dívá se na síť silnic. Dvě vedou okolo jezera. Jedna skoro u něj, druhá obtáčí ho z pěkné dálky. Jedna je hlavní, druhá malá silnička. Kdyby byl šamankou, určitě nebydlí u hlavní silnice, ale v koutku tichého lesa. Pojede tou menší. Nastartuje a s doprovodem hudby vyjede k silnici.

Po půlhodině má pocit, že má vyklepané nejen zuby, ale i mozek. Kde jen může bydlet? Proč se jenom nezeptal?

„Sakra! Sakra!“ Kleje, zatímco auto se natřásá na silnici plné výmolu. To není silnice, to je lesní cesta s měsíčními krátery. „Zatracená babka,“ zařve, když zničehonic zabrzdí, až se mu brada dotkne volantu a do těla se zařízne bezpečnostní pás. Roztřeseně zírá na indiánskou ženu. Jestli tohle je stařena, ta šamanka, potom on je heterák jako poleno. Je mladá. Ukazuje…

„Co si myslíte, že děláte?“ zařve z otevřeného okénka. Promne si oči. Je za ní vidět strom nebo není? Iluze? Otočí hlavu, kam ukazuje. Jezero. Za jezerem hlavní silnice a les. Zachechtá. Ne, tak to je dobrý vtip. Unaveně si odepne pás. Jak se tu dá otočit? Vytáhne mapu. Nic. Pojede dál. Zatne zuby a dál se nechává natřásat. Mezi zuby cedí nadávky celého New Yorku, a že tam je cizinců požehnaně, kteří oživili jeho rodný jazyk. Unaveně se dívá na kus louky, za kterou je vidět nádherná rovná asfaltka. Sedí, hlavu položenou na volantu a dívá se, jak před ním projíždí jedno auto za druhým. Tiše si frčí, bleskově odjíždějí a přijíždějí. Žádné výmoly, žádné staré báby na silnici. Dupne na plyn a s řevem vyrazí vpřed. On musí být na té silnici, i kdyby ho to mělo zabít!

Vjede na silnici plnou párou. Zastaví se v druhém pruhu, když za ním zastaví policejní vůz. Spokojeně se dívá na rozrytý trávník, polámaný plot a krávy, které se dívají na silnici, aby vzápětí se vrátili k šťavnaté pastvě. Nechápe, že je dřív neviděl.

„Hej, co to vyvádíte?“

Otevře okénko a vystrčí policejní odznak. Otočí hlavu s vražedným pohledem k silniční hlídce.

„Stíháte někoho?“

„Jo.“ Starou babku okolo třicítky, která je průsvitná. Jak rychle by skončil u policejního doktora? „Musím jet. Neprojíždělo tu starší auto bílé barvy?“ Kolem v jediném pruhu pomalu je míjí auta. Dvě, která vyvázla z jeho nájezdu na silnici, se snaží zacouvat tak, aby se rozjela. Je mu to jedno. On ji chytí a potom ať si ho nepřeje. V lesích. Pche.

Oba policisté se na sebe podívají. „Značka?“

„Jedu, zatím.“ Co by měl jim vysvětlovat? Musí najít nějakou odbočku a vrátit se. Kdo by řekl, že je tu dvouproudová silnice? Nechce se mu vytahovat mapu, ale na prvním odpočívadle se zastaví a mrkne.

„Ty vole!“ zašeptá. Je úplně na druhém konci jezera. Tady vůbec nemá co dělat. Vrátit se domu bude horror. Ještě dobře, že to nikdo neví. Tedy doufá. Na první odbočce se vrátí do protisměru, když si všimne ukazatele benzínu. Zasténá, když mine ceduli s pumpou a číslicí tři míle. Zaťatými zuby se dívá na ukazatel a před sebe. Ještě chvilku, ještě metr, ještě cm. Prsk a nic. Opře se. Před sebou má půl míle ve vedru, kdy by i velbloud chcípl. Rezignovaně vystoupí. Kolem něj projíždějí auta. Zavolat odtahovku? Už vidí vykulený obličej řidiče. Vsadí se, že by to bylo jeho první policejní auto, které by odtáhl. Zamkne a dojde pro benzín. Podívá se do kufru. Buď se to někomu stalo, nebo je to samozřejmost. Naštvaný vyrazí s prázdným kanystrem k pumpě. Naplní, zašroubuje, zaplatí a koupí si velkého čokoládového nanuka, který se mu skoro ihned začíná roztékat.

Měl jsem si koupit velkou láhev vyhlazené vody, zapřemýšlí, když odhodí dřívko do příkopu. Co by tomu řekli ochránci přírody? Dolije nádrž a za pár minut už tankuje na stejné pumpě. Teď najít tu bábu. Začíná pochybovat, že existuje.

Vrátí se do obchodu, kde sedí za pultem starší muž ve vytahaném triku, montérkách a listuje si v Playboyi.

„Prosím vás, nevíte, kde tu bydlí šamanka?“

„Jo vím. Pět mil odtud, odbočíte. Potom dojedete na křižovatku. Zabočíte na starou silnici a potom asi po míli na lesní cestu. Ta vás dovede k její chajdě. Není kus?“ Otočí k němu časopis a na něj se vyvalí prsatá ženská s pohledem: Brouku, jsem jen tvá, jen to chce mít tučné konto!

„Jo je. Díky.“ Zdrceně se posadí do auta. Tak jednoduché. Nejraději by někoho zmlátil, ale nemá ani chuť se hýbat. Podle instrukcí dojede na lesní cestu. Je v lepším stavu než tamta silnice kolem jezera. Je docela zvědavý, co to bude za ženskou? Bydlí snad v týpí, nebo v čem vlastně? A jak vypadá? Stejně jako ten přelud?

Zničehonic se stromy jakoby kouzlem rozevřou a on vjede na mýtinku s domem, který jako by vypadl z oka domům z minulého století. Větší, s verandou, dřevěný, bílé natřený, modré okenice. Půda a zahrádka. Na houpačce se dokonce vyhřívá kočka neurčité barvy. Je tu správně? Tak přece nemůže bydlet nebo snad ano?

Zaťukání. Zvedne hlavu a strne. Protře si oči. Uch, možná je to její dcera. Ano, nejspíš to tak bude.

Sroluje okénko. „Budete tu dlouho sedět, poručíku? Zabloudil jste?“

Shea stiskne zuby nad posměšným tónem. Nikdo nemůže být dokonalý. Co si ta zatracená babka myslí?

„To nemůže,“ odpoví mu na jeho myšlenku. „Pojďte, mám vychlazený jablkový džus. Máte ho rád, ne.“

Rád? Miluje ho. Vyleze z plechovky na sardinky, v které je sto stupňů. Utře si čelo a jde za starší ženou. To nemůže být šamanka nebo snad ano? Už si není ničím jistý. Vypadá normálně, tedy podle něj.

„Sedněte si, donesu vám něco.“ Shea se posadí na houpačku hned vedle kočky. Ta vstane, když se zhoupne, protáhne se, opovržlivě se podívá na vetřelce a seskočí na zem. Se vztyčeným ocasem odchází.

„Tady. Myslela jsem, že přijdete dřív.“ Vedle něj se usadí ta žena. Pozorně si ji prohlédne. Ne, je stará, jen se nese jak mladší žena. Černé vlasy protkané šedinami, vrásčitá tvář, černé oči. Indiánka. V klíně jsou klidně položeny vrásčité ruce. Nic neříká, jen se dívá na les.

„Kdybych věděl, že existujete, potom bych vám přišel složit poklonu ihned,“ řekne unaveně Shea.

Starší žena se usměje. „Děkuji. Je to od vás milé, že jste sem dorazil. Jaká byla cesta kolem jezera?“

Shea při vzpomínce na drkotající zuby, se zachmuří. „Poučná. Výborný džus.“

„Z vlastních jablek. Co potřebujete po šamance? Dozvědět se jméno vraha?“

„Ne, děkuji, toho už vím.“

Šamanka se na něj udiveně podívá. „Tak proč tu jste?“

„Nejspíš proto, že nesnáším tajemství a tohle město jich má tolik, že i New York je proti němu žabař. Rád bych je pochopil. Víte, nemohu je chránit, když mi hází klacky pod nohy. Zřejmě někteří to ještě nepochopili.“

„Ale někteří ano, jinak byste tu nebyl.“

„Možná.“

„Udělám něco k jídlu. Nebojte se, už je hotové. Víte, jste zvláštní.“

„Jsem jako druzí,“ odmítne.

„Jistě. Kočky si nevšímejte, a kdybyste něco viděl, ignorujte to.“

Shea přikývne. Co by tady mohl vidět? Pár ptáků? Možná nějakého medvěda? Je to jedno, ale je tu příjemně. I to slunce tolik nepálí, mírný větřík příjemně vane. Uspává ho to. Ani si nevšimne a spí. Nad ním se skloní postarší žena. Vážně ho pozoruje.

Usnul. Potřeboval to. Obrátí se k duchům lesa. Kdo je to, ptá se jich, ale snad poprvé od té doby, co tu je, duchové mlčí. Nerozumí tomu. Přiloží mu ruku k čelu, ale nemůže se dostat dál. Jen vnímá, jak z něho prýští touha dostat svého muže. Jako všichni ostatní, pomyslí, ale je zvláštní. Vzpomíná si, co ji řekl její vnuk. Že prý je tvrdohlavý a nebezpečný.

Usměje se. Jak pro koho. Pro ni ne. Otočí hlavu k nebezpečí, které občas bloumá lesem. Je neurčité, ale má z něj obavy. Přišel tentokrát příliš blízko k jejímu domovu.

„Je tu klidně, že?“

„Ano,“ odpoví Shea a dívá se stejným směrem. Potom se zářivě usměje.

Vida zareagoval na nebezpečí, které přichází. Kým jsi, poručíku O´Donnely? Kým?

Shea se rozhlíží. Spal a uvědomoval, si to, ale necítil potřebu se vzbudit, dokud kolem něj něco neprošlo. Něco co nepatřilo do této sféry. Nesnáší to, protože naprosto neví, co to je a kdy to přijde.

„Povíte mi už konečně… Dýňový koláč?! Ten já miluji!“

„Ano.“ Shea si bez rozpaků vezme kus a už to do sebe láduje.

Líbí se mi, že je tak bezprostřední. Zdá se, že si vždy bere to, co chce. Příjemná změna od některých, kteří jen kváčou o štíhlé linii a nezdravostí jídla, jak občas to dělá její vnuk.

„Co víte?“

„Nic. Co kdybych kladl otázky a vy mně odpovídala? Umím to slušně,“ navrhne a rozmýšlí si, zda si má vzít další kousek. Rezignuje. Nějak to vypotí. Vezme si další.

„Tak prosím, pane poručíku. Jak dlouho jste policistou?“

„Od narození. Proč všichni říkají, že je pomstím? Co vím, u nikoho jiného jsem to neslyšel.“

Šamanka strne. „Opravdu to říkají?“ Lidé někdy mají lepší cit pro věci než ona sama. Kde k tomu přišli?

„Jistě. Je to snad proto, že jsem zatím všechny vraždy vyřešil? Ale to je pitomost. Bylo pár, u kterých se mi vraha nepodařilo najít. Tak proč? Leze mi to na nervy. Nechci je zklamat, ale někdy není možné najít pachatele. Rád bych jim to vytloukl z hlav.“

„To asi nepůjde, ale o tom slyším i já poprvé. Ještě něco?“

„Sakra! Jo, Jezero příšer. Proč?“

„Co o něm víte?“

Shea si vzpomene na Ellie a Fila. „Nic.“

„Něco asi ano. Kdysi dávno tohle byl velmi mírumilovný kraj. Proháněli se tu bizoni, vysoká zvěř i medvědi. Jezero bylo plné ryb a kmen, který tu sídlil, je lovil do sítí. Všichni žili spokojeně. Potom přišli běloši. Bizoni zmizeli, ale kmen se měl stále dobře. Ryb v jezeře neubylo, naopak, jako by chtěli vynahradit ztrátu prérijních velikánů. Jednoho dne vypukla nemoc. Nikdo nevěděl, co to je. Umírali děti, staří i mladicí. Léčitelé dělali, co mohli. Zkoušeli všechny léky, jaké znali. Nakonec šaman kmene řekl, že se bohové rozzlobili. Obětovali jsme zvířata a nakonec došlo i k lidské oběti, ale nebylo to nic platné. Zemřeli všichni v krátkém rozmezí. Zůstala jen jedna žena.“

„To muselo být strašné.“

„Ano. Posypala si hlavu popelem a lkala nad mrtvými těly. Nakonec je pohřbila do jezera.“

„Cože?“

Šamanka k němu otočí hlavu. Shea se až vyděsí nad němým smutkem i pohledem, který se toulá mimo ně. Byla to snad ona? Hloupost. Musela by mít…

„Proč?“

„Protože neměla dost síly připravit pohřební hranice. Nevěděla co dělat. Protože byl smutkem i hněvem bez sebe a ptala se: Proč já žiju?“

„To je strašné. Co bylo potom?“

„Zapálila vesnici a sebe, ale i oheň ji odmítl. Chtěla umřít. Odejít za svými dětmi, rodiči, za všemi, které znala. Netušila, že je prokletá. Poslední z kmene. Odešla pryč. Chtěla vědět, co se stalo.“

„Zjistila to?“

„Ano. U vojáků. Zaplatila za tu informaci tím, čím měla a vrátila se k jezeru.“

„Proč, ale Jezero příšer?“

Šamanka váhá. Od té doby se k místu, kam pohřbila své přátelé, příbuzné, nemohlo nic přiblížit. Žádný člověk už nemohl lovit ryby, nemohl se koupat. Jen…

„Zlatá zátoka. Proč tam? Proč ne někde jinde?“

„Zlatá zátoka je chráněna lesními duchy. Chodí tam pít zvířata.“

„Proč se nikdo nekoupe? Proč nejsou nalezená těla mrtvých?“

„Zkoušeli to, ale žádný se nevrátil. Prý v jezeře existuje příšera, která všechny spolkne. Duch rozzlobených indiánů. Nenávist zrozena z nemoci. Někteří říkají, že je to nenávist oběti, kterou obětovali, aby zničili nemoc. Samozřejmě bohové na nás nezanevřeli.“

„Potom, co žije v jezeře?“

„Nevím.“

„Cože? To je vše? Zase nic nevím. Proč ta nenávist města? Proč pomstit se? Proč jste tu vy?“

Šamanka se na něj lítostivě podívá. „Omlouvám se, jestli jsem vám neřekla, co jste chtěl slyšet.“

„Ach jo. Nedá se nic dělat. Jednou to zjistím, ať tak nebo tak. Tohle místo je plné duchů.“

„Ano je. Dovedete je vycítit.“

Shea se pousměje, ale nic neříká.  Možná, to je pravda s těmi mrtvými indiány a možná není. Sám dobře ví, že existují věci, které přesahují hranice lidského chápání. Rád by věděl, co to je. Co žije v jezeře a vtom si uvědomí, že odtud není vidět na jezero.

„Není odtud vidět jezero.“

Šamanka se pousměje. Vnuk ji nic neříkal o tom, že je tolik vnímavý. Zajímavý muž.

„Nechcete je vidět? Nechcete vidět, co jste udělala s jezerem? Něco co už se nedá vrátit. Nevíte přesně, co jste tehdy udělala, ale změnilo je to. Z živého jezera se stalo mrtvé.“

Šamančiny rysy tuhnou. Nebezpečně vnímavý.

„Bojíte se toho natolik, že je ani nemůžete vidět. Proto sídlíte tady a ne na druhé straně, kde stávala vaše vesnice. Nikdy jste tam nevkročila. Bojíte se toho. Vzpomínek, duchů. Proto žijete raději s lesními než se svou minulosti a duchy vašeho kmene. Co se tehdy stalo? Co? Proč to pokračuje dodnes?“

Žena mlčí. „Kdybych to věděla, udělám něco. Pokusím se to napravit, ale vím, že zvrátit to už nejde. Tehdy jsem byla pološílená bolesti.“

„Vy ne. Vaše prabába.“

Šamanka se usměje. „Ano, moje prabába. Chcete ještě něco vědět?“

„Ne, myslím, že ne. Tentokrát nemohu tu starou vraždu vyřešit. Rád bych věděl, co se stalo. Kdo za to může. Do historie nevidím,“ zašeptá spíš pro sebe.

Indiánka vstane. Shea pochopí, že je konec návštěvy. „Na tom místě, kde jsem shodila oběti do vody, je postavený hotel a vládne mu pan Sinic.“

„Je to nebezpečný muž. Proč mi to říkáte?“

„Jen tak.“

Shea se zahledí směrem k jezeru. „Ne, chcete to vědět. Zjistím to.“

Šamanka pokrčí rameny. Je to na něm, ale ano chce vědět, co se tehdy stalo. Od té doby, co se vrátila, nenašla odvahu se do vody ponořit. Chtěla by už najít věčný klid. Mnohokrát seděla v loďce v těch místech, hleděla do temné vody a toužila potom tam skočit. Vždy se zbaběle vrátila. Má strach, že stejně jako oheň i voda ji odmítne.

„Děkuji za výborný koláč, za skvělý mošt a za pěknou návštěvu. Příště už vás snadno najdu.“

Šamanka se pousměje. „Ten, kdo mě hledá a přeje si mě najít, najde. Ten kdo hledá s cílem mi ublížit, mě nenajde. Hledejte, detektive, možná najdete své odpovědí.“

„Budu hledat, to jo. Otázkou je, co najdu. Nashledanou a děkuji moc.“

Šamanka se dívá, jak nastoupí do auta a vyjede. Zvláštní muž. Rozhlédne se kolem sebe. Dnes je tu nějak hodně duchů. Jako by je sem přivolal. Kým je?

Tak a zas nic nevím. Mám to zapotřebí? Co teď? Byl za šamankou a Julii. Ano. Musí prohledat databázi úchyláků. To fakt miluje. Zařadí se do kolony vracející se do města. „Databáze, databáze, copak mi odhalíš?“ zpívá si jednotvárně s úsměvem na rtech.

Zaparkuje u stanice a hned si všimne postranních pohledů kolegů. Tak se už to ví. Nasadí kamenný obličej. Jde ke svému stolu, obrňujíc se proti všemu, co může nastat. Už z dálky vidí, že tam něco je. Vezme do ruky maketu staršího bílého auta.

„Hezké autíčko. Někdo je snad ztratil?“

Kerny se na něj dívá od svého stolu. Vypadá unaveně.

„Neřekl bych, že jsou mezi námi děcka.“

„Aspoň se umíme orientovat,“ broukne před ním kolega s cigaretou v puse.

Shea neví, co na to říct, protože mají pravdu. Posadí se a autíčko strčí do šuplíku. Kerny nemá odvahu k němu jít. Co by mu měl říct, ale proč se ho neoptal? Řekl by mu jaká je to silnice. Je mu ho líto.

Shea otevře databázi. Zamžourá na velkou reklamu GPS. Pitomci. Tohle udělal jen jeden muž. Zadívá se ke stolku počítačového mága Pierra. Zatracený Francouz. Pije mu krev. Však až něco bude potřebovat, si na něj vzpomene. Dostane se do databáze. Ticho, které s jeho příchodem nastalo, zaniklo a místnosti kromě obrazovek a klimatizace se rozproudila i řeč. Shea důkladně si prohlíží devianty městečka.

Musí se přiznat, že zatímco vražd je tu hodně, potom úchylných osob je zatraceně málo. Jako kdyby tady lidé neměli úchylky. Padesát lidi, z toho ještě spíš některé dohady a drobné přestupky. Všude je podepsán jeden jediný doktor. Skoro na konci narazí na jméno Liam Trevor. Pěkné jméno usoudí, ale to co spáchal už moc ne. Pravidelné obtěžování v parcích, na ulicích, prostě kde se to jenom dá. Vysoký, s brýlemi, šedé oči, knírek, štíhlý, hezký chlápek a takhle vyvádí. Vždyť by mu pár ženských určitě řeklo jo. Velká výbava? Znejisti. Sakra co to má být a potom zrudne, když mu to dojde. Proboha, kdo to psal? Uchechtne se. Patolog, ale proč on? Až ho uvidí, zeptá se. Mimo obtěžování na veřejnostech dvakrát přichycen s dalekohledem a foťákem. Úctyhodná sbírka, Roberte. Ten je opravdu maniak. Archív. Tedy, tedy, ten by chtěl vidět. Dívá se na něj a najednou je jistý, že ten nevraždil. Je to neškodný týpek, který se rád ukazuje.

„Kafe?“

„Pierre? Ty… díky. Co to mělo znamenat?“ Na kraj stolu si k němu přisedne až nezdravě štíhlý chlápek v plandavé uniformě jak po starším bráchovi.

„Jen malá legrácka.“ Nakloní se k němu. „Já to tam tudy taky projel.“

„Pak jsi měl větší kliku. Kdo to prásknul?“

„Ti dva co tě viděli. Blbí nejsou. Ihned jim došlo, že nikoho nehoníš. Tou cestou nikdo, kromě sebevrahů a lidí, kteří milují adrenalinový sport, nejezdí.“

„Díky za informaci.“

„Cos tam dělal? Dobrý ne?“ Cvrkne do obrazovky, kde se skvěje fotka jeho úchyláka.

„Proč?“

„Myslím ty doktorovy poznámky. Já ho jinak nesnáším, ale dobrý hlášky má. Nic, já balím. Máš službu?“ Shea si promítne svůj rozvrh.

„Nemám.“

„V televizi dávají kočičí ženu.“ Mrkne a odplouží se. Sakra, proč nemohou dávat kočičího muže? Pitomí filmaři. Zavře počítač, protáhne si a všimne, si že už tu zbyla jen noční směna. Takový je život. Vyrazí k domovu, kde podrbá Raffyho po hlavě a potom si dá bohatou večeři s malou obměnou zabaveného materiálů v New Yorku. Rozhodně se vyplatí mít známé na mravnostním, myslí si při pěkné akci dvou kluků.

Komentář 

Jezero příšer - 7. Hotel u jezera