Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

1.

Dědictví

Čarovný zvonek umlkne a potěšeně vnímá konec příběhu a začátek příštího. Jemně se rozezní touhou vyprávět další příběh z nepřeberných hlubin svého srdce. Slyšte, slyšte, příběh k vám letí a já budu rád ho vyprávět…

Poslední zahřmění, poslední záblesk ozáří domy a zanikne do noci. Silný déšť bubnuje a osvěžuje proudy vody zemi. Kapky buší do listů, vítr ohýbá větve, až k zemi. Dravá bouře konečně poleví svoje sevření a uvolní náruč jemnému deštíku, který tiše dopadá na zem. Prudké zvuky přejdou v jemné ševelení, až se úplně ztratí a déšť odejde rychle, jako když přišla bouřka.

Stejně jako noc, která přenechává svoji vládu světlu, tak stejně i bouře uvolnila místo tichu a větru bez deště. Den nastupuje svoji pouť vycházejícím sluncem a jemně začíná zářit prozrazujíc, že bude slunečno. Zelený měsíc s nechutí zapadá za horizont, aby později zas vykoukl a zahnal slunce za horizont.

Nad zemi se vznáší chuchvalce mlhy a sluneční paprsky se dotýkají půdy a vysušují jí. Ptáci přes noc schovaní se probouzejí a hlasitě začínají zpívat. Dřímající zvířata se pomaličku probouzejí, zatímco noční se ukryjí před slunečními paprsky. Čas, který nepatří žádnému světu. Svítání.

I domy pomalu ožívají. Obyvatelé vstávají do dalšího dne. Někteří váhavě, další čiperně vyskočí z lůžek a jiní si přetáhnou pokrývku přes hlavu a nadávají na zvuky, které jim nedovolují lenošit.

Domy se rozlévá vůně chystaného jídla, hovor začíná proudit. Křik malých dětí se misí s ráznými příkazy dospělých, co mají dělat. Zvířata netrpělivě přešlapují čekajíce na krmení i na obyvatele domů. Kočky se líně protáhnou po rušné noci a psi na ně štěkají, proč se flakají. Packou v prázdné misce dávají najevo, že chtějí jíst a procházka by nebyla taky na škodu. Jiní už dávno vyběhli do lesa prohánějíce menší zvířata a vracejíc se s vyplazeným jazykem.

Z oblohy se snese bílý blesk, který lidské oko sotva postřehne. Přistane na parapetu pěkného domu stojícího stranou. Otevře zobák, pročistí si peří, pohlédne na oblohu, kde plachtí majestátní dravec. Skloní hlavu a uzobne si kus květiny, která roste v květináči. Otevře zobák a zavřeští „Angelaaa!“ Pro jistotu klovne do zavřeného okna, které v noci obyvatelé zavřeli před bouřkou.

Uvnitř domu si postava ležící na lůžku přetáhne pokrývku přes hlavu. Potom si to rozmyslí a zakřičí. „Dhare, Ames je tu!“

„Já vím, slyšel jsem ho.“ Dhar otevře okno a dovnitř vpadne jako divoká řeka vůně prosycená deštěm a vlhkou zemi. Dhar se jí nadechne, vykoukne ven a potom vezme na ruku Amese nadšeně ozobávajícího květinu.

Přenese ho na bidýlko a nasype mu zrní. Pohladí po bělostném peří a rozčepýří rudou chocholku. Sundá mu vzkaz a rozvine ho.

„Píše Angela. Taire vstávej. Nestydíš se takhle lenošit?“

„Co píše?“ Tair se zahrabe do teplé pokrývky ještě víc.

„Zdá se, že i u nich řádila bouřka. Budeme muset prohlédnout lesy. Snad nenapáchala příliš škod. Jinak je v pořádku a mistr Lian taky. Kdo by řekl, že se mistr nechá přemluvit, aby Angelu doprovázel.“

„Neznám je,“ zadrmolí mrzutě Tair. Zdá se, že bude muset přece jen vstát. Pohlédne na vysokého muže v hnědém obleku a vzrušenou tváří. Povzdechne si a doufá, že to přitáhne pozornost Dhara.

Dhar po něm mrkne. „Taire, ty tvoje triky na mně neplatí. Co bys řekl snídaní na verandě?“ Když odcházel z vesnice, ani jeden dům neměl verandu, stříšku nebo pergolu. Od té doby, co si ji nechal postavit Tair, roznemohlo se to a u každého domu mají něco podobného. „Je sice trochu chladno, ale zanedlouho bude krásně a pozorovat tanec světla mlhy a stínu je nádherné. Připravím něco dobrého.“

Tair si opět povzdechne. „A já doufal, že tě přimějí k hrátkám.“ Odhodí pokrývku a stoupne si. Protáhne se, aby dal vyniknout své nahé postavě.

Dhar ho pozoruje. Vzpomene si na jeho vyhublé tělo a teď…

Tair lenivě kolem něho projde a zamíří k horkému pramenu, který svoji magii vytáhl na povrch. Proto taky nechal postavit dům dál, než jsou ostatní domy. Už je to půl kola, co jsou spolu a ještě ani jednou se nemilovali a on by tak rád. Neví, jak má to Dharovi říct, že by ho rád přivítal ve svém loži. U Kyrrovy bradky, proč by jinak nechal udělat u mistra Cirta, tak ohromnou postel? Kdyby nebyl tady, ale venku, použil by jakýkoliv prostředek, aby s ním ležel, a tady má strach. On Tair ze země Asyrie má strach říct druhému, že by rád s ním spal. Je žalostný. K pláči to je. Jeho odvaha, jeho bezohlednost je pryč. Neměl si nic začínat se synem z rodu Ailinu. Kdy vlastně tu pitomost provedl? Dokonce použil slabé kouzlo přilákání a nic. V ten moment si myslel, že jeho magie je pryč, ale cítil ji v sobě. Je dokonce silnější než dřív. Záhada.

Vklouzne do horké vody a i přes pochmurné myšlenky, blaženě zafuní. Slastné. Vzpomene na dobu, kdy ležel v té mrňavé kobce špinavý, mastný s plísní mezi prsty a s chuchvalci slepených vlasů. Nenáviděl to snad víc, než svého proradného bratříčka Tiara. Umyje se a potom si sednout na verandu a budou naslouchat ptákům.

Dhar zatím odloží papír na stůl a přetře si tvář. Ví, co Tair chce a on to taky chce. Jenže pořád něco mu v tom brání. Rád by spočinul v jeho teplé náruči. Pohlédne na velkou postel. Určitě ji dělal Cirt, Mistr dřeva. Horký pramen ho překvapil a potěšil. Rád se koupe.

„Kdy konečně najdeš odvahu?“ zašeptá pro sebe. Dnes v noci, přijde k Tairovi. Přece to nemůže být tak hrozné a List mu šeptal a ukázal, že existuje něha, vášeň a ne jen bolest. Možná kvůli tomu váhá?

Očima sklouzne k dopisu. „… stýská se mi po Flavianovi, i když netrpělivě hořím touhou vás vidět. Moc bych si přála, aby mohl tu být se mnou…“

Svine dopis do ruličky a vyjde ze společné ložnice. Tair nic neřekl, když se usídlil v prostorném pokoji s velkou pohovkou pokrytou kůžemi bharů. Proč nepoužije svoji plnou sílu? Proč váhá? Jako by to nebyl on, ale někdo jiný.

Vyjde ven a pohledem zalétne k domu, kde žije Swaii. Tam se narodil, ale sestra usoudila, že by jim jen překážela a Tair zažádal o postavení domu pro ně dva. Zdá se, že se ještě neprobudila nebo už naopak je venku.

Chce odložit na stůl dopis, když si všimne mokrých stop po dešti. V noci sledoval bílé provazce, které rozjasňovaly pokoj do tajemných stínů. Vejde dovnitř a jde do kuchyně. Zdá se, že tu zařizovala Swaii, protože je přesně jako u nich doma. Vezme hadr a venku utře stůl a židle. Odloží dopis a zatíží ho květináčem. Spokojeně se dotkne nádherně fialkové květiny. Oni ji říkají květina domova, protože má chránit dům od všeho nebezpečí, ale když pobýval v chrámu a učil se květiny a byliny a jejích účinky, dozvěděl se její vlastní jméno. Dhyrra. Přišlo mu to k smíchu, že se jmenuje skoro jako on.

Vrátí se do kuchyně. Vytáhne košíčky, které vyrábějí ženy po večerech, kdy se vypráví starodávné příběhy. Nakrájí tmavý chleba s příměsí léčivých zrníček, máslo a sýry, které ráda vyrábí jeho sestra. Tenké plátky sýra naaranžuje do misky a do další položí máslo. Na poslední dá žbánek s medem a s gratou z lesních plodů sladkou jak polibek ze rtů vyvoleného. Vytáhne kus masa z bhara, kterého nedávno někdo ulovil a donesl jim. Odnese je a nabere čerstvé vody. Z láhve, kterou dostali od tety, ukápne do vody trochu šťávy z lesních květin. Kuchyní se rozlije vůně lesa a luk. Zamíchá ve džbánu dlouhou lžící a vezme dvě skleničky.

„Taire, snídaně!“ někdy by ho zajímalo, jak žil před jeho příchodem. Ale podle toho v jakém byl stavu dům, nebyl zvyklý pracovat.

„Hned!“ zaslechne z ložnice. Usměje se a vyjde ven. Usedne na židli a vyskočí z ní. Donese příbory, na které zapomněl a které se k nim dostaly z vnějšího světa. Konečně spokojeně usedne na židli. Vytáhne dopis a čte dál.

Je rád, že Angela a Lian se zatím nesetkali s žádnými potížemi a podle obchodníků jsou od nich vzdálení tři východy slunce. Brzy se s ní setká. Zaslechne za sebou kroky a zvedne hlavu. Objetí a polibek na rty. Slabě si povzdechne a opětuje setkání jazyků.

Tair se od jeho rtů odtrhne, ale dál ho drží v zajetí rukou a prstů, které ho laskají po hrudi. S úsměvem pozoruje šedé dychtivé oči. Nadechne se. „Navštívíš mně dnes v noci?“ napjatě čeká na odpověď. Tolik touží slyšet ano. Jestli řekne ne… Optá se zítra znovu a další den opět.

„Ano a sedni si.“

Tair strne. Dychtil po slově Ano, ale to, že svolí, je to nejkrásnější co ho mohlo potkat. Nejraději by křičel a tančil radostí. Skloní se a políbí ho znovu. Vášnivě. „Děkuji,“ zašeptá do napuchlých rtů.“

„Mám říct - Není za co?“ otáže se trochu sarkasticky Dhar.

„Zkus a neznám se. Vypadá to lákavě.“

„Tak se do toho pusť. Co jsi dělal, celou dobu, když jsem tu nebyl?“ Dopis opět zatíží květináčem a vezme kus tmavého chleba. Ze džbánku si na něj nalije štědrou dávku medu a nožem rozmaže po tmavé ploše.

„Dům a trochu čaroval a učil se.“

„Učil se?“ podiví se Dhar.

„Jistě. Nejsem až zas tak starý a když ke mně Swaii přišla a hnala mně klackem za ten bordel…“ křivě se usměje. „Nu což. Některé věcí se magii nedají dělat a já jí nerad používám.“

„Bojíš se, že tvůj bratr Tiar tě najde?“

Tair s lžičkou plnou graty zadumá se. „Ano. Nevím jak moc silný je a na kolik silný jsem já a potom, ať si jde k šípku.“

„Moc věrohodně to nezní. Budeš tlustý, pokud budeš jíst jen gratu. Je návyková.“

„Já… už jsem to zjistil a chutná mi. Co píše ta Angela?“

„Jen o cestě, a že tu za chvilku bude a že se jí stýská po manželovi.“ Na zábradlí přistane ptáček s peřím všech barev a začne zpívat. Oba ho okouzleně naslouchají. Když přestane koncertovat, vyrazí dál.

„Co to bylo?“

„To byl arist. Chová je jeden starý muž na západě hor. Učí je zpívat a nebát se lidských obydlí. Matka aristy zaklela darem nedotknutelnosti, takže nikdo je nenapadne. Ani lidé, ani divoká zvěř. Když je vychová, pouští je a oni létají od obydlí k obydlí a zpívají. Někdy ráno, někdy v noci, někdy večerem a pokaždé zpívají jiné písně. Jako by se učili stále nové a nové.“

„Nádhera. Slyším ho poprvé.“

„Není jich moc, aspoň co se říká. Až ten muž odejde k Matce, zřejmě nebude už nikdo, kdo je bude vychovávat, a my přijdeme o čarovný zpěv.“

„Nemá žáky?“

Dhar se pousměje. „Nevím, ale snad to umění nezanikne. Když o tom mluvíme, přemýšlel jsem o sobě. I když les, luka a zvířata nám dají vše, měli bychom se něčím zabývat. Nevím, jestli mi rozumíš.“

Tair s další lžičkou graty přikývne. „Myslím, že vím. Cirt vyrábí postele lépe než kdokoliv jiný, i když ostatní umí výborně zacházet se dřevem, Swaii vyrábí sýry nejlépe z vesnice, i když i jiné ženy je taky dobře vyrábí.“

„Ano.“

„A co budeš dělat?“

Dhar se nepatrně začervená, zvedne se a jde do kuchyně. Tair za ním udiveně hledí. Dhar vezme košík s ovocem a donese ho na stůl. Posadí se a vybere jedno s drsnou slupkou. Nožem ho začne krájet. „Luky.“

Tair se odmlčí. Viděl zbraň na stěně. Sám ho nemá, ale rád by. „Ty to umíš?“ Olízne lžičku a odloží ji. Dhar možná má pravdu. Od té doby co ji objevil, ztloustl. Ne moc, ale nechce skončit ve tvaru koule.

„Každý to umí. Učil jsem se u mistra. Byl jsem jeho poslední žák v chrámu. Potom jednoho dnes i jeho k sobě povolala Matka.“

Tair chvilku přemýšlí. Pořád a ve všech variacích se objevuje Matka. „Taky bych mohl něco dělat. Popravdě trochu se nudím.“

„A co jsi dělal doma? Nemyslím tady u nás. U tebe ve tvé zemi.“

„Co?“ začne se smát. Natáhne ruku pro oříšky a hodí si je do úst. Pozoruje krásu místa. Skoro bolí svoji dokonalostí. „Učil se kouzlit a přežít.“

Dhar s údivem na něho pohlédne.

„Přežít?“

„Jistě. Proč asi jsme vyrazili hledat novou zemí, kde bychom měli klid. Bohužel jsem podcenil bratříčka a moji milenku.“

„Pořád ji miluješ?“ vpadne do toho Dhar.

Tair vezme ovoce a podélně je rozřízne. Je červené se žlutou dužinou. Lahodné a voní sladce. Neví, čemu by to přirovnal. Kousek odřízne a sní. „Milovat? Možná kdysi ano, ale poté co mně zradila? Když byl čas, chodila ke mně, provokovala svým dokonalým tělem a šeptala mi, co provádí. Ne, že bych byl svatý, ale nešlo to. Když se ke mně tiskla jak nejhorší děvka v přístavu a sála mi moc, smála se. Milovat? Už dávno ne. Od uvěznění pro mě zůstal jen jeden cit. Nenávist. Držela mi při životě. Kdyby ji nebylo, zabil bych se, i když i takové chvilky u mě byly.“

Dhar naslouchá a uvědomuje si, že ještě kdesi hluboko v Tairovi je zakořeněna křivda a touha pomstít se.

„Je s podivem, že ses mně dotkl, jak to říkáte. Když jsem tě ovládl, neuvědomil jsem si, že zároveň to zasáhlo i mně. Nenávist na povrchu, touha po šedých očích pod ní. Jsem blázen.“

„Ne to ne. Víš, co tě drželo naživu?“ potichu řekne Dhar. V rukou drží oloupané ovoce.

Tair dojí ovoce. „Došlo mi to. Ty náramky ze Stromu uzdravení, že ano.“

„Ano. Proto jsem je musel vrátit.“ Donese ovoce ke rtům a zakousne se. Nachýlí se nad zem a modré krůpěje dopadnou na podlahu. Olízne se a zakousne znovu.

„Divné, že takhle mluvíme.“ Tair natáhne ruku pro semínka, které si zamiloval. Rostou v takové žluté květině. Jsou černé s bílým prostředkem.

Dhar si otře ruce a bradu. „Proč? Je to přirozené, že tě chci poznat. Nic o tobě nevím. Vyhýbal jsem se tomu.“

„Proto nechceš se mnou sdílet lože?“

„Tak trochu.“ Ucítí šimrání a usměje se.

Tair se zamračí. Už má toho dost. „Dhare proč na vás nefunguje moje magie!“ vypálí přímo.

„U Démoniny paní!“ znechuceně zavrčí oblíbené Saionovo pořekadlo Dhar.

„Tady něco smrdí! Dhare!“ Tair se nakloní nad stůl. „Tak to řekni. Co mi tajíte?“

„Nic.“

„Nelži!“ rázně řekne Tair a Dhar má pocit, že skoro má před sebou Krále. Tair prudce vstane, když obloha vzplane a Tair uskočí. Do verandy to práskne a vytvoří se černý oblak dýmu. Tair s Dharem se rozkašlou. „U Kyrrovy zadnice! To je nápad. Jen počkej po mně tím házet. Ty svíínskýýý zmetku!“

Dhar nic nechápe. Svinský? Odkud tohle je? „Počkej!“ zakřičí, když vidí, že se Tair rozpřahuje a chce to hodit.

Tair s koulí v ruce zaváhá. „Co je?“

„Co je to?“

„Dopis. Ty si umějí najít vhodnou chvíli k zasílání pošty.“

„Dopis?“ Dhar udiveně prohlíží černou kouli. „To si to nepřečteš?“ Jak může číst kouli?

Tair se zarazí a pohlédne na kouli. Zafuní. „Nevím proč? Jen to přináší potíže.“

„Možná je to něco důležitého.“

„Ty jsi nějak zvědavý.“

„Popravdě ano. Musím říct, že takový dopis jsem nikdy neviděl.“

Tair pohlédne na kouli. „To je schránka, která uchovává v sobě dopis. Pomocí magie najde majitele určení. Jelikož si mně našla, patří mi. Většinou je používáme na velké vzdálenosti, anebo když nevíme, kde je adresát. Vzpomínám si, že jsem jednou ji použil a ona spadla o dva domy dál. Probořila střechu a dům. Syrt byl vzteklý a hezky jsme si zabojovali.“ Odloží kouli na stůl a zachmuřeně ji pozoruje.

„Tak otevři jí.“

„Nechce se mi. Přináší špatné zvěsti. Nemám rád dopisy podané tímto způsobem. Jsou vždy důležité a přinášejí problémy. Mohli to vyřídit elegantněji.“ Konečně zvedne oči k Dharovi. Je zvědavý. Stejně co by tam mohlo být? Natáhne obě ruce ke kouli a prsty ji sevře. Koule se rozjasní, pohasne a rozloupne se na dva díly. Tair vytáhne papír a rozevře ho. „U Kyrrovy hlavy. Strýček, ten mizera, zemřel. Mám se dostavit kvůli dědictví.“

„Dědictví?“

„Jo.“ Pohodí list na stůl. „Úplně mi to zkazilo chuť.“

Dhar pozná, že je rozzuřen do běla. I vzteklý Bhar je proti němu koťátko. Jeho aura je plná černých a červených emocí se zábleskem modré. Kdyby asi tam byl, někoho by zabil. Tiše dojde pro papír a inkoust s brkem. Namočí a začne psát.

„Drahá Angelo, je mi líto, že nebudu u tvého příjezdu, ale…“

„Co to děláš?“ zavrčení vzteklého psa.

„Píšu Angele, že mně nemá čekat a uvidíme se později.“

Tair otevře ústa a civí na Dhara. „Můžeš mi říct, proč to píšeš? Asi moc chytrý nejsem.“

Dhar se zářivě usměje. „Jedu s tebou. Nebo myslíš, že mně tu necháš a odjedeš sám?“

Tair vytřeští oči. „Já se nikam nechystám!“ klidně oznámí.

„Cože?“ Dhar zkamení a zírá na Taira. Na špičce pera se vznáší kapka inkoustu, která po chvilce spadne na papír a rozpije se.

„Slyšel jsi dobře. Nevím, proč bych k tomu starému kozlovi jezdil. Jen nás s bratrem zneužíval. Na výčitky svědomí je trochu pozdě.“

„Zneužíval?“ Dhar má pocit, že hlava mu buší úsilím, jak se snaží pochopit, co se tu říká.

„Jo.“ Mrkne se po něm. Stejně by to jednou vypadlo. „Ve všech směrech, ale to je tam normální.“

„To moc normální není!“ zařve Dhar, kterému se trochu srovnaly myšlenky. „U Matky, jak tohle s takovým klidem můžeš říct?“

„Klid, Dhare. Zas to tak hrozné nebylo.“

„Jak hrozné nebylo? Kolik vám bylo?“

„Uch, počkej, asi čtrnáct kol, co jsme k němu přišli. Tady je to jiné, ale tam to je opravdu běžné, tak si sedni a dojez snídani.“

Dhar se posadí. Ani si neuvědomil, že vstal. „Roztrhá dopis na kousky. „Zůstaneme doma.“ Vzhlédne k Tairovi. Je mimo a o něčem usilovně přemýšlí. Zajímalo by ho, co to je. Pohlédne na ruce, v kterých si hraje s ořechy. Naprosto nepřítomný. Nalije si do skleničky nápoje a taky Tairovi. Upije, když zaslechne.

„Pojedu tam!“

Vyprskne nápoj a zakleje. „To jsi nemohl to říct dřív?!“ vyjede na něho a prohlíží si přední díl tuniky, jestli není pocákána. „Kruci, to byla tedy tečka a mohu se optat proč pan čaroděj Tair, změnil názor?“

„Tu kouli dostal taky Tiar.“

„Aaa?“ nechápe Dhar a upije ze skleničky. Potřebuje se uklidnit.

„Abychom dědictví dostali, musíme se dostavit do města k domu strýčka. Není toho moc, ale nechci, aby to všechno shrábl bratříček.“

„Dozví se, že žiješ.“

„Já vím, ale podstoupím to. Zajímalo by mně, jestli pojede. Neměl to prase o nic raději než já.“

„Strýček musel být zajímavou osobou.“

„Měl víc nepřátel než kterákoliv celá rodina v zemi. Ke konci ho nikam nezvali, anebo když až ano, tak jedině aby jim strašily děti, že skončí u něho.“

„Fungovalo to? Myslím to strašení.“

Tair se nevesele ušklíbne. „Dokonale. Sbalím si a pojedu. Ach neee!“ zaúpí.

„Co je?“ vyděšeně se na něj zadívá Dhar a vstane. Přistoupí k němu a pohladí po zádech. Tair skloněn nad zemí zhluboka dýchá.

„Moře. Nesnáším moře!“

„Magie?“ ale je mu jasné, že by tu neúpěl, kdyby fungovala.

„Nefunguje!“ Narovná se a v očích mu svitne odhodlanost. „Dokážu to. Nenechám bratříčka vyhrát.“ Ironicky řekne bratříček. „Jdu sbalit. Promiň mi, ale čím dřív odjedu, tím dřív se vrátím.“

„Počkej, jedu s tebou!“

Tair se k němu otočí a zkoumá ho. „Nemusíš to dělat. Cesta není lehká.“

Dhar si odfrkne. „Nechci čekat na tvůj návrat. Dopíšu dopis, zajdu vysvětlit situaci Swaii a starším.“ Krátce ho políbí a sejde z verandy.

Tair se za ním dívá. Stále váhá. Má ho vzít sebou? Otočí se ke kouli. Připíše dodatek, že se vrátí a pootočením jí uzavře, tak, aby se vrátila adresátovi. Doufá, že příjemci nadělá dost velký nepořádek. Napřáhne se, pronese slova a hodí. Koule vystřelena magii zmizí v oblacích. Tair si opráší ruce. A je to.

V skoro tutéž dobu vyletí stejná koule a hodně dál z velkého města. Obě zamíří stejným směrem.

2_díl_Dědictví