Shounen - ai povídky

Třicetkrát zapadlo a třicetkrát jedna vyšlo slunce, když Dhar s Tairem na koních Cred a Verb dorazili do největšího přístavu země, Mitre. Z lesů, kterými většinou projížděli, sjeli na cestu vedoucí k bráně s vojáky, kteří zívali na celé kolo. Občas někoho sjeli pohledem a propustili dál do města.

Cestou se vyhýbali rušným silnicím a namířili si to přímo k přístavu. Jeli v klidu, občas se zastavili v  hospůdce na jídlo a odpočinek, a když nebyl žádný přístřešek, spali pod širým nebem přitisknutí k sobě šeptajíce si něžnosti nebo trávili čas milováním a poznáváním se.

První noc cesty, Dhar na ni vzpomíná s úsměvem a něhou, stali se párem. Milovali se v lesích rodného kraje pod oblohou posetou hvězdami s přihlížejícím zeleným měsícem. Už po prvních dotecích ho opustil strach a on začal dávat najevo, jak moc touží po dotecích Taira. Milovali se vášnivě a dlouho a on stejně jako Tair, dával najevo, že je pro něj žádoucí a s vášní i něhou přijímal, co mu Tair nabízel. Bylo toho mnoho, čemu se učili a šli spát až skoro k ránu. Ráno prodloužili vstávání a prohlíželi se v očích toho druhého.

Cesta protkaná vyprávěním, milováním a drobnými příhodami uběhla jako duhový sen. Dávali přednost šumění stromů po cestě, než hovorům s cestujícími.

Ames ještě několikrát přiletěl na jeho rameno se vzkazy do Angely a potom se vrátil bez vzkazu.

„Proč?“ Tair nechápal, ale on ano.

„Chce si to vychutnat a potom to Flavianovi řekne. Zpráva bude dlouhá. Myslíš, že rbat najde cestu i přes oceán?“

„Nevím, ale neriskoval bych to,“ suše řekl, ale nevysvětlil proč. Dhar nenaléhal na odpověď. Až přijde čas, dozví se jí.

Už pěknou chvilku jedou cestou společně s ostatními poutníky, obchodníky, šlechtici i žebráky. Pěkně ve dvou proudech. Jeden dovnitř města, druhý ven. Uprostřed silnice jsou vysazeny keře, aby oddělovaly davy a nemíchaly se. Unavené tváře ožívají, když vidí bránu.

„Co kdybychom trochu vnesli života do té umírající hlídky?“ navrhne Tair.

„Nech je žít. Vzpomínám si, že když jsem byl v paláci, málem jsem se tam ukousal nudou. Není nic jednoduchého strážit spánek krále.“

Tair si povzdechne. „Nechtěl jsem, ale nenašel jsem jiný způsobem, jak se odtamtud dostat a tvoje pečeť věrností byla porušena.“

Dhar k němu obrátí zrak. Ruce klidně spočívají na hrušce sedla a Cred pod ním trpělivě kráčí. Občas zastřihá ušima. „Já to vím. Znáš Tetovače? Ne nemůžeš ho znát, ale jistě víš, co dělá. Byl pobledlý, když zjistil, že mám tetování porušené. Když jsem řekl, proč se to stalo, uklidnil se. Později mi řekl, že už nemohu se volně pohybovat po paláci. Bylo mi to jedno. Těšil jsem se na svatbu a na odjezd, i když trošku jsem se bál opustit to, co jsem znal.“

Tair nic neříká a pohlédne na Dhara. Je oblečený stejně jako on. Kromě meče u pasu má na zádech v pouzdře elegantní dlouhý luk. Když ho uzřel, pochopil, proč se chce věnovat jejích výrobě. Je nádherný, hodný druhého patra Královské zbrojnice. Vzpomíná si svůj úžas, když viděl Ailiny střílet. Tehdy přijel za svým bratrem, aby je společně porazili. Vysmíval se mu, že to nedokáže, ale potom je viděl v bitvě. Přesné výstřely, které kosily jeho vojáky vedle sebe a on je nedokázal ochránit. Stáli vedle sebe a klidně napínali luky, zatímco jeho vojáci… Zamračí se nad vzpomínkou. Něco je na ni divného, ale co? Už se chce optat Dhara, když dojedou k bráně.

„Uhněte se! Uhněte ke kraji, vy bando povalečů!“ křičí vojáci, kteří nápadně ožili. Stejně jako ostatní poutnicí, i oni se na sebe neklidně podívají. Proč by měli uhnout? Ale to už zaslechnou dunění a spěšně strhnou koně skoro do křoví, které lemuje silnici. Těžce naložené povozy mají problémy a snaží se, seč mohou, ale většina skončí na zemi s naříkajícími kupci.

Cestou projedou dva černé blesky. Stačí si všimnout dlouhých vlasů, rozzářených obličejů a svistot bičíků na zadcích koní.

S kletbou na rtech Tair napřáhne za nimi ruku a o vteřinu později jí spustí. Vyjede na silnici a hledí za jezdci. Povzdechne si a otočí se k Dharovi.

 Dhar zatím pomáhá nějaké ženě sbírat balíky, a která nezvládla své dvě hnědé lamie. Seskočí a přikáže koním čekat. Proud poutníků se pohne, míjejíc vozy, které to nezvládly. Shýbne se pro balík a všimne si, že je lehký. Dharovou tváří se rozlije kouzelný vděčný úsměv. Tair očarovaný úsměvem pokládá balíky na vůz, který předtím Dhar zdvihl. Potom si všimne jedné lamie. Přejde k ní a polaská po krku, zatímco prohlíží její nohu.

Kolem projede bohatý funící kupec na statném koni s družinou ochránců. Odfrkne si nad lamiemi a pobídne koně ke klusu.

„Děkuji moc.“

Tair zalapá po dechu, když si všimne strnulého pohledem.

„To nic není, mládenče. Nehoda v mládí a nikdo nesvede ji vyléčit. Děkuji moc za pomoc při nakládání balíčků. Ti chuligáni by si zasloužili nařezat.“ Upraví si nádherný květovaný šátek přes boky a s rukou nataženou se dotkne vozu. V tváři se jí objeví úleva, když se ho dotkne.

„Kdo to byl a lamie je zraněna. Nevím, jak daleko jedete, ale nevypadá to moc dobře.“

Mlčí a je vidět, že ji to vzalo. Otočí se k nim. „Mohli byste doručit zprávu do mého domu u přístavu? Prosím. Přijedou mi na pomoc. A ti spratci? To byli synové největšího majitele lodí v městě. Jsou bohatí a myslí si, že mohou všechno. Jeden jako druhý a za největší zábavu považují jízdu uprostřed rušných silnic.“

Dhar ji naslouchá, zatímco si prohlíží zranění lamie. Otočí se, aby Tair neviděl, co dělá a dotkne se nohy lamie. Po chvilce ji popleská po hedvábné srsti. Lamie k němu vděčně otočí ušlechtilou hlava a mlaskne. „Není potřeba. Už je zdravá.“

„Jste snad léčitele bohyně Léte? Buď požehnána vaše laskavost i dar, který jsem prostřednictvím vás obdržela.“

„Trochu ano,“ přitaká Dhar a nasedne na Creda.

Tair na něho nevyzpytatelně podívá. Léčitel? Ta noha byla hodně poškozena. Spíš by dal lamii utratit, než aby ji zachraňoval. Až budou uvnitř města a ubytují se, Dhar mu bude muset na jisté otázky odpovědět.

Starší žena s bílými pramínky v hnědých vlasech se usadí na kozlík a šmátrajíc po opratích je vezme do ruky. Otočí se k nim. „Ještě jednou děkuji, a kdybyste potřebovali pomoc, ptejte se v přístavu po Slepé Rossalii. Všichni mně tam znají.“ Pobídne lamie do kroku a za chvilku se jim ztratí mezi ostatními povozy a cestujícími.

„Měli bychom vyrazit taky a najít pěkné ubytování s měkkými polštáři.“

„A loď,“ zamumlá Tair a zbledne. Dhar se málem rozesměje. Celou cestu pořád vzpomínal na první cestu lodi. Kdyby se dalo cestovat jinak…ale nic nevymyslel.

„A loď.“ Neodolá ho poškádlit. „Velkou loď, která se na moři houpe.“

„Nech toho!“ zavrčí Tair a Dhar se už doopravdy rozesměje. Hlídka opět apaticky podřimuje u brány a nikdo neví, jestli píky podepírají je nebo oni píky. Projedou mohutnou bránou dovnitř a okamžitě je zahltí pach ryb, moře a hlasy. Srozumitelné nadávky se misí s nesrozumitelnými a nikdo neví, kam ten druhý jde. Občas se zableskne vytažena zbraň.

„Na rozdíl od královského města je tu chaos. Pojedeme dál.“ Oba zamíří za stále sílící vůní moře. Kličkují mezi menšími uličkami, projíždějí křižovatky a výstavními ulicemi. Malé domy se tísní vedle velkých několikapatrových, častokrát se zahradou na střeše. Zahlédnou bělostné chrámy a vítr k nim donese litanii modliteb. Zahrádky skoro tu nejsou a místo nich se skví jedna krčma na druhé s vyvolávači před nimi, kteří lákají poutníky na jídlo, na ubytování a někdy i na cizokrajné ukázky tanečnic nebo hudby. Vývěsní štíty obchodů, skladů i krámku lákají k nákupům. Ve výlohách je vyloženo zboží, které den co den přivážejí lodě z dalekých krajin nebo ze zapadlých provincií země.

Střízlivé úbory kněží a kněžek se střídají s pestrými šaty bohatých lidí. Ženské hlasy se misí s mužskými a mezi tím se obývají vysoké dětské. Ze vzorů a barev přechází zrak a člověk občas musí zavřít oči a odpočinout si do toho mumraje. Když zavře oči, hluk se probojuje do hlavy a vzniká chaos.

„Už chci být někde v klidu,“ zamumlá Dhar.

„Odvykl jsem společnosti lidí,“ přitaká Tair.

Dhar natáhne ruku a dotkne se ruky. „Podívej se!“ a ukáže na velkou bílou budovou s dvěma patry, v oknech záclony a červenobílé květiny. Vypadá útulně a z komína stoupá lehký dým, který vítr vanoucí od moře ihned rozežene. „Co tomu říkáš?“

Obrátí koně k budově a sesednou. Ihned k nim přiběhnou dva zardělí chlapci.

„Ať vám bohové požehnají. Chcete se zde ubytovat? Pak jste na té správné adrese. Máme pro vaše koně prostorné stáje. Budeme o ně pečovat jako o vlastní!“

„No…“

„Výborná kuchyně!“ vytasí se ihned další.

„Měkké postele s čistými pokrývkami. Nájemníky, jako v ostatních hostincích, nenajdete. Snídaně zdarma při delším pobytu.“

„Výborné víno!“ mrkne jeden. „Nejlepší ve městě.“

Dhar s Tairem se rozesmějí a sesednou. Hodí jim uzdy.

„Pokud lžete, udělám z vás žrádlo pro koně.“

„To nesvedete, pane, a uvidíte, bude se vám tu líbit!“ Oba chlapci, podobní si jak jen dvojčata mohou být, odvádějí koně do stáje.

„Zdá se, že máme ubytování. U mořského koně. Pěkné jméno.“ Otevřou dveře a vejdou. Okny proudí dostatek světla. Rozhlédnou se. Dřevěné stoly, u některé lavice, u jiných židle. Dlouhý pult a za ním statná žena. Na zdech louče čekající na noc a ozdobená podivnými netvory. Přistoupí k jednomu a mimoděk je zaujmou i obrazy.

„Nechť vám bohové požehnají!“ ukloní se jim útlá dívka okolo sedmnácti kol. Ve tvářích ďolíčky a smutné oči. „Chcete stůl, nebo se ubytovat? Lázeň?“

„Počkejte. Ubytovat, jídlo, pití a nakonec lázeň.“

„Prosím, pojďte za mnou.“ Vede je za závěs, který odděluje hostinskou místnost od ubytovací části a stoupá po schodech nahoru. Dhar s Tairem za ní s vaky v rukou. „Kolik pokojů?“

„Jeden stačí.“ Nic neříkající pohled a opět je vede dál do druhého patra. Otevře dveře a uhne se. „Prosím, pokud by vám vyhovoval…“

Oba uznale přejedou zařízení pokoje. Velká postel s baldachýnem, skříň, stolek s dvěma židlemi. Na stěnách stejné obrázky jako dole.

„Vezmeme to.“

„Děkuji. Kdy budete chtít večeřet, a mohu vám vybalit?“

„Ne, uděláme to sami. Za půlhodinu a dejte nám něco dobrého a víno. Khryrranské!“ dodá Tair.

„Jak si přejete!“ sklouzne po nich pohledem. Oba počkají, až zavře dveře a Dhar padne do postele a uznale zabručí.

„Tak co?“

„Pěkné a teď jdeme do přístavu.“

„Počkej, neměli bychom jít na jídlo?“

Tair pomalu zavrtí hlavou. „Tiar je tu. Cítím ho.“

Dhar ihned vstane a přistoupí k němu. Zapátrá mu v očích, ale najde v nich klid. „Jdeme!“ Chytne ho za ruku, zavře pokoj na klíč a schová ho do váčku na krku. Vyjdou ven, aniž si jich kdokoliv všimne. Zamíří k přístavu. Procházejí ulicemi podobné labyrintu, zajdou za roh a otevře se jim pohled na mola, odplouvající i připlouvající lodě. Další čekají a pohupují se na vlnkách nekonečného moře a mezi nimi pendlují menší loďky s náklady.

Na břehu zpevněném kameny čekají majitelé lodě, spekulanti se zbožím, obchodníci i lidé, kteří čekají své blízké, kteří se vracejí z dlouhých cest nebo naopak odplouvají. Ve stínech nenápadně se ukrývají ženy nabízejíce poslední věc, kterou mají a to své tělo výměnou za pár mincí. Kolem pobíhají chlapci nabízející služby poslíčků a neopomínajíce prohledat kolemjdoucí, kteří zapomínají, kde jsou a obdivují ladnost i mohutnost zaoceánských lodí.

„Jsou nádherné. Majestátní, jsou úžasné!“ vykřikne Dhar a obrátí se k Tairovi. „Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„Houpou se,“ lakonicky odpoví Tair. Pohledem přibije malého klučinu, který si vybral nepravou osobu pro své hbité prstíky.

„Potřebujete něco? Odnesu, přinesu a mám informace. Znám každou loď, každého kapitána, který se kdy plavil po moři. Cokoliv potřebujete, Tiss vám to zařídí.“

„Tissi potřebuji loď do země Asyrie. Tady to bude tvoje.“ Tair vytáhne peníz, který se zlatě zablýskne.

„Prosím račte za mnou. Můžete mi věřit. Nejsem jako jiní, kteří by vás dovedli do pasti. Momentálně je tu jen jedná loď a to Bílá nevěsta s kapitánem Darkiem Pinarti. Plaví se už dlouho a tyhle cesty do Asyrie mu vynášejí balík. Šušká se, že to bude jeho poslední cesta, ale já vím, že kapitán zemře na moři. I kdyby ho rodina donutila přejít na souš,“ zavrtí rezolutně hlavou. „A tohle je ta kráska!“ ukáže na vzdálenou loď s bílým skasaným plachtovím. „Je jedna z největších a taky nejhezčích. Vida, zrovna odtamtud jede člun. Můžete tam rovnou jet. Kapitána najdete na palubě.“

„Chytej!“ Tair mu hodí minci a Tiss ji obratně chytí. Zazubí se a odběhne. Musí tenhle malý poklad ukázat doma.

Tair s Dharem čekají na člun, když Tair ztuhne. „Dhare…“

„Ano?“

„Poznáváš ho?“

Dhar si zacloní oči a spočine na člunu. „Král.“

„Bratříček je tu.“ Oba čekají na člun, který veze nejvyššího vládce země a nikdo o tom nemá tušení.

Postava v člunu zatím upírá černý zrak na souš. Na rtech mu pohrává krutý úsměv, zatímco bohaté šaty vzbuzují v námořnících touhu je mít, prodat a žít si jako boháči, ale něco v postavě je od toho úmyslu odrazuje.

„Tak bratříček nezemřel,“ zašeptá s pohledem upřeným na Taira. Na ruce se mu lesknou dva prsteny jako živí hadi. „Neměl jsi vylézat z té díry, v které jsi byl zašitý. Zaplatíš za to, že jsi vystrčil hlavu.“