Květiny mého života
1.
Květiny jsou jako příběh, nemyslíte? To mu zrovna řekl jeden starší pán, který k němu chodí každou sobotu. Poprvé si řekl jenom o buket, ale časem se rozpovídal, když mu vázal květiny, že je to dárek pro jeho paní. Neříká ženu nebo manželku, ale vždy ji říká paní. V dnešní době mu to připadá zábavné, kdy slyší ponejvíce: Moje stará nebo mamka. Ne vždy si může dovolit růže nebo velkou kytici, ale přicházívá aspoň pro jednu květinu. Nikdy nezapomene ji koupit.
Místnosti plnou řezaných květin nebo v květináčích pomalu doznívá zvuk zvonku. Nedávno jej dal vyměnit za zvučnější, protože když byl vzadu v lednici, tak melodii neslyšel. Teď je to tak akorát. Vezme červenou růži, kterou zkouší přiložit k fialkovým orchidejím. Rád vytváří fantazie z různých květů. Pobrukuje si neznámou melodii z rádia, když zkoumá ze všech stran, jak ji to bude slušet. Nakonec ji odloží, protože usoudí, že tahle barva se nehodí. Natáhne se pro něžnou smetanovou růži. Pomalu ji přiloží, spokojený, že to bude zřejmě ono. Dodá k nim ještě ozdobné listí, nějakou zajímavou stužku a vystaví zákazníkům. Určitě někoho očaruje, že ji bude chtít někomu darovat. Někdy si říká, kdo ji asi dostane, ale většinou další zákazník takové myšlenky vyžene z hlavy.
Zvonek cinkne. S úsměvem se podívá ke dveřím. Na rtech má připravený pozdrav. Očarovaně hledí na kytici povadlých kopretin, lučních zvonků, ohnivých vlčích máků. Za nádhernými barvami jsou vážné oříškové oči. Květiny mu vypadnou z ruky na pracovní stůl. Ruce klesnou do klína.
* * *
„Pane, je vám něco?“
Otevře oči, které ihned zavře před oslnivým sluncem. Ví, že se někdo nad ním naklání. Kdo je to - nemá ponětí a je mu to popravdě jedno, protože hlava ho bolí jako střep. Včera to musel U Třech kohoutků zase přehnat, ale co! Je na prázdninách, může si užívat, i když zapadlé městečko by nikdy nenazval dovolenou. Je to spíš trest – tedy podle něj. Jenže otec říká, že mu ten vzduch pomůže a něco se naučí. Nechápe, co se tady v té zapadlé vesnici má naučit. Jedině snad počítat slepicím peří.
„Pane, je vám něco?“
Opět protivná otázka. Uvědomí si, že je to chlapecký hlas. „Zmiz!“ Snaží se posadit, ale uvědomí si, že by zvracel, protože žaludek udělal nepříjemné salto a v ústech se objevila hnusná pachuť. Místo toho otevře oči. První co si uvědomí je záplava zelené, fialové, červené a bílé barvy. Fuj - květiny!
„Mám zavolat sanitku?“
Copak jsou v tom chlévě tak zabednění? Nevědí, kdy mají zmizet? Otočí se na čtyři a začne zvracet. Nesnáší ten obracející se žaludek na všechny strany. Potom se posadí do trávy. Opět se podívá na toho kluka. Má krásné, starostlivé a momentálně docela vyděšené oči, zářivě plavé vlasy pečlivě učesané. Ušklíbne se.
„Mohu nějak pomoci?“
„Zmiz!“
Chlapec se narovná. Pořád se dívá na postavu v příkopě. Ráno šel natrhat pár květin do vázy, i když matka to nesnáší, ale on je miluje už jenom proto, že kvetou jenom v létě. Natrhal je, když si všiml něčeho nezvyklého. Nejdřív se vylekal, že vidí mrtvolu, ale potom uslyšel chrapot. Šel se podívat. Obrázek to nebyl hezký, ale přesto se přiblížil. Posadil se vedle něj a díval se. Vypadal hrozně, ale taky hezky. Kdyby byl upravený, umytý, v čistém oblečení, byl by moc hezký.
„Vypadáte hrozně.“
Patrik se ušklíbne. „Jak se jmenuješ, kluku?“
„Dominik a vy?“ optá se vážně.
„Patrik. Bolí mě hlava. Kde to jsem?“
„U Červené Lhoty nedaleko…“
„Jo, už vím. Bolí mě hlava. Kde mám mobil?“ Začne se šacovat. Z jedné kapsy vypadne špinavý kapesník, použitá šprcguma, z další zmuchlaná bankovka, pár drobných cinkne o sebe. Mobil nikde. Zakleje. Zas od otce dostane přednášku, že si má hlídat věci. Podívá se po tom klukovi. Z ničeho nic se dívá do těch nevinných očí. Uvědomí se, že nejspíš vypadá jako někde ze smetiště. Udělá se mu nevolno, přetočí se na čtyři a zvrací. Ucítí na zádech drobnou ruku, která ho pohladí.
„To bude dobrý, uvidíte.“
Patrik zrovna v tu chvílí se nahrbí a vyzvrací žluč. Dobrý? Jak to jenom může říct? Má pocit, že tu zhebne.
„Opravdu nemám zavolat sanitku? Máme na pohotovosti moc dobrého doktora.“
A aby se to dozvěděl tatík? Přednáška o tom, jak jenom chlastá, šoustá, neučí se, nepracuje? Nikdy. „To bude v pořádku. Moc díky za starost. Nemusíš být doma?“
„Mám prázdniny.“
Patrik pokývá hlavou. Prázdniny. Jo, zní to skvělé. Má je taky. Tady. Místo aby byl jako spousta jeho spolužáků někde u moře, tak musí trčet tady v rodišti otce. Pche. Musí se dostat k babičce.
„Jsi tu na prázdninách?“ optá se zvědavě Dominik.
„Jo.“
„U koho?“ optá se zvědavě.
Jsou jako štěnice tihle malí smradi. Zašijou se do kožichu a nepustí. „U babičky Weinerové,“ odpoví slušně, až se sám sobě podiví, protože ji většinou říká lecjak.
„Panečku!“
„Znáš ji?“ optá se zvědavě Patrik. Cítí, že když se vyprázdnil, je mu lépe, ale chtěl by si odpočinout v posteli.
„Jasně. Dělá moc dobrý džem a je moc hodná. Taky má nejlepší jablka na světě a její koláč je strašně dobrý. Závidím ti. Je to tvoje babička?“
Patrik nějak provinile přitaká. Je mu s tím malým klukem divně. „Kolik ti je?“
„Patnáct,“ řekne hrdě.
Patrik se na něj překvapeně podívá. Tak dvanáct, třináct let by mu hádal, rozhodně ne patnáct. On v patnácti…
* * *
Stejně jako tehdy nevypadá ani teď na kolik? Vzpomíná si, počítá, zatímco zvažuje, zda ví koho má před sebou. Dvacet jedna let mu teď bude. Nebo bylo? Ne, teprve bude. Prvního srpna bude mu dvacet jedna, ale co tu dělá?
„Ahoj. Jak se máš?“
Stejně nevinný starostlivý oříškový pohled jako před šesti lety, stejný upravený účes. Vůbec se nezměnil. Uvědomí si, že to není pravda. Je větší než tehdy před šesti léty, kdy ho poprvé uviděl. „Potřebují vodu,“ dostane ze sebe. Neví co říct, protože má v ní chaos. Natáhne ruku pro květiny, potom se zastydí. Co když nejsou pro něj?
* * *
„Půjdu s tebou,“ prohlásí a podává mu květiny.
Opravdová veš, pomyslí si. „Hele, to ti mamka neříkala, že s cizíma nemáš chodit?“ Snad už konečně vypadne.
Dominik svraští obočí. „Říkala, ale ty bydlíš u babičky Weinerové, tak nejsi neznámý.“ Vítězoslavně se usměje. „Já ti pomohu. Chceš?“
„Nechci. Zmiz, ty kluku pitomá.“ Zatraceně, sere ho. Patrik se zvedne. Cítí, že má nohy jak z hlíny, ale za chvilku ho to přejde, to už ví ze svých předešlých zkušeností.
Dominik se zvedne z dřepu. Váhavě se na něj dívá, ale potom se otočí a odchází. Patrik si oddechne. Ten jeho pohled neviňátka mu rozhodně nedělal dobře. Bylo to jako by získal druhé svědomí. Ohavná věc. Konečně se může odplížit. Kurva práce, kde zůstal ten posranej telefon?
Vyškrábe se na silnici. Čistí si kolena od zelené trávy, když kolem něj projede auto. Zaúpí, když pozná otce. Potom pobledne. Kolikátého je? Začne počítat, když zavrávorá a spadne opět do příkopu. Do prdele, taky ho mohl vzít sebou.
„Já vám pomohu.“ Uslyší opět ten zatracený hlas neviňátka. Zvedne hlavu a v ten samý moment před oříškovýma očima, učesanou hlavou kapituluje.
* * *
„Já vím. Trochu to nevydržely, ale myslíš, že se vzpamatují?“ ptá se prosebným hlasem.
„Nevím, zkusíme to.“ Dobře ví, že to nepůjde, ale nemůže jinak než to zkusit. Když se ho takhle ptá, má pocit, že by mohl vše na světě. Že je hrdina. Jenže on takový není.
Zajde pro vázu, do které přidá hnojivo, potom seřeže stonky květin, Květiny ještě pokropí. Dá je na chladnější, ale světlé místo. Postaví se k pracovnímu stolu. Neví, co má dělat, proto vezme květiny do ruky.
„Jsou pro tebe,“ ozve se nesmělý hlas Dominika. „Trvalo mi nějakou dobu, než jsem u tvé babičky zjistil adresu.“
Patrik se posadí. Když odjížděl, přísně ji nakázal, aby nikomu jeho adresu nedávala. S její sklerózou bylo dost nepravděpodobné, že si ji bude pamatovat, ale jistota je jistota. „Co tu chceš?“
„Vidět tě. Coby?“ řekne lhostejným hlasem, ale Patrik v něm rozezná dychtivý, napjatý tón. Lže, jak když tiskne. Určitě tu není jen proto. Zamrazí ho.
„Ví tvoje matka, že tu jsi?“
Dominik na něj upře oči. „Je mi dvacet jedna, proč by jako měla vědět vše, co dělám?“
Z toho důvodu, že jeho matka nad ním bdí ve dne v noci na rozdíl od ostatních. Byla to ona, ale to už je minulost. Dominik nemá co tu dělat, i když on je rád, že ho vidí. Vyrostl za ty tři roky, co ho neviděl. Ale nezměnil se, připustí si.
„Kde se učíš?“
Dominikova tvář se rozzáří. Patrika jeho výraz zabolí. To téhle tváře se zamiloval a je to ona, která ho pronásleduje po nocích, když je sám a dívá se na noční světla měst. Tvář anděla a tvář zhýralce. Jo, takhle by přesně pasoval popis na ně dva.
„Neučím, už pracují v knihkupectví. Vyučil jsem se.“
„Gratuluji a kde?“ Co ví, tak miloval knihy. Hltal jejich příběhy se stéblem v puse, a když slunce svítilo, ležel ve vonící trávě. Když pršelo, ležel v stodole na seně a klidně četl na hlas přežvykující krávě a psovi, který občas zívnul. Miloval je bez hranic a on miloval Dominika.
„To knihkupectví se jmenuje Helios. Dnes mám volno, proto víš… Nechceš někam zajít?“ optá se ostýchavě.
Ach bože, matka mu to zřejmě neřekla, i když mu tím vyhrožovala. „Řeknu, kým jsi, co děláš? Vypadni a nevracej se! Nech ho na pokoji!“ řvala na něj na celý dům. On šel, ale to je minulost, kterou by on nejraději zamkl na sto západu, ale Dominikovým příchodem se ta vrata znova otevřela.
„Je mi líto, ale mám dnes něco na práci.“
„Aha. Promiň mi to. Nechtěl jsem tě obtěžovat.“
„Zač se proboha omlouváš? Přestaň s tím!“ řekne mu přísně. Někdy mu z toho rupalo v hlavě. Od jisté doby to opravdu nesnáší.
„Zákazník.“ Je rád za tu holku, co přišla určitě jen omrknout věci a nic nekoupit. Proč jenom sem musí Dominik chodit? Proč musí jitřit minulost? Chce, aby vypadl, protože mezi nimi nic nemůže být. Nic, i kdyby si to tolik přál.
„Co to bude?“ Nedívá se na Dominika. Zvonek klikne, ale on by se nejraději rozbrečel, protože má tušení, že už ho neuvidí.
„Já no víte, ehm kamarádka má svátek.“
„Co květinu nebo nějaký drobný dárek? Máme tu pěkné figurky slonů nebo víl?“ nabízí. Ještě koutkem oka zahlédne Dominika, jak projde kolem výlohy. Má svěšenou hlavu, dívá se na chodník. Nejraději by vyběhl za ním, narovnal ho, políbil. Ale to jediné nemůže udělat, protože je prostě zmetek, který si někoho takového nezaslouží ani dotknout. Je to lepší tak pro každého.
„Já nevím…“ protáhne slovo. Patrik si povzdechne, snaží se vlídně usmát.
„Květiny se vždy hodí, protože když ji nepoužije pro sebe, může to postavit kamkoliv do domu.“
„Myslíte?“
„Jistě. Teď jsou velmi oblíbené orchideje. Máme je v akci za sto padesát. Jsou nádherné, nenáročné, jednoduše jsou to orchideje. Něco jako šampaňské.“
„Jo?“
„Jistě. Vysvětlím vám to.“ Za chvilku dívka odchází se zabalenou bílou orchideji. Určitě se někomu bude líbit, pomyslí si a vrátí se k pracovnímu stolu dodělat kytici s růží a fréziemi. Přivoní si k nim a pečlivě je sváže dohromady oslnivě bílou stuhou. Je teprve poledne. Mohl by zavřít a skočit si někam na jídlo, ale nějak se mu nechce. Vloží ji do vysoké zelené vázy, když opět cinkne zvonek. Dovnitř nakoukne upravená hlava, v tváři nejistý plachý výraz. Patrik zaúpí. Dominik.
„Polední přestávku máš? Potřebuješ si odpočinout a něco sníst. Promiň, ale vypadáš trochu nezdravě.“
Patrik si povzdechne. Je stejně trpělivý jako před léty a stejně neoblomný. Neví, zda je to jeho plus nebo mínus.
* * *
Pomohl mu a on by ho nejraději poslal někam…
Drží ho za ruku, v druhé ruce mačká ty zatracené květiny. Celou cestu žvatlá o sobě, o vesnici. Být to někdo jiný už by ho dávno poslal do prdele, ale s ním nemůže. Ani důkladně neví, proč ho nenechá stát na silnici. Možná proto, že je na dně a doma u babičky ho čeká otec. Možná proto to chce protáhnout, ale ve skutečnosti je rád, že někdo na sebe soustředí jeho špatnou náladu.
„Tady mě můžeš nechat,“ řekne na okraji městečka. K babičce to je blízko, nějak se tam dopajdá a možná mine i otce, ale to je spíš zbožné přání.
„Ale je to ještě pěkný kus. Já vás doprovodím až k domu a omlouvám se, jmenuji se Dominik a vy?“
Jako by byli někde na seznamovacím večírku, ale proč se ptá podruhé? „Patrik.“ Nemá to jméno rád. Je tak starosvětské, že je mu z něj na blití.
„To je krásné jméno!“ vykřikne nadšeně Dominik. „Víte, moc se mi líbí. Je takové cizí, moc hezké jméno.“
„No jo,“ zabručí nevrle. Opře se o strom. Neví, jak se toho pitomého kluka zbavit. Dívá se na odpolední ospalé městečko. Uprostřed stejně jako u vesnice je kostel, malé náměstí s obchody, cukrárnou a to je asi vše. Taky úřad, kde je vše v jednom a potom kolem toho jsou domy a domky a zahrádky a zahrady. Taky tu teče neveliký potok, v kterém se dá lovit ryby. Na kraji městečka je rybník, kde se dá plavat, pokud někdo má rád žabinec. Možná to trochu přehání…
„Já to vím. Hodně čtu. Chtěl bych se stát knihovníkem, ale mamka říká, že na to nemám.“
„Cože?“ zaujme ho to i přes tupou bolest hlavy.
Dominik smutně přikývne, ale v hlase není znát nějaká hořkost nebo nechuť. „Jo, ale to je nezajímavé. Pojďte. Potřebujete hodně pít. Sluníčko není dobré, když je člověk nemocný. Maminka mi to říkala.“
To potřebuje. Jako sůl, ale rozhodně ne z toho důvodu. „Jo to máš recht. Jdeme.“
„Co je to recht?“
Otázka? Nesnáší je, protože musí přemýšlet. „Ehm no máš pravdu.“
Dominik přikývne. Vede ho k jeho babičce, zatímco on přemýšlí, zda otec odjel nebo ne. Samozřejmě na něj čeká na dvorku, kde se popelí strakaté slepice.
Otec znechuceně ho přejede pohledem, potom si všimne hubeného upraveného kluka v šortkách a tričku. „Patriku…Kdo je to?“
Patrik stočí oči na svého průvodce. „Ehm Dominik. Ahoj, tati.“
„Ahoj, tati?“ podiví se starší muž, ale potom mu dojde, že se před tím chlapcem přetvařuje. Proč, to netuší.
„Dobrý den. Jmenuji se Dominik Patrovský. Bydlím tady s maminkou. Jsem tu na prázdninách.“
„Aha. Děkuji ti.“
„Není za co. Tady Patrikovi se udělalo špatně, tak jsem mu pomohl. Prosím, pro vás, babičko Weinerová za jablka.“ Podává ji s milým úsměvem kytici, kterou natrhal na louce.
„Děkuji moc.“ Pohladí ho po vlasech a vezme značně povadlou kytici. „Už dlouho mi nikdo nepřinesl žádné květiny.“
„Není za co. Ahoj. Nashledanou a uvidíme se ještě?“
„Jasně.“
„Tak večer u rybníka, ano!“ Poskočí jako by mu bylo deset.
„Jasně.“
Dominik mu ještě na silnici zamává a Patrik mu to oplatí. Vyzývavě se koukne po otci.
„Tak to chci vidět, jako tam budeš čekat, ty budižkničemu.“ V očích má únavu. Patrik se ušklíbne. Jasně, že tam nebude. Je blázen nebo co? „Původně jsem si pro tebe přijel, ale bohužel nemohu si tě odvézt, jak jsem plánoval. Možná ti to tady přece jen prospěje. Tentokrát. Doufám, že se tu chováš slušně.“ Prohlíží si jeho špinavé oblečení, rozcuchaný účes. Začichá. „Smrdíš, Patriku. Jako bys vylezl z žumpy. Babi, máš se tu dobře?“
„Jistě, Karlíku. Počkej, dám ti něco sebou, když jsi jel takovou dálku. Tam nic tak dobrého nemáš.“ Vejde dovnitř. Za chvilku nese koš, který v klidu položí na kapotu lesklého černého auta.
„Děkuji ti.“ Obejme, políbí ji na vrásčité tváře. Potom se obrátí k Patrikovi. S nechutí si znovu prohlédne svého nezdárného syna. Nechápe, kde udělal chybu, když ten první se povedl. Bohužel nechce jít v jeho šlépějích. Má kontrakt v Anglii a v zimě odjede, což mu dělá vrásky na čele, ale nemůže s tím nic dělat. „To oblečení si vypereš sám.“
„No jo,“ zavrčí. Představa dalšího měsíce stráveného se sedláky v hnoji, mu nedělá moc dobře, ale nemůže nic dělat. Peníze, aby zmizel, nemá. Nebo spíš nemá na to zmizet.
„Dej je sem, copak kdy kdo viděl, aby si chlap sám pral?“ Otočí se k němu babička hned potom, co auto zmizí za zatáčkou. Patrik vejde dovnitř, svleče se, prádlo pohodí na židli a jde se podívat do kuchyně. Je mu už lépe, ale cítí, že má hlad jak vlk. Podívá se do hrnců.
„Ještě to není hotové, Karlíku, ale hned to bude.“
„Patriku, babi,“ povzdechne si Patrik. Nechápe, jak si ho může s otcem splést. Jsou naprosto jiní. Otec vysoký robustnější, on štíhlý. Jediné co mají společného, jsou oči a vlasy. Tmavokaštanové vlasy a šedé oči.
„Jistě, promiň, to víš, paměť mi neslouží jako zamlada. Jedeš večer za kamarády?“ vyzvídá klidně, zatímco vyvrací džíny. Sklepne je, potom i tričko.
Patrik znejistí, když si vybaví otcova slova. „To chci vidět, ty budižkničemu.“ Ušklíbne se. Kašle na nějaké sliby. Stejně je nikdo nedodržuje a ten kluk určitě s tím věkem kecal. Nebude tam čekat na nějakého spratka. „Jasně. Jdeme ke Třem kohoutkům.“
„Dobře. Chceš něco k jídlu?“
„Co bude?“ usedá za stůl jen v boxerkách. Zívne. Nají se a půjde spát.
„Udělala jsem rajskou, tu máš rád.“
„Tu má rád táta, já ne. Babi co, kdybys udělala hranolky?“
„Cože? Ale to já neumím! Já to zítra zkusím, dobře?“
„Jo.“ Určitě zas je neudělá. S tímhle babi je někde sto let za opicemi. Vůbec neví, co se jí, ztraceně. Celý měsíc tu bude muset tvrdnout. Zaslouží si to? Co komu proboha udělal? Nic. Naprosto nic. Dokonce prolezl do druhého ročníku, tak co chce otec víc?
„Tady máš a dobrou chuť.“
„Babi, já nechci zeleninu!“ Lžíci zamíchá v podezřelé polévce. Má pocit, že je tam jen zeleň - jako v pralese. Nabere a dívá se, jak ze lžíce visí kus něčeho světlé zeleného skoro bílého. Ty vole, co to jako má být? Co když ho chce otrávit? Pórek pomalu spadne do talíře.
Babička se k němu postaví. „Zelenina je zdravá. Já jsem tu ještě díky ní, takže všechno sníš, je to jasné! Jinak nedostaneš druhé jídlo. Zelenina je základ života.“
„Babi, ty mě chceš přiotrávit?“
Babi natáhne ruku a vystřihne mu pohlavek. „Jez!“
Patrik nabere na lžíci polévku, zavře oči. Přece to nemusí jíst! Jenže zrovna v tu chvílí mu dopadne na záda pořádná herda.
„Jsi jak kostra. Potřebuješ zesílit. Jen hezky ji sněz, uvidíš, jak ti bude lépe.“
To pochybuje, ale poslušně sní. Neví proč. Vždy ji odložil, ale potom večer, když babi šla spát, vymetl lednici.
„Požehnej bože tomu stolu, domu a všem lidem jakož i zvířatům.“
Chybí jen Amen, pomyslí s úšklebkem Patrik, ale už si na to zvykl. Jí dál. Hnus. Je to jako jíst nějaké zvratky. Vybaví se mu, jak zvracel a žaludek udělá Hop. Spolkne polévku, načež ji od sebe odsune. Má pocit, že když se jenom na ní podívá, bude zvracet rovnou do talíře. Babička nic neřekne, nandá mu rajskou s pěti knedlíky. Patrik se zvedne, odsune židli a za chvilku je slyšet dávivé zvuky. Babi vezme trochu omáčky na lžíci, ochutná. Zavrtí hlavou, potom přičichne k masu. Je skvělé, protože řezník by si ji nedovolil ošidit. Položí talíř. Bude mít na večer. Schová porci do kastrůlku, přikryje květovaným talířem.
Patrik se odplíží do postele jak spráskaný pes. Padne na ní, zavře oči, ani neví, jak usne. Babička pomalu otevře dveře, které slabě vrznou. Nakoukne, potom spokojeně odejde obstarat těch pár zvířátek, co chová. Nakrmí králíky, nasype slepicím, podívá se, zda jsou nějaká vajíčka. Pár, které objeví v seně, dá si do fěrtochu. Večer nebo zítra ráno, pokud bude Patrik přítomen, udělá smaženici. Odpoledne se posadí na lavičku, kterou má před domem. Zdraví sousedy, kteří kolem procházejí.
K večeru se protáhne, jde se podívat za Patrikem. Ten je už zcela fit, protože se zrovna nakrucuje před zrcadlem. Dívá se, jak vypadá. Možná je opravdu hubený, ale on nemá rád tlusté kluky – no hubené jako lunt taky ne.
„Ahoj, babi. Přijdu pozdě.“
„Patriku, co jídlo?!“
„Potom!“ Zahalasí vesele, vyjde z vrátek.
Babička zavrtí hlavou. Co ten kluk proboha jí? Jde domu, vezme kastrůlek, který postaví vedle modrého. Takhle to dál nejde. Ještě z toho onemocní. Vezme telefon a vytočí číslo svého vnuka. Sluchátko svírá pevně v ruce, aby ho dobře slyšela.
„Karlíku, jsi to ty?“
„Jistě babi. Co ten nezdárník provedl?“ Odloží lžíci. Ten telefonát mu vzal chuť na jakékoliv jídlo. Kdyby Patrik nebyl tak veliký, řezal by ho od rána do večera. Nejspíš měl to udělat, když zemřela jeho Hanička.
„Nejí, Karlíku. Musíš mu zavolat a domluvit. Co když ještě z toho onemocní?“
„Neboj se, babi. Určitě si něco koupí ve městě.“
„Ale tam to nebude mít tak dobré a co když mu dají něco špatného? Já ti nevím, nechceš mu zavolat?“
„Zavolám, neboj se a co jinak, zdravíčko v pořádku?“
„To víš, že jo Karlíku. Zdravá jako řípa, jen trochu mi paměť neslouží, to víš, už mám svůj věk, ale ještě se o chaloupku postarám.“
„Dobře, tak se tam opatruj a o Patrika si nedělej starosti, kam vůbec šel?“
„Pobavit se s přáteli. To víš, co by dělal se starou bábou. Jen ať se baví, dokud je mladej.“
Karel sevře pevněji sluchátko. Bavit? Celý jeho život je jeden velký tah z hospody do hospody. Nejraději by je zakázal, ale to bohužel nemůže. I kdyby ho zavřel doma, nejspíš by si našel jinou cestu k této instituci.
„Dobře, hned mu zavolám. Dobrou noc, babi.“
„Dobrou noc, Karlíku. Nechť ti požehná bůh.“ Pečlivě položí sluchátko. Sundá si z hlavy šátek. Chvilku jen tak sedí, potom se převleče do flanelové košile a ulehne do velké postele. Zhasne lampičku, ale ještě předtím natřese polštář. Jako vždy před spaním se podívá na fotografii svého muže.
Druhý den ráno už rozzlobeně, nevzpomíná si, kdy byla tolik rozčilená, vejde do Patrikova pokoje. Zatřese jím.
„Nech toho!“
„Vstávat. Musíš se najíst. Je poledne.“
„Co má být?“ zavrčí Patrik, vytrhne se jí, přetočí na druhou stranu.
„Jen to, že potřebuješ jíst. Volal ti otec?“ Zatřese jim znovu. Začíná si dělat starosti. To je přece neobvyklé, aby mladý člověk tak dlouho spal. Ona už nakrmila slepice, králíky a chystá se navštívit sousedku.
„Cože? Ehm nevím.“
„Jak to, že to nevíš?“
„Babi, je mi blbě, nech mě spát.“
Babička klidně ho pozoruje. „Zavolám ti našeho doktora.“
Patrikovi pomalu dorazí informace do mozku. „Cože?“
„Zavolám doktora. Něco ti předepíše. To přece není možné, aby mladý člověk tak dlouho spal a nic nejedl. Nejsi opravdu nemocný?“
„Nejsem. Vstávám, vidíš.“ Posadí se na postel. Zaúpí, protože hlava ho bolí jako střep. Kdyby mohl, nejspíš si ji odřízne a schová do ponožky, kterou zakope hodně hluboko. Ponožka? Je na dně. „Babi, co dnes je?“
„Pondělí.“
Patrik chvilku civí na tapetu s modrými květinami. Je strašná. Zaúpí. Hospoda je zavřená. Co má dnes jako dělat?
„Proč se ptáš?“
„Nic. Vstávám.“ Vstane, přidrží se pelesti. Došourá se do koupelny, podívá se do zrcadla. Podlité oči, vyžilou tvář nevnímá. Vycení zuby v úsměvu, vezme kartáček, třemi tahy si je vyčistí. Podrbá se v rozkroku. Posadí se na vanu, stáhne boxerky. Vezme ho do ruky, ale nejde mu to, tak si je natáhne nazpět. Jde do kuchyně, kde se posadí za stůl. Bez zájmu se podívá na svíčkovou. Matně si vzpomene, že nejspíš byla před dvěma dny, nebo třemi - aby se v těch dnech čert vyznal.
Nakonec pod dohledem babičky a hrozby doktora donutí se snít pár soust. Má pocit, že je chuťově papírové. Odsune talíř.
„Dobře. Nechám ti to v lednici. Jdu k sousedce na návštěvu. Kdybys měl chuť, ohřej si to ano.“
„Jasně, babi nejsem malej.“ Tupě sedí, kouká na kostkovaný ubrus s vázičkou, v které jsou nějaké kytky. Každý rok se to opakuje, jako by si konečně nemohl zapamatovat, že je k ničemu. No jemu je to fuk. Jemu je tak dobře, co chce otec, nechápe.
Uvědomí si ticho. Televize je velká bedna s dvěma kanály, které naposled viděl snad před dvaceti léty. Starší rádio v kuchyni, které je zapnuté, když babička vaří. Tak to je celá zábava v téhle zavšivené vesnici. Počítač má v opravně, tak nemůže se připojit, ale tady by stejně signál nechytil. Hry hrát taky nemůže. Přemýšlí, co bude dělat.
Vezme si poslední čisté džíny a bílé tričko. Půjde ven. Snad na někoho narazí, když zazvoní mobil. S povděkem pomyslí na tu holku, která mu ho u sebe schovala. Vezme ho. Otec. Zatraceně, nemůže volat někdo jiný?
„Tati?“
„Babička si stěžovala, že nejíš.“
Patrik se ušklíbne nad otcovým lhostejným tónem.
„Včera jsem ti volal, ale zřejmě jsi byl zaneprázdněným nějakým zajíčkem.“
„Máš snad něco proti tomu?“
„Ne a dobře to víš. Když jsi s tím přišel, řekl jsem ti, že je to tvoje věc s kým spíš. Jde mi o to, že si babička dělá zbytečně starosti. Mohl bys být tak laskav a občas něco sníst.“
„Co je ti potom?!“ zavrčí Patrik. „Nemám hlad.“
„Jo to vím. Však podle toho vypadáš. Jen doufám, že nehodláš účinkovat ve filmu o koncentračním táboře. Nic končím. Když nebereš ohledy na nikoho, potom aspoň na babi. Vždy tě měla ráda.“ Utne hovor.
Patrik vyplázne jazyk, když baterie zapípá. „Kurva práce!“ zakleje. Dá nabít mobil. Musí vyrazit bez něj, protože v tomhle baráku se mu nechce zůstávat. Před odchodem prošmejdí kuchyň. Namaže si rohlík paštikou. Klíč si schová do kapsy. Přemýšlí kam jít, zatímco žvýká rohlík. Nic se mu nechce dělat. Kolem projede párek cykloturistů. Dívá se za nimi, ale nechce se mu jet na kole. Další pár. Sejde z cesty do lesa. Odněkud se ozve křik. Vzpomene si, že tím směrem je rybník plný žabince. Postaví se u velkého stromu, odkud je výhled na žabinec.
Tam snad je celý kraj, podiví se. Nikdy ho nelákalo se koupat, ani opalovat, prostě nic z toho dělat. Nechápe, proč by měl, ale taky nemá na to čas.
„Ahoj!“
Rychle se kolem sebe rozhlédne. Uvidí hubenou postavu v černých plavkách. Otočí se a prchá. Ještě aby ho někdo s tím spratkem viděl.
Dominik se zastaví, smutně se dívá za postavou. Otočí se zpět k rybníku. Už dva dny tu čeká na svého nového přítele, ale nepřichází, ale možná je nemocný a přijde sem dnes. Přece je říkal, že přijde večer. Pookřeje. Jde k velké lípě, vezme provaz a s jekotem se zhoupne nad rybník. S mohutným cáknutím dopadne na hladinu rybníka. Rychle plave pryč, protože na provaz je už další zájemce.
Udýchaný Patrik se zastaví po sto metrech. „Doprčic, žádná výdrž,“ zabručí. Otočí se k rybníku. Nějak je mu líto, že ho ten kluk nehoní. Kopne do kamínku. Co má dělat? V okolí není snad jediný strom, na který by se mohl podívat, ale potom si vzpomene na zapadlou hospůdku, kterou objevil úplně náhodou. Není dlouho otevřená, protože tam zastavují hlavně turisté. Taky nechápe, jak někoho může bavit plahočit se v tom vedru. Jsou to blázni, usuzuje, když si sedá na dřevěnou lavici.
„Jedno pivo.“ Lokne si, sedí, rozhlíží se, ale jeho jediný zájem je věnován půllitru a klukovi s pěknou vypracovanou postavou, co sedí opodál. Řekl by, že ti tři jsou určitě na kluky. Ještě si mohutně přihne, potom pozvedne sklenici na přípitek.
„Ahoj, mohu přisednout?“ Ten mladší je moc pěkný s bujnou světlou kšticí. Postavu má k nakousnutí.
„Jasně. Ty jsi zdejší?“
„Jo,“ přitaká.
„Super! Tak to se tu vyznáš, že!“ Rozzáří se ten druhý světlovlasý trochu starší než on. Patrik zírá na mapu. V životě nic tak divného neviděl. Trochu se podobá těm ve škole, až na ty podivné vlny. „Podívej se, potřebujeme se dostat sem.“
„Aha.“
Tři tváře se na něj dychtivě podívají.
„No…“
„Dejte se tudy, potom zatočte kolem tři křížků doleva. Jsou tam složené obrovské klády. Je to tam rozryté, ale prej tam de projet.“ Nad nimi stojí dívka s dlouhým ohonem a brejlemi na očích. Na mapě ukazuje, kam mají přesně jet.
„Děkujeme, slečno.“
„Nic pojedeme.“
Patrik se podívá na toho mladšího. „Kde bydlíte?“
Mladík po něm sklouzne pohledem, potom se otočí k ostatním. Patrik vztekle ucedí nadávku.
„Penzion U draka,“ ozve se posměšně. „Ale to znají jen místní. Vy rozhodně místní nejste.“ Nasednou na kola a odjedou. Patrik se na ně dívá.
„Nedivte se. Jsou tu známí.“
Patrik se podívá na dívku. Sjede ji pohledem. Ta si v duchu odfrkne. Nakloní se. „S vámi by si začal jedině zoufalec, ne někdo takový jako on.“
„Co…“
„Podívejte se někdy do zrcadla. Možná kdybyste zaplatil… Budete ještě si něco přát?“
Patrik se na ni vztekle dívá, potom pohodí padesátku.
„Nazpět!“
„Si nechte,“ zavrčí s pocitem granda. Nechal ji dýško. Takové od nikoho nedostane, pomyslí si. Přemýšlí, kam teď. Ještě chvilku se toulá a přemýšlí, kde je penzion U Draka, kde jsou Tři křížky. Zatraceně do té doby, co potkal toho kluka, má pocit, že jeho život je nějakej divnej. Jako by se něco změnilo. Zavrtí hlavou. Zastaví se u stejného stromu. Už tam skoro nikdo není, jen na protějším břehu plápolá oheň a ozývá se kytara, která občas klopýtne.
„Ahoj!“
„No fuj!“ Stočí zrak na hubenou postavu v pruhovaném tričku a šortkách. Oříškový pohled je na něj upřený. Řekl by, že je radostný. Nevzpomíná si, kdy ho někdo rád viděl. Blbost - kamarádi ho vždy vítají.
„Promiň, nechtěl jsem tě polekat. Taky posloucháš kytaru? Mně se líbí, jak hrajou a samé známé písničky. Mám je rád.“ Začne si pobrukovat Žlutou růži z Texasu.
Známé písničky? Kde to jako sebral? Možná kdysi dávno, když jezdil na tábory… Patrik si pomyslí, že ten kluk je divnej. Copak ho nezajímají jiné věci? Opravdu sedlácký synáček. „Taky.“
„Jakou máš nejraději?“
Patrik si pomyslí, že dnes se už podruhé dostal do úzkých. „No je jich dost,“ řekne diplomaticky.
„Nedivím se, že nemůžeš se rozhodnout, ale víš, kterou mám rád?“
„Kterou?“ optá se automaticky, aniž by ho to zajímalo.
„Severní vítr a taky Eldorádo.“
„Ty jsou pěkné,“ přikývne, aniž si vzpomíná, zda kdy je slyšel.
Dominik se usměje, sedne si do trávy s pokrčenýma nohama. Zvedne k němu nesmělý pohled. „Nechceš si sednout? Nemusíme tam chodit. Rád je poslouchám z dálky. Za chvilku přijde určitě i Pavel.“
„Pavel?“
„Jo. Má druhou kytaru a příjemný hlas. Ten co hraje je Zdeněk. Omlouvám se. Nechceš si dát?“ Podává mu něco zabaleného. Patrik podle vzhledu by tipoval na rohlík. „Potřebuješ to.“ Natahuje k němu ruku. „Ale možná to bude málo.“
Patrik rezignovaně, vůbec nechápe proč, si sedne na trávu. Je příjemně, uvědomí si, když mu tvář pohladí večerní vánek. Zívne, ale spát se mu nechce. „Potřebuju? Nemáš být náhodou doma?“
Dominik se zazubí. „Kdepak. Mám večerku až v devět. A mamka je pryč.“
„Aha. Proč tedy potřebuju tvůj rohlík? Jsi rozhodně hubenější než já.“
„Omlouvám se, moc mi do toho nic není, ale vypadáš nezdravě.“ Zardí se.
„Nezdravě…“
Cyklus květiny mého života - 2.
