Květiny mého života
2.
Od té doby se nezměnil. Stále má potřebu o něj pečovat. Bránil se jasně. Tehdy si ten rohlík vzal. Byl už gumový, salám trochu suchý, ale nic lepšího nejedl. Seděli do devíti a poslouchali písničky. On se snažil, protože Dominik byla jako povodeň. Mluvil a mluvil.
„Tak půjdeš? A víš co, já tady něco mám. Určitě pořád pracuješ. Stejně jako před léty.“
Patrik zčervená, zatímco Dominik vejde dovnitř. V ruce drží naditou tašku. Dominik si uvědomí kručící žaludek, vůní jídla. Smutně pomyslí, že práce je další mýtus, který by se roztříštil jedním slovem, ale tehdy mu Dominik věřil vše, co řekl.
„Mohu to tady rozložit?“
„Jasně. Jen dám cedulku: Polední přestávka.“ Zvedne se jako by mu bylo sto, ale pomyslí si, že ho spíš tíži výmysly, lži, hříchy, které napovídal jednomu důvěřivému klukovi.
„Ala, hostina je hotová. Omlouvám…“
„Zatraceně, můžeš přestat se omlouvat za něco, za co nemůžeš?!“ ujedou mu nervy. Dominik ztuhne. „Omlouvám se,“ řekne Patrik. Jeho první omluva patřila právě Domimu. Taky se má za co omlouvat. „Hodně práce.“ Další lež v téhle řadě vzpomínek. Kdy mu přestane lhát? Kdy mu řekne pravdu o tom, že je moderním Dorianem Greyem?
„Chápu. Přinesl jsem čínu, máš ji rád?“
„Mám. Sám tam občas chodím.“ Dojde dozadu pro druhou židli, Podívá se na kytici lučních květin. Vezme ji taky a postaví na pracovní stůl, který je mimořádně prázdný.
„Děkuji. Jarní závitky, polévka, trochu pikantní, kuře na mandlích a houbami a bílá rýže.“
Jako vždy si myslí, že je Otesánek. „Vezmeš si doufám se mnou.“
„Mohu?“
Proč nemůže být drzejší, hrubější, sobečtější? Proč musí myslet na něj jako první a potom na sebe? Proč doprčic nemůže být jako jiní? Věděl by jak se k němu chovat. Takto má pocit, že se koupe v trapasu, že je otesancem, hrubiánem. „Jasně.“ Mlčky rozdělí jídlo na dvě poloviny. „Tak povídej, jak se ti tam líbí? Co si vzpomínám, tak jsi měl vždy rád knihy.“
„To mám. Stejně jako květiny. Vyučil jsem se prodavačem. Moc mě to bavilo a maminka mi našla tohle místo. Všichni jsou tam na mě moc hodní. Knihy mám rád. Dělám tam skoro všechno. Dneska odpoledne mám volno, proto jsem sem přijel.“
„Jak jsi mě našel a neříkej, že u babičky Weinerové.“
„Omlouvám se, trochu jsem lhal, ale našel jsem tě v telefonním seznamu podle květinářství. Pamatuješ, jednou jsi mi o něm říkal. Tak jsem to risknul. Netušil jsem, že je tak krásné a velké, ale proč jsi tu sám?“ Rozhlíží se po velké prodejně.
Patrik se podívá jeho očima. Venku ve stojanech květiny, protože je teplo a jasné barvy přitahuji zraky kolemjdoucích. Na jedné straně jsou květiny, které jsou v akci. Nedávno měl tam petrklíče, teď jsou tam narcisky, tulipány ve džberech, i když ty jsou už poslední. Teď tam je poslední kbelík s malými tulipánky, ale odpoledne přivezou další várku. Dobře se prodávají a zářivým barvám prostě nikdo neodolá. Jen na chvilku si domu přinést kus jarní přírody. Ve vitríně na jedné straně, tam kde je pokladna není nic, ale na straně, kde má pracovní stůl, jsou vystavené květiny v květináčích, které kryji vnitřek. V popředí má orchideje. Uvnitř je pokladna s pultem a pracovní stůl. Vzadu má chladničku a průchod do domu, který je nad ním. Dřív, když ještě květinářství vlastnil otec, tak bylo to tady poloviční, ale on to rozšířil o nevyužité prostory, takže celý spodek pětipatrového domu tvoří květinářství U Weineru.
Založil je už jeho praděd za první republiky. V té době bylo jedno z nejznámějších ve městě. Přežilo i válku, kdy nebylo nic jisté. Když přišlo znárodnění, bylo jim vše zabaveno. Po restituci se o vše tahali, ale děda nakonec vyhrál, i když mu to podlomilo zdraví. S otcem opět otevřeli květinářství, ale už té slávy jako za první republiky nezískali. Až on se pokouší o nemožné, ale možná se mu to podaří. Dům i květinářství je na výhodné ulici, prakticky na hlavní třídě, ale kousek schovaný v boční uličce. Proto má taky na hlavní třídě velký stojan oznamující, aby neminuli květinářství. Zatím se mu daří, i když některá jiná květinářství padla.
„Sám? Ani nevím proč. Asi bych nevěděl co s časem.“
„Neměl bys tolik pracovat nebo se upracuješ. Viděl jsem tvé otevírací hodiny. Pracuješ dokonce v neděli.“
„Lidi rádi chodí na procházky a v jednu zavírám. Taky ve středu mám odpoledne zavřeno.“ Je to kvůli tomu, že potřebuje dojít na úřady, které v ten den mají nejdelší pracovní dobu. Nechápe, proč se brání. Co mu vlastně do toho je?
„Já vím, promiň mi to. Chutná ti to? Proč jsi vlastně přestal jezdit k babičce? Čekal jsem tě. Tři roky ses tam neukázal.“
Patrik se usměje, i když cítí, že v něm všechno tuhne. Zatraceně, co mu má říct? „Škola, otec onemocněl, hodně věcí. Taky jsem začal pracovat v podniku. Už jsem si nemohl dovolit jezdit k babičce.“ Od té doby co odjel, ji neviděl.
„To je škoda. Zmizel jsi tak náhle a potom i my, ale příští rok jsem tě čekal. Jezdil jsi tam dost dlouho.“
„Prostě to nešlo,“ řekne podrážděně Patrik. Nabere si kuře s mandlemi. Proč tu musí být, proč mu musí připomínat, jaký byl. Ne, že by získal z ničeho nic svatozář, to ne, ale osobně si myslí, že se krapet polepšil, i když může se někdo jako on polepšit? Na konci života získal svědomí. Chacha…
„Omlouvám se…“
„Dominiku, nemusíš se omlouvat. Není proč. Proč to děláš?“
„Já vlastně nevím,“ zamumlá Dominik. „Asi je to slušnost, nevím. Mám ještě zákusek.“
Patrik si povzdechne. Vždy myslel na to, aby se měl dobře. Pokaždé, když se viděli a nebylo to tak často, nosil z domu svačiny, které ho nutil konzumovat.
„Musím běžet domu, ahoj. Budeš tu zítra?“ optá se, zatímco ubrousek z rohlíku schová pečlivě do kapsy.
Automaticky to potvrdí. „Jo budu.“ Za půlhodiny se zvedne. Nějak nemá důvod dál poslouchat pěkný hlas nějakého zpěváka. Je mu jedno, kdo sedí na druhé straně. Je tu podivné ticho, občas přerušované skřeky divokých zvířat. Rychle se vrátí k babičce.
„Měla jsem strach.“
„Ale, babi, byl jsem na procházce.“
Babička spráskne ruce. Čiperně se zvedne, aby ohřála jídlo. „To musíš mít velký hlad. Sedni, hned ti něco připravím a kde jsi byl?“
„U tří křížků.“
„Až tak daleko?“ podiví se.
„Jo jeden turista mi to ukázal, tak jsem si tam vyšel. Vědět, že je to tak daleko, nikam nejdu.“
„Potom se musíš podívat k Dračí sluji.“
„Co je to?“
„To je jeskyně, kde je vyrytý drak. Podle pověsti tam kdysi dávno sídlil a požíral vše, co se páslo. Lidé se sebrali a ubili ho.“
„A co se s ním potom stalo?“
„Podle pověsti ho spálili. Tak lívanečky. Chceš na ně tvaroh?“
Sladké jídlo? Ježíš, to by snad nežral ani pes, ale poslušně si nabere. Pustí se do nich. „Výborné,“ pochválí s plnou pusou. Dominik měl pravdu. To nebyl kupovaný džem, ale určitě domácí. Je výborný. Po večeři se uvalí na postel, kde přemýšlí, co má dělat, ale zítra bude úterý a hospoda je otevřena. Aniž se převleče, usne jako špalek.
Ráno se podívá do zrcadla. „Nikdo by vás nechtěl…“ nebo jak to říkala ta holka. Vypadá dobře, tak co chce? Nechápe, co je na něm špatného. Žaludek se přihlásí o právo. Podívá se na hodinky. Devět hodin. Co bude dělat, než otevřou hospodu?
„Běž se podívat do Dračí sluje.“ To zrovna! Ona a turistika to je jako on a holka. Prostě k sobě nepasuji.
„Je krásně, Patriku. Nechceš se zajít podívat k rybníku? Chodí tam všichni.“
„Ne díky. Bude něco k snídani?“
„Hned jak se podívám, zda něco slepičky snesly, udělám smaženici. Takovou ve městě nemáte. Měl bys ses trochu opálit, i když za mého mládí to nebejvávalo, ale všichni tam chodí,“ radí mu babička zkušeně, zatímco v ruce má ošatku a sype slepicím zrní. „Puti, puti potvůrky, tak puti.“ Vyklepe ošatku na jednu hromadu, ke které se ihned seběhnou všechny obyvatelky dvorku. Horlivě kolem sebe klovou.
„Tak jo.“
„To je dobře. Připravím ti ručník. Uvidíš. Sammy, není to strašné jméno, tam je den co den a vypadá jako mouřenín. Dneska prej je to moderní.“
On nechápe, co na tom lidi vidí - sedět u vody a čumět na modrou hladinu. On si raději dá pivko, posedí ve stínu, popřípadě někoho svádí.
„Našla jsem deset vajíček. Kolik budeš chtít?“
„Asi dvě.“
Babička vejde do stařičké kuchyně. Patrik se vyhoupne na linku a zírá, jak dělá smaženici. Zívne. Možná by si mohl lehnout. Podívá se na trhací kalendář. Ještě měsíc naprosté nudy, ale zítra opět vstane k jedné hodině a bude to.
Po jídle jde k vodě, kde si rozprostře ručník, lehne si a zírá na ostatní. Nakonec usoudí, že to není tak špatná zábava, když si všimne jednoho pěkného kluka. Voda vykonala své a plavky mu pěkně přitiskla k tělu, takže je vše vidět. Olízne si rty. Vůbec si neuvědomí, jakou má žízeň.
„Spálíš se,“ uslyší protivný hlas. Zasténá. Má dát vědět, že ho zná?
„A co má být?“
Dominik se vedle něj posadí. „Já jenom, že tě to bude bolet a musíš zůstat v posteli, hodně pít. Maminka mi taky chladila čelo.“ Svraští obočí, jak vzpomíná.
Patrik se pohne. Uvědomí si napjatou kůži. Podívá se vedle sebe, když si uvědomí nebetyčný rozdíl opáleného těla a bílého. Odkašle si.
„Určitě hodně pracuješ, proto nejsi opálený, ale maminka říká, že se musí to dělat s mírou.“
Práce? Odporné slovo! Kde to jako vzal? Proboha ten je úplně vedle. „Kdo je to?“ optá se raději, když vedle něj přistanou na dva ručníky dvě opálené holky.
„Čau, Domi! Máš nového přítele?“ zavtipkuji.
„Ano mám. Bydlí u babičky Weinerové a hodně pracuje.“
„Aa v tom případě potřebuje tohle!“ Hodí mu opalovací krém. Patrik ho chytí. Pochopí, že Dominik narážku na přítele vůbec nepochopil.
„Díky moc.“ Začne se mazat. Holky si ho dál nevšímají. Dominik ho sleduje, jak se maže. Patrik si uvědomí, že mu to dělá dobře, když někdo se na něj dívá.
„Ale přesedlal jsi na mláďátka?“ Na okraj ručníku žuchne tělo opáleného mladíka. „Už to nebude ono,“ prohodí mimochodem.
„Nech toho, Marti. Je to jen kluk. Asi nemá co dělat, akt se na mě přilepil.“ Je mu jedno, že Dominik vedle něj sedí.
„Aha. Přijdeš dneska?“
„Jasně.“
„Tak čus. Jestli se budeš nudit,“ sklouzne výsměšným pohledem po Dominikovi, ale Patrikovi je to nepříjemné, „tak přijď na druhou stranu. Mám tam něco speciálního – jen pro tebe.“ Vstane. Patrik se po něm podívá. Vyschne mu v krku. Moc dobře ví, že si Marti rád zpestří život i nějakým klukem a tohle je pozvánka, kterou se neodmítá. Nejspíš se nudí, ale jemu je to jedno.
Chvilku čeká.
„Kdo to byl?“
„Kamarád,“ odsekne. Už se nemůže dočkat toho speciálního dárečku.
„Nelíbil se mi, omlouvám se, ale on je tak divný a jak se díval – mám z toho husí kůži.“ Nastaví mu před oči štíhlou opálenou ruku. Patrik se na ni lhostejně podívá. Nic moc. Hubená ruka vyžlete, zatímco Martího ruka je svalnatá, prostě ruka, která ho přitahuje.
„Nic. Musím jít!“ Sklepne ručník. Šikovně ho drží pod sebou, protože celou dobu si představoval, jak si to spolu rozdají.
„Ahoj. Nechceš tu ještě zůstat?“ ptá se ho smutně Dominik.
Patrik ho neposlouchá. Vyrazí jako by šel k babičce. Dominik ho sleduje. Je mu smutno.
„Domi, nech ho bejt, ten není pro tebe!“
Dominik se otočí na Hanu a Mílu. „Ale on potřebuje, aby se o něj někdo staral,“ řekne tiše. Holky zmlknou. Podívají se na sebe. Mají co dělat, aby se nerozesmály. On potřebuje jediné a bylo to vidět, jak odtud spěchal.
„Domi, pojď mezi nás. My chceme, aby se o nás někdo staral, že, Hani?“
Hanka zvážní. „Víš, bylo by to hezké.“ Domi se zamyslí, potom se zvedne. „Později, omlouvám se.“
„Tak z toho jednou vyroste kusanec,“ prohodí zamyšleně Míla.
„To už je teď a hodnej. Možná až trochu moc. Hele, namaž mi záda“ Rozváže si šňůrky hnědých bikin, odhrne si na stranu dlouhé hnědé vlasy.
„Jo, je moc hodnej.“
Patrik se zatím stočí k lesu. Pospíchá, jak může na protější břeh. „Tady!“ Patrik jde k Martímu. „Tedy tobě stojí!“ řekne. Bez rozpaků Patrikovi sundá plavky. Penis se postaví do pozoru. „Tak kdopak měl na tebe takový vliv? Já nebo on?“
„Neblbni, je to vyžle. Děti nesvádím. Ani nevím, proč se na mě přilepil. Tak co bude nebo nebude?“
„Jasně že bude. Máš gumu?“ Ptá se na rovinu Patrik. Poklekne a vezme ho do pusy. Zkušené ho přejíždí rukama i ústy. Za chvilku Martímu hezky stojí.
„Tady máš!“ Zamává mu před očima lesklým sáčkem.
Patrik ho vezme, hned si ho dá pusy, roztrhne obal a navleče. Je mu jedno, jestli ho někdo vidí nebo ne. Namaže si penis a zadek s dírkou, který má před sebou. Pomalu do něj pronikne.
„Jo! To je vono. Kurva, šoustáš lépe než kdokoliv jiný.“
„Opravdu?“
„Jasně.“ Stojí opřen o strom. Úkryt objevil už dávno a zjistil, že sem není vidět. Patrik vykřikne, jak do něj vystříkne. Potom se Martin otočí a Patrik poklekne. „Pěkně do pusinky,“ zašeptá s očima v sloup, zatímco mu ho Patrik dovedně kouří. „To je ono, kurvičko. Jen si ho dej pěkně hluboko,“ šeptá mu, zatímco mu tiskne hlavu do klínu. „Jen to spolykej! Všechno jasné!“ Vykřikne, drží mu hlavu v klíně. Patrik to vše spolyká.
„Jsi fakt nejlepší. Kouříš jak profesionál.“ Patrik se postaví, sroluje gumu, pohodí do křoví k dalším. Martin vytáhne cigarety, nabídne mu.
„Ne díky.“ Vezme si mentolový bonbon. Oba stojí, dívají se před sebe.
„Tak se měj, večer v hospodě.“
„Jasný. Bude tam Míša?“
„Jasně. Snad puso, nežárlíš?“ rozesměje se. Na nic nečeká a odchází. Patrik cumlá bonbon. Co teď? Asi se vrátí opalovat. Povzdechne si, sebere ručník, natáhne si šortky. Ještě by si dal klidně druhé kolo, ale ví, že to Martin nesnáší. Ošoustat, vykouřit a hotovo. Na nějakou dobu mu to stačí. Vůbec neví, proč to Martin dělá, protože všichni vědí, že chodí s Míšou.
Vezme pohozený ručník a pomalým krokem jde k babičce. Možná tam už bude oběd. Dojde na dvorek, sesune se na lavičku a mohutně zívne.
„Jdeš na oběd, Patriku?“ optá se babička. Je ráda, že ho tu vidí.
„Jo, babi.“
„Výborně budou, španělské ptáčky. Máš je rád?“
„Ale jo, babi.“ Lhostejně se dívá před sebou. Uspokojil se, ale zanechalo to v něm divnou nechuť. Jsi blázen, vynadá si v duchu. Bylo to skvělé.
Večer jde do hospody U tří kohoutků. Na Dominika si nevzpomene. Baví se, až do ranního kuropění, neboli pije jako duha. Občas ho vidí z dálky, ale k rybníku už nejde, protože se mu nechce trávit koukáním na modrou plochu rybníka.
Dva dny potom co byl u rybníka, potká s Martinem, Jirkou a Hankou Dominika. Oba se zasmějí, když ho vidí postávat u stromu.
„Hele, asi čeká na svou lásku.“
„Tohle vyžle? Kdo by ho chtěl?“
„Taky nejsi zrovna Brad Pitt,“ neodpustí si Hanka rýpnutí.
Patrik nechápe proč je mu blbě. Míří rovnou k němu, ale navrhnout, aby šli jinudy, už nemůže.
„Patriku, počkej!“ zavolá Dominik, který ho spatřil. Běží k němu.
„Hoj, ty ho znáš?“ Všichni ze zvědavosti zastaví a čekají.
„Mám pro tebe svačinu!“ Dominik radostí, že ho vidí, mává sáčkem.
Martin s Hankou se rozesmějí, až se zalykají. „Hele, to je snad tvůj brácha?“
„Neznám ho. Mizíme,“ zamumlá a vezme nohy na ramena. Za ním Hanka s Jirkou a Martinem.
Dominik zastaví. Neví, proč odchází. Zamračí se. Něco snad udělal? Patrik se za ním otočí. Vypadá tak sklesle. Zavrtí hlavou, odežene špatný pocit. Je to jen vyžle, co za ním dolejzá.
„Ala, hop a je to. Měli jenom pudink, omlouvám se.“
„Dominiku, proč se omlouváš?“
„Nevím, říkal jsem ti…“
„Tak toho nech. Cítím se blbě.“
„Omlouvám se, ale nechtěl jsem,“ ozve se kajícně Dominik. „Vzal jsem vanilkový a čokoládový,“ snaží se zamluvit své omlouvání. „Který chceš?“
Patrik se dívá na pudink, který nejspíš měl někdy v pěti letech. Je to už tak dávno, že si nevzpomíná, jak chutná. „Vyber si, který chceš ty.“
„Když já nevím! Mám rád oba.“ Rozzáří se. Prohlíží si je, jako by to byl poklad.
Patrik se usměje pod vlivem jeho výrazu. S ním nikdy nebyl smutný. Domi je prostě jenom jeden. Je neuvěřitelný, že se k němu chová tak jak chová. Jiný by ho hodil přes palubu ve stejný den, kdy nepřišel na jeho schůzku, On ne. Neuvěřitelně trpělivý. „Tak víš co? Rozdělíme se o to.“
„Dobrý nápad. Jen nevím, kam to dáme. Máš nějaké talířky? Nemusíš ještě otevírat, že ne.“ Domi se bojí, že tahle neuvěřitelná chvilka skončí.
„Ne, ještě ne, ale za deset minut ano. V klidu si to sníme. Co chceš k pití?“ Zajde do lednice, kde v rohu má pití.
„Mohu vodu?“
„Ochucenou?“ volá za ním. Vybírá, která by mu mohla chutnat. „Jakou máš rád?“
„Pomerančovou,“ uslyší za sebou. „To máš super velkou lednici. Krásné, ale není jim zima?“ optá se zvědavě, když klouže po růžích a dalších květinách.
„Kdepak. Takhle by se dalo říct hibernují, ale taky mají omezenou životnost. Pomerančovou. Je tu zbytek.“
„Nebudu ti ji brát, proboha.“
„Dominiku, mám tady ještě šest láhvi. Vezmu si grepovou. Tu mám rád.“ Je mu zvláštně, když za ním tak stojí. Zavře lednici. U stolu rozlije do skleniček, které tu má. Přiťuknou si. „Na setkání.“
„Na setkání.“ Dominik se na něj zkoumavě podívá. Potom se napije. „Hodilo by se spíš šampaňské. Po tolika letech.“ Chvilku uhýbá očima, potom se na něj nesměle, ale pevně podívá. „Víš, já bych se chtěl optat…“ zmlkne.
„Ano?“
„Zvu tě na večeři.“
Patrik ho zkoumá. Proč ho zve na večeři? Co je to za nápad? „Bohužel nemohu.“
„Aha a zítra?“
Patrik lehce trhne. „Bohužel.“
„Pozítří,“ optá se skoro zoufale. Skleničku už dávno položil na stůl, ruce pevně svírá v klíně.
Patrik si vzpomene na slib jhem matce. Moc jich nikdy nedodržel, ale tenhle by chtěl. „Bohužel, taky ne. Budu muset otevřít,“ řekne, když zahlédne zákaznicí, jak se přehrabuje v zbylých tulipánech.
„Počkej. Máš někoho?“
Patrik ztuhne. „Ne, momentálně nemám žádnou dívku.“
„To je dobře. Ale neptám se na holky, ptám se, zdá máš nějakého přítele.“ Dominik zadrží dech. Co odpoví?
Patrik má sto chutí odpovědět, že má, ale další lež… Už i tak tvoří obludnou pyramidu, která hrozí, že se skácí. „Nemám.“ Obrátí cedulku. Dominik všechno uklidí do tašky. Nadechne se. „Chci být tvým přítelem, rozumíš?“
Dveře se otevřou, zvonek zazvoní. Co mám dělat, pomyslí si ohromený Patrik. Chápe to dokonale, co po něm chce. Ale jak? Jak to zjistil? Řekla snad mu něco matka? Blbost. Ta kdyby věděla, že tu je, nejspíš by na něj poslala komando smrti.
„Počkej!“ zavolá za ním.
„Ahoj!“ Dominik se s úsměvem obrátí, zamává.
„Kolik za ty tulipány?“ optá se netrpělivě starší žena. Patrik se na ně podívá. „Deset korun. Zabalím vám je.“ Vezme je, zabalí do jemně lila květovaného obalu s jeho logem. Podá ji, vezme desetikorunu, kterou nedbale hodí do kasy.
Dominik chce být jeho přítelem. Sen, který snil, když byl tam poslední léto, ale taky sen, který se nikdy nesplní, protože jedním tahem pera si ho zničil. Nerozumí tomu. Nechápe tomu.
Když uzavře kasu a jde zavřít dveře, klika povolí a on uvidí ve dveřích Dominika. Ohromeně se na něj dívá. Ještě nikdy ho tak neviděl. Tmavošedý oblek, jemně proužkovaná fialově bílá košile, tmavší barvy kravata. Když s ním byl, vždy chodil v šortkách popřípadě džíny, tričko. Nijak neuvažoval o tom, jak chodí mimo prostředí, které zná.
„Ahoj, určitě máš hlad.“
Patrik si přizná, že má zatraceně velký hlad, ale úplně na něco jiného. „Říkal jsem ti…“
„Budu tu chodit každý den,“ varuje ho s nakažlivým úsměvem.
Klika povolí. „Máme zavřeno. Počkejte, omlouvám se, co to bude?“
„Jsem ráda, že máte otevřeno. Jdu do divadla a nemám kytku. Je premiéra, víte.“
„Aha. Prosím, chcete si počkat nebo si vezmete už připravenou? Odvede ji na místo, kde jsou vázy s kyticemi, které se neprodaly.“ Žena v dlouhém kabátě si je prohlíží. „Ty frézie. To bude ono.“
„Čtyři sta dvacet.“
Žena na pult položí pětistovku. „To nechte být, ale můžete mi ji zabalit?“
„Děkuji. Celofán a stuha.“ Vezme ji k pracovnímu stolu. Je rád, že se kytice prodala, protože je krásná.
„Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste ještě měli otevřeno. Všude jinde mají zavřeno a ty květiny v hypermarketech to je děsný. Je krásná.“ Patrik ještě scvakne igelit.
„Perfektní. Děkuji moc.“ Dveře se opět otevřou a zavřou.
„Půjdeš se mnou na večeři? Na přivítanou.“
„Tvoje matka to ví?“ Vytáhne koš, smete do něj zbytky stužky, stonku a celofánu. Zpoza pasu vytáhne utěrku a pečlivě ho utře.
„Moje matka?“ podiví se. „Co ta má s tím společného?“
„Nic. Já…“ Jednou půjdu, řeknu, že není můj typ a bude to. „Tak dobře.“
Dominikova tvář se rozzáří. „Děkuji. To jsem rád. Mám tu auto, vezmu tě někam, ale ještě to tu nemám dobře zmapované. Myslíš, že bys mi pomohl?“
„Jistě. Pojedeme k Bílé huse. Vyhovuje ti to?“ Dobrá ne příliš drahá restaurace.
„Jistě. Určitě bude dobrá. Jak ses vlastně dostal do toho města?“ optá se zvědavě. Pochybuje, že by jeho matka ho sem poslala dobrovolně. Za tím určitě něco bude, protože na rozdíl od Dominika perfektně ví, kde bydlí. Nechá rozsvícená bodová světla, která osvětlují nápisy a květiny. Člověk nikdy neví, kdy v noci kolem někdo půjde a všimne si ho. Na dveře spustí roletu, protože i když je na hlavní třídě, už se mu párkrát stalo, že se dobývali dovnitř.
Vyjde ven. Obdivně přeběhne po černém malém dvoudveřovém kupé. Nádherné auto. Dominik k němu zamíří.
„To je tvoje?“
„Krásné, že? K narozeninám. Myslím, že je to pro mě zbytečné. Nejraději jezdím na kole, to víš.“
„Jo vím.“ Posadí se vedle řidiče. Pohledem sklouzne po interiéru. Uvědomí si Dominikovu vůní. Je úplně jiná, než kterou si pamatuje. Tdhy voněl jako kluk, dnes to voní mužem.
„Nechceš si někdy vyjet na výlet?“ optá se, zatímco si zapíná pás. „Budeš mě muset navigovat.
Bylo to druhým rokem. Otec ho zas poslal za trest k babičce na prázdniny, ale tentokrát jel rád. Poslední loňské dny vše změnily a to díky Dominikovi. Kupodivu na něj celý rok myslel. Možná i proto netáhl z jedné hospody do druhé, i když flámoval hodně. Kdo ví. Byl zvědavý, zda tam bude. Sotva otec odjel, nechal zavazadla uprostřed obývacího pokoje a zmizel. Nejdřív se šel přivítat s rybníkem. Byl tam. Starší, vyzrálejší. Už nebyl sama noha, sama ruka. Hlas se prohloubil, účes změnil na jiný, ale oči se zůstaly stejné - nevinné.
„Patriku!“ zvolá Dominik sotva ho uvidí. Rozeběhne se k němu a skočí kolem krku. „Ty jsi tady? Povídej, jaké to bylo a kdy odjíždíš? Jsem tak rád, ale nic sebou nemám. Nečekal jsem tě tak brzy.“
„Nic nemáš?“ Moc nechápe, o čem to mluví.
„Svačinu. Před chvilkou jsem ji snědl. Dostal jsem hlad,“ povídá omluvným tónem.
„Aha, to nevadí.“ Stále stejný, stále pozorný, nezměnil se. Fyzicky ano, ale duševně ne. Stále jako by se díval na svět růžovými brýlemi. „Přineseš příště. Ahoj, kluci!“ Pustí Dominika, jako by tu nebyl a jde za ostatními, kteří se rozvalují na dekách a dívají se co se děje. „Marti, jak se máš?“
„Ženatý!“ zvedne ruku a Míša taky. Na prstech se zatřpytí zlaté kroužky.
„Gratuluji. Jdu vybalit a večer jako obvykle?“ optá se celé party.
„Jasně.“ Patrik se podívá na Martího. Je zvědavý, zda se změnil nebo ne, ale má tušení, že ne.
„Hele, máš za sebou vocásek.“
„Aha, to je Dominik.“
Tan nesměle na ně zamává. „Ahoj. Zase večer?“ optá se dychtivě.
„Jasně.“ Dominik odběhne. Ještě mu zamává a zmizí.
„Tedy nevím, nevím. To se chceš rozpůlit nebo co?“ optá se Jarča, přetočí se na břicho a vystaví malé bílé trojúhelníčky, z kterých se to opravdu po všech stranách dere ven.
„Cože?“
Smích. „No když budeš s námi, jako budeš se svým Vocáskem?“
„Aha. Ten počká. Tak čus večer.“ Zamává jím. Dát přednost Dominikovi před nimi? Ani nápad.
„Hej, počkej!“ zaslechne. Otočí se k rybníku. Martí se nese jako tygr. Stále vypadá stejně. Černovlasý vypracovaný typ. Přesně takové jaké má rád. Přijde k němu blíž. „Co kdybys za hodinku se objevil na starém místě?“
„Jsi ženatý,“ podiví se. „To fakt chceš pokračovat?“
„A má bejt, pusinko? Za hodinku.“ Odběhne k partě. Patrik ho udiveně sleduje, ale potom pokrčí rameny. Jemu je to jedno. Dyť o nic nejde, jen o to jak nejlépe si to užít. Doběhne k babičce.
„Ahoj, babi. Večer jdu pryč.“
„Ale budeš tu na večeři?“
„Jasně. Jdu k rybníku.“ Rychle vnese kufry do zatuhlého pokoje. Otevře okna, aby se vyvětralo, ale pochybuje, že to pomůže. Za chvilku je už na cestě ke skrýši, kde si užívají už nějaký čas.
Sleduje, zda tam někdo není, ale okolí je prázdné. Postaví se k stromu. Po chvilce vyleze z vody Martin. Rozhlédne, potom se podívá po okolí. Zaleze do křoví.
„Čus.“
„Podvádíš ji?“
„S chlapem to není podvod,“ prohlásí, zatímco si stáhne plavky ze svalnatého zadku. „Musím přiznat, že mi to docela chybělo a na mrtvo to není ono.“
„Nějak nechápu. Na mrtvo?“ Pohladí ho po zadku. Nemůže se dočkat, až ho tam zasune. Rozkošná prdelka, pomyslí si.
„Co je ti?“
Patrik k němu zvedne hlavu. „Co je?“
„Dej ho tam, jo. Chci to mít za sebou.“ Patrik se na něj chvilku nechápavě dívá, ale potom vytáhne z kapsy kondom. Rozdělá ho, natáhne si ho na penis, který se nedočkavostí chvěje. Z druhé trochu lubrikačního gelu.
„Doprdele, to je vono. Jen to pořádně dělej! Tomu se říká šoustání.“ Vzdychá, zatímco rukama je opřený o strom. Patrik zasténá, vytáhne ho ze zadku, když ho Martin donutí kleknout. „Hezky si ho tam dej, kurvičko. Pěkně celého.“ Rozcuchá mu vlasy. Patrik si ho vezme do pusy. Rukou podebere koule, sevře je. „Kouříš ho lépe než Míša. Hezky se ti do ní udělám, to ona nechce. Prej je to hnusné. Hezky hluboko. Jo to je přesně ono. Jsi taková malá děvka. Líbí se mi to, jak to děláš. Jo už budu, do prdele!“ vykřikne, přitiskne si Patrikovu hlavu ke klínu. Patrik všechno spolyká. Potom se zvedne. Stáhne si kondom, pohodí ho do křoví.
„Úžasné. Děláš to skvělé.“ Chce něco říct, ale rozmyslí si to.
„Mohl bys ses holit,“ zamumlá, když si tahá chloupek z jazyka.
„Hele, buď rád, že ti někdo dovolí to tady dělat, tak si nestěžuj. Jdu si dát cigáro. Čau.“ Patrik s kalhotami dole se opře o strom. Zavře oči. Dnes nemá bonbon, nic. Jde k rybníku, klekne si, aby si vypláchl pusu. Podívá se na odraz na hladině. Nad ním se objeví vážná tvář. Je nějak divně unavený, že se ani nelekne.
„Jsi v pořádku?“
„Jasně, Domi. Jsem. Jenom jsem po cestě trochu unavený.“
Dominik se k němu posadí s pokrčenými koleny. Patrika teprve teď napadne, zda něco viděl nebo ne, ale oba si ověřovali, že tam není vidět. Posadí se vedle Dominika. Ten se podívá na velký strom, který tu roste, ale nikdo k němu nechodí.
„Počkej tu!“ poručí mu. Patrik si lehne do trávy, pozoruje bělostné beránky na obloze. Dominik někam odběhne. Za chvilku se vrátí udýchaný. „Tady máš.“
Patrik otevře oči. „Jablko?“
„Není tak sladké, ale moc dobré a má spoustu vitamínů. Doktor mi to povídal. Potřebuji prý hodně vitamínů.“
Patrika poprvé napadne, zda je Dominik úplně v pořádku. Svraští obočí. Vezme ho.
„Počkej, tak se to nedělá.“ Vezme ho a začne ho velmi soustředěně leštit o tričko.
„Proč to děláš?“
Dominik k němu udiveně zvedne oči. „Je lepší. Ochutnej teď.“ Patrik si do něj kousne. Není vůbec jako z obchodu. Trochu trpké, ale šťavnaté.
„Díky, je moc dobré.“
Dominikova tvář se rozzáří. Lehne si vedle něj. „Vidíš, tamto je beránek a za ním stádo oveček. A tamten velký zlý mrak je pes, co je hlídá. Tamto zas vlci, kteří chtějí sníst beránky, ale pes jim to nedovolí.“
„Bude pršet.“
„Nebo je to velký černý drak, který chce unést beránky do své ohrady a potom sníst.“
„Máš rád knihy, že?“
„Miluji je, jak to víš?“
Patrik si pomyslí, že je to očividné. „Vyprávěj ještě něco!“ Poprosí ho, aniž ví proč. Dominik začne vyprávět, až se Patrikovi začnou klížit oči. Zívne si, když najednou spadne kapka, potom druhá.
„Schovat se!“ zvolá vesele Dominik. Utíká k velkému stromu. Patrik za ním. Dívají se na průtrž deště. Patrik se podívá na promočeného, ale vůbec ne vzteklého nebo naštvaného Dominika. Uvědomí si, že každý jiný by nadával, až by se hory zelenaly, ale Domi ne.
Dominik se opře o strom, kde před chvilkou byl s Martinem. „Za chvilku to bude pryč, ale lidé na druhém břehu, musí odejít. Budou nadávat. Proč nemají rádi déšť?“
„Ty ho máš rád?“
„Mám,“ přikývne Dominik. „Je krásný nemyslíš a vzduch je úplně jiný. Takový krásný. Všechno je zelené. Prostě krásné a zlý drak odejde. Zbudou jen veselí malí beránci, kteří se nemusí ničeho bát.“
Patrik místo toho studuje odhozený kondom. Nahne se a sebere ho. Strčí ho do kapsy. Později ho vyhodí.
„Mohl by to být i zlý černokněžník, který se snaží, aby lidé měli špatnou náladu, ale beránci v čele s velkým bílým psem ho pokaždé porazí.“
Patrik se dívá na jeho zasněný výraz. Tričko přilehlo k tělu, šortky taky, vlasy má zplihlé a na řasách se třpytí malé kapky vody. Dominik si otře obličej. Usměje se.
„Co kdybychom si někam vyjeli na kolech? Máš ho? Jestli ne, můžeme si ho od někoho půjčit.“
„Jet na kolech?“
„Ano. K Dračí sluji, nebo k Třem křížkům nebo k Vílí studánce. To je můj název, ale je krásná.“
Patrik přikývne. „Ale budeš mě muset navigovat.“
„Co je to navigovat?“ Patrik se zahledí na krajinu. Déšť opravdu přestává, vzduch je provoněn a vše kolem je daleko zelenější, ale jemu je tak nějak smutno. Proč si tohle neuvědomil dřív? Velká kapka spadne z listu stromu a rozprskne se na obličeji Dominika, který se rozesměje. Tehdy se zamiloval poprvé v životě, ale to si uvědomil, až o hodně později. V době, kdy už čas nešel vrátit.
„Myslím, že nebudu moci. To víš práce.“ Schovává se za ní jako každý zbabělec.
„V neděli odpoledne nepracuješ,“ argumentuje Dominik. „Doprava nebo doleva?“
„Doprava,“ zabručí. Zahnou, ujedou sotva deset metrů, když se před nimi objeví nápis U bílé husy. Zaparkují. Dominik zavře auto.
„Je to tu pěkné.“
Hlavně diskrétní, pomyslí si Patrik. Znají ho tu. Vejde dovnitř. „Je už otevřená zahrádka?“ optá se servírky, která ho vítá s úsměvem.
„Pro vás ano, ale nebude vám tam zima?“
„Když tak se později přestěhujeme dovnitř.“ Usadí se na zahradě do pohodlných ratanových křesel s polštářky. Servírka jim přinese jídelní lístky.
„Je tu krásně.“
„To ano.“
„Nemyslel jsem, že můžeš řídit auto.“
„Zkoušky jsem udělal, jsem… Omlouvám se, ale jsem v pořádku. Jen se občas zapomenu.“ Pousměje se, jako by to byla normální věc..
„Vyrostl jsi.“
„To je fakt. Už nejsem ta samá noha a ruka. Snažil jsem se,“ zamumlá bez důvodu. Svraští obočí. Patrik si vzpomene, kolikrát mu ji vyhladil. Nespočítaně, ale nebylo to kvůli tomu, že by se zlobil, ale spíš kvůli tomu, že když se soustředil, na vše zapomněl. Usměje se. V tu samou chvílí se na Patrika podívá Dominik.
„Jsi krásný, když se směješ. Měl bys častěji to dělat.“
Patrik zrudne. Tohle mu ještě nikdo neřekl. Absolutně neví, co na to říct. „Díky moc.“
„Je to pravda. Dám si husí jatýrka na šalotce a k tomu bramboráčky.“
„Dám si to stejné. Víno červené a pro tebe?“
„Vodu, řídím,“ řekne s omluvným úsměvem k servírce.
Ta celá roztaje. „Samozřejmě. Chcete nějakou určitou značku. Jemně perlivou nebo perlivou?“
„Dobrou vodu jestli máte, neperlivou. Řídím, víte.“
„Samozřejmě.“
O tomhle je celý tenhle život. Stačí jeho úsměv a svět mu leží u nohou, včetně mě, pomyslí si Patrik, který sleduje, jak rychle okouzlil jindy nepřístupnou Renatu. Ta odejde. Za chvilku už mají před sebou pití. Renata jim rozsvítí louče, takže krásně osvětlují zahradu, na tvářích jim hrají odlesky plamenů. Osamí. Patrik se napije.
„Jak jsi zjistil, že jsem gay?“ optá se tiše Patrik. Rád by to věděl.
Dominik zrudne. „To je jedno, ne?“
„Tohle ví jen pár lidi. Kdo?“ dožaduje se odpovědí. Chce to vědět, protože pokud mu to prásknul Martin, tak ho zabije.
„Patriku, já, no… uch… Viděl jsem vás.“
Patrik nechápe. Jako co viděl? Hlavu má úplně vymetenou.
„Já to věděl, že jsem to neměl říkat, ale mysleli jste, že jste tam sami.“
„Ten strom,“ pochopí teprve teď Patrik. Udělá se mu nevolno, když si uvědomí, co viděl.
Dominik přikývne hlavou. Vzpomíná si je, jak je viděl poprvé. Sledoval Patrika, protože měl o něj strach. Tichounce zalezl do toho křoví. Bál se, zvláště když uslyšel divné zvuky. Potom, ale jenom seděl a nedýchal. Tak spokojený výraz snad ještě neviděl. Uvědomil si, že by tam neměl být, ale nemohl se od té scény odtrhnout. Potom kdykoliv si na to vzpomněl, tak se mu břicho sevřelo a jen si to přehrával v mysli. Až později nastoupil místo Martina on. „Já se musel dívat. Omlouvám se. Neodolal jsem. Bylo to úžasné.“
„Chápal jsi to vůbec?“ optá se tiše. Když si vzpomene, co viděl, je mu zle. Možná jeho první zkušenost se sexem a zrovna tohle.
„Moc ne,“ připustí. „Až o hodně později jsem zjistil, že se mi líbí kluci. Bylo mi to jedno. Řekl jsem to mamince.“
Tak ta musela zuřit jak tři fúrie. Chudák malý.
„Teď když vím, co vím, vzala to moc dobře. Hlavně mi tehdy řekla, že to nikdy nikomu nemám říkat.“
„Aha.“
„Je moc hodná. Musím vás dva seznámit.“
Jedině přes jeho mrtvolu.
„Já jsem se do tebe zamiloval a chci s tebou chodit.“
Patrik je rád, že nemá nic v puse, protože by se nejspíš zadusil. Nic takového nečekal, i když ho to mělo napadnout. „Ne.“
„Proč? Říkal jsi, že nikoho nemáš.“
Patrik se nadechne k největší lži svého života. „Je mi líto, ale nelíbíš se mi.“ Dominik ztuhle sedí. Patrik nervózně si hraje s vidličkou. Kurva, proč jsem to musel říct? To má za celý svůj zpackanej život. Za to, že byl blázen.
Cyklus Květiny mého života - 3.
