Květiny mého života
3.
Dominik neví co říct. Tohle nepředpokládal. Tak nějak za ta léta co se znali, ho nikdy nenapadlo, že by se mu nelíbil. „Promiň.“ Tiše sedí, uhýbá očima, jak nemá odvahu se podívat do Patrikova obličeje. Celou dobu, co ho zná, co ho viděl, prostě nějak předpokládal, že to bude on, s kým bude žít. Teď prostě neví, co má dělat. Bude lepší, když odejde, ale…
„Večeře.“ Podívá se na servírku. Usměje se.
„Děkuji moc.“ Počká, až položí talíře na stůl. „Můžeš na to zapomenout?“
Patrik přikývne. Zatraceně proč? Proč tohle se musí dít zrovna jemu? „Jistě.“
„Děkuji. Myslím, že radši půjdu.“
„Jak chceš.“
„Jo bude to lepší. Já se ještě jednou omlouvám.“
Patrik toho má plné zuby. „Zatraceně, neomlouvej se nebo budu zuřit. Nechceš se najíst?“ Už mu chce nabídnout, že by se mohli vídat, ale v poslední chvíli to v sobě zadrží. „Nemáš hlad?“
Dominik se nejistě usměje. „Mám, ale já si připadám jako hlupák.“
„To nejsi. Na to zapomeň!“ Vezme příbor a málem, že ty játra podruhé nezabije. Jindy výborné jídlo, které si vychutnává, málem zabijí svoji nenasytnosti.
„Ale jo,“ zamumlá Dominik. „Víš, prostě jsem jaksi… Jaký typ se ti líbí?“
Patrik se nadechne, sklopí oči, protože má strach, že by ho usvědčily z dalších lži. „Černovlasý, snědý, vysoký, svalnatý.“
„Aha a vlastnosti?“
Patrik se zachmuří. Proč chce vědět vlastnosti? „No veselý, vlastně moc nevím.“
Dominik přemýšlí. „Kdybych se změnil?“
„Cože?“ nechápe Patrik. Přestane jíst. Jak to myslí?
„No barvu mohu změnit, i oči. Viděl jsem to v televizi a mohu chodit na sluníčko, i tak jsme většinu roku opálený…“
Patrik s otevřenou pusou na něj zírá. V hlavě naprosto prázdno. „To jako myslíš vážně?“
Dominik přikývne. „Ano. Miluji tě. Pokud ti jde jenom o vzhled, tak není problém. Změním ho a bude to.“
„Proč? Proboha proč zrovna já? Nejsem hezký, jsem strašný. Nosím brýle, jsem sešlý.“
Dominik odloží příbor. „To není pravda. Jsi krásný. Kdepak to není ono. Já - líbíš se mi, chci se o tebe starat, chci být s tebou. Naučíš mě mít rád.“
„Naučit se mít někoho rád není snadné. Víš, nepřitahuješ mě fyzicky. I kdyby ses změnil, prostě ta chemie nefunguje.“
„Ale u mě ano,“ brání se Dominik. „Přečetl jsem si o tom něco. Moc rád bych tě políbil a měl no…“ začervená se a trochu uhne očima, „sex,“ dopoví.
„Je mi líto,“ řekne Patrik, protože neví, co by jiného řekl.
„Jo, mě taky, ale mohl bych tě občas vidět? Víš, až se ehm…“
Patrik horečnatě přemýšlí. „Víš, myslím, že bychom se raději neměli vidět. Není to kvůli mně, ale kvůli tobě. Jen by ses zbytečně trápil.“ Prázdná slova, pomyslí si vzápětí. S Dominikem odešla jednoduše radost. Jako by se něco hezkého ztratilo z jeho života, ale je to jenom jeho chyba, že se to tak stalo.
„Dobře. Je to moc dobré,“ prohodí. Vezme příbor a začne jíst. „Je to dobrá restaurace.“
„Je vynikající.“ Je to jako mluvit o počasí, vztekle přemýšlí Patrik. Proč jenom nemohu říct: Zůstaň, polib mě, dělej si, co chceš, jen nedocházej? Proč to nemůže říct? Místo toho lže.
V autě, které je veze nazpátek, přemýšlí Patrik o celé večeři, o tom jak je město opuštěné, o tom, že prázdniny, které strávil s Dominikem, byly nejhezčí v jeho životě.
„Kam chceš vzít?“ optá se Dominik.
„Nazpět ke květinářství.“
„Bydlíš blízko?“
„Ne, v stejném domě,“ prohodí, aniž si uvědomí, že mu prozradil, kde bydlí.
„To jsem nevěděl. Děkuji za večeři. Byla skvělá, ale neměl jsi ji platit.“ Zastaví před domem, kde je květinářství.
„Já děkuji za skvělou společnost. Ty jsi mě odvezl, já zaplatil, tak to má být.“ Nahne se, aby rozepnul pás, když Dominik se k němu nakloní a políbí ho.
Patrik ztuhne i Dominik, jako by oba nemohli uvěřit tomu, co se stalo.
„Omlouvám se… Ne, bylo to nejhezčí, co jsem zažil,“ řekne Dominik, který se vzpamatuje první. „První polibek.“ Natáhne ruku a jemně pohladí starší unavenou tvář. „Potřebuješ, aby se o tebe někdo staral. Jsi příliš unavený.“
„Neměl jsi to dělat.“
„Ale já chtěl. Promiň mi ten malý úlet, ale bylo to překrásné. Jako motýlí dotek. Nikdy jsem tě neviděl líbat,“ řekne.
„Polibky patří k lásce, ne k sexu.“ Patrik si rychle odepne pás, vystoupí a zmizí ve dveřích domu. Dominik se za ním dívá. Nakonec vystoupí a pozoruje dům. Je zvědavý, která okna se rozsvítí. Žádná. Ještě chvilku počká, ale nakonec nastoupí do auta. Sedí ve tmě, pozoruje silnici před sebou. Až na osamělá auta, občasného chodce, nikdo neoživuje ulici.
Neví, co má dělat, protože už od prázdnin, kdy zmizel, se soustředil na to, aby zvládl školu a našel Patrika. To se mu nakonec povedlo, ale nepočítal s tím, že by ho nechtěl. Přitom ten polibek byl tak nádherný. Jako dotek květin na kůži, mírné zalechtání na nose. Voňavé jako luční louky prosycená létem. Možná až moc básní, což mu maminka vytýká. Prý nemá lítat s hlavou v oblacích, ale když je s Patrikem, nejde to. Zapne motor a vyjede. Nemůže bez něho být.
Polibky patří k lásce, usměje se hořce svým slovům Patrik ve výtahu. Opře se o stěnu se zrcadlem, naslouchá jemnému hučení, jak šplhá nahoru. Láska, sex. Je to stejné nebo snad ne? S Martinem se nikdy nepolíbil. Ani se o to nepokoušel. Už na začátku dal najevo, o co mu jde. Popravdě jemu o to šlo taky. Pořádně se udělat, ale jakmile se objevil na scéně Dominik, vše šlo pomalu ale jistě do pekla. Nenápadně, ale rychlosti rychlíku. Najednou zjistil, že by chtěl, aby ho někdo objal, aby to nebyla rychlovka v křoví, kde si oba užijou, potom on si vezme mentolový bonbón a druhý cigaretu. Toužil po něze, ale netušil o tom. Když na to přišel, bylo pozdě. Možná tohle všechno je trest, kdo ví.
Výtah cinkne, dveře se otevřou do chodby s jedněmi dveřmi. Automaticky sáhne napravo, rozsvítí tlumená světla. Už přemýšlel, že by dal nainstalovat do domu automatická světla, ale zatím si to nemůže dovolit. Vytáhne klíče, zavře dveře. Rozhlédne se po bytě stvořeném pro velkou rodinou. Položí klíče do proutěného košíčku. Skopne boty. Přejde do ložnice, kde sebou hodí na postel. Zavře oči. Opatrně se dotkne rtů. První polibek.
Jeho není. Líbal se mockrát, ale ještě žádný snad v něm nevyvolal tolik zvláštních pocitů, ale největší z nich byla něha. Vzal by ho za ruku, políbil ho do dlaně, vzal na večeři, dvořil se mu. Je blázen, že po tom touží. Nebyla by to žádná rychlovka nebo jedná noc. Až by byli doma, nalil by šampaňské, připravil by jahody. Pomalu ho líbal a svlékl. Milovali by se něžně a on by ponechal, aby si s ním dělal, co chtěl. Nějak má takový pocit, že jemu by mohl věřit, že mu neublíží. Potom by vedle sebe usnuli a on by mu přinesl ráno do postele snídaní.
Zvedne se, posadí, civí na světlé parkety, po které se plazí jemný svit pronikající oknem. Zatáhne závěsy. Rozsvítí malou lampičku, která příjemným světlem rozzáří ložnici. Svlékne se z oblečení, které pohodí na zem. Jde do koupelny. Dívá se na sebe, překvapený tím, že je vzrušený. Už dávno o sex ztratil zájem. Opláchne si obličej, vyčistí zuby. Nakonec ho vezme do ruky. Představí si divoký večírek, kdy se opravdu dělil o sebe bez zábran. Ruka mu klesne. Nezabírá to. Znechuceně jde do ložnice.
Nahý vklouzne pod světlé povlečení. Usne ani neví jak. Ráno se probudí s rozjitřenými smysly. Potom mu to pomalu dojde. Za zavřenými očima si vybaví Dominika, jeho ozářenou postavu na slunci, láskaní.
Vytáhne ruku, pečlivě si olíže. Je spokojený, když mu dojde, co se stalo. Udělal se a parádně a stačila jen chvilka. Dominik, lék na všechny nemoci, smutně se usměje. Vyklouzne z postele. V kuchyni si udělá cappuccino, namaže chleba, posype soli. V poledne si dá něco voňavějšího.
Za chvilku sjede dolů do květinářství. První co udělá, je že vytáhne roletu, nenechá zavřeno. Nadechne se vůně prosycenou zeminou. Zkontroluje květiny, zalije je. Udělá pár kytic, rozhodne se, když zahlédne za dveřmi tvář.
„Ahoj, Romy.“
„Ahoj, vezu ti květinky nebo nemáš zájem?“
„Samozřejmě, že mám. Ukaž, co máš.“ Společně vyberou, které potřebuje. Tentokrát přidá i pár gerber a slunečnic. Má náladu udělat něco hodně veselého. Počká, až Romy, neboli Roman odjede. Zívne. Je sice už světlo, ale do krámu nikdo nechodí - jako by svět spal. Pohodí hlavu, zářivě se usměje na chodce, který se na něj nechápavě podívá. Je mu to jedno. Podívá se na hodinky. Půlhodinka a ulice ožije. Začnou se otevírat krámky, lidé začnou proudit ven z domů. Rychle vytahá kbelíky s tulipány, které rozzáří všednost dne. Přivoní si k nim.
„Vezmu si jich deset.“
„Chcete si je vybrat?“
Paní na něj nechápavě se podívá, proto vybere deset tulipánů. „Sto korun.“ Paní si k nim přivoní. „Jsou krásné, že?“
„Ano. Odpoledne budeme mít narcisky.“
„Jistě. Nashledanou.“ Patrik se pousměje. Nepřijde, ale jemu to je jedno. Vytáhne další kbelík. Postaví se, narovná záda.
„Ahoj.“
Proč jsem si ho nevšiml? „Co tu děláš?“
Dominik se spokojeně na něj dívá. „Snídaně. Vsadím se, že jsi zase nejedl. Pojď.“ Vtáhne ho dovnitř. Položí sáček na stůl, z kterého tahá koblihy, dva koláčky. Nakonec vytáhne ještě dva kelímky. Místnosti zavane káva.
„Neříkali jsme, že se nebudeme vídat?“ Zas poslouchal na půl ucha.
„Já vím, omlouvám se, ale ráno jsem jel kolem pekařství, víš, z kterého to tak vonělo, že jsem neodolal si něco koupit. No, a když už jsem tam byl, koupil jsem i něco pro tebe. Špatně se stravuješ,“ říká bezstarostně Dominik.
Patrik si vzpomene na slova o vši. Spíš štěnice. Bože ne, přítulné buldočí štěňátko. „Nepřitahuješ mě,“ zkusí znovu, zatímco se zakousne do voňavé koblihy. Meruňkový džem vyteče. Olízne si prsty.
„Chtěl bych to udělat… promiň. Nic jsem neřekl,“ řekne chvatně.
Jak člověk má odehnat něco, co mu nechce ublížit? Jak, když stále zůstává a vede si svou? Kdo by mu poradil? Povzdechne si.
„Ochutnej tenhle koláček. Vím, že máš rád tvaroh, ale těmi borůvkami jsem si nebyl jistý.“
Patrik se pokusí rozpomenout, co má rád Dominik. Neví to, zatímco Domi ví všechno. Byl, ne je stále slepý. „Mám je rád a ty?“ Ví, že těmi slovy si kope hlubokou jámu, protože každý zájem jen Domiho povzbudí.
„Já taky, ale ještě víc jahody. I když mám rád veškeré ovoce. Vždy sním to nejhorší, nakonec to nejlepší.“
„Nechápu,“ pronese, zatímco se pustí do koláče. Měl by jít pracovat, ale Dominikova přítomnost je nakažlivá, protože poslouchá, jak líčí, že nejdřív sní například malé třešně a ty velké červené nechá na konec.
„Tak to je celé a jablka…“
„Vím. Nejdřív je musíš vyleštit.“ Dělal to pokaždé, až se jablko lesklo jako zrcadlo. Trpělivě nekonečné minuty drhnul jablko o rukáv nebo tričko, až bylo lesklé a voňavé.
„Přesně tak, ale budu muset už jít. Otevíráme.“
„Dobře. Měj se.“ Odolá, aby se za ním podíval, i když všechno v něm říká, jdi, podívej se, kam jde. Nakonec vynese ještě jeden kbelík tulipánů. Rozhlédne se po ulici. Je podivně zklamán, že ho nikde nevidí. Nakonec zajde dovnitř. Podívá se na pracovní stůl, kde zůstaly dva kelímky, zmačkaná koule papíru. Vezme je do ruky. Potom je skoro vztekle vyhodí. Už chtěl si schovat takovou blbost.
„Dobrý den, tak pět tulipánků.“
Celý den pořád to stejné. Na konci dne unaveně zavře krám. Posadí se na pracovní stůl, kýve nohama. Přemýšlí, proč zatraceně, je mu tak divně. Chybí mi Dominik, nikdo jiný. Jeho úsměv, neutuchající energie, prostě ON. Nikdo jiný na něj nemá takový vliv. Sleze ze stolu. Podívá se po svém království, ke kterému je rád i nerad připoután vězeňskou kouli. Jak rád by byl jako volný pták, ale zatím spíš se plazí. Jen občas jako dnes ráno roztáhne křídla.
Usměje se tomu přirovnání. Potřese hlavou. Zajde nahoru, udělá si něco rychlého, otevře si láhev dobrého vína, něco pustí pro příjemnou náladu. Možná se podívá na nezajímavý kousek v televizi anebo na DVD nebo by mohl si něco přečíst. Má rozečteného nejnovějšího Kena Folleta, kterého jindy by přelouskal raz dva, ale tentokrát mu visí na noze jako tenhle krám.
Přejde ke dveřím, chce zatáhnout roletu, když se ke dveřím přitiskne rozesmátá tvář. Rychle otevře.
Dominik s rozzářeným obličejem ho rychle políbí.
Patrik je v šoku. Vždyť říkal… říkali…
„Jdeme. Nekoukej tak!“ Směje se, zatímco se rozhlíží. Zblýskne sako. Jde k němu, vezme a přehodí ho Patrikovi přes ramena.
„Kam?“
„Uvidíš. Překvapení!“
„Nemám rád překvapení,“ zamumlá Patrik, ale jde za Dominikem jak poslušný beránek. Nechápe proč. Už si plánoval, že v mikrovlnce ohřeje pizzu… Seběhnou se mu sliny při tom pomyšlení.
„Určitě máš hlad. Tradá!“ zvolá nadšeně Dominik. Usadí ho na sedadlo, do klína mu položí teplou pizzu. Patrik zvědavě nadzvedne víko. Tuňáková! Jak to ale ví? „Jak to víš?“
„Co?“ optá se zvědavě Domi. „Bude ti chutnat? Je moje oblíbená.“
„Miluji ji.“ K tomu vypadá úžasně. Má přesně tolik ingredienci, kolik má správní pizza mít.
„To je dobře. Nebyl jsem si jistý, ale takovou pizzou člověk nic nezkazí. Tušil jsem, že nic nebudeš jíst…“
„Dominiku, já si umím koupit i připravit jídlo.“
„Já to vím, ale nech se rozmazlovat. Dej mi kousek!“ natáhne k němu hlavu s otevřenou pusou. Patrik s pocitem neskutečná mu kousek zasune do pusy. Jen je slyšet křupnutí a Dominik vyjede.
„Nevadí ti to?“ olízne si rty, aniž tuší, jak to na Patrika působí.
„Jasně, že ne.“ Podívá se na kousek pizzy, kde byl původní kousek. Ukousne si. Skvělá. Musí se optat, kde ji připravuji. Potom sklouzne na krabici s logem kozla. Usměje se. Ptát se nemusí.
„Ještě kousek. Prosím, prosím.“
„Je tvoje. Klidně si ji sněz.“
Dominik si kus ukousne, zamumlá plnou pusou. „Nikdy jsem lepší nejedl.“
„Ale musíš ji jíst každý den nebo ne? Nebo jsi na ní jen tak náhodou natrefil?“
„Jistěže ne. Mám v oku každou pizzerii v tomhle městě. Je nová, ale zapadla mi do srdce. Ještě kousek. Víš, je nejlepší, protože ji jím z tvých rukou.“ Podívá se mu do očí, když zaslechnou troubení. Dominik se jenom usměje, šlápne na plyn.
Patrik ho vážně krmí. Má pravdu. Nikdy lepší pizzu nejedl. Je vynikající. Když se jeho prstů dotknou Dominikovy rty, tak má pocit, že shoří. Bože, proč mě mučíš, pomyslí si zoufale.
„Jsme tu.“
Patrik se rozhlédne. „Kino?“
„Přesně. Dávají Avatara v 3D formátu. To já miluji. Už jsi to viděl?“
„Ne.“ Dívá se na velkou ceduli, na které je modrej chlápek se žlutýma očima. Naposled v kině byl na Ratatouille. Nechápe, že na to šel. Celou dobu se krčil do země, aby ho nikdo tam neviděl. V tom malém městečku bylo to zbytečné. Museli vědět, že tam sedí a s kým. V té době se za Dominika styděl.
* * *
„Co budeš dnes dělat?“ optá se ho Dominik. Leží s Patrikem u rybníka. Není příliš krásně, spíš šeredně, protože na obloze se prohánějí zlí draci, ale zatím neprší, ani není chladno.
„Nic.“ Popravdě přemýšlel, že by zašel za Martím trochu se uvolnit. Minule mu naznačil, že by nebyl proti, ale nechtělo se mu. Potom sáhodlouze vysvětloval, že nemohl kvůli babičce. Částečně měl pravdu, protože si namohla nohu, ale to by mu nevadilo. Nechtělo se mu. Určitě by ho přivítal. Otočí se na břicho. Pozoruje mravence. Dokonce má pocit, že se občas podívají nahoru, kdy začne pršet.
„Tak půjdeme do kina.“
„Nechce se mi.“
„Ale dávají Ratatoula. Víš, to je…“
„Nemám zájem.“ Nemá rád kino. Kino slouží k jednomu, pomyslí si. Nemilosrdně mravence shodí ze stébla trávy. Pozoruje, jak se kroutí. Vyškrábal se na nohy. Opět jde na to stéblo. Cvok mravenec.
„Proč?“
„Proč?“ Protože kino je dobré, aby na zadním sedadle někomu vykouřil klacek, nebo aby to rozparádili. Jednou na něj volali poldy. „Protože jsem už vše viděl.“
„Opravdu? Všechno? I Ratatoula?“
„Jistě.“
„Aha.“ Lehne si vedle něj.
„Co je ti?“ optá se automaticky. Nudí se. Mít za společníka šestnáctiletého kluka je příliš. Jeho kamarádi kdyby ho viděli, nejspíš by se urvali smíchy.
Dominik se na něj podívá. „Protože nemám s kým jít.“
„To je blbost. Máš spoustu známých,“ řekne Patrik klidně jako by odháněl mouchu. Zívne si. Otrava. Otrava. Nuda…
„Tolik zas ne. Nikoho nebaví kreslené filmy, ale já je strašně rád. Moc rád. Je to o velké kryse, která žije vedle jedné restaurace.“
„Jasně.“ Nediví se, že nikdo nechce jít. Koho by zajímaly dětské pitomosti? Jeho ne. Přece jenom zajde za Martím. „Tak jdi s mamkou.“ Je to povinnost rodičů chodit s dětmi na dětská představení. Zívne. Zatraceně, proč se mu chce spát?
„Právě, že nemůže. Dnes mám jednu paní na hlídání.“
Patrik se k němu otočí. V jeho věku paní na hlídání? „Tak běž s ní!“
„Ona přijde po deváté a nechci s ní nikam chodit. Je divná.“
Patrik si povzdechne. Jedinými divnými lidmi jsou tu oni dva. Omyl, Domi je divný.
Dominik pokračuje. „K tomu to dávají jenom dnes, víš.“
„Aha.“ Zas nějaká akce městečka. Občas takové tu jsou. Většinou netrvají dlouho. Nejspíš chtějí oživit městečko, ale je to spíš výsměch slovu zvané zábava.
„A je to daleko.“
Patrik se k němu otočí. „Ono to není tady?“ podiví se. Dosud si myslel, že ano. Posadí se. Dominik mu očistí záda od stébel trávy.
„Máš tam trávu. Musíš být čistý.“
„Jojo. No a kde to je?“
„Za Lhotou, víš. V kempingu. Letní kino.“
Patrik zakloní hlavu. No je to dálka, asi deset kiláků, ale i tak, proč by tam nemohl jít? Celé je to uhozené na hlavu. „Bude pršet.“
„Nebude. Jedna paní povídala, že mraky jdou moc rychle,“ ujišťuje ho Dominik. „Prosím, prosím. Já ti koupím zmrzlinu.“
Patrik se podívá na mraky. Pravda, plují rychle, ale to ještě neznamená, že z nich nebude cedit! Věřit nějaké venkovské bábě. „Zmrzlinu?“ Nevzpomíná si, kdy ho někdo uplácel zmrzkou.
„Jo. Jakou jen budeš chtít. Prosím.“
Ach bože. Měl by být vyjednávačem. Přemluvil by únosce, aby si sám zapnul náramky. „Tak jo. Od kolika to je?“ Je cvok. Jestli ho někdo uvidí, získá takovou pověst, před kterou by se nestyděl ani samotný satan.
„Za hodinu.“
„Cože? To nestihnu!“
„Proč?“ nechápe Dominik. „Jen to řekneme doma, že budeme pryč. Tak za deset minut na zastávce.“
Patrik to celé nechápe. Deset minut? To nestihne se ani učesat natož si vybrat oblečení! Raději se zvedne a loudavým krokem jde k babičce. O půlhodiny později se krčí na malé židli v první řadě, protože na tom Domi trval. Očima šmejdí po stranách, občas se i ohlédne, zda nesedí mezi prcky někdo známý. Naštěstí nikdo, i když si povšiml, že okolo stánku s občerstvením se shromažďují dospělí.
„Tady je zmrzlina. Koupil jsem ti všechny příchutě!“ Dominik mu podává zmrzlinu s třemi barevnými kopečky.
Patrik si vzpomene, že o něčem podobném povídal. Automaticky si ji vezme. „Ty nemáš?“
„Kdepak. Mamka mi nechce dávat moc peněz, abych je někde neztratil nebo mi je vzal. Stačilo na kino a zmrzlinu, ale to nevadí.“
Patrik mu ji podá. „Pro tebe.“
„To nemohu. Slíbil jsem ti ji za to, že se mnou půjdeš. Sliby se mají plnit.“
Tvrdohlavec, pomyslí si. „Tak jdeme. Jakou máš nejraději?“
Dominik se usměje. „Vanilkovou, prosím.“
„Tři kopečky,“ požádá prodavače.
* * *
„Popcorn, dvě coly nebo chceš něco jiného?“ optá se ho u sladkosti Dominik s výrazem nadšeného dítěte, které je prvně v kině. Přesně stejný výraz měl ve tváři, když mu kupoval zmrzlinu. „A chceš sladký nebo slaný? Já miluji oba, ale asi sladký nemáš moc rád, že?“
„To nemám. Normální.“
„Velký. Neboj se, to sníme,“ říká mu Dominik s úsměvem. Patrik se rozhodně na to po té pizze necítí. Vezmeš coly? Nějak to nepoberu.“ V náručí drží velkou krabici popcornu, který mu padá na červený koberec. „Nějak to padá.“ Patrik mlčky vezme obě coly. Tak moc mu závidí jeho nadšení. Chtěl by se taky tak bezstarostně bavit. „Koupil jsem ještě dvě tyčinky, taky gumítky – ty musí mít každý rád. Dokážu je jíst na kila.“
„Kdo to má jíst?“
Dominik na něj upře bezelstný oříškový pohled, v němž je vidět láska. „No přece ty. Jsi moc hubený,“ prohlásí klidně před uváděčem, který si ej přejede od shora dolu. „Prosím tě můžeš mi z kapsy vytáhnout lístky?“ otočí se. Patrik se dívá na džíny, z kterých vykukuje bílý papír. Vytáhne je, i když rád by ho pohladil. Jsi starý, usoudí, když bere dvoje speciální brýle, usazuje se do červených pohodlných sedaček. Jen doufá, že mu nebudou vadit na očích, ale výrobci zřejmě mysleli i na brejlaté lidi.
„Škoda, že neměli ty dvojité, ale byly pryč.“
„Cože?“ optá se, protože nechápe, o čem mluví. Dominik spolkne popcorn.
„Tam vepředu. Vidíš ty dvě…“
„Dominiku, mlč.“ Nerozumí, proč se chová tak jak chová. Copak mu mamka neřekla, že má být opatrný, schovávat svoje pocity? Nejspíš ano, ale je to prostě Dominik. Srdce na dlani. Bylo by snadné je sevřít, zmáčknout, odhodit jako vymačkaný citrón, ale chtěl by vidět, kdo by to dokázal. Nejspíš opravdu velká obluda. On to udělal. Skoro, protože ani on neměl odvahu mu to říct do tváře. Utekl.
„Nasaď si brýle,“ drcne do něj loktem Dominik.
Patrik si je provinile nasadí. Ani si nevšiml, že začal film. O hodně později se dívá do zrcadla. Cítí se starý, svraštělý, unavený. Odpad k nepotřebě. Jenom ho zmačkat a zrecyklovat. Povzdechne si a ponoří ruce do ledové vody. Opláchne si obličej.
„Děkuji, že jsi se mnou šel.“
* * *
„Děkuji, že jsi mě sebou vzal,“ říká Dominik s prsty ulepenýma od cukrové vaty, kterou ještě koupil. „Byl to nádherný film, nemyslíš?“
„Ano byl,“ řekne vážně, i když vůbec neví, o čem byl. Patrik vesele štěbetá, co se tam událo. „Ani jsem se nemusel dívat, pomyslí si s Dominikovou hlavou v klíně. Pomalu mu hladí vlasy. Sotva se posadili na sedadla autobusu, zvadl. Usmívá se, ruku má položenou na Dominikově boku a druhá ruka mu čechrá vlasy. Dívá se střídavě ven na krajinu, aby nezmeškal zastávku a střídavě na Dominika. Má takový zvláštní pocit. Klid. Nic nechce, nic si nepřeje, jen snad, aby autobus jel ještě dlouho. Někdo by možná řekl, že je to mír v duši, ale on na mír, klid nebo duši nevěří. Ale jedno ví jistě: Je mu skvělé.
„Hej, vy tam vzadu, příští je vaše!“ zavolá řidič.
„Děkujeme! Dominiku, vstávej!“
„Mami?“ uslyší zakňourání.
„Vstávej!“ Nakonec si povzdechne, vezme ho do náruče.
„Bratr usnul?“
Patrik na něj se podívá. „No jo. Byli jsme v kině.“
„Tak šťastnou cestu do postele.“
„Děkujeme.“ Vystoupí, dveře se zabouchnou. Tak a co teď? Pomyslí si Patrik. Ani neví, kde bydlí. Nikdy se o to nezajímal. „Dominiku!“ zakřičí, i když se mu nechce.
„Patriku?“ Kolem krku se mu ovinou ruce, dech ho příjemně zašimrá na krku. Uvědomí si vzrušení. „Jsme doma?“ ozve se jemný rozespalý hlas. Hlas, který by se dal poslouchat při ranním probuzení, za deštivých nebo slunečních dní. Hlas, který probouzí touhu sevřít tělo, laskat je a probudit v něm vášeň.
„Ne. Byli bychom, kdybys neusnul.“
„Držíš mě. Hezké. Škoda, že to skončilo. Zopakujeme si to?“ optá se už na zemi. Hledí na něj s vážným, skoro naléhavým obličejem.
„Určitě.“
* * *
Nikdy už spolu nebyli v kině. Až teď. Vlastně splnil po pěti letech, co slíbil. Měl dávno splnit to, co řekl, ale pořád bylo něco důležitějšího. Kamarádi, pitky, výlet - nikdy na to nebyl čas, i když se ho občas optal, zda chce jít.
„Já jsem rád, že jsem mohl být s tebou“ odpoví, „ale budu muset domu. Jsem unavený.“
Dominik se vyděsí. „Promiň, nechtěl jsem. Zapomněl jsem! Jen jsem…“
Patrik si uvědomuje, že jsou na záchodcích, kde je plno lidi, ale je tak unavený, spokojený, že je mu totálně fuk, kdo je poslouchá.
„Neomlouvej se, Ježíš! Už jednou s tím přestaň!“ vyjede. Má toho dost. Neutře si ruce, vyjde z toalet. Ohromený Dominik za ním skoro utíká. „Promiň, já se za všechno omlouvám. Ty by ses nikdy neměl omlouvat, chápeš?“ obrátí se k Dominikovi.
„Ale je to moje chyba. Neuvědomil jsem si…“
„Přestaň!“ Dívá se na Dominika a jeho výraz, který nemůže rozluštit.
„Já se nedokážu změnit.“
Jen to ne! Neměň se, probůh! Zaskučí v duchu. V duchu se obrní. „Kdybych nechtěl, nedostal bys mě sem ani párem volů, chápeš?“
„Ano.“
Patrikovi se mimoděk svěsí ramena. Chápe to? Absolutně ne, ale kdyby řekl, že je šejkem, odkývnul by mu to. Usměje se. Je to jedno. Nic moc se toho vlastně nestalo. „Dobře. Pojedu domu.“
„Zavezu tě tam. Jsi najedený?“
Patrik zaskučí. Opět. Přitom je rád, když se ho ptá, když si všímá jenom jeho. „Jsem. Nepotřebuji tolik jíst.“
Dominik se zamračí, skousne si ret. „No…“
„Dominiku, nechci jíst. Když řeknu ne, tak ne, rozumíš?“
„Ano.“
Vzdávám to! Všechno vzdávám. Domi je prostě neporazitelný, nezničitelný, ale tak nějak to k němu patří. Kdyby neměl ty vlastnosti, nebyl by to Dominik. Mlčky nastoupí do auta.
„Moc jsem si přál být s tebou,“ prohodí Dominik. Podívá se na Patrika. Od toho kina mlčí. Trochu se bojí, zda to nepřehnal, ale když dostal lístky, tak prostě se rozhodl, že to musí vidět. Nikdo vhodnější než Patrik ho nenapadl. Možná byl moc impulzívní. Maminka mu říká, že si musí věci dobře rozmyslet a nebýt zbrklý, ale když je s Patrikem, tak většinou nemyslí. Jen chce mu udělat radost. „Chtěl jsem ti udělat radost. Nelíbil se ti film?“
No tentokrát jsem se nemusel schovávat, pomyslí si vesele Patrik. „Líbil se mi moc. Děkuji ti.“ Pohladí ho po ruce. Je mu příjemně. Moci se tak opřít, zavřít oči, nic nedělat, jen se nechat ukolébat do spánku. „Byl to krásný zážitek. Nikdy jsem na 3D filmu nebyl. Dokonce ani na kresleném ne. Tedy jako dospělý ne,“ opraví se.
„Dětský?“ podiví se Dominik. „Ale Avatar není kreslený. Pravda je tam hodně počítačových animací, ale není kreslený.“
„Já myslím Ratatoula.“
„Ty si to pamatuješ?“ řekne ohromený Patrik. „Ty si to opravdu pamatuješ?“
„Jistě. I to, že jsi mi koupil zmrzlinu, potom já tobě a navrch velkou růžovou cukrovou vatu. Na zpáteční cestě jsi mu usnul na klíně.“ Byl to nádherný zážitek mít ho v klíně, vískat, o nic se nestarat.
Dominik mlčí, protože by se asi štěstím rozbrečel. Vždy si myslel, že si nic nepamatuje, že na něj kašlal, ale pravda je opak. Vše si pamatuje, i ten film, který viděl několikrát.
Všechno si pamatuje jako by to bylo dnes, pomyslí si Patrik. Kupodivu si už jasně nevzpomíná na kamarády, na pitky nebo ostatní věci, ale ty s Dominikem si pamatuje možná proto, že jich nebylo mnoho. Některé věci stojí za to, aby si člověk zapamatoval, některé zas by chtěl zapomenout, ale právě ty jsou daleko výraznější než jiné vzpomínky. Rád by je schoval za pěkné chvíle, ale jsou uvnitř něho uvězněny jako v křišťálové kouli.
„Jsem šťastný jako nikdy v životě. Tohle je dárek, který… děkuji.“ Dominik zaparkuje, vypne motor. V autě se rozhostí klid. Sedí, ani jeden se nehne. Dívají se před sebe na další auto neurčité barvy.
Patrik přemýšlí, jak může uvažovat nad barvou auta, když… ucítí závan vůně a potom lehký polibek na rtech.
Dominik se stáhne. Nebude se omlouvat, nebude… „Já se omlouvám, ale když jsem s tebou, tak se tě chci dotknout.“ Cítí, že musí dát nějaké vysvětlení.
Patrik si překvapeně vzpomene, že to bylo takhle vždy. Už od toho podání ruky v příkopě. Dotýkal se ho klidně, ne uspěchaně, ale tak, že si to celou dobu neuvědomoval. Rychle vystoupí.
„Ahoj. Děkuji za kino.“ Příště tě zvu já, ale to už neřekne, protože to nikdy nenastane. Zabouchne dvířka u auta.
Dominik se sehne, aby viděl, že zajde do vchodu. Pozoruje jeho záda. Miluje ho, proč to nemůže být oboustranné? Hlavní vchodové dveře se zavřou jako ve vězení. Tak moc touží jít za ním, ale nemá dovolení. Povzdechne si. Nastartuje a vyjede do svého malého pronajatého bytu.
Patrik zatím tříská hlavou o stěnu výtahu. Je mu naprosto jedno, zda probudí sousedy nebo ne, ale je velký hlupák. Proč neřekl opět tu jednu ze svých povedených vět: Nechci tě vidět. Místo toho jako by říkal: Přijď. Je ubožák, pomyslí si, když přestane tlouci hlavou. Taky proto, že už zastavuje na svém patře. Vyjde a vletí dovnitř. Položí se na postel.
Mučení, usoudí. Mučí sebe, Dominika, všechny, ale odvahu nejít, ukončit, zmizet, utéci od něj, nemá odvahu. Naopak touží být blíž u něj, dotýkat se ho, cítit jeho vůní, neodloučit se od něj. Vědět co dělá, co bude dělat i co dělal. Zvedne se z postele, přejde do kuchyně, sevře záclonu. Opatrně vykoukne na ulici. Odjíždí, když vidí světla. Se zatajeným dechem se dívá za malým autíčkem. Je tak akorát pro dva. Posadí se. Únava je najednou pryč.
Telefon.
„Kde jsi?“
„Ahoj, Mirku!“ Hodina ho vůbec nepřekvapí. „Co potřebuješ?“
„Jen se optat, zda žiješ. Neozval ses.“
Patrik sevře sluchátko v rukou. Volají si každý čtvrtek. Tentokrát díky Domimu na to zapomněl.„Mám se dobře a firma prosperuje. Nedostal jsi výpis?“ nesnáší to. Ne, to je slabé! Nenávidí tu kontrolu, ale otec to tak chtěl. Nevěřil mu, že se změní. On tomu taky nevěří.
„Nemusíš být takový. Jsi můj brácha.“
„Promiň, jen mám tady malý problém. Nic víc.“
„S firmou? Chceš pomoci?“
„Ne, osobní.“
„Aha. S tím ti nepomohu. To musíš zvládnout sám. S někým taky chodím.“
Patrik překvapeně zamrká. To je snad poprvé co se Mirek zmínil o svém životě uprostřed anglánů. „Je hezká?“ optá se. Vždy se optali, jak žijí, o firmě.
„Moc. Je ze Švédska.“
„Tak gratuluji. Dva cizinci uprostřed jiné země. Nestýská se ti někdy?“
Chvilku je ticho. „Jo člověče, stýská se, ale spíš po drobnostech. Pošli mi babiččinou bábovku.“
Patrik se zasměje. „Než by dorazila, byl by z ní šutr. Nauč to dělat svoji přítelkyní, jak se vlastně jmenuje?“
„Sam. Samantha, promiň, musím končit. Ať se ti taky daří.“
Patrik postřehne ženský hlas. „Taky, ahoj.“ Položí sluchátko. Sedí, dívá se na telefon. Je to zvláštní, že začali o osobních věcech. Je zvědavý na tu Švédku. Bábovka… zavrtí hlavou. To jsou nápady. Telefon. Udiveně ho zvedne, aniž se podívá, kdo volá.
„Patrik Weiner.“
„To jsem já. Hele, můžeš mi poslat na to ingredience a předpis?“
„Na bábovku?“ optá se po chvilce, když mu dojde, že je to bratr a co chce.
„Jasně. Sam ji chce udělat. Ale tu od babičky, jinou ne.“
Patrik se usměje. Zítra nakoupí. V neděli zajede za babičkou, protože po telefonu by se domlouval jak osel s husou. „Jasně v pondělí ti to pošlu. Musím zajet za babičkou, to víš, není nejmladší.“
„Je v pořádku?“
„Jo je. Chodí pravidelně na kontroly, ale stále častěji mluví o tom, že odejde.“ Je mu tak nějak smutno, protože díky ní právě poznal Dominika. Nebo díky tomu, že za trest musel tam být? Ale patří k jeho nejhezčím vzpomínkám.
„Má svůj věk. Musím, ahoj.“ Položí sluchátko. Má takový příjemný pocit, protože něco po něm chce. Jasně, že udělá vše proto a propo mají tam vůbec na bábovku formu? Raději koupím i s těmi věcmi, řekne si v duchu. Přemýšlí, co by měl udělat. Hlad díky Domimu nemá, vařit nemusí, uklízet taky, dívat se na telku? Koupel! To bude ono. Vytáhne svoji dva roky starou pěnu, snad ještě nebude prošla, udělá si skvělou koupel. Se svíčkami, hudbou. Ihned začne realizovat svůj plán.
Koupelnou příjemně voní nějaká africká exotická vůně, příjemně hraje hudba, v ruce drží knížku, vedle na soklu orosenou skleničku s vychlazeným vínem, malý ručník, aby si mohl otírat mokré čelo. Dokonalost sama, libuje si. Možná by měl si ji dělat častěji, ale dobře ví, že by se tím kouzlo vytratilo, i slavnostní atmosféra. Občas zašplouchne voda, jak se pohne. Nakonec dopije víno, knížku založí kouskem papírku. Vykoupe se a zabalený do huňatého bílého županu přejde k oknu. Cítí se malátný, ale v dobré náladě. Možná jedna maličkost chybí k dokonalosti. Dominik. Zívne si, shodí župan a nahý vklouzne pod pokrývky. Ještě před usnutím ho napadne, zda opět dostane snídani.
