Malý poklad
56.
Tati, už je mi konečně devět !
Petr vystoupí z auta, přitáhne si ke krku plášť. Nesnáší tu lezavou zimu, která se zakousne do těla, ale co má jiného dělat? Pracovat musí. Bez práce nejsou koláče, ale hlavně nejsou peníze. A Juliana toho tolik potřebuje. Zatraceně, nesnáší ty sychravé dny. Je konec listopadu, za chvilku budou Vánoce. Dárečky už má, ale horší je to, jak Vánoce stráví. Nesnáší řešit tyhle věci. Druhé Vánoce bez Leontýny. Ty první strávili s rodiči, ale to byli jen s Julianou. Teď je s Honzou. Ještě se ho neptal, jak to vidí, ale jak ho zná, tak o tom nepřemýšlel. Někdy ho tou svou bezstarostností štve.
Jako na Julianiny narozeniny. Řekl mu jasně, aby se nekupovaly hračky. Málem, že se v nich neutopila. Jistě nebyl to jenom on, ale i ostatní. Nebýt Jitky, která jí koupila nějaké hadříky, nejspíš by se fakt v nich utopila. Což o to narozeniny byly krásné. Udělali malou párty u Jitky, protože má velký dům a popravdě je na to připravená.
Juliana pozvala pár svých kamarádů. Ve škole rozdala maličkosti a po zákusku. Nevěděl, zda se to může, ale trvala na tom. Koupili indiánky a přívěsky na klíče. Někteří si je dali na mobil. Nesl to ráno do školy. Možná je měla pozvat někam do Mac Donalda, neví sám, ale nakonec to podle jejich slov bylo fajn.
V sobotu se slavilo u Jitky. Juliana každému vykládala, že už je jí devět a je velká slečna. Sobota začala pěkně.
Polibek od Honzy byl lenivý hluboký a vzrušující, že hned rukou vklouzl pod pokrývku. Jsou už spolu čtyři měsíce a miluji se skoro den co den. Stále na sobě něco nového objevují. Takové začátky dne miluje. Většinou jsou to soboty nebo neděle, ale někdy jim to vyjde i v běžném týdnu, a když není Juliana doma, potom se přestěhují do koupelny nebo na jiné místo. Honza říká, že změna je koření života, což možná má pravdu. Ovšem milování v autě odmítá. Má rád sám sebe, než aby v autě šaškoval jako puberťák.
Ovšem nedávno, když odcházel ze školy, zahlédl v autě jednu dvojici. Musel se zastavit a chvilku se dívat, ale potom šel pryč. Celou dobu co jel domů, přemýšlel, jak by to oni v tom autě zvládli. I když je slušný matematik, pořád mu to nějak nevycházelo. Nakonec to zavrhl jako pitomost.
Hladil Honzu, když se dveře bez zaťukání či jakéhokoliv projevu výstrahy otevřely a na ně celou svou váhou, i s Bumbim, skočila Juliana. S Honzou, který to nečekal, zavyl unisono.
„Mám devět! Mám devět. Tati, vstávat, musíme vše připravit!“ křičí Juliana, zatímco lapají po dechu. „Tati, není ti nic? Honzo? Jej, vy nic na sobě nemáte!“
Petr se vyděsí, protože si to hlídají, ale večer byli tak líní, že se neoblékli. Najednou cítí vzduch a sotva stihne zachytit pokrývku, která se v drobné ručce nadzvedává.
„Proč nic na sobě nemáte?“ optá se zvědavě, zatímco Bumbim rozjařeně mlátí kolem sebe.
„Ehm, bylo nám vedro,“ dostane ze sebe trochu křečovitě Honza.
„Aha. Vstávat, vstávat!“ postaví se na postel a začne skákat. Oba dva se vyděsí. Představa, že by jim dupla na jejich poklad, je horší, než kdyby jim odebrali končetinu. Rychle se snaží odklidit ze středu postele, chytí každý svůj roh pokrývky, ale ta se napne. Juliana spadne na záda. Zavýskne.
„Připravím jídlo.“
„Ano, to bude nejlepší.“
„Proč jsi jí nic neřekl?!“ řekne vyčítavě Honza. „Málem jsem dostal mrtvici a při představě, že bys ho do mě už nikdy nestrčil, se mi udělalo zle. Ježíš, to bylo děsné.“
„Nestihl jsem,“ zabručí nevrle. „Musím… Má narozeniny.“ Poškrábá se na hlavě. Hned se převlékne do pohozeného pyžama, které v noci skončilo na podlaze. „Mohl jsi ji říct něco ty.“
Honza se ušklíbne. „Byla rychlá jako vítr. Nestihl jsem to. Vichřice. Tak slečně je devět let. Neuvěřitelné, co?“
„Mně to povídej. Ještě teď si vybavuji, jak mi ji položili v nemocnici do náruče. To ti byl pocit. Nádherný. Bylo to svraštělé mrňavé mrně, které řvalo. Sestřička se jen ptala, zda mám foťák. Měl jsem, ale nechtělo se mi ji dát z náruče.“
„Tati, co se tu vybavujete? Snídaně.“
„Juliano, oslava je naplánována na čvrtou hodinu. Času máme dost.“
„No jo, ale co když někdo přijde?“ řekne tvrdohlavě. „A mám hlad. Velký. Tati, myslíš, že teta Jitka udělá dort?“
„Copak já vím?“
„Já se ptala, ale nic neřekla,“ povzdechne si Juliana. Rozeběhne se, hupsne na postel. Obejme Petra kolem krku. „Mám tě moc ráda, tati.“ Potom obejme Honzu. „Tebe taky. Je mi devět let, tak jsem už dospělá?“
„Ještě ne. Víš co? My se vykoupeme, potom uděláme snídani společně, ano? Nechceš se podívat na nějakou pohádku?“
„Tati, v devíti letech se nikdo nedívá na pohádky.“
„Já si myslím, že ještě ano.“
Juli se obrátí k Honzovi. „Myslíš?“
„Určitě,“ ujistí se. „S Petrem se rádi podíváme na pohádky, že jo.“
Petr se snaží vybavit pohádku, na kterou se dívali s Honzou. Byla, to je pravda. Sice nebyla vhodná pro dětské oči, ale pohádka to byla. „Samozřejmě, že ano.“
„Jej a jaká?“
„O Popelce,“ rychle zakamufluje, že to bylo o popelákovi.
„Ta je moc hezká. Tak jo.“ Dá ještě jednou pusu tatínkovi, potom Honzovi. S Bumbim sklouzne z postele. Za chvilku je slyšet televize.
„O Popelce?“
„A co jsem jí měl říct? Že to bylo porno, které jsi dotáhl, abys mě víc povzbudil? S tou kytkou to nemusíš dělat.“ Oba se zadívají na kytku, které se tu kupodivu daří. I Jindřich povídal, že je to úžasné. Hned začal měřit vlhkost vzduchu, magnetické vlny, radiační a neví ještě jaké. Petr mu nadšeně pomáhal, zatímco on s Lukášem stáli a přemýšleli, proč u toho vypadají jako přerostlé děti. Odešli na kávu. Když se vrátili, ti dva si ani nevšimli, že někde byli.
„Jen tak mimochodem, kde je bereš?“
„Aha. Mám známého v sexshopu. Mimo prodeje sexuálních… Petříčku, co kdybychom tam zašli? Něco hezkého ti koupím na oživení! Au!“ zavyje, když mu na hlavě přistane polštář.
„Nevím, proč chceš něco oživovat? Podle mě vše funguje, jak má být. Zajímalo by mě, co chceš dělat, až spolu budeme deset let. Jdu do koupelny.“
„Deset let?“ vytřeštěně řekne Honza. Deset let se stejným milencem? V šoku sedí na posteli. Deset let to je hodně. Nezná nikoho, kdo by s někým byl deset let. Není to jen utopie? Ježíš, deset let. Dvacet let? Třicet? Stejný milenec? Stejný sex? Možná by to oživení přece jen měl odložit. Má ho rád, jsou spolu už osm měsíců. To je hodně. Je pravdou, že si rozumí a sex mu nezevšedněl.
„Nepůjdeš se sprchovat?“ optá se ho Petr s ručníkem kolem krku.
„Jo půjdu. Deset let?“
Petr ho zkoumavě přejíždí. „Chceš mě opustit nebo myslíš, že když jsem myslel dlouhodobý vztah, tak to je na dva roky?“
Honza zrudne. „To ne. Já jen… Nic. Jdu se umýt.“ Petr se za ním dívá. Co to mělo znamenat? Něco mu na tom vadí? Potřese hlavou. Pitomosti. Obleče se a jde do kuchyně připravit snídani. Včera odpoledne uklidil. Nešel za Jindřichem, ale pilně uklízel, protože mu nahlásili návštěvy. Honzu decentně vypakoval. Na to, že je do větru, nikam se mu nechtělo. Má pocit, že se z něho stal pecivál. Nakonec ho poslal s Julianou na mažoretky, což nemohl odmítnout.
Julianě se to náramně líbí. Dokonce by už měla mít před Vánocemi nějaké vystoupení pro rodiče. Po večerech pilně trénuje s hůlkou. Pořád ji hází. On jen bledne, když se trefí do stropu. Pod nohy ji dal koberec, tak se to snese, ale malování i sousedi drží. Snad to brzy zvládne natolik, že nebude otloukat strop.
On stačil uklidit a Juli s Honzou se vrátili nadšení. Je to docela náročné mít vše uklízeno, ale nechce, aby si Honza myslel, že bydlí v bordelu.
Co by měl připravit? zamyslí se. Chtělo by to něco slavnostnějšího. Podívá se do lednice. Udělá pravý džus. Pomerančů tu má dost. Taky by mohl udělat tousty. Moc je nedělá nebo snad něco jiného? Potom se usměje. Jde do obýváku.
„Co bys chtěla k snídani?“
Juli k němu zvedne přemýšlivě hlavu. „Tousty s vajíčkem.“
„Tak dobře. Chceš míchané nebo na měkko?“ optá se velkorysé.
„Na měkko. Jupí. To já ráda. A trochu marmelády od babičky.“
„Dobře.“ Má to z krku. Zaposlouchá se, zda Honza je ještě v koupelně. Je. Od Halloweenu přemýšlí, že by se sem mohl přestěhovat, ale váhá, zda to není brzy. I tak tu prakticky bydlí. Má tu svoje věci a doma je zřídka. Dokonce mu přispívá na domácnost. Je mu to blbý brát, ale Honza s Jitkou ho přesvědčili. Tak mu nakonec dal číslo účtu. Nesnáší je brát hotově.
Vytáhne vajíčka, dá je vařit. Na kuchyňském budíku sleduje ručičku. Tři minuty. Nechá je vystydnout. Dovnitř nakoukne Honza, ale když ho vidí zaujatého prací, nechá ho být. Po snídani bude muset odskočit domu, kde má schované dárečky pro Julianu. Doufá, že dobře nakoupil.
„Snídaně!“
Dovnitř vpadne Juli v závěsu s Honzou, který byl krapet pomalejší, protože seděl v pracovně u svého notebooku. Posadí se na svá místa.
„Jeje, pomerančový džus!“ zavýskne Juli.
„Dobrou chuť.“ Posadí se vedle nich. Líbí se mu atmosféra, která tu vládne, Juli se svou neutuchající energii a Honza je podobný Julii. Ti dva spíš by měli být sourozenci. Jejich škádlení ho někdy uvádí do rozpaků, ale je rád, že Juliana ho přijala. Někdy si vybaví, jak váhal, zdá má jí říct o Honzovi. Někdy ho napadá, že dobře věděla, že má rád muže, ale odkud? Jedině, že by ji to řekla Leontýna, ale co mohlo šestileté dítě vědět? I když cokoliv Leontýna řekla, bylo pro ni jako boží přikázání. Kdyby ji řekla, že si přivede doma strýčka, tak by nejspíš kývla, jen aby ji udělala radost. Nerozumí tomu.
„Co je ti?“
„Nic, promiň. Chcete ještě?“ optá se, protože vajíčka zmizela jako mávnutím proutku.
„Ne, díky. Stačí, i když… Ne, počkej, přece nebudeš je vařit?“
Petr už vytahuje z ledničky vajíčka, dává je do hrnku. „Je to jen pár minut, ale nebudou vychlazené.“
„Nevadí, ale nemusel jsi.“
„Díky, tati. Dám si ještě jedno. Bříško má velký hlad!“ uculí se.
Honza se k ní otočí. „Tak o co sis napsala pod stromeček?“ zajímalo by ho, zda ještě věří v Ježíška.
„Napsala, ale neřeknu to.“
Honzovi sklapne. Zatraceně, chtěl vědět, co má koupit. „Proč mi to neřekneš?“
„Protože tatínek říká, že když to řeknu, tak se to nesplní, ale tatínek dopis posílal.“ Podá mu informaci, kterou chtěl vědět. Honza se otočí k Petrovi. Teď se ho na to nezeptá.
Petr postaví vajíčka, jedno dá hned Juli do kalíšku. Ta do něj ťukne, opatrně s foukáním a pištěním sundá slupku. I Petr si vezme. Má je rád, ale jak přemýšlel, zmizely dřív, než si je stačil vzít. Příště bude muset udělat víc.
Zvonek.
„Já sama! Já sama!“
„Juliano na místo!“ křikne tak přísně, že se Juliana zastaví. S fňukáním se jde posadit, ale potom hned vyrazí za Petrem.
„Ahoj. Kdepak je…“
„Této Olgo, strýčku Tomáši, ahoj.“
„Ahoj, Juliano. Tak kolik ti je?“
„Pojďte dál.“ Petr jim odebere kabát a bundu. Juliana pokukuje po velké tašce, kterou sebou mají. Petr je posadí na pohovku.
„Zdržíte se chvilku?“ optá se. Moc dobře vidí, jak by málem na ně skočila.
„Jistě, ale potom musíme jít. Tomáš mi chce něco ukázat.“ Olga se začervená. „Juli, to je pro tebe k devátým narozeninám.“
„Děkuji moc.“
Petr zatím vytáhne čipsy, víno a slané dobrůtky. Měl to už připravit, ale přišli dřív, než plánoval. Veku strčí Honzovi do ruky. „Pokrájej to!“ přikáže mu.
Honza se dívá na veku, potom ji začne krájet podle toho, co viděl u Jitky. Vytáhne velký talíř, na který je začne rovnat. Ucítí polibek na krku.
„Díky moc.“
„Za co?“ trhne sebou. „Jen jsem to nakrájel. Co teď?“
„Chceš mi pomoct? Nemusíš.“
„Neboj se, chlebíčky zvládnu,“ ujistí ho. „Budeš mít to rychleji.“ Petr vytáhne čerstvou zeleninu, salám, sýr, vlašský salát. Rychle vyrobí chlebíčky. Zvědavě se jde podívat, co dostala od Olgy. Nějak to tušil. Malířské potřeby. Od Tomáše dostala dva velké skicáky. Určitě na radu do Olgy. Ovšem její malířské schopnosti to nepodpoří, ale i přesto moc ráda maluje.
„Děkuji moc! Je to krásné. Tempery mi už docházely. Moc děkuji.“ Obejme je. Potom si jde uklidit. Petr pobaveně se dívá, jak se snaží být vzornou hostitelkou.
„Tak musíme jít. Je mi líto, že nemohu být na oslavě, ale myslím, že tam bude hodně lidi,“ řekne s úsměvem Olga.
„Ano. Přijde Sára, taky Milan a holky z mažoretek. Taky strýček Lukáš a Jindřich.“
„Panečku, to bude velká událost.“
„Je mi devět,“ řekne důležitě, jako by jí bylo osmnáct.
„Je mi líto, ale musíme jít.“
Tomáš přikývne. „Je to jenom dnes odpoledne.“
„Aha. Jistě. Děkujeme moc.“
„Já si říkala, že už hraček asi má dost, tak jsem ji raději koupila něco na malování.“
„Jsem rád, protože rodiče ji poslali hračky, rodiče Leontýny pro změnu velký balík her. Prostě hrůza.“ Podá jim kabát a bundu. Tomáš do něj pomůže Olze. Na chvilku je ticho.
„Honzo, myslíš, že z toho něco bude?“ optá se, když si dělá chlebíček.
„Co já vím? Tomáš je zarytý svobodný mládenec. Když si vzpomenu, kolik jsme mu jich dohodili a žádná u něj nevyhrála. Opravdu netuším.“ Jdou do obýváku. Juliana sedí na pohovce, chroupe z mísy chipsy.
„Tati, to je krásný dárek, že? Moc se mi líbí a tempery mi docházely. Ráda kreslím.“
„To ano.“ Aspoň něco normálního a užitečného.
„Jdu si hrát.“
„Jistě. Konečně chvilka klidu.“ Posadí se na pohovku, vedle něj Honza. Dívají se na skleničky s vínem, kolu a chlebíčky. Oba se na to vrhnou.
„Byly dobré.“
„Moc,“ potvrdí mu Honza s úsměvem, když poslední chlebíček mu nese k puse.
Zvonek. Oba se na sebe udiveně podívají. Kdo to může být? Podívají se na vyluxované talíře. Petr mu jeden strčí do ruky. Honza si to zamíří do kuchyně.
„Billy?“ Tohohle tu zrovna nečekal.
„Ahoj, kde je Juliana? No co? Jsem snad strašidlo, nebo na mě něco je?“ prohlíží si sebe, jako by měl na sobě holuba. „Za tebou nejdu a žalobu nenesu.“
„Ježíš, pojď dál. Nečekali jsme tě. Ježíš, melu páté přes deváté, co?“
„Tak nějak a to na tobě Leontýna obdivovala m…“
„Tati, kdo to je?“ Ve dveřích se objeví Juliana. Petr vytřeští oči, protože má na sobě Leontýnin kostýmek, jenže to na ní visí jak pytel. Na nohou boty s podpatkem, na hlavě klobouček, který Leontýna používala při zvláštních příležitostech. Na puse rtěnku, na víčkách stíny. „Jej strýček Billy. Ahoj. Tati, že vypadám jako maminka?“
Petr v šoku přikývne.
„Ahoj, slečno. Vypadáš jako maminka. Jsi stejně krásná jako ona. To ti musí být nejméně dvacet!“ Billy se usmívá.
Juli se rozesměje. „Devět, strýčku Billy. Pojď dál!“ Jde před nimi, drží si sukni, aby na ni nešlápla. Billy se usmívá. Petr se vzpamatuje.
Honza vykoukne z kuchyně. „Kdo je to? A… Eh, Juli?“
„Juliano. Sluší mi to? Posaď se.“ Ukáže Billymu na pohovku. Sama se usadí na stoličku, jen si musí povytáhnout sukni.
„Děkuji. Tady něco k narozeninám.“ Podá ji plochý balíček. Juliana ho zvědavě otevře.
„Juj! Děkuji,“ vrhne se k němu, málem, že nezakopne o boty, proto si je sundá a obejme ho. Vlepí mu pusu, až mu zůstane otisk rtěnky na tváři. „Ty jsem chtěla!“ zvolá nadšeně. Petrovi před očima plavou dvě hry do počítače. Na jednom zahlédne koně. Tak to se jí bude líbit.
„To jsi nemusel.“
„Ale prosím tě! Opravdu, až vyroste, bude celá Leontýna, kromě očí. Ty má po tobě. Je to zajímavý kontrast.“
„Jsem podobná mamince?“
„Neskutečně. Už v porodnici jsem to říkal.“
Juliana svírá hry. „V porodnici?“
„No ano. Tehdy jsi měla modré oči, ale to se strašně rychle změnilo,“ povídá. Honza postaví na stůl talíř.
„Víno, pivo nebo něco jiného?“
„Jestli máš nealkoholické pivo, budu velmi rád.“ Honza přikývne. On má pivo rád, ale Petr je nemusí, a protože často řídí, tak si kupuje i pár nealko. Otevře, nalije do vysoké sklenice.
„Nechcete s námi jet na Julianinu oslavu?“
Billy hloubá. Petr si pomyslí, že nejspíš probírá svůj narvaný diář. „Proč ne? Mám pocit, že příliš žiju práci,“ řekne vážně, až zachmuřeně. Petr si umíní, že se musí optat, co se stalo. Je to zvláštní, že chce jít na dětskou oslavu, ale možná si opravdu chce udělat volný den.
„Výborně! Jupí!“ Juli vyskočí a začne tančit radosti, když se jí zamotají sukně mezi nohy. Petr ji v posledním okamžiku zachytí.
„Tak, slečno, a převléknout se, nebo nikam nepojedeme.“ Telefon.
„Jitka,“ řekne. „Ahoj.“
„Za půlhodinu vás čekám na obědě.“ Ticho.
„Co je?“
„Za půlhodiny máme být u Jitky na obědě. Jako vždy příkaz.“
Juliana se rozeběhne do pokoje, Petr s Honzou taky. Billy s pivem osamí. Udiveně se dívá na ztichlý obývák.
„Strýčku Billy, to jsou super hry. Moc děkuji.“ Z pokoje vykoukne světlovlasá hlava, která ihned zmizí.
„Ehm, není zač,“ řekne k zavřeným dveřím. Podívá se na dveře ložnice, z které se ozývají tlumené hlasy. Je zvláštní být v domácnosti, kde ví, že spolu žijí dva muži. Nikdy mu to nevadilo, ale takhle zblízka je to zvláštní. Co má dělat? Odejít? Zůstat? Než se rozmyslí, co má dělat, z pokoje vyrazí Petr s Honzou, Juliana s plyšákem, kterého ji poslali prarodiče. Na zádech má batůžek s novými hrami a knížkami.
„Nech pivo, pivem, jede se.“
„Kam?“ vytřeští oči.
„Na oběd. Máme zpoždění.“ Petr chytí Billyho a vystrká ho na chodbu.
„Strýčku, rychle, teta Jitka je naštvaná,“ prozradí ve výtahu Juliana.
Billy už chce říct, co je mu potom, ale nechá toho. Tak to vypadá na velkou zábavu. Podle toho, jakou paniku to vyvolalo, Jitka musí být fúrie tchýně s vlastnostmi generála. Určitě strašidlo v sukních.
„Mám tu své auto,“ zabručí. „Pojedu domu.“
„To ne!“ řekne Juli zároveň s Honzou. „Aspoň nám to pomůžete sníst,“ dodá. „Víte, poslední dobou toho vaří, jak pro armádu. Je to asi kvůli dítěti,“ prozradí dospěle.
Billy se vyděsí. Ježíš, je to stoprocentně paní generálka. Přemýšlí, jak utéct. „Budeš nás sledovat,“ přikáže mu bez úsměvu Petr.
„Jo,“ jen přitaká. Posadí se za volant stříbrného BMW, které si pořídil nedávno, jako náplast za rozjitřené city. Snaží se držet bílého Petrova auta. Nakonec zaparkuje před velkým domem. Vystoupí.
„Terry, Berry!“ slyší. „Dost, vy psiska!“ Opatrně přistoupí k dvěma bestiím. Nechá se očichat.
„Máte pět minut zpoždění!“
Billy udiveně hledí na hezkou ženu, podobnou Honzovi s lehce vystouplým bříškem, které nijak nezakrývá. „Kluci, domů a fofrem. To je kdo?“
„Billy…“ začne Petr.
„Vítejte, vy musíte být ten advokát, co vysekal toho ňoumu z lapáku. Super. Už dlouho jsem uvažovala, že musím ho nějak donutit, aby mě vám představil.“ Zavěsí se do něj. „Jdete na oběd a zůstanete na oslavu, že ano.“
„No ano, ale…“
„Ale jaképak ale. Zůstanete a je to. Hele, vy dva se nevlečte nebo to vystydne. Nevařila jsem snad nadarmo.“
„Záchrana,“ zamumlá Petr, když se dívá na Billyho. Má pocit viny, protože ho použili jako obětního beránka, ale on si zvykne.
„Jo dobrý nápad. Co je těhotná, její řídící pudy se zdvojnásobily a Slávek říkal, že ji nemáme rozčilovat.“ Oba dva pokývají hlavou. Juli už dávno někam zmizela. „Je fakt, že se kvůli těm deseti minutám většinou nerozčiluje,“ zamumlá Petr.
„Jo, díky bohu.“ Pobaveně pozoruje Billyho, protože takhle on se musel tvářit, když sem poprvé přijel. Ovšem chutnalo mu, tak je spokojený.
„Jitko je ti něco?“ optá se starostlivě Slávek, když si všimne, že se dívá už potřetí na hodinky.
„Ano. Lukáš s Jindřichem tu už měli být. Zůstanou o hladu. Buchta.“ Podá buchtu s borůvkami a drobenkou. Děcka se na ní vrhnou. Rychle mizí v žaludku, když se ozve zvonek.
Jitka vstane jako první. „Už jsou tu. Já jim ukážu.“
„Neměl by je někdo zachránit?“ optá se snaživě Honza. Slávek s Petrem sedí dál.
„Ta buchta je fakt moc dobrá,“ řekne Billy, který rychle pochopí. „Jitka je fajn osoba. Kdybyste někdy potřebovali právní služby…“ Z kapsy vytáhne pouzdro s vizitkami. Slávek to pobaveně pozoruje. „Naše kancelář a tahle je moje. Dělám trestní právo, ale někdy to člověk potřebuje.“
„Do obýváku!“ zaslechnou nadšený řev. Udiveně se po sobě podívají. Vypadá to, že Jindřicha s Lukášem nesežrala. Nahrnou se, zvědaví na důvod jejího nadšeného křiku.
„Podívejte se!“ Na stole leží kalendář. Men of work 2012. Honza aniž se pozdraví s přáteli, se k tomu vrhne. Billy zvědavě přistoupí.
„Tedy pěkný kalendář,“ uznale zabručí. Ty dva nezná a zřejmě nikdo nehodlá ho představit.
„Je pouze k prodeji v zahraničí. Tady je ženské sotva oce… Au! Ségra za co to bylo? Dyť je to pravda, ne? Která by si koupila něco takového? Dostanou to jedině jako dárek, nebo když jsou samotné.“
„Billy, to je můj kamarád Jindřich z vysoké. Je…“
„Znám vás. Obdivuji vaší práci. Je úžasná. Jsem William, ale říkají mi Billy. Jsem právník.“ Podívá se na druhého muže. Jsou spolu nebo ne? Dnes už by se ničemu nedivil.
„Lukáš, model. Občas jsem na předních obálkách,“ řekne trochu vyzývavě. „Právě to nesu z tiskárny. V autě mám další a dárečky pro princeznu. Kde je?“
„Láduje se borůvk… hej!“ Ale to už vyrazil do kuchyně. „Miluje tu buchtu. Lukáš, model, ale někdy se mi zdá, že fušuje do všeho. Taky dělá charitativní práci pro dětské domovy. Sám v jednom vyrůstal. Jindro, ty si nedáš?“
„Lukáš mi ho donese.“
Tak ten si rychle zvykl, pomyslí si, ale když to oběma vyhovuje, proč ne. Nakloní se. „Ou.“ Na fotce je zrovna Petr. Sexy Petr, ne žádný panák.
„Opravdu… Petře, nejsi to ty?“ udiveně se optá Billy. Nějak mu to k němu nepasuje, ale čert ví.
Petr zrudne, protože se dívá, že by se chtěl nechat ojet nejméně všemi chlapy, kteří tam byli. Zaúpí. Stáhnout to už asi nejde.
„Sexy fotka. Nemáte tam jeden navíc? Zaplatím.“
„Honza s Lukášem mě do toho navrtali,“ zamumlá, aby si nemyslel, že to dělá pořád. Přetočí na další fotku.
„Jasně, bude!“ řekne nadšeně Lukáš, který Jindrovi podá talířek s buchtou. „Jsou nádherné. Estela…“
„Ta Estela?“ optá se vážně Billy.
„Jistě. Fotím jen s nejlepšími. Všichni se vzdali honoráře. Prozradím vám o Estele, ono se to nezdá, ale miluje hezká mužská těla,“ zasměje se.
„Opravdu moc krásný. Netušil jsem, že to děláte.“ Dokonce i Jindřich, ale všem to tam sluší. Jsou opravdu sexy.
„Charita,“ řekne Lukáš. „Letos by se nám snad mohlo podařit vybrat rekordní částku. Domovy to potřebují jako sůl. Sice dostanou to základní, ale často to nestačí. Tak nějak splácím dluh, který mi u nich vznikl.“
„Jasně.“ Billy sám poznal, co dokáže ulice, bez zázemí, ale i když jsou v domovech, tak někteří končí na ulici.
„Ahoj, strýčku Jindro, Lukáši.“
„Ahoj, cácorko, tak kdy to propukne?“
„Ve tři,“ řekne důležitě. Zklamaně se dívá, že tu nic není, potom si všimne kalendáře. Hned se k němu vrhne. „Tati, ty jsi sexy,“ řekne udiveně. „To já ne, to říkají v družině!“ brání se, když vidí pohledy, potom se ozve smích.
„Tak já dojdu pro ty dárečky.“ Jindřich jde do auta. Vytáhne balík s kalendáři, potom objemnou tašku s dárky. Petr k němu přijde. Je zima, ale jde to. Vezme poslední dárek.
„Co to je?“ optá se zvědavě. Je krásně zabalený, takže Lukáš se postaral.
„Mikroskop,“ řekne vážně. „Tak s ním nekvedlej. Jo zdá se, že jsem přišel na to, jak tu potvoru rozmnožit. Potřebuji dobrovolníky k testům. Nevíš o někom?“
„Nevím, ale jakmile se něco dozvím, řeknu. Mikroskop? To je moc.“
„Pche. Je chytrá a pro ni to bude zábava. Věř mi, potřebuje se učit do začátku. Sám jsem takový dostal v první třídě.“
Jitka dohlíží na přípravy, které nachystala. Juliana za ní, aby vše bylo OK. Má docela strach, jak se její první velká oslava povede.
„Této, že to vše bude v pořádku?“ zatahá ji za oblečení. V očích má strach.
Jitka ji pohladí po vlasech. „To víš, že bude. Bude to dokonalé.“ Otevře dveře do kuchyně, Jitka je rychle přibouchne.
„Co je?“ optá se zvídavě Juliana.
„Nic, jen jsem si na něco vzpomněla. Jak vidíš vše, je OK. Nechceš si jít hrát?“
„Moc ne.“ V tom se ozve buch, potom se dveře pomalu otevřou. Objeví se velká černá hlava.
„Terry! Co tady děláš? To je…“ Dotkne se jeho čumáku. Za ním se ozve podezřelý zvuk. Juliana ho přes značné úsilí vtlačí dovnitř. „Terry! Berry! Vy…!“ Oba psi zvednou hlavu. Berry v tlamě má kus šunky, s kterou si hraje. Pak udělá jen ham a je fuč.
„To bude…“
„Co jste to udělali, Vy žrouti! Vypadněte! Vypadněte!“ Oba se líně zvednou a vyjdou z místnosti.“
„Kdo je pustil dovnitř?!“ zahřmí domem. Všichni se na sebe podívají, potom vystřelí a běží do kuchyně.
„Do prdele!“ řekne Billy, který doběhne jako první a uvidí tu spoušť.
„Kdo to udělal?“
„Terry! Berry!“ řekne Juli s pofňukáváním a potom se rozbrečí naplno. „Ne…nebude… osl…“ dál už nemůže, chytí se prvního dospělého a brečí mu do šatu. Billy se na ostatní rozpačitě podívá, rukou hladí světlé vlasy.
„Co teď?“
„Mě by spíš zajímalo, jak se sem dostali,“ řekne zamračeně Jitka.
„Já je seřežu,“ řekne Slávek.
„Neeeeee!“ rozbrečí se ještě víc Juliana.
Ostatním zacukají koutky u úst.
„Počkejte. Možná o něčem vím.“ Billy by nejraději Julianu od sebe odtrhl, ale ta se ho drží jako klíště. Vytáhne mobil.
„Jirko, jsi to ty? Díky bohu, poslouchej, měl bys tam navíc chlebíčky a dva dorty? No jo, že ne? Tak to někomu šlohni. Jde o dětskou oslavu. Vyprdni se na to, nebo tě už nikdy nebudu zastupovat!“ zařve, až všichni polekaně se na sebe podívají. Na Billyho tváří se objeví úsměv. Sklapne mobil. „Tak, slečno, hotovo!“ Ta už dávno jen popotahuje a dívá se na něj jak na svatý obrázek. „Ehm jeden známý,“ zabručí.
„Jo o tom všem je,“ zahučí Jitka. „Já se pokusím podívat na tu spoušť. Juli, běž si hrát. Vidíš, oslava bude.“
„Děkuji moc.“ Juliana se rozbrečí ještě víc a uteče.
„Bože, tomu se říká spoušť. Hele, nemají být psi masožravci?“ optá se, když zvedne dort s jasným otiskem tlamy. Ostatní koukají na to.
Slávek pokrčí rameny „Sežerou všechno. Tak to půjdeme uklidit, ne?“
„Půjdu se podívat za Julianou,“ ozve se Honza. Zničehonic v kuchyni zbude jen Petr. Ostatní se vytratí.
„Zbabělci!“ Jitka zařve hlasitě za prchající elitou národa. Petr se na to dívá s úsměvem. Spěšně uklidí, když zaslechnou přes otevřené okno troubení. Petr vyhlédne. Uvidí nějakou dodávku.
„Už jsou tu.“
„A najednou jsou tam všichni,“ zabručí.
„Ahoj, Jirko? Co, že pracuješ?“ usměje se Billy.
„Ty zmetku, máš mě na háku. Tady to máš. Doufám, že to stačí. Musel jsem okrást pohřeb!“
Billy se uculí. „Ale no tak nebuď tak naprdnutý. Hezké a dorty byly taky z pohřbu?“
„Ne, ty jsou ze zítřejší svatby!“ zabručí nevrle. Ostatní se dívají na hezký třípatrový dort. „Hele, neměl jsem nic jiného po ruce,“ brání se. „Jestli to zjistí nevěsta, budu viset, chápete?!“
Billy ho plácne po rameni. „To je Jirka, to je paní Jitka.“
„To je mi to fuk. Vyneste to a musím jet. Ježíš psi!“ zabouchne dveře do dodávky. „Zmizet vy opelichané obludy!“ zařve na ně s napřaženým prstem.
„Nejsou opelichané!“ zařve Juliana, která jakoby zapomněla, že ji sežrali celou oslavu.
„Jo jsou. Snědí i to, co nevidí. Od mého vozu zdaleka. Odkliďte je nebo odjíždím!“
„Terry, Berry, jdeme. Ten pán je na vás zlý.“ Psi se jen tak tak dají odtáhnout od dodávky, z které cítí samé pochoutky. Pomalu vynesou přepravky s chlebíčky a dort.
„Máš to u mě a díky.“
„To bych řekl. Ježíš, dneska se svět zbláznil!“ řekne, když vytahuje mobil, který se rozezvučí. „Účet dostaneš!“ zavrčí a dodávka zmizí.
„Díky, potom mi ten účet pošli,“ řekne Petr.
„No jo. Tak to byl Jirka. Má cateringovou službu a nezdárného syna, kterého má příliš rád.“ Víc neřekne, ale každému je to jasné. Sotva se otočí, zastaví u vchodu auto. Vystoupí z ní starší žena s papírkem v ruce. Podívá se na dům, potom na papírek.
„Dobrý den, je to prosím…“
„Jdete na Julianinu oslavu?“
„Dobrý den. Vy musíte být Sářina maminka.“
„No ano. Mohu ji tady klidně nechat?“ optá se.
„Jistěže. Pojď dál. Juliano!“ odněkud se ozve dupání, malá postavička.
„Ahoj!“ začnou kolem sebe tancovat, pištět, něco povídat šíleným tempem, který nedokážou zachytit.
„Tati, my jdeme, ano.“
„Jistěže.“
„Kdy mám přijet?“
Jitka se podívá na bezradné chlapy. „V šest hodin, ale můžete přijet, jak budete chtít. Petře budeš dělat vrátného!“ přikáže mu. „Jdeme!“ Kráčí k domu s královskou svitou. Petr zůstane u vrátek. Postupně doprovodí dovnitř ostatní Julianiny kamarádky.
Jako poslední dorazil otylejší muž s kufrem. „Je tu Jitka?“
„Jasně v kuchyni. Vy jste kdo?“ udiveně si prohlíží muže. Zničehonic má na nose červený nos. „Já klaun. Zdravím, pane vašnosto!“ a před Petrovým obličejem se objeví kytice umělých kytek.
„Oj to je špatná! Počkejte!“ Začne si ji cpát do kapsy, všude možně, ale kytka ne a ne vlézt. Petr se směje, i když neví proč, ale připadá mu to strašně srandovní.
„Blbá kytka!“ řekne a hodí ji za sebe. „Přesvědčil jsem vás?“
„Jasně. Už jsem chtěl jít pryč. Netušil jsem, že Jitka pozve i klauna.“
„To se musí,“ uculí se. „Dělám to už dlouho a spíš pro známé. Udržuje mě to v kondici!“ Mohutně se poplácá po vystouplém břichu.
„Strýčku Pepo! Pojď dál. Kde máš kytku?“ směje se Jitka. Nadšeně ho obejme.
„Kytku, jakou kytku? Ó klaun je zapomnětlivý. Kde je kytka?“ začne všechno šacovat, prohledávat. Potom vezme kapesník. „Že by tady?“ Najednou je tu kytka, kterou předtím vyhodil.
„Tedy!“ řekne s Petr s úctou.
„Díky moc. Tak kde je oslavenkyně? Budou nejdřív jíst nebo mám nastoupit já? Nebo snad mám to celé vést i s jídlem?“
„Jak budeš chtít. Moc děkuji, že jsi přišel a co zdraví?“ optá se ustaraně.
„Ale holčičko, to není důležité. Jednou každý musí umřít!“ zašklebí se. „Tuhle oslavu ještě vydržím a pár dalších taky. Tak kde se mohu převléknout?“ optá se s širokým úsměvem, který je i v očích.
„Díky, Jitko,“ řekne Petr. Je nadšený, protože tohle je oslava, jakou si Juliana vždy přála.
„Není za co. Je to Pepův koníček. Má rád oslavy, hlavně dětské a trochu i kouzlí. Vnuky má v zahraničí, takže si to takhle vynahrazuje.“
„Znáš spoustu lidí.“
„No jo, když pořádáš tyhle oslavy, tak narazíš na různé lidi. Je to fajn. Ou sluší ti to!“ řekne, když se objeví Pepa. „Není nový?“
„Je. Šila mi ho jedna známá. Není báječný?“
Petr si prohlíží pestrobarevný oděv z koleček a čtverců a dalších věcí. Za sebou táhne velký kufr. Jdou za ním, když se zastaví a najednou rozrazí dveře. Vpadne, udělá kotoul a Petr se nestačí divit. „Jsem tu. Oh, kde jsou děti? Nevidím tu děti. Počkejte, musím je najít.“ Začne hledat po místnosti. „Víte co, já si je vyčaruji.“ Juliana ho konečně chytí za šos. „Já jsem tady!“ ozvou se další hlasy, že tu jsou. Zprvu nesmělé, ale potom se ozývají čím dál víc. Petr na její tváři pozoruje nejdřív údiv, pak ale nadšení.
„Nevidím. Vyčaruji si je. Jdu pro kufr.“ Začne tahat kufr, přitom heká.
„Já ti s tím pomohu!“ ozve se jeden kluk, strčí do toho a všichni spadnou na jednu hromadu.
„Děti, já nevstanu! Pomozte mi!“ Juliana ho chytí za ruku a tahá. „Ještě víc! Další!“ nakonec ho tahají všechny děcka a neutáhnou.
„To musí přijít dospělý?“ Když vidí, že jsou udýchané smíchem i taháním. Petr mu pomůže.
„A teď kouzlo, chcete vidět kouzlo?“
„Ano!“ zavřeští najednou. Úplně zapomněly, že je jim devět a chovají se jako by jim bylo daleko méně.
„Je dobrý,“ řekne po půlhodině. „To je dokáže bavit tak dlouho?“
„Mě z toho řevu padají uši,“ pronese Slávek, který přivedl dovnitř Berryho. „Jen počkejte na tohle. To mám rád,“ říká Pepa, který Berryho převzal do své péče. Petr jen udiveně hledí, jak z Berryho se postupně stává holčička, kluk, dospělý v šatech a nejlepší je, že ani neví jak. Děti jsou nadšené. V pozadí zahlédne Lukáše, který to celé fotí. Občas popostrčí nějaké dítě, aby bylo vepředu. U kouzelnických triků ani nemukají, tak jsou napjaté.
Jitka mezitím připravila stůl, ale hlavně pizzy, které unikly díky tomu, že byly v troubě. Když se všichni usadí s limonádami, Slávek přinese malé divadlo. Jitka si sedne s Pepou za záclonu a hrají pohádku. Petr s ostatními se musí smát nad zvuky, které někdy vydává Pepa. Je fakt skvělý. Talent od boha, pomyslí si.
Nakonec největší atrakce, kdy Juliana jde s tyčí, kterou mává kolem sebe a hledá postupně zavěšené balony, které rozbije, až tečou bonbony. Když vidí její rozzářenou tvář, je mu jedno, kolik to stálo.
Po šesté mají co dělat, aby děti dostaly z domů, ale nakonec zůstane jen Juliana s kusem dortu, který si ještě vymámila. Dort nebyl nakonec špatný, ale byl svatební, takže smetanový, ale nikomu to nevadilo.
„Děkuji moc,“ řekne Juliana všem. Dá velkou pusu Jitce a největší Pepovi. Ten se úplně rozzáří. „Strýčku Pepo, to bylo náramné. Naučíš mě všechno?“
„To se nedá naučit, ale až budeš mě potřebovat, stačí říct.“
„Řeknu. Jsi moc milý. Moc děkuji. Víš, tohle byla nejlepší oslava, jakou jsem kdy měla.“ Petra se to trochu dotkne, ale nakonec to skousne. Přece jenom něco jiného je oslava s klaunem a něco jiného je oslava jen s tatínkem. No co se dá dělat.
„Moc moc děkuji za dárky. Jsou super.“ Rozzářeně se na všechny podívá. Dospělí se usmějí, i Jitčini kluci. Ti jsou na strýčka Pepu zvyklí, ale je to vždy paráda.
„Jo bylo to moc pěkné,“ pokývá spokojeně Jitka. Oslava se podařila, ale Terryho a Berryho by nejraději přetrhla jako hada. Stejně by ji zajímalo, jak se dostali dovnitř. Bude to muset zjistit, protože takové překvapení nemá ráda.
„Byla to zábava s velkým Z,“ řekne spokojeně Petr. Podívá se na hromadu dárků, které dostala. Od Jitky dostala svetřík, džíny a kabelku. Slávek ji dal počítačovou hru, kluci přívěsek na mobil. Jindra mikroskop s knížkou, jak ho používat. Lukáš jí dal značkové šaty přímo od návrháře, jak řekl. No a jeho zlatíčko ji dalo hry, tři plyšáky, prý se nedovedl rozhodnout který. Čtyři hry, pár zbytečnosti a blbosti. Ovšem paráda byla, že potom o Julianě s kluky neslyšeli do večera, kdy odjížděli. To byl začátek listopadu.
Teď je konec listopadu a čekají je Vánoce. Mezi tím se toho moc nestalo kromě toho kalendáře. Prodával se skvěle, dokonce chtěli dotisk, ale nešlo to. Úspěch s velkým Ú. V práci jim to šlo, Juliana má skoro samé jedničky. Naštěstí do toho incidentu s tím klukem se toho moc nestalo. Vyřešilo se to v poklidu. Stačilo mávnout Billym. Ten by jim natrhl všechny zuby. Dokonce se omluvil, ale on tomu moc nevěřil.
V práci to jde. Pilně učí, dělá na té práci s Jindřichem. Ten student co mu tehdy pomohl a doprovodil ho nazpět, tak se ukázal velmi příjemným mladíkem, který opravdu dře. Jenom škoda, že se chce věnovat počítačům nebo stavbám, ale uznává, že ideální práce je spojit ji s koníčkem. Každý den ve středu za ním chodí. Někdy se mu zdá, že úplně zbytečně, ale než začnou ostatní chodit, rád si popovídá s někým chytrým.
Posledně povídal, že stále není rozhodnutý, protože ho přitahuji obě odvětví. Karol je opravdu příjemný mladík, ale někdy se vedle něj cítí jako jeho otec. Možná by s ním měl přestat tolik mluvit, protože posledně si všiml Karin. Dívala se na něj, že by ho vraždila. Ona je jediný kaz na jinak dokonalém životě.
Nesnáší ho a on, proč to nepřiznat ještě víc. Jako teď, když jde do kumbálu, který se pro něj stal už druhým domovem. Nejvíc v něm potkává Pavla Černého. Z dálky už vidí Karin. Něco se stalo. Sice neví, co, ale září, jako by ji potkala navýsost dobrá věc. Nelíbí se mu to.
„Dobrý den,“ pozdraví ji. Udiví ho to, protože zastaví, sjede po něm pohledem jako by byl hřebec nebo co.
„Zdravím, docente Komárku. Jak pokračuje práce?“
Je v šoku. Od té doby na sebe nepromluvili, kromě jeho pozdravů. „Jde to. Myslím, že koncem léta skončíme.“
„Těším se na publikaci.“
To já taky, pomyslí. Z něčeho vznikl docela vážný projekt. Dokonce natolik, že se seznámil s Jindřichovou šéfovou. Když Jindra o ní mluvil, že je strašná, myslel, že si dělá legraci. Nedělal. Ona je příšerná. „Děkuji. Omlouvám se, ale mám brzy přednášku.“
„Jistě.“ Odpoví na pozdravy pár studentů, kterým přednáší. V hlavě mu víří Karin. V kumbálu zavolá Honzovi.
„Honzo, stalo se něco divného?“
„Copak? Mám tu klienta.“
„Aha. Tak nic. Zavolám později.“
„Jasně. Miluji tě.“ Petr se zakaboní. Něco se děje, ale co? Je to nezvyklé natolik, že má docela strach. Karin zrovna není osoba, která by se lehce vzdávala, ale co může připravovat? Po chvilce to pustí z hlavy a vrátí se k vánocům. Julianě už se rozhodl koupí mobil. Bude mít radost. Taky nějaké knihy a hračku. Honza fotky? Je to těžké vybrat, ale nějak to zvládne a snad Estela nebude proti.
Malý poklad - 57. Tati, stalo se něco ve škole?
