Malý poklad
57.
Tati, stalo se něco ve škole?
Petr s myšlenkami na Vánoce a trochu zaražený z toho, že ho Karin pozdravila, dojde do kumbálu. Sesune se do křesla. Má to tu rád. Otočí se na ni, předkloní, aby dosáhl na Tullamorku. Nechápe, že se objevuje stále plná, ale nikdo ji nekupuje. Zvláštní. Zaťukání.
Schová láhev. Tady by se snadno změnil v opilce. „Dále.“
„Dobrý den.“
„Co potřebujete?“ optá se studentky v krátké sukni, svetříku. Jeho kolega by řekl – kost.
„Já jen, tady malá drobnost.“ Položí ozdobnou tašku na stůl. „Víte, potřebovala bych maličkost.“
„Jakou?“
„Jsem v druhém ročníku, mám vás na matiku a zápočty…“
„Aha.“ Jeho první úplatek. Nakoukne dovnitř. Tullamorka. Má chuť se rozesmát. Takže takhle Einstein přicházel k té své láhvi, ovšem ani jeho kolegové nejsou nevinní.
„Matice, slečno.“
„Děkuji moc.“ Udělá pukrle. Petr doufá, že o tom pomlčí. Tašku vyhodí, láhev uloží vedle to napůl prázdné. Musí se taky snažit doplnit zásoby, když se snaží i ten zbytek. Vezme si pomůcky a jde přednášet. Na rtech úsměv. Nevzpomíná si, že by někoho uplácel, ale zřejmě je to snadné a nakažlivé. Musí se o tom zmínit Jindřichovi. Zasmějí se spolu.
Dojde do přednáškové místnosti. Žáci – tedy studenti už jsou připravení. Někteří ihned odkládají notebooky. Žádná praxe, nic takového. Tak nějak doufá, že když vedení uvidí snahu, stáhnou mu hodiny, ale pochybuje. Popravdě ono to není tak hrozné. Přednášet zvládá, akorát se blíží zápočty. Uvidí se.
Začne přednášet. Ponoří se do přednášené látky jako vždy.
„Tak to je vše. Děkuji.“
Zahučení. Očima sklouzne na Karola Levínského. Dnes byl nějaký roztržitý. Zvláštní, protože většinou pečlivě si zapisuje všechny jeho žvásty. Možná…
Mobil. Juliana? Ne, to by byla jiná melodie, ihned si uvědomí. Honza to taky není. Podívá se na něj. Rektor. Co ten může chtít?
„Dobrý den, můžete se u mě stavit?“
„Jistě, ale mám za chvilku další přednášku.“ V tenhle den to sotva stihá.
„Odložte ji.“
„Ano. Hned tam budu.“
Odloží mobil. Zvláštní. Jeho hlas zněl docela chladně. Rektor byl malý muž s bříškem a s prošedivělými vlasy. Když ho přijali, tak si s ním dlouho povídal. Není špatný, když se vezme, že škola musí fungovat. Co po něm může chtít? Rozhodně musí vyvěsit, že dnešní přednáška odpadá. Dojde do další přednáškové místnosti, protože tuhle má Pavel Černý.
„Dobrý den,“ pozdraví studenty. „Dnešní přednáška odpadá. Náhradní termín bude vyvěšený na nástěnce.
Šum, ale s tím nemůže nic udělat. Radši by byl tady než u rektora, protože takové zavolání neznamená nic dobrého. Co mu asi chce? K tomu dnešní pozdrav od Karin. Potřese hlavou. Nějak moc často mu leze do hlavy. Protože rektor sídlí někde jinde, vezme auto. Za deset minut už parkuje před budovou, která slouží hlavně administrativě.
Vyjde do patra. Pozdraví starší ženu, která něco píše do stroje. „Dobrý den, mám tu schůzku s rektorem.“ Zrozpačití, když po něm sklouzne pohledem, jako by ho nikdy neviděla.
„Hned mu to oznámím. Je tu pan Komárek. Ano.“
„Můžete jít dovnitř.“
Petr vstoupí dovnitř. Kancelář je velká příjemně vybavená se spoustou diplomů. Ne jako jejich kamrlík. V rohu vegetuje velký fíkus. „Dobrý den, potřebujete něco?“ Zarazí ho, když se na něj rektor podívá. Když se s ním posledně setkal, byl samý žert i vtip, i když někdy dost mizerný, ale on má co říkat. Je vtipný asi jako ledovec na Sahaře.
„Prosím, sedněte si.“
Petr se posadí k velkému stolu pro několik lidí. Co asi bude chtít? Rektor není zrovna v dobré náladě, takže co může po něm chtít? Jde snad o jeho výzkum? To by snad nebyl tak zamračený.
„Děje se něco?“ optá se, protože jak vidno, rektor neví kudy kam.
„Tohle.“ Na stůl mezi ně dopadne kalendář, na jehož vrchní straně je vyfocený polonahý Petr. Ten zrudne. Zatraceně, věděl to, že z toho bude malér.
„Kalendář.“
„Ano. Nechci nic říkat, ale od svých profesorů očekávám naprostou bezúhonnost, ne něco takového. Striptýz nebo takovou minulost narozdíl od zahraničí tolerovat nebudu.“
„Je to charitativní kalendář,“ namítne.
„Nezajímá mě to. Pan profesor mě ujistil, že jste vhodným kandidátem i přes tu událost, která vás donutila odejít z předchozí školy. Věřil jsem mu, ale tohle tolerovat nemohu.“
„Ale to bylo pro dobrou věc. Nikdy bych…“
„Mě to nezajímá. Jste tady mezi ostatními, jako…,“ neřekne co, ale Petr si může to domyslet. „S tímto vám pozastavuji všechny přednášky, dokud nerozhodneme co s vámi, ale nedělejte si naděje. V soukromí si můžete tancovat nahý na stole, ale pokud to vyjde ven, tak musím bohužel z toho vznést důsledky. To jistě chápete. Učitel má být vzorem pro své žáky a studenty.“
„Jistě.“ S tím souhlasí.
„Dobře, to jsem rád. Během týden se rozhodne, co s tím uděláme. Musím přiznat, že jsem tohle rozhodně nečekal od profesorova chráněnce. Je to naprosto nevhodné a nemorální jednání, které poškozuje pověst naší školy.“
„Chápu.“ Pitomý kalendář. Věděl, že to nemá dělat, ale opět podlehl Honzovi. Teď za to platí. S touhle skvrnou si těžko najde práci. K tomu ten druhý incident. Proč on?
„Výborně, můžete jít.“
„Mohu se optat, jak jste ho získal?“
„Ne, nemůžete,“ odpoví úsečně rektor. Petr si povzdechne. Co má dělat? Vyjde ven. Pohled rektorovy sekretářky ignoruje. Vyjde ven. Prší a on nemá deštník, ale kupodivu je mu to jedno.
„Kdo by to řekl,“ se ozve vedle něj. Otočí se ke Karin. Je spokojená. „Že jeden z nás je děvka. Takové laciné fotky.“
„Ty fotky nejsou porno, jsou uměleckým dílem. Pochybuji, že by se Estel zamlouvalo, že o jejím díle mluvíte tímto způsobem.“ Najednou mu vše to dojde. „Takže je to tvá práce.“
„Cože, docente Komárku?“
„Nic. Měl jsem vědět, že jsi hnusná. Sbohem!“ Teď, už spíš nasraný na celý svět, seběhne k autu. Takže konec učení na vysoké škole a může za to ta kráva. Nemá jiné slovo, protože je výstižné. Měl se ji vyhnout obloukem, jak mu to radil Černý, ale chtěl s každým vycházet. Teď ztratil práci. Zklamal Einsteina i svého přítele Davida. Sotva na něj pomyslí, už je tady.
„Co tě, do prdele napadlo?“ David ho zatáhne pod stříšku. „Nafotit akty! Ty blbe!“
„Jak jsem mohl tušit, že se mi ta kráva pomstí!“ vybuchne vztekle. Déšť, který mu stéká za límec, ignoruje.
„To byla Karin?“ optá se nedůvěřivě.
„Určitě. Kdo jiný? Kalendář se prodával výhradně v cizině. Kdybyste se dívali pozorněji, najdete tam pár významných lidí. Sakra, co se do toho míchá?!“
„Hele…“
„A nejsou to akty. Akty jsou nahé postavy. My tam máme oblečení.“
„Jo, tak, že by vás ženské sežrali. Bože, víš jaký, je náš rektor. Nejdůležitější je pověst školy. Všichni musí být čistí jako sníh. To, že všichni máme kaňky to je fakt, ale neví se o nich. A ty najednou tohle. K tomu po tom případu.“
„Nech toho. Vím to sám. Neměl jsem Honzu poslouchat, ale přemluvil mě.“
„To jsi neměl. Hele, tohle nevyžehlím, a jestli je do toho zapojená Karin, máš to marné. Rektor jí věří, a pokud ona ho štve proti tobě, máš to spočítané.“
„Děkuji pěkně.“
„Já ti jenom říkám jak to je. Nebudu ti mazat med kolem huby. Jestli ti mohu radit, sežeň si mocného ochránce.“
„Ochránce?“
„Jo, někdo, kdo nad tebou podrží ruku. Klidně někoho uplať. V tomhle fakt dávám ruce pryč.“
„Díky moc.“
„No jo. Taková blbost a zrovna ty. Nikdy bych neřekl, že…“
„Prosím tě, přestaň!“ Má sám toho plnou hlavu, nemusí mu to ještě kamarád opakovat. Sám si sype popel na hlavu.
„Ok, ale radím ti, začni něco dělat nebo to projedeš na celé čáře.“
„Jasně.“ David vyběhne zpod stříšky. Petr jde k autu. Co má dělat? Hodiny mu odpadly. Zajde do kumbálu. Po dvaceti minutách sebedestrukce, kdy se obviňoval a Honzovi nadával jak špaček, dorazí do kumbálu.
„Vítejte.“
Petr se sesune do křesla. Otočí se, vytáhne tullamorku. Už si na ni zvykl. Teď budu mít tak akorát prd, pomyslí si trudomyslně.
„Jeden by měl stačit, kolego.“
„Už víte, že mám vyhazov?“
Černý se na něj podívá od počítače. „Dokud si nebalíte věci, stále je možno něco dělat.“
„Takže to už všichni vědí. Karin si to pro sebe nenechala.“
„Nenechala,“ potvrdí mu jako ozvěna. „Já vám to říkal, že je to bestie.“
„No jo. Co mám dělat?“
„Buď si najít místo jinde nebo bojovat. Záleží, co chcete. Máte víc hodin než my, jak chtěli ušetřit, k tomu máte rodinu… Je to na vás.“
„Vím. Nejsem z toho rád,“ přizná těžce. „Pojedu domů.“
„Uděláte nejlépe. Vyspat se a zítra bude svět růžovější. Rozmyslete si, co chcete.“ Černý se opět ponoří do práce.
„Díky.“ Půjde vynadat Honzovi, ale nejdřív… On ten nápad to jít zaspat nezní tak špatně. Vezme si promoklý kabát, podívá se ven. Sláva, aspoň přestalo pršet. Cestou potká Karola. Pozdraví ho. Je to škoda, že ho nebude dál učit. Dojede domu, kde se zakutá pod pokrývky. Juliana je ještě ve škole, Honza v práci. Naslouchá tichému bytu. Nesnesitelné. Vymete z hlavy všechny myšlenky, rukou sklouzne ke klínu. Obvyklé představy vůbec nepomáhají, tak přestane. Zavře oči, ale spánek ne a ne přicházet. Co má dělat? Vzdát to? Odejít z práce, která je sice náročná, ale není špatná?
Má vyhrát ta mrcha? Jiné slovo pro ni nemá. Měl tušit, že ženským se nedá věřit. Co by asi na to řekla Leontýna? Jenže ta by ji vyřídila nějakým podobným trikem, ale on na to nemá. Nakonec usne, ale když se vzbudí po dvou hodinách, je jako přiožralý. Dojde se napít do kuchyně. Po cestě se mu vše rozleží v hlavě. Co má dělat? Podívá se na hodinky. Do vyzvednutí Juliany chybí ještě nějaká ta hodina. Přemýšlí o Davidových slovech, že by potřeboval strážného anděla, ale koho? Kdo je natolik mocný, aby dokázal zničit Karin? Vezme mobil.
„Slávku, máš čas?“
Ticho a jemné šustění. „Přijeď.“
„Díky,“ zamumlá si pro sebe. Rychle se obleče a za pět minut už v autě ujíždí k firmě, kde Slávek pracuje. Vejde do přepychové haly. Dokonce tu mají recepční. Panečku tomu se říká luxus, když se dívá na obrovské zelené rostliny.
„Dobrý den, jdu za panem Slávkem….“
„Jistě, jste tu zapsaný. Prosím, chvilku počkejte. Zatím se můžete posadit.“ Ukáže mu na pohodlné sedačky se stolkem.
„Děkuji.“ Recepční se zářivě usměje, vezme sluchátko a zavolá. Za chvilku už Slávek vede Petra do své kanceláře.
„Tak povídej a neobdivuj kancelář. Co se stalo?“
„Mám vyhazov.“
„Cože?“
„Dneska si mě zavolal do kanceláře rektor. Předhodil mi ten kalendář se slovy, že od svých podřízených očekává naprostou morální bezúhonnost, což má pravdu. Neměl jsem nikdy Honzu poslechnout.“
„To je mi líto. Co budeš dělat? Potřebuješ… asi ne.“
„Peníze zrovna nepotřebuji, ale příčí se mi to, že kvůli ní mám být vyhozený. Učit je sice náročné a dřou mě, ale byl jsem rád, že jsem něco našel.“
„Počkej jaké kvůli ní? Snad kvůli kalendáři ne? Ty fotky se mi líbí.“
„Podle rektora jsou to pornografické akty nejhrubšího zrna.“ Povzdechne si. Až na sebe se mu ostatní fotografie moc líbí.
„Tedy, on je asi fakt moralista, ale takhle tě vyhodit a proč kvůli ní?“ Vůbec tomu nerozumí.
„Slečna Karin. Pamatuješ na ty sms ze ZOO?“
Slávek přikývne.
„Tak je to její práce. Nejspíš se mi pomstila za odmítnutí.“
„Tedy! To je mrcha!“ řekne účastně.
„Jo.“
„Tak co teď budeš dělat? Mám se poptat známých? Moc jich ve školství nemám, ale znám pár lidí z různých odvětví.“
„Díky moc, budu rád. Příští týden mi to definitivně řeknou, ale podle mého kamaráda Davida, má Karin na rektora velký vliv.“
„Ty ještě nemáš… To se snad s tím dá něco dělat, ne? Já pochopil, že už jsi na dlažbě,“ řekne tvrdě, ale je udivený. Podle Petrova výrazu by si myslel, že je bez práce. Je zoufalý. Takhle ho ještě neviděl.
„Jako bych byl,“ řekne pochmurně.
„Hloupost. Přece ji nenecháš vyhrát!“ praští do stolu, až spadne pero. „Hele, přece jedna ženská nemůže vyhrát.“
„Děje se to dnes a denně,“ řekne kysele. „Potřebuji prostě někoho, kdo by mě z toho průseru vytáhl. Co Armani?“ Vzpomene si.
„Kdo?“ nechápe Slávek, protože mu nikdo neřekl, že mu s Honzou dali přezdívku Armani.
„Filip.“
Slávek zavzpomíná, potom se rozzáří. „Jo ten! Tak ten určitě pomůže. Má styky!“ řekne nábožně, že Petr, i přes svou mizernou náladu, na něj zůstane civět. Ještě ho tak neviděl. Hned najde číslo a Petr si všimne, že je prakticky na začátku. On na něj číslo nemá.
„Ahoj, Filipe, prosím tě můžeš mi pomoct?“
„O co se jedná?“ odpoví na druhém konci Filip v perfektním obleku. Sedí v kavárně u ratanového stolku, před sebou čaj a sleduje své auto. Černé oči mhouří jako kočka, která právě slízla kbelík prvotřídní smetany. Petr mu to vylíčí, co se děje.
„Sorry, ale příští dva týdny se nemohu nikde ukázat.“
„Cože?“
„Promiň, rád bych pomohl, už kvůli svým ex, ale nejde to. A jak hádám, potřebuješ pomoct hned.“
„Jo.“
„Hm a co Slávek?“
„Nejde to. Nemá dost silné páky. Tak dík.“
Filip odloží telefon. Zamračí se. Kdo by mohl z jeho známých mít velký vliv na rektora univerzity? Potom se usměje. Je jen jeden člověk, který to vyřídí tak, že rektor bude líbat zem, po které Petr hodí. Uculí se. Tyhle intriky miluje. Potom by zavolal jednomu známému na školství. Když pan rektor zůstane sedět v křesle, bude rád. Trochu s ním zamává. Jediný problém bude ta slečna Karin. Ženské jsou většinou jako buldoci. Co chytí, nepustí. Bohužel neplatí pro ně ani krátkodobé chycení. Vždy říkal, že nejhorší na světě je ženská pomsta. S tím si neporadí. Na ni je krátký, ale nejdřív jedna věc, potom druhá. Intriky miluje. Dokonce i ty malé.
Posadí se do auta, mazlivě přejede zátylek svého řidiče. „Domu, Kaoru. Máme hodně práce.“
Kaoru se podívá do zrcátka. Někdy by ho praštil, ale vždy si připomene navýsost dobrou práci, kterou má. „Ano, pane.“
„Skvělé.“ Samolibě se kolem sebe rozhlédne. Život je krásný, pomyslí si.
Ovšem totéž si nemyslí Petr, který zničeně sedí u Slávka v křesle. Vůbec neví, co má dělat. Jedno ví, Honzovi to neřekne. Nechce, aby si dělal starosti. To si vyřeší sám.
„Je mi líto, nechci tě vyhazovat, ale za chvilku přijde klient,“ řekne omluvným tónem Slávek.
„Jasně, promiň a díky za radu. Filip by ho vyřídil levou zadní.“
„To ano, ale uvidíš, ono se to vyvrbí. Koho by tak na poslední chvílí sehnali a hned, aby jim dělal to, co děláš. Uvidíš, umoudří se.“
„Jasně. Zkusím ještě Lukáše. Za to může on.“
„Jasně.“
„Tak ahoj a pozdravuj Jitku a prosím tě, nikomu to neříkej.“
„Ani Honzovi?“ optá se váhavě.
„Ne tomu, už vůbec ne. Nechci, aby si dělal starosti.“
Slávek se na něj dívá. Dělá chybu, že mu to neřekne. „Nechci nic říkat, ale měl bys to udělat a říct mu to. Víš, jak to minule dopadlo.“
Petr se na něj mlčky podívá. „Nechci, aby moje záležitosti řešil Honza.“
Slávek pokrčí rameny. V tom má pravdu, ale měl by to vědět.
„Tak ahoj.“ Pomalu sejde k autu, když se podívá na hodinky. Už může vyzvednout Julianu. Potom přijde Honza. Má mu to říct nebo ne? Minule se opravdu rozčilil, ale nechce ho do toho zatahovat. Pak to vypadá, že není nic schopen zvládnout. Nic mu neřekne.
U brány čeká na Julianu, protože řekla, že už nechce, aby pro ni chodil do družiny. Na Vánoce chce ji dát mobil. Rozhoduje se mezi dražším a levnějším. Na Juli se může spolehnout, ale zase nechce, aby mezi dětmi vyčnívala. Nejspíš se poradí s Honzou a Jitkou, jak to vidí.
„Ahoj!“
„Ahoj, cácorko.“
„Tati, proč nejsi ve škole?“ optá se zvídavě, když se souká na zadní sedadlo. Petr si všimne, že boty, které má na sobě, jsou strašně ošoupané.
„Technická porucha v učebně, kde jsem měl přednášet. Odpadlo mi to.“
„Aha.“
Petr se posadí, potom si ji prohlédne. Kabát ještě měsíc vydrží, ale ty boty moc ne. „Co bys řekla, kdybychom šli koupit boty.“
„Boty? Ano, ano prosím. Vím přesně, co chci. Vyšší kozačky s kožíškem. Nebo kotníčkové.“
„Kotníčkové?“
„Přesně. Viděl jsem je u jedné holky. Moc se mi líbí.“ Petr vyrazí do nákupního střediska. Nesnáší nakupovat, ale dneska má na to náladu, ale Juli hlavně potřebuje nové boty. Většinou si řekne, když něco potřebuje, ale tentokrát mlčela. Divné. Školní tašku nechají v kufru auta. Vejdou do obchodního domu, kde na ně dýchne vánoční atmosféra. Petr mimoděk sklouzne k velkému stromku. Vždy nakupuje na poslední chvíli.
„Juli, máme ozdoby?“
„Máme, ale řetězy by mohly být nové. Tady!“ Ukáže na obchod. Petr se podívá na obuv. Zavře oči před cenou dva tisíce. Zatraceně, copak není nic levnějšího? Před Vánocemi sotva, ale ty boty opravdu vypadají strašně. Juliana přilepená na sklo zírá na boty.
„Tak se jdeme podívat.“
„Tati, tedy to byly strašné boty. Vůbec se mi nelíbily a sněhule. Vypadají jako bych nohu dala do pěnové sádry. Brr.“
„To máš pravdu.“ Je rád, že z toho podle něj předraženého obchodu vypadli. Uvidí Baťu. Vejdou do ní. Zamíří do dětského oddělení. Prohlíží si boty, když mu Juliana ukazuje boty, které by se jí líbily. Vezme je do ruky. Kůže, kvalitní, ale velikost je malá.
„Jsou moc malé, ale optáme se, zda mají větší, dobře.“ Jde k pokladně. „Máte je větší? Třicet pět?“ optá se.
„Podívám se.“ něco necvaká v počítači. „Bohužel. To jsou třicet čtyři, ale mohu je vám objednat, pokud je budete chtít.“ Petr se mírně zamračí. Kupovat boty bez vyzkoušení to se mu nechce.
„Tati, já si je zkusím. Možná mi budou.“
„Dobře. Mohli bychom druhou botu,“ požádá zdvořile. Za chvilku ji prodavačka přinese. Juliana už sedí na kožené sedačce, botu stáhnutou. „Vidíš v pohodě,“ řekne mu. Petr si povzdechne.
„Zkus si ještě tuhle.“
Juliana ji pracně nasouká.
„Postav se.“
Juliana se posadí, udělá pár kroků.
„Nohu sem.“ Podívá se, kde má palec. „Juliano…“
„Jsou malé, ale já je chci.“
„Víš, co podíváme se, zda ještě někde nemají nějaké jiné, a když ne, přijdeme a objednáme je.“ Podívá se na cenu. Tisíc tři sta.“ No, snad by aspoň vydržely dvě zimy. Juliana trucovitě se dívá za botami, ale nechá se odtáhnout k dalšímu obchodu. O hodinu později je víc unavený z Juliany než z chození po obchodech. Jakoby odmítnutí vysněných bot ji změnilo na draka plivajícího oheň. Najednou nic není dobré, přestože dostal pěkný svetr z HM.
„Poslední obchod a vrátíme se do Bati, Ok.“
Juliana rozzářeně přikývne. Vejdou, když zazvoní mobil.
„Honzo, co je?“
„Kde jsi?“
„Ježíš, promiň, zapomněl jsem ti zavolat, ale kupuji s Julianou obuv.“ Nechá se vléct ke kozačkám. Trochu nepřítomně si je prohlíží, ale Juliana zkoumá jedny za druhými.
„Dobře, kde jste? Mohu se přidat nebo už je máte koupenou?“ Honza sedí v prázdném bytě a je mu smutno. Vůbec neví, co má dělat. Počítač tu nemá a bez hesla se do Petrova nedostane. Taky by mohl mít jednodušší, pomyslí si přitom. Nejlépe čtyřmístné.
„Už budeme, doufám. Poslední krám a jdu domu, mám… Juli, Juli, kde jsi?“ zavěsí. Honza se udiveně na to podívá.
Petr se otáčí kolem sebe, zda ji někde neuvidí. Potom vyrazí, se studeným potem na čele, mezi regály. Dívá se, kde je.
„Stalo se něco?“
„Hledám… Juliano, co to má být?“ Rozzuřeně jde k ní.
„Tati, podívej se na ně. Nejsou krásné?“ Petr vezme světlou botu. Jsou velmi podobné těm, co má na nohou. Pevné kožené s vyšší podrážkou, zateplené s kožíškem uvnitř, který je ohrnutý, ale dá se i vyhrnout nahoru. Jako ozdoba je nějaký ornament s lesklými malými cvočky. Hlavně, ale žádný semiš kromě té ozdoby. Semišové by nikdy nekoupil. Líbí se mu. Podívá se na cenu, sedm set padesát, to je moc pěkné a k tomu číslo je sice větší, ale když si vezme tlustou ponožku… Sednou si na kožené sedátko. Juliana si nechá pyšně navléct botu, jako by to nezvládla sama. Petr ji zaváže. Druhou. Juliana běží k zrcadlu.
„Tak co?“ optá se, ale ta spokojeně se nakrucuje všemi možnými úhly, aby viděla, jak sedí.
„Líbí se mi.“
„Jak jsou ti velké? Netlačí tě? Nedřou?“
„Tati, je mi devět. Jsou trochu větší,“ připustí.
„Tak zkusíme menší.“ Jdou za prodavačkou, ale ta nikde není, tak z hromady vyberou krabici s menším číslem. Když je vyzkouší, jsou akorát, ale zaváhá.
„Které jsou lepší?“ Juliana dumá. Potom lapne po těch větších, které vzala jako první. Petr je schová do krabice, kterou Juliana vezme do náruče. Pyšně jde k pokladně. Kozačky z bati jsou zapomenuté. Položí krabici na pult.
„Kartou.“
„Jistě.“ Zaplatí, zatímco druhá balí boty do tašky, kterou položí na pult. Juliana je stáhne.
„Já samá, tati,“ když ji je chce vzít. Petr si vzpomene na Honzu, potom se podívá na hodinky. Strávili tu dvě hodiny. Má docela hlad. Zavolá mu.
„Ahoj, za půlhodiny jsme doma. Můžeš dát vařit brambory? V lednici je omáčka. Mám hlad jako vlk.“
„Já taky!“ zakřičí Juli s rozzářenou tváří. Rozhlíží se kolem sebe a mává taškou, aby všichni viděli, že si nese nové boty a svetr. Petr ji s úsměvem vede k autu. Za půlhodiny, protože vyjet z podzemního parkoviště byl horor, dojede domů.
Juliana, jako první, vystřelí doslova z auta. Petr vezme školní tašku. Pobaveně pozoruje, jak ve dveřích chytila paní Kropáčkovou s taškami a vykládá ji nadšeně, že dostala nové boty, protože ty staré jsou ošklivé a tlačí ji.
„Dobrý den.“
„Dobrej. Koukám, že na nákupu.“
„To víte, roste jako z vody.“
„Jo, mě to povídejte. Na Karolínku moje snacha pořád něco kupuje, ale ty ceny strašné. Za našich let to takové nebylo.“
„Jistě.“ Určitě nákup pro její snachu odhaduje. Podle něj, kdyby jim nenakupovala, tak zemřou hlady. „Ale nebylo to tak hrozné. Vystupují a pozdravujte je.“
„Jistě, jistě.“
Zajímalo by ho, co dělá její syn. Nikdy je totiž neviděl, ale ji vidí pravidelně. Otevře dveře, Juliana málem ho neporazí.
„Honzo! Honzo, mám svetr a nové boty. Podívej se.“
„Tak ukaž. Ahoj!“ vstane, políbí ho na tvář.
„Ahoj.“
„Jak bylo?“
„Horor. Hodně lidi a k tomu všude ty Vánoce. Děs a Julia si začala hrát na uraženou…“
„To není pravda. Podívej se, nejsou krásné?“
„Jsou dokonale a co svetřík?“ Juliana vytáhne, přiloží ho. Je s velkým rolákem, jemně modrý a hladký jen jako ozdoba pár velkým hnědých knoflíků.
„Krásný. Ukážeš se mi v něm?“ Juliana odběhne do pokoje, kde se rychle převlékne. Vejde na tváři úsměv. „Sluší mi?“ optá se dychtivě.
Petr klesne na kolena. „Ztratil jsem pro vás srdce. Buďte jen mou.“
„Ty máš tatínka. Tati, děkuji moc.“ Přijde k němu, dá mu pusu. „Jsou moc krásné. Obě.“ Zmizí v pokoji. Petr začichá. Teprve teď si uvědomí, že tu divně voní.
„Honzo?“
„Ano.“
„Brambory?“
„Uch ještě je to cítit?“ optá se.
„Je. Ty jsi je spálil. Zavolám…“
„Půjčil jsem si od sousedky,“ prozradí. „Stál jsem u nich celých dvacet minut,“ požaluje mu. „Spálil prst! Podívej se!“ Ukáže zabandážovaný prst. Petr se rozesměje a políbí jeho špičku.
„Lepší?“
„Rozhodně.“
„Tati, mám hlad, co bude k jídlu?“ optá se Juli, převlečená do tepláků.
„Brambory, omáčka a maso.“
„Maso? Musím?“
„Mladá dámo, musíš. Má hodně bílkovin a železa.“ Petr přejde do kuchyně.
„Co se dneska stalo?“
Petr nechápavě se otočí. „Cože?“
„Jsi brzy doma, přitom přednášky máš později. Stalo se něco?“
Petr zaváhá. Má mu to říct nebo ne? „Nic. Jen samé maličkosti, ale hodiny mi odpadly. Nějaká porucha v technice nebo co.“ Ochutná brambory. Dokonce jsou řádně osolené. Vsadí se, že volal Jitce, ale zjišťovat to nebude. Ohřeje omáčku s masem. Na zítra by měl něco uvařit, ale co? Možná rajskou polévku a kuře s hranolky. To Juli miluje. Ne, to udělá o víkendu.
„Hej, kde jsi?“
Petr na něj zamžourá a ruku, která mu plavě před očima. Juli zatím prostřela. „Přemýšlel jsem, co udělat zítra na oběd. Nic víc.“
„Ale zítra jsi ve škole. Petře děje se něco?“
„Ne nic. Zapomněl jsem. Nic nebude,“ opáčí s úsměvem. „I tak to vymýšlení jídel je děsné. Co byste na víkend řekli kuřeti s hranolkami?“
„Fajn, pokud nás Jitka nepozve na oběd.“
„Ano! Ano. Kuře ráda. Tati, nebude to už?“ píchne ho prstem. Stojí a dívá se do bublajícího hrnku. Petr ho stáhne, naběračkou rozdělí maso. Julianě nejmenší, protože dobře ví, že větší kus nezvládne. Najedí se. Petr stále přemýšlí, zda mu má to říct nebo ne, pak si vzpomene, že měl volat Lukášovi. Rychle popadne mobil, koš a jde ven. Venku mu zavolá.
„Ahoj… neruším?“ optá se nejistě.
„Sakra, jasně že rušíš. Co potřebuješ?“
Petr zaslechne volání, kdo to je a odpověď, že Petr. Zdá se, že jim to klape.
„Víš, ve škole praskl ten kalendář.“
„A?“ vpadne mu do toho Lukáš, který nechápe. Jindřich se mu posadí na stehna a nese mu do úst chlebíček. „Chramst.“
„Uch jestli ruším…“
„Do prdele, vyklop to ze sebe,“ poradí mu Lukáš, který Jindřichovi hladí nohu. Nedaleko ních je postavena ohnivá orchidej.
Petr se nasere. „Kvůli tomu pitomému kalendáři mě chtějí vyhodit, tak něco udělej!“
„Dobře udělám. Pa.“
Petr zaskřípe zuby. Tak dopadá, když chlap myslí dolejškem. „Kurva práce!“ zakleje sprostě a kopne do kontejneru, načež zaskučí bolestí. Bude mu muset zavolat v době, kdy nebude tolik zaneprázdněný. Zatracený chlap! Zabít ho. Zachmuřeně jde domů. Podruhé za krátkou dobu v životě je na dně. Když byl ve vězení, mohl doufat, ale teď ani náhodou. Poprvé v životě má pocit, že ho přátelé opustili. Ne, že by jich měl kvanta, ale pár jich vždy měl. Je to k ničemu.
„Už jsem zpátky.“ Jestli se něco zítra nestane, poradí se s Honzou. Řekne mu to. Na rozdíl od ostatních ho vyslechne.
Malý poklad - 58. Tati, proč máš na sobě ten černy oblek?
