Malý poklad
1.
Tati, já mám viii!
Zimní sluníčko bledě svítí na velký komplex dvoupatrových budov ohraničených plotem a zelení. Velký sportovní areál s běžeckou dráhou, uprostřed fotbalové hřiště a menší volejbalové. Budovy nedávno natřené, rozjasňují pochmurnost zimního dne. Jako by chtěly říct: Jaro už je tu, ale to je zatím daleko. V komplexu budov vládne ticho, které je vzápětí proříznuto hlasitým zvoněním. Místnosti ožijí strkáním židli, spěšným balením knih, pomůcek a sešitů do batohů.
Víc než nová fasáda rozzáří pochmurnost dne nadšené úsměvy těch, kteří mohou jít domů. Na nic nečekají, a i když je to zakázáno, vylítnou z budovy jako hejno vrabčáků. Projdou velkou zelenou branou, na které jsou připevněny dvě velké cedule. Základní škola Mozartova, Gymnázium Mozartova. Ti, kteří musí zůstat, smutně hledí z oken budov na své šťastnější kamarády, kteří tvoří před školní bránou hloučky a domlouvají se, co budou dělat. Většina je starších, protože žákům základní školy už výuka skončila. Někteří si ihned zapálí cigaretu, jako by nemohli bez ní žít. Hloučky nebo i jen dvojice se rozházejí podle systému, který znají jen oni. Za několik minut místo zeje prázdnotou. Nikdo nechce zůstávat před školou déle, než je nutné.
Bledé slunce dál vytrvale se snaží zahřát zimní krajinu i ponurost místa. V jedné z místnosti, která oproti ostatním místnostem říká, že zde sídlí učitel, sedí štíhlý unavený muž. Na dveřích jsou dvě cedulky, z nichž jedna nese jméno Petr Komárek a pod tím kabinet matematiky. Na chvilku si dovolí povolit kravatu, kterou někdy přirovnává k oprátce. Je rozzuřený předpisem, že by učitelé měli jít příkladem a správně se oblékat. Bohužel nemá to absolutně žádný dopad na studenty. Pořád někteří chodí, jako by jim někdo zemřel nebo naopak v oděvech, že člověk přemýšlí, zda dotyčný není bezdomovec. Naštěstí se pár objeví, kteří mají cit pro oblečení, ale těch je málo.
Dívá se na prostranství, které před chvíli bylo plné, ale teď zeje prázdnotou. Nemusí se dívat na rozvrh. Poslední hodina matematiky, kterou učí. Rozvrh zná už zpaměti. Sebere učebnice, poznámky a opravené písmenky. Budou nadšení asi jako stádo zmrzlých úhořů, ale jemu je to jedno. Nechápe, proč mají poslední hodinu matematiku. Vždy bylo zvykem, že jsou to první hodiny, kdy žáci ještě mají poměrně čerstvý mozek a vnímají aspoň to, že je hodina matematiky. Podle něj mají ho od třetí hodiny a výš permanentně otupený. O některých pochybuje, že vůbec nějaký mají. Zastaví se před třídou.
Ještě nezvonilo. Vejít před zvoněním se neodváží. Některé věci, které zahlédl, byly opravdu takové, že jeho nervy dostávaly elektrické záchvaty. Posledně neprozřetelně vešel do třídy, protože něco zaslechl a jen zíral na dva své studenty, jak si to přímo rozdávají na katedře. Nevěděl, zda plakat nebo ne. Kdykoliv v té třídě učil, vybavil se mu ten zážitek. Naštěstí oba protagonisté už odešli na výšku.
Zvonek.
Otevře dveře a doufá, že na něm něco nepřistane. Ze zvyku nejdřív chvilku počká, potom vejde.
„Dobrý den.“ Slabé mumlání otupělých mozku ignoruje.
Ze zvyku je oslovuje příjmením. I to je nařízení od ředitelky. Nechávat si odstup. Jsme gymnázium ne holubník, říkává. Podle něj je to holubník s méně nadanými holuby a nadanými holuby. Je to jako ti, kteří létají dálkově a ti, kteří končí v žaludcích návštěvníků restaurací.
„Určitě vás potěší, že jsem stihl opravit vaše písmenky z minulého týdne. Jestliže si myslíte, že jste mě překvapili svými výsledky, s lítosti musím oznámit, že ne.“ Otrávené výrazy s myšlenkami na jeho vraždu. Nediví se jim. On byl stejný, když učitelka něco podobného řekla o dějepise nebo češtině. Snaží si pamatovat, že byl stejný jako oni, ale popravdě - je to zatraceně těžké. „Teď je vám rozdám. Můžete si je prohlédnout. Jak víte za tři měsíce je konec školního roku. Taky si uvědomte, že z matiky se maturuje. Povinně.“ Znechucené bodavé pohledy. Vida, energie mají ještě dost.
„Chápu… slečno Krásná, vaše známka je stejná jako předtím a předtím. Pokud tak půjde dál, potom doufám, že si budete umět spočítat cenu svého nákupu.“
„Jasně, že to umím,“ řekne drze studentka, která nejen podle jména vyniká fyzickými přednostmi.
Nemá to význam. Cokoliv řekne, odrazí se od nich jako hrách od stěny. Proč se tu snaží?
„Slečno Novotná, za jedna.“
„Děkuji, pane profesore.“
„Další. Martin Vojenný.“ Má pěkné písmo, za což je vděčný. Někdy má pocit, že někteří neprošli základní školou nebo ji vynechali. Hotovo. „Doufám, že do příští písemky se zlepšíte,“ povinná poznámka. Nepřepokládá, že se takový zázrak stane.
„Prosím, pane profesore.“ Zvednutá ruka od drobné pihovaté holčiny. Blažena Nová.
„Ano?“
„A kdy to bude?“
„Za čtrnáct dní.“ Nenávist? Nechuť? Něco mezi tím. „A dnes máme geometrii. Doufám, že máte kružítko, pravítko, úhelník a další pomůcky. Pokud ne, váš soused snad ano.“ Vždy se snaží, aby tahle hodina byla co nejlehčí, což stejně neoceňují. Ucítí vibrování v levé kapse. Něco se děje.
„Strana čtyřicet pět. Zadání 3 b.“ Vyjde ven, opře se o stěnu. Mimoděk si upraví brýle a promne kořen nosu. Vytáhne mobil s číslem odkazující na družinu jeho dcery. Rychle přijme hovor.
„Ano?“
„Pan Petr Komárek?“
„Ano. Přejete si? Stalo se něco s Julianou?“
„Ano. Byli bychom rádi, kdybyste si ji vyzvedl, co nejdřív.“
„Co se stalo?“ Stojí rovně jako pravítko v dokonalém šedém obleku v modré košili a světlejší kravatou. Mimoděk se jí dotkne. Vybírali ji s Julianou minulý měsíc.
„Nic hrozného, ale musí být o samotě.“
„Proboha, co se stalo? Mám ještě hodinu, ale pokusím se přijet co nejdřív. Mohla byste mi říct, co se stalo, je zraněná?“ V mozku se mu líhnou katastrofické scénáře.
„Och, nic hrozného, jen dostala vši,“ povídá na konci jedna z družinářek.
„Cože?!“
„No ano. Občas se to stane, i přes naši kontrolu.“
Houby kontrola. „Přijedu, jak budu moci nejdřív. Děkuji.“ Vši? Proboha! Hodina. Vleze dovnitř, jako by se nic nestalo. Museli ho slyšet. Kontroluje jejich pokusy o jejich přesné nákresy, ale myšlenkami je u Juliany. Jeho největší poklad, který má. Dcerka, kterou by nikdy neměl, kdyby nepotkal Leontýnu. Odežene myšlenky na svoji ženu a dcerku. Musí se soustředit na hodinu. Je rád, když uslyší zvonek. Nachází vše do tašky a nevybíravě se procpe šokovanými studenty na chodbu. Kašle na vše a rozeběhne se slušným sprintem ke své pracovně. Vklouzne, pohodí vše na stůl, vezme si jen kabát, aktovku a vyrazí ven. Jeho kolegyně Darina ho udiveně sleduje.
Na parkovišti, které je vyhrazeno pro učitele, nasedne do bílého opla a vyjede. Nadává, že ji neumístil zde, ale do tamté školy má blíže a on nechce, aby v budoucnu musela cestovat autobusem, i když by ji mohl vozit, ale na druhou stranu, nedělalo by to dobrotu. Takhle má to necelých deset minut od bytu.
Vši. Sakra, jak se to mohlo stát? Zastaví před školou, kde se učí a vyrazí k družině. Vstoupí dovnitř. Uvědomuje si nezapnutý kabát a rozcuchané vlasy. Ty si aspoň trochu uhladí.
„Ahoj, Petře. Tak naše princezna chytla nadělení, co?“ přivítá ho s úsměvem jeho kamarádka.
„Ahoj, Olgo. Jak se má?“ ptá se ustaraně.
„Maluje. To víš, museli jsme ji dát od ostatních sranou, ale nese to klidně, jen se drbe na hlavě. Chudinka malá.“
„Hned ji odsud vezmu. Kdepak je?“
„Tati! Tati! Podívej se, co mám!“ Odněkud z místnosti se ozve vysoký hlásek a najednou drží štíhlé tělíčko v náručí. Před očima se mu míhá kus bílého papíru. „Není to krásné?“
„Copak?“ S hrůzou pozoruje malou holčičku s velkými copy a psa. Ne! Zasténá. To ne. Jenom ne psa!
„Je nádherný. To je pejsek?“ Doufá, že jenom je to napodobenina psa.
„Ano. Je velký, abych se na něm mohla vozit. Tati…“
„Copak je?“ Očima vyhledá tvář Olgy, kamarádky jeho ženy a jeho. Usmívá se od ucha k uchu. Možná trochu škodolibě, pomyslí si.
„Já chci pejska. Bude se jmenovat Maxi pes Fík.“
„Aha. To je moc hezké jméno.“
„Že ano? Tati.“
„Ano, broučku?“
„Svrbí mě hlava. Téta Olga říká, že mám viii.“
„Neboj, za chvilku to napravíme.“
„Této Oli, já ti to říkala. Tatínek umí všechno.“ Obejme ho a přitiskne se k němu. Petr doufá, že nechytne ty viii, ale je mu to jedno. Je to jeho malý poklad, který má za úkol chránit. Poradí si i s těmi hroznými viii.
„Oli, díky moc. Půjdeme.“
„Ano, tati. Dolů. Musím se obléknout a vzít tašku.“ Jde k věšáku s modrou ovečkou, sundá si kabát. „Já sama, tati. Už jsem velká!“ napomíná ho důrazně a pracně provléká velké knoflíky dírkami u červeného kabátku s kapucí. Petr i Olga se usmívají.
„Díky moc, Oli. Opatruj se. Uvidíme se a díky, že jsi tu s ní zůstala.“
„Nech to být. Vůbec nechápu, kde to mohla chytit, ale je už druhá. Za chvilku to budou mít všichni. Je to jako lavina, která se nedá zastavit.“
„Já to vím. Sám jsem je kdysi měl. Mamka mi je tahala jednu za druhou, jinak bych musel chodit naholo.“
„Ahoj, této!“ Juli zamává Olze. Petr se usměje.
„Ahoj, sluníčko.“ Zamává jim a vejde dovnitř, aby ještě uklidila věci po Julianě. Vždy tu nějakou dobu počká, dokud si ji nevyzvedne. Dělá to přesčas, ale co. Nikdo doma ji nečeká.
„Tak hopla.“ Petr otevře zadní dveře oplu.
„Tati, talík!“ volá nadšeně, když se připoutá.
„Taxík,“ poučí ji Petr a usedne za volant. Vyjede a poslouchá nadšené žvatlaní své dcerky. „A dostala jsem velkou jedničku s hvězdičkou. Paní učitelka říkala, že mám moc hezké písmo.“ Pronese pyšně. Hrabe se v aktovce, aby mu to ukázala. Zamává mu stránkou před očima. Petr se na to mrkne. Velká červená jednička s hvězdičkou.
„To je dobře.“ Vzpomene si na svoje studenty, otřese se. Někdy si připadá jako Sherlock Holmes, když v jejich písmu hledá jehlu. Za Juliannino písmo by dal zlaté tele.
„Já vím. A umím počítat do sta. Nikdo to ve třídě ještě neumí,“ pochlubí se. Počítá do sta, aby předvedla, že to umí.
„To je moc dobře. Tak jsme doma. Hned s tím něco uděláme.“
„Tati?“ Petr se podívá na drobnou postavičku se světlými vlasy, v červeném kabátku a bílých punčocháčích. Má je špinavé, uvědomí si. Vezme ji za ruku.
„Jak se chceš zbavit těch viii?“
Petr se zarazí. Potom si vzpomene. Šampón, protože Darininy děcka je chytly na začátku roku. Podívá se na hodinky. Je něco po páté. Co teď? Drogerie. Mají na to nějaký šampón, ale neví, jak se jmenuje, ale to je jedno. Zjistí to.
„Koupíme šampón.“
„Aha. To je dobře. Jirka se mi posmíval, že mě ostříhají dohola. Že to není pravda?“ Kouká na něj se slzami na krajíčku.
„Jistěže není.“
„To je dobře,“ řekne spokojeně. Dojdou k místní drogerii. Zavřeno. Otevírací doba jen do pěti. Petr se poškrábá na hlavě. A co teď? Podívá se na drobný obličejík, z něhož se dívají tmavohnědé důvěřivé oči, které říkají, že mu věří. Vezme ji do náruče.
„Půjdeme nakoupit do Globusu.“
„Jupí. A mohu si koupit tu panenku?“ Ihned začne kout plány.
„Ne.“
„Já ji chci.“
„Juliano, dost!“
Holčička zmlkne. „Dobře, ale dostanu ji k Vánocům.“
„Jistě.“ Posadí se za volant, když si uvědomí únavu. Sáhne do přihrádky a vytáhne osvěžující ubrousky. Sundá si brýle, utře obličej. Trochu ho to osvěží, ale pod povrchem cítí, že by nejraději spal. Kdyby byl doma, dal by si kávu, ale tady to nejde.
„Tati, je ti něco?“ ozve se Juliana zachmuřeně. „Může to počkat.“
„Nic se neděje.“ Vyjedou do Globusu. Po dobré půlhodině zaparkují a Juliana se usadí do košíku. Rozhlíží se napravo a nalevo a komanduje, co se má koupit a co ne. Petr s úsměvem se jí podřizuje. Ta cácorka ví lépe, co má v kuchyni, než on sám. Dojedou do drogerie a on pročítá šampóny.
„Zatraceně!“
„Víš, že maminka říkala, že nemá nadávat. Zatraceně.“ Petr na ni udiveně hledí.
„Nemáš,“ ale potom se usměje. Má pravdu, klít by se nemělo. Vrátí se k regálům se šampóny.
„Tati, nemají?“ usoudí, když pozoruje jeho bezradný výraz. Petr přikývne. Buď to nevedou, nebo se roznemohla všivá epidemie. „Tati, mě to svrbí a moc.“ Podrbe se ve vlasech. Petr si uvědomí, že její jindy dokonalý účes s copy je v chaosu.
Petr si vzpomene, že je tu lékárna. Jede s vozíkem ke kase. Zaplatí. Za asistence mohutného Julianina žvatlaní uklidí nákup do auta. Vrátí se nazpět. Jdou přes celý hypermarket až dozadu. Podívá se na hodinky. Tím nákupem se hodně zdrželi, ale snad budou mít ještě otevřeno.
„To nemyslí vážně!“ vyhrkne. Mají zavřeno. Před půlhodinou to tu zamkli. Pitomý nákup, ale doma moc toho neměli. Jenže nakoupit se mělo jet v sobotu. Tohle není možné! Přemýšlí kam jít dál. Podívá se důkladně na cedule, které mají přilepené na dveřích. Aha, v nemocnici je lékárna otevřená nonstop. Je to sice daleko, ale musí něco udělat. Podívá se po Julianě, která nějakým záhadným způsobem po cestě ve vozíku usnula. Chudák. Ten nákup ji musel unavit. Tlačí mezi ostatními vozík s dcerkou. U auta ji vezme do náruče a na zadním sedadle ji připoutá. Vleze za volant a zívne. Touhle dobou seděl u Julianiny postýlky a četl ji nějakou pohádku. Vyrazí do nemocnice. Uvědomí si, že je unavenější než kdy předtím. Najednou uvidí neon. Pravda, proč si na to nevzpomněl dříve?
Zatočí do uličky, zaparkuje.
Jemně zatřese Julianou.
„Tati?“
„Jsme na místě.“
„Dobře, ale chce se mi spát,“ zamumlá, ale nakonec otevře oči, vystoupí a udiveně se rozhlíží. Petr zavře dveře a popadne ji za ruku. Vstoupí do osvětlených dveří. Najednou se zarazí, protože na většině plakátů jsou mužské hlavy.
„Dobrý den! Co to bude?“ Přistoupí k nim vysoký štíhlý muž s tak světlými vlasy, že se Petr musí ptát, zda jsou pravé. Černé džíny mu obepínají útlé boky, volná halena s výstřihem a volnými rukávy, které odhalují tetování. Rozhlédne se. Musel nějak přehlédnout neon, protože tohle je pánské kadeřnictví.
„Tati, kdo je to?“ Juliana si udiveně prohlíží vysokého, moc vysokého muže. Je ještě vyšší než tatínek. Vzhlíží k němu. „Juj, je hezkej!“ ocení ho bystrým pohledem ženy.
Kadeřník se rozesměje. Dřepne si. „A ty jsi hezká holčička. Jak se jmenuješ?“
„Juliana a ty?“
„Omlouváme se, mysleli jsme, že je to kadeřnictví,“ zabručí rozpačitě Petr. Bude muset vysvětlit Julianě, že nemá každému tykat.
„To taky je. Tohle je pro muže, vedle pro dívky, ale tam je zavřeno.“
„Zatraceně!“ zakleje. Bude muset přece jenom do té nemocnice dojet.
„Tati, maminka říkala…“
„Juliano!“
„Mohu nějak pomoci?“ nabídne jim kadeřník své služby. Ti dva se tu zjevili jako by byli duchové. Ten muž je hezký, i když unavený až hrůza.
Petr se rozhlíží. Možná by mu poradil. „Víte, mám menší nepříjemnost. Dcerka chytila ve škole…“
„Viii!“ zavřeští Juliana. „Nechci je! Svrbí to.“
Kadeřník se rozesměje. „Tak to je snadná pomoc. Uděláme, že viii nebudou.“
„Ty to umíš?“ podiví se Juliana.
„Jistěže. Tak se posaď do křesla a bude to raz dva.“
„Nevadí vám to?“ optá se opatrně Petr. „Zaplatím za to.“
„Pochybujete o mně?“ Palcem ukáže na diplomy a plakáty. „To, že tu mám chlapy, ještě neznamená, že neumím ostříhat ženu.“
„Počkat! O střihání nebyla řeč,“ vyděsí se Petr.
„Jistěže. Jen ji umyju vlasy, vyfoukám, učešu. Co tomu říkáte slečno?“
„Dobře.“ Sundá si červený kabátek, který odloží na vedlejší židli. Vydrápe se do křesla. Podívá se na kadeřníka. Ten se usměje.
„Ještě tohle.“ Podá ji naducaný polštář, který si Juliana dá pod sebe. Hned je o kousek vyšší. „Vy si můžete sednout tamhle.“ Ukáže Petrovi pohodlnou pohovku. „Chvilku to bude trvat, ale slečna už se nebude drbat.“
„Jistě. Děkujeme, že jste nás vzal. Jako na potvoru nikde jsem nesehnal žádný šampón. Jako by propukla epidemie,“ postěžuje si Petr kadeřníkovi. Posadí se na béžovou pohovku. Místnosti zní příjemná taneční melodie a směs různých vůní. Petr se rozhlíží kolem sebe. Nikdy tady nebyl. Většinou chodí někam jinam, protože musí být perfektně upraven. Dívá se na plakáty, na šampóny, lahvičky, hřebeny, kartáče a zrcadla. Zívne si.
„Takže se jmenuješ Juliana?“ Rozplete ji vlasy.
„Ano. Maminka na tom trvala. Mně se líbí, ale můžete mi říkat. Juli nebo Liano, i když tak mi jen říká kamarádka.“
„Juliana je krásné jméno.“
Holčička nakrčí nosík. „Hm. Nebude to bolet?“
„V žádném případě.“ Přinese ze zadu šampón, který má pro jistotu tady, protože má hodně synovců a neteři, kteří rádi chytají všechno možné.
„Jak se jmenujete?“ optá se kadeřníka.
„Můžeš mi říkat Honza.“
Juliana zakloní hlavičku. „Juj, tak se jmenuje u nás jeden kluk. Tedy Jan, ale my mu říkáme Pomeranč.“
„Má oranžové vlasy?“ optá se s úsměvem Honza. Nestává se mu, že by měl v křesle, kromě rodiny, malou dívenku. Je roztomilá.
„Jé, jak to víš?“
Petr chvilku poslouchá jejich hovor o škole. Je moc pěkný, jak tam stojí za umyvadlem. Ty džíny jsou až neslušné, usoudí. Měly by být volnější, když zjistí, že se už hodnou chvílí dívá na zadek a svalnaté předloktí s tetováním. Natáhne ruku ke kravatě a povolí si ji.
„Psss!“ Najednou uslyší Honza od své malé zákaznice.
„Copak?“ optá se šeptem.
„Táta usnul. Má moc práce.“
„A copak dělá?“ šeptá dál. Nikdy by neřekl, kdo k němu takhle pozdě večer vpadne. Už měl mít dávno zavřeno, ale zdržel se s jedním kamarádem, kterému dělal vlasy na rande. Najednou před ním stal kravaťák a s ním tenhle malý diblík. Podívá se směrem k pohovce. Opravdu usnul. Dívá se na unavenou tvář, povolenou kravatu. Ve spánku nevypadá tak přísně, jako když je vzhůru.
„Je učitelem.“
„Panečku.“ Tak to přesně odpovídá. Nesnášel školu. Popravdě utekl z ní a vyučil se kadeřníkem. Má to rád. Přísný unavený učitel. Když si vzpomene, co se jim navyváděl a oni jemu, protože nesnášenlivost byla na obou frontách… No jo, teď je to jiné.
„Je moc hezký!“ řekne jen tak. Vůbec ho nenapadne, koho má v křesle, a že by to mohlo být divné.
Juliana zakloní ještě víc hlavičku. „Že jo!“ povídá tichounce, ale pyšně. „Už to je?“
„Jen opláchneme a vyfoukáme.“
„Vůbec to nebolelo a líbilo se mi to. Jsi lepší než taťka,“ ocení jeho práci. „Ale tatínek je někdy moc unavený,“ obhajuje ho.
„Aha.“ Něco mu tu nesedí, jenže pořád neví co.
„Hotovo, slečinko. Mám vypnout rádio?“
„Ne, tatínek ho má rád. Taky má rád školu, a taky jídlo a víno a taky má rád běhat a cvičit. Ráno běhá,“ vykládá mu důležitě, co všechno ví o svém tatínkovi. „V neděli vždy někam jedeme na výlet. Minule jsme byli na moc velkém hradě. Jmenoval se Kost. Byl moc krásný a projela jsem se na poníkovi. Tatínek mi udělal moc fotografii. Taky hodně vypije kávy, ale snaží se to omezit. Říká, že to není zdravé.“
Honza poslouchá její žvatlání, ale občas sklouzne k spícímu muži. Svým způsobem je pěkný. Sice dává přednost takovým jak to říct… rozpustilým typům. Podle něj jsou učitelé ti největší suchaři pod sluncem.
„Teď ti vysušíme vlásky a chceš je nějak učesat?“
„Do copů?“ Nejistě navrhne.
„A chceš jiný účes?“
„Ano! Stejný jako má maminka.“
Usměje se. „Oho a jaký má maminka?“
Juliana seskočí z křesla a jde k tatínkovi. Pomalu mu odchlípne klopu u saka, odkud vytáhne peněženku. Otevře ji a pyšně ukazuje fotografii. Honza se dívá na mikádo. Praktické a účelné. Stejné jako ta krásná usmívající žena. Podívá se na muže a potom na holčičku. Něco je tu divného.
„Umíte to?“optá se nejistě s upřeným pohledem na fotografii.
„Ano, ale tyhle vlásky půjdou dolu.“ Zatahá ji za jeden pramen. „Není to moc škoda? A co tvoje maminka a tatínek?“
„Taťka bude souhlasit a mamka taky. Chci vypadat jako ona.“ Prosebně se na něj zadívá. Honza ji pohladí po mokrých vláskách.
„Tak dobře.“ Juliana si výskne, když si vzpomene na tatínka. Přiblíží se k němu. Spí. Dá mu do ruky peněženku a posadí se do křesla, které Honza zvedne. Jedním plynulým pohybem roztáhne černou pelerínu se značkou Wella.
„Můžeš!“ rozkáže mu a zavře oči. Honza se pousměje a zacvaká nůžkami.
„Bojím se!“ Honza se usměje. Je to škoda, ale přání dívenky je mu rozkazem. Ustřihne vlasy a potom je upravuje přesně do stejného účesu, jaký je na fotografii. Přemýšlí o muži, který spí i o holčice. Kde je její matka? Napadne ho zničehonic. Měla by tu sedět, listovat v časopise a koutkem oka pozorně sledovat jeho pohyby, aby neudělal něco špatně. Neměl by tu být unavený muž, který spí jako zabitý. To je na celé situaci nejvíc divné.
„Hotovo.“
„Tohle?“ zklamaně řekne Juliana, když si prohlíží splíchlé něco na vlasech.
Honza se rozesměje. „Ještě vyfoukáme.“
„A budu vypadat stejně jako maminka?“
„Určitě ano. Zavři oči a jdeme na to.“ Pustí fén, když Petr sebou trhne. Protře si oči. Peněženku v rukou nevnímá. Podívá se směrem k umyvadlům. Nikdo tam nesedí. Potom zaregistruje zadek. Chvilku ho studuje. Je tak akorát do ruky, usoudí. Prostě moc krásný. Potom vzhlédne. Zamrká a potom zařve.
Honza se otočí. „Dobré ráno!“
„Co… Co… to je?!“ Zvedne se a přistoupí k zrcadlu. Na zemi leží spousta vlasů.
„Tati, hezké ne? Vůbec to nebolelo a prej nebudu mít ty wiii,“ vykládá nadšeně Juliana. Petr ji bezmocně sleduje.
„Za to můžete vy!“ obviní kadeřníka, který se zamračí.
„No dovolte? Vaše dcerka mě požádala o nový účes. Nevím, proč bych nemohl vyplnit zákazníkovo přání,“ namítne, zatímco ji pečlivě fouká vlasy.
„Jen jste ji zneužil,“ zařve Petr. „Chcete po mě peníze, co?! Nic nedostanete!“
„Nechci nic. Jen…“
„Já chtěla vypadat jako maminka, tati,“ vloží se do toho Juliana se slzami na krajíčku.
„Cože?“
Juliana na něj se strachem se dívá. „A abys neměl tolik starosti, ráno…“
Petr ji pozoruje. Vždy ráno ji pracně zaplétal copy. Teď jsou pryč. Julianě začnou téci slzy. Petr z ní rozzuřeně sundá pelerínu, vezme ji do náruče a vypochoduje.
„No tak klid,“ uklidňuje sebe i ji.
Juliana se uklidní, ale je ji smutno a už jen posmrkává. Myslela, že tatínek bude rád, ale on není. Proč? Petr ji posadí do auta. Juliana si zapne pás. Dívá se z okna ven. Petr si uvědomí, že není dočesaná. Podívá se po kadeřnictví. Zatracený holič. Ostřihat jeho holčičce copy. To je na žalobu! Leontýna by ji na něj podala. Měl by co dělat, aby neodešel s holým zadkem. Vyjede.
Ve dveřích stojí Honza. Studený čumák je to. Prostě klasický kravaťák. Zavře dveře a zatáhne roletu. Půjde zadními dveřmi. Zhasíná světla, když si všimne u pohovky peněženky. Zvedne ji. Je tam toho dost, když si ji prohlíží. Karta, kreditka, dva tisíce, fotografie překrásné ženy, drobné a vizitky, dokonce doklady. Zítra mu to pošle poštou. Byl rozzuřený, ale když Juliana… usměje se. Je to roztomilá holčička. Takového otce si ani nezaslouží.
„Nic ti neudělal?“
„Ne,“ ozve se tiše ze zadního sedadla. „Tati, ty se zlobíš? Proč?“
Petr se mrkne do zrcátka. Vypadá opravdu jako malá kopie Leontýny. Usměje se. Zaplať bůh, že se jí nic nestalo a s tím mizerou si to ještě vyříká. Takhle zneužít dítě. Darebák je to. Neměl tam lézt. Za chvilku jsou před domem. Vezme tolik tašek s nákupem, co pobere.
Vedle něj jde zamlklá Juliana. Nerozumí, proč se tatínek zlobí. Jen chtěla vypadat jako maminka. Taky nechtěla, aby tolik nadával, když ji češe. Maminka říkávala, že se nadávat nemá. Určitě se zlobí. Ve výtahu popotáhne. Dotkne se vlasů. Najednou jsou o tolik lehčí. Rozpláče se na celé kolo.
„Co je ti?“ vyděsí se Petr.
„Já… Já chtěla býýt stejně krásná jako maminka!“ dostane ze sebe. Výtah jemně zastaví. Ozve se cinknutí. Páté patro. Petr nechá nákup a poklekne. Rukou ji utře slzy.
„Však vypadáš,“ ujistí ji.
„Opravdu?“ popotáhne. Nedůvěřivě si svého tatínka prohlíží.
„Samozřejmě. Jestli chceš, můžeme si prohlédnout její fotografie,“ nabídne ji. Posbírá nákup. Jednu tašku vezme Juliana.
„Ano, ale nezlobíš se už, že ne?“
„Nezlobím.“ Na tebe ne, ale toho mizeru přetrhnu jako hada. „Tak a teď si utři oči a uklidíme nákup. Potom udělám pizzu a sedneme si k fotografiím, souhlasíš.“
„Nemusím spát?“ vykulí oči.
„Můžeš být do deváté vzhůru.“ Což bude za hodinku. Otevře dveře do prostorného čtyřpokojového bytu s velkým balkónem, který si pořídili s Leontýnou před pěti lety. Posmutní. Chybí mu. „Dojdu pro zbytek, ano.“
„Ano tati.“ Natáhne se na špičky a Petr už ví, co bude. Schýlí se a dostane velkou pusu. „Teď můžeš jít!“ Vesele odhopká do svého pokoje. Na dveřích je velký plakát princezny, spíš víly on by řekl. Juliana tvrdí, že je to princezna. Sjede pro další tašky. Ve výtahu se opře o stěnu a přemýšlí, co se stalo. Ve skutečnosti je to jeho vina, protože usnul. Kdyby neusnul, nic by se nestalo. Možná byl moc příkrý, ale jak ho napadlo poslouchat děti?! Má rozum? S nákupem o několik minut je v bytě. Mikrovlnka na nízkém stolku je zapnutá a kuchyní voní pizza.
„Dala jsem tam ještě salám a hodně kečupu!“ prohlásí Juli. Z nízké skříňky vytahuje dva talíře. Položí je na bambusové podložky. Vedle nich jsou příbory a ubrousky.
„Šikovná,“ pochválí ji.
Juli se rozzáří. Podívá se skleněnými dvířky na pizzu. „Voní hezky a víš, tati, mně se to líbí. Mám ji takovou lehčí a vypadám jako maminka.“
Petrovi po chvilce uvažování dojde, že ji ten účes opravdu sluší.
„Dobrou chuť!“ řekne a oba se pustí do pizzy. Petr má velkou a Juli malou. Ve sklenicích je pomerančový džus a sklenička vína pro unaveného Petra.
„Moc dobré.“ Petr přikývne. „Vytáhnu album, ano,“ ještě mu oznámí.
„Jistěže.“ Umyje nádobí, ruce utře do utěrky. Dopije víno. Tmavým oknem se dívá na vzdálená světla. Leontýna tu nechtěla žádné závěsy ani záclony. Prázdné okno s květinami. Stejně naproti nic není. Kdo by se sem díval? Přejde do obýváku. Na zemi sedí Juli s albem v klíně, v kterém listuje.
„Co je to?“
Petr se skloní. Rozzářena Leontýna s velkým břichem.
„Tady jsem já?“ Dotkne se prstíkem maminčina bříška.
„Ano.“ Doufá, že nezačne otázkou: Jak jsem se tam dostala?
Julie uvažuje a potom přetočí stránku. „Tady je taky.“
„Byli jsme poprvé na dovolené. Já, maminka a ty. Bylo to u jezera, vidíš ho v pozadí? Bylo strašné vedro, ale Leontýna nic neříkala. Trochu jsem se o vás dvě bál, ale nakonec to dopadlo dobře a tady jí nesu zmrzlinu. Měla moc ráda višňovou.“
„Tu já taky ráda!“
„Já vím.“ Oba sedí u alba a prohlížejí fotografie. Juli se pořád na něco ptá.
„Je moc hezká,“ řekne, když vezme do ruky svatební album. „A ty taky. Řekla jsem to i Honzovi.“
„Honza?“ Kdo to je? Snad se nebaví s cizími lidmi, ale důrazně ji říkal, že to nemá dělat.
Juli se rozzáří. „Ten milý pán a už nemám viii!“ dodá vítězoslavně.
„To je dobře a teď do postýlky.“ Nemá energii se ptát, kdo je Honza.
„Tati, musím?“
„Musíš. Alou nebo se maminka bude moc a moc zlobit!“ To vždy působí. Otázkou je na jak dlouho. „Vyčisti si zoubky a umyj se.“
„Tak jo. Co pohádka?“ drze se zazubí. „Já chci pohádku!“
„Zítra, ano.“
Juli se na něj chvilku dívá, potom ho obejme a vlepí velkou pusu. „Dobrou noc.“ Odběhne do svého pokoje, zatímco Petr uklízí alba a vytahané věci. Unaveně se opře o pohovku. Zadívá se na fotografii své ženy.
„Tati už jsem umytá. Podívej se!“ Vycení zoubky, jako když byla malá a přiběhla za nimi.
Petr se zvedne. Jde s ní do pokoje, přetáhne pokrývku a dá jí pusu na čelo. „Dobrou noc.“ Nechá ji svítit lampičku, která vrhá příjemné odstíny na zdi.“ Tiše zavře dveře. Posadí se v obýváku na pohovku a konečně sundá kravatu. Odhodí ji. Zadívá se opět na fotografii Leontýny. Na všech se směje nebo usmívá, i když on si vzpomíná, že dovedla být rozzuřená, vzteklá, smutná i mlčenlivá.
Malý poklad - 2. Tati vypadám jako maminka
