Malý poklad
2.
Tati, vypadám jako maminka!
Leontýna Šedivá – jeho manželka, žena, která mu poskytla to, co si přál nejvíc na světě – Julianu. Byla krásná, mohla si vybírat, koho chtěla, ale ona si vybrala jeho. Doteď nepochopil proč a zřejmě to nepochopí nikdy. Možná to je taky tím, že to nikdy nezkoumal.
Byl šťastný, když se vzali, ještě šťastnější byl potom.
Leontýna byla vysoká, štíhlá, dokonale upravená žena s mozkem břitkým jako žiletka. Byla úspěšnou právničkou a podle toho si vydělávala, i přestože byla blondýna s oříškovýma očima. Juliana je celá ona, až na oči, které má po něm. Tedy kromě nosu a snad brady. Bojovala, aby ji nebrali jen jako doplněk ve firmě, ale i přes kariéru toužila po dítěti. Nevěděla čemu dát přednost. Dítěti nebo kariéře. Když se setkali, netušil to.
Bylo to u na párty, kam ho dovedl jeden známý. Hostitele vůbec neznal, ale nikomu to nevadilo. Velká zahrada, gril, vůně kouře, mastné jídlo a hodně piva. Co tam dělal, netušil, protože on žádné známé neměl. Stál, v ruce plastikový kelímek s pivem a dumal, jak neurazit hostitele a tiše vypadnout. Nudil se. Ti lidé mu nic neříkali. Občas k němu vpadnul na slovíčko, aby vzápětí někam mizel.
„Nudíte se?“
Otočil hlavu. Stála tam - krásná, nedotknutelná, chladná jako socha. Nepatřičně oblečená do kostýmku námořnické barvy, který se sem naprosto nehodil. V ruce na rozdíl od něj měla sklenici s červeným vínem. Chtěl taky víno. Jak to, že ona ho dostala? Záviděl.
Usmál se. „Ano.“
„Já taky.“ Zkoumala ho a on ji nechal. Co mohl dělat? Odejít? Aspoň někdo na něj promluvil. „Prý jste učitel matematiky.“
„Ano.“ Miloval ji. Ty vzorečky, které byly jasnější než slunce. Kterými mohl vyjádřit vše, a dávaly v chaosu smysl.
„Zajímavé. Matematiku jsem nikdy neměla ráda.“
„Je krásná. Dokonalá, průzračná.“ Dál to nerozváděl. Co na to říct? Nic.
„Prosím, pohlídejte mi ji!“ Někdo mu vrazil asi tak roční dítě do náruče. Díval se, potom dost nešikovně podal té ženě pivo a celkově ho ta bytůstka zaujala. Pitvořil se, aniž si uvědomil, že vedle něj někdo stojí a dítě se na něj smálo.
„Máte rád děti.“
„Ano. Miluji je, proto učím. I když víte… Někdy bych je poslal do Hádu.“ Pomalu houpal uzlíčkem, který z ničeho nic usnul. To setkání bylo zvláštní.
„Děkuji.“ Dítě zmizelo a on měl pocit ztráty.
„Tady.“ Vrazila mu nazpátek kelímek s pivem. „Leontýna Šedivá, právnička.“
Vzal pivo. „Petr Komárek, učitel matematiky na gymnáziu.“
„Proč ne na vysoké? Nemáte na to?“
„Po promoci jsem nezískal místo a skončil takhle.“ Pokrčil rameny, jako by to vše dávalo smysl, ale je pravdou, že mu to stačilo.
„Moc ctižádostivý nejste.“
„Ne.“ Otočil se od ní a dál sledoval zápas o kuřecí steaky. „Půjdeme?“ Nabídl jí rámě. Byl zvědavý, co udělá, ale ona se do něj zavěsila. Překvapila ho, protože myslel, že je to další emancipovaná ženská.
Úsměv ji zjemnil rysy, oči se proteplily. „Ráda. Máte rád kuřecí nebo vepřové?“
„Obojí.“
„Dám si kuřecí,“ poručila si u grilu, jako by byla v prvotřídní restauraci. „Hořčici. Děkuji. Půjdeme tam, ne?“ Pokynula mu ke stromům, pod kterými byla lavička. Byl zvědav, jak si poradí s talířem, který si musela položit na klín. Neměla kalhoty. V životě ji neviděl v kalhotách. Poradila si bravurně. Měl to vědět, ale nevěděl. Tehdy o ní nic nevěděl. Nezkoumal, proč ji zaujal.
Scházeli se. Měla náročné zaměstnání, stejně jako on, ale bavilo je to. Povídali si o všem možném. Pořád ji bral jako kamarádku. Fyzicky ho ženy nikdy nezajímaly. Jistě líbila se mu, protože byl krásná, chytrá, měla šarm, eleganci, prostě byla osobnost. Měla krásnou postavu, ňadra tak akorát, milý úsměv, ale jeho přitahovali muži.
Oči mu otevřel přítel ze školy, který nevěděl, že je gay. Seděli na kávě, povídali si o starých časech. První rok studoval na technické, ale jen aby měl školu, potom ihned přešel na právničinu.
„Hele, slyšel jsem, že po tobě jede Svatá Leontýna.“
„Kdo?“
„No Svatá Leontýna. Chlape, takové štěstí ti každý závidí. Jak jsi ji dokázal uhnat? Hele, už jste spolu spali? Je fakt ledová nebo je to zdání?“
„To je blbost! Jsme pouze přátelé!“
Kamarád otevřel ústa a rozřechtal se. „Ty jsi blbej nebo co? Jede po tobě jako štika po návnadě. Neříkej, že sis toho nevšiml. Každý je překvapený.“
„Ale já fakt…“
„Uchop příležitost. Taková partie se ti nenaskytne každý den!“
„Myslíš to vážně?“ optal se tehdy. Říká se, že si člověk nevidí na špičku nosu. Přítel tehdy měl pravdu. Leontýna ho chtěla, ale pro něco jiného. Když ji řekl o své orientaci, byla udivená. Bylo to v parku, seděli na lavičce, pozorovali děti, psy, starší lidi a maminky s kočárky.
„Chci mít dítě.“
Hodil hrst rohlíku holubům. Už se stmívalo, ale bylo krásně.
„Nikdy jsem neuměla flirtovat,“ pokračovala jako by nic.
„Nemohu.“
„Proč? Vždyť nevíš, co chci ti navrhnout nebo snad se ti nelíbím?“
Pokrčil rameny a hodil další hrst. Chtěl by mít její sebevědomí. Holubi se mohli zjančit a psi taky. Ve výsledku byl každý spokojený.
„Jsem gay. Líbí se mi muži.“ Nebyla to úplně pravda, ale dával jim přednost. Nedokázal si představit sám sebe s ženou, ale s mužem je to jinak. Přitahovali ho, líbili se mu a rozuměl jim. Myslel, že to tím skončilo, ale naopak. Myslel, že Leontýnu zná. Neznal. Jak muž může znát ženu?
„Nevadí mi to.“
Pomalu se k ní otočil. Byl v šoku.
„Naopak, jsem tomu raději,“ řekne pečlivě a velmi pomalu.
„Ty ses zbláznila!“
„Ne.“ Měl vědět, že za její krásnou tváří je chladný mozek. „Máš rád děti, vidím to. Já taky, ale potřebuji k tomu partnera. Někoho, kdo ho bude nade vše milovat. Ty jsi takový člověk. Dáš mu všechno. Já nabízím své tělo a dítě. Bereš?“
Vstal a odešel. Leontýna tam zůstala sedět a dál se dívala na hrající děti. Nevolala mu. Dobře věděla, že bude souhlasit. Po týdnu zavolal sám. Souhlasil. Myslel, že bude zářit vítězstvím. Poděkovala mu. Bylo mu trapně i neskutečně. Nikdy nemyslel, že by měl dítě. Samozřejmě mohl by adoptovat dítě, ale není to ono. Neví sám. Mohl si najít někoho, kdo má už dítě, ale vlastní… Byl šťasten.
Nejdřív si koupili a zařídili byt. Velký čtyřpokojový s velkým balkónem. S tím souhlasil. Oba pracovali ve stejném městě, měli něco naspořeno. Pořídili si byt v čtvrti, kde byla školka, škola, prostě všechno a hlavně zeleň, dětské hřiště, příroda. Celé jejich jednání bylo podřízeno dítěti. Nakonec se vzali. Nebyla to velká svatba. Jen rodiče, svědkové, pár hostí jinak nikdo, ale Leontýna byla v krémových svatebních šatech okouzlující. Ti, kdo o něm věděli, že dává přednost mužům, byli v šoku. Nechápali jeho jednání, možná ani on sám to nechápal. Rodiče jeho orientaci přijali jak takž, ale plakali štěstím, že si bere ženu. Otec se později do němoty zpil, že si našel dívku. Svatba byla důkladně focena.
Někde během společných chvil zjistil, že ji opravdu miluje. Věděl, že nechtěla jeho vroucí lásku, ale on jí dával vše, co mohl. Možná proto se rozhodli počít přirozenou cestou. Povedlo se to. Samozřejmě ne napoprvé. Od svatby Leontýna po půl roce otěhotněla. Byl v sedmém nebi a jejich rodiče taky. Věděl, že udělal svou rodinu šťastnou, ale hlavně sebe. O devět měsíců se narodila Juliana. Jméno vymyslela Leontýna a jemu se líbilo.
Dohodli se, že on zůstane na mateřské. Okolí bylo opět v šoku, ale on byl spokojený a Leontýnka, jak ji říkával s úsměvem, taky.
Juliana ze začátku byla něco takového červeného svraštělého, co pořád řvalo, mělo hlad a naprosto se světem nekomunikovalo. Měl strach se k ní přiblížit. Ale jakmile ji vzal do náruče, věděl, že je jeho životem. Leontýna to věděla od začátku a nevadilo ji to. Pro ně dva Juliana byla vším.
Všichni jim blahopřáli. Byli na vrcholu štěstí. Měli práci, dítě, měli vše. Potom se rozhodli, že by mohli zkusit druhé. Leontýna moc chtěla mít chlapce. Vždy si myslel, že ženy chtějí holčičku, ale Leontýna chtěla mít oba dva. Samozřejmě věděli, že jim to nemusí vyjít, ale druhé dítě si velmi přáli. Při vyšetření zjistili, že Leontýna má leukémii. Nechápal, že to nezjistili dřív. O čtyři roky po chemoterapii a neustálém boji, zemřela.
Julianě bylo šest a chystala se do školy. Připravovali ji na to, že maminka odejde. Snažil se věřit, že se léčba povede, ale nezabrala. Místo, aby šla do školy s rozzářenou tváří, v červených šatičkách a taškou s růžovým koníkem, šla v černém.
Ještě teď mu chybí. Rok je pryč a on toho lituje. Za celou dobu se ji snažil být věrný, i když několikrát uletěl s náhodnými známostmi. Nikdy se ho na to neptala, ale měl pocit, že to ví. Jednou mu řekla, že ji to nevadí. Nechápal ji. Nikdy ve skutečnosti nepochopil, co ji vedlo k té nabídce.
Ale jedno ví, udělala ho nejšťastnějším mužem ve vesmíru.
Mobil zapípá a on otočí hlavu, zamrká, když si uvědomí, že je půl jedenácté. Zítra je úterý. Musí jít spát. Po špičkách dojde do Julianina pokojíku. Pootevře dveře. Spí. Zívne. Po únavném dni se potřebuje vyspat. Odejde do ložnice. Vleze na svou polovinu postele, otočí hlavu, kde spala Leontýna. Posmutní. Měl by si někoho najít, tak to napsala ve své závěti. Prý ho pro sebe měla dost dlouho, ale on nemá odvahu. Kvůli sobě, okolí a Julianě. Neví, jak by to přijala.
Zhasne lampičku a pokoj se ponoří do tmy. Jen velké číslice na budíku zírají do tmy. Zavře oči.
Ráno sebou trhne. Otevře oči a zamžourá. Přetočí hlavu. Musí vstát, udělat svačinu, připravit oblečení, protože to včera nestihl a učesat Julianu. Odhodí pokrývku a spustí nohy. Chvilku zírá na modrý koberec. Oba dva tu barvu milovali. Připadá… Potřese hlavou. Má povinnosti. Slíbil ji, že se o Juli postará. To dodrží, dokud bude dýchat. Rychle se osprchuje, obleče a potom se tichounce vydá do pokoje, který stráží princezna. Usměje se. Opět odkopaná deka. Jak to dělá?
„Budíček!“
Nic. Chvilku čeká a sleduje ručičku. Je to kruté ji budit, ale musí. Ozve se zvonění, které nepřestává.
„Tati?“ ozve se mumlání.
„Vstávat, cácorko.“
„Já nechci,“ zakňourá, přetočí se na druhou stranu.
„Neodmlouvat, vstávat!“
Juli se posadí a zívne. Trucovitě se zahledí na taťku. Ten si uvědomí, že ji nemusí česat. Pohladí ji po světlých vlasech.
„Jsi oblečený.“ Podívá se na budík.
Petr sleduje, jak vystřelí z pokoje. Podívá se na rozvrh, co má připravit. Rychle ji to připraví. Později ji bude muset naučit, aby si sama připravovala věci do školy, i když už teď si spoustu věci dělá sama. Ale na to je ještě čas.
„Chci džíny a tričko,“ poručí mu hlásek ode dveří.
„Samozřejmě.“ Vytáhne z velkého šatníků džíny, červené triko s obrázkem koně. Má ráda zvířátka, ale které děcko ne. „Tohle?“
„Ano.“ Petr ji nechá se obléci. Na tak malé dítě je samostatná, za což je rád. Připraví snídani a podívá se na hodinky. Ještě se stihnou najíst. Někdy, když má mizernou náladu nebo on zaspí, tak to nestíhají.
„Jupí, kakao a chleba. Tati, já chci koláč!“ žadoní Juliana.
„Ten koupíme po cestě.“
„Tak jo. Nemám ráda paštiku. Chci sýr!“
Petr si povzdechne. Už opět ta její vzpurná nálada. Tu paštiku má ráda, to dobře ví. Vzpomene si na Leontýnu a její rady. Kéž by to bylo tak jednoduché, ale snaží se. „Buď nekompromisní, ale laskavý.“
„Dostaneš ho, až sníš paštiku.“
„Ale já ji nechci. Je divná.“
„Ukaž?“ Podívá se na ni. Je perfektní. „Milá dámo, sama jsi ji koupila. Řekla jsi jasně, že ji máš ráda, proto ji teď sníš nebo půjdeš do školy hladová.“
„Ty mě nemáš rád! A já tebe taky ne!“ Seskočí z židle a odběhne. Petr za ní nejde. Co ji to zas popadlo? Být to jindy, tak se ji optá, ale musí do školy. Zabalí chleba se sýrem do dózy s medvídkem Pú. Kakao nechá být. Pochybuje, že je vypije.
„Juli, do školy.“
Juli vystrčí hlavu z pokoje. „Nechci.“
Petr se zamračí. „Proč ne?“
„Nemám učesané vlasy.“ Petr se na ní podívá. Sakra, zapomněl na to. Jde za ní do pokoje, kde sedí na posteli. Rychle jí je přečísne. Chybí mu ty chvilky, kdy pletl cop a v duchu to proklínal, než se to naučil.
„Hotovo.“ Juli se podívá do zrcadla. Popadne tašku a jde ke dveřím.
„Tati, nezdržuj!“
Petr si povzdechne. Vezme na sebe sako, kabát a vyjdou ven. V pekárně o blok dál koupí dva tvarohové koláčky, které přidá do dózy. Odvede ji do školy, počká, až zmizí za vraty a sám se vydá do své školy. Doufá, že už vši, nebo po jejím viii, nechytí.
Jede ke škole, když si vzpomene, že musí ještě koupit dárek pro Olgu. Zastaví před květinářstvím. V obchodě se rozhlédne. Hned ví, co koupí. Mají tam malého slona a k tomu nějaké květiny. Ví, že sbírá různé slony a má jich neskutečně hodně. Tenhle má zvednutý chobot, což znamená štěstí. Neváhá a požádá prodavačku o slona.
„Ještě nějakou kytici něčeho, co vydrží hodně dlouho.“
„Vyberte si z vystavených, nebo mám uvázat?“ optá se ho zdvořile.
Nebude se zdržovat. Něco exotického, kašle na praktičnost. „Tuhle,“ ukáže na velkou krásnou kytku ozdobenou žlutou organzou. Prodavačka ji vyjme z vázy a zabalí. Namarkuje.
„Šest set dvacet.“
„Hned to bude.“ Sáhne do obleku a uvědomí si, že peněženka není na místě. „Dojdu do auta.“ Jde k němu a vrtá mu hlavou, kde může být. Podívá se od aktovky, přihrádky. Začíná mu být úzko. Měl tam dva tisíce, všechny doklady, karty… Podívá se pod sedadlo. Nikde. Stojí a dívá se na auto. Studený vítr ani chlad nevnímá. Kde může být? Kde? Začne opět se zběsile hrabat v tašce a v obleku. Nikde. Vrátí se do květinářství. Snaží se omluvně usmát, ale má pocit, že je to spíš škleb.
„Je mi líto, ale asi jsem si zapomněl peněženku doma. Omlouvám se.“ Připadá si jako největší blbec pod sluncem.
„Aha. Nevadí.“
„Děkuji. Mohl bych vás o něco požádat?“ požádá rozpačitě Petr prodavačku.
„O co?“ optá se podezřívavě prodavačka.
„Toho slona, můžete mi tu nechat do odpoledne? Pracuji nedaleko ve škole.“
„Aha. Dobře.“ Schová ho pod pult.
„Děkuji moc. Ještě jednou se omlouvám.“ Je mu trapně jako nikdy v životě. Těmi drobnými z malé peněženky by sotva co zaplatil.
Kde jen může být? Vrátí se v myšlenkách na svůj debakl s peněženkou. Nikdy se mu to nestalo. Musím zablokovat karty, pomyslí zoufale. Ještě dobře, že piny nosí v hlavě. Někdo mu ji ukradl, ale kde? V Globusu? Tam ne, měl ji při placení. Jedině později. Lidu tam je jak nasráno, pomyslí si nelichotivě o nákupním středisku. Dojede do školy. Uvědomí si, že je z toho úplně mimo.
„Je ti něco?“ optá se Jirka, který učí tělocvik. Rád za něho supluje.
„Ale, někde mi ukradli peněženku. Právě se chystám zablokovat karty!“ Mávne stříbrným mobilem.
„Ježíš a kde? Určitě cikáni. Loni mě taky obrali, ale moc jsem toho v ní neměl. Bylo toho hodně?“ optá se účastně Jirka, do kterého je zamilovaná půlka školy.
„To právě nevím, kde se to stalo. Zjistím to až teď…Někdo volá. Chvilku. Petr Komárek.“
„Dobrý den. Nevím, zda si mě pamatujete. Jsem Honza, kadeřník…“
„Proč mi voláte?“ přeruší ho Petr. „Nechápu, jak jste mohl poslechnout sedmiletou holčičku.“ Smích. Naštve ho to, ale snaží se to nedat najevo.
„Nelíbí se vám účes? Jsem dobrej, abyste věděl a slečna se chtěla podobat mamince. To nemohu odmítnout. Volám, protože…“
„To mě nezajímá. Leontýna chtěla, aby měla dlouhé vlasy,“ odsekne. „Jste nezodpovědný.“
„Aha. To se o…“
„Nashledanou.“ Zavěsí.
„Kdo to byl?“
„Kadeřník? Juli chytla viii.“ Usměje se, zatímco hledá číslo na blokaci karet. Pomalu jdou ke škole. Ani jeden nemusí pospíchat, protože dnes jim hodina začíná od devíti.
„Co chytla?“ nechápe Jirka. Petr se po něm mrkne. Vysoký, hnědovlasý muž okolo třicítky. Pěkná sportovní postava. Rádi si spolu zaběhají, když jim to vyjde. Jenže on je od něj lepší.
„Vši…“ Mobil. Neznámé číslo.
„Petr Komárek.“
„Honza. Volám kvůli peněžence.“
Petr strne. „Máte ji?“
„Včera vám vypadla, když jste tak rozčileně vypadl. Mám vám ji poslat poštou?“ ozve se ironický hlas.
„Ne to ne!“ zvolá zoufale Petr. Horečnatě přemýšlí, jak se to mohlo stát.
„Jak chcete.“
„Omlouvám se, ale přišla by asi po týdnu. Zajedu si pro ni, jen kde sídlíte?“
Nevěřícný smích kadeřníka. „Si děláte prdel nebo co?“
„No dovolte? Vůbec ne. Narazil jsem na vás náhodou.“
„Jasně. Křížková číslo 5 a nezapomeňte, má to dva vchody. Budu tu do tří. Potom už tu nejsem.“
„Samozřejmě.“ Telefon se odmlčí, ale Petr je rád, že je na světě. Nejspíš by se mu omluvil, i když je na něj kvůli tomu účesu nakrknutý.
„Hádám, že se peněženka našla. Tak chytla vši? Měl jsem je za celou školní docházku asi třikrát.“
„Skoro jsem na to zapomněl,“ zabručí Petr. „Po škole půjdu a koupím šampón, co kdyby se to opět stalo?“
„Jasně, tak já jdu.“ Oba se rozejdou do svých kabinetů. Petr ulehčeně přemýšlí, že nemusí zablokovat karty, což by ho stálo dost peněz. Určitě bude v pořádku. Ale jak mu mohla vypadnout, nechápe. Nosí ji hluboko v kapse a nevytahoval ji, aby zaplatil. Zastydí se. Měl. Přece jenom se viii ztratili. Usměje se. Prohlédne se v malém zrcátku nad umyvadlem. Jeho kolegyně Darina Kropáčková už učí. To ona sem je dala a je jí vděčný. Překontroluje ještě jednou uzel stříbřité kravaty. S knihou a dalšími pomůckami pod paží vyrazí k třídě druháků. Na pořadu dne jsou rovnice. V duchu se mlsně olízne. Užijí si je, až se jim budou dělat boule za ušima.
„Tak tohle je vrchol!“ Dovnitř vpadne Darina.
Petr vzhlédne od sešitu. „Co se stalo?“ Sklouzne po oblečení. Ihned zaregistruje velkou skvrnu na světlé sukni. Chudák. Opět, ale jemu se to minule stalo taky. Vypadal jako by se počůral. Jestli to dělají schválně nebo ne, ale celou cestu do kabinetu nesl aktovku před sebou.
„Jen se podívej! Zase ji budu muset prát. Z téhle látky se to těžko dostává.“
„Co brát si tmavší barvy?“ navrhne jemně.
Darina se posadí do křesla. „Nesluší mi.“
Petr přikývne. V tom má pravdu.
„Když už musíme být jak ze škatulky, pak aspoň mohu si vybrat barvy. Ty nám ještě nepředepisuje.“ Oba vědí, o kom mluví. „Jaké to bylo?“
„Procvičil jsem s nimi rovnice. Měli radost,“ ušklíbne si při jejich závěrečných skelných pohledech.
„Mně povídej. Mám pocit, že matika nikdy nebude oblíbený předmět. Jenže měli by si spočítat kolik je dvacet procent z částky při nákupu a zda se jim to vyplatí. Mám pocit, že vidí jen sleva a číslo za tím nevidí.“ Skopne si boty a za úlevných vzdechů masíruje si chodidlo. Petr je rád, že nemusí nosit boty na jehlách. Ani si nevzpomíná, kolikrát takhle Leontýně masíroval chodidla.
„Jak se má Juli?“
„Fajn. Chytla viii… vši.“
„Ježíš. Musím se podívat na Pavla, ale chodí někam jinam. Ještě, aby to chytli.“
„Měla bys. Jakmile je dostane jedno, dostanou je všichni.“ Oba pokývají hlavou. „A co Jirka? Jak mu to jde?“ optá se na staršího syna.
Darina se usměje. „Jo jde to. Je na čtyřkách.“
Petr pozvedne obočí. „To jde. Ber to tak, že je to elektrotechnická. Pokud prolézá…“
„Říkám mu to stejný, ale on chce excelovat. Možná jsem do něj moc hustila, aby byl perfektní. Pořád leží v knihách, ale baví ho to. Některé látky zvládá lépe, některé hůře. S tím se nedá nic dělat.“
„To Juli zatím nosí domu samé jedničky s hvězdičkou.“ Oba se usměji. První třída to není nic. Horror začíná druhým stupněm. „Máš ještě hodinu?“ optá se jí Petr.
„Jo dám jim rýsování. Budou totálně vyplivnutí, ale stejně to bude k ničemu,“ povzdechne si a nazuje lodičky.
„No jo. Já půjdu. Tak se měj.“ Oba se rozloučí a on vyjde ze školy. Pod paží si nese sešity na opravu. Nemá chuť ve škole zůstat ani o hodinu déle. Nejdřív zajede do kadeřnictví pro peněženku, potom do obchodu a vyzvedne Juli. Už se těší. O víkendu někam pojedou. Neví sice kam, ale něco na netu najde.
„Tady někde by to mělo být,“ bručí s očima přilepenýma k domům. Hledá reklamu a označení ulice. Pořád nic. Jak je to možné? Proč to nemůže najít? Zabrzdí a je rád, že za ním nic nejde.
„Prosím vás!“ zavolá na doručovatelku. Ta s rohlíkem v puse se otočí. Nechá tašku na chodníku a přistoupí k autu.
„Co potřebujete?“
„Hledám kadeřnictví.“
„Fajn a které?“
„Je jich tu víc?“
„No jo! Aspoň čtyři. Tamto, potom jedno za plavečákem a další v Křižíkově a…“
„Křížková.“
„Och, tam je to luxusní. Střihají tam fakt parádně a Honza je mistr. Koukněte. Není to krásné?“ Pohne hlavou a ukáže na účes. Petr si přizná, že je pěkný. Jen ten účes a uniforma spolu nepasuji. „Má zlatý ruce. Takže se dáte rovně a potom doleva, zabočíte to takové úzké uličky a ta vás vyplivne přímo naproti kadeřnictví.“
„Děkuji moc.“
„Není za co. Nashle.“ S rohlíkem odejde k tašce, vezme ji a odchází. Petr se podívá na hodinky. Je po třetí. Sakra! Nestihl to. Nakonec se rozhodne tam přece jenom jet. Možná to někomu nechal. Uličkou, že by se ji sotva protáhnul had, projede s oroseným čelem. S hlubokým výdechem zaparkuje. Podívá se na hodinky. Opět vyzvedne Juli pozdě. Vezme mobil a zavolá Olze.
„Prosím tě, já…“
„V pořádku. Už se po tobě ptala a pořád něco kreslí. Má po tobě talent nebo po Leontýně? Je to totiž katastrofa!“ V telefonu se ozve smích.
„To nevím. Není to jedno?“
„Je. Vyřídím…Tati!“ Petr se usměje, když ji uslyší. „Tati, tati, kdy přijedeš?“
„Za hodinku,“ ujistí ji do telefonu.
„Tak dlouho? Dřív to nejde?“
„Jsi statečná holka, musím něco zařídit,“ řekne klidně. Rád by ji vyzvedával pravidelně ze školy, ale někdy má ty hodiny opravdu dlouho.
„A co?“ optá se ho zvídavě juli.
„To uvidíš.“ Bude ji muset něco koupit.
„Tak jo. Jdu malovat.“ Mlask! Petr to odhaduje na velkou pusu na displej Olžina mobilu.
„Oli, díky moc. Jsi poklad.“
„Nech to být. Ahoj.“ Zavěsí a jde ke kadeřnictví. Dívá se na plakáty modelek s nádhernými vlasy. Mimoděk si prohrábne svoje. Potřebují trochu sestřihnout, ale jemu se do rukou nikdy nesvěří. Zajde ke své kadeřnici. Musí říct, že je pyšný na své vlasy. Ještě mu nešediví a má je husté. Zná pár kolegů, kteří s tím bojují. Vejde dovnitř. Překvapí ho hlasitá hudba, kadeřnice, které zvednou hlavu, aby se opět věnovaly různým hlavám. Někde je spuštěn fén. Přejde k starší paní, která něco plete. Líbí se mu ta bílá barva na klubku.
„Prosím vás, je tu Honza?“
Paní se otočí k závěsu, který je za ní. Natáhne ruku, poodhrne ho a zařve tak hlubokým hlasem, že se lekne.
„Honzo! Je tu nějaký chlap!“
„Jasně, Leničko! Hned jsem tam!“ zaslechne hlas. Podiví se, že se rozechvěl, ale opanuje se. Má pěkný hlas. Včera musel být mimo, že si toho nevšiml. Závěs se spustí, aby se vzápětí odhrnul. Petr si ho prohlédne na světle. Vypadá úžasně se zlatistými vlnitými na krátko vlasy. Nekroutí se mu jako prstýnky, ale jemné vlny. Vypadá to zajímavě. Udělal si to, nebo jsou přírodní?
„To jste vy?“
Petr zrudne. „Já se omlouvám, ale pořád tvrdím, že to bylo nezodpovědné.“
„Když myslíte…“ Zmizí. Petr čeká. Má pocit, že ho všichni bodají dýkou do zad. Sakra, ať toho nechají! Nic špatného neudělal.
„Tady máte.“
„Kolik jsem dlužen?“
Honza si ho prohlíží. Tmavohnědé vlasy nakrátko ostříhané dobrou kadeřnicí, ale nic extra. Mohla se snažit víc. Tmavohnědé oči schované za skly decentních brýlí. Přísná tvář pravidelných tvarů a štíhlé pevné tělo. Učitelé si musí žít moc dobře, pomyslí si ironický. Peněženku mu hodí. Petr ji neobratně zachytí.
„Nic.“
Petrovi ztvrdnou oči. Tak to ne. Zaplatí. Podívá se mu do očí. Jsou odhodlané, naštvané nic si nevzít. Možná i zraněné, že to řekl. Zastydí se, protože ve skutečnosti je to jeho chyba, ale i jeho. „Děkuji moc.“ Otočí se a vyjde. Rozhlédne se kolem sebe, když uvidí pizzerii. Pousměje se, protože když to nejde dveřmi, půjde to oknem, ale zaplatí mu. Vejde dovnitř.
„Dobrý den.“
„Dobrej, co to bude?“ optá se ho uštvaná servírka.
„Tamhle v tom kadeřnictví…“
„Chcete pro ně pizzu?“ přeruší ho.
„Ano.“
„Takže to bude pět set rovných.“
„Kolik jich snědí?“ optá se zvědavě.
„Vy nejste od nich? Ježíš, omlouvám se, ale když jste se…“ Neví jak dál.
„Omlouvám se, chci to jako překvapení. Hned zaplatím a dejte tam co obvykle.“ Servírce se uleví.
„Jasně. Jsou tu dost často.“ Petr zaplatí a vyjde. Snad jim to doručí. Možná ho ty vlasy staly draho, ale neplatí vlasy, připomene si. V klidu dojede pro slona a kytku. Je tam jiná slečna, ale slon je pro něj schovaný. Nechá dýško a přemýšlí, jak se ty dva tisíce rozkutálely. Juli koupí velký sáček jejich oblíbených bonbonu. Tak hotovo. Jede ke škole. Vezme dárky.
„Dobrý den!“
„Tati!“ Z místnosti vyletí malé plavovlasé třeštidlo a za ní vyšší žena. Olga. Sklouzne po dárcích.
„Všechno nejlepší!“ Políbí ji na tvář. Podá jí tašku a květiny.
„Jsi blázen. Slon?. Ten je krásný! Takového ještě nemám. Ani jsem tak nějak nedoufala… Moc děkuji.“
„Víš, že si na tebe vždy vzpomenu. Moc přátel nemám.“
„Já vím, ale i tak. Mohl bys mít jich o dost víc.“
Juli tahá tatínka za sako. „Tati, podívej se, co jsem nakreslila!“
Doufám, že to není štěňátko, pomyslí si. „Krásné!“ pochválí ji obrázek, který rozhodně ji nepasuje na výtvarnou školu. Důkladně si ho prohlédne. Teta Olga s dětmi v kruhu a dort. Sakra, zapomněl na něj. Pomáhá mu od smrti Leontýny a nechce za to nic.
„Zapomněl jsem na dort,“ smutně se usměje. „Nejsem zvyklý.“
„To přece nevadí.“ Popotáhne.
„Nebreč,“ uklidňuje ji, ale cítí se nesví.
„Tati, že je krásný?“
„Ano je!“ Pohladí ji po krátkých vlasech.
Olga se usměje. „Skoro jsem se lekla, když se objevila. Vypadá jako Leontýna.“
„Vidíš, tati. Všichni to říkají a ty jsi ráno neklel,“ prohlásí pyšně, jako by za to mohla, což může.
Petr ji zvedne do náruče. Políbí ji na tvářičku.
„Tati a kde je pro mě dárek? Já ho chci.“ Děti si vše pamatuji jasně, zvlášť, co se týká jich a jejich dárků, pomyslí si.
„Mám to v autě.“
„Této Olgo, nashledanou!“ vykroutí se mu z náruče, rychle shrábne věci do tašky. Oba se omráčeně dívají, jak se spěšně obléká.
„Promiň. Přinesu ho a můžeme…“
„Ne běž. Já tu ještě chvilku budu.“ Petr se zamračí. V tomhle nikdy nebyl moc dobrý, na rozdíl od své ženy. Ta věděla, co se sluší a patří. „Nechceš v pátek zajít na večeři?“
„Ale co Juli?“
Petr se zarazí. „Neboj se, tak co? Půjdeš?“
„Ráda, ale…“
„Jen jako přátelé.“
Olga se usměje. Nějak se jí ulehčilo. Kdysi myslela, že by mohli být spolu, ale potom poznala, že není Leontýna ani muž. Leontýna byla jiná. Neváhala říct, co chce, i kdyby to bylo proti pravidlům. Byla nebojácná na rozdíl od ní, a přesto se s ní kamarádila. Někteří si mysleli, že ji brala jen jako doplněk, aby lépe vynikla, ale nebyla to pravda. Věděli o sobě vše, dokonce ji Petra rozmlouvala, že prý jí bude nevěrný. Mýlila se. Stvořili bez lásky opravdu něco pohádkového. Původně myslela, že by ji dokázala nahradit, ale potom přijala fakt, že ne. Musí říct, že se jí ulevilo a být tetou Olgou jí absolutně nevadí.
„Přijmu a ráda.“
„To jsem rád.“
„Tati! Tati! Pojď už!“ Juliana ho netrpělivě tahá za kabát.
Olga se usměje. „Tyranka, co? Chce dárek. Utíkej nebo ti zdemoluje auto.“
„Díky moc.“ Rozloučí se a jde k autu. Tam už poskakuje Juli a nakukuje dovnitř. Jenže moc toho nevidí. Rozčileně se k němu rozeběhne.
„Tati, jdeš pozdě. Chci dárek.“
„Chvilku a neškrť moji nohu.“
Juliana ji pustí. Petr otevře auto a ta se dovnitř nasouká. Petr tiše se směje jejímu hekání. Občas je vidět noha, občas ruka a někdy celý zadeček. Ať si hledá.
„Mám to … Óó ty jsou mé oblíbené.“ Slyší šustění sáčku a potom „Sakra!“ Nejspíš se jí rozsypaly po sedadle.
„Dámo, nekleje se.“
Juliana zvedne tmavohnědé oči. „Opravdu?“ Do pusy ihned strčí jeden čokoládový bonbon.
„Samozřejmě. Maminka to říkala. Připevní si pás a jedeme.“ Juli chvilku přemýšlí co se sáčkem a potom si ho položí do klína. Vedle ní je pohozena školní taška s růžovým koníkem.
3. Tati, Honza je taky paní na hlídání?
