25. 5. 2013
Malý poklad
100.
Petr, Honza, Juli: Vánoce.
Petr zívne a mrkne se na budík. Bože, takhle časně vstávat, to je hřích, ale copak mohou jinak? Otočí hlavu a zadívá se na oddechujícího muže vedle sebe. Chvilku jen tak leží a pozoruje ho. Ještě trochu času, než zazvoní budík a vzbudí se. Měl by zatím vstát a připravit na cestu jídlo, ale popravdě vůbec se mu nechce.
Včera byli u Jitky. Jsou vánoce. Další, které spolu slaví. Den proběhl, jako každý jiný. Večer si dali štědrovečerní večeři, potom si rozdělili dárky. Od Juliany dostal krásné pouzdro na mobil, od Honzy dostal erotické prádlo – on se nepoučí – a taky k počítači drahou grafickou kartu. Neměl mu nic kupovat. Juliana dostala jako vždy spoustu dárků.
Samozřejmě v tom nejlepším zavolala Jitka. Někdy by ji opravdu přerazil, ale vstali a jeli k ní. Jako v pohádce nebo ve filmu zrovna začalo trochu sněžit, takže to opravdu vypadalo úchvatně, ale po té celodenní dřině, byl unavený, že si to nevychutnal. Když vysedli, tak je přišla přivítat. Do ruky jim hned dala něco ostřejšího a pro Julianu horký džus. Už zdálky zněly koledy. Musí říct, že teprve u ní má takový ten pravý pocit svátků. Stáli u stromečku, povídali si, smáli se a drželi ty horké kelímky. K tomu ten sníh… Jako by si ho objednala. Bylo to skvěle a měli kliku, že je nestavěli policajti. Těžko by ten jeden svařák vysvětloval, ale zas tak silný nebyl a spíš jen trochu ho upil. Dostali dárky a ještě štěstí, že přivezli taky, takže byly druhé vánoce. Moc se mu to líbilo a Honza byl skvělý. Závěr už tak hezký nebyl, protože si ho konečně odchytla Jitka.
Celou dobu se jí vyhýbal a vymlouval se, že nemůže. Měl tušení, že si s ním chce pohovořit. Měl pravdu a jeho tušení ho nezklamalo. K čertu, proč se do toho míchá?!
„Petře, nevyhýbáš se mi?“
„Já? Ne. To víš hodně rehabilitaci, málo času a jsem hrozně unavený.“ Samé výmluvy, ale nějak se mu nechce Jitku poslouchat.
„Protože mě před časem Honza o něco požádal a nějak tě nemohu dohnat.“
„Ehm a o co?“ Věděl, že to časem přijde.
„Musím se přiznat, že nevím, jak na to, ale bojí se o tebe.“
Je to tady. „Nemusí. Doktorka povídala, že se uzdravuji a rehabilitační sestra je s mými pokroky spokojená. Taky se cítím, čím dál lépe. Opravdu si nemusíte dělat starosti.“ Co asi chce? Proč tak divně začíná? To se asi na akcie nebude ptát, pomyslí si. Vsadí se, že i o zdraví zde nejde. „Tam je Slávek…“ Útěk je instinktivní záležitost, kdy vidíte past, netušíte, oč se jedná, ale víte, že to bude nepříjemné. Když už člověk v té pasti je, potom je pozdě. Tohle bylo na samotné hraně. Ještě má šanci.
„Ten počká, Honza ne.“
Past sklapla. Takhle to končí vždy, když je někdo neoblomný a druhý zase moc pomalý. „Tak co chce Honza?“
„Opravdu nevím, jak začít, ale před jistou dobou se mi svěřil, že to u vás neklape, jak by mělo. Jen po mě chtěl, abych si s tebou promluvila.“
„Aha. No a co nefunguje?“
Jitka uhne očima. „Sex,“ zamumlá neochotně. „Donutil jsi mě to říct,“ vyprskne.
„Ehm co… To přehnal! Co je někomu cizímu do toho, jaký máme ehm milostný život?“
„Nejsem cizí, jsem jeho sestra a tvoje přítelkyně. Má starost, nic víc. Vím, že jsi nemocný, ale možná je tu něco, co mu nechceš říct,“ dostává ze sebe lámavě. „Já věděla, že máš jít k odborníkovi, ale když udělá ty psí oči, tak říkej Ne.“
„No to nejde,“ připustí. „Ale tahat tě do toho nemusel.“
„No jo. Tak jak to je?“
Držel zrovna svařený horký džus s kapkou skořice. Výborná záležitost. Neví, zda má to říct nebo zajít k odborníkovi. Je pravdou, že to nějak vyřešit musí. Dřív na to kašlal, ale teď je to horší. Za ten měsíc se cítí fit a Honzovy pohledy nejsou mu zrovna příjemné. Ví, že by chtěl sex, ale on nechce. Nechce se mu do toho a neví, jak má to říct. Podívá se na trpělivou Jitku. „Nechce se mi,“ řekne těžce.
„Nechce?“
„Jo. Nemám na to chuť. Víš co, necháme to a já zajdu za doktorkou. Možná to někde tkví – já nevím.“
„To je mi líto, ale věřím, že se to spraví.“
„Taky doufám.“ Na jednu stranu nechce, ale na druhou stranu chce a hlavně chce, aby byl Honza šťastný. Musí se to vyřešit, ale násilím se mu nechce. Taky se bojí, že se mu nepostaví. Naposled měl sex před tou nehodou, což je pěkných pár měsíců.
Byl rád, že tím rozhovor skončil a Jitka dál na něj netlačila. Potom odjeli domů, protože ráno měli jet k jeho rodičům. Je rád, že dostali aspoň trochu rozumu, protože popravdě by mu bylo špatně, kdyby tam nejeli. Druhý den, co jim dala Juliana ultimátům, zavolali. Juliana byla ve škole, Honza v práci, takže měl klid.
„Ahoj, Petře.“
„Mami, jak se má táta? Je tam hodně sněhu?“
„Zatím ne. Leží, protože ho pobolívá noha, ale znáš ho. Je to nezmar a chce jít z postele, ale snad v ní zůstane. Co u tebe?“
„Cvičím, za chvilku udělám něco k jídlu. Nesnáším řešit, co mám připravit k jídlu. Nejraději bych, kdyby se to uvařilo samo.“
„To by asi chtěl každý. Jsem ráda, že se uzdravuješ.“
„Já taky, ale dalo mi to zabrat. Co zvířata?“ Neví, na co se ptát, protože popravdě jak on tak mamka dobře ví, proč volá.
„Jde to. Sena pro králíky máme dost, ale uvažuji, že se jich zbavím. Je to náročné je držet.“
„To říkáš každý rok a stále tam jsou,“ zasměje se.
Josefa se uvolní a taky se pousměje. „No vidíš. Volám kvůli Vánocům.“
„Ano? Nemohu jet sám. I když se to za měsíc zlepší, potom je to dlouhá cesta a nechci riskovat, že se něco zhorší. Letos zůstanu doma a přijedu příští rok.“
„No víš, mluvili jsme o tom s taťkou a řekli jsme si, že byste mohli všichni přijet. Pro Honzu připravíme ten zadní nepoužívaný pokoj, co ty na to?“ optá se opatrně.
Petr se zadívá na stěnu. Juliana vyhrála, i když by se dalo říct, že je to Pyrrhovo vítězství. Nemůže nic jiného dělat, než souhlasit. „Proč ne? Přijedeme. Moc se těším a nekupujte žádné horentní dárky, je to jasné! Juliana má toho dost.“ Stejně ho neposlechnou, ale zkusit to může.
„My víme, ale něco koupit musíme a taky vám nabalíme nějaké to jídlo a brambory, co tu pro tebe sušíme a nevzali jsme je posledně. Ty vaše jsou strašné. Nedají se vůbec jíst.“
„To nedají a budeme jenom rádi.“ Je šťastný, že rodiče dostali aspoň trochu rozum.
„Tak vidíš. Moc se na Vás těšíme a pozdravuj Juli a Honzu. Papa.“
„Ahoj, mami.“
Nemůže ani dnes říct, zda je to vítězství nebo ne. Spíš je to ústupek rodičů, protože jinak by Juli taky nemuseli nikdy vidět a jsou na ní závislí. Ovšem může tam s ním jít. Ten pokoj není moc útulný, ale bude s ním pod jednou střechou a to je důležité. Když se to tak vezme nebýt Ju…
Zzzzz. Zaklapne budík, ale to už se Honza pohne, protáhne a potom zívne. „Kolik je hodin?“ zamumlá rozespalý.
„Bude čtyři. Jdu připravit jídlo.“ Políbí ho na tvář. Vyklouzne z postele, rychle na sebe natáhne, co mu přijde pod ruku.
„Nekřesťanská doba. Mám probudit Juli?“ optá se Honza se zívnutím.
„Ne, ještě, ale jo, můžeš. Než se dostane z postele, bude poledne,“ usměje se.
„Jak to děláš, že jsi fit?“ postěžuje si Honza. Snaží se nevnímat rychlost, s jakou se Petr zahaluje.
„Protože už jsem nějakou dobu vzhůru.“
„A neprobudíš mě. Jsi zlý. Jdu pod sprchu a potom probudím naší Šípkovou Růženku.“ Odejde. Petr zaslechne jenom kroky a nic víc. Připraví chleby, řízky, do misky dá salát. Vytáhne i příbory. Po cestě si koupí na snídaní nějaké sladké pečivo, pokud budou mít čerstvé, ale taky nabere do další menší dózy cukroví. Naskládá to do tašky. Je rád, že nebude muset řídit. Jeho jízda se od toho dne hodně zlepšila. Už nedrží volant, jako by ho chtěl vyrvat, ale jistota se někam vypařila. Trvalo dlouho, než se odvážil si pustit hudbu, protože měl pocit, že ho to rozptyluje. Nejraději jezdil s Honzou, takže se domluvili, že ho bude vozit a vyzvedávat v práci.
„Běž pod sprchu.“
„Co Juliana?“
„Hýbe se, ale nevstává.“
Petr si povzdechne a jde nejdřív do jejího pokoje. Zaklepe ji. „Vstávej a máš připravené věci?“
„Tati, nech mě spát!“ zabručí.
„Vstaneš, než se osprchuji, jestli ne, tak uvidíš.“ Jde do koupelny. V zrcadle se podívá na jizvy. Bude se ještě vůbec Honzovi líbit? Přejede je, ale potom rychle vstoupí pod sprchu. Pustí si hodně horkou a blaženě vzdychne. Pod ní se cítí jako znovuzrozený člověk. Je mu fajn. Zavře sprchu a za chvilku oblečený je v kuchyni. Vida, všechno řádně zabaleno. Takže zbývá už jen dostat z postele Julianu.
„Tati, proč jedeme tak brzo?“ ozve se Juliana v obýváku. Náměsíčně se plouží do koupelny.
„V autě můžeš spát do aleluja.“
„Tak fajn, jenže to už neusnu,“ řekne kysele a s prásknutím zavře dveře.
„Po ránu je vždy tak… sladká,“ poznamená Honza.
„Taky někdy nejsi příjemný,“ řekne Petr. Políbí ho na rty. „Zvládneš to?“
„Za co mě máš?“ kasá se Honza. „Snadno.“ Vezmou tašku s jídlem, další tašku s oblečením na převlečení a pyžamy. Snesou to dolů.
„Kurva, to je kosa,“ zadrkotá Honza zuby.
„To tedy je. Dojdi pro Juli, já zatím připravím auto. Snad je rozchodíme.“
„Je nové, musí šlapat jako hodinky. Bože, nesnáším to!“ zacvaká legračně zuby a odspěchá do domů. Petr vezme škrábku a začne škrábat auto, zatímco motor jemně vrní. Když sejdou dolů, bude hezky zahřátý.
„Skvělá práce,“ pochválí jeho úsilí Honza.
„Všechno pozhasínáno, vypnuto?“
„Počkej… možná trouba?“ řekne se smíchem. Juliana vleze si do zadu a stáhne si deku, do které se zamotá. Okamžitě si lehne.
„Tak jedeme.“ Nasoukají se dovnitř.
„Nebudit,“ zabručí Juliana s polštářkem pod hlavou, který si vzala na poslední chvíli.
„Neboj se.“ vyjedou. Nikdo na silnicích není, takže jsou brzy z města venku a sviští si to po dálnici.
„Chceš něco k jídlu?“ optá se Petr.
„Ne, ale otevři mi nějaký energeťák. Mám žízeň a potřebuji si doplnit cukry.“
„Měl bys trochu cvičit. Tady ho máš.“ Podá mu otevřenou plechovku.
Honza se napije. „Jsem rád, že mohu jet s tebou. Proč myslíš, že si to rozmysleli?“
„Nejspíš kvůli Julianě. Visí na ní, ale nech toho. Co budeme dělat na Silvestra?“
„Pravda, letos nemáme žádné lístky do klubu nic takového, ale vyrazit bychom si mohli,“ řekne živě Honza.
Petr se usměje. V Honzově hlase je jasně slyšet dychtivost, ale jen to navrhl. „Mohli bychom někam jít. Možná ještě něco na poslední chvíli seženeme. Docela bych rád šel. Jsem doma zazděný.“
„Hurá!“ Honza pustí potichu melodii. „Tak to jsem moc rád. Musím přiznat, že mám pocit, jako bych obrůstal mechem. Vzal jsi dárky pro rodiče?“
„Jo vzal.“
„Mám docela strach,“ najednou zamumlá Honza.
Petr na něj překvapeně se podívá. „Proč, proboha? Znáš je.“
„No jo,“ napije se a odloží plechovku, „ale to bylo tady doma. Ne u nich. Taky pod jednou střechou. Promiň, ale dělá mi to trochu starosti.“
„Nic se neboj. Budu tam s tebou. Podívej se, je docela hodně sněhu, že jo.“ Petr zatouží jet na hory, ale ví, že letos to ještě nebude možné, pokud vůbec někdy bude moci.
„Jo. Je to strašidelné, nezdá se ti?“
„Možná trochu. Kdybych mohl, taky bychom jeli někam na lyže, ale možná o prázdninách, co ty na to? Vzali bychom lyže a jeli na chatu.“
„Chat rodičů Leontýny?“
Petr přikývne. „Je to v podhůří. Sice bychom museli každý den jezdit sem a tam, ale myslím, že by to nevadilo. Nebo bychom mohli běžkovat. To bych zvládl. Na sjezdovky nevím, zda budu moci.“
„Ne, to raději jezdit sem a tam. Uvidím, jak to bude s prací. Květuš mi toho nandala, ale musím říct, že mi dost peněz zbude, ale chci ušetřit. Ta krize ne krize mě trápí. Chci mít něco v záloze.“
„Mám toho…“
„Petře?!“ ozve se výhrůžně.
„Mlčím, ale mohl bych ti poradit pár dobrých investičních… Co se směješ?“
Honza se směje od ucha k uchu. „Jsi jako Slávek. Vy dva jste se hledali. Jak se má asi Jindřich s Lukim? Víš, že mě ti pitomci docela chybí?“
Petr přikývne. „Mě Jindřich hodně. Jednu chvíli jsem uvažoval, proč nejsi jako on.“
„Cože?“
„Jo, ale potom jsem usoudil, že by nám to neklapalo a to už jsem tě miloval.“
„Jak jsi mohl?“
„Proč ne, není hezkej?“ V Petrových očích to zajiskří. Honza se usměje, položí mu ruku na stehno. Petr ho pohladí. „Nerad jezdím ve tmě.“
„Já taky ne, ale uznej, je prázdno.“ Zívne. „Benzínka. Zastavíme. Chci na záchod a protáhnout se.
„Chceš vyměnit?“ navrhne Petr starostlivě.
„Ne. Když tak si něco dej pod hlavu a zdřímni.“
„Dobře. Mohli bychom se najíst. Mám docela hlad.“ Honza mrkne na navigaci, kterou dostali s autem. „Ještě dost daleko.“
„Jo, ale brzy tam budeme. Lepší jet autem. Maminka mi toho… Odboč.“
„Vidím,“ řekne spokojně Honza s vidinou odpočinku.
„Maminka mi toho vždy spoustu toho nabalí. Mrazák máme prázdný a dobře vaří.“
„To je pravda.“ Vystoupí. Honza s Petrem se protáhnou. Nikdo tu není, jen z obchodu se svítí. Vejdou dovnitř. Přivitá je vůně kávy a čerstvého pečiva. Nakoupí sladké a s kávou jdou k autu. Posadí se a jedí, když najednou vykoukne mezi sedadly Juliana.
„Chci taky!“
„Co prosím?“ spustí Petr. Možná se mu to zdá, ale nějak zvlčila.
„Prosím,“ řekne, protože ví, že jinak nedostane. Za chvilku už chroupe koblihu. Za deset minut vyjedou. V klidu pozoruji svítání. Okolo desáté zajedou na dvorek domů.
„Jsme tu a jsem rád,“ hlesne odevzdaně Honza.
„Babi, dědo!“ Juliana vyskočí a hrne se do rozevřené náruče své babičky. Ta ji chytí a pořádně zmáčkne. Najednou se odněkud ozve štěkot. Juliana se rozhlédne, ale to už se dívá na malého dorážejícího psa.
„To je Miki. Miki, pozdrav Julianu.“
„Pořídili jste si psa? Juli, opatrně! Může tě kousnout,“ vykřikne úzkostlivě Patr. „Vypadá to, že bude pěkně velký, mami. Ahoj.“ Políbí mamku na tvář a obejme. „Ahoj, tati. Co noha?“
„Dobrý. Alou dovnitř. Je tu velká zima,“ zabručí Jaromír.
„Miki, může se mnou?“ hned se ptá Juliana.
„Ani náhodou,“ zarazí ji Josefa. „Má velkou boudu. Později si s ním můžeš hrát.“
„Dobrý den, paní Komárková, pane Komárku,“ pozdraví Honza, který je úplně vzadu.
„Jaromír a Josefa. Vítejte u nás. Jaká byla cesta?“ optají se už uvnitř na chodbě.
„Musím přiznat, docela vyčerpávající. Nejsem zvyklý jezdit na tak dlouhé štreky.“
Josefa přikývne. „Udělám horký čaj, kávu. Do kuchyně. Jistě máte hlad.“
„Ani moc ne. Jedli jsme po cestě,“ řekne Petr. Je chování svých rodičů překvapený.
„Pche. Nějaké blevajzy. Hned udělám čerstvá domácí vajíčka. Jsou úplně jiná než ty vaše,“ řekne směrem k Honzovi.
„Ubytujeme se a díky moc.“
„Prosím tě. Po obědě to trochu oslavíme. Juli, nechoď do obýváku!“
„Já vím, babi!“ Vletí do svého pokoje, vyletí z něj a je slyšet klapnutí dveří.
„Třeštidlo.“
„Tohle je tvůj pokoj. Je trochu tmavý, ale ujde,“ řekne rozpačitě Petr. Je malý, tmavý, ale má postel a je tu teplo. Aspoň, že tak. Vypadá to, že se snažili to tu trochu uklidit.
„To je fajn. Není to tu špatný.“ Drží ho kolem pasu. „Ale i tak je mi líto, že nespím s tebou. Budeš mi chybět.“
„Maniaku,“ zabručí šťastně Petr. „Jdeme na ta vajíčka.“ Zasténá. „Nemám vůbec hlad.“
„Taky ne, ale asi se to neodvážím říct.“
„To může jedině Juliana,“ řekne pochmurně Petr. Vydají se do vytopené kuchyně. Posadí se a dívají se, jak se Josefa motá kolem sporáku.
„Táta vám zabije dva králíky. Už i tak musíme je dát pryč. Máš v sklepě pytel brambor. Taky mám pro vás vajíčka, něco zavařeného a od Jarmilky mám slivovici. Oni pálejí. Je to síla, že jo, táto?“
„To tedy jo.“ Na chvilku nastane ticho, když si Jaromír odkašle. „A jak jde to kadeřnictví?“
Honza překvapeně odpoví. „Docela dobře. Mám dost zákazníků, tak při smělých vizích bych mohl všechno splatit dřív, než jsem si myslel. Bylo by to skvělé. Však mi Petr a moje sestra Jitka hodně pomohli se zařízením.“ Zadívá se na Petra. Je úžasný. Nejspíš se zamilovávám stále víc a víc, pomyslí si. Všechno se spraví.
„A co u tebe, Petře? Povídal, že chceš nastoupit po Silvestru?“ optá se Josefa. „Není to moc brzy?“
„Ano. Jen nějaké přednášky, ale v laboratořích budu pracovat naplno. Madam Korkovská na mě šlape den co den.“
„To jsi neřekl,“ řekne zamračeně Honza. „Za ženská je démon!“
„Ale, jen taková pitomost. Musím jí referovat, co mi je. Jako bych byl jedinej na světě nebo co.“
„Jindra povídal, že se o své lidi stará,“ řekne zamyšleně Honza.
„To ano. Tak, že ho vyždímá a potom ještě zašlápne,“ řekne s úsměvem Petr.
„Petře, to snad ne?!“
„Ale ne. Jenom je hodně přísná, ale musím se přiznat, že rád půjdu do práce.“ Aniž si všimnou, je večer. Rozsvítí stromeček a slaví druhé Vánoce. Honza se cítí trochu zvláštně, protože je tu jako host. Nemá pocit, že je tu vítaný, ale je tu Petr, Juliana, tak jim to nesmí pokazit. Baví se úplně normálně, ale v duchu to porovnává s Jitkou. Tamto bylo jiné. Takové vřelejší. Musí se s tím naučit žít a pak nežije s Petrovými rodiči, ale s ním. On je důležitý. Je mu líto, že nemůže dát najevo, jak mu na něm moc záleží. Rád by ho objal, políbil, prostě se dotkl, ale nemá odvahu.
„Co je?“ optá se ho Petr tiše, když jde na záchod.
„Nic.“
„Lháři.“
Honza sebou lehce trhne. „Nemají mě rádi. Já se snažím.“ Štve ho to.
„Promiň.“
„Proč se omlouváš?“ diví se.
„Jen tím chci říct, že vím přesně, jak se cítíš. Taky mě štvalo, že mě nepřijali. Popravdě štve mě to ještě teď, jenže netuším, co s tím dělat, ale jsem rád, že jsi mohl přijet. Možná nakonec povolí. Rozhodně jim v tom nechci ustupovat!“
„Hele, od koho máš tak skvělé geny? Nechci se dotknout, ale tví rodiče nevypadají, že by se zajímali o matiku nebo fyziku.“
Petr pokrčí rameny. „Tak to by mě taky někdy zajímalo.“
„Kukaččí dítě!“ rýpne si do něj Honza.
„Kuš a přijď. Nebylo to zas tak špatné, ne?“
„Nebýt tebe, bylo by,“ klidně řekne. Jako navzdory jeho rodičům ho vášnivě políbí, i když ví, že kdyby to viděli, tak by nejspíš padli do mdlob. „Jdu na ten záchod nebo se počůrám.“ Petr ho pustí, potom jde zpět do obývacího pokoje. Podívá se na Julianu, která má u sebe to neidentifikovatelné psisko a čte návod k nové hře, kterou dostala. Rodiče sedí se skleničkou vína na pohovce a dívají se na ně.
„Moc děkuji.“
Rodiče na to nic neřeknou. „Přemýšleli jsme s tátou, že bychom přijeli někdy na jaře k vám.“
Petr nadšeně přikývne. „To bude fajn. Něco naplánuju.“ Že by jejich vztah trochu zaakceptovali? Byl by velmi rád.
„Tak jsem zpět. Máte pěkný dům.“
„Jednou bude Petra a Juli,“ řeknou klidně.
Honza netuší co na to říct, proto se taky posadí a nabídne si chlebíček. Má pocit, že praskne, ale co má jiného dělat? „Výborné chlebíčky,“ pochválí.
„Děkuji. Budeš slavit Silvestra doma?“ optá se Josefa.
„Ne, chtěli bychom někam s Honzou vyrazit.“
Juliana přestane studovat návod. „Juj, tak to budu moci být u tety Jitky? To bude prima! Jen asi Barča nepřijde.“
„Pročpak?“
Juli našpulí rty. „Protože si našla kluka.“
„Opravdu?“
„Jo. Vykládala o něm skoro celou hodinu. A je starší než ona. Jdu spát.“ Vstane s hrou v náručí, dá pusu dědovi a babičce a odejde do svého pokoje.
„Nechcete ještě trochu nalít?“ optá se Jaromír.
„Já už nebudu,“ odmítne Honza. „Zítra řídím, tak chci mít čistou hlavu.“
„Tak je to správné. Juli je zlatíčko.“
„To je,“ přikývne Honza. Má pocit, že se chodí pořád kolem horké kaše. Jenže co chtějí říct? Nakonec se zvednou a odchází do pokojů.
„Polibek na dobrou noc?“ zaškemrá legračně Honza, ale potom si Petrovi hlavu přitáhne ke své a líbá ho jako o život. „Toužím po tobě. Cítíš to?“
„Já vím, ale tady ne. Musím rodiče respektovat.“ Taky moc nemá chuť.
„Tak dobře. Miluji tě. Petře, myslíš, že mě přijali?“
Petr už chce říct ano, ale mlčí. Honza si povzdechne. Petr najednou řekne. „Jsi se mnou, ne s mými rodiči a já tě miluji.“
Honza se usměje a raději zapadne do pokoje. I Petr jde spát, ale nemůže usnout. Naslouchá zvukům, které jsou jiné než u nich v paneláku. Nakonec usne. Ráno se vzbudí, když zaslechne pípnutí. Popadne telefon. Kdo mu může…
„Dobré ráno, slůně. Už se těším, až tě uvidím. H.“
Petr zaváhá, ale potom odepíše.
„Co společná sprcha? P.“
Píp. „Zabiješ mě, ale už jsem tam. H.“
Petr potichu vstane. Ještě se nikdo neprobudil. Kašle na vše. Vklouzne do koupelny. „Ahoj, slůňátko,“ najednou zaslechne.
„Honzo, málem jsem dostal infarkt.“ Rychle se svleče a vejde pod sprchu.
„Není dělaná pro dva.“
„No bodejť. Nějak neumím si mamku s tátou představit, jak se tu sprchují oba dva. Otoč se, umyju ti záda. Jo, je tu bojler, tak musíme rychle.“
„Zabíjíš mě! Mohl jsi mi to říct dřív,“ prohodí Honza, ale dychtivě si Petra prohlíží.
„No promiň, já myslel, že to víš. Rychle.“
„Rychlovky mám taky rád,“ zabručí.
„Není na to čas.“ Petr mu zuřivě drhne záda, až sklouzne na zadek a potom mezi nohy.
„Teď já. Ten je velkej. Víš, vážně jsem si myslel, že má třicet centimetrů, ale i tak bych ho mohl jednou přeměřit, prosím, prosím,“ zaškemrá.
„Je menší. Dělej a nekecej.“
„Víš, to je nejhorší sprcha, jakou jsem kdy měl. Je chladnější.“
„Já ti to říkal. Za chvilku bude ledová.“ Zavře kohoutek a vyjde ven. Rychle se osuší a obleče. Vyjdou ven, když narazí na Petrovou maminku. Oba dva zrudnou, zamumlají omluvu a vypadnou.
„Tohle bylo daleko horší,“ zašeptá Honzovi Petr.
„Jo to je fakt,“ přitaká. Rozhlédne se a rychle Petra políbí.
„Taky dostanu polibek?“ ozve se ode dveří. Oba dva v duchu zasténají.
„Jen pusu.“
„Tak jo. Jdu se rozloučit s Mikim. Tati, myslíš, že bude stejně velký jako Terry a Berry?“
„To asi ne, ale bude spíš tak středně velký, ale to snad nevadí, ne? Honzo, můžeš zabalit a máš už zabaleno, cácorko?“
„Ano, prosím. Babi, babi, jdu za Mikim,“ houkne Juliana.
„Jasně!“ křikne za ní.
Honza zbabělé zmizí v koupelně. Má pocit, že by měl, i když s emu enchce Petra nechávat s Josefou samotnou.
„Petře na slovíčko.“
„Co je, mami?“
„Nerada to říkám, ale je to stále ještě náš dům a nebyli bychom rádi, kdyby docházelo k tomu, co dneska. Honza je tu jenom díky tomu, že Juliana jinak nedala. Víš, že nesouhlasíme s tím, že s Honzou žiješ.“
„Takže nebýt ji, tak by tu Honza nemohl přijet?“ Má co dělat, aby nevybuchl. A to si naivně myslel, že povolí.
Josefa mlčí. „Myslím, že bys nám mohl vyhovět.“
„Mami, mám tebe a tátu strašně rád, ale proč se nemůžete s tím smířit? Vždycky jsem takový byl. Nezměnil jsem se, jenom mě prostě nepřitahuji ženy. Proč pořád se tak chováte? Byl bych rád, kdybyste Honzu přijali. Je dobrý člověk, pomohl mi a díky němu jsem poznal skvělé lidi. Má mě rád. To vám nestačí? Měli byste raději nějakou ženskou, která by si mě možná vzala kvůli penězům?“ rozčilí se, přestože si říkal, že to neudělá.
„Tak to není, ale přivádí nás to do rozpaků.“
Petr přikývne. Co má dělat? Křičet dál? „Chápu. Už se to nestane. Omluv mě. Zabalíme si a odjedeme.“
„Petře, počkej. Já tím nechci říct, že sem nemůžete jezdit, jen ty no ty věci…“
„Ale když ty dáš pusu tátovi nebo někdo jiné své ženě, tak je to normální. Jenom to že se my dva máme rádi, není normální, že jo?“ řekne hořce. Unavuje ho to. „Kvůli Julianě. Má vás ráda, já taky, ale taky mám rád Honzu. Chci s ním žít. To že mu dám pusu nebo se ho dotknu, je normální. Promiň. Samozřejmě na prázdniny sem přijedu, jako vždycky. Honza to pochopí a zůstane doma.“ Zavře dveře. Opře se o něj. Proč, proč musí být tak zaslepení?
Píp.
„Miluji tě. H.“
Usměje se. „Taky tě miluji,“ zamumlá.
Honza sedí na posteli. Všechno slyšel, ale hlavně cítil únavu, která z Petra vyvěrala. Je mu ho líto, ale netuší, jak mu pomoct. Tak rád, by to všechno změnil, ale jak?
„Máš zabaleno? Děkuji za SMS.“ V tu chvíli mu pomohla víc než panák slivovice.
„Ehm jen jsem si říkal, že si můžeme připomenout naše seznámení. Půjdeme?“
„Jo. Jen sebereme Julianu a pojedeme domů.“
Honza přikývne. Vyjde na zahradu. „Juli, jedeme!“ křikne, až se jeho hlas rozlehne kolem dokola.
Ta vykoukne z kůlny. „Jsem tady. Už jedeme?“
„Ano. Rozluč se.“
Juliana obejme dědu, dá mu pusu a potom babičku.
„Máte všechno zabaleno? Jídlo, brambory a ty králíky? Táto, přines je, málem bychom na ně zapomněli.“ Jaromír za chvilku je přinese. Uloží je do kufru. Poslední objetí, pusy, stisk ruky a zamávání. Auto pomalu vyjede z brány. Josefa s Jaromírem zavřou bránu a vejdou do domů.
„Je tu nějak ticho, že jo, táto?“
„Jo to je,“ přikývne.
„Možná jsem jim měla těch okurek zabalit víc. Petr je má rád,“ prohodí rozpačitě.
„Honza taky. U oběda si přidal.“ Oba se na sebe rozpačitě podívají, ale mlčí.
„Tak je poslední den svátků,“ prohodí Honza. Zítra opět do práce.
„To je fakt. Jak ti je Juli?“
„Jde to, ale nerada se loučím. Proč nemůžeme všichni bydlet společně?“
„Protože to prostě nejde. Kvůli práci, kvůli mnoha věcem, ale určitě přijedou na jaře. Povídali to. Těšíš se?“
Juli přikývne. „To bude fajn. Naplánujeme nějaké výlety. Dědovi a babičce se Praha líbila. Jdu se dívat na ten nový film.“
Petr položí ruku na Honzovo stehno. Jemně je hladí. Auto tiše vrčí a uspává je. Petr se usmívá. Je spokojený. Má všechno, co by si od života přál. Jen je škoda, že rodiče tak strašně lpí na té své představě ON a žena a další vnouče. Jako by mu Juliana nestačila. Zřejmě ne. Mrzí ho to tak nějak.
Dojedou domů. Petr připraví večeři.
„Tati, já jdu spát.“
„Dobře.“
Juliana přikývne a jde do svého pokoje. Petr s Honzou si sednou na pohovku.
„Všechno jsem slyšel. Je mi to strašně líto,“ řekne mu s hlavou na rameni.
Petr se zamračí. „Mě snad ještě víc. Není důvod, proč by tě neměli mít rádi. Chápal bych, kdybys pil nebo byl hráčem nebo měl jinou neřest, ale žádnou nemáš.“
„Jak to?“ řekne skoro dotčeně. „Mám.“
„Sex vynech.“
Honza se usměje. „Tak dobře. Jsem svatý.“
„Tak do toho máš taky daleko.“
Honza vstane a jde do ložnice. Petr za ním udiveně hledí. Honza si odkašle, potom se zavrtí. „Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale nakonec. Uch, dělám to poprvé v životě, tak se nesměj.“ Poklekne si a v natažené ruce se mu objeví krabička. „Jelikož netuším, kdo by měl, tak se tě chci optat, zda bys sis mě vzal. Když ne, tak stejně si to vezmi.“ Petr vezme krabičku, otevře ji. Vykoukne silný zlatý prstýnek.
Klika u dveří zůstane v polovině stát. Juliana s otevřenou pusou naslouchá. Chce vědět, co tatínek odpoví.
„No ehm…“
„Klidně řekni ne, nebo jestli chceš čas, ale uvažoval jsem, že kdyby se ti něco stalo tak Juliana nebo ty, no víš ehm…“ Neví jak dál, ale stále před Petrem klečí. „Mělo to být víc romantické.“
„To není tím. Jen jsi mě… tak dobře.“
„Dobře?“ optá se nevěřícně Honza. Tak nějak počítal s odmítnutím.
Petr zavře krabičku. „Necháme přidělat ještě jeden prstýnek.“
„Juhu!“ zařve Honza a skočí mu kolem krku.
„Bude svatba!“ Oba dva vyheknou, jak na ně dopadne Julianino tělo. „Bude svatba! Svatba! Tedy to bylo tak krásné!“
„Juli, slez!“ vyhekne Petr, který je ve spodu. „Nemohu dýchat.“
„Svatba a budu mít krásné šaty a pozveme spoustu lidí,“ říká rychle Juliana, která je absolutně ne¨vnímá.
„Juli to bude malá svatba. Jen ty a čtyři lidé,“ poopraví ji Petr.
„Cože?!“ Kouká na ně, jako by je viděla poprvé. Vstane. „Jen čtyři lidé?“ Vztáhne ruku se vztyčenými čtyřmi prsty.
„Ano. Nestojíme o pozornost, že jo, Honzo.“
„Určitě ne.“ Je rád, že Petr řekl ano. Celou dobu si lámal hlavu nad tím, jak to říct. Je rád, že to vzal. Spíš si myslel, že ho pošle k šípku. Naprosto s ním bude souhlasit ve všem.
„Určitě se vezmete?“ optá se zamračeně.
„Tobě nevadí, že si mě tatínek vezme,“ optá se Honza.
„Ne. Proč? Je to logické ne? Když se mají dva rádi, tak se vezmou. Jdu spát.“ Otočí se a odkráčí.
„Proč mi připadá, že je naštvaná?“ poznamená Honza.
„Netuším, ale jsem rád, že ji to nemusím říkat, ale musím říct, že jsi mě zaskočil.“
„Já sám sebe taky, ale když tak uvažuji, na něco jsem zapomněl.“
„Na co?“
„Na polibek.“ Honza se mu posadí na klín, obejme a začne líbat. Zabručí slastí, když zpozorní. Podívá se na jejich dotýkající klíny. „Že by tě tak vzrušila nabídka k sňatku?“
Petr ho shodí ze stehen. „Jdu spát.“
„Vida, přesně to jsem chtěl říct.“ Jde za ním do koupelny. Petr mu přibouchne dveře před nosem, ale Honza se jen zasměje. Opře se o ně. Počká si a rád. Dnes i přes to ráno, dopadlo dobře, ale jemně ho zamrazí, když si uvědomí, jak to Petr bude oznamovat rodičům. Natáhne před sebe ruku. On a Petr. Petr a on. Zní to nádherně. Vlastně omyl. Bude to On, Petr a Juliana. K tomu dneska by mohl mít sex. Sakra, je z toho vzrušený jako nějaký zajíc.
„Už jsi?“
„Jo.“
„Budu u tebe hned.“
„To tedy zní strašně,“ pronese sám pro sebe Petr. Podívá se na krabičku. Otevře ji. Podruhé ženatý, ale stejně to bude muset s Honzou důkladně probrat. Natáhne si ho na prst. Je pěkný, ale svatba? To je velký závazek. Miluji se, ale je to vůbec potřeba?
„Nelíbí se ti?“ ucítí za sebou Honzu a ruce v klíně, které jsou velmi dotěrné.
„Je svatba nutná?“
„Není. Jak budeš chtít. Víš co? Zítra to probereme, ale teď, co kdybychom řádně zalezli do postele a dělali tam ty neslušné věci, které máme tolik rádi?“
Petr se usměje. „Od kdy jsi tak slušný?“
„Snažím se. Tak mě ojeď, až budu křičet rozkoší. Lepší?“
„Ne, ale jsi to ty.“ Blaženě vzdychne. Je rád, že je v pořádku, protože tak doopravdy dostával strach, že doktor se pletl a není v pořádku. Vezme ho za ruku a jdou do ložnice.
