7. 6. 2013
Malý poklad
102.
Petr, Jindra: Silvestrovské rozhodnutí.
Druhý Silvestr, kdy jsou spolu a chystají se na něj. Jen doufá, že nedopadne jako ten předchozí. Tentokrát jdou jenom oni dva. Nechce, aby vůkol sebe měli kamarády, kteří se nějakým záhadným způsobem dozvěděli, že ho Honza požádal o ruku. Nechce poslouchat místo pozdravů: „A kdy se berete?“ Má toho plné zuby. Nikdy by nevěřil, že tlak může být až tak silný. Nejraději by se zahrabal doma, ale Honza ho přesvědčil, že jsou zalezlí jak zimní medvědi v létě. Nechtěl, ale nakonec svolil, když řekl, že půjdou jen oni dva.
Není tím nadšený a jenom doufá, že to Honza nepozná. Je nadšený z toho, že si spolu vyrazí. Je pravda, že od té nehody nikde nebyli, když nepočítá návštěvu svých rodičů. Ti jsou další překážkou, protože netuší, jak jim to oznámit. Už i tak mu stačí Juliana. Doslova každé ráno cítí, že se chce optat, zda už už… Kdyby tak tušil, co ji to popadlo.
Popravdě čím dál tím méně se mu chce ženit. Být po něm, tak by to tak zůstalo, jak je. Krásně jim to klape. Je pravda, že jsou maličkosti, které by svatbou získali, ale jinak nic víc. Těžké rozhodnutí, kdy na vašem rozhodnutí visí snad půlka města. Když to navrhla Leontýna, byl docela v šoku, ale rozhodl se velmi rychle. Musí přestat na to myslet nebo to ještě Honza pozná a bude smutný. Dneska by se měli bavit.
„Dneska ti to trvá. Ukaž se?“ Obdivný hvizd Petra potěší. „Sekne ti to. Strčíš do kapsy leckteré mláďátka, jak říká Radunek.“
„Brr, nevyslovuj to jméno. Když tak Radek. Nebude tam, že ne?“
„Netuším. Neptal jsem se ho jaké má plány. Jindra s Lukim se ozvali?“
„Proč? Děje se něco?“
„Nevím. Jen, když jsem mluvil po skypu s Lukim, zdál se mi divný, ale nikdy moc rád v cizině nepobýval. Vždy musel aspoň na skok sem. Nechápu proč.“
„Divné, ale ne zas tak divné jako jiné věci. Možná Jindra se zapomněl v práci?“ navrhne tiše Petr. Moc by se tomu nedivil. Je tam pro něj tolik lákadel.
„Ne, tím to nebude. Na to jsem se ho ptal. Jindra je doma.“
Petr přestane si zapínat hodinky. „Cože? To není normální! Co když je nemocný? Dost neobvyklé.“
„Neobvyklé?“
Petr přikývne. „Jindra je vědec. Ono se to těžko chápe, ale prostě jeho mozek pracuje. Pořád. Když je doma, něco se děje. Zavolám. Máme ještě čas?“
„Trochu,“ broukne s pocitem, že dnešní den se sype do odpadkového kontejneru, co ho mají za pět minut odvézt popeláři. Ale to už Petr vyhledává Jindrovo číslo.
„Jindro?“
„Petře, ahoj. Jak se má Juliana?“ hned se ptá Jindra.
Petr se pousměje a naschvál řekne. „Má se fajn, zrovna jsem ji odvezl k Jitce.“
„Kytka, ne tvá povedená dcera.“
„Má se dobře. Na videu zatím nic není, ale dávám pozor a vše je tak jak má být. Povídal Honza, že jsi doma, stalo se něco?“
„Ten práskáč mizerný. Gratulace k svatbě.“
Petr zasténá. „Nebereme se.“
„Ne? Ale Luki povídal, že ano.“ Petr hodí vražedný pohled na Honzu. Ten dostane za to, že jim volal. Ještě aby to stejné pokaždé slyšel až z Ameriky. Za chvilku mu budou volat i Japonci. „Nic mi není. Vše klape, jak má být a v práci to jde jedna báseň. Udělal jsem si menší prázdniny. No, jen na Silvestra. Jdeme na nějakou párty k nějakým důležitým lidem nebo co. Co vy?“
„Taky. Večeře a potom jeden bar.“ Petr se zamračí. Je to divné.
„Tak se bavte.“ Přeruší hovor. Petr se dívá do kouta. Potom se pomalu otočí k Honzovi.
„Můžeš mi říct, proč jsi Lukimu říkal, že se bereme?“
Honza zůstane zírat. „Cože? Ale já nic neříkal. Opravdu. Snad si nemyslíš, že bych ti lhal? Proč bych to asi dělal?“
„Tak to je divné. Jindra povídal, že mu Luki povídal, že se bereme. Dost divné, ne?“
Honza si povzdechne. „Víš co? Jestli chceš mudrovat proč si mě nebrat, tak nikam nepůjdeme. Mám toho tak akorát dost. Vidím ti až do mozku. Musíš pořád to omílat? Nemůžeš se konečně rozhodnout, zda ano nebo ne?“
Petr se cítí provinile. Honza má pravdu. Měl by už se konečně vyjádřit. „Promiň. Půjdeme. Jo, Jindra se k něčemu rozhoduje.“
„Cože? Nechápu.“
„Vzal si menší dovolenou, takže se k něčemu chystá. Když se k něčemu rozhodne, zaleze do brlohu a dumá. Závity se mu vaří. Otázkou je, co vymyslí.“
„Jsi ustaraný.“
Petr přikývne. „Trochu ano. Jindra je v některých směrech nepředvídatelný, ale jakmile se rozhodne, potom jde přes mrtvoly. Sluší mi to?“ nakroutí se před Honzou.
„Jsi sexy. Vidíš, dobře jsem ti poradil, když jsem tě donutil koupit tu černou košili.“
„Donutil je to přesné slovo. Dal jsem za ní dva tisíce.“
Honza se uculí. „Maličkost. Jsi okouzlující a strčíš do kapsy všechny chlapy.“
Zbytečné vést o některých věcech hovory, pomyslí si. I Honzovi to sekne. Má vlasy na krátko a je v bílém. Prý budou tvořit parádní kontrast. Dokonce mu chtěl nabarvit vlasy, ale nedal se. Od té doby, co ho potkal, což bude pomalu dva roky, tak Honza vystřídal několik účesů. Největší infarkt měl asi z rudé barvy. To tehdy byl neoblomný a musel to zlikvidovat. On má stále svůj krátký sestřih, o který Honza pečuje s brumláním, že by si zasloužily změnu. Nenápadnou. Jenže to zná a bude chodit s barevným kohoutem.
„Tak jdeme.“
„Ano.“ Vůbec netuší, co Honza zamluvil a kam půjdou. Jen mu řekl, že se nechá překvapit. Sejdou dolů, kde už je čeká taxík. Nasednou. Už předem se domluvili, že ani jeden nebude řídit, takže mohou pít. Petr spíš než o Silvestru přemýšlí o Jindrovi. Je nezvyklé, aby se zahrabal doma. O čem přemýšlí?
„Co kdyby ses trochu věnoval mě?“ řekne kysele Honza.
„Promiň. Vykolejil mě,“ řekne provinile Petr.
„To vidím, ale jsi se mnou, ne s ním.“
„Já vím. Kam jedeme? Už vím. To je skvělé.“ Zastaví před scifi restaurací, jak si ji pro sebe pojmenoval. „Hele, v čem budou?“ oči mu nadšeně září jako malému klukovi.
„Čert ví.“ Má radost, že Petrovi udělal radost. Vejdou dovnitř. Petr se usměje. Tak tohle miluje. Krátké uniformy dlouhé nohy a…
„Dobrý večer. Vítejte u nás. Jsme rádi, že jste nás opět přišli navštívit.“
„Víte, že miluji Star Trek.“
„To jsme rádi. Prosím, máme speciální Klingonské menu pro dnešní večer jako překvapení. Zvlášť vybrané a slavnostní pochoutky, které by neudělaly ostudě žádné klingonské tabuli.“
„Zní to odporně. Ještě hůř než Romulanské menu,“ řekne se smíchem Honza, který nefandí sci fi.
„Pokud chcete, máme tu i Vulkánské menu, zvlášť připravené pro vegetariány.“
„Ne, děkuji. Spokojím se s klingonským menu,“ odmítne ostatní lístky Petr. Posadí se. Ví, že se připitoměle usmívá, ale vzpomíná si, jak se dostal k seriálům Star Trek a jak si ho stahoval po sítí a díval se. Brambůrky, televize a stačilo mu to ke spokojenosti. Dokonce v té době se vyflákl na školu a potom dodělával seminárku. Profesor ho pochválil. Kdyby věděl, že to splácal na poslední chvíli, tak by se mu asi protočily panenky.
„Na co vzpomínáš?“
„Na školu a jak jsem si stáhnul Star Trek. Tehdy mě profesor, už netuším, který pochválil za dobře dovedenou práci. Kdyby věděl, že jsem to sesmolil za dva dny, nejspíš by ho stihla mrtvice.“
„Neříkej, že ses flákal. Tomu neuvěřím.“
Petr se ušklíbne. „Ala ano. Půlka školy se flákala a potom to doháněla na koncích semestrů, co se dalo. Problém je ten, že já s Jindrou jsme si to mohli dovolit. Ostatní moc ne.“
„A co dělal ve volném čase Jindra?“ optá se. Je rád, že se baví.
„Víš, že nevím? Podívej… Kristovo noho, co je to?“ S údivem se dívá na špízy masa napíchnuté na dalším kuse masa, nebo co to je. Vypadá to jako ježek! Zamrká. Je toho prostě horda. Výraz Klingonské menu je přesný, protože to maso snad přetéká i na podlahu. Když před ně postaví bytelné poháry s pitím je mimo už totálně. „Sakra, oni to mysleli vážně,“ řekne užasle. „Tedy vyřiďte kuchaři, že mě položil na lopatky.“
Obsluha se nadšeně usměje. „Samozřejmě, že ano. Dobrou chuť.“
„Tohle nesníme. Není tu zelenina.“
„Zřejmě ji Klingoni neholdovali. Koho jsi měl nejraději ze Star Treku?“ optá se ho Honza. Vydoluje jeden z napíchnutých špízů. Ochutná. Slastí se mu protočí panenky. Výborné!
„Spocka! Koho jiného. To byl můj vzor.“ Ihned sáhne po dalším špízu.
„Ještě, že tak nevypadáš,“ vybaví si známou postavu, protože jednou ten seriál musel sledovat. Špičaté uši by nemusel, ale hlavně tu chladnou logiku a nemít sex? Brr.
„A já bych to bral. Jdeme na to. Nejspíš mě potom budeš muset odkulit.“
„Neboj se, to zvládneme. Tak jdeme na to.“
Petr přivolá pohledem obsluhu. Prostě ta zelenina mu tu chybí. „Slečno, to vulkánské menu by nebylo? Ale prosím zminiaturizované.“
„Ale samozřejmě!“ Zářivě se usměje. Za chvilku přijde s bílým talířem. Petr se skloní k malé hromádce zeleniny a rozesměje se. Oni to fakt vzali doslova. „Slečno, přece jen myslím, že by neškodilo trochu větší, ale ne takhle enormní,“ ukáže na klingonské menu.
„Vaše přání je pro nás rozkazem.“ Směje se od uchu k uchu. Za chvilku přinese pestrobarevnou zeleninu se sýrem. I Honza si dá. Baví se o všem možné, jenom jednoho tématu se nedotýkají a to svatby. Jako by bylo skutečné pasé.
„Jsem ne najedený, ale doslova přežraný, ale bylo to tak dobré, že by to bylo škoda to tu nechat.“
„Potřebuješ vykrmit. Od té nehody jsi takový pohublý.“
„Za to tobě by neškodilo dvě kila shodit,“ rýpne si do něj Petr.
„No jo já vím,“ zazubí se klidně. „Co budeš dělat, až budu mít sto kilo?“
„Rozejdu se s tebou.“
„Vážně?“ Zamrazí ho.
Petr se na něj zadívá. Měl by ho rád i sto kilového? Nejspíš ano. Má říct pravdu nebo má lhát? „Měl bych tě rád, ale nějak si nedokážu představit, jak by nás unesla postel. Nová postel by stála nekřesťanské prachy.“
Honza na něj zírá a potom vyprskne smíchy. „Máš pravdu. Slečno, ještě jednou ten korbel něčeho.“
„Samozřejmě.“
Petr je rád, že to vzal takhle. „Jen si vezmi a představ si mě se sto kily.“
„No schovalo by se to pod oblečením, ale popravdě… Jo máš pravdu.“
„Tak jo, začnu něco se sebou dělat.“
„Novoroční předsevzetí?“ Petr se zasměje. Co dobře ví, málokdy fungují déle než měsíc. I ten měsíc je úspěch.
„Možná, ehm ty máš prstýnek.“
Petr se zadívá na svou ruku. „Líbí se mi a zmenšil jsem si ho, tak proč ne?“
Honza se na něj něžně zadívá. Zatraceně je nejen sexy, ale je chytrý, prostě má všechny přednosti. Jak k někomu takovému přišel, je záhadou. Uvědomí si, že se bojí, že tenhle život jednou skončí. Petr sice není do větru, ale co kdyby ho přestal bavit nebo začal si něco s Jindrou? Prstýnek by to aspoň trochu pojistil. Jak nedávno řekla jedna zákaznice: Z chomoutu se hůř vyvléká.
Petr se dívá na prstýnek. Uvědomí si, že sklouzl tam, kam nechtěl. K svatbě. Měli se bavit, ale tahle záležitost je v jejich hlavě jak štěnice. Ne, nedá se dotlačit k tomu. Konec finito. Jestli někdy bude svatba, potom on o tom rozhodne. Tak a je to.
Podivně se mu uleví. Potom si uvědomí, že se rozhodl. Zadívá se na Honzu. Zítra mu to řekne, ale dneska se budou bavit.
„Tak, kam půjdeme?“
„Kam? Otevřeli nový bar. Vím to od jednoho známého.“ Zvedne se. Petr vypadá trochu jinak. Musí si přiznat, že se o dnešní večer bál. Vyjdou ven. Je zima, že by psovi umrzla oháňka. Chytí taxík a Honza mu nadiktuje adresu. Zastaví se před klubem. Jdou dovnitř.
„Není to trochu obyčejné?“ zašeptá mu do ucha Petr.
„Obyčejné? Je to tu fantastické a hele, zrovna naše písnička.“
„Naše?“ Je rád, že je tu dost mužských i českých párů. Rád si zatancuje. „Nevzpomínám si, ale dovolíte…“ vysekne poklonu. Honza se zasměje a už tančí.
„Chce to něco rychlejšího.“
„Máš pravdu a jdeme k baru zjistit, co tu mají… Kristovo noho, Radek.“
„Radek?“ optá se ho zmateně Honza.
„Radunek,“ vysvětlí pochmurně Petr, ale to už na tváři vykouzlí úsměv.
Honza se otočí příslušným směrem. Opravdu Radunek a vede si nějakého… kolouška. Dřív je taky považoval za sexy, roztomilé, ale co je s Petrem, nějak to přehodnotil, ale lví podíl, proč si lhát, má na tom Petrův Malý poklad. Vedle něho pohasíná i sebehezčí chlap.
„Ahoj, kluci. To je Jirka. Jirko, Petr a Honza. Není to tu špatné, ne? Máte stůl nebo jste na stojáka?“
„Máme stůl, ovšem bojíme se, že bude obsazený. Právě si chceme dát něco k pití.“
„Super. Půjdeme s vámi.“ Petr se mrkne po Jirkovi. Nikdy ho takoví nepřitahovali. I když Honza je taky mladší. Vezme cár papíru, který se tváří jako nápojové menu. Jednou by si mohl dát něco sexy. Něco lehkého… Studuje složení koktejlů. Ceny jsou nehorázné, ale zatraceně, vždyť je Silvestr a pár drinků ho nezruinuje. „Jeden Mořský vánek.“
Honza se na něj udiveně podívá. „Koktejl?“
Petr převezme, upije a skoro spokojeně mlaskne. „Proč ne? Je Silvestr, ne? Kdy bude půlnoc?“
„Tak povídejte, jak vám to jde?“ optá se Radek, zatímco objednává Sex beach a druhou rukou drží svého milence.
„Ujde. Petr měl havárku. Nalítl do něj jeden pitomec, tak to opožděně slavíme.“
„Ježíši Mária! A co s tím druhým?“
Petr cucá nápoj. Nejspíš si vyzkouší ještě nějaký jiný. Měl se na ně dát dřív. Ty chutě jsou zajímavé. „Je mrtvý.“ Zamračí se. Proč to Honza Radkovi říká?
„Honzo, nech toho.“
„Jasně, promiň, jdeme hledat náš stůl. Uvidíme se později.“ Petr je rád, že od něj odejdou. Když se to tak vezme, zatím se příliš nebaví. Zapomněl snad na to? Zadívá se na nápoj, který má v ruce. Má to co dělat se stárnutím? Ale on se nikdy moc nebavil na rozdíl od Leontýny. Jedině co umí, je tancovat a to ještě díky ní. Jdou hledat svůj stůl.
„No né, on je volný!“ nadšeně vykřikne Honza a žuchne na červené pohodlné křeslo. Přehodí si nohu přes nohu a poklepe vedle sebe. „Měli jsme kliku.“
„To jo.“ Stále ty pomalé sláďáky. Jeden je fajn, ale pořád přešlapovat na místě, to není ono. Zadívá se proti světlu na alkohol v skleničce. On učitel na vysoké je v normálním baru a pije směs alkoholu. Fotil akty, a jak se to slučuje s jeho roli a postavením? Kruci, zase přemýšlí.
„Ty dneska jen přemýšlíš,“ odhadne jeho stav Honza.
„Mám se na tebe vrhnout a olizovat jako tamti? Necítím se na osmnáct,“ přizná popravdě Petr s pohledem upřeným na dvojici.
„Já jo. Tak mohu? Ne, já vím, že ne. Měli jsme jít asi s ostatními.“
„Ani náhodou!“ odmítne to Petr. Ale Honza má pravdu. Příliš přemýšlí a chodí v začarovaném kruhu. Odloží skleničku, protože zaregistruje rychlejší písničku. „Jdeš?“
Honza na něj se pátravě zadívá. Vypadá živěji. Alkoholem to není, takže nejspíš hudba, protože na něj nereaguje. „Jasně.“ Nechají skleničky na místě a jdou tancovat. V ten moment se k nim otočí Radunek. Ušklíbne se, když začne zírat, jak ten stařešina začne tancovat. Pravda už ho viděl, ale takhle!
„Kdo je to, Radku?“
„Ech jeden známý.“
„On profesionálně tancuje?“ optá se ho Jirka.
„Ten? To je matikář.“
Kluk udiveně otevře pusu. „Jako vážně?“
„Jo. Vážně.“ Matikář zrovna takhle nevypadá, spíš vypadá jako profesionální tanečník a ihned je kolem něj místo. Nejedno oko na něm zálibně spočine.
Petr tancuje, aniž si všímá, co se kolem něj děje. Má hudbu rád, i když to vlastně do tanečních ani netušil. Když si vzpomene na ostych a jak ho z něj Leontýna dostávala… Zasměje se a tvář se mu rozzáří. Místo něj si okolí všímá Honza, který nadšeně pozoruje zájem ostatních. Je mu skvělé, že všichni zírají. Tak nějak se to přenáší i na něj.
„Tak dost!“ řekne rozzářený Petr.
„Nemáš žádnou výdrž.“
„To ti dneska v noci ukážu, ale jsem unavený. Jsem rád, že vůbec mohu tancovat.“ Honza ho vezme za ruku a jdou z parketu. Posadí se na známé místo. Petr na ex vypije svůj drink a zašklebí se.
„Chceš něco jiného?“
„Díky moc. Něco studeného. Mám pocit, že jsem ulepený.“ Honza se zvedne a protlačí se davem k baru. Objedná colu a dva stejné drinky. Když čeká, pozoruje ostatní. Boky se mu vlní do hudby. Občas kývne, jak potká známou tvář. Všechno vezme, zaplatí a prodírá se ke stolu. Ztuhne, když vidí vedle Petra někoho neznámého. Přidá na tempu a skoro s těmi skleničkami mrští na stůl.
„To jsem potřeboval,“ řekne Petr s orosenou skleničkou mojita.
„Tohle je moje místo,“ zavrčí Honza na toho chlápka. Není ani hezký, ani sexy.
„Aha. To jsem netušil. Omlouvám se. Když tak zavolejte.“
Honza se naštvaně posadí vedle Petra. „Kdo to byl?“
„Představ si, že mi nabízel angažmá,“ směje se Petr. „Dobrý vtip, co? Tak jsem mu řekl, že nemám zájem, ale byl značně nedobytný.“
„Chtěl tě do postele, hlupáčku.“
„Já vím. Není to špatný pocit, když víš, že nepatříš ještě do starého železa.“ Petr se nevinně uculí.
„Kdo ti to řekl?!“ vyjede Honza. „Zastřelím ho!“
„Já sám,“ odvětí klidně. Napije se drinku. „Stoupá to do hlavy. Jdeme tancovat?“
„Bude půlnoc,“ řekne ještě trochu namíchnutý Honza. Obdivovat jo, ale nepřibližovat se a nesahat. Co kdyby mu ho někdo odloudil? Strašné. Měli by se vzít, potom opravdu tyhle věci nebude muset řešit.
„Půlnoc. To chce šampaňské,“ řekne Petr.
„Jdu pro něj. Ne, jdeš se mnou.“ Raději ho nespustí z očí.
„Proč?“ nechápe.
„Protože mi s tou láhvi pomůžeš.“ Petr přikývne. To má logiku. Stoupnou si do fronty. Jen doufají, že to stihnou včas.
„Vypadali jste báječně,“ ozve se za nimi hluboký hlas.
„Pracky pryč!“ utrhne se na kamaráda Honza.
„Co je ti?“ Karel se odtáhne do těch dvou. „Nemáš horečku? Hele, vypadali jste na parketě úchvatně. Kdo je to?“
„Můj přítel Petr. To je Karel.“ Honza krapet vychládne, když zaregistruje Petrův udivený pohled.
„Pěkně tancuješ. Profesionálně?“
„Bože, to ne. Jenom taneční s mou manželkou.“ Honza se pobaveně zasměje, když vidí jeho šokovaný pohled. „Začalo mě to bavit. Honzo, co kdybychom si vyšli zatancovat častěji? Nebo bychom mohli chodit na pokročilé. Myslím, že bys to zvládl.“
„Tak to netuším, jak by mistr tance to snědl, ale určitě si vyjdeme.“
„To máš pravdu. Jedno šampaňské. Láhev.“ Okamžitě je na pultu i se skleničkami. Petr i přes rozjařenou náladu zaúpí, když je platí.
„Co je ti?“
„Ta cena…“ zašeptá, ale Honza nerozumí.
„Ta cena!“ zakřičí. Honza se rozesměje. Vezme skleničky a jdou ke stolu.
„Mohu si přisednout?“ optá se Karel.
Honza rezignovaně pokývne hlavou. Tak letos je to úplně opačně, když vidí znalecký posudek v modrých očích svého kamaráda. Kde jsou ty časy, kdy byl zájem o něj. Zřejmě jsou v kurzu starší pánové, pomyslí si trochu naštvaně. Potom si vynadá. Blbé myšlenky.
Petr zatím otevře láhev sektu a rozlije do skleniček. „Za kolik?“
„Dvě minuty,“ zakřičí, ale najednou vše ztichne. Oba popadnou skleničky do rukou. Napjatě očekávají. I celý klub je tichý, ale když se začne odpočítávat, potom je takový halas, že jim málem neodumřou bubínky.
„Dvanáct!“ Petr s Honzou se k sobě nakloní a políbí. Potom si přiťuknou. „Šťastný Nový Rok.“
„Taky přeju.“
„Ty jsi tu sám?“ optá se Honza v dobré náladě.
„Bohužel. Můj partner chvilku poté, co jsme vešli, se rozhodl odejít s někým jiným. Tentokrát jsem nebyl požádán, abych šel taky.“
Petr vytřeští oči. Chudák. „To je mi líto.“
„No jo, co se dá dělat. Nejspíš půjdu, protože koukám, že tu šanci nemám.“ Petr pochopí, že hledá nějaký pár, ke kterému by se mohl připojit.
„To bohužel ne, kamaráde. Jsem majetnický, ale hodně štěstí.“
„No jo díky. Rád bych se k vám připojil, Vážně si nedáte říct?“ navrhne s úsměvem.
„Bohužel. Tohle je můj majetek. Au!“ zaúpí, jak se mu do boku zaryje loket. Dívají se, jak odchází. „Nějak jsem zapomněl, že preferuje trojku. Musel být úplně grogy, když jeho miláček odešel s někým jiným a nevzal ho sebou.“ Jsem žárlivý hlupák, pomyslí si. No jo žárlím, bojím se, že o to vše přijdu.
„Nechápu, jak někdo takhle může žít.“
„Já jo. Hele, co to takhle zkusit s Jindrou a Lukim nebo s Kaoru a Armanim? Nejsou… Proč mě biješ?“
„Jako ti nestačím?“
„Jen tak navrhuju. Je to legrace, to neumíš poznat?“ Honza se směje. Nakloní se k němu a pošeptá do ucha. „Nikomu bych svůj malý poklad nedal, chápeš?“
„Fakt se mnou chodíš kvůli mému…“ Sklouzne pohledem dolů, ale potom se vzpamatuje. „Honzo, nevíš, proč se každý Silvestr pohádáme?“
„Ehm, netuším.“
„Za to mohou lidi. Jdeme!“ Zvedne se a odtáhne ho na parket. „Je to lepší, že?“ řekne mu, když spolu tančí ploužák.
„Rozhodně,“ přisvědčí nadšeně Honza. Nezná nic úžasnějšího, než ho mít v náručí a tančit. Nikdy moc tanec neoceňoval, ale s ním je to jiné.
Tolik lidi, které neznám a ani potom netoužím, říká si Jindra v duchu. Sleduje koutkem oka Lukiho, o kterého je velký zájem. Jsou na nějaké Silvestrovské párty, kterou někdo pořádá. Luki ho přesvědčil, aby sem šli, že jsou jako krtci. Vyhověl mu, protože nechtěl být považován za zlého, ale popravdě raději by seděl doma a přemýšlel. K tomu ta zpráva, že se Honza s Petrem budou brát.
Teď je sám a je vidět, že ho to tu nebaví. Proč tedy sem šel? Dělá mu starosti. Ze začátku to vypadalo, že vše bude v pořádku, ale časem se Luki změnil. Vůbec tomu nerozumí, ale když se optá, tak většinou se zasměje, že se mu něco zdá. Jenže jemu se to nezdá.
Jde k němu. Lukášovi se rozzáří oči, když ho vidí. Je jak nebezpečná krásná šelma, ne jako vědec, co by měl být v laboratoři. Změnil se.
„Líbí se ti tu?“ optá se Luki.
„Nevím. Hodně lidi, které neznám,“ zabručí. Nechápe, proč nemohli být doma, na gauči a hezky se bavit navzájem.
„Spousta z nich pracuje v laboratořích,“ namítne Luki. Ještě, že tu jsou obyčejní lidé, jinak by jeho ego utrpělo.
„Aha. Nejspíš se s nimi nestýkám.“
„Myslel jsem, že se tu budeš bavit.“
Odfrknutí. „Jsou to puritáni bez mozku. Nepůjdeme domů?“ navrhne.
„Nejde to, urazili bychom hostitelku. Nechceš jít se projít?“
„Proč ne.“ Dobrý nápad. Aspoň bude trochu klidu. Ta hudba je na něj příliš hlasitá. Venku si sednou na houpačku. Luki si položí na Jindrovo rameno hlavu. Vybaví si jejich houpačku doma. Kéž by tam mohli jet.
„Zajímalo by mě, zda se vezmou,“ řekne tiše Luki.
„Myslím, si že ano, i když Petr bude odolávat. Nemá ve zvyku sebou manipulovat.“
„Myslíš?“
„Určitě.“ Jenže já se taky musím rozhodnout, ale nevím, zda chci. Hlavně kvůli Lukimu, ale taky kvůli sobě. Nemá rád rozhodování.
„Co tu děláte?“ optá se štíhlá hnědovlasá žena v dlouhých modrých šatech s odkrytými rameny. Kolem krku má lehounký šál.
„Rito. Sedíme a přemýšlíme. Trochu nás to zmohlo, tak jsme si řekli, že se podíváme na hvězdy. Nejsou krásné?“
„Je Silvestr, pojďte dovnitř. Je zima.“
„U nás je zima, tady je teploučko.“
„Oproti létu je tu zima. Jak se u vás slaví?“ optá se zvědavě.
Luki začne. „Většinou stejně jako tady. Někdy jdeme na večeři do baru s přáteli. Zatancovat a o půlnoci políbíme své drahé polovičky a přivítáme Nový rok. Spousta lidi, ale je například doma a sleduje televizi nebo se baví jinak. Každý podle své kapsy a nálady.“
„Zajímavé.“
„Jdeme dovnitř.“
„Dobře.“ Zvednou se a houpačka se zhoupne. Jindra se na ní zahledí, potom na Lukiho, který se živě baví s tou ženou, která se jmenuje Renata nebo jinak? Je to jedno. V tu chvílí se při pohledu na houpačku a ženu rozhodne. Jde za ním s úsměvem na tváři. Jen doufá, že to vezme.
„Lalala,“ zpívá Honza nadšeně. „Víš co, Petře? Příště budeme jen tancovat. Je to rozhodně lepší.“
„Určitě. Taxi!“
„Tak kam pojedeme?“
„Eh, kam… domu… ne?“ Škobrtne. „Chci do postýlky malé slůněééé!“ protáhne do nekonečna. „Miluji… taxi taxi! Doprdele, sebral nám ho. Hej, my byli první!“ zařve za dotyčným a zapotácí se.
„Jsi opilý.“
„Jojo, ale jak to, že ty ne?“
„Mám výdrž?“
„V posteli!“ zakřičí vesele. Obejme Petra. „Miláčku, že si mě vezmeš?“
„Taxi. Už bylo dost toho, ne?“
„Nevezmeš si mě? Proč! Klečím před tebou na kolenou. Hle!“ Klesne na chodník a vztáhne ruce k pobavení některých dalších lidi. Petr jen doufá, že to berou v legraci. Pro něj to až zase tak srandovní není. Za prvé musí Honzu odvést do domů, za druhé s ním tam potom být a za třetí se musí fakt rozhodnout… Počkat, tam uvnitř se rozhodl. Není důvod dál o tom přemýšlet.
„Bude v pořádku?“ optá se řidič a Petrovi ihned dojde, co tím chce říct.
„Nebojte se. Bude, jinak ho osobně zabiju.“
„Tak fajn.“ Petr nadiktuje adresu. Honza celou cestu drmolí o sexu, o svatbě a míchá k tomu večer. Petr se snaží ho přerušovat, ale je vidět, že se řidič dobře baví. Taky by se bavil, ale musí uznat, letošní Silvestr až na ten začátek, prostředek a konec se povedl. Honza se choval slušně a po nikom nevyjel. Tedy nikdo nevyjel po něm, což je rád. Možná i proto, že se drželi při sobě jako lepidlo a papír.
Najednou mu spadne na rameno hlava.
„Nespí.“
„Mlmr,“ zaslechne nezřetelně, ale co tím chce říct, netuší. Popravdě je mu to jedno, protože vyvstává otázka, jak ho dostat do bytu.
„Děkuji.“
„Pěkně se opil.“
„Trochu to přehnal s mými koktejly,“ řekne vesele. Taxikář se rozesměje.
„Jo, tak tomu chápu. Tady nazpátek. Šťastný a veselý.“
„Taky.“ Potom si povzdechne a jednu mu přiloží. Jak jinak ho dostat z auta, netuší. Honza se probere, potom se zakymácí, ale to už je venku opřený o taxík. Potom ho Petr přehodí na druhou stranu, až spadne na nějaké bílé auto. To se rozeřve. Petr klidně jde pro hroudu sněhu a pořádně ho vymáchá, což ho probere.
„Jdeme domu. Do postele!“ Na to by měl reagovat.
„Po… tel! Jóóó…!“ nadšeně ho obejme, až se Petr odvátí, protože to, co cítí z pusy, je opravdu smrad. „Ci…pusu!“ dostane ze sebe.
„Ani náhodou. Možná zítra.“
„Jsi zléjjjjj!“ zaječí na celé sídliště.
Ještě že je Silvestr si, pomyslí si Petr u výtahu. Jen doufá, že až bude doma, tak potom rychle usne.
„Lala…dám se trůnu…drál a vše… ehm jak je to dál?“ blábolí, opřený o stěnu výtahu, zatímco Petr tahá klíče.
„Nevím, jelikož ti nerozumím.“ Snad je to dost diplomatická odpověď.
„Eh no… ta…jak se… Domov!“
„Ano, domov.“ Má pravdu je to jejich domov a momentálně je rád, že sem dorazili. Opře Honzu o stěnu, otevře, když si všimne, že se kácí, ihned ho podebere. Je rád, že to s pistím nepřehnal a snažil se zůstat střízlivý.
„Miluju tě!“ zařve na celé patro Honza. Petr rychle přibouchne dveře. Pochybuje, že by sousedi si někam vyrazili.
„Klid. Já vím, že mě miluješ.“ Snaží se ho dotáhnout do ložnice. Po cestě nechá spadnout vázu, protože buď váza nebo Honza. Nakonec ho nasměruje do ložnice, kde spadne do pokrývek. Petr si otře čelo.
„Spí.“
„Blml…mlask.“ V Petrovi to vyvolá úsměv. Potom začichá a skoro zaječí odporem. Okamžitě jde do koupelny, po cestě prohlédne vázu. Je rád, že je v pořádku. Musel se stát zázrak nebo je dolnější, než vypadá. Oblečení letí do koše. Osprchuje se, ale hlavu nechá mokrou a ustele si na pohovce.
„Neměl pít ty moje dryáky,“ zamumlá si pro sebe. „Ale byly dobré.“ Tiše si pro sebe mlaskne. Rozhodně si dá příště další. S úsměvem usne. Ráno se probudí s otevíráním dveří.
„To už zvládnu, teto Jitko. Moc děkuji.“
„Tak jo a pozdravuj tátu s Honzou.“
„Určitě budu a bylo to super a děkuji za nějaké jídlo. Myslím, že tatínek bude rád, když nebude muset vařit.“
„Tak ahoj.“
„Ahoj.“ Dveře se zavřou. Zaslechne tiché kroky.
„Tati?“ ozve se nad ním tichounce. „Spíš?“
Petr se posadí. „Ne. Hned něco udělám. Máš hlad?“
„Ne. Proč spíš na pohovce?“
„Honza poněkud to přepískl s pitím, omlouvám se.“ Přece ji nebude vykládat nesmysly, když stejně to ví.
„To je v pořádku. Teta Jitka nám dala něco k jídlu, abys nemusel vařit. Taky říkala, že se Honza určitě opije.“ Posadí se na krajíček, termotašku s batohem u nohou. „Taky jsem měla o půlnoci šampaňské, ale dětské.“
„Máš Honzu ráda, že?“
Juliana udiveně přikývne. „Ano, mám. Hraje si se mnou a vždy mě vyslechne a taky se mnou hodí k zubařovi. Mám ho ráda. Proč vlastně si ho nechceš vzít?“
„Už zase začínáš?“
Juliana sevře rty, potom si stoupne a dá ruce v bok. Petrovi to připomene jeho manželku. Přesně takhle stála, když mu něco chtěla vyčíst. Je neuvěřitelné, zda to pochytila nebo je to v genech? „Já jenom, že maminka by to určitě věděla. Vždy všechno věděla a hned se rozhodla, ale ty ne. Myslím, že by ses měl taky rozhodnout.“
„Leontýna…“
„Tati, Honza má nás rád. Kdo nás by měl rád?“
„Eh, no…“ zatraceně ta holka má pravdu. Kde, sakra, bere ty rozumy?
„Má moc tebe rád, a když pracuješ, tak tě nechá a nikdy nenadává, když zůstaneš v práci a taky mi uvaří a dá dobrou noc. Měl by sis ho vzít.“
„No, ale…“
„Tati, měl by se vážně rozhodnout. Maminka nikdy neměla váhající lidi ráda. Říkala, že nevědí, co chtějí a tak potom nezískají nic. Tomu moc nerozumím. Vůbec moc věci nerozumím, co říkala, ale pamatují si je.“ Opět se posadí, už není tak rázná, ale zamračená.
Já ano, pomyslí si. Kdyby tehdy váhal nebo kdyby řekl ne, tak by Julianu neměla a vzpomíná si jasně, že Leontýna řekla, že se rozhodla hned.
„Mám tě moc ráda a Honzu taky. Nikoho víc raději nemám.“ Potom ho obejme. „Jdu uvařit bílou kávu.“
Petr zírá na televizi. Juli je chytřejší než on. Přesto, jak to říct rodičům? Byli tak nadšení, když se brali s Leontýnou, ale jak by překousli Honzu.
„Je ti něco, tati?“
„Nic zlatíčko, jen přemýšlím o pár věcech,“ vypadne z něj.
„Aha. Víš, tati, máte to jako dospělí moc složité. Jdu udělat tu kávu a už dosáhnu na horní skříňky!“ pochlubí se.
„To je výborné.“ Jde za ní a pohladí ji po vláscích. „Máš pravdu. Honza má nás opravdu rád a my jeho taky.“
„Já ti to říkám taky,“ řekne tónem Leontýny. Petr se pousměje. Takže je bude čekat velká svatba, protože Jitka by spíš skočila z mostu, než by si nechala ujít takovou příležitost. Když se to tak vezme, přežil horší věci, než nějaká svatba a rodiče? Jestli budou chtít přijet, rád je uvidí a jestli ne, tak ne, ale dobře ví, že mu to bude strašně líto.
„Petře… ehm Juli? Hned, Ježíš Maria!“ Ve dveřích se objeví rozcuchaný Honza s krkavčíma očima, zarostlou bradou a trenýrkami někde ke kolenům.
Juliana se rozesměje. „Tati, Honza vypadal… strašně.“
„Máš pravdu, to vypadal.“
„A jak utíkal do koupelny!“ směje se na celé kolo. „Snad mu není špatně. Víš, co uděláme mu dvojnásobný hrnec bílé kávy. Mléko na to pomáhá. Aspoň jsem zaslechla strýčka Slávka, jak to chtěl po tetě Jitce.“
„To víš, že ano.“ Juli má pravdu. Honza bere na ni ohledy a ona taky na něj. Je to moudrá osůbka, i když by ji někdy přetáhl a pak ví už dávno, že si ho vezme, jen je prostě nerad, když ho někdo do něčeho tlačí. Ale je rád, že konečně je to rozhodnuto se vším všudy.
„Tati, máš se dostavit k paní ředitelce. Ona říkala, že to stačí…“
„Co jsi zase udělala?!“ zařve, až se Juli přikrčí.
„Já nic, vážně.“
„Jak nic?“
„Stalo se něco?“ dovnitř vpadne mokrý Honza.
„Ne, padej! Tak co?“
„No víš, hráli jsme jednu takovou hru.“
Petr otevře pusu. „Hru?“ začíná mít zlé tušení, protože se tváří, až moc nevinně.
„No ano s děckama z druhého ročníku.“
Petr nevěří svým vlastním uším. Posadí se na křeslo. „Co se stalo přesně a vybal to!“
„Ach jo, no ona je to stará záležitost, nechápu, proč s tím vyrukovali až teď.“ Zdá se, že bude muset s pravdou ven. „Jmenuje se Faktor strachu.“ Petr zamrká. To mu něco připomíná, ale netuší co. „No jak jsme spolu měli prvouku a byla na zahrádce, no tak tam byl hnůj a no Faktor strachu bylo, kdo vydrží ponořit ruku do humusu z listí a no odpadu.“ Petrovi zatančí před očima kola. „No a někdo to teď prásknul.“ Pokrčí rameny.
„Neříká se prásknul, slečno. Kdy mám za ní dojít?“ Nemůže přestat zlobit? „Počítej s tím, že až uslyším kompletně, co se přesně stalo, tak bude trest.“
„No jo, ale všichni jsme to hráli, tak nechápu, proč vyvádí a proč zrovna já. Vydržela jsem nejdéle, ale některá se rozbrečela. Tati, že nedostanu ředitelskou?“
„Počkej, ty ještě žádnou nemáš?“
„Ne, ona ředitelka řekla, že si s tebou promluví.“
Petr si povzdechne. Spletl se. Juliana je číslo, ne moudrá osůbka, ovšem určitě bude nejméně učitelská. Jak ji to mohlo vůbec napadnout? K tomu ještě holku? Jistě oni vyváděli horší věci, ale po kom má tyhle eskapády?
„Stalo se něco?“ optá se už Honza, i když vypadá ještě zmoženě. „Bolí mě hlava.“
„Naše Juliana zase vyváděla. Jdu k ředitelce kvůli faktoru strachu.“
„Tak to určitě byla správná věc. Nic zlého by neudělala. Bože, káva. Vy myslíte na vše. Díky bohu. Když tak dáš Juli na jinou školu, kde nebude mít tolik problému a je to. Klidně ji tam každý den zavezu.“
„Nejde o dovoz, jde o to, že některé věci se nedělají.“ Problém je, jak ji za to potrestat, když v duchu no být na jejím místě, je to geniální věc, kterou vymyslela. K tomu ten příhodný faktor. Živě si dokáže představit děcka, jak noří tu ruku do humusu… Jen doufá, že nebude to mít nějaké následky.
„Já vím.“ Napije se. Potom se na Juli usměje. Petr to vzdá. Zdá se, že Juli si Honzu omotala kolem malíčku. Stejně jako Leontýna jeho, ale čert to vem. Bez Juli by to nebylo takové a vše se vyřeší, ale musí ji říct, aby to příště nedělala, i když jak vysvětleit některé věci dítěti? Stejně v závěru si to udělají po svém. Nechce mít Juianu, která bude jako panenka. Ovšem některé věci mají své meze. Dneska to nechá být, ale zítra oznámí všem, že se berou. Vlastně to musí oznámit jen pár lidem. O zbytek se postarají. Rodiče, Juli, Honza, Jitka a rodiče Leontýny. Bude potřebovat nějaké prášky na uklidnění, protože se na jeho hlavu snese peklo. Jasně, že Honzu to mine, ale jeho ne. Dneska se bude odpočívat a hlavně vnitřně připravovat na to peklo.
