28. 6. 2013
Malý poklad
103.
Juliana: Hurá bude svatba!
Honza se probudí a lenivě se protáhne. Potom si vzpomene. Je druhého a nastupuje do práce. Znechuceně si odfrkne. Potom se přetočí a pousměje se, když vedle sebe spatří milovanou tvář. Je to rozhodně lepší, než nějaké myšlenky na práci. Chvilku se dívá, potom se ho ale rozhodne probudit. Něžně políbí na rty.
Petr zamručí, jak se ho něco dotkne, ale když si uvědomí ruku v klíně, dojde mu, kdo ho ruší ze spánku.
„Vstávej, škola.“
„Nastupuju zítra,“ zabručí. „Chci spát.“
„Juliana jde do školy.“
„Obstará se sama.“
„Já jdu do práce.“
„Ach jo, co chceš?“ optá se ho už plně vzhůru Petr.
Honza si povzdechne. Co by asi chtěl. „Co takhle svého mazlíčka ráno nakrmit?“
„Přestaň mluvit, jak z nějakého pitomého…“
„Ano?“
„Netuším. Takhle normální lidé nemluví nebo ano?“ odolává Honzově přesvědčovací metodě ve formě laskající ruky, ale pomalu a jistě v něm roste vzrušení a to včera si myslel, že je doslova vyšťavený. Jednou se z Honzy zblázní, ale konečně má, co celou dobu chtěl. Když se to tak vezme, život je i přes to, co se stalo, skvělý.
„Samozřejmě, že ano. Já taky mluvím. Dáš mi ho tam?“ optá se dychtivě.
„Ne. Včera, prostě…,“ neví, jak dál.
Honza přestane ho vzrušovat a píchne ho do hrudě. „Stále máš ty divné předsudky. Když to děláš správně, nic se nestane.“
„No právě,“ zamračí se a posadí. „Ty to chceš rychle a bolestivě. Bojím se, že ti ublížím. Jak chceš potom panu doktorovi vysvětlovat, jak jsi přišel ke zranění?“ optá se ho provokativně.
Honza na něj zírá. To má pravdu. Bylo by mu trapně, ale nejspíš by tam nešel, ale vzpomíná si, že jednou k tomu došlo a hojilo se to blbě. Přesune se k němu a pohladí ho po ramenu. „Promiň, nějak mi to nedocházelo. Máš pravdu, že to chci tvrději, ale když to tak nechceš, tak se podřídím. Stejně mám nejraději, když jsi ve mně celý. Můžeš to udělat pomalu, ale dáš mi ho tam?“ zaškemrá legračně, ale v duchu myslí jen na jediné.
Petrovi se uleví. Celou dobu se mu to snaží vyjasnit a teprve teď to pochopil. Je mu jasné, že se někdy neovládnou, ale milování má být především vzrušující a bezpečné pro oba. Ucítí polibek, další a ruce, které ho rozechvívají.
„Musím…,“ zaprotestuje ještě zkusmo, ale Honza ho elegantně povalí na postel a posadí se na něj, až se pohlaví o sebe otírají. Skloní se k Petrově hlavě a začne ho líbat, potom přestane.
„Nic nemusíš, kromě jednoho,“ řekne vyzývavě. Zrakem obdivně spočívá na velkolepém penisu.
„Opravdu?“ provokativně protáhne, ale všechno se v něm svírá touhou. Do ruky vezme Honzův úd a sevře. „Vážně, musím?“ Rukou přejede jeho úd a polaská i koule.
„Jo. Teď hned, jinak ze mě bude zlomený mozek.“
„Ehm co?“ zarazí se.
„Člověk! Už mě pleteš. Jsi hrozný.“ Podívá se na jejich klíny a zvláště na Petrova macka. Kdykoliv se na něj podívá, tak stále nemůže věřit, že něco tak dokonalého může existovat. Nadzvedne se a nasměruje ho do svého otvoru. Chce už dosednout a vykašlat se na nějaké zranění, když ho Petr zarazí.
„Počkej!“
Honza se zarazí, ale potom si ho do sebe pomalu zasouvá. „Budu pomalu… Oh, dokonale. To je… Na tohle mi fakt chybí slova,“ vyráží ze sebe. Pomaličku dosedne, ale i tak si ho do sebe nedá celý, což mu je líto. Předkloní se a políbí ho na rty. Petr se na něj rozzlobeně dívá.
„Slez.“
„Už tam je,“ namítne hravě. „Nebudeme se dohadovat o tom, když je ve mně. To můžeme potom. No tak, přece mě nebudeš šidit?“
Petr se zamračí, hravě ho zdvihne a skulí se. Sáhne po lubrikantu a dá ho Honzovi před oči. „Bez toho už nikdy.“
Honza se na to dívá jak na nepřítele. „Ehm, víš, to… Tak dobře.“
„Přešla mě chuť,“ řekne Petr. Pustí na nahé Honzovo tělo gel. Zvedne se a jde do koupelny. Honza ohromeně se kouká na prázdnou postel. Do ruky vezme lubrikant. Praští sebou zpět na postel. V ruce otáčí gel. Co má dělat? On má to tak rád, ale zas jít proti Petrovi – to by mohl dopadnout jako teď. Nadržený a frustrovaný. Takhle by žít nikdo nechtěl a už vůbec ne on. Miluje sex se vším všudy. Navlékne na sebe tepláky a jde za Petrem. Vtěsná se do malé koupelny.
„Co chceš?“
„Tak mě zraníš, no a?“ spustí.
„Nejsem sadista. Nemám to rád,“ řekne mrzutě Petr, který nevěří, že Honza v tom chce pokračovat. „Měli jsme si to ujasnit už dřív, ne teď.“ Nechápe, proč se o tom baví v sedm hodin ráno.
„Já jsem ti říkal, co mám rád.“
„A já taky!“ zamumlá, když vyplivne pastu do umyvadla. „I tak si musím dávat strašný pozor. Víš, jak je to těžké?“
„Nemusíš.“
„Přestaň. Proč zrovna se o tom bavíme teď?“ zavře vodu. Stojí proti sobě a mračí se.
„Netuším.“
Petr se k němu otočí. Co má dělat? Nechce mu ublížit. Vyhovět mu? Zranit ho? Ne.
„Možná proto, že jsi souhlasil se svatbou?“ pokračuje jako by nic Honza.
„Ano. Nejspíš to je proto,“ čímž si připomene, že dnes chtěl obvolat všechny, ale pokud se nedohodnou na tomhle, je to zbytečné. Uleví se mu, že nikam nemusí volat. Nerad oznamuje takové rozporuplné zprávy, tak špatné zprávy a i dobré. Mám v tom zmatek, pomyslí si.
„Víš co?“
„Copak?“ zapne holicí strojek, o kterém tvrdili, že hladce oholí. On rozdíl mezi starým a novým nevidí.
„Co kdybychom to nechali, jak to bylo? Fungovalo to, ne?“
„To ano, ale když já nemám rád, když naléháš, že to chceš tak tvrdě.“
„Já vím, promiň. Občas zapomínám, že už jsi starší pán.“
Petr se přestane holit. „Cože?“
„Nic,“ uculí se Honza. „Miluji tě.“ Políbí ho na rameno.
„Já tebe taky, ale byl bych rád, kdybys byl v tomto směru trochu rozumnější. Jen si to vezmi z druhé stránky.“
„Ano?“ Najednou je zvědavý, co z Petra vypadne.
„Když tě poraním, budeš bez sexu hodně dlouho. Já taky.“
„Eee…“ údivem otevře pusu a potom ji zavře. Poškrábá se ve vlasech.
„Takové poranění se musí léčit a to neříkám o případné infekci i přes kondom, který taky nemáš v oblibě. Jestli by se ti dostala do těla, jsi bez sexu ještě déle.“
„Do prdele.“ Proč mi to nikdo neřekl? No řekl, ale asi ne důkladně nebo ne tímto způsobem nebo mi to bylo jedno, víří Honzovi v mozku.
Petr odloží strojek, zadívá se do zrcadla. „Ty jsi o tom neuvažoval? Spočítej, kolik to trvalo minule.“
Honza to přežvýkává. „Dost dlouho. Svědilo to.“ To ani nemluví o jiných potížích.
„No vidíš. A vem si to, že bychom museli se uspokojovat jen pusou, ono to není špatné, ale tobě by to nestačilo,“ popíchne ho.
„Dobře vyhrál jsi. Být dva týdny bez sexu, ehm ne. Kup si co chceš.“
„Takže ty kuličky taky?“
Honza nadzvedne obočí a se zájmem se zadívá na Petra. Ten předstírá, že si ničeho nevšímá. „Nakoupím sám,“ rozhodne. Mohl by tam přidat pár věcí, které by Petr si nikdy nekoupil, ale když už budou koupené, bude to používat už jen z důvodu šetrnosti.
„Jak chceš. Musíme probudit Julianu a půjdeme.“ Přece jenom bude muset volat. Vyjde z koupelny. Honza se culí. Sice prohrál, ale vyhrál. Utratí celý majlant. Rychle se umyje, protože dobře ví, že vzbudit Julianu bude horor. Sotva si utře tváře, už se dovnitř vpotácí Juliana. Rychle se odklidí.
„Nechápu, že ještě po ránu nikoho nepokousala,“ vrtí hlavou Honza.
„Jedině Bumbiho. Kolik je?“
„Sedm. Nekřesťanská doba. Proč tak brzy vstáváme?“
„Protože ty musíš do práce, já musím zařídit jednu věc. Potom dojedu do Jindrova domu. Udělám oběd a budu vyřízený. A musím Julianě připravit svačinu. Nejsem rád, když netuším, co jí. Přece jenom má příliš ráda sladkosti a doprovodím ji a stavím se za ředitelkou.“
„Úplně jsem na to zapomněl. Cítíš se špatně?“ optá se starostlivě Honza.
„Ne, jen nemám rád zařizování.“
„Jo tak, to chápu. Taky je příliš nezbožňuji. Snad to ve škole dobře dopadne.“
„Taky doufám. Je to už třetí, vlastně druhá pozvánka do školy. Normálně bych tam poslal Leontýnu, protože ta by věděla, co říkat, ale takto musím tam sám.“
„Mám tam zajít?“ nabídne se Honza.
„To nejde. Jsem její otec, ale vlastně no později taky budeš moci.“
„Já vím. Dělá ti to starost.“
Petr přikývne. „Juli je velká radost, ale tak starost. No, prostě děti. Někdy si říkám, zda jsem byl taky takový. Mám z toho špatné tušení.“
„Dobře to dopadne,“ uklidňuje ho Honza. „Nanejvýš dostane poznámku, no co? Jako bychom je my neměli,“ šoupne ho do jednoho pytle se sebou. Petr se pousměje, ale na čele se mu udělá vráska. Honza ji jemně vyhladí.
Petr zaťuká na dveře ředitelny. Kdysi dávno stál dvakrát nebo třikrát před ředitelem školy. Klukovské vylomeniny. Po - Dále vejde dovnitř.
„Dobrý den, jdu ve věci Juliany Komárkové.“
„Dobrý den. Prosím posaďte se. Čaj nebo káva?“
„Čaj.“ Tak to bude na dlouho. Dívá se na kostýmek paní ředitelky. Po chvilce se ozve pískot konvice a před něj položí šálek čaje.
„Mám jen ovocný, omlouvám se.“
„V pořádku. Juliana mi už něco řekla, ale musím se přiznat, že nevím, co si o tom mám myslet. Samozřejmě trest přijme. Byli bychom ovšem neradi, kdybyste ji vyloučili.“
„O to ani nejde. Juliana je chytrá dívka, ovšem přitahuje problémy.“
„Ano vím. Taky nevím, co ji to popadlo. Někdy se prostě neovládá.“ Dost špatně řečeno o Faktoru strachu.
„Ano je krapet vyspělejší, ale to neznamená, že musí svého postavení a inteligence zneužívat. Není to hezké vůči ostatním dětem.“
„Já to vím a už jsem ji to vysvětlil.“
„To jsem velmi ráda, ovšem postih musí být a tak ji nemine důtka a trest.“
Petr přikývne. Je rád, že to nebude horší.
„Pokud by tak dál pokračovala, hrozila by jí dvojka z chování. Kazilo by ji to vysvědčení, co myslíte?“
„Určitě.“ Vykráká ji za uši, přisahá. Dvojka u holky byla na škole za jeho dob rarita.
„Ovšem je tu další věc. Zřejmě se vám o tom nezmínila.“
Petra zamrazí. Co zase provedla? „Co provedla?“
Ředitelka. „Řeknu to v krátkosti. Juliana si všimla, že jedna starší žákyně je fotí v převlékárně. Přístroj jí vzala a rozbila. Je na cucky.“
„Já ji seřežu.“
„Je zvláštní, že se vám o tom nezmínila.“
Petr si vzpomene na nářez za stránku z knihy. Buď se bála nebo to považovala za správné. Rozhodně ji vyzpovídá, až přijde domů.
„Spíš jsem ráda, že to udělala.“
„Jak to?“
„Ten přístroj je velmi drahý. Takový, který studentka šesté třídy by neměla mít.“
Petr zbystří. Řekla to tak divně. „Někteří rodiče dopřejí svým dětem hodně, aniž by se ohlíželi, zda to potřebují nebo ne. Hlavně, když je nebudou otravovat,“ řekne váhavě.
Ředitelka přikývne. „Chápu, co tím myslíte, ale co vím, tak její rodiče nevydělávají tolik peněz.“
„Pak krádež?“
„Původně jsem si to taky myslela.“ Napije se. „Doufám, že to zůstane mezi námi.“
Petr zaváhá. Co by udělala Leontýna? „Jedině pokud to neohrozí Julianu. Je na prvním místě, to chápejte.“
„Jistě. Poptala jsem se jednoho známého z kriminálky. Je to můj švagr. Moc ho to zajímalo, protože má právě takové věci na starosti. Ovšem dokud jsem se mu nezmínila, k čemu byl použít.“
Petr čeká, co z toho vypadne. Právě z toho, že to fotila, má největší děs.
„Nevím vše, ale vypadá to, že vaše Juliana spustila opravdovou pohromu.“
Petr si povzdechne. „Myslím, že to udělala nechtěně. Když se jí něco nelíbí, tak to dá najevo. Nejspíš proto mi nic neřekla, i když se mi s takovými věcmi svěřuje.“
„Ano. V tomto případě vypadá to, že tu studentku k tomu někdo navedl.“
Petr je zaražen. Tak tohle by ho nenapadlo. „Jak to víte?“
„Popravdě nechtěně jsem to zaslechla. Tentokrát velmi nerada. Studentka si stěžovala své kamarádce, že ji Juliana foťák rozbila, proto nemá peníze. Čekala jsem, že to budete vědět.“
„Nevěděl jsem to. Nejela v drogách?“ Sice šestá třída, ale dnešní doba není to co jejich. Všechno je snáze dostupnější a děcka mají víc peněz.
„Nevím, ale byla bych ráda, kdybyste Julianě nějak vysvětlil, aby to nikdy nedělala, že je to nebezpečné, ať to řekne vám nebo mě. Nebudu z toho nic vyvozovat, protože nic oficiálního nebylo vzneseno. Ovšem z toho Faktoru strachu,“ zde se pousměje, „to je mi líto, ale tam nic nemohu udělat.“
„Rozumím. Je strašně zbrklá. Jak se ji něco… ale to už jsem říkal. Děkuji moc. Popravdě zaslouží si ji.“
„Jako trest ji nechám po škole a přerovnat školní knihovnu. Jen abyste to věděl.“
„V pořádku. Děkuji moc a jen doufám, že nedojde k tomu nejhoršímu.“
„Taky doufám. Děti jsou tak neopatrné, důvěřivé. Snadno podlehnou svodům internetu. Dám ti to ochutnat, ona má nové kozačky, já je nemám. Nový mobil, starý mobil, malý kredit… Někdo jim nabídne peníze a oni prostě to udělají. Neuvažuji, že se to nemá dělat.“
„Co výchova, filmy…“ ptá se bezradně.
„Zkoušeli jsme to, ale rodiče ihned začali brojit. Co je to učíme, že se to má doma, další požaduji to a to. Taky odkdy je to učit? Když si vezmeme, že to začíná od nejnižších ročníků. Dneska jsme viděla jednu dívku z první třídy. Přišla do školy sama bez doprovodu. Bohužel co se děje mimo školu, nemáme na to vliv. Můžeme zasáhnout jen na území školy. To nemluvím o facebooku.“
„Ano, taky ho nemám rád. Není to lehké.“
„To není. Kdyby něco, budu vás informovat.“
„Děkuji moc.“
Ředitelka se prchavě usměje a vyprovodí ho. Petr nasedne do auta a přemýšlí nad tím, co se dozvěděl. Potom vytočí číslo Billyho.
„Ahoj.“
„Ahoj, Petře, potřebuješ něco? Nebo snad Juliana?“
„Jsi snad věštec? Možná. Kolik máš známých na kriminálce?“
Ticho. „Dost. Co provedla?“
„Nic, ale rozbila holce mobil, která je fotila v šatně. Netuším, co z toho bude. Možná nic, tedy doufám v to.“
„No kurva práce.“
„Nebuď sprostý. Momentálně nevím, kde hlava stojí a k tomu se budu ženit.“ Zarazí se, protože to nechtěl říkat.
„Cože?! No to je paráda. Co chceš za svatební dar?“
„Prosím tě nic. Mohl by ses poptat, zda něco nevědí?“
„Jasně. Svatba ty a Honza předpokládám.“
„Ne lední medvěd s veverkou,“ řekne suše. Ozve se smích, což Petrovi spraví poněkud náladu. „Tak se měj a nikomu to neříkej.“
„Za co mě máš. Jen pár lidem a Karolovi.“
Petr zaváhá. „Ty a on…“
„Co je s ním?“ ozve se na druhém konci.
„Nic. Měj se a ahoj.“ Pojede do Jindrova domu. Tam si aspoň na chvilku oddechne a podívá se na Julianu. Zaparkuje před domem, zadá kód, který mu dovolí vstoupit dovnitř. Prochází zahradou, kontroluje, zda vše roste, jak má. Byl by raději, kdyby to dělal Jindra. V tom ho něco napadne. Mohl by to nafotit a poslat mu to. Příště vezme foťák. Jindra určitě bude rád. Nakonec zajde do skleníku. Juliana je stále stejně nádherná, i když… Podívá se na ní důkladněji. Vadne? Je zářivá to ano, ale jejich Juliana je zářivější. Co jí jen může být? Vypadá jako by ochořela. Podívá se na záznam, který snad něco ukáže. Jde k speciálnímu přístroji, který uchovává. Co se s ní děje? Přehrává si to a nudí se, ale najednou zpozorní. Opravdu. Vadne, ale proč? Večer zavolá Jindrovi. Budou to muset prodiskutovat. Přitom přesně dodržuje příkazy, které mu Jindra zanechal. U ostatních to tolik neřeší, ale u Juliany úzkostlivě na to dbá. Co se s ní děje, povzdechne si. Ještě k těm problémům, tohle. Vyjde zpět na zahradu a posadí se do houpačky, ale brzy je mu zima a tak vyrazí ven.
Dojede do bytu, kde se posadí na pohovku a vytáhne mobil. Tak komu nejdřív?
„Ahoj, Jitko.“
„Petře, ahoj. Jak se máte?“
„Dobře, jen ti chci oznámit, že se budeme brát.“
Ticho. Petr udiveně se podívá, zda je přístroj v pořádku. Čekal nadšený řev paviána.
„Výborně. Takže všechno můžete na mě nechat, jen si určete datum. Hádám, že ho nemáte. Bylo by fajn, kdyby bylo hezky. Mám pár nápadů, ale nebude to vadit, i když bude pršet. No ano, rozhodně to uděláme. Takže kdy to asi bude?“
„No rozhodně o prázdninách. Mám čas a nepracuji, kromě laboratoří, ale ještě se s Honzou musím domluvit.“
„Výborně.“
„Můžeš to říct Slávkovi?“
„Jistě.“
„Díky moc. Jdu volat rodičům, tak mi drž prsty.“
Jitka se zamračí. Chudák, nechtěla by být na jeho místě. „Neboj se, budu. Je mi to líto…“ zavěsí.
Petr se napije na posilněnou. Tak a teď to nejhorší. Jak to jim má říct? Chvilku uvažuje a potom usoudí, že to vyplyne z rozhovoru. Najde číslo rodičů, přiloží k uchu a čeká. V hlavě má vymeteno, protože prostě…
„Ahoj.“
„Ahoj, jaký byl Silvestr? Bavili jste se? Někde jste byli?“ ozve se bez přípravy. Potěší ho, že se ptají na Honzu.
„Ano. S Honzou jsme byli na večeři, potom jsme si šli zatancovat a Juliana byla u Jitky. Moc dobře se bavila. A co vy?“
„Šlo to. Jako vždycky. Hned po půlnoci jsme šli do postele.“
„Jasně. Víš, tati, chtěl bych ti něco oznámit.“
„Ano?“
Petr zírá na televizi. Nechce se mu do toho, ale bude muset. „Budeme se s Honzou brát.“ Ticho.
„Brát?“
„Ano. Přemýšleli jsme o tom, že kdyby se něco stalo a Honza má Juli a mě rád. Taky ho máme rádi a dnes to není nic neobvyklého. Tak jsem ti to jenom chtěl oznámit.“ Hurá, mám to za sebou. Málem, že si neotře čelo.
„Je to nutné?“
„S Leontýnou to taky…“
„Ale čekala dítě. U Honzy se to dá předpokládat sotva.“
Petr ztuhne. Dobře ví, že má pravdu. „Chci s ním žít, proč tedy ne?“
„Já jen, že to snad není nutné se rovnou brát. Znáte se málo a co když jde po tvých penězích?“
„Tak uděláme předsvatební smlouvu,“ řekne odhodlaně. Tentokrát neustoupí. Hodně o tom přemýšlel, až Honzu zanedbával, ale rozhodl se. „Chceme to prostě stvrdit obřadem. Kdybych měl nějakou dívku, tak bys hned řekl ano a pak s Leontýnou jsme se znali ani ne rok. S Honzou se známe o hodně déle.“
„Potom ti zavolám.“
Petr unaveně svěsí ruku s telefonem. Cítí, že ho mrzí, že nejsou nadšení jeho volbou, ale pochybuje, že by šel Honza po penězích. „Jsem unavený pořád tím hozením kolem toho a jsem unavený z toho, že s rodiči musím bojovat. Mám je moc rád, ale mají oni mě vůbec rádi? Proč je to tak těžké přiznat, že je jejich syn trochu jinak?“ mluví sám k sobě.
Telefon. Zvedne ho.
„Ahoj, tady Olga.“
„Ahoj, Oli!“ zvolá nadšeně. „Tak se s Honzou bereme taky. Kdy vy? Je už rozhodnuto?“
„Cože, No to je skvělé. Já jsem ti chtěla říct, že čekám.“
Petr zalapá po dechu. „Jsi v přádku a nemáš nějaké obtíže? Bože, tak tohle je zpráva týdne. Božínku, ty a malé.“
„Je na tom něco divného?“
„Ne. Máš děti ráda. Spíš jsem si říkal, proč je už dávno nemáš.“
„No brát se budeme brzy. Něco menšího, nic velkého. Ještě to není vidět, ale byla bych ráda, kdybyste přišli. Bude jen pár nejbližších lidi a co vy? Tomáš bude z toho úplně paf.“
„Tomu věřím. Asi až po škole o prázdninách. Nemusíme nikam spěchat,“ řekne ironicky, až se Olina zarazí.
„Co se děje?“
„Rodiče. Před chvíli jsem jim volal a jen mi řekli: Zda je to nutné. Já vím, že to není nutné, ale mám ho rád a on má nás taky rád. Klape nám to po všech stránkách a jasně máme nějaké dohadování, ale kdo nemá?“
„Mě to nemusíš říkat. Je mi to moc líto. Tak přijdeš?“
„Ale jistě. To bych si nenechal ujít, ale počítej s tím, že Jitka stejně něco zorganizuje. Právě vzala do rukou naší svatbu a zřejmě to bude něco mega. Prý má pár nápadů.“ Předstíraně zaskučí.
„Ó jeje!“
„Přesně. Nebudu zdržovat, musím ještě pár lidi obvolat.“
„Jasně. Nikdy bych netušila, jak se mi změní život, když tam s tebou půjdu.“
„Já taky ne a to jenom díky tomu, že Juliana chytla vši. Měj se a pozdravuj Toma.“ Obličej mu povolí, když si vybaví, jak poprvé viděl Honzu. Měl na sobě nějakou oblíbenou halenu a tetování se vlnilo. Moc ve výsledek nevěřil, ale nakonec co mohl jiného dělat a potom už jel na horské dráze. Někdy uvažuje nad tím, zda by se mu to vše přihodilo nebýt jeho.
Telefon. Podívá se na něj. Armani. Tak má pocit, že tamtamy už začínají fungovat. Zvedne ho. „Petr.“
„Gratuluji. Na líbánky vám půjčím mou vilku na Maltě, nechcete?“
„Zbavuješ se ji?“
„Cože? Né, ale jestli nechcete, stačí říct,“ řekne uraženě.
„To ne, právě naopak. Chtěl jsem tě o to požádat. Minule se nám tam moc líbilo.“
„Tak fajn a mám vás z krku. Musím jít. Kaoru dělá něco moc zajímavého.“ Petr povytáhne obočí. Něco zajímavého, jednou by tam chtěl být jako muška zlatá. Tak kdo ještě? Leontýniny rodiče. Najde jejich číslo. Mají normální vztahy a dost často si půjčuje jejich chatu.
„Dobrý den.“
„Ahoj, Petře. Jaký byl Silvestr? Hezký? A co dělá Juliana?“
„Má se dobře. Je teď ve škole a učí se moc dobře.“
„Bude právnička. Vím to. Má mozek po naší Leontýně.“
Sotva. Čímkoliv jiným, jenom ne právníkem. „To nechám na Julianě. Už začíná mít svůj vlastní rozum, ale proč volám. Budu se ženit.“
„Aha. No, měli bychom ji poznat.“
„Je to on. Jan Strašný.“ Jednou se optal Leontýny, proč jim nikdy neřekla, že je gay a on jen odpověděla, že to není nutné. Nesnáším to ticho.
„Aha. Promiň, ale je to trochu na mě moc. Jako muže?“
„Ano. Leontýna vám neřekla, že jsem gay?“ Ví to, ale promiň mi to, Leontýno, že to na tebe shazuji. „Říkal jsem jí, aby vám to řekla.“
„Ne, neřekla. Já věděla, že je v tom nějaký háček.“ Povzdech ho moc nepotěší. „A co na to Juliana?“
„Vlastně byl to její návrh.“
„Ano. Tak se projevuje vliv Leontýny. Jsem ráda, že jsi nám to oznámil, ale nevíme, zda budeme moci přijet. To víš, muž, je nemocný. To srdce mu nedělá dobře.“
„Já vím.“ Je v šoku nejen nad tím, že by to měl být vliv Lenotýny, ale omlouvou, že zřejmě nemohou přijet. „Dostanete pozvánku a myslím, že Juliana by vás ráda viděla.“
„Ano. Měli bychom se vídat častěji. Nechcete na jarní prázdniny k nám přijet na chatu?“
Petr skoro zalapá po dechu. „Velmi rádi.“
„Všichni. Pozdravuj toho mladíka. Chtěla bych ho poznat. Měj se a pozdravuj Juli a ať moc nevyvádí. Je to třeštidlo jako Leontýna.“
Petr se podívá na telefon. Nechápe to. Je to úplně jinak. Měli křičet, vyhrožovat soudem a zatím ho zvou na chatu a chtějí poznat Honzu. Co se to tu děje? To není normální. Vždy říkali, že jejich holčička mohla si najít někoho lepšího. Což je fakt, ale tohle nečekal. Tak to je všechno z jeho seznamu a potom si uvědomí, že cizí lidé to vzali lépe než jeho rodiče. Je mu smutno. Ale takový je svět.
„Sakra! Jdu vařit!“ Pohodí telefon na stolek. Večer každý bude mít hlad a musí potom jet na hodinku do laboratoří. Prý menší problém. Měli by si najít nějakého specialistu na počítače, ne matematikáře. Přemýšlí co udělat, když mu pohled padne na květák. Mozeček a je to. Když strouhá brambory, ozve se telefon. Utře si ruce do zástěry a jde k němu. Jindra.
„Petr…“
„Ahoj. Prosím tě, můžeš nás vyzvednout na letišti?“
Petr zírá. „Letiště?“
„Jo, Ruzyň. No zatraceně, dej pokoj. To nebylo na tobě, to je na Lukiho. Bože, ta cesta je únavná. Nechceme brát taxíka. Luki povídá, že jsou to zloději, kteří ožebračí i milionáře.“
„Vy jste v Praze?“
„Jako kde jinde? V Mongolsku? Luki, dávej pozor!“
„Luki je s tebou a co…“
„Prosím tě, na nic se neptej. Můžeš pro nás přijet? Jdeme se někam najíst, než přijedeš.“
Petr se podívá na oběd, který má rozdělaný. „Jo jasně. Jedu tam.“ Co se stalo? Potom si uvědomí, že stojí a pitomě zírá do prázdna. Rychle odváže zástěru, popadne mobil, peněženku a klíčky. Vyrazí ven. Ve výtahu zavolá Honzu.
„Honzo, prosím tě, do Prahy právě přiletěl Jindra s Lukim.“
„Není to kachna?“
„Kachna? Jaká… Ne, snad ne, proboha. Už vím, zavolám mu nazpět. Něco se stalo, ale nevím co.“
„Není to to rozhodnutí a počkej, co s tím máš společného ty?“
„Mám je vyzvednout na letišti.“
„Oni se zbláznili! Ať si vezmou taxíka!“ zvolá rozzlobeně.
Petr otevře na dálku auto. „Zvládnu to.“
„Ale na zpáteční cestě… Omluvím a hned jsme u tebe.“
Petr se zastaví. „Honzo, jednou to musím zvládnout. Nemohu mít tě pořád za zadkem.“
„Hezkým zadkem. Klidně za ním budu stát.“ Petr se posadí a připoutá se. „Pusu a měj se. Zavolej, prosím tě, Juli, ano!“
„Jasně pusu, slůňátko.“ Petr vyjede. Jako vždy mu chvilku trvá, než se uvolní, ale nakonec dojede na letiště v pořádku. Je zvědavý, zda tam budou a co se stalo, že přijeli. Ale možná je to jenom menší dovolená.
„Tady jsme!“ Luki s úsměvem od ucha k uchu mává, jak zběsilý.
„Ahoj. Co vy tady?“
„Nechal jsem práce,“ řekne kysele Jindra. „Můžeš chvilku být v klidu?“ vyštěkne na Lukiho. Petr jenom zírá. Jsou opálení, jako by se smažili na břehu ráje. Luki je jako ze žurnálu. V tmavých vlasech sluneční brýle. I Jindra vypadá jako model a ne genetik.
„Nejste nějak nalehko?“
„Ale kdeže. Docela fajn proti tomu horku,“ řekne Luki. „Jdu pro zavazadla.“
„Na letišti se krade!“ zvolá Petr nahlas. Zastydí se, jak část lidi se po něm otočí. „Co se stalo?“
Jindra ukládá tašku na zadní sedadlo. Tvář má unavenou. „Luki,“ zabručí a uhne se očima. „Řekl jsem mu, že jsem dostal výpověď.“
„A?“
„Jistěže jsem nedostal, ale chřadl tam jak nějaká kytka. Už mě nebavilo se dívat na ten jeho kyselý obličej.“
Petr si to převrátí v hlavě. On nechal lukrativní práce, jenom proto, že Luki byl nešťastný? „Ty ho miluješ.“
„Jistěže, ne. Je to prchavý cit založený pouze na hormonech a feromonech.“
„Máš v tom bordel.“
„Protože jsem unavený. Nebylo jednoduché, tak rychle rozvázat pracovní poměr. Byli v šoku,“ uchechtne se.
„Tomu věřím. Počkej, pomohu ti,“ řekne luki. Podle zavazadel opravdu přijeli nastálo.
„Ještě nějaké tam jsou. Musím začít plánovat kalendář a tolik práce, co mě čeká.“
„Za to mě žádná,“ odsekne Jindra naštvaně.
„Neboj se, než si něco seženeš, tak budu vydělávat já,“ nabídne mu Lukáš klidně.
Petr chce otevřít pusu, že někdo jako Jindra by nemusel pracovat a když už ano, tak, že se o něj porvou, ale vyjekne, jak mu na nohu dopadne černá bota. Nasouká zavazadla, kam se dá a opatrně vyjede.
„A jak tam bylo?“ optá se nedbale.
„Báječně, ale nejspíš jsem nesplnil jejich očekávání,“ řekne ponurně a přesvědčivě Jindra.
Luki ho konejšivě pohladí po ruce. „Nesvedli tě ocenit, blbci.“
Jindra po něm loupne okem, ale mlčí.
„To nevadí. Domina tě určitě vezme nazpět,“ řekne Petr.
„Možná. Co Juliana?“
„Která?“
„Nedělej ze sebe hlupáka. Luki, je tu hnusně. Šero a pochmurně. Tam aspoň bylo slunečno.“
„Aha. Dneska jsem zjistil, že nějak uvadává.“
Jindra se předkloní. „Cože?! Šlápni na to!“
„Jedu normálně. Nechci mít další nehodu.“
„Promiň. Jak ti je?“ optá se, ale je vidět, že duchem je u své lásky.
„Bylo líp, ale funguji. Z Kalendáře nebude nic, protože mám jizvy a dost ošklivé.“ Moc ho to netrápí, protože Honza řekl, že se mu líbí i tak. Řekl mu, že je osel, ale je rád, že mu nevadí. Ovšem na fotkách by to bylo hodně vidět.
„Cože? No, to je dokonalé!“ zvolá najednou Luki, až oba dva vyděsí.
Petr s Jindrou se k němu otočí. „Cože?“
„Jo, fakt super. To bude geniální. Chlap bez jizvy není chlapem. Znáte to pořekadlo?“ Petr se vrátí k sledování silnice. Luki se asi samou radosti zbláznil. Podívá se na Jindru. Je zamyšlený. Co se mu asi honí hlavou? Opravdu to udělal jen kvůli Lukimu? Nebo v tom bylo ještě něco jiného? Byl tam Luki opravdu tak nespokojený?
„Budeme se brát,“ pronese do ticha. Mrkne na Jindru. Překvapí ho rozzářený obličej, ale je takový klidný, spokojený.
„No to je skvělý! Kdy, jak, co a kdo tam bude a kolik hostí?“ chrlí jako kulomet Luki. „Kdo koho požádal o ruku? A co prstýnky už je máte? A co Jitka?“
„Honza mě,“ řekne rozpačitě. Mrkne se na prst. Luki si toho samozřejmě všimne.
„Pěkný prstýnek,“ ocení zkušeným pohledem.
„Díky moc.“ Rád by věděl, co skutečně je donutilo odejít z blažené Ameriky. Doveze je do domů a Jindra hned vystartuje do skleníku. Petr pomůže Lukimu odnést věci do domu a potom jde za Jindrou.
„Tak jak to je?“
„Vadne. Měl jsi pravdu, ale proč? Co tvoje?“ optá se starostlivě.
„Je perfektní. Jako první den, co jsi mi ji dal. Nerozumím tomu.“
Jindra se zamračí. „Přenesu ji do ložnice. Nebyl jsem tam spokojený, ale hlavně mě ničil Lukáš. V práci to šlo. Hodně práce, ale nikdy mi to nevadilo, to přece víš.“
„To vím.“ I když byl tady, tak byl pořád v stejném kole.
„Nedával to na sobě znát, ale věděl jsem, že není spokojený. Myslím, že o Vánocích to vyvrcholilo.“
„Co se stalo?“
„Udělal řízek a salát.“ Posune si na očích brýle. „Ani já nejsem tak natvrdlý, jak vypadám.“ Vezme kytku a odnáší ji pryč. Petr za ním. „Řízek ušel, ale salát byl hnusný.“
„Takže ses rozhodl, že odjedeš. Nelituješ toho?“
„Jistěže lituji. Jsi blázen?“
„Jindro, co je s ní? Neztrácí nějak barvu?“ optá se hned Luki.
„Nesu ji do ložnice.“ Luki se usměje a políbí ho na tvář. Úplně září, kdežto Jindra se na to vše podezíravě dívá.
„Neměl jsi to dělat, když nejsi spokojený.“ Dívá se, s jakou pečlivostí Julianu pokládá na noční stolek. Řekl by, že skoro až obřadně.
„Kdo řekl, že nejsem? Možná trochu, ale tam jsem měl lepší vybavení.“
Petr přikývne. Potom se nadechne. „Jindro, nechtěl bys mi jít za svědka?“ Netuší, kdo by to mohl udělat.
„Já? Jako já? Myslíš to vážně?“
„Ano. Promiň, ale požádal bych jinak Olgu, ale je těhotná a nechci, aby si dělala starost. Nevadí ti to?“ řekne upřímně.
„Ne. Jsem poctěn, i když jsem až na druhém místě, ale chápu. Je tvou přítelkyní déle než já. Luki!“
„Co je?“
„Půjdu za svědka. Víš, co se k takové příležitosti nosí?“
„No panečku! Jasně, že ano.“ Přijde k němu a políbí ho. Petr se samými rozpaky odvrátí.
„Tak já půjdu. Bude to pro všechny překvapení.“
„Díky moc.“ Petr vypadne. Po cestě v autě přemýšlí, zda by to udělal pro Honzu. Musí si přiznat, že neví. Takže Jindra je zpět a souhlasí s tím, že mu půjde za svědka. Honzovi určitě půjde Jitka. Ještě musí promluvit s Olgou, ale měl s ní to nejdřív projednat, ale bojí se, jak na tom zdravotně bude. Přece jenom není nejmladší a bude to její první dítě. Vystoupí a zadupe. Jak se tu Lukimu v tomhle počasí může líbit, nechápe.
Přeběhne ke dveřím a dvakrát málem uklouzne. Zakleje. Honza s Juli by už měli být doma a čeká ho tam teploučko. Ve výtahu se opře a vybaví si spokojený Jindrův obličej. Miluje Lukáše, ale opravdu to nikdy nepřizná. I když kdo ví.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Polibek na tvář ho zahřeje. „V pořádku?“
„Ano. Juli je už doma?“
„Ne. Volala, že je v knihovně s paní učitelkou. Povídala něco o trestu. Musíš mi všechno říct. Jitka mi vysvětlila, že jsi asi chtěl udělat mozeček, tak jsem to podle receptu dodělal. Jen doufám, že to bude k jídlu.
„Miluji tě,“ řekne Petr a obejme ho.
