12. 7. 2013
Malý poklad
105.
Juliana: Tati, pořád někam jezdíme.
Tenhle týden je dost, hekticky, že?“ poznamená Honza s rukou na Petrově stehně. Prstem jemně přejíždí po látce. Juliana sedí vzadu a dívá se na film. Občas vybuchne smíchy. Když se ji optají, co tam má, odsekne, že nic.
„Mě povídej. Obě dvě návštěvy jsou dost zvláštní.“
Honza přikývne. Sleduje před sebou silnici. Petr vlastně jede k rodičům Leontýny prvně od té nehody a zatím to zvládá velmi dobře. Ani není unavený. Chtěl jet a on je rád, protože zdá se, že pomalu zážitek z té nehody mizí, i když jeho známá, která sama měla bouračku, říkala, že se to neztratí nikdy. On doufá, že ano.
Má obavy z této návštěvy i té, co následuje a to je u rodičů. Neví, která bude horší. Jestli tahle nebo ta druhá. Ale to se uvidí a jak poznamenal Petr, sbalit a odjet mohou vždycky. Mít ten jeho optimisticky pohled na svět. Taky je zvědavý, jak to tam vypadá, protože Petr povídal, že je to opravdu luxusní chata. Neodkáže si představit, co je to luxusní chata, tedy pokud nepočítá s tou, kde byli na focení kalendáře. To mu připomene jednu věc.
„Víš, zapomněl jsi na mě s kalendářem.“
Petr k němu obrátí hlavu. „Cože, jaký kalendář?“
„Pod stromeček. Žádný jsem nedostal.“
„Honzo, byl jsem nemocný a už nejsem tak hezký,“ zamumlá. Kvůli tomu ho nakonec nedělal. Honzovi jizvy nevadí, ale jemu docela dost. Taky už odmítl Lukášovu nabídku na další focení. Nebude někomu je morbidně ukazovat. A tentokrát ho nepřemluví, i kdyby čert na koze jezdil.
„No já vím, ale ty staré se mi okoukaly. Chtělo by to něco nového.“
„Honzo, někdy jindy a máme už březen a bude duben. Ne.“
„Tak fajn, ale příští rok ano. Jo, Lukáš souhlasil. Dokonce ani nebyl v šoku, jen hned začal, kde by bylo nejlépe koupit obleky. Podle toho co házel, zřejmě si udělá výlet do Londýna nebo Paříže či dokonce Milána.“
„Hele, je to jenom svatba,“ poznamená Petr nechápavě.
„Vaše svatba,“ řekne Juliana, která jak se zdá, tak docela nesleduje jenom film. „Ta je důležitá, tati. Je fajn, že chtějí dobře vypadat. Ještě nemám šaty.“
„Juli, na to je dost času a ještě uvidíme, jaké budeš mít.“ Koupit spolkne, protože by nedala pokoj. Zřejmě by se ani nevyspali a poslouchali jen o věnečkách, kloboučcích a střizích šatů. „A nechci na toto téma slyšet ani jedno slovo.“
„Dobře.“ Juliana si opět vezme sluchátka. Chvilku zamračeně sleduje obrazovku, ale potom opět vybuchne smíchy.
„Za chvilku tam budeme. Juli!“ zařve.
„Já slyším, nejsem hluchá. Co je?“
„Nebuď drzá, dámo. Aleš, to je její dědeček, má špatné srdce, tak se, prosím, tě chovej slušně.“
„Já vím, tati. Neboj se. Nic neprovedu. Přisahám!“ naloží si opět sluchátka.
„Je na tom opravdu tak špatně?“
„Podle Leony ano.“
„Ony mají stejná jména?“ podiví se.
„Ne. Leona a Leontýna. Nejspíš chtěli stejné jméno, ale podle mě to působí jen zmatek. Jen doufám, že Leona Alešovi o nás dvou řekla, takže to nebude pro něj takový šok.“ Svým způsobem ho tím pozváním překvapili. Od té doby volali jen jednou. Upřesnili příjezd. Jen doufá, že vše dobře dopadne. Nechce se s nimi nijak rozkmotřit už kvůli Julianě. Je to jejich vnučka a i když oni jeho nemají rádi, tak je Juliana má ráda a oni ji. Zabočí na cestu a Honza zacvaká legračně zuby, že se bojí.
„Klídek, i když jsou právníci, tak jsou milí. Vědí, jak se chovat.“
Honza nadzvedne obočí. „Fajn. Víš, co je to tisíc právníků svázaných na dně moře?“
„Dobrý skutek.“
„Sakra, viděl jsi Philadelphii.“
„Ne, slyšel jsem to od Leontýny. Ale je to pěkný film. Co kdybychom si ho někdy společně pustili?“
Honza přikývne. „Mám raději se šťastným koncem, ale u tohohle udělám rád výjimku. Mám rád Banderase.“
„Já zas Toma Hankse.“
„Proč?“ podiví se. „Antonio je sexy, je hezký, je zajímavý, mladý. No, má všechny klady.“
„Je právníkem. Inteligentním a nevypadá špatně.“
„Ha právník… To je jako ono?“ Petr má rád inteligentní muže, jak potom může být s ním? Proč není s Jindrou nebo dokonce s Lukášem? S Jindrou by si ho dovedl snadno představit. Byli by buď v posteli nebo v laboratoři. O přestávkách by se hádali, jak nejlépe namnožit Julianu. Ti dva, i když se to nezdá, tak jsou na prachy.
„Zdá se, že ji trochu víc od mé návštěvy předělali,“ podotkne při poheldu na chatu. Zaparkuje, vstoupí, když se k nim rozeběhne s ohlušujícím štěkotem malý pes. Juliana odhodí přehrávač a žene se k němu.
„Juli, stůj nebo tě kousne!“ houkne Petr, který se snaží uhlídat psa, Juli a rozepnout si pásy.
Pes zaryje černými tlapkami do země a štěká o sto šest.
„Betty, nech toho! Domů!“ křikne žena v kalhotách a svetru ze schůdku chaty. „Ahoj!“ přistoupí k němu a políbí ho na tvář. „Juli, klid! Je to Betty a máme ji krátce.“
„Ahoj, babi! Mohu si ji pohladit?“
„Chvilku počkej. Je trochu nedůvěřivá. Vy musíte být Honza Strašný.“
„Ano, paní Pavlíčková.“ Strašně se podobá Leontýně na fotografiích, jen je starší, ale stejně vysoká, štíhlá a má stejné oči. „Jsem rád, že jsem mohl přijet. Je tu krásně.“
„Děkuji. Můj muž odpočívá, ale ciťte se tu jako doma. Juli, pojď, přivítáme se s Betty. Betty, to je Juliana. Nemáš na ni štěkat a Juli, to je Betty. Je to černý knírač.“
„Děda a babička taky mají nového psa. Je moc milý a strašně velký. Je moc krásný.“ Opatrně jí dá přičichnout k ruce a potom pohladí po hlavě. Betty okamžitě se položí na záda a napřáhne pacičky. „Podrbej ji po bříšku, to má moc ráda.“ Petr se podívá na Honzu. Oddechl si, že ho tak přivítala.
„Vypadá jako prvorepubliková dáma,“ tiše poznamená Honza.
„To je. Máte to tu předělané.“
Leona vstane. „Konečně. Myslím, že tu budeme, jen co bude lepší počasí.“
„A nebude to moc těžké pro Aleše? Že je nemocný, víš. Měl by to z města blíž.“
Leona se zamračí. „Já vím. Snažím se ho přesvědčit, ale nedá si říct. Celý život se sem těšil a tak říká, že když už má umřít tak jedině tady. V tomhle je jak beran. Pojďte, už máte připravené pokoje. Máte hlad?“
„Ani moc ne. Rozšířili jste to.“
„Ano. Večer se bude grilovat. Mám lednici plnou masa. Naštěstí počasí je docela dobré, ale večer je tu chladno. Rád grilujete?“ obrátí se na Honzu.
„Ano. Sestra má dům se zahradou. Rádi tam grilujeme. Dokonce uvažuje, že si dá postavit nějakou pícku na uzené nebo co.“
„Tak o tom se nezmiňujte před mým mužem. Hned by si to pořídil.“ Sleduje, jak vezmou zavazadla. Zamkne auto a vede je nahoru. „Juli, jdeš taky nebo tu ještě zůstaneš?“
„Zůstanu si hrát s Betty.“
„Máš tam houpačku a trampolínu, jestli chceš.“
„Trampolínu? Tati, mohu?“ zavřeští a nechá Betty být. Ta se přetočí na břicho a zvědavě se dívá.
„Jistě, ale dávej pozor nebo tě potom seřežu.“
„Je tam síť,“ podotkne klidně Leona.
„Nemuseli jste.“
„Prosím tě, aspoň od ní bude trochu klid a děti to zbožňuji. Zítra možná ještě někdo přijede, ale už to tu pomalu začíná žít.“ Vede je nahoru chaty, kde jsou ložnice. „Tohle je pro vás dva, tohle je náš pokoj a tohle je Julianin.“ Petr dobře ví, že tu jsou čtyři ložnice, ale že je dá dohromady, to tedy netušil.
„Můžeme spát zvlášť,“ poznamená.
„Cože? To ne! Manželé mají být spolu. Tedy skoro…“ zadrhne se rozpačitě. „Tamten pokoj není připraven,“ nabere dech. „Tak si vybalte a pojďte na buchtu.“ Pomalu sejde po schodech dolů.
„Tedy dostala mě!“ řekne Honza.
„Mě taky.“ Vejde dovnitř, rozhlédne se po útulné místnosti s malou televizí, která tu taky nebyla, dvěma křesílky a prostornou posteli. Všechno je do hnědé a krásně spolu ladí. Okno je otevřené, aby se větralo. Zavře je. Nechce mít tu později zimu. Posadí se na postel. Zesmutní.
„Co je ti?“
„Chtěl bych, aby takhle tě uvítali mi rodiče, ne nějací cizí.“ Položí mu ruku na rameno.
„No tak, dej jim čas.“ Petr mu sundá ruku. „Dávám jim už dost dlouho. Nechme toho a nebudeme si kazit prázdniny.“
„Neměl bych tu být.“
„Jestli chceš, odjedeme. Myslím, že Leona to pochopí. Leontýna vždy říkala, že její rodiče byli nebyli doma.“ Usměje se a praští sebou na květovanou deku. Je tu příjemně. Honza se posadí do křesílka. „Dost často trávili v práci. Její mamka ještě stále je známou notářkou. Aleš dělal ekonomickou právničinu celá léta, tak si to umíš asi představit.“
„Asi jako Jindra?“
„Tak nějak, ale na Leontýnu byli nesmírně přísní. Prý každou známku otáčeli dvakrát a často o víkendu ji zkoušeli z práv, a když něco neuměla, okamžitě následoval trest.“
„Přeháníš!“
„Ne. Aspoň mi tak povídala. Jdeme vybalit nebo si pomyslí, že tu děláme bůhví co.“
„Hele, já tu chci dělat bůhví co!“ zasměje se.
„Ani náhodou. Víš, jak se tu rozléhají v noci zvuky? Slyšeli by nás sousedé.“
„Tak budeme potichu,“ zkouší to dál, ale se stále širším úsměvem.
„Měl bys jednou poslouchat. Ne je ne.“ V tom mu dojde, že si dělá legraci. Bouchne ho. Honza se zatváří ublíženě, ale potom se dají do vybalování.
„Hele, jaká je kuchařka?“ optá se Honza, který pocítí hlad.
„Skvělá.“
„É?“
„Co je?“
„No, čekal jsem od právníka něco jiného.“
„Jó tak! Ne, to víš, že ne. Jejich rodina pochází z vesnice. Každá holka, už do mala, se tam učila vařit. Jejich rodiče věřili, že jídlo je základ života. Leona naučila to i Leontýnu. Nejspíš jako tradici.“
„Zvláštní rodina.“
„Každá je nějaká. Tak půjdeme. Bude ti to chutnat, neboj se a o zahradu se stará Leona, tak ji to pochval. To, že znáš kytky, nepředstírej. Rychle tě prokoukne. Je to její koníček, u kterého odpočívá. Rozuměla by si s Jindrou.“ Sejdou dolů. Petr Honzu vede do kuchyně.
„Tedy, to je něco!“ zvolá nadšeně při pohledu na kuchyň jak vyšitou z nějakého časopisu o venkově.
„Líbí se ti?“
„Náramně.“ Nadšeně se rozhlíží po staré kuchyní, ale je to jenom fasáda, protože jinak je moderně, až skoro luxusně vybavená. Zírá na pověšené svazečky bylinek. „To používáte?“ optá se Leony, která se jeho nadšení usmívá.
„Jistě. U nás se nikdy jinak nevařilo. Jednu dobu jsem zkoušela vařit s těmi bylinkami z obchodů. Rychle jsem se vrátila k tomu, co jsem se naučila. Tak si vezměte,“ pobídne je. Odkryje utěrku a Honza jen si povzdechne při pohledu na buchty, jež je jedna jako druhá.
„Tak tady ztloustnu.“
„Bohužel, kvůli srdci mého muže, nemohu nijak dělat kalorické věci. Za chvilku by se měl probudit.“ Petr stojí u okna a dívá se na Julianu, která stále ještě skáče. Kolem toho pobíhá Betty a štěká o sto šest. Vrátí se k buchtě a udiveně zírá, jak tři kousky už jsou pryč a Honza se natahuje po čtvrtém. Omluvně se podívá na Leonu.
„Tak, kdy máte termín?“ optá se zvědavě.
„Sedmého července,“ odpoví s plnou pusou Honza. Káravého Petrová pohledu si nevšímá. „Jitka chystá svatbu v bílém.“
„V čem?“ Leona se posadí za stůl a nabídne si taky buchtu.
„V bílém. To znamená, že by nejraději všechny navlékla do bílého. Jitka je Honzova sestra a miluje párty. Dělá je doslova grandiózní. Taky ale ví, že všichni prostě do toho nepůjdou, takže aspoň my budeme v bílém a udělá to ve stylu pikniku.“
„Výborně. Nevím, proč vy jste trvali na tak fádní svatbě. Snažila jsem se Leontýnu přesvědčit, aby se konala aspoň na zámku, ale neposlechli mě. Začínám na to být zvědavá. Já bych rozhodně přišla v bílém. Prstýnky už máte?“
„Vám to nevadí, že se Petr žení?“ optá se zvědavě Honza.
„Co mám dělat? Postavit se na hlavu?“ zasměje se a příjemný, ještě mladistvý obličej, se rozjasní, jako by řekl dobrý vtip. „Ne. Uvidím, možná bych mohla přijet aspoň já.“
„Byli bychom rádi.“
Leona pokývá a dál už nic neříká. Vyjde ven a za chvilku do kuchyně vletí, s Betty za patami, Juliana. Chňapne po buchtě. Jednu do jedné, druhou do druhé a už letí pryč.
„Na zítra jestli chcete, jsem zamluvila v městečku masáže.“
„Masáže? To jsi nemusela, ale bude to prima změna.“
Leona pokrčí rameny. „Vsadím se, že ti to přijde vhod a jak jde práce?“
„Dobře. Skončilo to a na závěr roku se to bude publikovat.“
„Na Abelovu cenu to nebude?“
„Pochybuji, ale určité nové věci to přináší. Je to trochu složitější.“
„Já vím.“
„Vítejte na Haciendě,“ ozve se hluboký hlas. Ve dveřích se objeví hubená postava s holi v rukou. Šedé vlasy má pečlivě učesané. Na sobě kalhoty s puky, košili a rozpínací svetr. Posadí se.
„Chceš něco k pití?“
„Kávu.“
„Víš, že nemůžeš.“
„Tak dej tu náhražku. Všechno mi zakázala. Tak vy jste ten Honza Strašný? Máte ho rád?“
„Jistě, ano jsem.“ Připadá si pitomě, protože má pocit vojáka, který stojí před generálem. „Hacienda? Tak to nazýváte?“
„Jistě. A pak moje žena se plete. Blízko je lázeňské městečko a je tam skvělý doktor.“
Petr si povzdechne. Opět ho prokoukl. „Ano, ale kdo tě tam doveze?“
„Leonka. Neberte si ho. Je to strašný lenoch bez ambicí.“
Honza neví, jak se tvářit a nechápe, proč to říká, proto opáčí. „Není lenoch!“
„Ale je. S jeho mozkem, by už dávno učil na Harvardu, nemám pravdu? Nechápu, že se Leontýna takhle sekla.“ Honza pochopí, že tohle téma je tu asi věčně.
„Není to tak jednoduché,“ zamumlá Petr. Sakra, proč to musí vytahovat na světlo boží? Pořád dokola.
„Mohla mít někoho lepšího. Koho by jenom chtěla a ona si vezme takového budižkničemu.“
Honza se narovná. „Není žádný budižkničemu. Je strašně chytrý a učí na univerzitě.“ Do hlasu se mu vloudí obdiv.
„Pche. Tam učí každý vůl. Děkuji, Leonko a prosím tě dáš mi něco k jídlu? Mám nějak hlad. Buchta by ještě nebyla?“
„Jeden kousek. Víš, co ti říkal doktor.“
„Ten tomu tak prd rozumí, ale dobře jeden kousek. Chci tu ještě nějaký čas pobýt.“
„Nech už toho, Aleši. Máme tu hosta.“
„Dobře, pro tentokrát a kde je moje holka?“ Rozhlédne se po Julianě.
„Skáče na trampolíně. Ne, abys tam lezl za ní,“ řekne mu Leona.
„Já věděl, že to máme koupit. Viděl jsem to u sousedů. Mají šílená děcka. Řvou jak na lesy, ale tohle se mi zalíbilo. Doprovodíte mě? Ne, jen Honza,“ zarazí Petra. Ten se podívá na Honzu. Snad to dopadne v pořádku.
„Neboj se, vrátí se celý,“ zavtipkuje Leona. „Nic si z toho nedělej.“
„Ale ty jsi taky.“
„Jistě. I podle mě si mohla vybrat někoho vhodnějšího, ale znáš Leontýnu. Co si umínila, to provedla. Říkala ti, kdy se chtěla stát právničkou? Ne? V deseti. Vzpomínám si na to jasně, protože tehdy jsem se ji to snažila rozmluvit. Postavila se před nás a vypnula televizi.“ Petr si pomyslí, že by to udělal i Juliana. „Potom prohlásila: Chci se stát právníkem. Co mám udělat.“ Leona se usměje. Vyhlédne ven. „Čaj, viď.“
„A jak to bylo dál?“
„Dál? Řekli jsme ji to. Rozhodla být tím nejlepším. Obhajovat velká zvířata. Netuším, jestli už tehdy věděla, jaké je to svinstvo. Ještě po gymnázium jsem se ji to snažila rozmluvit. Potom už jenom tebe.“
„Proč vlastně? Vím, že jsem byl jen obyčejný učitel. Tehdy, jak jsme se seznámili, byl jsem tam náhodou. Jen jako doplněk.“
„Se svým přítelem?“
„Ano, ale spíš kvůli mozku a angličtině, než kvůli tomu, že bychom spolu něco měli.“
Leona přikývne. Nasype na modrobílou misku chipsy. „Když dospěla, strašně jsem se bála, že zanevře na děti, že díky kariéře prostě ji to mine. Nikdy s nikým nechodila delší dobu. Dokonce jsem usoudila, že je na ženy, ale ani tu si domu nepřivedla. Když nepočítám jednoho kluka na gymplu, tak pořád nic. A najednou tohle. Možná teď ji začínám chápat lépe.“
„Tomu nerozumím.“
„Vždy přesně věděla, co chce, nemám pravdu?“
„Ano, to je pravda,“ přisvědčí Petr.
„Nedošlo mi, že si tě vybrala prostě, promiň, mi má slova, chladnokrevně.“
„Řekla mi to. Nebo spíš mi to došlo. Juliana o tom neví, ani Honza.“
„To mi došlo. Tak jako se chtěla stát právníkem, jako si vybrala školu, firmu, pro kterou pracovala, tak si i vybrala i chlapa. Promiň,“ řekne omluvně.
„Ona, taková byla.“
„Díky, že ji neodsuzuješ. Když jsem tě viděla s Julianou, pochopila jsem, že prostě si vybrala někoho, kdo se především o její dítě postará po všech stránkách.“
„Miluji Julianu.“
„My všichni. Je dobře, že má něco z tebe. Asi jsem ji měla příliš ráda a zavírala oči před tou její nekompromisní povahou, ale zároveň jsem na ni byla velmi pyšná.“
Petrovi je divně si takhle povídat. Někdo by se mohl urazit, ale on ne. Dala mu to, co chtěl nejvíc na světě. Podívá se na Leonu. „Měl jsem ji opravdu rád a ještě stále mi chybí, hlavně její rady. Někdy si říkám, co by udělala.“
„Jsem ráda, že ji neodsuzuješ.“
„Taky nejsem zrovna nejčistší a pak dala mi Julianu. Mám děti rád, divné, že jo. Jako gay bych je nikdy nemohl mít. Většina žen by je dostala do své péče, jakmile bychom se rozvedli. Nikdy bych nemohl být s dítětem a zas aby některá žena měla pro mě pochopení…“ zrudne. Leona mu položí ruku na ruku.
„Půjdeme tam nebo se můj manžel na stará kolena zblázní a přidá se na trampolínu.“ Vyjdou ven, když Petr zpozoruje, že nemá kabátek a jen skáče v sukni a svetru.
„Julio obléct! Domů nebo se nastydneš a mazej, než se rozzlobím!“
Leona se usměje. Tehdy, když Leona řekla, že si našla muže, se strašně rozčilila. Možná ještě víc než Aleš. Křičela, že může mít kohokoliv. Se svou vizáží, penězi, hlavou, postavením a ona si vybere obyčejného učitele. Tehdy ji chladně řekla, že má skvělé geny a bude výborný táta. Optala se jí, zda je těhotná. Řekla, že ne, ale hned jak se spolu usadí, naplánuje si je. Potom řekla, že se o tom nechce bavit. Nikdy ji neřekla, že si bere gaye. Osobně si myslí, že jí vyhovovalo tohle ujednání. Měla ale pravdu, Petr je skvělý otec a určitě si vybral někoho, kdo bude mít Julianu rád. Někoho, kdo bude spíš maminkou, která jí pofouká bolístku a nebude tak přísná, jako by byla ona. Usměje se nad svými úvahami.
„Já nechci! Honzo, že mohu ještě skákat?!“
„Dolů! Nebo ti nasekám na zadek,“ spustí opět Petr, aniž pustí Honzu ke slovu.
„Ale…“
„Slečno Komárková, dolů z té trampolíny!“ použije svůj učitelský tón.
„Ach, jsi zlej. Mohu zítra?“
„Můžeš a už se stmívá.“
„Tu grilovačku uděláme zítra, co myslíš Aleši?“
„Neměl bys být na ní tak přísný, Petře. Budeme muset.“
„Zítra si vyjedeme na ty masáže. Uvidíte, bude to super.“
„A co já?“ optá se Juliana.
Leona se na ní zadívá. „Ty půjdeš s námi. Už jsi to někdy viděla?“
„Ano. V televizi. Je to příjemné?“ Leona ji pohladí po vláskách. „Je. A povídejte, co budete chtít dělat? Jsou tu nějaká kola a nedaleko otevřeli menší stáj, kde nabízejí projížďky na koních.“
„Hurá jdeme tam! Honza zůstane doma,“ řekne nemilosrdně. „Nemá rád sporty,“ práskne na něj.
„Juli, nech toho.“
Leona se nakloní k Petrovi. „Jako bych viděla Leontýnu, když byla malá.“
„Taky někdy ji v Julianě slyším. Až z toho mrazí.“ Oba na sebe podívají. Petr si pomyslí, že všechna ta léta neshod byla k ničemu. Kdyby tehdy Leontýna řekla pravdu, mohlo to být jiné a možná ne. Možná jejích hrany nesnášenlivosti, že je obyčejný učitel otupil čas i Leontýnina smrt. To už asi nepozná, ale je mu strašně líto, že takhle se nechovají jeho rodiče. Posmutní.
„Co se děje?“ Petr se zastaví a s ním i Leontýna a Aleš.
„Nic. Mí rodiče nechtějí přijet na svatbu.“
„To je mi líto, ale možná si to rozmyslí.“
„Rozmýšlí si to už od mých dvaadvaceti.“ Usměje se. „Pojďme dovnitř. Začíná být opravdu chladno, ale počasí se i tak povedlo, ne?“
Oba dva zamyšleně přikývnou.
„Spí jako zabitá, že jo,“ tiše řekne Honza a přetáhne rukou, přes skrčenou Julianu, deku.
„Jo. Musím přiznat, že Leona i Aleš mě překvapili. Někdy si říkám, proč změnili názor.“
„Cože, změnili? Pořád mi říkal, jaký jsi budižkničemu. Jak se s tebou budu mít špatně. Jak tě nemám poslouchat a jak jsi mohl být na Harvardu,“ uhýbá ukazovačky při výčtu Petrových špatných vlastností. „Jo, Leona mi předhodila, že bys mohl lépe vařit.“ Začne se tiše smát. „Jako bych byl jejich dcera. Jsou legrační. Jo a Aleš mi nabídl dobrého právníka na sepsání předmanželské smlouvy.“
„Chceš ji sepsat?“
„Cože? Blázníš!“
„My jsme ji měli. Asi díky tomu, že byla právnička, tak si uvědomovala, co vše se může stát.“
„Ty jsi souhlasil?“ podiví se. „Je to dost zvláštní, nemyslíš?“
„Já nevím. Klidně ji můžeme sepsat.“
Honza našpulí rty. „Jako by ses už teď chtěl rozvádět.“
„Nemíním se rozvádět. Úplně mi stačíš, abych byl vycucnutý jako králík. Mít energii na rozvod asi nikdy nebudu mít.“
„Treska. Potom jedeme za tvými rodiči, viď.“
„Ano.“ Petr stočí auto z polní cesty na silnici a rozjede se rychleji. Nechce na to myslet. Ale teď si myslel, že to taky bude katastrofa a zatím to bylo moc příjemné. Bude to v pořádku. Nebude to tak černý, jak to vypadá. Rodiče přece uznali Honzu.
„Musíme už zase někam jet?“
Petr se podiví, protože Juliana ráda někam chodí, jezdí, prostě živel. To po něm rozhodně nemá. „Jedeme k mým rodičům. Nelíbí se ti tam?“
„Ale jo, ale tak jo,“ prohlásí neurčitě, ale zamračeně se dívá z okna ven. Stejně jako před dvěma týdny sedí v autě, jsou Velikonoce a jedou na vesnici za Josefou a Jaromírem, Petrovými rodiči.
„Je to snad kvůli Velikonocům? Pokud chceš, nemusíš tamním mladíkům otevírat. A určitě tě bít pomlázkami nebudeme.“
„O to nejde. Nech to být, tati. Kdy tam budeme?“
Petr vytuší, že se schyluje k protivné Julianě. Obrní se a zmáčkne Honzovu ruku. Ten se na něj překvapeně podívá. „Nemáš ráda Velikonoce?“
„Jsou to svátky.“
„Nikdy jsme je pořádně neslavili. Leontýna kdysi dávno trochu byt vyzdobila, ale potom jsme od toho upustili. Koupíme spíš květiny jako narcisky, hyacinty a podobné blbosti. Taky k nám nikdo nechodí.“
„Aha. Já tedy za holkami ze třídy chodil. Někteří kluci se v tom docela vyžívali, ale já spíš chodil s partou, která to brala symbolicky a jasně vyinkasovat odměnu!“ zazubí se, když si vybaví, jak někdy byl ke konci zlitý. „Co ty?“
Julianu i přes nechuť to zaujme. „My poctivě chodili od domů k domu, tedy dokud jsem neodešel na střední. Doma jsme potom jedli měsíc vajíčka, ale bylo to fajn. Vzpomínám si, jak jsme zpívali po cestě koledy, pošťuchovali jsme se a měřili si, kdo z nás má lepší a delší fábory nebo nejdelší pomlázku nebo jsme nosili takové láhve s vodou a polévali je holky. To bylo vřískotu.“
„Vy jste používali vodu i pomlázku? A vsadím se, že jsi vyhrával.“
Petr zavrtí hlavou. „Omyl, byl jsem průměr. Jo, tak nějak jsme na hraně s Moravou a Čechy.“
„Neříkej, že byl někdo, kdo měl ehm ji větší,“ narazí na Petrův malý opklad.
„Honzo, je tu Juliana, nech toho. Jak říkám, nemusíme nikoho pustit přes práh.“
„Fajn. Nechci nikoho vidět. Jdu si číst,“ odsekne Juliana, u které právě vykoukl protivný čertík.
„Je maniak do knih. Je to vůbec zdravé?“
„Baví mě to. Tatínek je rád,“ zabručí hlas ze zadního sedadla.
„To jsem. Z knih se toho hodně dozvíš.“ Hodí varovný pohled na Honzu, ale přizná se, že sám je otrávený.
„To je pravda. Málem bych zapomněl. Dostal jsem dva lístky do divadla. Mohli bychom dokoupit ještě jeden a jít společně. Je to nějaký muzikál, ale jméno se mi vypařilo.“
„Mám ráda muzikály,“ řekne krapet nadšeněji Juliana.
„Já taky. Půjdeme a potom si někam sedneme.“ Po návštěvě rodičů to asi bude potřebovat. Netuší, jak je přivítají. Jednu chvíli si dělá naděje, že dobře, potom zas opačně. Je to jako na houpačce. Byl by moc šťastný, kdyby přijeli na svatbu. Poručit jim ovšem nemůže, musí se rozhodnout sami. On s Juli je s Honzou šťastný. Hlavně, že Juli je spokojená. Netuší, co by dělal, kdyby ne.
„Už tam budeme?“
„Ano.“ Juli se zřejmě umoudřila, tak cesta proběhla docela v pořádku. Je rád. Přijedou k domu a zatroubí.
„Ahoj, Petře, Juli! Vítejte, hned otevřu.“ Otevře doširoka kovová vrata a oni tam opatrně zacouvají. Josefa je obejme a políbí. „Jsem ráda, že jste tu. Je to poprvé, co je Juli zde na Velikonoce. Půjdeme? A máme malé králíčky, potom se můžeš podívat.“ Ozve se štěkot. Juli se běží přivítat se psem a potom s ním běží ke králíkům. „Zdravím, Honzo.“
„Dobrý den, Josefo.“
„Pojďte dál. Zrovna budeme obědovat. Juli nebuď tam dlouho!“ zvolá. „Bude oběd. Vyneste ty krámy a pojďte. Mám pro vás nějaká vajíčka. V chladu vám vydrží hodně dlouhá a jsou domácí. Četla jsem o těch hrozných cenách, co tam máte.“
„Už je to lepší,“ říká Petr. „Jak se máte?“
„Dobře, Petře. Moc toho nemáte.“
„V pondělí musíme nazpátek. Opravíme s Honzou, co bude potřeba a pošupajdíme. To víš, máme práci.“
„Jsi hodný, ale moc toho není.“ Petr si pomyslí, že žádná zmínka o svatbě. Nechtějí o tom zase slyšet? Ale tentokrát se jich optá, až Juliana půjde spát. Musí mu to říct přímo a jasně, zda s nimi má počítat nebo ne.
Honza s obavami sleduje Petra. Podle výrazu se k něčemu rozhodl. Když jdou do svých pokojů, Honza se steskem si připomene útulný pokoj u Pavlíčkových. Ne, kvůli tomu, že byl pohodlnější, ale hlavně díky tomu, že tam mohl být s Petrem. V noci rozhrnuli závěsy se záclonami a dívali se spolu na měsíc, dokud se nepřestěhoval na druhou stranu nebo dokud neusnuli. Bylo to parádní. Skoro jako letní dovolená. Už se těší, až tam pojedou opět.
„Už to máš?“
„Ne. Jen jsem si vzpomněl na chatu.“
„Já vím, promiň.“
„Ne. To není tebou, prostě to tak je. Lidé jsou různí.“
Petr zavrtí hlavou. „Vadí mi, jak se k tobě chovají.“
Honza mu dá pusu. „A mě zas, jak k tobě. Já jsem pro ně cizinec, ale ty jsi jejich syn. Nevím, jestli bych se s tím dokázal tak vyrovnat. Miluji tě, slůňátko.“
Petr si pomyslí, že se s tím nevyrovnal, jen to předstírá, aby byl klid, jenže to ani on ne.
„Už se těším na oběd.“
„Děkuji,“ řekne, když Honzu chytí za ruku.
„Blbečku.“ Vyjdou a jdou jíst.
„Vaše svíčková je bezkonkurenční. Musím říct, že možná lepší, než Jitčina,“ řekne nadšeně Honza, protože netuší co říct.
„To je tou zeleninou. Není nad domácí,“ odpoví pyšně Josefa.
„To ano, ale já se zřejmě nehnu,“ pronese Petr první slova, protože Juliana celou dobu nezavřela pusu a vykládala o Betty, o trampolíně, o tom jak byla na masáži a jak se tam cítila strašně dospělá. Přitom se smála a jídla se skoro nedotkla.
„Táto, to bychom mohli taky koupit. Proč jsi nám o tom neřekl?“ vyčte Petrovi Josefa.
„Netušil jsem, že něco takového je. Mám jen balkon, tam sotva bude skákat a pak je to výdaj. Je tu dost jiných lákadel, které by naše cácorka chtěla.“
„To ano, ale uvidíme. Tak se těšíš na Velikonoce?“ optá se Juliany jaromír.
„Moc ne. Já je neslavím.“
„Neslavíme je,“ řekne upřímně Petr. „V městě je to jiné a Leontýna pomlázky nikdy neměla v lásce. Podle ní dost chlapců opravdu to přeženou a bijí s potěšením. Možná se ji to stalo, opravdu nevím.“
„To k tomu patří. Půjdete na koledu, ne?“ koukne po Honzovi a Petrovi.
„Honzo?“
„Proč ne? Za mlada jsem chodíval.“ Hlavně budou s Petrem společně.
„Tak platí. V pondělí vyrazíme. Zítra zajdeme na proutí,“ řekne Petr. „Možná tam potkám některé známé. Mohli bychom se k nim přidat.“
„A proč?“ Sakra, známí? Nechce, ale na druhou stranu, možná to bude lepší.
„Protože musíme uplést pomlázku. Bez ní to nejde a aspoň Honzu naučím, jak se to má dělat. Chceš si taky uplést?“ nabídne Julianě.
„A to mohu?“ optá se nevěřícně.
„Jistě. Někde chodí za chlapci dívky s pomlázkami. Vybereme vajíčka…“
„A panáky!“ zasměje se Jaromír. „To je moc dobře, že jste přijeli. Bude jako zastara.“
„Tati, já jdu za králíčky.“
„Dobře se oblékni a kdyby začalo pršet, hned přijď. Je zbytečné být nemocná.“
„Ano, prosím!“ protáhne. V předsíni si navleče kabát a vyběhne ven. Petr s Honzou a rodiči osamí v kuchyni. Teď je vhodná příležitost, našeptává mu druhé já, ale nechce se mu do toho.
„Tati, mami, přijdete na naší svatbu?“ zadívá se na Honzu. Dobře udělal. Miluje ho,ale hlavně, že Honza miluje jeho a Julianu. Potom se zahledí na otce a matku. Ta začne sklízet nádobí. Každé cinknutí zní v tichu jako výstřel.
„Je to daleko,“ pronese matka. „Otec není na tom s nohou nejlépe.“
Honza se podívá na Petra. Chce se zvednout, když ho Petr zadrží. „Přijedete?“
„Vždyť je to váš syn!“ vypění Honza.
„Vy se do toho nepleťte,“ poradí mu Jaromír.
„Má na to právo. Za necelý půlrok se stane mým manželem. Miluji vás a chci jenom vědět, zda přijedete nebo ne. Klidně pro vás přijedu. Nebude to problém.“
Jaromír se podívá na Josefu, která skládá nádobí do džezu. „Ještě jsme se s tátou nerozhodli.“
„Co je tu na rozhodování?!“ vybuchne Honza. „Ježíš, nechtěl bych…“
„Dost, Honzo!“ Pro změnu vybuchne Petr. „Jsou to mí rodiče.“
„Jen se kvůli tomu trápíš. Vidím ti to na očích! Bože, já… promiňte!“ vztekle bouchne dveřmi, stáhne si kabát a jde pryč, jinak by opravdu řekl něco, čeho by litoval. Petr se podívá na rodiče. Potom pečlivě vysloví. „Beru to tak, že nepřijedete. Za chvilku se vrátím.“ Vyběhne ven. Musí ho dostihnout. Za chvilku ho dohoní. Není kam jít a silnice je tu jenom jedna. Zbytek jsou domy, zahrady a pole. Dostihne ho. Jde vedle něj.
„Děkuji ti, že jsi mě bránil, ale jsou to mí rodiče.“
Honza se po něm podívá. Hlavní vztek už ho přešel. „Sakra, rodiče, kteří nechtějí uznat, že jsi prostě gay?! Nežijeme v minulém století!“
„To ne, ale stále jsou to mí rodiče. Prosím, respektuj to.“
„Promiň, jenom vidím, jak se trápíš a je mi to líto.“ Obejme ho a drží. „Tak moc. Nepřijedou, že ne?“ potvrzuje, co vytušil, když Petra uviděl.
Petr se smutně zadívá na dalekou zříceninu. „Ne,“ odpoví tiše.
Malý poklad - 106. Jitka, přípravy II.
