19. 7. 2013
Malý poklad
106.
Jitka: Přípravy II.
Petr zaparkuje vedle stříbrného auta. Honza už tu je. Velká porada těsně před svatbou, kterou svolala Jitka. Tedy skoro těsně, protože do ní zbývá něco přes měsíc. Za tu dobu se toho hodně stalo. Prakticky se diví, že ještě nějaké nervy má. V životě už žádná další svatba. Leontýna asi věděla, proč nechtěla žádnou mega svatbu.
„Tati, proč nevystupujeme?“ podiví se Juliana.
„Promiň, zamyslel jsem se.“ Vystoupí ven v košili s krátkým rukávem, Juliana v džínové krátké sukni s tričkem. Natáhne se a vezme brýle, protože je vedro k zalknutí. Z hloubi zahrady se ozve štěkání. Nepozorovaně tedy nepřijdou.
„Terry, Berry! No fuj! Hned toho nechte!“ ale ti Julianu neposlouchají a dělají si, co chtějí. Ta je od sebe odstrkuje, ale za chvilku toho nechají a jdou se rozplácnout do chládku pod stromem, jejich oblíbeným místem.
„Ahoj, jsme tady!“ uslyší Jitku a tak místo do domů, stočí své kroky k bazénu. Povzdechne si nad lákavou modrou hladinou, do které by skočil v minutě.
„Tati, zapomněla jsem si v autě plavky.“
„Tady máš klíče a doběhni si pro ně a nezapomeň zamknout!“ křikne za ní. Potom zamíří k Jitce a Honzovi. Políbí ho na rty a posadí se. Jitka mu okamžitě nalije studené limonády.
„Vypadáš unaveně,“ prohodí Jitka.
„Znáš to, je konec roku a všichni se zbláznili. Jako by se najednou rozhodli, že přece jenom by mohli projít do dalšího ročníku. Je výborná!“
„Děkuji. Nechceš se nejdřív vykoupat?“
„Lákavé, ale ne. Nejspíš bych z té vody nevylezl. Tak co máte?“ optá se s povzdechem. Je pátek, ale i tak se vrátil z práce odpoledne. Ještě stihl vyzvednout Julianu. Aspoň tu má z krku. A byl to jeden z těch dní, kdy by se nejraději neviděl a jako vždy šlo o šaty. Nikdy by nevěřil, že se člověk může zbláznit kvůli takové prkotině. Může.
„Juli, co kdybychom se šli podívat po šatech?“
„Šaty? Proč ne.“ Neochotně se zvedne, cože Petra udiví, protože nakupuje ráda, ale možná za to může to vedro.
„Na svatbu.“
„Cože?“ Rychle sklapla knihu, zavřela počítač a už ho vyháněla, že se potřebuje obléknout do něčeho pohodlného. Než by řekl švec, už stála oblečená s modrou kabelkou, která ji ladila s botami.
„Tati, tak si pospěš.“
„Dobrá, dobrá. On je nikdo nekoupí,“ zabručí, což neměl dělat.
„Co ty víš.“
Vyjeli a málem, že z ní nedostal psotník už v autě, protože sebou šila jak malé dráče.
„Juli, jestli okamžitě nepřestaneš a nebudeš sedět normálně, tak otočím auto a šaty budeš mít z půjčovny.“
„To bys neudělal!“ skoro zavříská.
„Ale udělal. Bolí mě hlava a ticho, protože se potřebuji soustředit. Jedna havárka mi stačila.“
Juliana ihned zkrotne.„Omlouvám se, ale jsem tak nadšená. Moje vlastní bílé šaty. Vůbec nevím, co si mám vybrat. Myslíš, že budou lepší dlouhé nebo krátké? S kloboučkem nebo ne a myslíš, že mám k tomu mít kabátek? Taky nějakou pěknou kabelku a nezapomeň na košíček. Taky punčochy a bílé botičky. Nebo by stačily bílé baleríny. Jsou velmi pohodlné. Taky musím sebou vzít nějakou tašku s normálním oblečením na převléknutí.“
Petrovi se zamží před očima. „Dost nebo to otočím.“
„Mlčím.“
Tehdy byl rád za trochu klidu. Už skoro nemohl vydržet. Po cestě nabrali Honzu, načež začala hudrovat, že se zdržuji.
„Nestihneme to!“
„Juli jsou teprve tři hodiny. Jak to nemůžeme stihnout?“ podiví se Honza, který ji nezažil.
„Co když zrovna ty pravé budou pryč?“ pořád dokola znepokojeně mele Juli. „Už tam budeme?“
„Ne, nebudeme!“ zavrčí. Že se vůbec rozhodl je koupit. Zaparkuje před svatebním salonem, který mu doporučila Jitka s tím, že je tam pěkný výběr právě pro družičky. Vejdou dovnitř.
„Dobrý den, přejete si?“ Prohlédne si oba dva muže a malou hezkou holčičku. Ovšem ti dva… Šťastná to nevěsta, pomyslí si.
„Rádi…“
„Pro mě šaty!“ pronese důležitě Juliana, která šmejdí očima po prodejně.
„Na svatbu?“
„Jistě.“
Petr nemá sílu už okřiknout Julianu. Je utržená, jak ze řetězu. „Nějaké šaty na svatbu.“
„Tak prosím, pojďte dál.“ Vede je hloub do prodejny. „Na družičkovské šaty máme slevu.“
Petr to ví, protože mu to řekla Jitka. „Ano vím.“
„Tak se tu posaďte.“ Petr s Honzou se usadí a rozhlížejí se po taftu, saténu, krajkách, sametu, perličkách, závojích. Bílé, ale i kombinované, slonovinové, barvené šaty se mísí mezi sebou bez ladu a skladu. Prodavačka zrozpačití, protože není zvyklá, aby šel s malou holčičkou nakupovat muž. Vlastně si nevzpomíná, že by to kdy zažila.
„Tak si stoupni sem.“ Ukáže na vyvýšené místo. Kolem dokola jsou háčky a před Juli obrovské zrcadlo. „Tak se svlékni.“
Juli přikývne.
„Měli jsme sebou vzít Lukáše,“ napadne Honzu. „Ten má přehled.“
„Má focení plavek na příští léto,“ vysvětlí Petr, protože i jeho to napadlo. „Opět ten luxusní katalog. Zdá se, že si ho oblíbili. Má skvělou figuru.“
„Slečno, prosím vás bílé.“
„Samozřejmě.“ Odloží bleděmodré. „Kdy bude svatba?“ optá se. „Víte, abych nevzala nějaké teplé.“
„Aha. Sedmého července.“
„Moc pěkné datum. Určitě bude hezky. Tak zkusíme tyhle a tyhle.“ Vezeme jedny saténové a druhé s tylovou širokou sukní.
„Ty jsou moc pěkné!“ slyší i přes závěs Julianu. „Myslíte, že by byly vhodné? Nejsou mi moc velké? Já se ukážu tatínkovi a Honzovi.“ Závěs se odhrne a oni hledí na kupu tylu s hlavou uprostřed. Podívají se na sebe. Děsné!
„Líbí se ti?“
„Nejsou špatné, co myslíte?“ očekává jejich verdikt.
„Já nevím, ale nemají příliš širokou sukní?“
„To se nosí!“ dupne nohou, ale potom zaváhá. „Tak jo. Jiné.“
Další ani neukázala. Zřejmě byly i na ní otřesné.
„Kolik toho tu ještě mohou mít?“ zašeptá Petr Honzovi po dvaceti minutách. Ten pokrčí rameny. „Mám pocit, že tu sedím hodiny.“
„Ještě, že tu nikdo není.“ Prodavačka zmizí s dalšími šaty. „Kolikáté?“ Opět čekají, až se Juliana ukáže.
„Tak co tomu říkáte? Perfektní, ne?“ zatočí se dokola a zapózuje. Petr v první chvílí pomyslí, kde, že bere tolik energie. Potom si prohlédne šaty. Jako pro dospělou. Sukně je z tylu ve více vrstvách. Na něm je vrchní vrstva ze saténu sebraná na jednom boku do nějaké kytky. Živůtek taky ze saténu a zdobený malými aplikacemi květin. Ty jsou i letmo dané na tylové sukni. Všechno to drží úzká ramínka.
I Honza je ticho.
„Tak co? Vypadá to dobře ne? Vyčešu si vlasy nahoru. Nechala jsem si je nárůst, protože jsem je měla krátké jako maminka,“ vysvětlí prodavačce. Ta se stále usmívá. „Ale netuším, jaký účes, tak proto dlouhé,“ dál žvatlá.
„Ale pak nemůžeš mít klobouček.“
„Myslíš? Ne, chci klobouček. Rozhodně ne věneček. Je to fádní a k ničemu. Tyhle jsou ty pravé, viď!“ zatočí se opět dokola. „Jsou nádherné.“
„Opravdu v nich vypadá moc dobře,“ přikývnou oba. Hlavně, že to není ta hora tylu.
„Ještě koupíme nějaký svetřík, botičky a malou kabelku. Tu musím mít. Nebo se podívám, zda nebude mít maminka. Tati, bude to piknik! To bude nádherné mít klobouk a pak, žádný nemám.“
„To není důvod, aby sis ho pořizovala,“ odvětí Petr, ale bez elánu.
„Ale já vím přesně, jaký má být. Široký s květinami a stužkou. Prostě to bude vypadat moc pěkně.“
„Já nevím, ale klobouk se spíš hodí ke kostýmku, že Honzo?“ nepatrně vyzve Honzu, aby i on se připojil k odporu.
„Mě se neptej! Já se v tom nevyznám.“ Má toho dost a je mu fuk, co bude mít na sobě, hlavně ať vypadnou.
„Musím mít klobouk.“
„Juli, máš už šaty. Víš, co podíváme se na internet.“ Do té doby něco vymysli.
„Tak si ty šaty vezmete?“ optá se prodavačka. Petr si pomyslí, že musí být strašně trpělivá.
„Vezmeme. Jdi si je sundat,“ rozhodne Petr, který v tu chvíli by dal celý majlant jen za to, aby odtud vypadli.
V tom obchodě to vzdal. Ty šaty jsou spíš pro dospělého než pro malou holku, ale viděl ji na očích, že se prostě do nich zamilovala. Celou dobu tiskla krabici k sobě a mlela o tom, že vypadá stejně krásně jako maminka. Doma si šaty navlékla a musel ji vyfotit, aby je mohla ukázat kamarádkám ve škole.
„Spíš nebo bdíš?“
„Spíš spím, ale vzpomněl jsem si na maratón s Julianinými šaty.“
„Tak to bylo děsné. Už jsem si myslel, že si už nevybere a my budeme muset do dalšího salonu. Jitko, máš košíček?“ napadne Petra další Julianin požadavek.
„Jasně. Sousedka nám poskytne plátky růží.“
„Eh čeho?“ Oba dva zpozorní.
„Bílé růže. Jako myslíte, že bude nést prázdný košík?“ podívá se na ně shovívavě. „Půjde před vámi a bude sypat plátky bílých růží.“
„Jitko, to není hollywoodská svatba,“ snaží se ji zabrzdit, i když mají tušení, že je to zbytečné. „Sousedka si zničí růže!“
„Ženíš se mi jen jednou. Takže tohle je plán, jak bude vypadat hostina. Jen stále nemám tu vhodnou zahradu.“
„Tak to je ehm smůla.“ Petr v duchu zajásá. „Musím na záchod. Za chvilku jsme zpět. Nic beze mě nedohadujte.“
Jitka s Honzou přikývnou. „Ty, Honzo, přijdou Petrovi rodiče?“ ucucne si limonády.
„Nepřijdou.“
„Cože?“ Jitak v šoku se předkloní.
Honza se zamračí.„Petr byl z toho celý špatný. Myslel jsem, že ti to řekl.“
Jitka se zadívá za ním, potom na kočárek s Natálkou. „Nejspíš stále doufá, že zavolají a řeknou, že přijdou. Je mi ho líto. Dej mi telefon.“ Vyhledá číslo Petrových rodičů.
„Dobrý den, pan Jaromír Komárek? U telefonu Jitka, sestra Honzy. Petr mi zapomněl říct, zda máte nějaké požadavky na svatbu. Nechci ho rušit, má toho dost, tak vám volám. Aha.“
Honza se dívá, jak Jitka se čím dál mračí. „Nejste si jistí? V pořádku, takže vám nebude vadit, když o tuto službu požádáme rodiče Leontýny? Oba dva přijedou a někdo tam by měl sedět a taky stát za ženichem. Jsou velmi milí. Ano, děkuji moc.“
„Neházej jim!“ vykřikne úzkostlivě Honza, protože Jitčin obličej je ve stavu někoho nakopat do prdele.
„Do prdele!“ řekne šťavnatě. „Tedy, já mám sto chutí jim to vytmavit. Ale jestli je tohle nedonutí přijet, pak nevím co jiného. Požádám o to paní Pavlíčkovou a jejího muže, popřípadě Olgu s Tomášem. Tam někdo prostě musí sedět. Není nikde psáno, že tam musí sedět rodiče!“
„Ale většinou to tak je, už jde. Ségra, jde z tebe hrůza.“
„To jsem se držela ještě na uzdě,“ pronese pochmurně. „Mít je po ruce, tak si moje další slova neschovají za klobouk. Jak někdo může být tak zabedněný?“
„Netuším.“
„Tak ukaž ten plán,“ požádá ji Petr, když se usazuje.
„Tady to je. Tady v koutě dáme židle, už jsem našla jednu firmu, která to dělá. Nejdřív jsme uvažovala o firmě na klíč, ale popravdě mají služby značně předražené. Jsem schopná ji udělat za půlku peněz.“
„Ale tak máš více starosti,“ řekne zamračeně Petr.
„To je fuk. Květiny mám taky zařízené. Je fajn, že svatební kytice odpadá. Bude ji mít jen Juliana. Nebo chcete ji mít?“
„Ne!“ řeknou dvojmo.
„Ale stejně jednu zamluvím. Budete ji házet.“ V očích jí zasvítí rozpustilé ohníčky.
„Ségra, to je tak dobré pro holky!“
„To je fuk. Už jsem se rozhodla. A pak na svatbě bude dost nezadaných ženských, které rádi chytí pěknou kytku od hezkého chlapa. Bude to pro ně zážitek na celý život. Bílé růže bude to přesný.“ Tím uzavře kapitolu na téma květiny, ovšem ihned nadhodí další. „Přemýšlím co na auta.“
„Co s auty?“
„Jaká ozdoba. Tradiční je panenka ve svatebních šatech nebo kytice květů, ale přemýšlela jsem, že se koupí dvě mužské panenky a bude to.“
„Nemyslím, že to bude dobře vypadat,“ namítne Petr.
Ale Jitka už je rozjetá. „Naopak to bude vypadat perfektně. Už to přesně vidím. Jen ta zahrada. Hmmmm…“ se prodlužuje, až z toho všichni znervózní.
„Copak je, miláčku?“ optá se Slávek s ručníkem kolem krku a v plavkách. Petr usoudí, že se o sebe skvělé stará a vypadá super. „Něco se ti nezdá?“
„Zastav ji, Slávku,“ zaprosí Petr. „Nebo z toho bude jeden velký humbuk jako by se ženil Gott.“ Slávek se zadívá na svou ženu, potom se široce usměje. Posadí se a nalije si limonády.
„Víte, co se říká?“
„Ne. Co?“
„Bližší košile než kabát. Miluji Jitku, že drahoušku?“
„Hmmmmmm…“ se od Jitky prodlužuje.
„Teď nemá cenu na ní mluvit. Je v tranzu. Tak co svatba? Jak pokračuje?“ optá se vesele.
„Ještě jednou uslyším svatba a někomu jednu vrazím,“ zavrčí unavený Petr.
„Holt máte smůlu, že nejste těhotní!“ zasměje se svému vtipu.
Honza se na něj nechápavě dívá. „Jak to myslíš?“
„Neměla by tolik času na přípravu. Proto jsem souhlasil se svatbou ihned. Byl klid.“ Zasměje se, načež mu jedna přilítne, ale nechá to být. Petr s Honzou se na něj dívají závistivě. Měl to prostě geniálně vymyšleno.
„To bohužel u nás není možné.“
„No já vím. Jituško, sluníčko, copak řešíš?“ nadhodí, aby věděl, co se jeho ženě v mozku děje.
„Zahradu, ty zmetku a zmlkni, pokud nemáš nějaký návrh!“ vyjede naštvaná Jitka, že nemůže rozlousknout ten problém.
„To je za to, že jsem si ji vzal. Papa!“ Skočí do bazénu, až voda vycákne. Honza najednou vstane, popadne Jitku a hodí ji do vody.
„Cop to děláš?“ vyjede Petr, který vidí, jak Honza je bez hlavy.
„Potřebuje se vzpamatovat. Limonádu nechci ji lít na hlavu a do kuchyně je to daleko.“
„Stačilo vzít skleničku a nabrat trochu vody, pitomče!“ zařve Petr, který vidí, jak je Jitka rozpálená do běla.
„Vy idioti! Moje papíry! Já vám dám!“ Najednou mají papíry ve tváři.
„Sorry ségra!“ říká Honza, když sundává papíry z obličeje. „Kuchyň je daleko a ty jsi plavala někde v zahradách. Hele, není ten bazén moc malý?“
„Zahrada je malá! Chce to ji zvětšit. Zahrada musí být obrovská. Tady to je… Mám to!“ vyhoupne se mokrá jako myš. Mrkne na Natálku, potom se rozhlédne kolem sebe. Pohled jí uvízne na sousedním domě. Přeměří vzdálenosti, pak se usměje. Jo to je ono. V botách co dělají čvachty čvachty jde směrem k sousedčinu domu.
„Jitko, kam jdeš?“ volají na ni. Petr doufá, že se z toho nezcvokla. On říkal, že to je na jednoho moc.
Ta se otočí. „Kam asi? K sousedce dát řeč!“ vyjde z branky.
„Rozumíte tomu?“ podívají se po sobě.
„Vůbec ne, ale nebude to nic pěkného. Co tví rodiče, přijedou?“ optá se Slávek Petra, ale ten mlčí, jen v očích se objeví smutek. Honza mlčí o telefonátu, který měla Jitka. „To je mi líto, ale jestli chceš, já tě klidně tomu mrňavému mizerovi odevzdám. Jak vlastně tam naklušete?“ snaží se o lehký tón, ale nikomu není do smíchu. „S vámi je zábava jak s hydrantem!“ povzdechne si Slávek.
To v nich vyvolá úsměv. „Co kdybychom nastoupili oba dva společně. Před námi Juliana s těmi plátky bílých růží…“
„Čeho?“
Oba si dovolí škleb. „Bílých růží.“
„Já věděl, proč jsem tehdy kývl tak rychle. Díky bohu. Koupím nějaký oves. Místo rýže. Je škrábavější.“ Zachechtá se nadšeně.
„Tohle není vtipné. Tohle dopadne katastrofálně,“ pronesou oba dva hlavní protagonisté nervózně. Slávek se rozesměje, protože se mu v hlavě vyloupne další nápad, jak jim tu svatbu zpříjemnit.
Jitka zatím usilovně zvoní na sousedku. Doufá, že je doma. Potom se nakloní nad branku. „Halo, je někdo doma?! Tak je někdo doma?“
„Sákryš, asi mám smůlu,“ zavrčí znechuceně.
„Potřebujete něco?“
„Jej, dobrý den. Jsem vaší sousedka.“
„Ano to vím. Pořád do vás něco slyším a někdy ten řev je neskutečný.“
Jitka se zardí. To nevypadá moc dobře. Starší paní. Je majitelkou toho domu? Je podobný tomu jejich, ale je daleko starší.
„Taky ty děcka na zahradě řvou jako paviáni,“ pokračuje Jitčina sousedka. „Nechápu, jak někdo v takovém randále může žít. A jednou kvůli autům jsem nemohla vjet do domů. Naštěstí ten pán brzy přišel. Řeknu vám, udělejte s tím něco nebo zešedivíte jako já.“
„Omlouvám se, už se to nestane.“
„Děvenko, stane se. Za ty roky je to tu na denním pořádku,“ odsekne.
„Ještě jednou se omlouvám.“
„Mohu se optat, proč vypadáte jako zmoklá slepice?“
„Můj bratr mě hodil do bazénu, abych se vzpamatovala.“ Teď si uvědomuje mokré tričko podprsenku, šortky přilepené na tělo a mokré boty, v kterých to šíleně čvachtá.
„Hodila bych ho taky. Tak proč jste mě sháněla?“
„Víte, chystáme svatbu.“
„Na kdy? To abych mohla se odstěhovat k sestře do Zámrsku,“ zamračí se.
„Sedmého července, ale kvůli tomu tu nejsem. Mám jeden malý problém,“ povídá statečně dál. Přece nemůže být tak zlá, jak se jeví.
„A co já s tím? Já mám s vámi taky problém,“ řekne kysele.
Nemám to vzdát? „Víte, potřebovala bych vaší zahradu.“
Sousedka zalapá po dechu nad tou drzostí. „Cože? Tak to je vrchol vší drzostí. Vy máte odvahu žádat o mou zahradu? To jako myslíte vážně?! Potom řevu, co musím denně poslouchat?!“
„Jen na zapůjčení obřadu. Nic víc. Máte ji moc hezkou,“ zkouší dál. Tu zahradu musí dostat, i kdyby měla někoho zabít!
„Jistěže mám ji krásnou a taky tak zůstane. Žádná svatba se tu konat nebude!“ odmítne Jitčin nápad.
„Tak to je mi líto. Zaplatíme vám za pronájem,“ zkouší dál. Ta babka je jak kus skály, myslí si vztekle. Řev? Pche. Ta její televize řve dvakrát tak hlasitěji a v noci slyší rádio nebo co to řve ty šansony. „Fakt byste nemohla? Na jedno odpoledne. Všichni se budou chovat velmi slušně.“
„Ne. Jak jste řekla, chci tu mít klid.“
„Ty stará ochechule, to tvoje rádio a televize řve jako byste byla hluchá!“ vyjede na ní. Když ona, pak ona taky může být ošklivá! „Ten řev ruší po nocích Natálku a mně máte co vyčítat! Strčte si tu ošklivou zahradu někam!“ Pyšně zvedne hlavu a odchází.
„Hej počkejte!“
„Co je!“
„Tak já ji vám půjčím!“
„Vážně?“ ujišťuje se. „Bylo by to jen na obřad. Postavíme takový malý baldachýn, stoličky a potom se přestěhuji ke mně. Samozřejmě skončíme brzy a děti budou pod dohledem a zaplatíme to. Všechno i co kdyby se náhodou zničilo.“
„Dobře, ale chci pozvání na svatbu. Kdo se vlastně žení?“
„Můj bratr.“
„To jen ten vysoký blond muž co sem jezdí s takovým černovlasým přítelem?“
Jitka se široce usměje. „To je přesně on. Toho si bude brát,“ řekne pyšně, až stará paní vykulí oči.
„U mě jako gay svatba? No…“
„Máte něco proti tomu? V dnešní době jsou snad takové předsudky za námi ne?“ řekne vyzývavě.
„No… Tak jo, ale nechci, aby se to někde šířilo.“
„Moc děkuji!“ natáhne přes branku ruku. Potřese si secpou vrásčitou rukou. „Moc děkuji. Pořád jsem nevěděla jak ten piknik udělat, aby bylo to perfektní.“
„Jaký piknik? Není to svatba?“ ptá se zmateně paní.
„Aha. Svatba bude ve stylu pikniku v bílém,“ vysvětlí jí svůj nápad.
„V bílé? Ta dnešní mládež! Nám stačil obyčejný obřad.“
„To víte, vdává se mi bratr, tak to musí být…“
„Ségra!“ zařve od branky Honza. „Co tam děláš?!“
Jitka se otočí a pokrčí rameny. „Musím jít. Malá určitě se probudila a oni nevědí, co s ní.
„Máš telefon!“
Jitka protáhne obličej. „No to je taky důležité. Ještě jednou moc děkuji a nechcete přijít například zítra na kávu? Nedělám ji až zas tak špatnou, aspoň to tvrdí můj manžel.“
„Ségra!“
„No jo!“ zařve v odpověď. „Taky by mohl udělat těch pár kroků. Tak děkuji. Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Zavrtí hlavou a pak se rozhlédne po zahradě. Gay svatba. To tedy uvidí poprvé, ale musí se to někde udělat a taky připravit. Určitě budou fotografie. Baldachýn… Bože svatba. Na poslední byla před třiceti léty, kde se vdávala sestra. Od té doby je viděla tak jedině v televizi nebo v seriálech. Podle toho co říkala, zrovna tak to bude vypadat.
„Brácha, ty vole, co tady bouříš?“ vyjede na něj u branky s botami, co stále dělají čvachty čvacht.
„Hele, mě se neptej. Chce jenom tebe. Máš ihned zavolat nazpět.“ Jitka to vezme a její výraz se změní v obrovský zájem. Za chvilku už něco domlouvá, ale Honza z toho není moc chytrý. Po chvilce Jitka zaklapne, ťuká se mobilem o bradu a přemýšlí.
„Nedá se nic dělat. Jdeme!“ Rázuje si k Slávkovi a Petrovi.
„Problémy přicházejí,“ promluví na půl úst Slávek, ale usmívá se.
„Tedy… Tak co?“
„V pořádku. Slávku, pohlídáš Natálku. Nedá se nic dělat. Petře, Honzo jedeme pro obleky.“
„Cože?“
„Právě mi volala jedna známá. 60 % výprodej luxusních pánských obleků. Slávku ještě asi půlhodiny bude spát, potom se probudí. Měla bych to do té doby stihnout. Kdyby ne, jsem na telefonu. Jo, jako zahradu budeme mít sousedčinu. Svolila i ten baldachýn.“
„Nesnáší nás! Křičí, že jsme řvoucí banda!“ poznamená Honza, který jednou od ní vyslechl tirádu na téma parkovaná auta.
„Už ne. Bude tam obřad a pak má nádhernou zahradu. Zítra si to tam půjdu prohlédnout. No tak, dělejte. Bože, to mám vám říkat, co máte dělat?! Jdu se převléknout.“
„Měla být generálem,“ poznamená Honza. „Jdeme nebo nám to neodpustí. Jo, Slávku a neubliž Natálce. Jinak z tebe bude sekaná.“ Zasměje se.
„No dovol?“ odsekne Slávek, ale cítí, jak se ho zmocňuje panika.
„Tati, kam jdeš?“
Petr si ihned uvědomí, že by se mohla v těch plavkách klidně nacpat do kufru. „Netuším, Jitka nás někam chce vzít, abychom se na něco podívali k svatbě. Potom ti vše řekneme.“
„Tak dobře.“
„Tedy, takhle lhát.“
„Nelžu,“ odpoví a křivě se na něj podívá. „Jen jsem upravil pravdu. Tohle není lhaní. Lhát je záměrně překroutit pravdu ve svůj prospěch. Tohle se nazývá záchrana a spásný nápad za pět minut dvanáct, miláčku.“
„To zní jako by to řekla Leontýna.“
„No jasně, že to řekla,“ podiví se. „Úprava pravdy nebo zamlčení ve svůj prospěch není lhaní.“
„No, když si to myslíš.“ Leontýna musela být opravdu dost zvláštní osoba, pomyslí si Honza.
„Podívej se, chceš, aby tam byla? Oxidovala? Nestačí ti Jitka?“
„Máš pravdu. Není to lhaní.“
„Tak jedeme.“ Nastoupí a řídí auto. „Sakra, doprava. Ty idiote, dávej bacha! No jo ženská za volantem! Kam čumíš, blbe!“
Petr se drží okraje sedadla a je rád, že má pás. Tohle je spíš jízda smrti. Jitka se usmívá, na nose sluneční brýle. Je velmi ráda, že to s obleky vyšlo. Bude to skvělé. Udělá obřad u sousedky na zahradě, dokonce má jasnou představu. Baldachýn, kdyby pražilo slunce nebo naopak, kdyby bylo pochmurno. Židličky. Vázy s květinami si zapůjčí od kamarádky. Židličky už má. Všechno perfektní. Bude muset s někým sestavit dokonalý jídelníček. Něco se bude podávat před obřadem. Potom bude obřad a pak nastane ten pravý šrumec. Tradiční oběd vynechá. Místo toho budou samé dobroty. Jasně, že některé věci tam budou muset být. Svatební koláčky se budou péct na několika místech s lidmi, kteří jsou tím nadšení, včetně Kaoriho, který přislíbil účast. Ty by měly…
„Přišití týden se rozešlou pozvánky se svatebními koláčky. Uděláme tak nějaké později jako výslužku. Možná přidáme nějaké dorty, bude jich dost a rolády. Možná mini zákusky?“
„Jako kdo to bude péct? A víš jak je to drahé? Ne.“
„Ale no tak. Na to se každý těší,“ přesvědčuje je Jitka. „Včetně mě.“
„Stejně si to udělá po svém. Koho jsi do toho zatáhla?“
„Jen pár známých, co rádi pečou,“ broukne. „ Nic víc. Musím ještě domluvit jídelníček.“
„Zruinuje nás.“
„Tak jsme tu.“ Mobil. „Slávku? Brečí? Tak se podívej, jestli se nepočůrala a pochovej ji. Zavolej jenom, kdyby to bylo něco důležitého.“ Petr se usměje. Vyjdou ven před nevzhlednou budovou. Udiveně se po sobě podívají.
„Nebojte se. Tady jen parkuji.“ Vede je o kus dál, kde tmavá ulička skončí a objeví se pěkný obchod s velkou výkladní skříní, v kterém jsou vystavené obleky. Na dveřích je cedule zavřeno, inventura. Jitka prozvoní. Za chvilku se dveře otevřou. Stojí v nich kypřejší žena s krejčovským metrem kolem krku.
„Ahoj.“
„Ahoj. Tak to jsou oni?“ Hvizd. „To bude hračka. Když tak se věnujeme i úpravám.“ Vede je dovnitř, kde je hodně prostoru a velmi málo obleků. Vede je rovnou ke kabinkám. „Zajděte si tam a já přinesu obleky. Jitka povídala, že chcete bílou, ale víte, mám tu jeden, nad kterým se tají dech.
„Co jednoho po druhém?“ navrhne Petr.
„V pořádku. Času máme dost.“
„Já nemám. Slávek hlídá Natálku.“
Žena vyprskne smíchy.
„Nesměj se, Karolíno. Není to žádná sranda a moc děkuji.“
„Prosím tě. Taky tady je první.“ Honza se podívá a zavrtí hlavou. „Tak co tenhle?“ Pokud vyjde na potřetí. Honza se do něj oblékne.
„Není šik?“ optá se na bílý oblek v široké bílé proužky. Sako je zapínáno na tři knoflíky, které jsou šikmo. Perfektně mu padne. K tomu je i kravata. Pásek u kalhot je zakončený výraznou sponou z kamenů.
„Pro tebe je to OK. Bereme! Teď ty, Petře.“
„Když si vzpomenu, jak to bylo s Julianou, ale myslíš, že máme mít stejné obleky nebo ne?“
„Podle mě je to jedno.“
„Pro vás bych měla tu jeden. Je perfektní, ale černý.“ Rychle odběhne a vrátí se s černou nádhernou v černé jemňounké proužky. Je stejně lesklý jako Honzův, ale černý jako noc. Na klopě má sametovou růži, která jen celý komplet podtrhuje.
„Ten je nádherný,“ přizná se. „Zkusím si ho.“ Obleče si a dá sako.
„Úžasný. Ještě nikomu tenhle oblek nepadl, tak dobře jako vám. Na to chce mít štíhlou vysokou a hlavně pevnou postavu, což má málokdo, i kdyby si dali stahovací pásy. Není to nádherné?“
„Ale svatba má být v bílém.“
„Víte co? Mohla bych do měsíce až půl objednat stejný bílý, ale to už nebude sleva. Nebo tenhle.“ Přinese plyšovou nádheru. Zkoumají látku, ale nemohou přijít na co to je. „Je to v černobílém provedení. Kalhoty, vesta a sako černé. Košile s kravatou bílá. K tomu kapesník. Je to opravdu šik. Samozřejmě k tomu patří manžetové knoflíčky a jehlice. “
„Tedy těžký výběr,“ pronese Petr. „Ne, potřebuji něco bílého. Myslíte, že ten v bílé proužky dokážete objednat do sedmého července?“
„Určitě. Pokud bude na skladě, pak to bude hned. Pokud to budou muset šít, potom delší dobu, ale dám jim vědět, do kdy to má být.“
„Děkuji. Tak hotovo a mě čím dál víc bolí hlava.“
„Chcete prášek? Jinak máme tu ještě pěkné košile, pokud byste potřebovali,“ nabídne jim.
„Podívám se,“ souhlasí Petr.
„Víte co, dám vám ibuprofen.“ Odběhne a vrátí se s práškem a skleničkou vody. Petr jak nemá rád prášky, tentokrát ho spolkne. Jde se podívat na košile a hned tři si koupí. Jsou perfektní a on je rád nosí. Pak uvidí ještě s krátkým rukávem a koupí je taky. Vůbec o tom obchodě nevěděl a ty ceny jsou dokonalý.
„Děkuji moc.“
Nese tašky do auta, když si všimne, že Honza chybí. Rozhlédne se, ale to už ho vidí, jak jde k autu. Zřejmě se tam ještě zdržel. „Jitko, prosím tě můžeš zbytek projednat s Honzou? Já si na hodinku u tebe lehnu. Není mi dobře?“
„Všimli jste si, že nevolal Slávek?“
„Bojí se, že mu vynadám, že je to jeho dítě a neumí se o ně postarat,“ řekne trochu kostrbatě, ale s úsměvem. „Vsadím se, že si Natálka užívá jeho pozornosti.“
„Myslím, že to zvládne skvělé. Nesnáším, když mě bolí hlava.“
„Tak to dneska budete bez sexu, co?“ popíchne je.
„Hele, ségra nebuď taková!“ naštve se Honza.
Jitka se uculí. Je jí báječně. Konečně má brášku oblečeného, ale hlavně si někoho našel, s kým mu bude fajn a Juli je bude udržovat v provozu. Má takové tušení, že díky ní se jen tak nerozejdou. Musí jim připravit skvělou svatbu. Je ráda, že se usadí, protože už opravdu bylo na čase, ale i tak je to zvláštní, jak k němu přišel. Zaparkuje a jde rovnou k Natálce, která si hoví na tatínkových nohou a mává ručkama jako větrník.
„Vidíš, zvládl jsem to?“ pronese pyšně, ale hned Natálku jí dává do náruče. „Kam Petr jde?“
„Bolí ho hlava. Honzo, co jsi tam dělal?“
„Ale koupil jsem mu k narozeninám a pod stromek ten oblek. Vypadal v něm božsky. Mám ho z krku,“ nadšeně řekne. „Limonádu nebo chcípnu.“ Nalije si a vyprskne. „No fuj, je teplá.“
„Hned připravím další, neboj se. Kromě jídelníčku, už máme všechno.“
„Byli jste kupovat obleky?“ vydedukuje Slávek.
„Ano. A musím říct, že jim to sekne. Možná bys tam mohl taky zajet.“
„Ne, díky. Mám toho zatím dost.“
„Jak myslíš, nutit tě nebudu, ale výběr je opravdu pěkný.“
„Zítra.“ Jitka se rozzáří. „Když to tak vezmu, vše klape jak po drátkách. Mobil.“
„Ano? Už jsou hotové? No výborně. Zítra v deset tam zajedu. Děkuji. Už jsou hotová oznámení. Zítra je přivezu a svatební koláčky na roznášku koupíme. Ty nebudeme péct. Až potom. Tetička se nabídla, že pomůže.“
„Kde je?“
„Dala si omlazovací kůru v lázních. Prý aby byla na tu slávu mladá a krásná. Hlavně pohlídá ratolesti.“ Odfoukne si ofinu. „Sama se nabídla,“ řekne skoro uraženě na pohledy kluků.
„Necháváš si narůst dlouhé vlasy,“
„Ano. Chci být hezká.“
„Tak to moje kreditka utrží ránu,“ řekne kysele Slávek, „ale za to budu mít nejhezčí ženskou na svatbě.“
„Máš kliku. Je tu hezky. Slávku dones tu limonádu nebo Honza tu lekne.“ Slávek vstane a jde. Zahradou se rozléhá křik Juli a kluků. Větřík příjemně fouká. Jitka se usměje, když Honza zatleská a upoutá tak Natálku.
Ano, takové počasí jen o pár stupňů méně musí být na svatbě. Žádný déšť. Jen škoda, že tohle zařídit neumí, ale ten zbytek musí… musí být… perfektní!
