Jdi na obsah Jdi na menu
 
26. 7. 2013

 

Malý poklad
 
107.
 
Všichni: Svatba I.
 
Petr se probudí, protože na něm skáče nadšená Juliana. Nakonec vedle něho plácne jak dlouhá tak široká. Úsměv od ucha k uchu. Zvědavě se na něj dívá.
„Jaké to je?“
„Co, cácorko?“
„Neříkej mi tak. Jsem už velká,“ vyplázne jazyk a zachichotá se. „No, zda jsi nervózní? Aspoň tak to píšou snad ve všech článcích a viděla jsme na youtub pár videí.“
„Co jsi neviděla?“
„Netuším. Mám krásné šaty a musíš mě zavézt k Honzovi, aby mě učesali.“
Petr zasténá. Sáhne vedle budíku a sebere kus papíru, kam si úhledně vypsal harmonogram. Juliana ho probudila, mrkne se na budík, který jde o půlhodinu napřed, což je fajn.
„Nakonec jsem ráda, že nemám ten klobouček. Myslím, že ty drobné květinky budou mi moc slušet. Bylo by mi horko.“
„Budeš jak nevěsta.“ Zívne.
„Tobě se chce ještě spát,“ přitulí se k němu.
„To ano, ale musíme vstávat. Už ses umyla?“ Pak si uvědomí, že tentokrát je vzhůru první Juliana, která většinou nerada vstává.
„Umyla. Jsem nervózní. Tati, to už tady Honza bude navždy bydlet, že jo?“
„Ano.“
„Hm. Jdu udělat snídani. Co budeš chtít?“ optá se vesele.
„Stačí káva a něco lehkého. Nemám tušení co. Víš co? Nic nedělej. Stejně mám nějak žaludek na vodě.“
„Cha, to je ta nervozita.“ Zasměje se a zdrhne do kuchyně, kde pustí nahlas rádio s taneční muzikou a začne značně falešně prozpěvovat. Petr se ještě zachumlá do pokrývky. Podle harmonogramu má vstávat až za půlhodinu.
„Vstávat!“ zařve na něj Juliana s rukama v bok a rozkročenýma nohama.
„Jsi tyran.“ Ale přece jen se posadí. Oči mu sklouznou na jizvu. Pohladí ji. Už tam vždycky bude. Takže co tu má?
7 - 8 účesy. Potom snídaně. Sakra to by tam nemělo být? Psal to on? Potom obléct. Čekat, až pro něj přijedou. Zesmutní, protože tu nejsou rodiče. 9 hodina přijde Jindra na pomoc. Chjoo, tohle musel psát, když byl buď v optimistické náladě, nebo totálně ožralý. Nezapomenout mu dát prstýnky. Potom čekat. V jedenáct přesně musí být vše připraveno a odvezou ho na svatbu. Bože, nedělá chybu?! Co jim scházelo? Nic? Proč se Honza musel ptát a on říct Ano?
„Tati, ale vážně, takhle zmeškáš svoji vlastní svatbu. To se děje jen ve filmech.“
Petr se usměje nad jejím tónem. „Někdy se to tak stane i ve skutečnosti. Už jdu.“ Má pravdu. Zmešká svou svatbu. I tak je pro něj hrozné, že nepřijedou jeho rodiče. Když jim naposled volal, to bylo předevčírem, normálně se s ním bavili. Když se jich optal, zda přijedou, řekli jenom, že nejsou na tom zdravotně dobře. Nikdy by nevěřil, že něco tak může bolet. Nakonec se vzmohl na to, aby odpověděl, že to vyřídí Jitce a to bylo vše. Honza, když ho viděl, úplně se vyděsil a začal se vyptávat, co mu je. Musel s pravdou ven. Měl mlčet. Honza ho pohladil a mlčel. Byl za to rád, protože nějaké Je mi to líto a ble bla by ho asi rozzuřilo.
„Tak co to bude?“ optá se, když vejde do kuchyně, už osprchovaný. Najednou se ozve mobil. Jitka.
„Jsi už vzhůru?“
„Ano, maminko,“ zažertuje, až se po něm Juli zvědavě podívá.
„Hele, jsem na prášky. Dělám si legrací. Projíždím si ještě jednou, co všechno se má udělat. Hele, ten obřad, nakonec jsem si řekla, že tam půjdete oba dva najednou. Bude to lepší. Uličku rozšíříme, jen se bojím, že počasí nevydrží. Jo, nezapomeň to nějaké šampaňské na přípitek.“
„Neboj se, nezapomenu.“ Ve skutečnosti to vypustil z hlavy.
„Dobře. Kdyby něco, volej. Za půlhodiny máte být u Honzy na česání. Já tam přijdu hned po vás. Potom se tam vystřídá pár dalších lidí. Honza už některé češe.
„Je blázen, že na tom trval.“
Jitka se na druhé straně usměje. „Myslím, že takhle překonává nervozitu. Co ty?“
„Juli tvrdí, že jsem nervózní jako pes.“ Juli na něj vyplázne jazyk.
„Tak dobře. Hlavně klid. Dobře to dopadne.“
„Když myslíš. Tak se měj.“ Vypne telefon. Potom se posadí za stůl.
„Udělala jsem tousty, k tomu džem. Myslím, že to bude dobré a trochu zeleniny. Rajče, okurka. A k tomu kávu,“ dodá pyšně.
„Jsi moc hodná. Děkuji.“ Popravdě má trochu obavy. Přece jen se nežení každý den, i když je to jeho druhá svatba. Jitka.
„Kruci!“
„Jsi rozčilený?“
„Jsem na… Ano, jsem rozčilený. Jitko, co je?“
„Ale nic, jen jsem si vzpomněla, necháváte si každý své jméno nebo jak to je?“
Petr si povzdechne, potom se podívá na Juli. Částečně kvůli ní se rozhodli si ponechat svá příjemní. „Necháváme si svá.“
„Skvělé. Nezapomeň šampaňské,“ připomene mu opět, protože tohle dostal na starost Petr.
„Neboj se.“ Zvedne se a vytáhne je z lednice. Kdysi dávno je dostali k nějaké události, ale s Leontýnou je nikdy neotevřeli. Jen doufá, že i po těch letech bude dobré. Pravé francouzské, aspoň to tvrdí etiketa. Na obřad je ho skoro škoda. Vezme je a dá zpět do lednice. Juliana to vše pozoruje.
„Tati, vystydne ti to.“
„Promiň, ale zapomněl jsem na to.“
„Dobrá. Jdu se obléct.“ Zavrtí hlavou nad svým tatínkem. Je nějaký vykolejený, protože se chová velmi podivně, ale o tom psali, že člověk je nervózní, i když nechápe proč, protože ona je klidná. Při jídle poslouchají taneční melodie, které jsou občas přerušeny zprávami. Juliana nakonec jde se převléknout, protože je stále v pyžamu. Petr umyje nádobí. Nechce se mi nikam jet, nechci žádnou svatbu, pomyslí si. Jen když si vezme ty davy lidi, to co pro ně Jitka přichystala, prostě bude to katastrofa. Ví to. Vezme na sebe džíny, košili a je to.
Juliana si zatím zálibně prohlíží šatičky. Teta Olga slíbila, že přijde a pomůže jí s oblékáním. Musely se udělat malé úpravy, ale když je ukazovala ve škole, všechny holky ji záviděly. Je fakt, že zaslechla pár poznámek o svatbě dvou chlapů, ale nikdo ji nic neřekl. Ještě, že tak nebo dotyčnému rozbila nos a na vysvědčení, kde měla samé jedničky, by se skvěla dvojka z chování. Ona by to snesla, ale taťka sotva.
„Tak tentokrát, já to budu, kdo ti připomene, že musíme jít. Opravdu se ti líbí?“ Juliana mohutně přikývne, přejde k tatínkovi a obejme ho.
„Moc. Strašně moc. Děkuji. Vypadám v nich jak princezna a ty jsi tatínek pán král.“
Petr ji pohladí po vláskách. „Tak si vezmi sponky a pojedeme.“ Juliana vezme sponky v sáčku a vyrazí k Honzovi do kadeřnictví. Za dvacet minutek už tam parkují. Jako by je očekával, ozve se zvonek. Vyjdou nahoru.
„Ahoj, Honzo. Jak to jde?“
„Dvě hlavy kompletní.“ Vedle v druhém křesle sedí Olga. Kolem ní se točí Pavlína.
„Ahoj!“ zamumlá přes sponky, která má v puse. Zvedne ruku s třemi prsty, což asi značí, že má na svém kontě tři hlavy. Sama má parádní slavnostní účes.
Petr jde k Olze a dá jí pusu. Jemně pohladí už značně vystouplé břicho. V druhé židli sedí Tomáš. Vypadá dost nervózně a pořád pokukuje po Olze. Vypadá to, že se bojí, aby nezačala rodit, ale Olga je tu asi jediný klidný člověk. Když si vzpomene na jejich svatbu, tak takovou by chtěl. Obřad, jídlo a zábava. Konec. A Olze to slušelo. Taky ji to řekl. „Ahoj, Tome.“
„Ahoj. Konečně jste tady. Málem, že vás nevyhlížel co pět minut.“
„Jindra a Lukáš, už se sem chystají a po nich přijde Jitka se Slávkem. Kluci odmítli se přijít česat. Jak ti je?“ optá se a upraví poslední vlásek na Tomášově hlavě. „Sorry, ale použiju trochu laku.“
„V pohodě. Olince se moc líbil ten tvůj účes, co jsi ji dělal na svatbu. Vypadala jak královna.“ Olga zčervená pod pochvalou.
„Opravdu? Děkuji.“
„Máš zlaté ruce, Honzo. Hotovo?“
„Jo, co ty Pavli? Dobrý koukám. Petře, pod umyva… A máš je mokré, super. Ušetříme čas.“ Ihned ho posadí do křesla. Začne ho rovnou česat, protože ho stříhal před týdnem. Za chvilku to už má, ale to už se ozve zvonek. Tomáš s Olgou odejdou a dovnitř jako velká voda vpadne Jindra s Lukášem.
„Ahoj. Jak to jde?“
„Jak na drátcích. Kdo chce jít k Pavle?“
„Jindra. Já se budu dívat.“ Posadí se do pohovky, potom ale udělá všem kávu. Všichni mu vděčně poděkují. Lukáš se zašklebí, protože když viděl tu hromádku nervozity, co tu poposedává, tak si řekl, že tohle bude to pravé.
„Ještě klika, že tu není nevěsta,“ poznamená vesele Pavlínka. „Museli bychom na to víc času.“ Sama má dlouhé vlasy upravené do loken propojené stříbrnými stužkami s kamínky. Takže krásně se v jejich tmavých vlasech lesknou. „Už se těším, akorát nevím na co víc. Zda na jídlo, pití nebo na tu slávu, ale že jste do toho praštili.“
„Máš povídavou náladu. Jindro, jak je?“
„Cože? Mám trochu problémy v práci,“ zavrčí. „Jo Juliana se vzpamatovala. Jako by ožila. Teď jen zkoumám čím to je, i když mám teorii, že by to mohlo být mošusem, který se vydává…“
„Dost, je tu Juliana, řekneš mi potom.“ Petr se zasměje. Sleze z křesla a dívá se, jak u umyvadla se uvelebuje Juliana. Celý Jindra. Ten bude na práci myslet i na smrtelné posteli. Koukne se na Lukáše, ale tomu to asi v žádném případě nevadí.
„Neboj se, zvládnou to.“
„Dal jsem jim na mě číslo,“ prohodí spokojený Jindra, že vyřešil další záhadu jménem Juliana. Jakmile zjistí všechny, nic nebude bránit průmyslové výrobě.
„Myslíte, že Domina by fakt ho otravovala na svatbě?“
„Jo!“ odpoví všichni. Jindra se na ně zmateně dívá. Vůbec nechápe, proč se smějí, ale atmosféra se nějak uvolnila. I Petr si vychutnává své presso. Dívá se, jak z Juliany se stává princezna. Je snad nedočkavější než on. Pak se zahledí na Honzu, který si ho nevšímá a soustředí se na účes.
„Tak co, princezno?“ optá se a přelakuje ji to stříbrným lakem. Opatrně nasadí věneček, který ji připevní sponkami a ještě jednou to přelakuje.
„Tedy, to je nádhera. Moc děkuji!“ Seskočí i s černou pláštěnkou kolem krku a obejme ho.
„Pozor na účes. Musíš vypadat na fotografiích nádherná. Koho sem čerti nesou?“ Otevře a dovnitř vpadne jako velká voda Estela s cigaretou v puse. Rozhlédne se jako generál a mlaskne. „Ty stůj! Takhle! Ty se posaď. Petře, to kafe dej si ke rtům. Jo dobrý.“ Cvak, cvak, cvak se ozývá ztuhlou místnosti. „Honzo, k oknu. Prosím tě držíš to jako kopyto!“ zavrčí a vyfoukne dým. Nasměruje je a opět cvak a cvak.
„Pa, milánkové!“
„Co to mělo být?“ optá se zmatený Petr, který položí hrnek na stůl. I ostatní zírají, jen Juliana se se pohihňává, protože byla konečně focená.
„To byla paráda.“
Petr už vytáčí číslo. „Jitko, byla tu Estela, co to jako znamená?“ Už před tím jim dělala fotky, jak jsou všichni tři společně, ale tak náhle? 
„Výborně. Co by? Prostě se rozhodla sama, jen chtěla adresy, Počítej s tím, že se zřejmě u tebe objeví, zrovna v momentě, kdy budeš bez kalhot. Hele, mám důležitější věci na práci, než řešit takovou ptákovinu, jako co dělá Estela.“ Zavěsí, aniž by se rozloučila. Petr zírá na telefon, když se opět rozezvučí.
„Ahoj, Petře.“
„Leono, zdravím, kde jste?“
Smích. „Ještě daleko, ale doufám, že dorazíme v pořádku. To víš, nejsem nejmladší.“
„Co se děje?“
„Budeme muset jet. Uvidíš, ale budeme tam včas. Jen prosím tě, může mě Honza trochu upravit u Jitky? Tak se jmenuje jeho sestra? Můj účes není zrovna to ono.“
„Ano. Jistěže. Jsem rád, že přijedete, ale proč proboha autem? Mohli byste přijet vlakem a já bych vás vyzvedl autem. A děkuji.“
„Muž má to tak raději a pak ještě jsem ve formě, na rozdíl od Aleše a vezu sebou dárek, co by cestu vlakem nepřežil. Pozdravuj Juli.“
„Dobře. Těším se na tebe.“
„Leona přijede? A Aleš?“ optá se Honza potěšeně.
„Jo, oba dva. Vezou mi nějaký dárek. Tak to jsem zvědavý, co to bude. Neměli nic vozit. Jsem rád, že tu budou aspoň oni. Ježíš harmonogram! Pa!“ Juliana s Petrem rychle vypadnou. Lukáš zavrtí hlavou.
„Jen, aby se jim nic nestalo,“ řekne s obavou v hlase Lukáš.
„Nesýčkuj a drž nebo ti to blbě udělám.“ Nakloní se k němu a pošeptá. „Hele, pohlídej Jindru s těmi prstýnky.“
„Klídek. Neztratí je. Dohlédnu na to. Jo, skočili jsme tam, jak jsi mi poradil. No, perfektní obchod a ty báječné ceny. Utratil jsem tam majlant a hele, dorazil ten bílý oblek nebo ne?“
„Jo, ale nevím, jak v něm Petr vypadá. Neukázal mi ani, když jsem žebral na kolenou. Jsem rád, že ten obchod se líbil. Je vážně luxusní.“ 
„To je správné,“ poznamená Jindra a tím se blýskne, že o svatbách přece jenom něco ví. „Nevěstu by nikdo neměl vidět.“
„Ne, není, protože on mě v tom mém viděl. Stejně nadává, že tolik peněz na jednu svatbu je zbytečné. Jenže já chtěl taky malou a na to zapomíná. Za všechno může Jitka!“ Někdy má pocit, že má pravdu, když vidí, jak peníze utíkají všemi směry. Co jim scházelo, ale když si vezme ty hrůzy v nemocnici a pak je to lepší. I když asi budou dost divně na poště koukat, když budou otáčet občanku. Přesně vidí už teď. Svobodný přitažlivý v tom je nějaký háček, myslí si ty ženské. Teď budou čumět ještě víc. Nějak to přežije.
„Dobrý?“
„Jo. Jdeme. Ahoj a klid.“ Rozloučí se. Honza si na chvilku sedne a nohy hodí na stůl. Kašle na vše, když dovnitř vpadne Jitka. Těžce se posadí do křesla. Skopne boty a zacvičí nohama. Honza je vezme do ruky a prohněte. Jitka zakoulí očima.
„Ty vole, to jsem potřebovala. Pavli, vypadáš nádherně. Květuška tu není?“
„Ne, ale jistě se na svatbě objeví. Včera jsem ji česala. Koho jsi nepozvala?“
„Netuším, ale mrzí mě, že nepřijedou Petrovi rodiče, ale mluvila jsem s Leonou. Milá ženská. Klidně prý je zastoupí. Mluvila tak kultivovaně.“ Lalala. Rychle ho zvedne. „Jak poškodil vůz? Ale to mě nezajímá! Je to svatba! Mám vám to hláskovat? Jestli to nedopravíte na ní, pak si buďte jistí, že o vaše služby nezavadí ani prašivý pes! Končím!“ zafuní, natáhne boty a jde se posadit k umyvadlu. „Honzo, vypni ten krám. Na chvilku nechci nikoho slyšet. Lukáši, kávu. Voní to až ven před barák.“
„Kde je Natálka?“
„Za chvilku se tu objeví i se Slávkem. Už aby bylo po ní. Ale zatím se vše povedlo, co myslíš?“
„Myslím, že ano a Petr vytvořil krásné pozvánky, co myslíš?“
Jitka se usměje. „To ano. Líbilo se mi, jak to udělal ve formě válce se stužkou. Sedlo to k němu. Dokonce i ta cukrárna, co Olga doporučila, udělala ty koláčky dobré.“
„Byly vynikající!“ zvolá Jindra, který listuje nepřítomně časopisem.
„Tak jo, byly vynikající. Víš, jsem ráda, že jsem tolik neměla času na Natálku. Slávek si aspoň na ni zvykl, naučil se o ni postarat a nevolá kvůli každé blbosti.“ Povzdechne si, ale to už opět zvoní zvonek. Dovnitř vpluje Slávek s Natálkou v košíku. Posadí se na pohovku, ale vzápětí je už Pavlínou hnán d křesla.
„Je to nutné?“
„Je a nežvaň,“ vyprskne Pavla. Slávek si z toho nic nedělá. Jen se usměje na svou ženu.
 
Petr s Julianou dojedou k domovu. Už z dálky vidí čekající Olgu. Rychle vystoupí. „Čekáš už dlouho?“ optá se.
„Ne, přijela jsem před chvilkou. Kolik je?“
„Deset. Dvě hodiny do obřadu. Za hodinu bychom… je tady.“
„Estela? To je ona?“
„Jo, to je moje černá můra.“ Ta vystoupí z dodávky. Kolem ní se motají chlápek s dívkou a Kateřina jako asistentka. Poznává je. Takže u Estely zůstali, což je obdivuhodné, protože u ní vydržet, to je fakt něco. Má příšerně panovačnou povahu. Mohla by si skoro podat ruku s Dominou. Už z dálky slyší, jak je diriguje.
„Co tu stojíte? Jdeme. Musím všechno zachytit. Doufám, že máš uklízeno, jinak na fotkách máš bordel. Kytky tam máš?“
„Mám. Koupil jsem něco.“ Už chápe, proč na tom Jitka trvala. „Ale rád bych, kdybys vyfotila jednu orchidej.“
„Orchidej? No uvidím, co to bude zač. Nevypadají dobře. Jsou mrňavé.“ Začne rázovat kupředu a až ji zarazí zavřený vchod. Netrpělivě čeká. Petr je rád, že je v kuchyni, protože ten bordel co tam dělá, bude děsivý. Nakoukne. Olga strojí Julianu a ta se samozřejmostí modelky, kde to pochytila, čert ví, se předvádí. Povzdechne si. On zas bude seřván, že stojí jak tvrdé Y.
„Hotovo! Naklusej!“
„Mohla bys být ke klientům mírnější.“ Zřejmě ji to ještě nikdo neřekl, protože je málem na infarkt.
„Cože?! Mírnější? K těm telatům? Seš normální?!“
„Já jsem to tele,“ upozorní ji. Ta zrudne ještě víc, dokouří cigaretu a potom ji podá Kateřině, která s ní odběhne na záchod.
„No fajn, ale ty jsi roztomilé tele. To se nepočítá. A pak budeš mít mé fotky. Svatební. Zásadně je nedělám. To už je lepší pohřeb.“
„Vážně?“
Estela přikývne. „Tak svlékni se,“ řekne s ďábelským úsměškem. Petr začne pochybovat o jejích pravých úmyslech.
„Proč si myslím, že tohle by ve svatebních fotkách nemělo být?“
Estel se pomalu a široce usměje. Natáhne ruku, do které vklouzne další cigareta. „To si myslíš jenom ty.“
„Kouření škodí zdraví,“ podotkne. Jak dobře tuší, stejně udělá, co bude chtít.
„Klidně. Neboj, v albumu nebudou,“ uklidní ho Estel. Petr si povzdechne a sundá ze sebe všechno. „Člověk by čekal nějaké luxusní spodní prádlo a hele, kde máte svatební noc?“
„Nech toho.“ Cvak se ozve, když je zrovna ohnutý. Oskřípá zuby, ale kdyby ji vyhodil, tak by možná fotky šly do kelu. To by mu ani Jitka ani Petr nedopustili. Bude muset být velmi rychlý. Zvonek.
„Juli, nejdřív se podívej, kdo to je!“
„Ahoj. Jsme tu včas?“ ozve se ode dveří Jindra.
„Tedy!“ Jindra se zardí, když se ozve cvak. Mrcha, pomyslí si Petr. Jak tohle stihla, nechápe. „Pomohl Lukáš?“
„Jo, snad tu budu k něčemu.“ Posadí se a pozoruje Petra. „Hele, víš, že i přes ty jizvy vypadáš dobře?“
Petr má co dělat, aby nebyl červený jako rajče.
„Já mu to říkám pořád, ale on to nechce slyšet.“ Cvak, cvak. „Postav se k tomu oknu a to je ta orchidej?“
„Ano.“ Perfektní. Utrhni její květ a dej…“ Estelina ruka je odražená dvěma páry rukou.
„Ty vrahu! Nikdy!“ Nese se dvojmo a postaví se před kytku, že se srazí. Estel překvapeně zamrká. 
„No jak myslíte. Tak se tam postav. Výborně. Tohle už bude víceméně oficiální. Pomoz mu s manžetovými knoflíčky. Nádherný oblek. Kdepak jste ho splašili?“ vyzvídá.
„Děkuji,“ zabručí, zatímco vysvětluje Jindrovi taje umění, jak nandat manžetové knoflíčky. Estel se řechtá nad tím, až ji tečou slzy, ale fotí o sto šest. Když jsou zapnuty, opět se postaví k oknu. Cvak a je tam zvěčněná i Juliana. Nakonec si uváže kravatu. Sako ještě nechá být. „Taky je to nerozum mít svatbu v bílém,“ prohlásí nabručeně. Má strach se čehokoliv dotknout, aby se neušpinil. I Jindra je v bílém. S plavými vlasy, modrýma očima, vypadá jako anděl. Má je krásně upravené do ohonu, protože by to nebylo ono. Nějak si ho v krátkých už nedokáže představit.
„Náhodou je to velmi originální. Skoro jedenáct. Sorry, milánkové. Sbalit a fofrem pryč,“ poručí své svitě. Najednou je pryč. Jen v pokojích zbyl cigaretová vůně, kterou se snaží vyvětrat.
„Konečně je klid,“ řekne s citem Petr.
„Tati, proč tolik kouří, když je to škodlivé? Říkali nám to ve škole, když jednoho kluka načapali na záchodě. Chodil tam pravidelně,“ informuje je.
„Protože je na tom závislá. Uklidňuje ji to při práci.“
„Aha. To je divné. Vypadáš moc krásně, že Jindro? Ty taky,“ neopomene Jndrovi polichotit. Na šatičky si vzala lehký svetřík smetanové barvy a do ruky kabelku stejné barvy. Kupodivu se to ani netlouklo, snad i proto, že ty šaty nebyly výrazně sněhobílé.
„Kdy přijedou? Nějak mi plave žaludek. Tohle se nemůže stihnout.“
„Neboj se, za chvilku tu budou. Lukáš mi říkal… Co mi jen to říkal? Jo, ehm něco ti mám připomenout,“ řekne nešťastně.
„Ježíš, máš pravdu. Šampaňské a prstýnky.“ Dojde pro ně a přinese mu je v krabičce. „Tady jsou, a jestli je ztratíš, utrhnu ti hlavu, rozumíš?“
Olga ho uklidní. „Neboj se, bude to v pořádku, viď.“
„Díky ti. Ježíš, už aby přijeli.“
„Pro nás přijede Tomáš a odveze nás. Jindru, Juli a mě.“
„Dobrá.“ Jindra zatím poodejde a něco dělá s prstýnky. Nakonec spokojeně přikývne. Ozve se zvonek.
„Jsme tady. Lezete dolů?“
„Jasně.“ Uvědomí si, že netuší, kde je Leona. Rychle vytáhne telefon a zavolá. „Leono, jste oba dva v pořádku?“
„Právě vjíždíme do Prahy. Neboj se, budeme tam na čas. Vyrážíme. Ahoj.“ Ticho. Uklidněn se vrátí pro sako a vyběhne za ostatními, když si vzpomene na klíče. Rychle zamkne byt. Klíče svěří Olze. Potom pohladí ji po břiše. Tázavě se na ni podívá.
„V pořádku.“
„Už máte jméno?“
„Ne. Ještě ne, ale já bych chtěla Michala.“
„Ondra je hezký nebo Dominik,“ vmísí se do toho Juliana. Petr si všimne, že je lehce namalovaná, ale co, je to jediný den. I on musel podstoupit lehký make up, kterou mu udělal Lukáš. Prý aby se na fotkách neleskl. Jelikož dělá modeling, věří mu. Dole nastoupí do auta, které řídí Slávek. Osobně si myslí, že je to blbost, ale co. Do druhého, Tomášova, nasedne Juli, Olga a Jindra. Petr ví, že přesně totéž probíhá u Honzy. Jenže tam je odváží přítel Pavlíny a Honzu veze Jitka, která na tom trvala. Doufá, že se nic nestane. Ale nejspíš to vidí černě.
„Tak co? Jak ti je?“
„Netuším. Trochu si říkám, zda nedělám chybu.“
Slávek se mrkne do zrcátka. „Honza je fajn, i když jsem si musel zvykat, že je gay. Tak nějak jsem se bál, že po mně vyjede. Tohle asi, ale to je jedno. Je mi líto s rodiči. Honza je šíleně vysmátý. Řekl bych, že nervozitou.“
Petr mlčky přikývne. Na autě je panáček a široké stuhy. Ještě chybí plechovky vzadu, jako v americkém filmu, ale docela by věřil, že Jitka je někde má v zásobě. Hned po obřadu, to znamená zítra, jedou na Maltu. Juliana zůstane u Jitky a oni budou mít byt pro sebe. Osobně pochybuje, že by k něčemu došlo. Spíš budou natolik unavení, že padnou do postele a budou spát.
„Jsme tady.“
„Tak jo, jdeme na to.“ Vystoupí a hned k němu běží Juliana. Nemá svetr a Petr si uvědomí, že i počasí jim přeje a je hezky, i když vedro není. Otočí se, když zaslechne troubení aut. I tak je tu jich ohromně a samozřejmě Estela. Ta snad má v prdeli vrtule, pomyslí si nevybíravě, když skoro zaslechne cvak, cvak. Při pohledu na Honzu se mu rozjasní zrak. Už se bál, že se mu něco stane.
Mobil. Rychle se otočí za zvukem, ale to už mu ho Jindra podává. Leona. Zvedne ho. „Už se blížíme, tak počkejte. Stejně dělá chybu. Jsi budižkničemu,“ ozve se a zmlkne. Petr si uvědomí, že to byl Aleš. Nechá Honzu Honzou a jde se postavit, aby viděl, kdo přijíždí. Podle aut si tu dala schůzku snad smetánka z České republiky.
„Škoda, že jsi nechtěl svatbu v kostele,“ ozve se u něj a on se otočí na archanděla, tedy skoro, protože za ním stojí Vašek.
„Nejsem věřící a pak neuznáváte svatby v kostele.“
„To je pravda.“
„Jsi v bílém.“ Vypadá jako anděl a překonal i Jindru. Je opravdu krásný a ty tmavé dlouhé řasy. Na ty musí ulovit snad každého do svého stáda.
„Nevšiml sis? Skoro všichni jsou tu v bílém. Myslím, že mi to Jitka zdůraznila několikrát.“
Petr se rozhlédne. Vašek má pravdu. Dokonce i děti, zvláště holčičky jsou v bílém. Jak to Jitka dokázala, nechápe. Potom uvidí pomalu popojíždějící auto. Zamává na ně, protože pozná červenou Pavlíčkových škodovku. Ti zaparkují, když Petr ztuhne a ruka mu klesne. Dvířka se otevřou a on uvidí, jak se z předních sedadel soukají Leontýniny rodiče a ze zadních jeho maminka s tatínkem. Začne brečet jak malý. Nemůže tomu uvěřit, že jsou to oni. Udělá krok, potom druhý, když najednou zaskřípou brzdy.
„Ty kreténe, dávej bacha! Pozor!“ někdo vykřikne z davu. Petr řidiče nevnímá a pevně obejme maminku a tatínka.
„Děkuji.“
„Petře! Vy jste přijeli? Děkujeme!“ Honza rozzářeně jim tiskne ruku. Potom se zaměří na Leonu a Aleše. Přistoupí k nim. „Cokoliv, kdykoliv budete potřebovat, moje rodina je vám k dispozici,“ pronese tiše.
„Drobnost, ale potřebuji se upravit.“ Z kufru vezme obal na oblečení.
„Pojďte.“ Vede je k sestřinu domu, kde je menší chaos se stoly, s velkými i menší ubrusy, které se musí zatížit. Bazén je otevřený, hudba se připravuje. Zahlédne J+J, jak pobíhají kolem aparatury. Nedaleko je i velký gril. Všimne si, že tetička připravuje různé hry pro děti a je tam i klaun, který byl na snad na každých dětských narozeninách v téhle rodině. Vede ji dovnitř, kde je spousta tašek, věcí. V jedné místnosti jsou jenom dary.
„Počkejte. Myslím, že sem něco musím taky dát.“
„Dala jste nám ten nejlepší dárek, jaký jste mohla vymyslet. Nikdy bych nevěřil, že sem přijdou. Jak jste to dokázala?“
„Jsme právníci. Umíte argumentovat, ale přiznám se, bylo to těžké. Nerozumím, proč jsou tak zatvrzelí, ale možná je to výchovou, myšlením nebo i tím, že bydlí na vesnici. Taky tady od nás malý dárek. Nepochybuji, že máte už zařízenou domácnost a další kávovar by se nehodil.“ Položí malou krabičku na stůl, vedle obálek s otevřenými přáními. Honza zavře dveře. Odvede ji do Jitčiny ložnice a posadí ke stolku se zrcadlem. Dovedně ji upraví.
„Jste šikovný a teď půjdeme nebo to nestihneme. Jsem trochu unavená.“
„Jste blázen,“ dovolí si říct. „I pro nás s Petrem je to dálka. Doufám, že jste neřídila celé dva dny.“
„Ne. Udělali jsme si delší výlet a přespali v malém roztomilém penzionu.“
„Znám to tam. Omlouvám se, asi se potřebujete převléct.“
„Děkuji.“ Čeká za dveřmi. Kolem srdce má hřejivý pocit, jaký snad ještě nikdy neměl. Všichni ho zdraví. Za chvilku se objeví v bílých šatech, v bílém klobouku. Mrkne na Honzu.
„Sluší vám to.“
„Děkuji. Půjdeme. Za chvilku by se to mělo začít.“ Honza ji odvede k přednímu místu, kde už sedí Aleš. Ten jemně tluče holí do země. Mračí se.
„Doufám, mladíku, že máte předmanželskou smlouvu. Jestli ne, ještě je čas ji sepsat.“
„Máme.“ Dohadovali se o tom dlouho, zda ano nebo ne. Nakonec zvítězila smlouva. Kupodivu je přesvědčil právě Jindra. Prý pořádek má se mít všude. Když nastanou komplikace, musí se vědět, co se má dělat. Uznali to oba.
„Chytrý chlapci,“ pochválí je a na obličeji se objeví úsměv. Objeví se oddávající. Oba zalapají po dechu, protože je to Vašek. Udiveně k němu přistoupí.
„Hele, jak to?“
„Mám na to právo. Nebojte, mohu oddávat jako kněz i jako státní úředník. To nevíte co? A mazej. Musím se na to psychický připravit.“ Stoupne si na vyvýšené místo, rozhlédne se po lidech jako po svých ovečkách.
A co já? Já snad ne, pomyslí si Honza, když kráčí kolem křesel pod baldachýnem. Všude kolem jsou květiny a v pozadí nádherná skalka, pýcha jejich sousedky. Kruci, tak to bude hodně veselo. Jde uličkou pryč. Kolem už sedí hosté. Zahlédne Armaniho s Kaorim. Billyho a vedle něj sedí Karol. Ti dva začínají být nerozluční. Opravdu, Jitka pozvala snad celou republiku. Postaví se vedle Petra. Je krásný v tom obleku a je na něj pyšný. K němu přijde jeho tetička, která je oba dva vychovala. Před ně se postaví Juliana s košíčkem. Za nimi kluci, kteří se pošťuchují. Vedle Petra stojí jeho otec. Vidí, že Petr je totálně na měkko.
Zazní Somewhere over on teh rainbow. Dlouho vybírali, až nakonec volba padla na tuhle skladbu. Nechtěli nic moderního, ale taky ne tradičního. První jde pyšně Juliana, která rozhazuje plátky bílých růží. Za ní jde Honza s tetičkou, která ho vede k Vaškovi. Postaví se na svou stranu. Pak jde Petr, kterého vede jeho tatínek. Honza se na něj dívá, jak se o něj stará. Když přijde a všichni se usadí, melodie ztichne. Zahradou věje příjemný větřík.
Vašek se usměje, nadechne a spustí.
„Vážení snoubenci, vážení svatební hosté! Je pro mne potěšením přivítat Vás zde pod jasnou oblohou, kéž zůstane tak po celý den,“ někdo vyprskne smíchy, ale je umlčen, „ a přijmout z Vašich úst manželský slib. Rozhodli jste se žít společně. Dospěli jste k poznání, že chcete mít vedle sebe někoho, s kým byste si důvěrně pohovořili, komu byste sdělovali svoje životní plány a tužby. Dlouhou dobu jsem přemýšlel jak vaší lásku vyjádřit. Proto se vyjádřím jazykem muže, který je povolanějším, než jsem já.
 
 Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
 Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
 A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
 Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
 Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
 Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno.
Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
Až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
 A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.
 
Na všechny se snese mír a klid. Tiše naslouchají Vaškovým slovům. Petr svírá Honzovu ruku. Nic hezčího asi nikdy neslyšel. Jitka udělal moc dobře.
Já Petr Komárek
odevzdávám se tobě Jane Strašný
a přijímám tě za manžela.
Slibuji, že ti zachovám
lásku, úctu a věrnost,
že tě nikdy neopustím
a že s tebou ponesu
všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh.
Amen.
Oba dva odříkají stejný text, jen zamění jména.
„Teď si nandáte prstýnky.“
„Jindro!“
„Co je? Neotravuj, poslouchám.“ Hosté se rozesmějí. Petr si povzdechne. Dobře tušil, že obřad neproběhne tak jak má být. Lukáš k Jindrovi přijde. „Prstýnky.“
„Aha. Máš to říct hned.“ Sáhne do kapsy a začne je vymotávat. Honza s Petrem se otočí, dokonce i Vašek natáhne krk. Mezi svatebčany se ozve šumot, co se to děje.
„Kruci, zamotalo se to, utáhlo, ale nechtěl jsem je ztratit,“ říká Jindra, který je má uvázané na svazku s klíči. „Hned to bude.“
Petr zavře oči. Čekají. Co jim jiného zbývá.
„Milí hosté, nic se neděje. Jen nemohou vymotat svatební prstýnky. Je to jako život a já doufám, že jak tyhle prstýnky jsou svázány k sobě, tak i Petr a Honza budou svázání k sobě stejně pevně. Už?“ optá se nahlas. Svatebčané už nemohou a nadzvedávají se. Estela to horlivě fotí.
„Mám je. Daly ale fušku. Tady máš a dej mi s nimi pokoj.“ Chce je vrazit Petrovi, ale ten se k tomu nemá, jenom v duchu úpí.
„Julianě,“ špitne Lukáš.
Jindra zamrká. „Tady máš.“ Vrazí ji prstýnky do ruky. Juliana je položí na polštářek. Snaží se tvářit vážně, ale ústa se jí rozšiřují čím dál víc. Nakonec si vymění prstýnky, jsou prohlášení za muže, první manželské políbení a všichni se podepíšou.
„Hezky jsme to zvládl, ne?“ optá se Jindra Lukáše po podpisu.
„Moc pěkně,“ ujistí ho oddaně Lukáš. „Přípitek.“ Odněkud se objeví pět skleniček. Bouchne šampaňské a připijí si. Potom začínají gratulace. Když vycházejí ze zahrady, najednou se na ně snese sprška všechno možného. Chrání se, ale čím dál víc toho přilítává.
„Dost! Dost! Ježíš, to snad stačí ne?!“ Rozeběhnou se, když jsou zastavení. Za nimi se zastaví ostatní.
„Milí manželé, život je těžký, to znáte sami dobře. Musíte překonávat mnoho těžkých věcí. Proto zde na tomto místě musíte stvrdit, že vám to jde. Tady je polínko a zde můžete začít. Až to přeřežete, tak můžete jít.“ Slávek jim podá železné pravítko se zoubky na jedné straně.
„Co větší?“ Petr tím otáčí. To je tak dobré, aby přeřízl větévku.
„Výkupné. To je život,“ pronese lakonicky Slávek.
„Nic nemám. Tímhle to tu budeme řezat do půlnoci,“ zasténá Honza.
„Déle,“ odpoví lakonicky Jaromír. Jde k autu, kterým přijeli. Za chvilku se vrátí s dvěma láhvemi. „Pravá domácí hruškovice. To snad stačí jako výkupné, ne?“
„Sem s tím. Kdyby byla ještě jedna, dali bychom vašemu synovi větší nářadí,“ nabídne nevinně větší pilu, ale ne o moc. Je asi třicet centimetrů velká a poleno tlusté.
Někdo vyprskne v smích. Slávek se usměje.
„Dobrá, vydřiduši.“ Jaromír jim podá tu druhou láhev. Slávek dá velkou pilu. Petr nasadí na dřevo, z druhé strany to vezme Honza a už jedou. „Vivat, manželé! Račte pokračovat ve své cestě životem!“ Slávek se jim ukloní a rozmáchne se láhvemi směrem k domu. Petr s Honzou a průvodem vyrazí k Jitčině zahradě.