Malý poklad
11.
Tati, Komariduo jsme my dva?
První den v práci, pomyslí si Petr, když zaparkuje před školou. Má strach tam jít. Nakonec se sebere a vystoupí.
„Petře, promiň,“ přivitá ho hned u vchodu Dan, který učí tělocvik.
Petr přikývne. „V pořádku, hlavně, že to dobře dopadlo. Jak jí je?“ optá se na dívku, která ho obvinila.
„Je uvolněná. Myslíme, že hned tak nepřijde.“ Petr jde vedle Dana. „Nikdy bych neřekl, že tohle je někdo z naší školy schopný.“
Petr zesmutní. „Já taky ne. Ví se něco bližšího?“
„Ten kluk a jeho komplicové…“
Petr se zataví. „Ono jich bylo víc?“
„Tys to nevěděl?“
„Ne. Nikdo mi neřekl. Ježíš Maria, chudák. Nedivím se, že se bála. Strašné. Kdo to byl?“
Oba stojí na v rohu chodbě, kde momentálně skoro nikdo není. „Podle toho co vím, mám známého na kriminálce, tak šli jen kolem. Uviděli ji a jemu ruplo v bedně a ti dva se svezli s ním. Zdá se, že se bránila, ale to víš tři silní kluci. Hele, promiň, ale obrací se mi z toho žaludek, jen na to pomyslím, a když si vezmu, že mám tam učit tělocvik.“ Potřese hlavou.
„Promiň, nechtěl jsem. Když jsem ji viděl, vůbec mi to nedošlo.“
„Já vím. Prej odcházíš. Popravdě uvažuji o tom taky.“
„Cože? Kam chceš jít?“
„Na jinou školu. Já tam prostě nevydržím. Ten můj známý je snad sadista nebo je už tak otrlý, nevím co z toho, že mi vyložil detailně a ještě přiložil navrch pár věci, které jsem vůbec nechtěl slyšet. Dva dny jsem byl o housce.“
„Promiň.“
„Nech toho!“ řekne podrážděně. „Ty za to nemůžeš. Kdybys to nebyl ty, měl bych hodinu já a teď kejsl v base. Prej tě odtamtud dostal nějaký tvůj přítel.“
Petr sebou cukne. „Jo blázen fotil mě, jak stojím na hřišti a naštěstí foťák měl i záznam hodin. Takže jsem byl venku a měl jsem i dobrého právníka.“
„Někdo od tvé ženy, že?“
„Jo.“ Díky ti, pomyslí na ni s vděčnosti. Zachraňuje mu krk, i když tady není.
„Co Juliana?“
Petr se pousměje. „Dobrý. Celý týden jsem s ní musel hrát pexeso, Z pohádky do pohádky a další hry. Ke konci jsem měl toho plné zuby.“
„Závidím ti tu dovolenou. Taky bych si chtěl od nich odpočinout. Nic musím běžet. Měj se.“
Petr hledí za vysokou postavou v obleku. Za chvilku se převleče do tepláků, které mu seknou rozhodně víc. Vyjde do druhého patra, kde je kabinet matematiky. Na sobě cítí pohledy studentů. S úlevou za sebou zavře dveře.
„Petře, jak ti je?“
Petr stočí zrak na Darinu. „Zdržel mě Dan. Jako pod palbou. Nikdy jsem ne vojně nebyl, ale teď si to umím živě představit. Vypadnu rád. Dan mi říkal podrobnosti. Nevím, jak dokážu sjednat pořádek.“
„Dokážeš, uvidíš.“ Podívá se na hodinky. „První hodina. Jdeme a hlavu vzhůru, ty jsi to neudělal.“ Upraví na sobě modrý kostýmek a překontroluje vlasy, aby jí nečouhal ani pramínek.
Petr se taky postaví, vezme pomůcky a se sevřeným žaludkem jde k své třídě. Přemýšlí o tom, zda to vědí, že to udělal někdo jiný. Bojí se, že ne. 2. A. Otevře dveře a vejde. Překvapí ho ticho a pozorné pohledy studentů. Nějak se mu uleví. Vytáhne třídnici. Je zvědavý, co udělají. Zatím to probíhá docela dobře. Vyvolává jména. Jsou nějak potichu. Zvedne hlavu, když si uvědomí, že na něj se ostražitě dívají, protože možná mají strach nebo zvažuji, zda to udělal či ne? No rozhodně už to nebude takové.
Odejdu, utvrdí ho v rozhodnutí hodina. Byli tišší, klidnější než jindy. Je to divné. Opře se o židli. Bude muset požádat Dana, aby rozšířil, že to on není, ale je to přece jasné, ne?
„Tak jak bylo?“ Do dveří nakoukne černovlasá hlava Dariny. Společně vyjdou na chodbu.
„Dobrý. Zvažují, zda jsem pedofil, úchyl nebo svatej. Dal bych vše, aby se to vrátilo. Požádám Dana, aby rozhlásil, kdo to byl.“
„Hm.“
„Co je?“
„To myslím nepůjde, pokud to policie drží pod pokličkou. Víš… Mám to. Proč nerozhlásíš, že jsi gay?“
Petr otevře ústa. „Odmítám!“
Darina zavrtí hlavou. „Neblázní! Vyřeší se tím všechny potíže.“
Petr zvažuje, potom zavrtí hlavou. „Ne. Nechci kvůli Julianě.“
„Zatraceně Petře, jak dlouho to chceš tajit? Stejně to jednou praskne. To, že máš Juli, ještě nic neznamená.“
„Ne.“
„Tak dobře. Možná máš pravdu. Jsou to jen tři měsíce a bude konec roku a odejdeš. Možná to za to ani nestojí.“ Pokračují společně ke kabinetu. Nevšimnou si zvědavé hlavy, která poslouchala za dveřmi. Oči plné otazníků. Co nechce profesor prozradit? Ihned, jakmile učitelé zmizí na schodech, se vydá za třídou.
„Hej, mám bombu!“
„Tak ji hoď,“ odpoví znuděný hlas. Ostatní se podívají. „Tak jo jakou?“
„Matikář má tajemství.“
„A jaké?“
Student se zarazí. „To nevím, ale říkal Rollinsové, že to neprozradí a jo odchází!“
„Cože?!“ Tohle je zajímavější novinka než nějaké tajemství. Do konce dne už to ví celá škola.
„Ještě nějaký dotaz?“ optá se své třídy, kde je třídním. I on vyfasoval svou malou polovičku, o kterou se má starat. Je s nimi třetí rok, příští je měl dotáhnout k maturitě. Byl zvědavý, jak se budou chovat, ale spíš poslední hodiny zaznamenává nějaký podivný šumot a zvýšenou činnost mobilů. Nechává to být, protože proti nim bojovat - to je jako stát s párátkem proti větrným mlýnům. Podívá se po známých tvářích. Příští rok dostanou někoho jiného. Kdo to asi bude?
„Pane profesore, je pravda, že odcházíte?“ optá se nakonec premiantka třídy. Petr na ni spočine pohledem. Hezká dívka, která se umí obléct a má něco v hlavě. A hlavně má ráda matiku. Proč se vždy na takové věci ptají premianti? Ve třídě je ticho. Každého to zajímá. Zajímalo by ho, od koho se to dozvěděli.
„Ano. Tohle je můj poslední školní rok na této škole. Důvody jsou ryze soukromé.“ Třída chvilku na něj zírá a potom se začne bavit. Petr je nechává být. Zaslechne jméno znásilněné dívky. Koho se to snaží oklamat? Sebe? Je? Vždyť to každý ví, proč odhází.
Ozve se spásný zvonek. Nejen pro žáky, ale i pro ně – učitelé. Znamená to konec další hodiny před katedrou a někdy i to mučení, kdy se člověk snaží, aby se něco naučili. Pomalu balí pomůcky do aktovky. Vezme i sešity, které mu přinesli pozdě, protože byl mimo. Je rád, že je poslední hodina. V rukou zahlédne různobarevné mobily s ještě roztodivnějšími ozdobami. Pousměje se. Možná by měl dát nějaký jednoduchý Julianě. Ne - příští rok. Taky si bude muset hledat práci, což nebude snadné, když má za sebou ten případ. Možná neměl odcházet. Poptá se po známých.
Zavře dveře od kabinetu. Darina tu ještě není. Skopne boty, sešity odloží na desku stolu a posadí se. Nastává velká změna. Má ji dělat teď? Co když žádnou práci nenajde? Musí. K tomu je tu ještě Honza. Vše se tak najednou semlelo a vše začalo obyčejnými viii. Nebýt jich, nikdy by ho nepotkal. Žil by svůj poklidný život. Občas se udělal u televize a bylo by to. Povzdechne si. Nalhává si sám sobě. Spíš byl mrtvým broukem.
„Tak už to vědí.“ Do kabinetu vejde Darina. Taky skopne boty. „Bože, komu co jsem udělala? Proč nemohou se naučit jednouchou rovnici o jedné neznámé?“
„Protože si myslí, že to nebudou potřebovat.“
„No jo. Já vím, ale s jednoduchou rovnici 1+1=2, si taky nevystačí,“ zamumlá. „Nebo jo?“
Petr pokrčí rameny.
„Rozvířil jsi tohle místo. Všude lítají dohady a já zabavila tři mobily.“
„Většinou to neděláš.“
„To ano, ale bylo to tak okaté, že málem ho nesnědli. Za chvilku si pro něj přijdou. Být bez mobilu je horší, než bez kalhot,“ řekne suše.
„Hm, přemýšlel jsem, že bych Julianě jeden koupil.“
„Za vysvědčení?“
Petr zvrátí hlavu. „Dobrý nápad, ale možná to nechám do druhé třídy na Vánoce. Sám nevím. Nějak jsem na ně zapomněl.“ Oba se usměji, když zaslechnou ťukot. Petr si hned nazuje boty stejně jako Darina. Otevře dveře. Dovnitř vejdou tři provinilci. Dvě holky a jeden kluk. Dívají se všude možně, jen ne na učitele.
„Dobrý den. My si jdeme pro mobily.“
„Tady jsou. Příště bych ráda, kdybyste je nechali v aktovkách. Na škole není zákaz jejich nošení, ale pozornost při vyučování je důležitá. Zvláště, že matematika je velmi složitá věda.“
Je obdivuhodná, že pokračuje i přes jejich otrávené výrazy, které s neúspěchem schovávají. Dal by jim trest.
„Proto mi přinesete dvacet různých rovnic o dvou neznámých.“
Tak tohle je dokonale probudilo, pomyslí si úšklebkem Petr. Právě otevřel jeden sešit s domácím úkolem. Zírají na Darinu, jak do výkladní skříně s mimozemšťanem.
„Můžete jít.“
„Ano, paní profesorko,“ zamumlají a zdejchnou se.
Darina se si sundá lodičky, usadí se na židli. „Spratci! Řezat je. Jenže rodiče na to serou!“ řekne sprostě. „Jim to je jedno. Na třídní schůzce se objevila pouze čtvrtina rodičů. Ostatní poslali email, že nemohou. Co u tebe?“
„Úspěch - přišla polovina, z nichž tři se optali, jak se mají, kolik budou platit a odešli. Nevím, co se to děje. Zase písmo, které by mohlo kandidovat na postrach ulice. A to chtějí být inženýři, doktoři, ekonomové. Nejde to trochu s kopce?“
„Nejspíš. Moje mamka by se neodvážila nepřijít na rodičovskou schůzku.“
„Moje taky. Většinou jsem potom měl kázání, jak je vzdělání důležité. Co myslíš, že tihle mají?“ zauvažuje nad tím.
Darina pokrčí rameny. „Týden zákaz televize?“
„Možná. Bojím se, jak to bude s Juli. Zatím je malá a poslouchá na slovo. Školu má ráda a už přelouská si i sama kratší články, ale co později?“
„To je noční můra každého z rodičů. Až to přijde, budeš muset to řešit. Zatím se těš, že je taková, jaká je.“
„Co u tebe?“
„Přinesl trojku, tak se učil o hodinu déle. Taková triviální chyba z fyziky. Omlátila jsem mu to o hlavu.“
Petr se pousměje. Vezme další sešit. Chvilku je jen slyšet listování stránek a tiché zaškrtávání dopovědi. Poslední sešit. Opře se o židli a protáhne se, až mu křupnou kosti.
„Něco je v nepořádku?“
Darina mu ukáže sešit. Místo rovnic je nakreslená velmi povedená karikatura. „Zřejmě slečna Macháčková zapomněla, že je hodina matiky.“
Petr zamžourá. „Má talent.“
Darina praští sešitem. „Má. Bohužel má, ale to neznamená, že ji to projde.“ Napíše velkou pětku. „Zatraceně, mám toho dost. Moci se opít a vysadit. Jdu domu, co ty?“
„Půjdu s tebou. Pro dnešní den mám hotovo. Vyzvednu Juli a večer zkusím skype.“
„Cože? Už i tebe to dostalo? Ty moje se od toho nehnou. Někdy se bojím, na koho narazí. Snažím se je uhlídat, ale to rovnou mohu chtít hvězdy. Co tak najednou?“ optá se.
Petr přikývne. „Jeden známý je v Paříži, tak si s ním chci levně popovídat.“
„Tak to jo. To je skvělá věc.“ Zamknou kabinet a jdou spolu pryč. Na parkovišti se rozloučí. Darina má to nedaleko, za to on, pěkný kus. Posadí se do auta. Poslední tři měsíce ve škole a odejde. Dívá se na poslední opozdilce. Je mu hnusně.
V klidu dojede pro Julianu. „Ahoj!“ nakoukne do družiny. Olgu nikde nevidí. „Je tu Olga?“
„Volá. Juli, máš tu tatínka!“ zavolá do rohu místnosti. Juli zvedne hlavu, výskne a nedívajíc se nalevo napravo doběhne k Petrovi. Chytí ho kolem krku a vlepí pusu.
„Jak ses měla?“
„Mám dvě jedničky!“ pochlubí se.
„A za copak?“
„Za domácí úkol a za psaní.“
„Jde ji to moc pěkně. Dokonce to trénuje i tady.“ Dojde k lavici a vezme sešit. Podá ho Petrovi. Ten ho vezme do ruky. Opravdu pěkné. On byl větší škrábal. Možná holky to mají v genech nebo jeho holčička je chytrá.
„Tak co?“ dožaduje se pochvaly.
„NO…“
„Tati!“
Být na zemi, tak dupne, pomyslí si Petr.„Máš to moc pěkné. Maminka by na tebe byla pyšná!“
„Opravdu?“
Petr pohlédne do svých očí. „Ano. Myslím, že bys za to dostala…“
„Indiána,“ vykřikne, vyklouzne mu z náruče, a jde pro svou aktovku a věci. Petr se zamračí, když ji vidí. Málem, že ta aktovka není větší než ona sama, ale co má dělat? Příští rok s tím něco udělá. Nebude tahat na zádech tolik učebnic.
„Něco se stalo?“
„Ne, jen si říkám, že ta aktovka by ji zašlápla.“
Učitelka se usměje. „To máte pravdu. Jestli mohu poradit, kupte jí tašku na kolečkách.“
„Na čem?“ optá se nedůvěřivě.
„Jako nákupní tašku, ale samozřejmě dětskou. Děti je táhnou za sebou a ne na zádech, přijde mi to praktičtější, zvláště u těch, které jsou slabší. Samozřejmě Juliana je v pořádku, ale máme tu některé, za kterými je vidět pouze vršek hlavy a nohy. Bohužel rodiče kupuji stále tyhle. Nevím, proč to dělají.“
„Tati, musíme jít na angličtinu, nezapomněl jsi na to?“ připomene mu Juliana.
„Jistěže ne. Musíme jít.“
„A pane Komárku, Olga říkala, že by se u vás stavila, zapomněla jsem to vyřídit,“ řekne jedním dechem. Juliana tahá svého tatínka za rukáv, aby už šli.
„Děkuji moc. Stihneme to, neboj se.“
Juli se mračí. „Tati už ses díval na ten časopis?“ povídá uprostřed chodby.
„Ještě ne. Podívám se dnes. Chceš vzít tu tašku? Není těžká?“
„Ne, ponesu ji.“
Petr přikývne. „A nechtěla bys tašku s kolečky?“ Sice neví, zda se něco takového dá koupit, ale snad ano.
„Tašku s kolečky?“
„Ano. Tašku, kterou bys táhla za sebou jako nákup.“
„Nejsem babičkou.“ Petr si uvědomí, že takovou tašku viděla u babičky, když ji brala na nákup. Je pravdou, že jich moc nevidí.
„Měla by plno obrázku a byla by úplně jiná. Modrá nebo světlé zelená, co myslíš?“
„Ne. Musíme jet, chci to stihnout.“
Petr si povzdechne. Nechce tak nechce, přesto se podívá. Bude muset jít na ni s fintou. Odveze ji do kroužku, který je bohužel v jiné škole. Nechá ji tam a přemýšlí, co s hodinou volna. Nakonec jde do obchodního centra. Možná tam budou mít ty tašky, pomyslí si. Prohlíží si školní aktovky, ale na kolečkách nevidí. Taky budou muset jet nakoupit do nějakého obchodu oblečení na léto. Povzdechne si. Peníze, peníze. Sice vydělává slušně a díky Leontýně jsou zajištění, ale i tak. Všechno se tak nějak porozutíká. Podívá se na hodinky a vyděsí se. Kroužek končí. A opět celý den v tahu, pomyslí před školou. Pozoruje děti a rodiče. Juliana jde sama v doprovodu učitelky. Vyjde z auta a jde k ní. Učitelka z toho doprovodu není šťastná.
„Bylo by lepší, kdybyste pro ni chodil.“
„Ano. Omlouvám se, nestane se to.“ Juli se na něj culí.
„To budu jenom ráda. Nemám na starost jenom ji.“ Otočí se a jde. Juli za ní vyplázne jazyk.
„Proč jsi neřekla, paní učitelce, že chceš jít sama?“
„Řekla, ale ona nechtěla. Nemám ji ráda“
„A proč?“
Juliana pokrčí rameny. Tašku položí vedle sebe. „Ona je taková divná.“ Petr si povzdechne. „Půjdeme do cukrárny? Slíbil jsi mi Indiána!“
„Dobře, ale jenom ho koupíme a půjdeme domu, ano.“
„Ano.“ Petr zaparkuje nedaleko cukrárny. Juli sedí v autě a dívá se za ním. Potom vezme tašku a vytáhne z ní sešit. Podívá se na dvě jedničky. Maminka by byla pyšná. Je ráda.
„Tak tady to je a drž to.“
Juliana se podívá na tácek. Je tam jeden nebo dva? Nebo snad víc? Petr s úsměvem se na ní podívá, jak upřeně pozoruje zabalený tácek. Najednou na něj dolehne únava z toho všeho. Přesto vyjede.
„Tati, děkuji,“ vlepí mu doma pusu Juli, když jí indiánek a vedle něj je banánek s čokoládou. Petr ví, že by ji neměl tolik kupovat sladkosti, ale snad to nevadí.
„Domácí úkoly máš?“
„Ano. Napsala jsem si je v družině. V pátek půjdeme do knihovny.“
„Opravdu?“
Juliana nakrčí nos. „Moc se mi nechce, už tam chodím,“ pronese důležitě. „Mám svoji průkazku!“
Petr se pousměje. „Ale paní knihovnice ti mohou toho říct daleko více než my a určitě si tam budete prohlížet knížky, číst a taky si hrát.“
Juli svraští čelo. Petr zvedne ruku a přetře ji čelo, až se vráska smaže. „Tak dobře. Mohu si vzít průkaz a něco půjčit?“
„Samozřejmě a potom si ji spolu budeme číst.“
„Super. Uklidím a mohu se dívat na Amax?“
„Animax,“ opraví ji. Juli na něj vyplázne jazyk. Posbírá nádobí, přistaví si židličku a začne mýt.
„Juli udělám to.“
„Kdepak. To je moje práce. Udělal jsi jídlo. Běž dělat úkoly.“ Petr se na ni smutně dívá. Tohle přesně říkala Leontýna. I se stejnou intonací. Slyší ji prozpěvovat nějaký popěvek. Posadí se v pracovně ke stolu a podívá se na zatím nepoužitou webkameru. Má strach ji spustit, dokonce i poslat adresu skype. Chvilku na ní zírá, potom ale vezme sešity.
Dovnitř nakoukne Juliana s hrou v ruce. Když vidí tatínka pracovat, jde do svého pokoje, kde si pustí písničky a vezme knížku. Pomalu louská písmenky. Když dokončí pohádku o Popelce, jde opět za tatínkem. Umyje se, vyčistí zuby.
„Tati.“
„Juli. Oh to je už tolik hodin?“
Juli nic neřekne. Jde k němu a obejme ho.
„Dívala ses na Amax?“
Juli zavrtí hlavou.
„A proč ne?“
„Nemáš to rád.“
„To je hloupost. Podíváme se spolu?“ Julianě se rozzáří nadšením oči a už běží do pokoje. Vezme ovladač a televize je spuštěna.
„Ten mám strašně ráda!“ prohlásí, když se objeví roztomilý psí démon. Petr se na ni podívá a potom dojde pro teplé ponožky. Navleče si je.
„Díky. Podívej, to je jeho bratr! Tati, myslíš, že můžeš mi číst titulky? Já je moc nestíhám.“
Petr se rozesměje, ale začne je číst. Juliana je přilepená k obrazovce. „Konec,“ řekne smutně a potom nadějně se podívá na tatínka.
„Kdepak, do postele. I tak je pozdě. Mazej nebo se rozzlobím.“ Juliana se nachýlí, trefí se polibkem někam na bradu. Petr ji překontroluje, rozsvítí lampičku. Později ji zhasne. Možná by už si měla zvykat spát bez lampičky. Dřív usínala při zhasnuté, ale od smrti Leontýny ji nechával rozsvícenou. Nechá pootevřené dveře a jde do pracovny. Vytáhne mobil. Dnes nebyla žádná zpráva. Že by se naštval?
Vyťuká svůj skype. Komariduo. Je zvědavý, co na to řekne. Usměje se a potom s povzdechem se podívá na zbytek sešitů. Musí se do toho pustit. Po deseti minutách jde do koupelny se opláchnout. Když doopraví, pustí počítač. Projede emaily a na některé odpoví.
Najednou se ozve kviknutí. Ohlédne se. Juli? Ne, je tam ticho a opět. Sakra co to je? Podívá se kolem sebe a potom si uvědomí, že je to nejspíš skype. Nervózně ho otevře.
Deset hodin. Je unavený.
„Přijmi videohovor,“ objeví se mu zpráva.
Petr to učiní a naloží si sluchátka.
„Ahoj.“
„Ahoj, jak se máš? Koukám, že jsi unavený. Neměl bys tolik pracovat.“ Petr si uvědomí, že vidí sešity i jeho. Ještě nikdy web kameru nezkoušel. Je to zvláštní.
„Dnes nebyla žádná sms.“
„Jestli chceš, pošlu ti jich tucet. Jak je? Lepší se to?“
Petr zavrtí hlavou. „Moc ne. Odcházím ze školy. Ještě si musím najít nové místo, což nebude snadné.“
„Doufám, že se nestěhuješ z města, jestli ano odejdu taky.“
„Neblázní. Jaká je Paříž?“ Honza se rozesměje. „Báječná. Chtěl bych tu žít, ale musel bych umět jazyk. Zatím se učím. Na stará kolena se učím. Neznáš dobrou fintu, jak se rychle naučit jazyk?“
„Zkus najít programy a pouštět si to do sluchátek. Prostě hlava si něco zapamatuje, i když děláš něco jiného. Ale stejně potom to zapomeneš, pokud to nepoužíváš.“
„A co ty?“
„Já? Nechápu.“
„Jak se učíš?“ optá se. „Stejně nebo jinak?“
„Musím neustále to jistě, ale většinou to nepotřebuji, protože mám dokonalou paměť.“
„Ty vole, fotografickou?“ vytřeští skoro oči.
„To zas ne. Ale blíží se tomu skoro.“
„Tak odcházíš,“ zabrumlá nevěřícně. „Ale nedivím se ti. Potom, co se ti stalo, taky bych zdrhl jinam. A ví se, kdo to udělal?“
„Jo. Její bývalý expřítel s kamarády.“
Honza mlčí. Neví, co na to říct.„Jsem rád, že tě mohu vidět. Už jsem nějak pochyboval, že jsi skutečný. Ale takhle se mi líbíš ještě víc.“
Petr se dívá na rozzářeného Honzu. Oproti němu se cítí jako stařec. Vycucnutý stařec. Jako citronek v mixu. „Děkuji za zprávy.“
„Líbily se? Jsou pravdivé,“ ujišťuje ho.
„Doufám, že ne.“ Sehnal si paměťovou kartu, do které je uložil. Podivně se mu je nechtělo mazat.
„Chceš říct, že nemáš rád sex? Zlomil jsi mi právě srdce. Já ano. Kdybych mohl, sevřel bych tě do náruče a políbil.“
Petr neví kudy kam. Většinou, když někoho měl, šlo o sex, kdy přesně věděli, co ten druhý chce. S Leontýnou to bylo jinak. Ona byla vůdčí typ. Nemusel se snažit s ní konverzovat, když nechtěl, nemusel se snažit nosit kytky, vodit ji do kina, do cukrárny. Nemusel, ale dělal to. Jenže tady to bude asi jinak. Co má jako říct?
Honza se dívá na Petra. Mlčí, ale proč? „Stalo se něco?“
„Nic, já jen… omlouvám se - únava. Půjdu spát.“
Honza se na něj podezřívavě podívá. Vůbec ho nechápe. Najednou únava. Unavený byl už předtím. To zaváhání.
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc, miláčku.“ Petr vypne skype a položí hlavu na klávesnici. Zavře oči. Je vůl, který neumí ani flirtovat. Je prostě nemehlo. Co je mu platné, že má výšku, že má všechno a vysoké IQ, když neumí vést rozhovor na běžné věci. Přetře si oči. Zajde do koupelny se umýt. V ložnici si nastaví budíka na dřívější hodinu.
Ráno se probudí s podivnou příchutí na patře. Podívá se na budík. Nezvonil. Přesto se mu něco zdálo. Nebylo to pěkné. Zavře oči, ale nakonec vstane, potichu odejde do koupelny, obleče se a vyrazí běhat.
Jednou to vynechal a ihned zpozoroval, že přibírá. Zatrhl to. Nikomu se nelíbí tlustí chlapi s pupkem, ani jemu ne. Honza je krásně štíhlý. Taky vždy šik, i to tetování na ruce je kouzelné. Zajímalo by ho, jestli ho má i někde jinde. Hodinky pípnou. Je čas se vrátit.
Stočí se k domovu. Jenže jak se s ním bavit? Neumí být ani vyzývavý ani neumí nijak flirtovat. Není typ, který vymetá jeden večírek za druhým. Má raději svůj klid. Nechce být pohodlným, ale popravdě má někdy žáků dost. Chce usednout doma k televizi nebo si přečíst knihu. Jak vůbec může myslet si, že se k sobě hodí a pak on chce něco stálého. Nechce…
Otře si ručníkem tvář. Jen si přiznej, přitahuje tě. Odpoví na pozdrav jiného běžce, kterého často vídá a běží dál. Jenže přitažlivost není vše. Je tu Juliana, která je závazek, který přijal, když souhlasil s Leontýnou. Ona bude vždy na prvním místě. Vždy. Musí udělat maximum, aby ji ochránil, slíbil to. Jenže Juliana není jen závazek, je to radost i starost. Jak bude na ni reagovat Honza? Je pravda, že si ji oblíbil, ale něco jiného je vychovávat dítě, něco jiného je, mít je na hodinku či dvě.
Neumí flirtovat, tohle začíná být handicapem. Nikdy neuměl vyprávět vtipy ani bavit ostatní. Ani neumí odpovědět na sms, přičemž by každý průměrný student věděl co odepsat. Jenže na střední ho pohltila matematika, na vysoké učivo, potom Leontýna. Dyť ani nebyl schopen poznat, že po něm jede. Je prostě střevo, ale co má dělat?
Píp.
„Dobré ráno, slůňátko. Vzbudil jsem se s touhou po tobě. Chybíš mi, večer lásko. H“
Zasténá. O tom mluví. Co má na to říct? Běhám a jsem spocenej jako vůl? Copak se to píše do sms? Asi ne. Zatraceně. Zastaví před vchodem. Zhluboka dýchá, prochází se. Neví, co odepsat a tolik by chtěl. Aspoň krátkou větu. Zesmutní. Vejde dovnitř. Den začíná.
Malý poklad - 12. Tati: Tvé oči mě okouzlily.
