Malý poklad
12.
Tati: Tvé oči mě okouzlily.
Opět v kolotoči, pomyslí si Petr, když skládá věci do tašky. Hodina je pryč. Zakrouží krkem. Potřebovalo by to šikovné ručky a důkladnou masáž. Dnes se opět spojí s Honzou, jenže co mu má říct? Už celý týden to končí stejně. Začnou a potom najednou se zasekne, civí na něj a neví, jak dál. Co mu má říct?
„Co je? Nejdeš pro Julianu?“ optá se nechápavě Darina.
„Měl bych. Nějak se mi nechce hnout, což nechápu, protože je víkend. Nevím, kam s Julianou jet. Vždy někam jezdíme, ale sezona na hradech ještě nezačala.“
„Vezmi ji na nějaké divadelní představení. Děcka sice raději kino, ale Juliana je ještě malá,“ poradí mu s úsměvem.
„Dobrý nápad, podívám se, zda něco pěkného dávají. Co ty?“
„Obvyklý kolotoč. Ráno začnu vařit, ve čtyři skončím s mytím nádobí, v pět začnu vařit večeři a potom budu ráda, když si sednu k telce. Můj program na celý víkend.“
Petr se na ní podívá. Nezáživné. „Nezáživné, tak proč se směješ?“
„Protože se mi nikdo do toho nebude plést, budu sama doma a nebudu muset trpět při počtech a opravách.“
„Hm, to má něco do sebe. Neznáš něco dobrého, co bych mohl udělat?“ optá se nenápadně. Jemu už nápady docházejí a Juliana se na poslední jídlo dívala, jako by ji předložil týden páchnoucí ponožky v kečupu.
Darina se rozesměje.
„Co je?“
„Nic, jen to je jako věčné ženské: Co já jenom doma uvařím? Někdy uvažuji, že jsou to velkolepé porady. Ovšem ve výsledku uvaříme, to co umíme.“
„Hele, no já jsem ženská, tedy v určitém směru. Musím nakrmit sebe a Juli,“ ohradí se trochu prudčeji.
Darina zmlkne. Přemýšlí, zatímco jdou chodbou k parkovišti. „Udělej rizoto.“
„Bylo minule!“ mávne rukou. „Mně by to bylo fuk, ale nechci, aby jedla pořád to stejné. Asi opráším kuchařku. Dostal jsem ji od maminky k narozeninám ve věku třiceti pěti let,“ řekne kysele. „S důraznou poznámkou, že jsou tam i návody, jak co udělat. Jako bych to neuměl.“
Darina se zasměje, potom navrhne.„Zapečené brambory.“
„Hm, to zní dobře.“
Ta se rozzáří. „Vidíš. Nakrájíš brambory na plátky, dáš tam nějaké maso a můžeš to zalít omáčkou ze sáčku Vitana nebo něco podobného. Není to vůbec špatné a strčíš do trouby. Máš hotovo.“
„Huch.“
„Nebo špagety,“ navrhne jinou možnost. Pozdraví dvě studentky, které se po nich otočí.
„Ani pizzu, ani špagety nemohu vidět. Juli je miluje, ale mě se přejedly.“ Podrží vchodové dveře, aby mohla vyjít. Zamíří si to na parkoviště, zatímco mluví o škole, ale hlavně o konci roku a chystaných výletech, i to komu jakou dát známku. U aut se rozloučí s tím, že se uvidí v pondělí. Petr dojede pro Juli.
„Co kdybychom v neděli zašli do divadla? A jak bylo v knihovně? Povídej. Dozvěděla ses něco nového?“
„Super. Tati, půjčila jsem si dvě knihy, poslouchali jsme přednášku o knihovně, ale spoustu děcek nedávalo pozor. Taky tam mají půjčovnu CD. Věděl jsi to? Divadlo? Tak jo. A paní knihovnice povídala, že jsem moc šikovná.“
„A co sis vybrala?“ Juli se začne hrabat pro svůj poslední úlovek. Zamává jí.
„Staré pověsti? Není to…“
Juliana se zamračí a ohradí.„Tati! Nejsem mrně! Říkanky a básničky mě nebaví. Nerozumím jim.“
„Dobře, dobře a ta druhá?“
„Našla jsem ji vedle té první, ale nevím, jak se čte tohle.“ Začne se hrabat pro svůj druhý úlovek, když si Petr si uvědomí, že je myšlenkami úplně někde jinde.
„Doma, sluníčko.“
„Promiň.“ Dívá se nadšeně na knihy. „Jsou tam krásné obrázky. Už se těším, až to přelouskám. Budeme se dívat na Amax? A budeš mi zase číst titulky?“ Zvedne hlavu a nadějně se dívá na tatínka.
„Budeme a teď, slečno, jsi na něco zapomněla,“ řekne přísně, protože i on na to málem zapomněl.
Julianino nadšení se vypaří.„Uch ano a tati musím tam chodit? Nemohla bych vynechat?“
„Vybrala sis to. Jasně si vzpomínám na tvá slova: Tati, tatínečku, ale já tam musím chodit! Musím, přece tam chodí ehm kdo?!“
„Maruška. Tak jo.“ Petr pozoruje její obličej. Samozřejmě, že ji na konci roku odhlásí, ale musí se naučit stát a hlavně přijmout odpovědnost za své rozhodnutí. Jestli to neudělá, co potom bude? Možná je příliš přísný, ale je rodičem ne kamarádem. To říkala Leontýna taky. Když byla nemocná, hodně spolu mluvili o budoucnosti Juliany i o tom co má dělat. Chtěl vědět její názory, protože oba tušili, že tu nebude, i když o tom nemluvili. Spíš se povzbuzovali navzájem, že to překonají. Mluvila i o tom, že mu závidí, že bude vidět ji vyrůstat.
„Tak šupky. Jsme tu.“ Vystoupí před dvoupatrovou uměleckou školou. Julianě podá tašku se cvičením. „Vyzvednu tě tu za hodinu, ano.“
„Dobře. Musím tam jít? Jasně jdu. Ahoj.“ Petr počká, až zmizí v budově a ještě chvilku čeká, zda nebude mít zaječí úmysly. On se zatím posadí v blízké kavárně, kde bude opravovat sešity. Dá si kávu, možná malý zákusek nebo chlebíček. Sice jedl v jídelně, ale něco malého by se do něj vešlo. Domu se mu nechce jet a je to zbytečné. Jen by utrácel za benzín.
Posadí se v nedaleké kavárně, kde si poručí jedno espreso. Upijí, pokukuje po okolí a uvědomí si, kolik tam sedí páru a on? Podívá se smutně na sešity, které mu dělají společnost. Místo, aby tu měl partnera, tak luští znalosti studentů. K čertu, co má jiného dělat? Jak se flirtuje? Obezřetně pokukuje po ostatních, zda by něco nepochytil. Zírá na spojené ruce, na úsměvy, někdy vyzývavé někdy klidné, ale rozhodně suverénní. Tamta si natáčí vlasy na prst a vrhá pohledy. Bože, to by nesvedl. Zírá na vychladlou kávu.
„Ještě jedna?“ Nad ním se stojí číšnice.
„Ano děkuji.“
„A nechcete k tomu něco dát? Máme výborný štrúdl se šlehačkou.“ Petr si pomyslí na svou postavu a na věk. Ten chlebíček si nedá. Někdy jindy. Zas takový hlad nemá.
„Ne, děkuji. Káva stačí.“
Servírka přikývne a odpluje pro další objednávku. Musím se to nějak naučit. Možná bych se mohl podívat na net. Tam je skoro vše. Možná tam budou i rady jak flirtovat. Jen, aby byly pro muže. Většinou tyhle věci jsou pro ženské. Jenže to on by si upravil. Nemůže být zas tak velký rozdíl, a když použije selský rozum, zvládne to. Upije kávy. Mají tu dobrou. O pět minut později pípnou hodinky.
Hodina baletu skončila. Zabalí sešity, tašku, rychle dopije kávu. Zaplatil už dřív. Jde ke vchodu.
„Tak co? Jaké to bylo?“ optá se neutrálně, ale podle jejího pohledu právě jde z dolování v lomu.
Juliana vrhne na otce pohled: Nech mě být. Petr pokrčí rameny. Když chce mlčet, tak ať mlčí. Vybrala si to. V tichosti dojedou do domu. Juli zapadne do svého pokoje. Petr pokrčí rameny. Co má dělat? Zbláznit se? Možná by měl zkusit udělat ty brambory. Vytáhne kuchařku od maminky a nalistuje zapečené brambory. Uvidí, zda má všechno při ruce. Má. Pustí si rádio s taneční hudbou jako kulisu. Vytáhne potřebné ingredience. Začne loupat brambory, když se ozve tiché.
„Zlobíš se?“
„Juli, já se nezlobím, ale kroužky stojí peníze, víš. Sama sis ho vybrala. Chtěla jsi vypadat jako baletka. Mám pocit, že jsem ti to rozmlouval.“ Není pohybově nadaná, ale taky doufal, že se to tím cvičením zlepší. Možná proto povolil.
„Já vím. Já tam budu chodit,“ slibuje.
„Dobře. Příští rok zmůžeš vybrat něco jiného. Projdeme jiné zájmové kroužky a půjdeme na první hodinu, kde se rozhodneš, ano.“
„Dobře. Co to děláš?“ optá se zvědavě, když hledí na potraviny.
„Zapečené brambory trochu jinak. Máš je ráda, ne?“ Juli se posadí ke stolu a dívá se, jak pracuje.
„Mohu ti pomoci?“ optá se.
„Už to budu mít. Vidíš?“ ukáže na všechny posekané ingredience.
Juli je přelétne. „Brokolice? Musím jí?“
„Ano. Je zdravá stejně jako zelenina. Možná i zdravější. Nechceš být nemocná, že?“ Jde na ni oklikou, protože si dobře všiml, že poslední dobou má různé manýry. Určitě je pochytila ve škole, protože dřív jedla všechnu zeleninu.
„To ne. Jdu do pokoje.“
„Dobře.“ A on by si mohl sednout k netu. Nastaví troubu na hodinu s nejvyšší teplotou. Zvonek mu oznámí, až to bude. Je zvědavý. Nesmí zapomenout na sýr. Snad to nějak zvládne. Nejdřív se podívá po nějakém představení. Usměje se, když po pár dotazech najde představení Liška Bystrouška. To se jí bude líbit. Sice asi by se jí více líbilo nějaké to malované představení, co je v televizi, ale nic není. Vyjede si, kdy to dávají, kde a kolik to stojí. Potom by mohli se projít do parku. Taky už dlouho nebyli na žádné atrakci. Najednou narazí na odkaz aquapark. Je zastřešený, tak by tam mohli zajet. Vzpomene, že o něm mluvila Darina. Mohli by tam jet příště. Juli má ráda vodu a budou tam děcka.
Teď je na řadě on. Odhodlaně klikne na první titulek, který našel, přestože patří to jako vždy ženám. Největší chyby, které dělají muži při flirtování. Začte se.
Takže: Nevychloubat se, ale zas se nepodceňovat. Hm to snad by zvládl. Nemluvit o své ex manželce, ex přítelkyní. To zrovna. Někomu cizímu to přece nebude vykládat. Jejich úmluva je jenom mezi nimi. Co kdo má do toho strkat nos? Je záhada, proč to vůbec lidé vykládají. Neposloucháte svůj objekt. Huch, já naslouchám až moc. Skoro by se že řeklo, že při konverzaci je němý. To mu vadí, protože to by měl nejspíš změnit. Chtěl by taky něco říct. Dál. Věnovat se jenom jedné v tom případě jednomu. OK proč by se měl věnovat někomu jinému? Není don Juan a pak má co dělat, aby zvládl jednoho. Kdo to proboha psal? Casanova? Je jenom jedna. Jenom jeden. Bože, copak je nějaký…
Píp! Zatraceně zapomněl na sýr. Letí do kuchyně, otevře troubu a zařve. Juliana vyběhne z pokoje.
„Tati, stalo se něco?“ ptá se vyděšeně.
Petr mává utěrkou kolem sebe. „V pořádku, příliš rychle jsem otevřel troubu. Voní to dobře, co myslíš?“ Nakouknou dovnitř. Fascinovaně zírají na pobublávání omáčky.
„Tati, nechybí tam sýr?“
„Hned to bude. Pět minut a můžeme jíst.“ Povytáhne pekáček, posype ingredience sýrem a strčí ještě na pět minut do trouby. Doufá, že to stačí. Dřepne si k tomu a dívá se. Trouba zazvoní. Je pěkně rozteklý. Huch snad to bude dobré. Položí pekáček na prkno a jde do Julianina pokoje.
„Juli, ještě to musí vychládnout.“
„Dobře, já tu to dodělám.“ Petr se odplíží k článku.
Netlačit na pilu. To sotva, když sedí dva tisíce kilometrů daleko, pomyslí si. A pak on netlačí, to spíš Honza, i když je daleko. Poslední odstavec článku: Pamatujete si, flirt není terapeutická hodina. Sice ušetříte za psychiatra, ale flirt dopadne žalostně.
„Fajn, vím, co mám dělat a co ne, otázka co s tím?“ vypne počítač. Večer si sem ještě vleze. Možná bude úspěšnější.
Najedí se a potom s Julianou jde si hrát. Chybí ji děti. Kdyby měli dvě… Ne, jedno stačí. Na dvě by se necítil.
„Tati, neposloucháš.“
Nemá odvahu říct, že poslouchá. „Máš pravdu, přemýšlím, jak se má Honza v Paříži.“ Je zvědavý co na to Juliana.
Juliana se na něj podívá. „Je hezkej, že.“
Petr se zarazí. Co má říct? Že ano nebo ne. Ale líbí se jí. Jenže vzhled není všechno.
„Tati, myslíš, že by nás pozval do toho domu tam, kde měli ty psy?“ optá se toužebně.
„Určitě.“
„Dobře. Budeme si hrát.“ Hrajou Člověče nezlob se, ale Petrovi pořád vrtá hlavou. „Je hezkej, že?“ Co by měl říct? Ne nebo ano? Mít v této oblasti více sebejistoty.
„Tati, s tebou není žádná legrace.“
„Promiň.“
„Stalo se něco ve škole?“
„Ne. Co kdybychom si přečetli něco z té knížky, co jsi donesla?“ Juliana vyskočí, rychle posbírá panáčky a uklidí hru. Petr v světlých teplácích se na ni dívá. Co by řekla, kdyby tu byl Honza? Co? Přijala by ho? Ale co okolí? Neodsoudilo by to? Nevolali by na Julianu hanlivě? Bojí se toho. Vypadá, že ji nevadí, když tu byl, ale něco jiného je být občasným strýčkem nebo paní na hlídání a něco jiného, kdyby tu bydlel. Juliana hupsne na gauč, který na protest zasténá. Zasměje se. Položí si do klína knihu.
„Jak se to čte?“ ukazuje na nápis. „Co to znamená?“
„Ezopovy bajky.“
Píp.
Juli si to zopakuje a dívá se, jak bere sms. „Kdo to píše?“ nakloní se k němu zvědavě.
„Honza. Podívej, posílá mms. Tady je u Notre damu.“ Juliana si ho prohlíží u nějaké budovy.
„Je hezkej,“ vyhodnotí obrázek.
„Je,“ řekne automaticky. „V létě bychom mohli jet do Paříže nebo k moři nebo na chatu? Kam bys o prázdninách chtěla?“
Juliana uvažuje, ale nemůže se rozhodnout. „Tati, potom. Teď chci číst.“ Petr odloží mobil. Otevřou knihu.
„Tak která bude první?“
Juliana listuje a potom ji padne zrak na psa a vlka. Ukáže prstem. Petr povzbudivě kývne. Zajímalo by ho, jak si s tím poradí. Povídky jsou krátké, ale prostě je v nich ponaučení.
Pes a lev
Pes si myslel, že je nejsilnější tvor, protože ve své domovině zabil mnoho zvířat a všichni se ho tam báli. Jednoho dne se vydal do džungle, aby zjistil, co v ní je. Najednou uviděl lva a chtěl na něj zaútočit. Když ale lev zařval, pes se lekl jeho zubů a utekl.
„Tati, proč zabíjel zvířata? A co je to do – mo – vi – na?“ Hláskuje. „A džungle? Co je to? Je to nějaké divná povídka. Ale obrázek je hezký.“
„Domovina je domov, víš. Je to místo kde žiješ. V případě psa je to velká krajina, jako město nebo les a tam žije. Rozumíš?“
„Ano a džungle?“
„Džungle je obrovský les s mnoha stromy, zvířaty a rostlinami. Je jich tam strašně moc. Proto se tomu říká džungle.“ Vstane pro obrázkovou knihu. Nalistuje pojem džungle.
„Už vím. Tady žije král zvířat. Lev!“
„Přesně tak.“
„Tati, ale proč by pejsek zabíjel zvířátka? To přece nedělá.“
„Jenže ten pejsek nemá, kde bydlet víš. Proto, aby měl jídlo, tak loví jiná zvířátka. Když nebude jíst, zemře.“
„Aha. Tak to jo. Měl by si najít nějakou rodinu. Musel být silný, ale lev je přece silnější. Nevěděl to?“
„Možná ne. Kdo ví.“
Juliana přikývne. „To je dobře, že se mu nic nestalo.“
Myší sněm
Kočka zabila všechny myši, které chytla. Myši proto svolaly sněm a napadlo je, že jí přivážou zvonek na krk, aby ji slyšely přicházet a stihly utéct. Ale když promluvila nejstarší a řekla, která to udělá, všechny utekly.
„Tati, co je to sněm? A to je jasné, že by snědla toho, kdo by ji chtěl uvázat na krk zvonek. Myši jsou hloupé.“
„Není to spíš hloupý nápad?“
„To jo a ten sněm? Tati, jsou to zajímavé povídky. Budeme si je číst před spaním.“
„Proč ne?“ Zcuchá ji vlásky. „Sněm je shromáždění. Sebere se tam hodně lidí, aby mluvili o problémech a řešili je. Tady se setkají myši, aby vyřešili problém.“
„Jupí, tak to je sněm. Některá slovíčka tady neznám. Učitelka tvrdila, že je to těžká kniha a že ji budeme číst ve škole, ale až budeme starší. Myslíš, že to nevadí?“
„Rozhodně ne!“ Zvonek. Petr udiveně pohlédne k chodbě, ale Juliana už tam běží.
„Dámo, kolikrát ti říkám, že nemáš otevírat. Co kdyby tam stál někdo cizí?“ začne ji kázat.
„Tatínek má pravdu, Juli. Ahoj. Vracím věci a moc děkuji. Už jsem si nějaké koupila. Juli, Tomášovi se moc líbil motýl.“
„To jsem ráda. Já věděla, že je to téta Olga!“ vyhrkne, aby nějak smazala svůj přestupek.
„Vadím?“ optá se nejistě Olga.
„Nevěděla jsi to. Ne, jenom se ji snažím říct, že nemůže být tak zbrklá. Sluší ti to.“ Olga se začervená.
„Děkuji moc, ale myslím, že poběžím. Nechci být potom uřícená jako čokl.“ Políbí Juli a kývnutím poděkuje Petrovi. Petr drží tašku s půjčenými věcmi jeho manželky. Zavře dveře. „Juliano!“
„Já vím. Neměla jsem je otevírat.“
„Přesně tak a co ještě?“
„Nevím.“ Zarytě kouká do země.
„Lhát.“ Juliana dál stojí a mlčí. Petr si povzdechne. Co s tím má dělat? „Nebudeš mi lhát, ano.“ Je to stejně jako by házel hrách na stěnu, ale zkusit to může.
„Jo. Je večerníček!“ prohodí rychle a běží do pokoje. Zapne na Amax. „Tati, mohu se dívat do devíti? Je pátek,“ připomene mu, že tím pádem odpadá škola. Petr si povzdechne, je pátek. Přesto se ho stále ptá.
„Do půl desáté.“
„Děkuji.“
Petr jde k počítači. Zapne ho. V deset se jako obvykle připojí… Už opět je u něho. Je to zákeřné jako nemoc. Napadají ho myšlenky na Honzu až příliš často a zpravidla v nevhodnou dobu. Stačí k tomu záblesk stejně barvených vlasů, tetování motorkáře, prostě začíná mu to přerůstat hlavu. Tak další. Jak někoho sbalit? To by mohlo být ve vyhledávači efektnější.
První klik. Má na to hodinu a půl. Nervózně se podívá na mobil. Zatímco od Honzy má asi sto zpráv on jich poslal deset? Možná i to je hodně. Ještě ho udivuje, že vůbec pokračuje.
Jak sbalit někoho v baru. Proč jenom ženská chlap? Proč ne muž – muž? Ale ono to bude podobné.
Humor. Tvář se mu zkřiví do úsměvu. Sakra na ten by nesbalil ani slepou a hluchou babičku. Je vtipný asi jako mřížka u trouby.
Nebýt agresívní. Huch spíš by měl trochu agresívní. Co když by mu ho někdo jiný sebral? Zarazí se. No jo a Paříž je proslavená svými volnými mravy. Ježíš, to jsou pitomé nápady. Dál. Musí být tam něco, co bude moci použit.
Poznat podle náznaku či ho zaujal – pohledy, kroucení se mimika… Bože, tohle je složitější než rovnice o několika neznámých! Horší než teorie relativity! Dál… pomoc! V nitru se mu rozhoří deprese z toho, že je naprosto k ničemu.
Dobrý posluchač. Jo to snad je. Nezívat u toho. Hm, stejně se dívá někam jinam, tak nebude.
„Tati co to děláš? Je to pěkná paní a ty se mu podobáš,“ ozve se vedle něj.
„Juliano!“ vyděsí se. Málem se mu zastavilo srdce, když se ozvala.
„Jen něco hledám.“
„Do školy? Tati, myslíš, že bych si mohla natáčet Amax a dívat se ve dne?“
Petr uvažuje. „Proč ne. Ale až po úkolech.“ Aspoň zkontroluje, co tam bude.“ Juliana se natáhne, dá mu pusu na tvář.
„Jsi nejlepší tatínek na světě a vypadáš daleko lépe než on.“ Prstem píchne do monitoru. Petr se podívá na modelky a modela. Hezčí? Sáhne si na tvář. No na fotkách vypadá dobře, ale do toho modela má hodně daleko. Hloupost. Začte se.
Poslouchat, i když tě zajímá podprsenka. Jedině tak zadek a co má v kalhotách, odfrkne si znechuceně.
„Vyhýbat se frázím! K čertu co to má být? Ehm žádné máš hezké oči, žádné dobře si rozumíme. To znamená, že je asi povoleno slůně, ale psát mu to?“ brumlá si s očima upřenýma na obrazovku. Začíná mít pocit, že ti dotyční experti píšou jemu neznámým jazykem. Jenže Honza má hezké oči. Takže to bude chtít něco jiného, něco asi květnatého. Přemýšlí. „Tvé oči jsou hluboké jak nejtemnější jezera… ehm asi ne. Tvé oči jsou zářivější než letní obloha… zní to, jako kdyby četl nějakou nepovedenou detektivku. Bože, tohle nezvládne.
„Tati, nastavila jsem čas. Co povídáš o očích?“ optá se Juliana v pyžamu s modrým koníkem na prsou.
„Jak bys řekla někomu, že má hezké oči?“
Juliana zapřemýšlí. „To je do školy?“
„Ano.“
„Aha.“ Dumá. „Tvé oči mě okouzlily.“ Pronese pyšně. Petr se na ni dívá. Kde tohle vzala?
„Odkud to máš?“ optá se opatrně. V hlavě se mu rojí různí podivní chlápci se sáčkem bonbónů. To nemůže mít ze své hlavy.
„Z časopisu Witch. Myslím, že tam bylo něco podobného. Jdu spát a neponocuj.“ Odejde.
Petr se podívá na hodinky. Ježíš, tolik? Deset. Určitě využila, že ji nehlídal a dívala se. No teď je pozdě zahánět lva do klece. Otočí se k obrazovce. Skype mlčí. Zvykl jsem si, že mi volá, pomyslí si. Zadívá se opět na ty stránky. Jsem hezčí? Usměje se. Procházka na nějaké hezké místo. Jo tak to jediné by zvládl. Je pro… kvak… Neví jak jinak ten zvuk lépe pojmenovat. Řekne mu, že je koťátko. Jako on mu říká…
„Ahoj, slůňátko.“
„Ahoj.“ Veškerá odvaha je pryč. Připadá si pitomě, kdyby ho tak měl oslovit. Dívá se na jeho tvář. Líbí se mu. Dřív to bylo jednoduché. Jednoduše někdo dal najevo, že se mu líbí a pokud se mu líbil, kývl a bylo to. Popravdě bylo to jen dvakrát za celou dobu. Ví, že by to Leontýně nevadilo, ale měl pocit, že musí dodržet věrnost, i když se mu to občas nepovedlo. Tyhle námluvy jsou strašné. Diví se, že ještě národ nevymřel.
„Náročný den?“
„Trochu. Juliana trucovala, že nechce na balet, který si vybrala. Studenti - opět je to pořád stejné. Lidi pořád o tom vyprávějí. Odejdu, už jsem rozhodnutý a rozeslal jsem několik dotazů, zda by někdo o něčem nevěděl. Doufám, že to bude tady, ale pokud ne, budu muset se stěhovat. Nechce se mi opouštět tenhle byt. Dnes si půjčila v knihovně Ezopovy bajky. Čte už velmi dobře. Vysvětloval jsem pojem džungle, sněm. Je to uličnice. A ty můžeš za to, že se dívá na Amax!“
„Na co?“
„Animax. Chtěl jsem se tě optat, víš, byla by to velká laskavost, nějak bych se odvděčil…“
Honza si povzdechne. Než to z něj vypadne, uvařil by si kávu.„Co to je?“
„Zda by tvoje sestra nemohla Julianu pozvat. Má ráda psy, ale bojím se, že ji někdy chybí společnost děti. Je až moc samostatná, což není na škodu, ale…“
„Jasně. Myslím, že příští týden má narozeniny Pavel. Přijďte. Sestra bude ráda. Miluje, když kolem sebe má spoustu lidí. Čím víc tím lépe a Julianu má ráda.“
„Díky moc a co u tebe nového? Co jsi viděl?“ Poslouchá jeho vyprávění. Jsem dobrý posluchač, pomyslí si, když si vzpomene na jeho prolézání stránek.
Honza se na něj dívá a přemýšlí, zda ho to zajímá. Povzdechne si. Měl pravdu je upjatý, ale stejně ho miluje. Možná právě kvůli té upjatosti, nebo kvůli tomu, že mu naslouchá, což ještě nikdo neudělal. Neví sám.
„Promiň, trochu jsem neposlouchal.“ Vynadá si. Měl být přímo super posluchačem a takhle pohoří.
„Nevadí, starosti?“
„Jako vždy,“ zabručí a ne zrovna ty co má Honza na mysli, ale jiného rázu. Neví, jak s ním mluvit, prostě neví. „Já už půjdu,“ zabručí.
„Počkej!“ vykřikne Honza. Vždyť spolu mluví ani ne patnáct minut. Něco mu dělá starosti, ale co? „Ty sis někoho našel, viď.“ Žádné jiné vysvětlení prostě není. Proč by se ho jinak stranil? Vždyť dal najevo, že ho má rád a že to myslí vážně. Copak by jinak tady tak šaškoval? Mohl být někde v restauraci se sympatickým klukem nebo někde v baru nebo na diskotéce. Takhle tu trčí den co den.
„Cože?“ Kde to vzal? Copak by tu seděl, kdyby měl někoho jiného? „Samozřejmě, že ne.“
„To jsem rád, tak mi řekni, co ti je? Mluvíme spolu jen patnáct minut. Nebo jsi unavený?“ je pravda, že nevypadá úplně fit, ale přece jenom je pátek, zítra může déle spát. Proč tedy od něj utíká? Nebo že by mu nějak on vadil?
„No ano, unavený. Hodně práce, Juliana…“
Je jak poškozená deska, pomyslí si. „Petře, rád bych věděl, jestli to myslíš se mnou vážně.“ Možná jsem neměl naléhat, ale takhle dál to nejde. Má pocit, že od jeho odjezdu to uvízlo na mrtvém bodě. Nejraději by odtud odjel, chytl ho pod krkem a potom políbil.
Petr se zarazí. Myslí to s ním vážně? „A ty se mnou?“
Honza přikývne. Možná měli si to vyříkat už dávno. Sestra mu to taky omílá o hlavu, že se chová jako frajer a své úmysly nikdy nikomu neřekne. Tentokrát opravdu to myslíš vážně, což je divné, ale tak nějak už od začátku věděl, že Petr na jednu noc není. „Chci tě poznat lépe, protože se mi líbíš. Miluji tě, ale nevím, proč ode mě utíkáš sotva tě pozdravím. Rád bych to věděl. Nemusíš to říkat hned. Můžeš si to rozmyslet. Já… Pozdravuj Julianu a ahoj.“ Petr na chvilku zahlédne stín a obraz z kamery ztmavne.
Petr se dívá na krajinku v počítači. Bouchne do stolu. Co má dělat?
Píp.
Vrhne se k mobilu.
„Dobrou noc lásko a krásné sny, v kterých se ti bude zdát jenom o mně. H.“
Na Petrových rtech rozkvete úsměv. Dívá se na zprávu. Zatraceně, dostal ho, mizera. Rychle namačká nazpět zprávu.
„Tvé oči mě okouzlily. Dobrou noc, sladké sny. P.“
V Paříži se ozve melodie z mobilu. Honza zvedne hlavu. Zpráva? Teď? Vezme ji a dívá se na známé číslo. Otevře ji a vybuchne v smích. Otře si slzy a dívá se na zprávu. Potom přejde k zrcadlu. Krásné oči? Okouzlily ho? Kde to vzal? Usmívá se. Je to jeho slůňátko, i když jako slon nevypadá. Je štíhlý krásný a naprosto k nakousnutí. Takového přítele mu budou závidět. Ale stejně je to divná sms. Zajímalo by ho, kde ji vzal nebo spíš kdo mu to poradil.
Petr se dívá na zprávu. Je velmi divná. Je šílená. Bože, ztrapnil se. Tohle by nenapsal ani školák natož učitel s vysokoškolským diplomem z matematiky a fyziky. Udělal ze sebe vola. Parádního pitomce. Bože, to je trapas na entou. Co teď? Vzít to nazpět nemůže. A ještě k tomu chce odpověď. Myslí to vážně? Nebo ne? Co má dělat? Kdyby byl sám, ale je tu Juliana.
Vypne počítač a vnímá ticho, které nastalo. Půjde spát. Ráno začne obvyklý kolotoč. Zívne, ale dál v hlavě se mu rojí myšlenky na Honzu. Je jiný, než kdy koho měl.
Maly poklad - 13. Tati, teta Jitka je hodná, že jo?
