Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. 7. 2011

Malý poklad

 13.

Tati, teta Jitka je moc hodná, že?

Další týden utekl jako voda, je opět pátek a on mudruje s Darinou co uvařit, aby doma byli spokojeni.

„Je to beznadějné!“ povzdechne si pěkně nahlas Darina. „Mám toho plné zuby.“

Petr přikyvuje.

„Můj život se skládá ze tři věci. Školy, opravování a přemýšlením co uvařit. Zničí mě to.“

„Václav neumí vařit?“ opatrně nadhodí.

Darina na něj koukne. „Nevím, potom co připálil dvakrát po sobě rýži, asi ne. Jsi jedinej chlap, o kterém vím, že vaří. Tedy když nepočítám ty kuchaře v televizi. Udělám nějakou čínu.“

„To má být pomsta?“

Darina zamrká. „Jo. Co budeš vařit?“

Petr přemýšlí. „V neděli karí rýži s kuřetem a v sobotu jsme na celý den pozvaný k Honzově sestře.“

Darina přestane skládat sešity. Vážně se na něj podívá. „Myslíš to vážně? Už chodíš k jeho rodině?“

Petr si kysele vzpomene, že byl u ní dřív než by řekl Ludolfovo číslo. „Já už u ní byl. Honza je velmi společenský,“ řekne trochu upjatě a na čele se mu objeví vráska. „Popravdě absolutně nevím, co s tím a pak Juliana potřebuje společnost jiných děti. Je pořád doma se mnou. Myslím, že ji chybí vrstevnici.“

„Je to sluníčko. Možná máš pravdu. Ale je fajn, když chlap je trochu společenskej. Co já bych za to dala, kdybych Vaška vytáhla aspoň do divadla. No, stačilo by kino. Jenže ten je zahrabán v rybách. Kdyby to šlo, tak spí s prutem pod polštářem.“

Oba sedí, dumají.

„Proč tu čekáme?“

„Nevím, jdu s Julianou na balet.“

„Ještě nepřestala?“ optá se na chodbě a kývne na pozdrav dvou studentů.

„Do konce roku bude chodit, i když mám pocit, že by mě raději zabila. Vždy po hodině je napružená. Pro jistotu jsem se optal ostatních, zda lektorka je v pořádku. Ale prý je to milá starší dáma. Prostě ji to nebaví a dává to náležitě najevo.“

„Tak ji odhlas.“

„Ne. Vybrala si to.“

„Jsi tvrdej.“ Petr se zarazí. Je opravdu tvrdej?

„Tak v pondělí.“

„Jasně.“ Petr dorazí do družiny, kde nakoukne dovnitř. Kdepak je jeho malá protivná princezna? Potom se podívá na Olgu. No, pane jo! Změnila se, protože je nalíčená, má nový svetřík a vínový kalhotový komplet, který lichotí její postavě. Je rád, že je tehdy Honza pozval na tu párty. Olga potřebuje někoho jako sůl.

„Sluší ti to. Kde je?“

„Trucuje na záchodě.“ Usměje se, kabátek si uhladí rozpačitě na bocích. „Díky. Až se jí to v hlavě srovná, tak ji to přejde.“

„Jo a to bude po hodině baletu. Musím zjistit, co jí vadí. Učitelka je v pořádku. Problém bude někde jinde. Co si o tom myslíš?“ optá se jí. Přece jenom rozumí menším dětem lépe než on.

Olga přikývne. „Dojdu pro ni.“

Petr si opět pomyslí, že ji v tom novém kostýmku sluší. Dokonce místo obvyklých tenisek má boty na nízkém podpatku a černý svetřík, na kterém je přívěsek ve tvaru velké květiny. Vypadá elegantně.

„Dobrý den… a zdravím. Je tu Olina?“ Petr se pomalu otočí. Ten hlas odněkud zná. Tomáš s růží v ruce. Usměje se.

„Jistě. Jen šla pro mou nezbednou dcerku.  Někam jdete? Promiňte…“ zadrmolí, když si uvědomí, že se ptá na důvěrné věci.

Tomáš přikývne. Olga mu o něm vyprávěla, i když některé věci nechápe. „Ano. Chci ji vzít na výstavu starých oděvů a potom na večeři. Půjdete zítra na Pavlovy narozeniny?“

„Půjdu. Nevíte kolik mu je? Nemám představu, s čím si hraje.“

Tomáš vyprskne smíchy. Petr ztuhne. Nemá rád, když se mu někdo směje.

„Omlouvám se, ale Pavlovi je osmnáct a nejspíš by ocenil počítačovou hru jako Flashpoint než autíčko.“

Petr si projede rukou vlasy a zakleje. „Zatraceně. Nějak jsem myslel, že je mu méně.“

Tomáš se uculí a nakoukne do místnosti. „Ono je to matoucí, protože je to velká rodina, i když jen v určitém smyslu, jestli rozumíte, ale Honza vám to vysvětlí spíš než já. Jsem jenom nějaký bratránek z pátého kolena, ale jak jsem se tam ocitl, nikdy nepochopím. Přineste cokoliv, pokud chcete, nebo taky nemusíte nic nosit. Je to na vás. Jinak rád čte o vojenské historii, proto i rád hraje vojenské strategie. Honza je takový,“ změní zničehonic téma. „Široké srdce a jeho rodina je taková taky. Slyšel jsem, že vy dva spolu chodíte.“

Petr zrudne. „Děkuji moc za pomoc. Moc mi pomohl,“ koktá jako školák. V hlavě chaos, kdo mohl co říct, proč si myslí, že chodí…

Tomáš ho pozoruje. „Slyšel jsem. Mám známého, co to vyšetřoval.“ Ušklíbne se. „Popravdě byl trochu naštvaný, že se mu hned nepodařilo dostat do vašeho počítače. Zakládá si na šifrování. Je to jeho milovaný koníček. Byl z toho špatnej, že vás musel požádat o heslo.“

„Aha.“ Vzpomene si na bordel, který musel po nich uklízet.

„Jsem tu… Tomáši!“

„Ahoj.“ Klidně se k ní nakloní, políbí ji na tvář a podá růži. Petr okouzleně přihlíží. Tohle je dokonala situace, kterou on nezažije. Povzdechne si.

„Tati, nezírej,“ zašeptá hlasitě Juliana. Petr zrudne.

„Ahoj Olgo, Tomáši,“ řekne prkenně, popadne Julianu za ruku a vleče ji pryč.

„Tati, to bolí,“ postěžuje si Juliana v rozepnutém kabátku, s taškou napůl sklouznutou na stranu.

„Promiň,“ zabrumlá. Vzpomene si důvod zdržení. Nebýt ji, nikdy by se nezdržel a v tom případě by nikdy nedošlo k takovému trapasu. „Juliano.“

„A jeje. Co je?“

Petr se na ni podívá. Poslední dobou se mu zdá, že začíná být drzá. „Nebuď drzá, Juli. Chci se tě na něco optat.“

„Ano?“ Petr si povzdechne nad jejím obezřetným výrazem… Počkat něco se stalo.

„Co se stalo?“ Juliana se zastaví.

„Nic.“

Petr zauvažuje. Lže. „Mám se optat učitelky?“ Proč mu Olga nic nenaznačila? Potom si vzpomene na Tomáše. Je hlupák.

„Nic. Opravdu.“  Chvilku je ticho a Petr to tak nechává. „On říkal o tobě nehezké věci.“

„Aha. Je to tady.“ Podá jí ruku. Juliana se jí chytí. Už jsou na nádvoří, když to z ní vypadne. „Praštila jsem ho.“

„Cože?“ zastaví se. Není si jistý, že to slyšel. Podívá se na Juli. Ona někoho praštila? Juliana má ve tváři zarytý výraz.

„Jo. Jednu jsem mu ubalila za ty hnusné řeči,“ řekne dospěle. „Klidně mi můžeš dát trest.“

Petr zaúpí. Jak ji má potrestat, když ho bránila? Co teď? Bože Leontýno, proč tu nejsi?! Jak by někdy rád měl někoho, s kým by se mohl poradit. Nikdy nepředpokládali, že se tohle může stát. Mysleli, že ji spolu provedou životem až na vysokou.

„Paní učitelka mi dala poznámku.“

To se nediví. Je spíš divné, že mu nevolala, ale ono to asi nějakou dohru bude mít.

„Bude mít krásný monokl,“ dořekne spokojeně.

Ježíši. Tohle nerozdejchá.

„Neměl o tobě tak mluvit. Nic jsi neudělal a já mu to řekla.“

Zas ten případ. Sevře ji pevněji ruku.

„Tati, zlobíš se?“

„Ne, ale rvačky nic nevyřeší.“

Juliana se zamračí. Chvilku přemýšlí. „Ale tati, on s tím přestal a ostatní taky.“

Dětská logika. Měl být psychologem ne učitelem. „Přesto se nemáš rvát a holčičky se nervou už vůbec ne.“ Podívá se na ni. Podle jejího výrazu je naprosto spokojená s celkovým stavem a zřejmě to udělá i podruhé. Jestli si budou rodiče toho kluka stěžovat, bude se muset omluvit. Snad ho nezažaluji, ale v tom případě je zažaluje za pomluvy.

„Dobře.“ Posadí se na zadní sedadlo a připne si pásy.

„Juliano, jak je na baletu?“

„Nemusím tam chodit?!“ zvolá nadšeně.

„Musíš, ale proč jsi najednou tak změnila názor? Paní učitelka je špatná nebo křičí?“ Ví, že ne ale co kdyby? Dnes musí být opatrní.

„Ne. Proč se ptáš?“

„Protože jsi tam chodila ráda a najednou ne. Jen chci vědět proč.“

Juliana se chvilku vrtí. „To kvůli Marušce.“

„Aha.“ Ničemu nerozumí.

„Je lepší.“

Tak teď je mu to jasné. „Ale, sluníčko, nemusíš být ve všem lepší. Možná má lepší pohybové nadání nebo ji to víc baví. Mám tě rád, i když nejsi nejlepší.“

„Ale já chci. Nevím. Musím tam jít?“

„Ano. Seď a nevrť se. Příští rok si můžeš vybrat jiný kroužek.“

„Dobře. Ono mě to nebaví tolik jako knihy.“ Petr se pousměje. Je knihomolem po něm a on je rád, že hodně čte. Zaparkuje před Domem dětí a mládeže a podá ji cvičení. Juli má vlepí pusu, rozeběhne se ke skleněným dveřím. Petr si vzpomene, že ji zapomněl říct o tom, že zítra jdou do velkého domu se psy. Včera se mu ozvala Honzova okouzlující sestra. Říct ne nešlo, už proto, že to sám chtěl.

Odjede, protože se tu nesmí parkovat. Jede k oblíbené kavárně, když mine knihkupectví a vzpomene si na Tomášova slova. Kniha. Jen doufá, že Tomáš nekecal. Zaparkuje vedle své oblíbené kavárny. Tentokrát nechá sešity sešitami a jde do obchodu. Nad dveřmi zazvoní melodie. Usměje se, protože ho do nosu udeří typická vůně knih. Nejdřív jde do koutku, kde jsou odborné publikace. Prohlíží si historické knihy a uvažuje, jakou koupit. Nesmí to být nic levného, ale taky ne drahého. Těžký výběr. Nakonec vybere malou knížečku o stejnokrojích napoleonských válek. Snad se mu bude líbit. Optá se prodavačky, zdá by ji mohl Pavel vyměnit, protože je to dárek. Je rád za přikývnutí. Zamíří si to k dětským knihám. Probírá se jimi a uvědomuje, že už nemůže koupit jednoduché říkanky, ale taky ne nic složitějšího. Uvidí nové vydání Děti z Bullerbynu. Loni zaregistroval, že autorka zemřela a příhody těch děcek ji jistě uchvátí. Mohla by si je půjčit v knihovně, ale nějaké knihy musí mít a ty dětské by se měly odstěhovat do kufru a do sklepa. Vyjde ven a podívá se na hodinky. Má ještě půlhodinu, tak si stihne dát kávu.

Zajde do kavárny, kde si dá své obvyklé espresso. Vytáhne mobil a prohlíží si Honzovy sms.

 

Od úsvitu k úsvitu, mé myšlenky patří tobě. H.

Dobrou noc, slůňátko. Krásné sny nechť ti víří hlavou. H.

Dobré ráno. Moje první myšlenka patří tobě. H

 

Tak nějak pochybuje, ale čte se to dobře a on neví co odpovídat. Většinou mu to řekne Juli a jemu to připadá jako skvělý nápad, dokud si to zpětně nepřečte. Potom si připadá jako největší pitomec pod světem. Kéž by uměl to tak lehce napsat. Moc by mu chtěl napsat, že se mu líbí, že má strach, ale vždycky jak dojde na takové věci, zasekne se. Vidí mu na očích, že je netrpělivý, že by chtěl znát odpověď, ale nemůže ji ze sebe vykoktat. Je beznadějný.

Píp.

Vezme telefon. Honza. Usměje se. Copak píše? Zvědavě rozklikne zprávu. Zesmutní. Dnes se nebude moci připojit. Nějaká důležitá párty, na které musí být. Půjde brzy spát. Uvědomí si, jak rychle si na to navykl. Podívá se na hodinky. Přetáhl to. Rychle zaplatí a za chvilku už mu dozadu nasedá Juliana.

„Stalo se něco?“ optá se Juli rychle. Když vyšla, uvědomila si, že tatínek tu není. Vždy na ni přesně čekal, ale jak má přikázáno, zašla zpět a vyhlížela ho.  

„Jen jsem zabloudil do knihkupectví. Ta tlustší je pro Pavla, který má narozeniny, ta menší je pro tebe. Podívej se, zda se ti bude líbit.“ V zrcátku pozoruje její zklamanou tvář, že má menší knihu. Přesto ho poslechne a roztrhne obal.

„Jej, to je tlustá!“ Listuje v knize, dívá se na obrázky. „Děti z Bull… To je těžké slovo, tati. Jak se čte a proč má to tak divný název?“

Výkřik ho potěší. Udělal dobře. Už potřebuje dospělejší knihy.

„Bullerbynu a je to proto, že ji napsala švédská autorka. To je země na severu Evropy. Měl jsem ji moc rád. Pomalu ji přečteš.“

„Ta je už dospělácká,“ prohlásí s knihou přitisknutou k sobě.

„Jaká byla hodina?“

Juli nakrčí nos. „Jo, ušla. Paní učitelka mě pochválila, ale Marušku taky.“

Je hodně soutěživá, proto nerada prohrává. Ale musí si uvědomit, že nebude ve všem nejlepší. Vždy se objeví někdo, kdo je lepší. Zařadí se do fronty na červenou. Přetře si obličej. Je unavený a cítí to každým pórem pokožky. Čeká, až bude moci projet.

„Juli, zítra jdeme k Honzově sestře Jitce.“ Uvědomí si, že nezná její příjmení.

„Hm.“ Podiví se. Čekal větší odezvu. „Proč?“ Cele ji zajímá knížka s hodně slovy a obrázky. Zapřemýšlí, zda by ji později neměl koupit Pouští a pralesem nebo jiné knihy. Je to výborná kniha plná dobrodružství, ale než tuhle přelouská, tak bude v dalším ročníku.

„Protože tam budou narozeniny, hodně děti a dva psi.“

Juli zvedne hlavu. Chvilku vzpomíná, potom se rozzáří.„Jej, to se těším. Jakpak se asi mají?“

„Určitě dobře. Jedeme tam hned po poledni a přijedeme až večer, ale jestli nechceš…“

„Ne, jasně, že chci. Moc se těším. Máš dárek?“

„Tam v tašce. Ta velká kniha.“

„A bonbony?“ optá se, když nakoukne do tašky.

„Zapomněl jsem, ale narozeniny má dospělý.“

„Tati, bonbony má každý rád, a když on ne, ostatní ano,“ poučí ho.

Kde to proboha vzala? Tohle spíš zní, jako by mu je chtěla sníst, když mu je koupí. „Juli, jestli mu dám bonbony, potom jsou jeho ne tvoje.“ Samozřejmě, už myslela, jak mu to zabavit. Juli je strašně roztomilá, když chce, ale někdy přemýšlí, kde by co se dalo uzmout. Měl by ji to loudění rychle zatrhnout.

„Ale tati, on například je nerad. Bylo by škoda je vyhodit.“

„Potom je dá… Červená, konečně.“ Pátky odpoledne jsou ve městě vražedné. „Dá je tomu, komu bude chtít. Přestaň s tím louděním, protože to vypadá, jako bych ti nikdy nic nekoupil. Jasně, slečno?“

„No jo.“

Je pravdou, že by měl dětem koupit nějaké bonbony a pro oslavence bonboniéru. Doma nechá Juli dělat úkoly a seběhne do blízké cukrárny. Posledně tam viděl sladkosti. Pravda trochu dražší, ale nechce se mu jet do hypermarketu. Koupí bonboniéru, dá si ji zabalit a velký sáček gumítek. Ty mají děcka rádi. Spokojen dojde domu, kde ihned nákup schová na nejvyšší poličku, kam dává dárky.

„Tati, přinesl jsi něco?“ Vzápětí se v kuchyni objeví Juliana.

„Nepřinesl. Máš úkoly?“

„Ještě ne,“ řekne popravdě. „Mám hlad.“

„Něco ti donesu a mazej.“ Juliana se podívá na skříňku, kam nedosáhne ani se stoličkou. „Běž už.“ Sleduje ji, jak se odšourá. Chvilku bude naštvaná a mrzutá, ale potom ji to přejde. Namaže ji chleba oblíbeným džemem, udělá čaj a odnese to do pokoje. Postaví na stolek. Jak si myslel, ignoruje ho. No může to taky udělat. Zatím se vykoupe, rozhodne. Už dlouho si neudělal dobře. Podívá se, co dělá.

„Budu v koupelně,“ oznámí ji. Když neslyší odpověď, zavře dveře. V koupelně si napustí vodu, vezme mobil a z ručníku si udělá malý smotek, který si dá pod hlavu. Přidá oblíbenou pěnu a jen doufá, že má dlouhou trvanlivost, protože ve vaně byl naposledy někdy před Vánocemi. Koupelnou se rozvoní divoké cedry. Neví, zda tak skutečně voní, ale je to krásná vůně, i když si říká, že je v tom i trochu skořice. Vleze do ní a blaženě vydechne. Tohle přesně potřeboval. Chvilku ve vaně sedí. Mají ji velkou jen kvůli Leontýně. Ráda dováděla ve vodě a on se nakazil od ní.

Vezme mobil, s úsměvem vyťuká zprávu.

 

„Jsem ve vaně plné pěny a mám se báječně. P.“

 

Odešle a odloží ho. Na druhém konci Evropy v Paříži se Honza právě strojí na párty. Chce vypadat na tu slávu dobře. Když uslyší pípnutí, v první chvílí chce to nechat, ale potom si vzpomene, že by to mohlo být něco důležitého. Vezme a zírá na sms od Petra. Rozklikne. Koupe se? Tak tohle psal určitě on. Je úplně jiná, než ty předchozí, jednoduchá, ale sexy. Dívá se na ni, jako by nemohl věřit.

 

„Sám? H.“

 

Petr udiveně zvedne mobil. Sám? A s kým jako? Juli je na to už zastara.

 

„Jistěže sám. Juli je už velká. Mám velkou vanu. P. PS: mám spousty bílé pěny, která krásně voní.“

 

Honza na druhém konci polkne. Zatraceně úplně ho vidí a ještě se k tomu vzruší. To mu dělá naschvál. Zvonek zazvoní a on vystartuje ke dveřím. Dovnitř vpluje madam, kterou ukecávali po telefonu.

„Ještě neoblečen?“ zamračeně si ho prohlédne.

„Hned.“ Lítostivě mobil nechá být. Zatraceně, zrovna teď, kdy by to vypadalo nadějně, musí jít. Dělá doprovod madam, která mu něčím připomíná Růženu. Mají v sobě glanc. Rychle vezme na sebe sako. Nesnáší je a přitom Petr v něm chodí den co den. Jenže na něm nevisí jako pytel. Schová si mobil. Snad stihne někde namačkat ještě odezvu.

Posadí se vedle madam. Rukou drží mobil. Caroline ho pozoruje. „Telefon?“

„Promiňte.“

„Zpráva od přítele?“

Honza šťastně přikývne. Caroline se pousměje. Má ráda toho vysokého plavovlasého muže. „Tak mu odpovězte,“ pobídne ho.

Honza vytáhne mobil, chvilku váhá.

 

„Mohu se přidat, až tam budu? Rád bych viděl na tvém těle pěnu. H.“

 

Petr zrovna vypouští vodu, když telefon pípne. Vezme ho a zčervená. Zaváhá, ale potom rychle vyťuká.

 

„Pozvánka: Honza Strašný je zván do velké vany plné pěny u Petra Komárka s obsluhou. Pozvánka je časově neomezená. P.“

 

Prst zmáčkne send. Zbláznil jsem se, pomyslí si a odloží mobil.

„Klidně to můžete přijmout,“ řekne pobaveně Caroline, když se ozve krátká melodie. Honza to zvedne. Má pocit, že je ve vakuu, protože vzduch nějakým zázrakem z limuzíny unikl.

„To tedy musí být zpráva,“ podotkne s úsměvem. „Teď se, ale věnujte něčemu jinému.“

„Oui.“ To tedy byl vzkaz. Něco takového by od něj nikdy nečekal. Je škoda, že se vrátí pozdě domu a Petr bude spát, ale zítra se připojí. Tohle je skoro odpověď.

 

Sobota, uvědomí si nepříjemnou ale i příjemnou pravdu Petr, který ucítí tělo, které se k němu přitiskne z druhé strany. „Dobré ráno, cácorko.“

„Musíš mi tak říkat?“ Petr si povzdechne, když se mu malá noha zaryje od rozkroku. Bude muset ji to odnaučit. Zívne.

„Kolik je?“

„Devět.“

„Bože.“ Zaslechne smích a teprve teď si uvědomí puštěnou televizi. V noci si četl zajímavé články o fyzice a matematice a zůstal dlouho vzhůru. Vůbec si nevzpomíná, jak se dokodrcal do postele.

Telefon. Zašmátrá, když si uvědomí, že je v obýváku, ale to už Juliana se přes něj hrabe a on jen zoufale přemýšlí, zda to přežije. Za chvilku se přiřítí s telefonem v ruce.

„Doufám, že jsem vás nevzbudila,“ ozve se povědomý i nepovědomý hlas. Nějak ho nemůže nikam přiřadit.

„Kdo je tam?“

„Oh, bože! U telefonu Jitka, sestra Honzy. Přijeďte na oběd. Jí se po dvanácté.“

„Ale…“

„Těším se na vás. Dávej pozor, nemehlo! To nebylo na vás, ale na mého nejstaršího. Přišel krást.“

„Ale já…“ Má už naplánovaný oběd.

„Bude bramborový knedlík, zelí a pečeně. Doufám, že ji máte rád a játrová polévka k tomu. Slyšíš, netahej to! Mám v troubě buchtu s ovocem. Musím končit, tak přijeďte.“

„Tati, kdo to byl?“

„Jitka, sestra Honzy.“ Zatraceně jak se jmenuje? Zdá se, že všichni u nich v rodině, jsou takoví poletaví.

„Ta s velkými psy, co se jmenuji Terry a Berry a budou tam Otí a Barča a Katy a další? Je moc hodná, že jo?“ potvrzuje si svoje mínění.

„To nevím, ale je jich tam opravdu hodně.“ Oběd v rodině, ke které nepatří. Tohle mu začíná přerůstat přes hlavu. Jak se vůbec k tomu dostal? Co tam bude dělat?

Píp.

 

„Pozvánku využiju hned, jak přijedu. Dobré ráno a nenech se sestrou ušlapat. Je hodná. Miluji tě. H.“

 

Moc rychle. Všechno je moc rychle. I návštěva rodiny a k tomu ne sice nedělní oběd, ale sobotní. Matně si vzpomíná na hnědovlasou ženu, která z něj dolovala, zda hodí s jejím bratříčkem. Prej účetní byl nudný, ale fotbalista zas moc do větru. Každý tam říkal, kdo by byl nejvhodnější. Jenže on je učitel. Prý to je druhé nejnudnější povolání. A náročné. Není vhodný ani náhodou.

„Tati, mám hlad,“ ozve se netrpělivě Juli. „Kdy budeme jíst?“

„Hned to bude.“ Vzpamatuje se. Zatracená celá rodina. Honza mu udělal ze života guláš. Chybí jen knedlíky.

Juli sleze z postele. „Co bude k obědu? Pizza? Mám ji ráda,“ dožaduje se odpovědí, zatímco ho nápadně směruje k tomu, co by si dala.

„Jedeme k tetě Jitce.“

„Teta Jitka?“

„Ano. Sestra Honzy, pamatuješ. Ta se psy.“

„Dobře. Jdu se umýt a převléknout. Bumbi má taky hlad.“ Petr si pomyslí, že někdy se chová jako dospělá a vzápětí jako mrně. Obleče se do tepláků a volného trička. Jde bosky do kuchyně. Nejdřív si udělá pořádnou kávu, protože bez ní den nemůže začít. Zatímco se hřeje voda, nakoukne do lednice. Chleba by mohl být čerstvější, ale housky rozpeče. Potře je vodou a dá do trouby. Budou teplé a křupavé. Přichystá stůl, když pečivo začne vonět. Vytáhne je a nahází do košíčku. Připraví teplé kakao, sobě kávu. Jedí v tichosti.

 

Po úklidu, který nesnáší, vyrazí slušně oblečený k domu tety Jitky. Po cestě koupí kytku v květináči. Nic se mu tam nelíbilo, tak koupil bílou orchidej. Snad se jí bude líbit.

„Dobrý den,“ přivitá ej u branky hnědovlasá žena, která není Honzovi, ale vůbec podobná. Do toho mohutné Haf, haf.

„Berry, Terry!“ zvolá Juliana, která se k nim rozeběhne.

„Juli, přivítej se,“ zadrží ji Petr.

Juli se zastaví a podívá se po usmívající ženě. „Dobrý den. Mohu si jít hrát s Terrym a Berrym? Jsou úžasní.“

„Omlouvám se. Pro vás.“ Natáhne tašku s květináčem. Připadá si trochu pitomě, protože na něj kouká jak na mimozemšťana.

„Ježíši, taková škoda, ale děkuji. Mám ráda orchideje. Pojďte dál. Oběd bude za půlhodinku. Nikdo tady zatím není.“ Zavře branku.  Petr jde poslušně za ní.

„Tati, této Jitko, jdeme si s Pavlem a Barčou hrát.“ Odněkud se objeví Dominik, který k ní uhání.

„Já taky! Já taky!“ křičí na celé kolo.

„Jistě. Pojďte, nestyďte se.“

Petr něco nezřetelného zamručí. V předsíni se zuje a vzápětí vyfasuje fungl nové bačkory. Přesně mu padnou. Podívá se do obličeje Honzovy sestry. Klidně se usměje, ale nic neřekne. Vede ho do kuchyně, která je provoněná jídlem a sladkým.

„Vemte si.“ Pobídne ho k přikrytým tácům u okna. Petr ze slušnosti jeden nadzvedne. Bože, tohle vypadá na párty o čtyřiceti lidi, když obhlédne tácy. Kdy to dělala?

„Asi do dvou do noci. Nabídněte si. Jsou dobré?“ Petr si vezme minivěneček.

„Výborné. Jste vynikající kuchařka,“ pochválí upřímně, protože jsou opravdu vynikající.

„Edita taky, to je moje malá pomocnice od sousedů. Myslím, že zrovna si hrají s Julianou. Mám dvě děti. Dominika, ten je nejstarší a Pavlíka. Ovšem narozeniny má jiný Pavel. Ochutnejte. Je dost slaná?“ Petr vezme lžící s polévkou a ochutná.

„Podle mě akorát.“

„Skvělé. Tak jak to vidíte s mým bratrem?“

A je to tu. „S Honzou?“

„Jiného nemám,“ přikývne. „Kdykoliv mi volá, neopomene se o vás zmínit. Doufám, že vás nebombarduje sms? Nejspíš ano. On je už takový. Víte, mám ho ráda, ale je strašně hr.“

„To ano.“ Konečně někdo, kdo to chápe. Snad mu pomůže. „Vůbec se neznáme.“

„To ano. Ale víte, tentokrát jeho výběr schvaluji. Jste solidní a nenudí se s vámi. To je vidět,“ řekne spokojeně.

Bože, jako bych byl chovný kůň. „Jenže já ho vůbec neznám,“ namítne. „Ale jsem mu strašně vděčný.“

„Tak to si nechte do cesty. O tom před ním ani nemluvte!“ rozzlobí se. „O vděčnost nestojí. Možná je moc hr, ale umí se rozhodnout a ví, co chce. I když mu vztahy nevydržely, je dospělý.“

„Omlouvám se, ale takhle jsem to nemyslel.“

„Já vím.“ Vykloní se z okna. „Pavle, Juli, Domi jídlo!“

„Jasně, mami!“ ozve se slabě zezdola.

„Až přijede, budete mít dost času se poznat, ale je moc hodný. Byla bych nerada, kdyby… vy víte co.“

Petr nechápe, co tím myslí, ale ptát se ji nechce. „Promiňte, ale pro mě je nejdůležitější Juliana.“

„Tak to má být. Nebojte se, on to časem pochopí.“ Petr zamrká. Časem pochopí? Co jako? Já vás neznám, pomyslí si zuřivě. Nechci tu být. Chci domu, kde to znám.

„Počkejte, proč?“ optá se. Proč tu je? „Proč tu jsem?“

Jitka se k němu udiveně otočí. „Proč? To je jasně přece. Je to můj malý bráška. Musím se o něj postarat a pak chci vědět, kým jste. Nedělám to jen z dobroty srdce. Chci vědět, kdo patří do téhle rodiny. Má moc široké srdce, někdo ho musí chránit.“ Spokojeně přikývne. „Pokud s vámi zůstane, bude to na vás.“ Popíchne ho a vřelé se usměje. „Tak jdeme jíst. Popadněte tu polévkovou mísu.“ Petr se zmateně otočí. Kdy to stihla? Jitka se k němu obrátí.

„Máš velkou rodinu?“

Petr v duchu zaúpí. Výslech začíná. Tak neví, zda je hodná nebo ne, i když to Juliana říká.

Komentář

Malý poklad - 14. Tati, co má Honza rád?