Malý poklad
14.
Tati, co má Honza rád?
„Tak, slečno, a do postýlky.“
„Tati, musím?“
„Jistěže. Zítra je škola. Zapomněla jsi?“
„Tak dobře.“ Vymaní se mu z náruče, protože ji předčítal titulky z anime. Bude rád, až je bude stíhat číst sama, ale popravdě se u toho taky dobře baví. Kde jsou časy, kdy se dívala na Malou čarodějnici a další pohádky. O některých váhá, zda jsou vhodné, aby se na ně dívala. Nakonec jen si ověřil, že nebudou nějaké sexuální nebo příliš krvavé. To by opravdu nevydržel.
„Chci být už velká,“ řekne zamračeně.
„Proč?“ optá se automaticky.
„Protože mě nebudeš tak brzy hnát do postele!“ Vyplázne jazyk a uteče do svého pokoje. Petr se pousměje, potom se rozvalí na pohovce. Zahýbe prsty v ponožce. Je to slast nic nedělat, jen ležet, dívat se do blba. Po chvilce se podívá na video. Deset hodin a něco. Vstane, protože se brzy připojí Honza. Neví kdy, ale najednou zjistil, že se s ním baví o všem možném, ale je taky pravda, že ho to vyčerpává. Hodí pozdě spát, brzy vstává. Už ví přesně, co dělají někteří žáci, když je přistihne s otevřenou pusou a zavřenýma očima. Chatují. Dřív je s chutí budil, teď má výčitky svědomí, ale když on to vydrží, oni by měli taky.
Zapne počítač. Ihned si všimne ohníčku na ikonce skype. Na druhé straně už ho čeká. Nedočkavě se usměje, ale nejdřív si dojde nakrájet na čtvrtky jablko, přestože mu opět bude těžko na žaludku. Do druhé ruky vezme hrnek studeného čaje. Pohodlně se rozvalí v křesle u počítače.
„Stalo se něco?“ bliká na něj zpráva. Zapne videochat. Upraví kameru.
„Ahoj, trochu jsem si zdříml.“
„Unavený, že?“ Kamera se zachvěje a zabere ho lépe.
„Trochu, ale hlavně Juliana. Chce už být velká. Co bych za to dal, kdybych mohl být dítě. Taky jsem ji četl titulky.“
„Nechtěla spát,“ hádá Honza. „Už zase čaj a jablko? Došel balíček?“ optá se rychle.
Petr přikývne. Ptá se každý večer, hned poté co ho z Paříže odeslal. „Proč něco takového posíláš? Došel a děkuji. Jen jaksi…“
„Nejsou ti malé?“ ptá se zamračeně. Snažil se odhadnout velikost.
„Ehm ne.“
„Tak velké. A já myslel, že mám na to oko, ale je to tím, že jsi neřekl velikost.“
Petr zaúpí. „Já je nenosím.“
„Já vím,“ pronese klidně Honza. „Počkej, něco tu mám.“
Petr si zatím prohlíží polonahého Honzu. Líbí se mu jeho tělo, jeho tetování. Rukou vklouzne do kalhot, ale nejdřív se přesvědčí, že je zavřeno. Vytáhne si ho a s kamennou tváří si ho pohladí. Tajně jako huberťák, co si ho honí u porna, zatímco rodiče jsou v obývacím pokoji a dívají se na zábavní pořad.
„Hotovo. Jen email. Musel jsem odpovědět. Jo vím, že nenosíš, ale to jsem koupil na dobu, až přijedu.“
Petr na chvilku přestane, zaměří se zrakem na hrudník a tmavé dvorce bradavek. „Pochybuji, že je budu nosit, když tady budeš. Ještě něco - můžeš mi říct, proč mě tvoje sestra Jitka zve na každý nedělní oběd? Doufám, že si snad nemyslí, že se neumím o Juli postarat a výslech už provedla. Nebyl příjemný. Kdyby to šlo, tak mě zrentgenuje.“
Honza se uchechtne. Zálibně si ho prohlíží. Chtěl by jednou vidět jeho tělo. Když si tak vybavuje, ještě je neviděl. Viděl ho v kvádru, v teplákovce, mikině a ten jeden náhodný pohled se nepočítá. To bílé těsné tričko je naprosto sterilní. On sám si je nebere a doufá, že jednou ho to trkne. Zdá se, že inteligentní lidé jsou v jistých směrech opravdu neinteligentní. „Kdepak. Jen tě má ráda, bere tě jako rodinu a Juli si zamilovala. Nic v tom nehledej.“ Najednou si všimne ruky. Nepatrně se pohybuje. Jen svaly se napínají, ale v pravidelném rytmu. Očima sklouzne ke klínu. Že by…? Má jen šortky, ale Petr si ho zřejmě vytáhl. Copak tam má asi zajímavého? Rád by ho viděl.
„Tak dobře. Jsem moc rád…“
„Co tam sleduješ? Nějaké porno?“
Petr vytřeští oči, ruka přestane se pohybovat. „Cože?“
„No, že si ho honíš,“ řekne klidně a opře se. Vida, jak se vybarvil. Kdo by to řekl do toho upjatého pana učitele, ale popravdě je za to rád.
„Nic takového nedělám,“ odpoví upjatě Petr.
„Ale děláš!“
„Nedělám!“
„Ale jo a lžeš mi.“
„Já ti říkám, že nedělám. Hele.“ Ukáže mu obě ruce. V údu mu to tepe. Řekl by, že touto hádkou vzrušení přejde, ale spíš je to naopak.
„Jo teď ne, ale před chvilkou jo. Hele, vypni to. Máš to říct, když to potřebuješ.“ Najednou se v zorném poli kamery objeví úplně něco než hrudník. Petr zalapá po dechu, když vidí zadek. „Líbí se ti?“
Zmatek. Co na to říct? Ne? Ano? „Ehm, ano.“
„Fajn, to jsem rád. A tohle?“ Otočí se předkem a on zítra na kousek penisu? Bože, to je perverzák, ale stojí mu ještě víc než před chvilkou. Kdyby věděl, že ho nepozoruje, nejspíš by si olízl vyschlé rty.
„Ehm to má být?“
„Moje ozdoba, pýcha… Počkej, poodstoupím, abys lépe viděl.“
Petr zaúpí, ale jeho ruka si ho vezme a pohladí. Na monitoru se objeví kus těla a ruka, která ho hladí. „Je to lepší?“ Předvádí ho ze všech stran. Petr má pocit, že v monitoru už musí být od jeho očí vyvrtaná díra.
Co na to říct? „Ano,“ hlesne. Dokonalý, i přes trochu špatný přenos.
„Tak můžeš pokračovat. Je tamten lepší?“ dožaduje se odpovědí.
Petr nechápe. „Který?“
„No ten, kterého jsi měl na obrazovce.“ V zorné kameře se ukáže světlovlasá hlava a potom opět penis.
Neměl jsem nikoho, ale přiznat, že ho vzrušuje jen jeho nahý hrudník? Říct mu, že je na tom tak bledě? Nikdy. „Jo.“
„To jsem rád. Už ses udělal?“
„Tati?“
Petr zajede, jak nejvíc může, pod stůl a tělem přikryje obrazovku. „Ano Juli?“ řekne hlasitě. Snad tomu pitomci to dojde.
„Jsi hlasitý.“
„Aha. Já ztlumím.“ Juli k němu přiběhne, po cestě zívne a políbí ho. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Juli!“ Juliana odejde. Vystřízlivělý Petr si natáhne šortky. Po tomhle debaklu by ho nevzrušilo ani porno.
„A je konec, že?“
„Nikdy nic nebylo. To jen tobě se něco zdálo,“ řekne nevrle Petr. Zatraceně a to byl tak blízko.
„Proč nezamkneš?“
„Proč? Proč? To je má věc. Jak ses dnes měl?“
V kameře se ukáže světlovlasá hlava. „Nezlob se. Dobře. Prakticky jsem už vše okoukal, ale přesto zůstanu tu nějakou chvíli. Za necelý měsíc přijedu. Těším se, až tě uvidím. Sehnal sis už to místo?“
Petr zavrtí hlavou. „Ještě ne, ale ozval se mi jeden známý, že by měl jedno místo a dokonce bych se nemusel stěhovat. Byl bych rád. V dnešní době není jednoduché sehnat práci.“
„Já vím. Těším se. Škoda, že nás vyrušila.“
„Tebe vyrušila, ne mě.“
Honza uvažuje, proč to popírá. Vždyť je to normální. „Petře, proč to nepřiznáš?“ Zádumčivě na něj hledí.
Petr sevře rty. Není zvyklý mluvit o sexuálních aktivitách. „Nejsem…“
„Jenže my jsme párem.“
„Nejsme. To jen ty chceš být. Já…“
Honza si povzdechne. „Chceš se mnou chodit nebo ne?“
Petr je zticha. „Nevím! Prostě nevím!“ zaječí a vzápětí ztichne. Přejde ke dveřím a zaposlouchá se, zdá se Juli neprobudila. Je ticho. Oddechne si.
Honza smutně pozoruje prázdný monitor. Neví? Kolik mu je? Proč se nemůže rozhodnout? Je to ztraceno? Neměl by si najít někoho jiného? Možnost má i tady, ale začíná pociťovat potřebu mít trvalý vztah, ne několik milenců na pár dní, maximálně měsíců. Jistý stálý bod a Julianu si za tu chvilku opravdu zamiloval.
„Omlouvám se.“
„Ty jsi nikoho nikdy neměl?“ optá se, protože to jediné dává smysl, ale kolik mu je? Že by v jeho věku neměl za sebou vztah? To může jít hledat fialovou labuť.
Petr zvažuje. Pokud s ním chce chodit, potom by měl být aspoň trochu upřímný. Nemůže mu zamlžovat pravdu, i když by rád. Je na takové věci nemehlo.
„Nemusíš odpovídat!“ řekne rychle Honza do mikrofonu, kterého vyděsí upřený Petrův pohled.
„Ne. Možná bys měl vědět, ale necháš si to pro sebe.“ Nedělám chybu? Co když to někde řekne?
„Nejsem užvaněná bába. Ty jsi nikoho neměl, že?“ Je to k neuvěření, ale zřejmě na to kápl. Panna? To je i na něj trochu silné.
„Měl. Pár náhodných známostí. Neměl jsem čas.“
„Čas?“ Honza se opře a dá nohy na stůl. Nechápe, jak někdo nemůže mít čas na sex. Bez něho to přece nejde. Je to základ celého života.
Petr se opře. „Jo. Vystudovat matematickou fyzikální fakultu není jen tak, ale já vedle toho udělal ještě pedagogickou.“ Obdivné hvízdnutí ho potěší.
„To nebylo snadné,“ souhlasí Honza, i když v něm zatrne, když si uvědomí, že nejspíš má před svým jménem x titulů.
„Jak se to vezme, ale ne. Vlastně na vysoké jsem ani nikoho neměl. Taky kdy? Měl jsem i holky a kluky taky, ale většinou jen malé úlety. Jakmile zjistili, že nemám čas, šli o dům dál. Všichni.“
„To je mi líto.“
Petr mávne rukou. Vezme jablko. V sluchátkách se ozývá jemný praskot chroupání stejně jako v Paříži. „Mně moc ne.“
„Jak to?“
„Nebyl čas se zabývat nějakými sexuální problémy. Kdo byl, to byl. Když jsem školu dokončil, našel jsem si práci. Věděl jsem, co chci a ženy to nebyly. Jistě přitahovaly mě, ale taky jsem věděl, že s nimi nebudu šťastný. Na chvilku možná, ale srdce táhlo někam jinam.“
„A Leontýna? S tou přece… nebo?“ Sundá nohy dolu. Nikdy neuvažoval, jaký vedli spolu život. Měli spolu sex nebo je Juli ze zkumavky?
„Leontýna byla jiná.“
Honza si pomyslí: Těžká konkurence. Musela být krásná.
„Byla krásná a chytrá. Vražedná kombinace. Přesto mě nikdy nenapadlo, že si vybere z mnoha možných kandidátů zrovna mě.“
Honza mlčí. Co říct. Tohle netušil.
Petr váhá, ale nakonec se optá. „Kolik myslíš, že mi je?“
Honza přemýšlí. Prohlíží si ho. Dvacet ne. Počítá. Vejšku mohl vystudovat tak dvacet sedm. Julianě je sedm… vytřeští oči a důkladně si ho prohlédne. Blbost. Vypadá na třicet. Možná i méně.
Petr se usmívá. Přesně ví, co se mu honí v hlavě. Počítá. Teď mu vyšel šílený věk a prohlíží si ho.
„Nevím.“
Petr se nadechne. „Třicet šest. O deset let víc než tobě.“
„Třicet šest!? To není možné!“ Má pocit, že mu na hlavě právě přistala katedrála.
„Ale ano. Děkuji.“ Usměje se.
Honza pozná, že se baví. „A Leontýna?“
„Leontýna byla právnička. Když jsme se seznámili, bylo jí třicet pět.“
Honza se předkloní. „Kolik?“
Petr mlčí. Čeká. Každý, kdo je viděl, hádal jim okolo třiceti, ale potom, když se dozvěděli, že mezi nimi je desetiletý věkový rozdíl, byli v šoku. Nechápali to.
„Ježíši. Proč?“
Petr zvažuje, zda to říct nebo ne. „Chtěla děti, ale z nějakého důvodu nemohla nikoho najít. Možná ji přitahoval můj mozek, nikdy se to nedozvím, ale vybrala si mě a já neodmítl.“
„Obchod?“ navrhne nejistě. „Juliana?“
„Oba jsme to chtěli. Miluji děti, ale nikdy bych je nemohl mít. Možná ano, ale nechtělo se mi rozvádět. Leontýna věděla, že jsem gay.“
„A přesto ti to navrhla? Zešílela?“ vpadne mu do řeči.
Petr se zamračí. „Nebyla šílená. Byla právničkou.“
„To je stejný!“ Když vidí Petrův výraz, omluví se. „Promiň.“
Petr přikývne. „V třiceti osmi porodila Julianu. Potom zemřela na leukémii. Bojovala s ní celý tu dobu.“
Honza otevře pusu. „Omlouvám se.“
„V pořádku. Naučili jsme se bez ní žít. Já i Juli, i když nám chybí. Poslední tři měsíce jsem tušil, že to nezvládne a ona taky. To je celá historie.“
„Nikdy jsem nic podobného neslyšel.“
„A taky to neuslyší nikdo jiný.“
„Samozřejmě, za co mě máš? Neuvěřitelně. Takže jsi nikoho neměl.“
Petr pomalu se začervenáním přikývne. Honza si toho nevšimne.
„Kdybys to nebyl ty, nevěřil bych. Juliana to ví?“
„Co? O naší úmluvě? Ona je chtěné dítě. Milovali jsme ji oba, ještě když nebyla na světě. Všechno jsme podřídili jenom ji. Práci, bydlení, vše.“
„Aha. Leontýna musela být skvělá.“
„Byla. Chybí mi zvláště, když si nevím rady. Mluvili jsme o všem možném, ale každý den zjišťuji, že jsme na něco zapomněli. Je to náročné.“
„Mě povídej. Stačí mi, když mám Jitčiny děcka doma. Jsou jako uragán. Od jejich sporů utíkám. Ale mám je rád.“
Petr přikývne. „Já vím.“ Odmlčí se. Najednou neví, co má říct. Kdyby neměl rád děti, neuvažoval by o společném vztahu.
„Budeš se mnou chodit?“ Honza si při té otázce připadá pitomě.
Petr se podívá dolů, jako by zkoumal vzorek podlahy. „Ano.“ Zbláznil se. Co když Juliana řekne: Ne.
„Jupí! To se musí oslavit. Mně je dvacet sedm. Vypadám zachovale.“
Petr se rozesměje. Nejdřív to v něm pobublává, ale potom se směje naplno.
Honza ho šťastně pozoruje. Je nádherný.
Petr se utiší. „Jsi blázen.“
„Já to vím,“ uculí se. „Vím, že k sobě patříme od té doby, co jsi mi poslal tu sms s vanou.“
„S vanou?“
Honza se natáhne a zamává mobilem před kamerou. „Jo. Ty druhé sms od koho byly?“
Petr si přetře tvář. „Od Juliany,“ zamumlá.
„Od koho? Nerozuměl jsem.“
Petr se zaškaredí. „Od Juliany. Připadalo mi pitomé ti nic nepsat, ale neumím psát lichotky, tak jsem se poradil.“
„Od Juliany?“ Bože, on je opravdu nevinnej jak batole. Zacukají mu koutky úst a potom se pro změnu rozesměje on.
„Co je?“
„No ještě jsem nikdy nedostával sms od dětí, že je okouzlily moje oči, že mám pěkné vlasy a podobně. Je chytrá.“
„To je,“ řekne pyšně.
Honza mu pošle polibek. „Stačí mi napsat, co zrovna děláš.“
„Ale to je nezáživné!“ zaprotestuje. Připomene si jeho sms. Někdy byly až básnické.
„No s tou vanou to zas tak nezáživné nebylo. Byl jsem rozrajcovanej jako nějakej mladej zajíc a potom s tím jídlem taky. Jen nevím, proč mi vždy přicházejí v tak nevhodnou dobu. Nebo s tím prádlem.“
„Proto ty tanga?“ pochopí jeho balíček.
Honza se zakření. „Jo. Co kdyby sis na ně zvykl a potom si je jen jednou vzal? Jen pro moje oči a potěchu.“
Petr se ošije. „Jednou?“
Honza přikývne. „Jednou,“ potvrdí mu. A když jednou, bude i podruhé a on by chtěl vidět, jak ty šňůrky krásně leží mezi půlkami, otírají se o koule, svírají přirození… zasténá.
„Co je ti?“
Honza se usměje. „Jen jsem si představil, jak v tom jsi a vzrušil se. Stojí mi docela tvrdě. Chtělo by to roztomilou pomoc.“
„Můžeš dojet na pohotovost.“
„Jenže tam nebude tak krásný doktor, jakým bys byl ty. Nechceš si zahrát na doktora?“ navrhne lascívně.
„A co jako bych měl dělat?“ Petr se baví. On je opravdu šílený.
„Stačí sklopit kameru, sundat si ty hezké světlé tepláky a vytáhnout ho.“
Petr otevře ústa. „Ne.“
„Prosím, prosím nebo dostanu úžeh.“
„Úžeh?“ nechápe tomu.
„Jo všechno ve mně shoří, aniž by se to dostalo ven. No tak, nikdo to neuvidí. Jen já. Nikdo tu není, fakt. Jen se budu dívat. Prosím!“
„Ty ano,“ namítne Petr. Začíná si uvědomovat, že začíná o té šílenosti uvažovat. Dělat to přes kameru, to je fakt ponižující. To přece dělají jen ztroskotanci, kteří nikoho nemají. Přesně jako on.
„Já s tebou chodím.“
„Cože? Přes kameru?“
„Nebuď takový. Až přijedu, chtěl bych tě pozvat do restaurace. Chci si vážně pohovořit.“ Už poznal, že na něj platí vážný tón. Že není jako jiní, kteří jsou do větru. Potřebuje mít řád a pořádek, i když podle Jitky, potřebuje občas vysadit. To se bude řešit potom. Nejdřív chce ho vidět.
„Promiň. Půjdu rád.“ V hlavě si zapíše, že se musí optat Olgy, zda pohlídá Julianu. Sice je už velká, ale přece jenom bude radši, když někdo známý na ní dohlédne.
„To jsem rád. Tak co, pomůžeš mi? Prosím. Umřu, když se neudělám.“
„Proč se neuděláš sám? K tomu mě nepotřebuješ,“ namítne, ale popravdě ho to začíná vzrušovat.
„Nepotřebuji,“ přisvědčí. „Ale rád bych tě viděl a potřebuješ to ty!“ řekne důrazně a zřetelně.
Petr skoro se zadusí kouskem jablka. „Nic nepotřebuji.“ Honzův úsměv svědčí o tom, že si to nemyslí. Jednou snad se nic nestane, pomyslí si Petr a natáhne ruku. Odsune židli, skloní kameru. Připadá si trapně, když to dělá.
„Děkuji,“ slyší.
Na Honzu se nepodívá. Neví, proč si oddechne. Stáhne si kalhoty. Uvědomí si, že ho to kupodivu vzrušuje. Nerozumí tomu, protože sexu nikdy moc nevěnoval čas. Jistě občas zabloudil na stránky a má pár videokazet a časopisů s pěknými kluky. Ty měl už, když žil s Leontýnou. Jednou ho úplně dostala, když s ním šla do sexshopu a nakoupila mu tam různé věci. Byl rudější než peklo, ona chladná a klidná jako voda. Tehdy jenom pronesla. „Potřebuješ to.“ Nevěděl co na to říct a neví dodnes.
„Je nádhernej!“ uslyší ve sluchátkách. Opět si uvědomí, že měl strach, co řekne. „Je akorát.“
„Ehm,“ podívá se na napůl vzrušeného, popravdě zvadlého penisu. Neřekl bych.“
„Je. Podívej se na můj.“
Petr si připadá trapně. Okukovat cizí penisy po kameře. „Už jsem ho viděl.“ Přesto zjistí, že zírá na obrazovku, kde je vidět krásný dlouhý štíhlý úd s červenou vlhkou špičkou. Objeví se ruka, která se dotkne vršku. Najednou zjistí, že si ho přejíždí a on se poslušně vztyčuje.
„Ukaž!“
„Není tak hezký.“
„Blbost, vypadá skvostně.“ Hvizd. „Ten je velkej! Ježíši, to je nádhera!“ S očima doslova navrch sleduje Petrův penis a koule. Polkne, protože má z toho sucho v krku. Olízne si rty.
„Myslíš?“
„Stopro. Budeš muset být napoprvé opatrný.“ Při myšlence, že tohle bude mít v sobě, skoro vyvrcholí.
Petr zrudne. Opatrný. Penis se ještě víc napřímí pod myšlenkou, jak mu ho strká do dírky. „Zatraceně.“
„Co kleješ? Je opravdu krásnej. Ukaž ho z boku a co koule?“
Petr je mimo a natočí se. Podebere si koule.
„Pěkný těžký. Máš ho krásného. Já je nemám tak hezké.“ Nemůže uvěřit, že měl v kalhotách takový poklad. To je zázrak! Je šťastlivcem, protože právě vyhrál první cenu v loterii: Kdo ho má velkého.
Petr zaúpí. Nevěří tomu. Nevěří. Prostě tohle nemůže být skutečné. Oni tu porovnávají své penisy.
„Ale doufám, že ti bude vyhovovat,“ pokračuje Honza.
„Dost!“ zasípe. Ještě okamžik a nejspíš neví, co udělá.
„Je ti něco?“
Petr se nadechne. „Poslouchej se. Dva dospělí si tu porovnávají…“
„Klacky? Klády? Penisy? A co má být? Je to normální. Já to dělal už jako kluk. Ty ne?“
Petr oněmí.
„Když si vezmu, že ho budu mít v puse a v zadku, potom je určitě důležité, si je porovnat.“
On není normální. Nebo není normální on? Vždyť nikdy nikoho doopravdy neměl. Vyspat se a konec. Teď tady úplně normálně říká, že ho bude mít v zadku, v puse… Vzrušuje ho to.
Chvilku je ticho a jenom slyší oddechování.
„Ty nic neděláš.“ Najednou přijde postěžování.
Petr si uvědomí, že si ho jenom drží, zatímco poslouchá a pozoruje Honzu, jak masturbuje. Dva dospělí se ukájí u kamery a jsou si vzdálení dva tisíce kilometrů. Čert to vem. Přejíždí si ho, zatímco sleduje Honzovu ruku, která dělá totéž.
„Mám rád, když si s ním dlouho někdo hraje. Žádné rychlíky. Pěkně…“
„Zmlkni na pár minut!“ přikáže mu soustředěný Petr. Taky má to rád. Leontýna… Zbláznil se. Ucítí, že už bude. Vytáhne kapesník a zachytí do něj sperma. Úlevně se sesune do křesla.
„To taky nemám rád. Rád se dívám, jak to pěkně kolem stříká. Na tvář na tělo a hlavně za prdelku,“ řekne mazlivě.
Petr sleduje, že to myslí vážně a že je dost blízko kamery, protože najednou nic nevidí.
„Promiň, trochu toho vytrysklo na kameru. Hned to očistím.“
Petr vybuchne v smích. Přelomí se v pase a směje se jako blázen. Když ho začnou bolet lícní svaly, přestane a utře si slzy. „Jsi blázen. Jo už tě vidím.“
„A že to bylo hezké,“ uculí se samolibě Honza. „Samozřejmě bylo by to hezčí s tebou, ale člověk nemůže chtít vše. Dostal jsem žízeň. Chvilku počkej a nikam neutíkej!“
Kam asi? Do Paříže? Zjistí, že by to udělal rád. Bylo to moc pěkné. Takovou zvláštní masturbaci snad ještě nezažil. Bylo to úžasné.
„Už jsem zpět. Víš, konečně mám pocit, že jsme pár.“ Upije ze skleničky něco barveného. Možná džus nebo limonáda. Odloží ji. „Chtěl bych si to zopakovat.“
Petr váhá. Neví co říct.
Honza ho pozoruje. Usměje se. Stejně ho překecá k další akci. „Bylo to hezké. Co máš rád?“
„No mnoho věcí. Divadlo a…“
„Myslím v sexu.“
Petr zatne zuby. „Jenže já bych rád věděl, co máš rád. Nejen sex. To už vím.“
Honza na něj překvapeně zírá.
„Rád chodíš do kina nebo do divadla? Hraješ nějaké hry nebo ne? My s Julianou dámu a taky ji učím šachy. Má na to buňky. Taky jaké máš rád jídla. Něco mi už řekla Jitka.“
„Chápu, dost. Neuvažoval jsem o tom. Ještě se mě nikdy na to neptal.“
Teď je překvapený Petr. „Tím chceš říct, že nikdo…“
„Jo. Stačil nám sex.“
Petr zvážní. „Ale mně to nestačí. Opravdu… Tak jakou máš rád barvu? Moje oblíbená je modrá a zelená. Nemám moc rád fialovou a ostré barvy. Černou taky mám rád.“
Honza si ho prohlíží, jak vypočítavá. Je překvapený, ale tak nějak příjemně. Většinou všem stačil sex. Občas se optali, co má rád, ale tím to končilo.
„Narozeniny mám třetího srpna a Juliana druhého listopadu.“
„To si vše najednou nezapamatuji.“
Petr přikývne. „Já vím, ale nechci se bavit jen o sexu, i když to bylo příjemné.“
Honza se usměje. „Pro mě taky. Mám rád bílou a bledě modrou. Černou moc nemám rád, ale mám rád všechny odstíny žluté a hnědé.“ Je překvapený sám sebou. „Počkej, co to děláš?“
„Co by? Zapisuji si to. Mám v počítači takovou tabulku, do které si to zapisuji. Lidská hlava si nedokáže vše zapamatovat. Něco si pamatuji, ale ne vše,“ přizná nešťastně. „Hlavně, když jsem unavený a nechci zmeškat něco důležitého.“
Honza si uvědomí, že se nedokáže tomu smát. Spíš je mu tak zvláštně okolo srdce, že někdo tomu věnuje čas. „Hotovo. Máš tu svou složku.“
„Juliana má ji tam taky?“
„Má. Je tu i Leontýna, Olga a Jitka. Taky kolegové a kolegyně z práce.“
„Tomu se říká fobie.“
Petr se urazí. „No co je? Jenom vím, jak vadí lidem, když si druhý nepamatuje, kdy má svátek, narozeniny nebo mu koupí cigaretové zdobené pouzdro a on nekouří. Občas, ne vždy to zaktualizuji.“
„Výsledkem je?“
„Že budeš mít svátek dvacátého čtvrtého června a že budeš rád, když dostaneš něco ve zlaté nebo hnědé barvě. Možná nějaké tričko nebo řemínek s korálky na ruku. Rád je nosíš.“
Honza ho sleduje. Neskutečné. Má pravdu. To by mu přesně sedlo. On taky se dlouho rozmýšlí, co má koupit a rád kupuje dárky, ale tohle je až šílené a obdivuhodné. Je mu dobře. „Děkuji.“
Petr nakloní hlavu. Nechápe. „Za co?“
„Nic. Jenom tohle byl krásný večer. Nejhezčí.“
„Pro mě taky. Musím to říct Julianě. Nějak ji na to připravit.“
Honza rychle pochopí. „Proto jsi váhal.“
Petr přikývne. „Ano. Děti snadno přijímají změny, ale je to rok, co Leontýna umřela. Nevím, jak zareaguje.“
„A ty jsi připravený mít vztah?“
Petr se zavrtí rozpaky. „Nevím, ale chci to zkusit. Já - líbíš se mi od první chvíle, ale nejsem sám.“
„Rozumím. Jestli chceš, počkám.“
„Nevím. Co kdybychom to zatím nechali.“
Honza si ho prohlíží. Nikdy nic takového nemusel řešit. Občas zapomene, že není sám, že řeší to, co on nemusí, ale tím víc ho chce. Je úplně jiný, než si ze začátku myslel. Viděl jenom sex, tělo, ale možná by si měl najít někoho jiného, ale dneska když se udělal, toužil po něm. Zkusí to, protože s ním chce být.
„Nechceš s tím počkat, až přijedu?“
Petr zavrtí hlavou. „Ne. Promiň, ale nechci.“
„Chtěl bych dělat vše společně. Nemusíš na to být sám.“ Vjede si rukou do vlasů. Tohle není on. Řekl to? Řekl my? Neskutečné.
„Já vím, ale chci to tak. Děkuji moc. Budu muset spát. To ponocování není dobré, protože vypadám jak zombie. Za chvilku budou studenti spekulovat, co po nocích dělám.“
„To už je tolik?“
Petr zahlédne ruku s hodinkami.
„Zdržel jsem tě. Dobrou noc, ale stejně to bylo krásné. Chtěl bych, abys tu byl a já se k tobě mohl přitulit.“
Petr se na něj dívá. „Taky bych chtěl.“ Uvědomí si, že říká pravdu. Už nějakou dobu spí sám a uvědomuje si, že mu chybí někdo, s kým by si lehnul, někoho koho by objal, něco řekl i možná se pohádal.
„Dobrou noc, lásko.“
Petr si povzdechne. „Dobrou noc,“ zamumlá. Nemůže nějak říct - lásko. Má ho rád nebo jde mu jen o potřebný sex? Stáhne si sluchátka, vypne kameru a nakonec počítač. Sedí, když si uvědomí odhalené pohlaví. Natáhne si tepláky a opustí pokoj. V ložnici si lehne. Podívá se na budík. Pět minut po půlnoci. Má ještě tak sedm hodin spánku než začne obvyklý kolotoč povinností.
Lásko. Má tě rád. Má ho skutečně rád, miluje ho? Vyznat se v tom, protože on se tedy v tom nevyzná. Co je to - mít někoho rád? Jak se to projevuje? S Leontýnou to nemusel řešit. Měli dohodu a často ji říkal lásko. Miloval ji? Co je to vlastně?
Možná důvěra? Když se na něj díval a sám si to dělal, věřil mu. I to, že to nikomu neřekne.
Přetočí se a natřese polštář. Láska, sex. Sex je tak jednoduchý. Přitahuje ho, ale s city je to horší. Zamilovanost. Je zamilovaný? Jak se to pozná? Četl o tom, vidí, že se ostatní vodí za ruku, ale co je skutečnost? Chtěl by s ním strávit veškerý čas? Chtěl by ho mít v ložnici? Dělat mu snídani? Prát ponožky? A on? Byl by to taky ochotný dělat? Jak to vlastně je?
Zírá do stropu a zjišťuje, že neví. K tomu je tu Juliana. Co by asi řekla, kdyby si ho sem přivedl, kdyby je viděla líbat se?
A co teprve dovolené, společná jídla… „Dost!“ zachraptí. „Přestaň na to myslet.“
Ale nemůže. Nebylo by mu lépe, kdyby byl sám? Kdyby ano, neměl by tyhle problémy, na druhé straně by mu někdo chyběl, s kým by mohl být. Někdo s kým by si promluvil o problémech, poradil se i postěžoval. Ví, že by to bylo vzájemné. Tolik pro a proti, ale miluje ho skutečně?
Chce mít někoho jen proto, že je sám a chybí mu sex? Jestli ano, potom měl by s tím přestat. Ale Jitka a on tvrdí, že si přeje vážný vztah. Chce s ním být. Láska je zatraceně složitá, proč to nemůže být jednoduchý vzorec, který by šel vypočítat? Na konci jednoduchý výsledek, ne další neznámé.
Miluji ho? Proč to pořád na mě dotírá? „Miluji tě, Honzo,“ pokusí říct. Připadá si divně, skoro by řekl, že ta slova zní směšně. Možná je to proto, že to málokdy říká. Miluji ho? „Miluji, miluji…“
Líbí se mu. Jeho úsměv i optimismus a jeho šikovné ruce. Zasténá. Banality, které v životě nejsou důležité nebo ano? Podívá se na hodinky Půlnoc a patnáct minut. Vstane a jde pro prášek. Snad konečně usne, když ho zapije.
Píp.
Vezme mobil. Honza. Usměje se.
„Dobrou noc, slůňátko. Netrap se, vše se vyřeší. Miluji tě a děkuji, že tě smím poznat. H.“
„Doprdele! Já ho snad fakt miluji.“ Odloží mobil. Po chvilce se mu začnou klížit oči.
Malý poklad - 15.Tati, budeš se opět bavit s Honzou?
