Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 8. 2011

Malý poklad

 16.

Tati! Nákupy miluji!

Vezme do ruky kalendář. Je ve škole, vedro opět k padnutí. Za týden má Honza svátek. Včera mu zablikal v počítači prográmek a připomněl mu důležitou věc. Problém je, že bude muset jít ho shánět. Nejlépe možná to bude chtít zajít do nějakého obchodního centra, a pokud možno bez Juliany, protože tu když člověk pustí do obchodního centra, nechá tam víc peněz, než zamýšlel.

Zvedne mobil a najde Olžino číslo.

„Ahoj, Oli. Jak se daří?“

„Fajn představ si jdeme s Tomášem na plavečák. Mám strach, protože jsem v plavkách nebyla sto let a no nevypadám zrovna jako před dvaceti lety,“ postěžuje se mu, než stačí cokoliv říct.

„To nikdo. Ani Tomáš.“ Tak to padá. Bude muset Julianu vzít sebou. Nechat ji u Jitky nemá odvahu. I taky ty nedělní obědy…

„No jo, jenže pro tebe to neplatí. Máš skvělé geny. K tomu bych si měla asi vzít bikiny, že ano?“

„No, měla bys vzít.“ Vzpomene si na to, kolik jich měla Leontýna. Nejraději měl malé bílé nic. Vždy ho udivilo, kolik dala za plavky, kde látky bylo minimum. On měl jedny, tedy, dokud si to nevzala na starost Leontýna. Nechápe, proč lidé utratí tolik peněz jen, aby si to vzali jednu sezónu.

„Budu muset si jít nějaké koupit,“ hlesne, ale zavrhne, že by šli nakupovat v trojici.

„To zvládneš.“

„A vlastně proč voláš? Juli je spokojená. Něco si hraje s Bertou a Alici.“

„Ale už nic. Užij si to nakupování. Taky jdu,“ povzdechne s vidinou otravného chození po nákupech. Ještě dobře, že je to pod jednou střechou.

„Opravdu a kdy?“

„Dneska.“

„Oh,“ ihned se dovtípí, proč volal. „Bohužel…“

„Oli, jsem rád, že někoho máš. Nějak si na to nemohu zvyknout. Prostě nemohu se pořád na tebe spolehnout. A za chvilku tam budu. Nejspíš mě to bude něco stát,“ usměje se. To mu ani nevadí a možná mu Juli poradí, i když uvidí.

„Opravdu? Já to zruším.“

„Opovaž se. Vezmu ji k mekáčovi. To snad bude stačit.“

„To miluje,“ přitaká.

„Které dítě ne?“ zažertuje. „Užij si to.“

„Co vlastně chceš kupovat?“

„Honza bude mít svátek, tak mu chci něco pěkného koupit. Jenom nemám představu co, ale chtěl bych něco menšího, to víš, poštovné do ciziny není asi nejlevnější?“ Na konci zazní otázka, jako by se ptal.

„Nevím, nemám s tím zkušenosti a kolegyně, co tam pořád něco posílá je pryč na obědě. Mohu se ti optat, jestli chceš.“

„Ne, dobrý a musím jít. Za chvilku mi zvoní. Ahoj.“ Zaslechne ještě vzdálené ahoj. Poslední hodina. Geometrie. Má ji rád, ale v tomhle vedru by to bavilo jedině snad tučňáka. Vezme pomůcky a vyrazí. Nadává na to, že musí být v kvádru. Už přemýšlel, že zajde za ředitelkou, zda by mohli mít jen košili s krátkým rukávem a bez saka. Co by dal za sukni nebo šortky, které mají studenti. Jenže v šortkách by asi zrovna na stupínku nejlépe nevypadal. Ale představa je to úžasná. Mít volný pochyb, trochu méně hadrů na sobě.

Vejde dovnitř. Obvyklý halas zmizel. Studenti tupě civí před sebe, nanejvýš líně se dívají do mobilu. Někteří zvednou hlavy. Aktivita, kterou by měli překypovat je ta tam. Měl by je nějak probudit. Písemka to nebude, ale zkusí, zda přece jen někdo si nechce změnit známku na konci roku.  

„Dobrý den. Jestli chce ještě někdo změnit známku má možnost.“ Nic. Tak bude hodina geometrie. Má kliku, že až na pár jedinců už má to uzavřeno a letos ani nejede na žádný výlet a podobné akce. Taky se s ním už nepočítá. „Budeme mít geometrii.“

„Ach jo.“ Kdyby nebylo vedro, určitě by to řekli. On to řekne za ně. Po chvilce zjisti, že sám se dívá na nádherné počasí a chce být venku.

„Chodíš na nuda?“ vybaví se mu, když pozoruje jak laxně se snaží nakreslit pár čár do sešitu.

Kdysi tam byl ještě jako kluk, tedy s kluky se koupali na nahato, ale potom už ne. Co vyrostl  - jedině plavky. Nevzpomíná si, kdy měl opálený zadek, ale vypadá to, že Honza je na to běžně zvyklý. Mají tolik rozdílných zájmů. Může jim to fungovat? Někdy pochybuje, ale po nocích, když spolu mluví, zas si je jistý, že to půjde.

Bude rád, když konečně přijede. Bude to lepší, než tohle: Jednou nahoře, podruhé dole, ale odpadnou i to předvádění, po kterých se šíleně stydí. Podívá se do nic nevnímajících tváří studentů. Příště musí říct ředitelce, že poslední hodina matiky je naprosto zbytečná věc. Zarazí se. Nic neřekne. Nebude tady. Příští týden, přesně na Honzův svátek, jde se podívat do nové práce.

Od necudných myšlenek ho odpoutá shozená tužka, nejistý úsměv plavovlasé holky s piercingem. Otřesná věc. Tetování jistě, ale mít kus železa v puse, to je degradace lidského těla. Co z toho mají? Není to hezké, podle něj to překáží a ještě může vzniknout infekce. Jestli do toho co bude moci mluvit, Julianě to nepovolí. Tetování u Honzy je moc pěkné, líbí se mu. Je zvědavý, zda si nechá udělat další. Stejně nebude to už moc? A když ano, potom kde to bude?

Konec hodiny. Vítá to stejně jako studenti. Ti najednou nápadně ožijí, že je to až nehezké. Popravdě by neožila jedině mrtvola, ale on to na sobě nedává znát.

„Domácí úkoly budete mít na emailu.“ Oproti dřívějšku je to velká výhoda. I když podle něj je to úplně stejné jako dřív. Úkoly jsou, byly a budou. Ani to neprovází znechucené výkřiky. Všichni jsou pryč, až na něho. Kapitán opouští palubu jako poslední, což je on. Zabalí učebnice a jde chodbami do kabinetu.

„Pane, profesore?“

„Ano, pane Kubante?“ Zastaví se a čeká. Na chodbě nikdo nikde, ale vsadí se, že někdo vždy číhá za rohem.

„Mohl bych si to ještě zlepšit?“

„Máte trojku, že?“

„Ano. Šlo by to ještě vylepšit? Prosím.“

Petr to zvažuje. Je to třetí ročník, závěr roku, ale má tam čistou trojku. Ale je tu poslední rok, taky by nerad byl za úplného nelidu. V prvním pololetí měl lepší známky, potom se pohoršil. Je pravdou, že mu bude kazit průměr. Je to jediná špatná známka mezi ostatními.

Jirka s napětím očekává verdikt.

„V pátek, ale za celé pololetí,“ vyřkne nemilosrdný soud. Chce se zlepšit o jeden stupeň, ať dře.

„Dobře, pane profesore. Děkuji.“ Odběhne a jeho nechá stát uprostřed chodby. Snad nejsem nelida, pomyslí si. Občas, no každý rok, každé pololetí se objeví zoufalec, který by chtěl vylepšit si známku o jeden stupeň. S Darinou se dohodli na tomto systému. Vyzkoušení za celý půlrok. Jestli to zvládne a on by řekl, že ano, potom je jasné, že celý půlrok se flákal. Může očekávat domluvu, aby v příštím roce to nehodil za hlavu. Taky je čekají nové maturity, ale on už u toho nebude. Postupuje, tedy doufá, že bude pracovat na vysoké. Moc se těší a zároveň bojí, ale ten známý ho ujišťuje, že to zvládne, přestože to místo dostal za zhoršených podmínek.

„Jdeš domu?“ dohoní u dveří zpocenou Darina. I on cítí, že pod paží má Máchovo jezero, přestože si bere nějaký super deodorant, který ale zřejmě funguje jen v reklamě.

„Jo. Je konec, je volněji, ale ještě celé to uzavřít,“ řekne znechuceně.

„Taky jeden zoufalec na půlroční přezkoušení?“ ušklíbne se.

„Dva. Nejraději bych jim to omlátila o hlavu. Jdu, čau.“

„Ahoj.“ Sesune se do křesla, zvedne ruku. Flek o velikosti Bajkalu. Zase aby ji vyhodil. Naštěstí aspoň rychle schnou. Dnes si naplánoval žádné sešity, nic takového. Bude se odpočívat. Zabalí si věci a zavře kabinet. Škola je ponořená do nezvyklého ticha. Přejede mu mráz po zádech. Takhle to začíná v horroru. Horror je už to vedro, ale stejně se otočí. Nikdo tam není. Žádná motorová pila, žádná sekera, žádný student. Rychle spěchá do auta. Sundá z předního skla protisluneční fólii a zapne klimatizaci. Ovane ho horký vzduch, až ucukne. Za chvilku už je chladněji.

Dojede do školy, kde ho už vyhlíží Juliana. Nasouká se do auta.

„Pozdravuje tě teta Olga a vyřizuje, že je ji to líto. Co je ji líto, tati?“ zapne si pás. Na sobě žluté tričko, sukni a sandály. Minimum oblečení. Závidí.

„Pojedeme nakupovat.“

„Aha a já měla zůstat s tetou Olgou. Zase jsi mě nechtěl vzít sebou. Šla kupovat plavky biki něco,“ dořekne.

„Bikiny. To jsou dvoudílné plavky.“

„Jako ty moje?“ optá se zvědavě. „Ty červené?“

„Ano. Přesně tak.“

„Ona žádné nemá? Proč je nemá? Každý je má nebo ne?“

„Zřejmě ne.“

„A co jdeme nakupovat?“ ptá se zvědavě dál.

Petr se mrkne do zrcátka. Na rozdíl od něj je ustrojená adekvátně. Vypadá jako malá princezna, usoudí s povzdechem opět. „Honza má svátek, takže mu jdeme koupit dárek.“

„Dobře a potom do mekáče, ano,“ poručí si, jako by tam nikdy nebyla a byl to do ní oběť, že jede nakupovat.

„Rozkaz.“

„Tati, mohla bych dostat sluneční brýle?“

„Brýle?“

„Jako Maruška a Lýdie,“ upřesní.

Petr zaváhá. Snad na malé děti něco takového dělají. „Jestli nějaké uvidíme, koupíme, ano.“ On sám nosí sluneční dioptrické, tak proč ne? Zaparkuji do podzemní garáže. Obchody a klimatizace – jedno peklo, druhé ráj. Bezradně stojí a dívá se na krámy. Co by to mělo být? Vůbec neví, kam má nejdřív zajít. Mít aspoň představu, co má koupit. Ale možná něco malého, zlatého nebo v žlutavých odstínech.

„Tati, jdeme ne?“ Vezme ho za ruku a nedočkavě ho táhne k hračkám.

„Juli, Honza si už asi nehraje,“ napomene ji. „Jdeme mu kupovat dárek,“ připomene ji. Nejspíš ji to zopakuje ještě třikrát.

„Aha,“ rychle ji to dojde, že prokoukl její strategii. Minou zlatnictví. Něco zlatého? Ale celý řetízek na ruku, to je drahé a k svátku -  to chce spíš něco malého. Obchodů je tu dost, zato nápadů málo, když pozoruje přívěsky na ruku z různých kovů a kamínků. Ty nejsou zas tak drahé, ale ne. Něco obyčejnějšího nebo spíš zajímavějšího. Juliana okouzleně zírá na výlohu. Bude po matce. Ta taky nedokázala odolat kouzlu třpytivých cetek. Až bude větší, dostane její šperkovnici, ale zatím by mohl nosit možná řetízek. Ne, zamítne. Později. Na to je ještě malá.

Bižuterie? Dámská, ale snad…

„Přejete si? Mohu vám s něčím pomoci?“ optá se štíhlá černovlasá vysoká prodavačka v krátkých šatech, kde látkou určitě šetřili, ale cenou ne.

„No, víte, hledám něco pro muže. Nějaký náramek nebo něco takového.“ V duchu se usměje nad její rozpačitým výrazem.

„S tím vám asi moc nepomohu,“ řekne statečně. Petr jí připíše v duchu bod.

„Nevím, co mu koupit. Má rád odstíny žluté a taky něco malého. Rád nosí náramky. Juliano, na nic nesahej. Nechci mu kupovat jako tradičně nějakou knihu, nebo podobně,“ krapet zalže, aby si nemyslela bůhví co.

Prodavačka si ho udiveně prohlíží.

„Opravdu nevím, jak mohu pomoci, ale víte co? V druhém patře otevřeli zajímavý butik s dřevěnými ozdobami, taky se nosí, látky z Asie, prostě takový exotický obchůdek. Když už nevím co, zajdu tam a vždy něco vyberu.“

„Děkuji moc. Určitě tam zajdu. Juli, co to máš?“

„Tati, mohla bych dostat tyhle sponky? Víš, tady bych si to sepla a vypadala bych krásně!“ Petr se podívá na dva třpytivé modré motýlky. Zatímco Juliana mu ukazuje, jak to myslí.

„Ty slečně budou ohromně slušet. Chcete si je zkusit?“

„Mohla bych?“

Prodavačka je sundá a obě jdou k zrcadlu.

A co jako já?! Zařve v duchu Petr, ale jde za nimi. Platit to budu já! „Vypadají moc pěkně,“ přitakávají.

 „Jdou perfektně, že?“

„Určitě. A pokud si je koupíte, druhé jsou k tomu zdarma. Je akce víte.“

Tak se mohu rozloučit s první stovkou. Doufá, že víc nestojí.

„Tati, koupíš mi je, prosím,“ dodá rychle Juliana. „Tamty se mi rozbily.“

„Tak si vyber ty druhé.“ Juliana si přidřepne a najednou ukáže prstem.

„Ty s kytičkou. Podívej, jsou modré.“ Prodavačka sundá druhé sponky. „Tyhle?“ Zkušeně se už optá dospělého.

„Dobře. Kartou.“ Sto dvacet. Omyji mě někdy! Takové nic a tolik peněz. Za chvilku se rozbijí. Jestli vydrží dva dny, bude to úspěch. Prodavačka to vloží do sáčku, který podá Julianě. Vyjde ven. Informace za sto dvacet korun, přemýšlí. Je to drahé?

„Bude to krásný. Tati, myslíš, že bys mi to mohl založit hned teď?“ podá mu sáček uprostřed obchodního domu.

„Dobře, ale musíme dojít k nějakému zrcadlu, aby ses dobře viděla.“ Juliana přikývne. Zatočí do prvního obchodu, který tam je. Neomylně zamíří k velkému zrcadlu. Postaví se před něj se sáčkem v ruce. Petr se rozhlédne kolem sebe a potom vytáhne sponky.

„Potřebujete něco?“

Zatraceně, copak vypadám bezmocně? Až něco budu chtít, optám se! „Omlouváme se, ale chci dcerce připnout sponky. Nebude vám to vadit?“

„Kdepak,“ ujistí ho a poodejde, ale Petr cítí její pohled na sobě. Důra, to si snad myslí, že ji tady něco šlohne? Připne jí sponku. Juliana se otočí. Potom políbí Petra na tvář.

„Díky.“

„Tak jdeme koupit ten dárek.“

„A potom do mekáče,“ připomene mu další výdaj.

„Určitě.“ Vyjedou do druhého patra a on prochází kolem obchodů, když ho zastaví dva usměvaví hezcí mladíci s letáčky v ruce.

„Prosím, letáček. Nově otevřený butik Men´s secret. Sleva až čtyřicet procent s tímto kuponem. Navštivte ho.“ Vrazí mu letáček do ruky.

„Já nepotř…“ zarazí se a podívá se na kupón pozorně. Platnost pouze dva dny. Mohl by, když už bude mít přítele, si koupit něco hezkého.

„Tati, je ti něco?“

„Ne.“ Schová ho do peněženky. Cestou minou butik s mužem v boxerkách jako plakát. Za výlohou je na figurínách spodní prádlo a pyžamo. Pozorně se podívá. Ceny nejsou zrovna malé, ale jsou to pěkné věci. Zamračí se.

„Prosím, pojďte dál,“ zve ho ochotný další mladík. „Co je tajemstvím pro ženy, pro nás je taky. Secret men´s vás zve na otevírací akci. Máte kupón?“

„Mám,“ přitaká, ale mrkne se dolů na dcerku. Juliana upřeně hledí dovnitř.

„Rozumím, potom přijďte zítra. Vsadím se, že vaše žena bude nadšená, až ji ukážete některý z našich modelů.“

„Děkuji, přijdu,“ rozhodne se rychle.

„Juli, jdeme.“

„Tedy tati, tamty by ti určitě slušely.“ Petr zasténá, protože tuší další vývin. „Tati, nepůjdeme dovnitř?“ Ani se nehne, fascinována neznámým světem.

„Jindy.“

„Ale měl by sis taky něco koupit. Já jsem dostala sponky,“ pochlubí se a ukazuje na světlé vlasy. Prodavač se usmívá.

„Jsou krásné. Můžete jít dovnitř. Jestli chcete, pohlídám ji vám.“

Petr se podívá dovnitř. Moc lidi tam není. „Tak dobře.“ Nebude muset sem jet zítra. „Juli, chovej se slušně, ano.“

„Tati, za co mě máš?“ odpoví dospěle. „Co ti koupíme? Už vím. Pyžamo. Potřebuješ nějaké nové. To poslední sis zašíval.“ Ignoruje slovo hlídání

Petr cítí jak před tím mladíkem v černém tričku a džínech rudne. Neomylně jde k stojanům s pyžamy. Chvilku je zkoumá. Prodavač neodolá a jde taky za nimi.

„Tohle!“

Oba se podívají, co vybrala. Petr jej stáhne ze stojanu. Tohle? Volné tričko se šortkami v tmavozelené barvě. Sáhne na materiál. Měkoučký.

„Teď v létě je velmi oblíbený,“ zamumlá mladík s pohledem na holčičku. Petr uvažuje z praktického hlediska. Stejně spí v tričku a starých trenkách. Jenže tohle je sexy na rozdíl od sepraných trenek. Podívá se na cenu. I ta ujde po slevě čtyřiceti procent.

„Tati, vzala bych si i tohle.“ Ukáže na zlatavé pyžamo ze saténu vhodné na zimu.

„To bude stačit. Mohu si je vyzkoušet?“

„Jistě.“ ukáže ke kabinkám. „Tak slečno, necháme tatínka si to vyzkoušet.“

„Jistěže. Jsem dospělá. Moc se mi tu líbí.“

„A ty bys takové nechtěla?“ popíchne ji.

„Ne, já mám s koníky. Možná to modré by bylo hezčí?“ Zaměří svou pozornost na druhý stojan. „Co myslíte?“

„Můžete to tatínkovi donést taky?“ ukáže na o hodně upnutější tričko s boxerkami v tmavé barvě. „Takové taťka rád nosí,“ práskne klidně.

Prodavač se podiví jejímu přehledu. Juliana se na něj netrpělivě podívá. Prodavač vybere Petrovu velikost.

„Pane, vaše dcerka vám ještě posílá tohle.“ Závěs se rozhrne a on jedním pohledem ocení Petrovo tělo.

„Tohle?“

„Ano.“ Pyžamo zmizí, závěs se zatáhne. Podívá se vedle sebe na malou holčičku.

„Tatínek je hezkej,“ prohlásí pyšně Juliana.

Jo to je. Když tady vidí ty pupkaté páprdy, co se snaží narvat do dvou čísel menších, tak je mu špatně.

Závěs se poodhrne a oni nakouknou. Prodavač sklouzne k boxerkám. Já chci taky! Málem zařve, když to vidí.  

„Co myslíš?“

„Super. Jsi sexy.“

„Kde jsi tohle vzala? Aha, už vím.“ Jak jednou se něco naučí, už to používá.

„Kde?“ optá se prodavač mimoděk. Ta dvojka je mimo jeho chápání. Je fakt, že ho chlapi naprosto nezajímají, ale asi u něho vznikla deformace, že má rád slušně vypracovaná mužská těla.

„V družině. Povídala to Lýdiina maminka jiné paní, kterou neznám. Obě se velmi culily,“ prohlásí neurčitým způsobem, ale v hlase je slyšet pýcha.

Prodavač se usměje, když Petr vyjde z kabinky. Měl by říct Julianě, že před cizími lidmi se nic takového nevykládá, ale to by ji mohl zakázat mluvit. Děti člověk prostě neudrží.

„Tak které? Musím říct, že padnou vám dokonale.“

„Tati, sluší ti. Vezmi si oboje.“

Petr se podívá na Julianu a její tvářičku. Co má dělat? Je pravdou, že mu pyžama kupovala Leontýna, ale to je už taky dávno. „Vezmu oboje,“ rozhodne se v okamžiku.

„Skvělé.“ Vezme mu je z ruky a nese k pokladně. Sečte a potom se otočí dozadu, ale nejdřív se podívá na Petrovu postavu. „Tohle je pozornost butiku Men´s secret. Přijďte opět.“

Petr se raději nedívá, co tam přidal, vytáhne kartu a zaplatí. Převezme tašku se zřetelným logem, kterou si ihned přivlastní Juliana. Pyšně ji nese. Minou další butiky, když je do nosu praští cizokrajná vůně.

„Tati, nebude to ono, ten obchod, o kterém mluvila ta paní?“

„Nejspíš ano. Tak půjdeme hledat. Pomůžeš mi?“

„Jasně.“ Vejdou do obchodu, kde je obklopí spousta lidi a vtíravá vůně, občas až nesnesitelná. Petr neví, kam se dřív podívat. Nakonec vyrazí k prvnímu regálu se svíčkami.

„Tati, košíček.“ Juliana s tou velkou taškou mu podává košík.

„Děkuji, zlatíčko. Líbí se ti něco?“

„Mně jo, ale nevím, zda Honzovi.“

Petr se na ní pyšně podívá. Je rád, že myslí na to, co by se druhému líbilo.

„Něco kupovat chlapovi je těžké,“ pronese nahlas. Okolí ztichne a on na sobě cítí spoustu pohledů. Raději se neptá, kde zas tohle slyšela.

„Nemusí být,“ namítne klidně.

„Ano?“

Petrovi se orosí čelo, protože to vypadá, že mu nevěří. „Když máš nějaký koníček, potom je to lehké. Jako když má rád knihy.“

Juliana chvilku přemýšlí. „A Honza má nějaký koníček?“

„Ano má.“ Sex! To tu neřekne. „Má, ale protože to posíláme do zahraničí, musí to být něco malého.“

„Proč?“

„Protože poštovné je drahé.“ Zájem přítomných dam opadá a Petr si úlevně oddechne.

„Aha a proč je drahé?“

„Protože je to daleko, víš broučku.“

„Hodně daleko?“

Proč se zrovna teď musí ptát? „Už jsem ti to říkal. Pojď, něco vybereme.“  Juliana ztichne a jde mezi regály. Potom se zastaví a zírá na poličku s figurkami.

„Tati!“ zakřičí přes celý obchod. „Je to malé! A pěkné!“

 Petr se zaúpěním se k ní otočí. Co zas objevila? Přijde k ní a podívá se, co drží v ruce. V tvářích pociťuje horkost. Něco takového by měli zakázat prodávat na veřejnosti. Bude z toho muset nějak vybruslit. „Ano malé to je, ale těžké.“ Vezme ji z ruky pár v poloze, ani neví jaké a postaví nazpět. Gymnastiku nevede. Doufá, že i Honza ne. „Vybereme něco jiného.“

„Tak dobře.“ Jde k další věci.

„Je to na infarkt, že?“

Petr se otočí k plnoštíhlé usměvavé ženě. „To ano.“

„Děti jsou strašně bezprostřední.“

Petr se zamračí. A to si myslel, že mluví o souložící figurce. „Omlouvám se, ale musím jít pátrat po dárku,“ vymluví se a jde pryč. Něco ho na té ženě popudilo. Prohlíží si ozdoby, vyřezávané slony, zvířátka, kočky i dřevěné náhrdelníky. Látky, šátky i oděvy, ale pořád nic nemůže přijít. Jde k vitrínám. Snad tam něco uvidí. Hlavou zavadí o zvonkohru, mine lapače snů, svíčky nechá být. Nakonec šťastně dorazí k vitrínám.

„Tati?“

„Copak?“

„A co tohle?“ Ukazuje prstem na řetízek s přívěskem. Petr se podívá pozorně. Není to zlaté, ale… usměje se. Slon. To by mohlo být ono, pokud to není drahé. Uvidí. Jde k pokladně.

„Prosím vás, rád bych se podíval na jeden náramek, šlo by to?“

„Jistěže. Mattie, pojď sem, je tu zákazník!“ závěs se pohne, korálky se rozezní.

„Ano?“

„Tady.“ Jde k vitríně, kde dřepí Juliana a prohlíží si věci. Mattie vytáhne klíček, aby otevřela vitrínu. Juliana se uhne.

„Tenhle?“

„Ne ten s tím slonem, ano pro štěstí. Kolik stojí?“

„Tři sta padesát. Stříbro je v akci.“ Ukáže na velkou ceduli. Petr se zamyslí. Je to víc, než chtěl původně utratit, ale strašně se mu líbí a ty jeho sms se slůňátkem. Snad neudělá chybu.

„Tak co?“

„Vezmu si ho.“ Podává kartu. Dnes utratil víc, než chtěl, ale na sebe, kromě obleku si už dlouho nic nekoupil. Juli má pravdu, když tvrdila, že si zašíval pyžamo, ale má je rád. Ale kdyby začal mít něco s Honzou, nemůže mít to staré. To by se styděl. Zaplatí. Dnes utratil dost, zachmuřeně přemýšlí, ale všechno jsou to užitečné dárky, snaží se přesvědčit.

Juliana vedle něj mává velkou taškou a zvědavě se rozhlíží kolem. „Tati, jdeme do mekáče. Slíbil jsi mi to.“

„Dobře.“ Jdou do třetího patra, kde jsou restaurace, kavárny i čajovna. Najdou mekáč. Postaví do fronty a studují, co tam mají. On už ví. Dá si kávu a k tomu si dá crispy mac wrap a pro Julianu happy meal. Objedná a jdou si sednout ke stolu. Petr je spokojený, protože má dárek.

„Tati, co budeme dělat teď?“

„Půjdeme poslat dárek a potom domů. Jsem unavený.“

Juliana přikývne. Rozbalí si dárek z meníčka. Vykoukne kus sýra s Tomem a Jerrym. „Ten ještě nemám,“ prohlásí spokojeně. Petr se usmívá. Stejně skončí v krabici, jako další hračky z mekáče.

„Dojedeno?“

„Ano.“ Petr odnese tácy a chce vzít tašku.

„Já sama,“ prohlásí urputně a přitiskne si ji k tělu. Petr nechápe, ale nechá ji být. Sjedou do garáže, když si uvědomí, že pošta je někde v přízemí. Jde ji vyhledat. Trochu se bojí, že bude narvaná k prasknutí, ale je tam kupodivu klid. Koupí protinárazovou obálku. Z peněženky vytáhne adresu, kterou mu na Honzu na začátku poslal. Je rád, že ji má. Pečlivě ji za nakukování Juliany opíše. Ještě raději podací lístek, co kdyby se to někde ztratilo.

„Tati, a blahopřání?“

„Ou.“ Ztuhne. Bude muset zas po obchodech. Rozhlédne, zda není nějaký poblíž. V tom uvidí vystavené pohledy. Jde k okénku a požádá o jeden pohled.

„Tati, tenhle!“ ukáže na kopretiny. Zaváhá. Nejsou růže vhodnější? „Je hezčí. Tuhle.“ Juliana vezme pohled.

„Tři koruny.“ Petr zaplatí. Prohlíží si ji. No není špatná, ale… čert to vem. Rychle načmárá text a přisune ji k Julianě. Ta se pečlivě podepíše. Podá, zaplatí a odcházejí. Tak má to z krku. Celé to nakupování ho vyčerpalo a večer má se připojit. Dnes to vynechá a půjde spát. Za pár dní bude konec školního roku, kde by nerad vypadal jako zombie.

 

Doma jde udělat večeři. Rozhodne se pro chleba ve vajíčku, což mají často, protože je to rychle dobré, levné taky, ale hlavně nenáročné a on zapomněl koupit čerstvé pečivo. Nakrájí k tomu rajčata. Nechá tiše puštěné rádio. Rozklepne dva vajíčka.

„Tati, co je to?“

„Copak, broučku?“ otočí se a třetí vajíčko se rozprskne o zem. Juliana zmateně hledí na černé lesklé tanga. Petr si vzpomene na slova prodavače: Malá pozornost podniku Men´s secret.

 

Malý poklad - 17. Tati, je konec školního roku!