Shounen - ai povídky

Malý poklad

 17.

Tati, je konec školního roku

Konec školního roku, pomyslí si Darin i Petr zároveň. Oba na sobě mají své nejlepší oblečení. V deskách jsou vysvědčení. Oba sedí, čekají. Mají ještě čas, než předstoupí před studenty, kterým rozdají vysvědčení.  Před sebou hrnek kávy na povzbuzení.

„Zas další rok pryč,“ řekne zamyšleně Darin, „a já tady budu mít nakvartýrovaného někoho jiného.“

„Budeme se vidět, ne?“ odpoví Petr. Je rád, že má novou práci, že mu to vyšlo. I když ho zprostili obvinění, přece jenom někteří si myslí, že to byl zas nějaký omyl. Billy mu potvrdil, že všechno je OK. Doufá, že je zavřou, až zčernají, ale s tím příliš nepočítá. „Přijdeš zítra?“

„Určitě,“ ujistí ho spěšně Darina. „Ale že se loučíš ve velkém stylu. Dělat gril párty. To tu ještě nebylo.“

Petr zrudne. K tomu ho přemluvila Jitka, když se jí ptal, kde by se mohl rozloučit s kolegy. Ihned zamítla všechny restaurace a přemluvila ho ke grilovací párty u sebe na zahradě. Děcka s Julianou, že prej šoupne k známým a oni budou mít spoustu volného prostoru. Upozornila ho i na velký bazén, který se modře leskne a láká ke koupání. K tomu neměl odvahu. Odkašle si. „To mě přemluvila Jitka.“

„Jitka?“

„Honzova sestra. Mají velký bazén.“

„Bazén?“

„Jo,“ souká ze sebe. Dívá se spíš na hrnek s kávou než na Darinu.

Darina zvažuje. „Hele, mohli bychom ho použít? Tedy pokud to paní domácí nebude vadit. Přišli bychom dřív. Bože, grilovací párty s bazénem. To je jako ve filmu.“

„Jestli budeš chtít, můžeš. Ostatní…“

Darina se rozesměje. „Já jim to řeknu,“ ujistí ho. Poklepe na hodinky. „Jdeme. Těším se. Jako vždy mám šutr v žaludku.“

Petr se pousměje. „Já taky. Přitom to děláme snad od pravěku.“ Oba vyjdou z kabinetu a jdou ke svým třídám. Petr si při pohledu na studenty slabě povzdechne. Vidí je naposled. Prohlíží si načančané dívky a kluky. Určitě to není kvůli němu, ale spíš je k tomu donutili rodiče, nebo snad, že je konec roku?

„Milý studenti, je konec školního roku. Pro některé to byl rok úspěšný, pro některé horší. Jste ve třetím ročníku gymnázia a příští rok se pro vás ledacos změní. Půjdete ke státním maturitám. Doufám, že uspějete, jelikož jako váš třídní učitel končím.“

Údiv. Všichni si začínají šeptat.

„Pane profesore, to nás dostane někdo jiný?“

A je po jeho krásném proslovu, ale je to jenom dobře. Stejně si u toho připadá divně. „Nejspíš ano. Ještě jsem kolegu neviděl nebo to bude někdo jiný.“

„A kam půjdete?“

„Učit na matematicko fyzikální fakultě.“

„Ty vole!“ někdo vyjekne. Petr se usměje. „Takže, abychom to rychle skončili, rozdáme vysvědčení, ať můžete být aspoň jednou brzy doma. Andrea Brzánová.“

Ta se vytasí s kytkou, kterou schovávala pod lavici. Podá mu ji, on jí stiskne ruku, předá vysvědčení.

„Příští rok zapracujte na historii, jinak máte to dobrý.“

„Děkuji.“ S očima na vysvědčení se usadí do lavice.

„Tak co?“ Ozve se šepot nejbližších studentů.

„David Bykan.“

David se zvedne z poslední lavice, v ruce bonboniéru. „Zlepšit.“ Ve všem už nedodá. Je chytrý, ale lajdák. Tu maturu nejspíš udělá, ale taky záleží, jak maturity budou vypadat.

„Tereza Zimová.“ Poslední jméno, poslední vysvědčení a jeho úloha třídního učitele končí.

„Výborně. Jen tak dál.“

„Děkuji.“ Odejde do lavice s rozzářeným obličejem.

„Ještě pět minut. Můžeme si říct, co budete dělat o prázdninách?“ Vždy se ptá. Někdy dostane odpověď někdy ne.

„Jedeme na chalupu. Jedu do Řecka. Zůstávám doma. Pane profesore, přijdete na maturitní?“ Petr otočí hlavu k Jitce Slámové. Ten dotaz ho trochu zaskočí.

„Pokud dostanu pozvání, určitě přijdu.“ Zvonek. Poslední v tomto roce, poslední v téhle škole. Říká všem: Jsou prázdniny, utíkejte honem! Dva měsíce prázdnin. Lenošení u vody, na pláži. Žádná škola, žádné učení, až na pár fanatiků. Někteří budou dřít na brigádách. A on to udělá stejně.

„Můžete jít. Přeji hezké prázdniny.“

„Děkujeme. Vám taky, pane profesore.“ Osamí. Posadí se do křesla, dívá se na třídu. Poslední den. Je mu tak divně kolem srdce, protože už se tu neposadí, nestoupne k tabuli. Přejede pohledem stůl. Ještě pár dní a bude mít skutečně prázdniny. V pondělí sem přijede zabalit věci. Mnoho jich není, ale učebnice, knihy, drobnosti. Budou tady ještě ekonomky a zástupce, aby připravili školu na přezimování. Taky se budou vyměňovat okna. Bylo na čase. V zimě je tu dost chladno.

„Petře, nejdeš? Vzpomínáš?“ Dovnitř vejde Julie.

„Trochu ano. Přece jenom jsem tu strávil hodně let a tuhle třídu jsem nedovedl k maturitám. Poprvé, ale už se ptali, zda přijdu na maturiťák.“

„To je skvěle, ne? Chtěla jsem se optat, no Darina povídala, že na párty bude bazén. Mohu si přinést plavky?“

„Samozřejmě.“ Julie, je nejmladší z učitelů, takže určitě toho využije a on bude rád.

„Paráda.“

Zvedne se, posbírá čokoládu - zásoby na dva měsíce, květiny - jen na týden.  Doma bude provoněno.

„Tak zítra?“ řekne s úsměvem. „Těším se moc.“

„Já taky.“ Otevře dveře a zapluje dovnitř. Kytky, opět čokoláda.

„Taky, taky?“

„Taky, taky!“ řekne se smíchem, když dává květiny do připraveného kbelíku. V druhém má kytky Darina. „Letos jich je opravdu hodně, co myslíš?“

„To máš pravdu. I když bych řekla, že je letos více čokolády. Zase přiberu, ale děcka i manžel budou nadšení. Tobě asi vystačí podstatně déle ne? Nesla Juliana květiny?“

„Jistě. Koupil jsem ji tři gerbery. Nesla je jako něco posvátného. To víš její první školní rok je ukončen. Potom půjdeme do mekáče.“

„Kam jinam, že?“

Petr ztichne. „I když co kdybych ji vzal do normální restaurace? Mekáč je tak obyčejný.“

„Můžeš to zkusit. Přece jenom je trochu jiná.“

„Jiná? Jak to myslíš?“

Darina zčervená. „Tím jen chci říct, že je vyspělejší.“

„Aha. No někdy se chová otřesně. Víš, co udělala posledně? Prohlásila na celý obchod, že se chlapům kupuje špatně dárky.“

„Tys kupoval dárek? Komu? Promiň.“

„Honzovi,“ stočí zrak.

„Ten kadeřník. Ty, Petře, chceš s ním chodit?“ optá se váhávě.

Petr pokrčí rameny. „Sám nevím. Půjdeme. Mám ho rád, ale jsme příliš rozdílní. Jiné koníčky, jiné zázemí, jinak…“

„Nevíš, že se protiklady přitahuji? Zkus to. Vždycky mu můžeš dát kopačky.“ Vezme z kbelíku květiny, které zabalí do kusu papíru. To stejné udělá i s Petrovými. Petr zatím dá čokoládu do tašky. Vyrazí spolu ven.

„Slyšela jsi, že příští rok tu budou zkušebně zavedeny počítače na každou hodinu?“

„Jo, ale ředitelka to drží pod pokličkou. Určitě se to dozvíme na poslední chvílí a budeme muset přizpůsobit výuku. I tak někdy se mi zdá, že ty předpisy a… matura.“

„Jo,“ oba se na sebe podívají. Nejsou tím nijak nadšení.

„Tobě se to vyhne.“

„Pravda, opomínám.“ Dojdou na parkoviště. „Tak zítra!“

„Jasně.“ V kufrech skončí dárky od studentů, na zadních sedadlech květiny.

„Pane profesore!“ Petr se udiveně otočí k studentům, kteří k němu běží. „To jsme rádi, že jsme vás stihli. Chtěli bychom se rozloučit. Netušili jsme, že odcházíte. Nic jiného neměli.“ Podají mu velkou bílou kudrnatou ovci a přáníčko s kytkou. „Za nás všechny,“ usměje se Jitka.

„Děkuji. Já… Je krásná. Všem vyřiďte, že moc děkuji.“

„Mějte se a krásné prázdniny a přijďte na ten maturiťák. Určitě.“ Zamávají a odběhnou.

„Ta je krásná! Určitě ji koupili v tom hračkářství, co ho nově otevřeli. Ty jsi jim to neřekl? Proč? Musel to být docela slušný šok.“

Petr zavrtí hlavou. „Ne. Nechtěl jsem, ale nejspíš si ji dám pod hlavu.“ Stiskne ji, když se ozve. „Beee.“ Oba se rozesmějí. Petr ji dá dovnitř. Podívá se na školu, potom na Darinu. Vyjedou. Petr jede pro Julianu do družiny. Je zvědavý, jak dopadne.

„Juli?“ zvolá o půlhodiny později.

„Tati! Mám jedničky!“ Mává mu před očima vysvědčením.

„Ukaž? To je krása.“ Políbí ji na čelo. Je už skoro dospělá, když se k němu přitiskne a prohlížejí si vysvědčení. „Jsi moc šikovná. Kytička se líbila?“

„Ano. Moc.“

„Ahoj, Petře.“

„Olgo. Sluší ti to. Tak ti odvedu tuhle cácorku.“

„Jasně. Nemohla se dočkat, až ti ukáže vysvědčení. Už je poslední.“ Usmívá se. Petr si pomyslí, že určitě začala cvičit. Nebo je to láskou.

„Já vím, ale znáš to sama.“

„Jo. Hezké prázdniny.“

„Nechceš zítra přijit s Tomášem na gril párty? Můžeš si vzít nové plavky. Je to u Jitky,“ navrhne. Neví, proč to neudělal dřív.

„Mohu? Nemáme žádné plány. K tomu je opravdu velký chic.“

„Tak je rozhodnuto,“ usměje se.

„Tati, co je párty?“ optá se zvědavě Juliana. V ruce úporně drží svoje první vysvědčení.

„Párty je slavnost. Něco podobného, jako když jsme byli u tety Jitky, ale pro dospělé.“

„Aha. To se tam bude pít,“ řekne zkušeně.

„Jenom maličko, ale pro děti bude jiný program, proto jestli chceš, můžeš být s nimi.“ Popravdě by byl raději.

„Dobře.“

Petr se usměje. „Co bys řekla, kdybychom šli do restaurace, když máš tak dobré známky.“

„Do mekáče, ne?“ ptá se udiveně.

„Myslel jsem, když je ta výjimečná událost.“ Nechce se mu do mekáče. Nevadí mu, ale rád by se v klidu usadil v příjemném prostředí. Už dlouho nikde nebyl. Naposled - pravda s Olgou. Od té doby nikde. Mohli by s Juli probrat prázdniny, i když zní to divně.

„Tak jo, ale vezmu si velký zákusek.“

„Největší jaký tam budou mít.“ Bude ji jako vždy špatně nebo ho nesní.

Juliana v tmavomodrých nadýchaných šatech se posadí dozadu. V ruce stále drží vysvědčení. Petr ji na tváři pozná, že je strašně spokojená a on taky. Řídí s klidem a přehledem. Největší nával prázdninových odjezdů z města ještě nenastal. Večer se připojí s Honzou. Těší se, že ho uvidí, i když jak se zná, opět ho něčím popudí.

„Tady.“

Juliana obhlédne starší budovu. „Nic moc.“ Petr ji vezme za ruku a vede do restaurace. Projdou ji a vyjdou zadem. „Jej tady je to hezké a podívej se kočička. Myslíš, že si ji mohu pohladit?“

„Stůl pro dva?“

„Ano, prosím.“ Posadí se do velkých ratanových křesel. Juliana se spokojeně rozvalí a zítra na květiny, výzdobu. Odněkud se tiše line příjemná hudba.

„Jídelní lístek. Pro slečnu, pro vás. Něco k pití?“

„Co bys chtěla k pití?“ pobídne Julianu Petr.

„Kolu, prosím.“

„Neperlivou vodu a nealkoholické pivo.“ Za chvilku servírka přinese skleničky. Tiše odejde a nechá je vybrat jídlo. Petr se napije a potom studuje jídelní lístek. Určitě si dá ty kuřecí prsíčka plněné wasabi pastou. Má rád trochu ostřejší jídlo. Zvědavě se mrkne na Julianu. Je nějak potichu.

„Hodně věci neznám. Mohu si dát to kuře s broskví? Není to divné jídlo?“

„Můžeš to zkusit, když nebude ti to chutnat, najíš se v mekáči. Souhlasíš?“ Možná ustupuje, ale je konec roku.

Juliana zaklapne lístek. „Ano.“

„Vybráno?“ Servírka se podívá na Petra.

„Kuřecí prsíčka nadívaná Wasabi pastou.“

„A já si dám kuře s broskví a k tomu hranolky a ještě jednu kolu, prosím.“ Petr se nadme pýchou, jak to hezky řekla.

„Ano. Hned to bude.“ Vezme jídelní lístky.

„Jaká jsem byla?“

„Skvělá,“ řekne. „Co bys chtěla dělat o prázdninách?“

„Pojedeme za dědou a babičkou a taky na chalupu.“ Petr si uvědomí, že nepočítá s Honzou. Dnes se ho musí optat, co bude dělat, ale nejspíš zůstane ve městě.

„Co bys řekla, kdyby tam s námi pár dní strávil Honza?“

„Proč ne?“ pokrčí lhostejně rameny a natáhne se pro kolu. „Tati, mohu dostat nějaké zvířátko?“ Upře na něj oči.

Petr si málem, že nepovzdechne. Nechce se starat o zvíře, i když je má rád. „Musela by ses o něj starat.“

„Budu. Určitě,“ slibuje horlivě.

„Nevím, zjistím o tom něco víc, dobře.“

„Dobře. Tati, netrvá to tu nějak dlouho?“ optá se.

Petr si pomyslí, že v mekáči je to opravdu rychlejší. „To proto, že ti to teprve vaří, víš. Abys to měla čerstvé. Ale pokud ti to nebude chutnat, půjdeme někam jinam. Chtěla bys jet do ciziny?“

„To jako k moři?“ vykulí oči. „Jako Maruška a Petr a Lýdie?“

„Asi tak nějak.“

Juliana přemýšlí. „Tak jo. Já si na to první moc nepamatuji.“

„Já vím.“ Zarazí se, když si uvědomí, že nepočítá s Petrem. Je mu divně. Takhle to nejde. Je už dlouho sám. Jedině s kým počítá, je Juliana. Bude se muset naučit, že je tu někdo třetí. Možná bude. Sám se v tom nevyzná. Taky by to měl říct Julianě, že chce s ním chodit, ale nemá páru jak. „Tati je ti něco?“ Uslyší starostivý hlas. „Je to kvůli moři?“

„Kdepak, jen jsem se zamyslel.“

„Aha, ale už je konec školního roku.“

Petr si povzdechne. Hned jeho starosti spojila se školou. „To není tím. Líbí se mi Honza.“ To je tedy oznámení o chození, pomyslí si zoufale.

„Mně se taky líbí,“ přitaká vesele. „Je moc hodný a umí krásně stříhat a je hezkej.“

Tohle nebude snadné. Proč mu to nemůže ulehčit?

„A posílá mi krásné sms a pohledy. Teta Jitka je taky moc hodná. Ráda k ní jezdím a umí moc dobře vařit.“

„Chtěl bych s ním, víš…“

„Prsíčka s broskví a hranolky.“

„Jej, to je hzeké! Tati, mohu to sníst?“ Ukáže na mrkvičku svinutou do spirály.

„Můžeš.“

Juliana popadne mrkev a už se jí láduje.

„Plněná prsíčka.“

„Ještě jedno?“ optá se na nealkoholické pivo.

„Děkuji.“ Počká, až odejde. Musí říct Julianě o Honzovi a sobě. Jenže jak? Nechce, aby je tajně přistihla. „Juli, napadlo mě, co kdyby k nám Honza častěji zašel?“ optá se opatrně.

„Tati, to je dobré. Klidně. Můžeš to uvařit doma?“

To nebude jednoduché. „Chodím s ním.“

Juliana, která právě krájí broskev, se zarazí. Odloží příbor. „Chodit?“

„Ano. Mám ho velmi rád, ale…“

Juli ho zarazí. „Dobře. Maminka to říkala.“ Vezme vidličku. „Honza je hodný. Má milý úsměv. Taky si se mnou hraje.“

„Maminka ti něco povídala?“ Leontýna ji něco řekla?

„Ano.“ Svírá příbor. „Když byla moc nemocná, říkala mi, že si přivedeš strýčka. Řekla jsem mamince, že ne, ale ona mi řekla, že… nechci to. Je to nedobré.“

Petr si povzdechne. „Měl jsem tvoji maminku moc rád. Byl to nejlepší člověk, jakého jsem poznal.“

„Opravdu?“

„Ano. Nikdo se jí nevyrovná.“ To je pravda. Byla skvělá a jeho učinila šťastným.

„Ani Honza ne?“

„Ne.“

„Tak jo. Budete se pusinkovat a spát spolu?“ objasňuje si to chození. Moc se jí to nezdá, ale to přece dospělí dělají. Aspoň ji to říkali takhle kamarádky. Moc tomu nevěřila, ale viděla to u tety Jitky.

Petr se málem zalkne. Ježíš, odkud tohle má? „Asi ano.“

„To je dobře. Já jsem to viděla u tety Jitky. Pusinkovala se,“ řekne zkušeně. „To se dělá, když se dva mají rádi, víš.“

Petr zavře oči. Bude si muset na to zvyknout, nebo předčasně zešediví.  Jen doufá, že neviděla něco víc. To by ho omývali. „A viděla jsi ještě něco?“ Lepší se připravit, než potom být překvapený.

Juliana svraští obočí a vezme si hranolku. „Jo sahal ji na zadek, líbilo se jí to a potom ji říkal, že je moc krásná kočička, ale tati, teta Jitka není kočka. Proč ji to říkal?“

„To je jen oslovení. Jako ti říkám broučku.“ Sahaní na zadek? Je pravdou, že by rád sáhnul na Honzův. Když ho vystrkuje na něj přes kameru, tak je úplně mimo. Už aby tady byl. I když má pochybnosti, věří, že v posteli jim to bude klapat. Když ji klape to před monitorem…

„To je hezké. Musí ji mít rád. Myslíš, že někdo mě bude mít taky rád?“

Tak to nemyslí asi mě, pomyslí si s úsměvem. „Určitě. Já tebe mám taky rád.“

„Aha, ale na zadek mi nesahej. Nelíbí se mi to.“

Petr se rozhlédne. Sláva, nikdo v dosahu, nebo by si ještě myslel, že je pedofil. Policajti by měli radost. Tentokrát by mu ani Billy nepomohl. „To dělají jenom dospělí.“

„Aha, tak to jo. Je to dobré,“ vrátí se k jídlu. „Hranolky jsou lepší než v mekáči,“ odsoudí šmahem jindy svoje oblíbené hranolky. „Ale ty je děláš nejlepší.“

„Děkuji.“ Aspoň něco.

„Tati, co je to zelené? Vypadá jako špenát, ale není tak zelený.“

„To je wasabi pasta a je strašně pálivá. Chceš ochutnat?“

„Ano.“

Petr jí vezme vidličku a jen do omáčky smočí zuby. Podá ji a čeká. Je rád, že ochutná všechno. Však mu to dalo práce, než ji to naučil.

„Brr, to je ostré.“ Napije se hodně koly. „Tati, ještě.“ Podá mu vidličku. Petr se usměje. Vidličkou nabere trochu více wasabi omáčky a podá ji. „To stačí. Je to dobré, ale moje je lepší.“ Petr je rád, že je spokojená. Potom jen tak chvilku sedí a on poslouchá, jaké to bylo ve škole. V duši se mu ulevilo, že Juliana ví o Honzovi i chození, ale popravdě pochybuje, že ví, co tím myslí skutečně. Pusinkování a spaní. I když dnešní děti jsou daleko chytřejší, než bejvávali oni. Ví toho hodně.

„Příští týden se vrací Honza, co kdybychom mu vyjeli naproti na letiště?“

„Na letiště? A uvidím letadla?“ Roztáhne ruce do stran a napodobí letadlo.

„Uvidíš.“

„Moc se mi to líbí. Viděla jsem to v televizi. Jsou tak ohromné, že samy vzlétnou. Já vím fyzika, ale nevysvětluj mi to.“

„Nebudu.“

„Tati, učitelka by s tebou chtěla mluvit.“

„Opravdu?“ Vzpomíná, zda od ní viděl nějaký email.

Juliana mrzutě přikývne. „Nevím, co ti chce. Dělá mi to starost. A povídala, že ji zlobí email.“

„Kdy ti to řekla?“ optá se zvědavě.

„Minulý čtvrtek. Objednám si zákusek,“ dodá dostatečně silně, aby na sebe upozornila.

„Budete chtít zákusek?“ optá se s úsměvem servírka, která ji zaslechla. Petr už chce Julianě vyčinit, ale v přítomnosti někoho jiného ne. Určitě to udělal naschvál.

„Ano. Máte něco?“

„Hned donesu lístek.“ Za chvilku přinese velké barevné desky.

„To je něco. Tady to. Čokoládový sen,“ přelouská.

„A vám, pane?“

„Stačí káva s kopečkem šlehačky. Děkuji.“

„Juliano, proč jsi mi to neřekla dřív? Zlobím se.“

Zkroušená Juliana pod stolem kývá nohama. „Já to tušila, že se zlobíš, ale byla jsem hodná. Nic jsem neudělala, opravdu. Měl jsi tolik práce.“

„Jsi důležitější než nějaká práce. Co když to bylo něco vážného?“ vytáhne mobil a vytočí číslo učitelky Borovské. Juliana ho po očku sleduje.

„Dobrý den, u telefonu Petr Komárek. Omlouvám se, že jsem nepřišel osobně.“

Na druhém konci se Kateřina Borovská udiveně podívá na telefon. „V pořádku, myslela jsem, že budete mít hodně starosti se známkami. Přece jenom je to trochu jiné než na prvním stupni. Jen jsem uvažovala, zda nechcete dát Julianu pryč ze třídy.“

„Proč? Je něco v nepořádku?“

Kateřina váhá. Posadí se. „Jak to říct. Je na ostatní příliš vyspělá. Všechno umí a ráda poučuje. Ze začátku to nebylo tak vidět, ale teď už ano. Tím myslím možná nějakou speciální školu pro nadané. Některé věci se učí rychleji. Taky zná věci už ze čtvrté třídy. Chápu, že je to složité, ale narušuje mi to výklad ve třídě.“

„Nevím proč. Zůstane tam, kde je. Ostatní ji brzy doženou. Nechci ji vozit několik kilometrů do nějaké speciální školy. Nerozumí si snad s dětmi?“ On byl stejný. Příliš rychle chápal, ale dělá si svoje věci svým tempem. Juliana se to naučí taky. Nechce, aby byla v nějaké speciální škole. Na to má dost času a ty rozdíly se čím dál víc stírají. Na vysoké už skoro žádné nejsou. Taky chce, aby byla mezi normálními dětmi.

„Nemá, já se omlouvám, jen mě napadlo, že by někde mohla být spokojenější. Zadávám ji složitější úkoly, ale jinak je opravdu bezproblémová.“  

„Rád bych, aby tam zůstala, šlo by to?“ Musí udělat nějaký kompromis.

Chvilku je ticho. „Jistě. Udělám, co je v mých silách. Popravdě je radost učit takové dítě, i když je to složitější, ale pokud by se vyskytly nějaké problémy, potom se to bude muset asi řešit. Hlavně, kdyby nedávala najevo svoji vědomostní převahu. Některé děti to mohou špatně snášet, jestli mi rozumíte.“

„Děkuji a omlouvám se, že ruším v tak nevhodnou dobu.“

„V pořádku. Jsem ráda, že jsem s vámi mohla mluvit, i když bych raději to probrala ve škole. Nashledanou.“

„Nashledanou.“

„Co chtěla?“

„Káva pro vás, Čokoládový sen pro slečnu. Dovolíte.“ Škrtnutí zápalkou a nad snem se objeví malý vodopád jiskřiček.

Petr se usmívá nad rozzářenou Julianinou tváří. Budou si muset promluvit. Moc pěkné.

 „Jen ji vytáhnu.“ Vezme trubičku, z které tryskal ohňostroj. Juliana zaboří lžičku do zákusku.

„To je výborné. Mňam. Tati, půjdeme sem ještě jednou, ano. Co ti paní učitelka chtěla?“

„Jen se mnou mluvit o tom, že jsi chytřejší než ostatní děti a taky toho využíváš.“

 Juliana pohasne. „Když oni jsou tak… hloupí.“ Ví, že ji vyčiní.

Petr si povzdechne. Jak ji má vysvětlit, že má lepší genetické dispozice. Stejně si myslí, že bude lepší, ale to se pozná časem. „Nejsou. Jsou jenom pomalejší. Až budeš starší, kolem tebe budou stejně chytré děti. Je nehezké se vytahovat. Máš poradit, ale nedávat převahu. Víš, že ti to maminka říkala.“

„No jo, ale…“

„Juliano, jsi moc chytrá a hezká. Rád bych, abys zůstala na normální škole. Nebo chtěla bys chodit někam jinam? Jsou školy tedy třídy, kde je málo žáků, mají zvláštní učivo pro chytré děti.“

„Ne, to nechci. Chci být s ostatními. Já se zlepším. Nebudu muset odejít, že ne.“ V očích jí prokmitne strach.

„Ne. Domluvil jsem se paní učitelkou.“

„Je moc milá. Když jsem rychle hotová, dá mi ještě něco navíc. Vždy mě pohladí. Mám ji ráda.“

Petr se usměje. Zvládne to. On, když byl na škole, ještě speciální třídy nebyly. I teď jich není moc, ale existuji. Byl docela rozjizvený, nudil se, protože měl vše rychle hotovo. Seděl vzadu a učitelka to tehdy vyřešila tak, že když zadala úkoly a viděla, že je má hotové, dovolila mu číst. Rychle získal přezdívku učitelskej mazánek. On byl rád. Moc kamarádů neměl. Proto je rád, když je Jitka zve k sobě domů, kde jsou děti.

„Zaplatíme.“ Po cestě domu, uvažuje co s dnešním dnem. Mohl by konečně zlikvidovat tu horu prádla, která se mu tam nakupila.

„Zajdu do knihovny,“ prohodí Juliana najednou.

„Dobře.“ Je to blízko, tak snad se nic nestane. „Víš, co půjdeme tam spolu. Taky si půjčím knihy. Člověk celý rok nemá čas.“ Hlavně na beletrii nemá čas.

„Juj super!“

Dojedou domu, Petr schová čokoládu, co dostal, ovečku zabaví Juliana do postýlky a květiny rozmístí po celém bytě. Nakonec dá prát bílé prádlo. Převlečou se do pohodlných šatů, vezmou knihy a jdou do knihovny. Celou cestu poslouchá Julianino štěbetání. Opustí ji v dětském oddělení, kde už ji dobře znají. Ještě uvidí, jak si sedne na koberec s nějakou tlustou knihou. On jde do oddělení beletrie. Půjčí si pár detektivek a jednu červenou knihovnu. Možná tam vyčte návod na dokonalý život, pousměje se tomu. Na obálce je sexy muž s neméně krásnou ženou v historických kostýmech. Jednou si něco podobného půjčil od Leontýny. Nechápal, co se svým břitkým mozkem hledá u tak levné knihovny. Kupodivu ho to zaujalo. Od té doby si občas nějakou její knihu půjčil. Když byla nemocná, nosil jí je do nemocnice. Všechny se šťastným koncem. Někdy mu žertovně říkala, můj hrdino. Nebyl žádným. Nedokázal ji zachránit. Život není jako v červené knihovně, to ne, ale čte se to dobře. Najít svoji druhou dokonalou polovinu je snad snem každého člověka. Sejde do druhého patra do odborné literatury. Zamíří k regálům o matematice a fyzice.

Když má vše půjčené, dokonce jednu našel odbornou přeloženou publikaci známého britského fyzika a Smrt v podání černé díry. Mohlo by to být zajímavé. Jde pro Julianu. Najde ji, jak se baví s knihovnicí.

„Tati, mám to.“ Petr se podívá na čtyři slušně tlusté knihy. Zaujme ho, že dvě jsou docela odborné a historie. V duchu se zazubí. Zajímalo by ho, zda bude tíhnout k matematické sféře nebo filozofické. Čemu asi dá přednost? Škoda, že se to Leontýna už nedozví.

„Tak si je vezmi. Děkuji, že jste ji pohlídala.“

„Byla jako myška,“ ujistí ho kypřejší knihovnice. Juliana vezme knihy a už jde dolu.

„Nashledanou, Juli. Přijď opět.“

Ta se vrátí a rozloučí se. Dojdou domu a Juliana ihned skončí s knihou na pohovce. Petr zatím vytáhne prádlo a dá prát barevné věci. Pověsí. Měl by něco udělat k jídlu. Uvědomí si, že jeho povinnosti ještě neskončily.

„Tati, mohu dnes být déle vzhůru?“

„Můžeš.“ Juliana zavýskne a opět se vrátí ke knize. Petr ji donese pití a něco na zub.

„Díky,“ zabručí nezřetelně, úplně ponořená do knihy. Petr jde do kuchyně, kde udělá pečené kuře. To má ráda a on taky.

Petr nakonec odnese Julianu do postele. Přikryje ji pokrývkou se žlutými hvězdičkami. Chvilku se dívá, jak spí. Leontýna dovedla se takhle dívat celé minuty. Zvlášť poté, co se dozvěděla, že bude muset podstoupit chemoterapii. Nechával ji. Zhasne lampičku. Už psal Honzovi, že se připojí později. Tiše zavře dveře, aby ji nerušil. Protře si oči. Měl by ještě sundat prádlo, ale nakonec to nechá být. Otevře spíš počítač, na tácek si postaví vychlazené pivo. Čeká, až naběhne program. Mimoděk si vzpomene na svůj dárek. Dostal ho už? Doufal, že dostane přesně na svátek, ale někde se to zpozdilo.

„Slyšíš mě?“

„Slyším a vidím. Zdá se, že u vás je stejné vedro jako u nás.“

„Děkuji za dárek. Podívej se.“

Petr uvidí na ruce náramek.

„Mám rád slony a stříbro taky. Je kouzelný. Dnes mi ho pochválily i dvě zákaznice. Unavený?“

„Trochu ano. Juliana má jedničky, já dostal bílou ovečku, kterou zabavila Juli. Čokoládu jsem schoval, protože je ji na dva měsíce. No a byt voní květinami, že větrám. Co u tebe nového?“ Sedí, dívá se do tváře. Čím dál víc je pro něj bližší a bližší.

„Všechno při starém. Jenom nakupují ze spropitného dárečky. Chtěl jsem se optat, zda bys mi přišel naproti na letišti. Rád bych tě viděl.“ S napětím očekává odpověď.

„Jistě, už jsem o tom mluvil s Julianou. Je spíš nadšená, že uvidí letadla než tebe.“

„Jaké to zklamání. Už jsi ji to řekl?“

Petr přisvědčí. Vypadá opět úžasně. Prostě ho vzrušuje. Nedávno četl článek, že přes čtvrt milionu lidi denně provozuje kyber sex. „Nic proti tomu nemá, ale ptám se, jak dalece to chápe.“

„Děti jsou chytré. Díky. Myslíš, že se jí bude líbit Eiffelovka v skleněné kouli?“

Petr se usměje. „Určitě. Já se chtěl zeptat, zda bys s námi nechtěl jet na chalupu.“

Honza údivem otevře pusu. Oni na chalupě, u něj. Nějak nepomyslel na společnou dovolenou. Neví co říct.

„Ale chápu, pokud nebudeš moci.“

Honza si přejede jemně zarostlou bradu. „Já ti nevím, jaké to bude. První týden asi dost hekticky. Uvidím co a jak, ale určitě to beru všemi deseti. Ale víkendy budu moci na sto procent.“

„To jsem rád. Prázdniny trávíme hlavně u rodičů a na chalupě. Přemýšlel jsem o moři, ale ještě uvidíme. Příští rok už chci Julianu poslat na tábor. Letos jsem to díky tomu rozruchu nějak nestihl, ale možná zkusím ještě něco objednat. Věk už na to má.“

„Rád bych jel s vámi, ale letos to myslím nevyjde.“ V srdci ho hřeje, že s ním počítal na dovolenou. Jeho samotného to nějak minulo. Zapomněl, že mají dva měsíce prázdnin.  „Ale měli byste jet. Julianě to prospěje.“

„Právě na to jsem taky myslel. Uvidím, snad najdu nějaký levný last minute do Itálie nebo Španělska. Byli jsme u moře jen jednou, ale to byla malá. Moc si toho nepamatuje.“

„To chápu. Co jsi celý den dělal?“ optá se. Stal se to jakýsi jejich stálý rituál. Oba si vyprávějí, co dělali za celý den.

„Ráno jsem rozdal vysvědčení. Nakázal jsem jim pilně učit a pozvali mě na svůj maturiťák. Jsem zvědavý, jak dopadnou. Je to zajímavé dovést třídu od prvního ročníku, k poslednímu a vidět kam odcházejí. Je to takové nostalgické. S některými se těžko loučíš, některé bys poslal …“

„Do prdele.“

„Nebuď sprostý, ale jo. Dostal jsem květiny, čokoládu, tu hlavně od kluků. Potom jsem vyzvedl Julianu ze školy. Přemluvil jsem ji, abychom šli do restaurace U věže. Není tam věž, ale je to jedno. Je tam letní zahrádka a dobře vaří. Rád bych si tam s tebou někdy vyšel, pokud by Jitka pohlídala Juli.“

„Bude v sedmém nebi,“ ujistí ho. „A já, že budu s tebou!“ ujišťuje ho horlivě.

„Tak jo. Potom jsme přišli domu. Dál jsem prát, potom budu žehlit,“ zkřiví tvář. „Potom jsme šli do knihovny. Půjčil jsem si zajímavou knihu o černých dírách.“ Usměje, kdy ž vidí jeho tvář. Samozřejmě, tohle mu nic neříká. „Juliana zas historickou. Jsem zvědavý, které předměty u ní vyhrajou. Zda matematické nebo filozofické. I když možná oboje. Ono se to nezdá, ale mají hodně společného. A co ty?“

„Klasika. Ráno snídaně v kavárně, potom stříhání. Na oběd jsem si zašel s kolegou do výborné restaurace. Mají tam skvělé připravené mořské ryby. Rád bych tě tam někdy vzal. Potom opět u křesla. Bolí mě nohy. Večer jsem se šel projít k Seině, koupil Julianě kouli s věží a celou dobu se těšil na tebe. Vypadáš krásně.“

„Opět?“ Ale vždy to tak je. Sotva má pocit, že řekl vše, co se událo, už sklouzává k sexu. Někdy ho opravdu zajímá, jak ten jejich společný život bude fungovat. Netouží potom, aby to byla jedna velká válka.

„Promiň, co je špatného na tom, když svému příteli řeknu, že je krásnej? Myslím, že nic. Vadí ti to?“ ptá se zvědavě. Líbí se mu, protože na sobě nic nemá a on vidí se vlnit svaly.

Vadí mi to? „Ne. Jen uvažuji, jak si to vše představuješ?“

Honza se zarazí. „Ehm no budeme spolu chodit.“

Petr přikývne. „Ale jak?“

„No budeme chodit spolu a milovat.“

„Co kromě toho?“

„Zatraceně, musíš mít vše nalinkováno?“

Petr se zamračí. „Nevím, proč tady křičíš. Prostě nemám představu.“

„Já to taky nevím, chápeš?!“ ujedou mu nervy. Napije se studeného vína. „Nevím to - no! Chápeš? Jediné čemu rozumím je sex. Nikdy jsem s nikým na dlouho nebydlel a ne s dítětem.“

Petr si konečně uvědomí, že nejistotu schovává za sex.

„Taky mi žehlí sestra a chodím, kam chci. Nevím, jak to bude fungovat, ale chci to zkusit, chápeš? Moje vaření je takové, že dám něco do mikrovlnky a žehlím jedině, když už to jinak nejde.“

Petr se usměje. Je rád. „Hele, podívej se.“ Postaví se, stáhne si šortky.

Honza vyvalí oči. „To… to jsou…“ nemá slov, protože to je něco úžasného.

„Prodavač mi je přibalil jako dárek. Líbí se? Musím říct, jsou zatraceně nepohodlné.“

„Jsou nádherné. Bože ten zadek, ty koule… sotva se tam vešly. Vsadím se, že trochu se hýbneš a vypadnou. Satén? Stojí mi jako v životě ne. Pohlaď se,“ zaprosí. Petr sklouzne rukou a prsty si přejede po mužství.

„Víš, že jsem četl, že spousta lidi provozuje kyber sex…“

„Mlč. Ještě jednou. Otoč se. Ten je velký. Budeš mě muset pořádně namazat, aby se tam vešel. Nádhera.“

„Jsi perverzní.“

„To je fuk. Tak rychle jsem ještě nebyl. Stáhni si je. Počkej, nejdřív si prsty zahákni za šňůrky. Tak dej si je dolů. Pomalu. Přesně. Tlačí tě?“

„Škrtí.“

„Úžasné. Tak teď si stáhni, ne otoč se. Ach jo, ty šňůrky. Tak hezky si je stáhni, předkloň se. Vidím tě. Zatraceně, já to chci.“

„Vždyť přijedeš příští týden.“

„Pravda. Teď se otoč předkem a pomalu si je sundej. Ty koule, ten klacek, stojí ti tvrdě. Kolik měří?“

„Nebudu si brát pravítko a měřit si ho,“ odmítne to.

„Ale no tak,“ zaprosí s očima přilepenýma na obrazovce a s rukou v klíně.

„Zapomeň na to.“

„Tak fajn, změřím ti ho potom sám. Udělej se, tak abych hezky viděl. Víš, že ho mám opět tvrdej? Podívej se.“ Vstane a ukáže mu ho. Oba se na sebe dívají a přejíždějí si ho.

„Těším se, až ho budu mít v puse. Ani ho tam celého nedám. Pečlivě ho olížu. Mít ho tak tady a teď. Stříkám. Zatraceně, opět kamera!“ slyší hlas, rozesměje se, ale udělá se taky. Utře se a okolí. Posadí se. Nohou odsune tanga. Účel splnily. Vsadí se, že mu přiveze celé balení. Zamrká, když uvidí jeho oko.

„Krajkové, síťované, nevykroutíš se z toho.“

„Říkám něco?“ vezme mu z plachet vítr.

Oko zmizí a on ho vidí celého. „Miluji tě, nevadí ti to? Chci to zkusit. Nic nevím, ale zvládneme to, ne?“ usměje se. Opravdu s ním sex bude nádherný. S tím zbytkem si neví rady, ale s pomocí Jitky to zvládne. Musí. Ostatní zvládli to taky, ne? Miluje ho čím dál víc. Už se těší, až ho uvidí na letišti. Zdali bude stejně krásně vonět, jako tehdy poprvé v kadeřnictví? Určitě ano. Dotkne se rtů a pošle mu polibek.

Dvakrát za sebou. Stejně ho změří. Zamilovaně si ho prohlíží. „Zítra se loučíš?“

„Jo. Nic veselého to nebude.“

„Tak na to bych se nevsadil.“ Potutelně se usměje. „Povyprávíš mi to, ano.“

„Potom co se uděláme nebo předtím?“ navrhne odvážně. Trochu mu to drhne, ale nechce zůstat pozadu.

„Předtím a potom. To nevíš, že jsem nevyčerpatelnej?“ chlubí se. Oba se rozesmějí. Petr se dívá na svůj protějšek. Možná, možná, když se smějí, jim to bude klapat. S Leontýnou se to taky naučil. Chtěl by ho políbit. Prý se všechno pozná polibkem. Kdo ví?

Malý poklad - 18. Tati, Honza přijede!