Malý poklad
18.
Tati, Honza přijede!
Petr douklidí kuchyň. Konečně je spokojený, protože včera uklízel jako ďábel. Od téhle chvíle by měl mít čisto, když už nebudou sami dva, ale přibude Honza. Potom se uvidí. Je mu jasné, že nebude vždy uklizeno, když tady bude. Tedy pokud se jim dvěma podaří jejich životy skloubit. Možná nad tím přemýšlí příliš a měl by to prostě nechat na osudu. S Leontýnou to bylo taky tak a teď má Julianu. Nikdy se mu nesnilo, že by měl vlastní dítě.
„Tati, už pojedeme? Nestihneme to.“
„Dobře. Sluší mi to?“
Juliana si ho kriticky prohlédne. Skočí mu do náruče. „Moc,“ špitne mu do ucha a usměje se. „Tati, proč pro Honzu jedeme? Já bych raději byla u bazénu.“
„Já vím, ale přijede po tak dlouhé době domů a nikoho tam nebude mít, tak mu pomůžeme s kufry.“ Chce ho taky vidět, přivítat. Ještě včera se na skok připojili, ale bylo to takové chaotické. Pořád někam odbíhal, něco skládal, balil a říkal věci, kterým nerozuměl. Ale pochopil a říkali si to už předem, zda by pro něj nepřijel. Souhlasil.
„Tak dobře.“
„Taky tam nechci být příliš brzy, protože parkovné je tam šílené.“
„Šílené?“ nechápe Juliana. Oblékla se do modrých šortek a růžové halenky s volánky. Na nohou už má bílé sandálky.
Petr přikývne. Jak to dělá, že jí to tak sluší? Tohle musí být ženský instinkt. I když některé ženy vypadají jak ze škarpy anebo maringotky. Má to po jeho ženě - po něm určitě ne. „Drahé. Stojí to hodně peněz, víš?“
„Tati, mohu si vzít batoh?“ Vymaní se mu z náruče, a aniž čeká na odpověď, doběhne pro modrý plyšový batoh.
„Samozřejmě.“ Potřebuje ostříhat nebo ji nechat vlasy raději dlouhé? „Chceš si nechat dlouhé vlasy nebo krátké?“
Juliana zavrtí hlavou. „Krátké. Chci, aby mě ostříhal Honza. A chci vypadat jako maminka. Líbí se mi to.“ Juliana se po očku podívá na tatínka. Vypadá, že se nezlobí, že se tak rozhodla. Posledně se kvůli jejím vlasům moc rozčílil.
„Dobře. Jakmile bude mít volno, zajdeme za ním.“
„Děkuji.“ Natáhne ruce, Petr ji vezme do náruče a vlepí jí pusu. „Tak alou, jdeme.“ Zamkne byt a sjedou dolů. Auto je od sluníčka opět rozpálené. Byl by rád, kdyby ta vedra už konečně polevila. Nechá otevřená okénka, protože Juli to tak má ráda. Potom zaváhá a na červené se na ni obrátí.
„Co kdybychom zašli do cukrárny a koupili nějaké zákusky? Možná by si Honza rád dal.“
„Dobře.“ Sklapne knihu, když uslyší troubení.
„Pitomec,“ zabručí Petr.
„Pitomec. Kdo je pitomec, tati?“
„To je neslušné.“ Snad nebude chtít přednášku.
Juliana se usměje. Na letišti ještě nikdy nebyla, tak se moc těší. A taky na Honzu, až ji ostříhá. Nerada otravuje taťku s česáním a ohon je otravný Má své vlasy ráda upravené. Povzdechne si, když pohlédne na obrázek s modrou plochou moře na obálce knihy. Chce být ve vodě. Je horko. Dívá se ven, když zabočí a zastaví u cukrárny. Juliana si odepne pás a vyběhne rovnou k obchůdku. Zastaví se a dívá se na vaničky se zmrzlinou.
„Tati, mohu dostat jednu?“
Petr na sobě cítí pohledy přítomných. Některé se od něj odvrátí, ostatní zůstávají. Vejde dovnitř. „Dobrý den.“
„Dobrý den. Co to bude?“ Petr si uvědomí, že neví, jaké má Honza rád zákusky. Zamračí se.
„Juli, nevíš, jaké má Honza rád zákusky?“ Juliana se k němu s rukama na skle otočí. Zamračí se stejně jako Petr. „To nevím.“
„Tak co vzít od každého něco? Myslím, že si každý vybere,“ radí prodavačka s úsměvem. V duchu si říká, že je to pěkný chlap.
Petr se usměje a Juliana taky. „Dobře, tak tři dortíky. Dva nějaké ovocné a přidejte dva máslové. Máte tvarohové? Máslové jsou – ale co pro jednou si je můžeme dovolit, co? Jeden máslový, jeden tvarohový. Pak indiánka, pařížskou tyčku, ehm, laskonku… Cože? Aha, ještě jednoho indiána. Toho růžového. Chceš ho ochutnat?“
„Ne. Tady tohohle.“ Petr se podívá, kam Juliana ukazuje.
„Tak dobře, dejte místo toho růžového ty dvě kuřata. Hm, co ještě? Banán v čokoládě a doufejme, že se to nerozpustí.“
Prodavačka je složí úhledně do krabice a převáže provázkem, aby se to dobře neslo.
„A ještě čokoládovou a oříškovou zmrzlinu. Dva kopečky do té misky.“
„Šlehačku, oříšky nebo karamelový topping?“ vyjmenovává prodavačka.
„Tak co na to ještě chceš?“
„Karamel a oříšky.“
„Tak to tam dejte. To je vše.“ Zaplatí a vezme krabici, zatímco Juliana jde s miskou a umělou lžičkou ven. Najednou do něčeho vrazí.
„Dávej pozor, Juli.“
„Děkuji. Omlouvám se. Mám zmrzlinu. Je moc dobrá.“ Vyhrkne na starší ženu, do jejíž židle vrazila.
„To já vím.“ Petr zatím čeká, až vyjde ven.
„Musíš dávat pozor. Sníš si to v autě,“ pokárá ji.
„Ano, tati.“ Dveře cinknou. Žena si povzdechne. Být tak o čtyřicet let mladší.
„Hezkej, že?“ prohodí zasněně prodavačka.
„To víš, že jo, milánku. Dej mi ještě jeden kopeček té nugátové.“
„Hřešíte?“ optá se prodavačka starší paní. Ta se jenom usměje.
„Podržím ti to, nebo to vyliješ.“ Juliana se hbitě usadí na zadním sedadle a natáhne ruce. „Děkuji moc.“ Pustí se do zmrzliny. „Dobrá,“ zopakuje, až se Petr nad jejím prohlášením usměje.
Petr dá zákusky do kufru - na sedadle by se nejspíš rozpustily -, vleze do auta a vyjede. Koutkem oka pozoruje Julianu, jak drobí z kornoutu. Čert to vem. Soustředí se na jízdu, i když si uvědomuje podivný tlak v břiše. Jako by se toho setkání bál. Rukou otevře přihrádku, kde má uložené různé krámy a vytáhne sluneční brýle. Je to úleva mít je na očích a strach má zatraceně velký, protože neví, co má čekat. Jak se má chovat? Má ho políbit, nemá ho políbit? Má ho obejmout? Co Juliana? Co ostatní? Určitě z Paříže přijede spousta lidí. Nemá takové situace rád, ale slíbil mu to.
Je nervózní z té celé situace, ale na druhou stranu se moc těší na jeho příjezd. Bude rád, když, když… Neví, co bude. Neumí si to ani představit. Je ubohý. Co bude? Určitě je ta nervozita vyvolána nejistotou z budoucnosti? Taky je otázka, jak zareaguje Honza. Oblíbí si Julianu a ona jeho? Co řekne na to, že spolu budou chodit? Na jejich milování, to, že spolu spí? Nedělá si iluze, že by se to ve škole nijak neprobíralo. Jistě ne různé techniky, ale ty vtípky nevznikly jen tak náhodou. A co okolí? Nikdo o jeho orientaci nevěděl a nebýt toho incidentu ve škole, nikdo by se to nedozvěděl.
Koukne dozadu. Dojedla a kreslí si i přes to, že auto pořád nadhazuje. Taky se zlobí, že jí to nejde. Najednou vidí, jak zavře sešit.
„Tati, ještě dlouho?“
Petr se podívá na ceduli, kterou míjí. „Už tam budeme.“
„Hurá!“ Juliana se nakloní víc, aby lépe viděla. „Letadlo!“ ukáže na vzdálenou plochu. Potom neskutečným způsobem vyvrátí krk. „Juj, právě jedno přistává. Nebo vzlétá?“
„Pokud je čumákem, to jako předkem, dolů, potom přistává. Kdyby měl čumák nahoru, tak odlétá.“
Juliana se zachichotá. „Čumák, to je hezké. Jak to víš?“
„Z knížek a taky pozorováním, víš?“
„Jasně.“ Sleduje další letadla. „Tati, proč je každé jiné?“
„Protože letadel je mnoho druhů a taky se musí poznat, k jaké společnosti nebo státu patří. Proto ty barvy nebo vlajky.“
„Aha. Států je strašně moc. Létá se odtud po celé zemi? Do všech měst?“
„Kdepak. Do některých zemí, jako do Japonska nebo Brazílie, musíš přesedat v některém jiném městě. Nebo naopak do úplně malých měst.“
Juliana se posadí rovně, protože už nic nevidí. „Stejně, víš toho tolik. Chci toho taky tolik znát.“
„Budeš, uvidíš. Tak vystupujeme.“ Zaparkuje na parkovišti. Vyzvedne si lístek a jdou k druhému terminálu. Zastaví se před velkou obrazovkou.
„Patnáct minut zpoždění. Tak se půjdeme podívat na odlety, co říkáš?“
„Ano, ano.“ Poskočí. Petr s ní jde nahoru. Upoutá ho výstava fotografií, ale neodvažuje se spustit Julianu z očí. Ta pobíhá po celém letišti a zkoumá vše, co je dostupné. Petrovi nevadí odpovídat na tisíce otázek, které má. Usmívá se jejímu nadšení, ale stále kontroluje hodinky. Ještě mají čas. Než si vyzvedne zavazadla, bude to chvilku trvat.
Těším se, bojím se. I přes webové spojení je to pro něj cizinec. Předtím mu zachránil krk, cítil se s ním hezky, ale něco jiného je brát ho jako zachránce, kamaráda nebo kadeřníka a něco jiného je začít s ním chodit.
„Juliano!“
„Tati, tady je i mekáč!“ ukazuje na velkou ceduli.
„Já vím, ale musíme už jít.“ Juliana se uklidní, ale usmívá se, že se po nich všichni otáčejí.
„Je ti něco?“ nakloní se k němu. Tatínek vypadá, jako by něco špatného snědl. „Je ti špatně?“
Petr po ní mrkne. „Není, proč si to myslíš?“
„Jsi vážný a takový divný. Jako před koncem školního roku.“
Bože, je to s ním tak zlé, že i Juliana pozná, že není ve vlastní kůži? Má ho políbit? Nemá? Co má udělat?
„Ehm, to nevím, asi ano,“ slyší Juli.
„Cože?“
„Tati, nejsi nemocný? Ptal ses, jestli máš Honzu políbit. Podle mě ano. Mě taky hned každý líbá, když mě vidí. Někdy je to nepříjemné. Zvláště babičky a starší muži. Nevím, co na tom vidí,“ postěžuje si.
Petra to vykolejí, že se zmůže jen na prosté: „A babičku s dědečkem nerada líbáš?“
„Babička mi nevadí, ale děda má knír. To mi vadí a taky, no, fajfka. Ale babička voní něčím moc pěkným.“
To nejspíš mluví o rodině Leontýny. Vyrostla na vesnici stejně jako on. Moc se s nimi nevidí. Jednou ročně návštěva a konec. Nemohou mu odpustit, že zemřela. Prý kdyby si vzala někoho lepšího… Zatraceně. Už jsou tu.
„No a babička a děda z Moravy mi nevadí. Jsou moc fajn, i když nejsou rádi, že se dívám dlouho na televizi. Tati, to je lidí!“
To je fakt. Dokonce víc než nahoře. Povšimne si velké rozjařené skupinky a zaostří na ni. Najednou si uvědomí, že ti lidé jsou mu povědomí. Zmáčkne silněji Julianinu ruku.
„Tomáši!“ zvolá Juliana nadšeně a mává rukou jako o život, ale zrovna se otevřou dveře jako hangárová vrata a začnou chodit lidi. Přivítání, jekot, polibky, nadšené úsměvy, první otázky: Jaká byla cesta? Jak ses měl? Unavený? Dej sem ten kufr!
Stojí, pozoruje dav a dveře. Uvědomí si, že nejen on přijel pro Honzu. Ten nápad zřejmě mělo asi třicet lidí najednou. Garáže budou mít, sakra, hodně velkou tržbu, pomyslí si nelibě. Dívá se po Jitce, ale ta není nikde vidět. Čekal by, že tu bude. Nemluvil s ní, ale tak nějak s ní počítal. Zatraceně. Nepočítal s tím, že tu bude taková hromada jeho známých. Tím vlastně je i on, pomyslí si.
Juliana se podívá po taťkovi. Je nějaký divný. Už od rána. Teď se k tomu podivně dívá na ty dveře a na lidi. Nechápe, proč se k nim nepřidají, ale nemá odvahu tam jít sama. Maminka i tatínek vždy říkali, že nemá nikam chodit s cizími. Teď jí k tomu silně mačká ruku.
„Tati, Honza! Honzo!“ zakřičí a zamává rukou. Petr k němu stočí pohled. Skoro zalapá po dechu. Je úplně jiný, než když se díval do kamery. Hezčí, živočišnější, mužnější, dokonalejší a skutečný. Usmívá se. Najednou je všude šíleně křiku. Pohne se, ale zarazí se a dostane vztek. Jenže to ho už Juliana táhne ke skupince.
Neví, jak se dostal do chumlu vítajících, ale najednou Honzu obejme a hned nato je odstrčen ven. Stojí v šoku na pokraji davu, uprostřed nich rozzářený Honza, který se se všemi vítá. Rozdává úsměvy, odpovídá, směje se, dotýká se lidí. Ani ho nehledá.
„Přijedeš? Prosím, prosím! Co bych si bez tebe počal. Dostaneš pusu, velkou.“
Toužil po ní. Chtěl ho políbit, i když to nevěděl. Asi z toho byl nervózní. Jenže všechno krachlo. Všimne si, že kufry jsou rozebrané. Tohle bude svatební kolona.
„Juliano!“ Chytí ji za ruku a vytáhne z toho chumlu.
„Tati, co je? Nepřivítala jsem…“
„Jedeme domů,“ řekne tiše.
Juliana se na něj podívá a zkrotne. Nikdy ho takového neviděla. Jistě, zlobil se, ale teď je smutný. Co se stalo?
„Ale…“
„Jdeme domů.“
„Ano, tati,“ odpoví stejně klidně. Jde vedle něj s batohem napůl spadlým ze zad, ale nemá si ho odvahu narovnat. S tatínkem se dnes něco děje. Nejdřív byl divný a teď je smutný. Vůbec neví, co má dělat. „Pojedeme domů?“ odváží se optat. Neví proč, ale má strach z jeho výrazu. Mlčky trpí i to, jak jí silně tiskne ruku. Tamto bylo jiné. Tohle je takové tvrdší, horší. Zatne zuby a skoro vedle něj běží.
„Počkáš v autě, ano?“ přikáže jí. Juliana přikývne. Má strach jako nikdy v životě. Dívá se okénkem, jak někam odchází. Ticho v autě se stává nesnesitelné.
Bojím se.
V náručí tiskne plyšový batoh. Okénkem se stále dívá, kde je tatínek. Kolem projede auto, jinak je tu sama. Odněkud se ozve skřípot, potom kroky. Škubne sebou. Do očí se jí natlačí slzy. Pevně stiskne batoh.
„Už jsem tu. Ten automat měl poruchu, musel jsem někam jinam.“
„Ano, tati.“ Julianě se uleví, ale stále cítí, že se bojí. Tatínek se vůbec neusmívá. Ještě včera jí říkal, že Honzu rád uvidí, a dnes ho vůbec vidět nechtěl. K tomu je celou dobu zamračený. Vyjedou.
„Tati, jedeme domů?“
„Ano. Je všechno v pořádku?“
Juliana se usměje. „Ano.“ Nechce, aby o ni měl starost. Dívá se ven, ale letadla ji vůbec nezajímají.
„To je dobře,“ zabručí vzteklý Petr. Jel sem takovou dálku, těšil se na něj a on se na něj ani neusmál. K čemu to všemu bylo? Úklid, oblečení, umyté auto…K čemu ta šaškárna?
„Přijedeš? Prosím, prosím! Co bych si bez tebe počal. Dostaneš pusu, velkou.“
Mohl rovnou říct, že tam bude sto lidí, takže nemusí jezdit. Nebo že se uvidí později. Byl by dokonce raději. Ne, jel sem rád, chtěl ho vyzvednout. Jako by byli opravdovým párem. To se tak dělá, ne? Nebo všechno je jinak? Vzpomene si, jak čekával s kytkou na Leontýnu. Vždy mu skočila do náruče a dala mu pusu. Řekla, že je unavená a šťastná, že ho vidí. Asi čekal to stejné. Ale realita je jiná a Honza je někdo jiný než Leontýna. Ne proto, že je muž, ale někdo jiný. Možná nečeká to stejné, co on. Nemá moc s čím srovnávat.
Zaparkuje a uvědomí si, že cesta byla kratší a mlčenlivější.
Juliana vystoupí, podívá se po tatínkovi. Pořád se zlobí. Pořád je takový divný a je smutný. Nemá ráda, když je smutný. „Tati, zahrajeme si něco?“
„Dnes ne, broučku, ano? Jindy.“
„Dobře.“ Nejraději by něco rozmlátil na kusy. Juliana chce něco říct, ale pořád vidí, že je rozzlobený. Odejde do pokoje a tiše za sebou zamkne dveře. Vezme do rukou Bumbiho, se kterým se v náručí posadí na lůžko.
„Tatínek je moc rozzlobený a smutný, víš?“ Sevře ho. Neví, co má dělat. Jistě, už dřív byl smutný, zvlášť když od nich maminka odešla, ale co má dělat?
„Do prdele!“ zakleje vztekle, když si uvědomí, že by tu mohla být Juliana. Otočí se. Nikde není. Ježíš, přijela s ním? Potom si vzpomene, že ano. Tiše jde k ní do pokoje.
„Juli?“ zaklepe.
„Ano.“
Pootevře dveře. „Je všechno v pořádku?“
Juliana se na něj dívá. V pořádku? Neví. „Nevím. Ano?“
„Dobře. Ehm, promiň. Já půjdu žehlit, víš? Proto si s tebou nemohu hrát. Už přes týden je tam kopec prádla.“
„Ano, tati.“ Dveře se zavřou. Juliana se trochu uvolní. Taťka nesnáší žehlení. Něco se stalo. Sice neví co, ale až to bude vyžehlené, bude v pořádku. Bude si zatím hrát sama. Zívne, a tak se schoulí do klubíčka se slonem v náručí. Usne, ani neví jak.
Petr vytáhne žehlicí prkno, žehličku, svlékne se jenom do šortek. Nenávidí žehlení, ale košile a Julianiny věci se žehlit musí. Vrazí žehličku do stojanu a dojde pro láhev s vodou. Vezme první věc do ruky. Tahle činnost ho dokonale přivede na jiné myšlenky!
„Ježíš, mám toho plné kecky!“ vybuchne Honza, když se posadí na židli ve velké sestřině kuchyni.
„To se nedivím,“ přitaká Jitka. Stojí nad pánví a něco smaží. Podle vůně a talíře by tipoval na palačinky. Zlato. Z domu se až sem ozývá hluk.
„Je to zvláštní být tady,“ začne, když se dveře pootevřou.
„Ven!“ Návštěva se zdejchne jako pára nad hrncem. „Můžeš pokračovat,“ vybídne ho.
Honza se usměje. „Začalo to na letišti v Paříži. Už jen slyšet češtinu bylo dost divné. Potom jsem přiletěl. Opravdu asi každá země má svoji vůni. Jiný pocit. Nebyl tam.“
Jitka se obrátí od pánve. Odstaví ji. Ví, že by neměla. Celou dobu čekala, kdy to z něj vypadne. Opře se o linku, chvilku studuje svého hezkého bratříčka. Je smutný a očima těká z místa na místo. Muselo ho stát dost odvahy přijít sem a říct ji to. Ale ona na to kašle.
„Byl tam. I s Julianou,“ dodá nemilosrdně.
Honza zavrtí hlavou. „Nebyl. Vykašlal se na mě.“
„Nedivím se, taky bych se na tebe vykašlala, kdybych na to nebyla zvyklá. Dokonce se k tobě probojoval.“
„Takže to byl on. Ježíš, já ho neviděl. Já…“
„Jsi vůl, jakého svět neviděl. Přijde k tobě tvůj, ehm, kluk a ty si ho ani nevšimneš. Vypadal dost přešle a řekla bych, že i naštvaně.“ Obrátí se zpět ke sporáku a dá pánev na místo. Ještě jí zbývá čtvrt litru těsta.
Honza se vrhne k mobilu.
„Jestli myslíš, že to vyřeší mobil, jsi na omylu. Já bych tvé číslo nejspíš vyhodila ze seznamu. K čemu mi je někdo takový?“ ryje do něj stále víc Jitka. „K ničemu. Jedu takovou dálku, čekám tam na něj a on mě ignoruje. Dokonce si ani nevšimne, když ho obejmu.“
„On mě objal?“
„Ježíš, ani to nevíš? Ne, vůl nejsi. Jsi něco horšího, jen momentálně nevím co.“
„Idiot.“
„Dement?“ neodpustí si. „Já být na jeho místě, dám ti v tenhle moment kopačky. Ani na to nemysli!“ zařve, když zaslechne dveře. „Máš tu hosty, tak se o ně koukej starat. Nejsou mí, je to jasné?!“
„Ale Jiťu, já za ním musím. Musím se mu omluvit a…“
„Hele, podívej se na to. Kdybys ke mně teď přišel, nejspíš bych tě vyhodila oknem a ne dveřmi. Jestli s ním chceš chodit, jeď zítra a připrav si sakra dobrou výmluvu, proč sis ho nevšiml.“ Tedy pokud nějaká taková existuje.
Honza mlčí a v duchu si rve vlasy.
„Přijedeš? Prosím, prosím! Co bych si bez tebe počal. Dostaneš pusu, velkou.“
Včera ho prosil, aby přijel. Chtěl ho obejmout a dát mu první velkou pusu, letiště ne letiště. Byl tam a on si ho ani nevšiml. Má vůbec nějakou naději?
„Jiťu, mám nějakou naději?“
„Po tomhle? A jak já to mám vědět? Osobně bych se na tebe zrovna přívětivě nedívala. Zatraceně, vezmi si to tak, že jsi ho nezpozoroval. Byl tam i s Julianou! Přijel tě vyzvednout! A co jsi udělal? Zatraceně, nejraději bych tě přetáhla tou pánví. Je to fajn kluk a Juliana je zlatíčko. A ty co? Necháš si uniknout takovou šanci! K tomu vypadá skvěle, že by se poslintala i Saska.“ Dotkne se jejich společné známé, která je proslulá svou vybíravostí.
Honzovi se zkřiví tvář.
„Má všechno - tím nemyslím hmotné statky - a ty si ho necháš uplavat. Nechci se do toho vůbec montovat. Tentokrát si v tom plav sám.“ Je rozzlobená. Ještě teď má před očima Petra s Julianou, která se s ním snažila držet krok, když ji táhl z letiště.
„Jiťu, já nechtěl. No tak, přece… poraď mi.“
„Ne, protože nevím, co bych měla udělat.“ Obrátí ve vzduchu poslední palačinku a dá ji na hromadu. Obrátí se k bráchovi, který vypadá jak uzlíčku neštěstí. Slituje se. Jde k němu, obejme ho a pohladí po vlasech, jako když byl malý.
„Co mám dělat?“
„Je ještě nějaké pivo?“
„Vypadni!“ zařve Jitka.
„Ale…“
„Vypadni, ty zatracené poleno!“ vztekne se. Tomáš, který to zaslechne, vezme Jirku za rukáv a vytáhne ho z kuchyně.
Jitka se tím řevem uklidní. Není nad to někoho seřvat. „No. Nevím. Koupit kytku? Nevím, co se kupuje chlapovi, když se chceš omluvit. Flašku? Netuším. Houbelec! Myslím blbě. Vezmi dárky, určitě pro ně nějaké máš, ne? Nebo nemáš?“ optá se výhružně. Jestli na ně zapomněl, vykope mu osobně hrob, protože blbějšího bráchu nikdo na světě nemá.
„Mám, neboj. I pro tebe.“
„Ok. Zajdi za ním a vsaď na upřímnost.“
„Nebude to trochu…“
„Sama nevím. Uvidíš to sám. Rozhodně bych se omluvila. Jestli tě vyhodí nebo ne, to už je na něm. Opravdu nevím, jak se zachová. Je trochu uzavřený, ale opravdu milý. Takového bych doma brala. K tomu náramně chytrý. Nechápu, kde jsi k někomu takovému přišel.“
„Hele, no dovol! Nejsem žádný hlupák!“
„To nejsi, ale sorry, tohle bych měla říct. Je nejvyšší kvalita. K tomu má dítě.“
„A co má být? Já vím, že je lepší než já.“ Posmutní. „Prej s Julianou hrajou šachy. Ani nevím, jak se s figurkami táhne!“ posteskne si. Jitka čeká, co z něj ještě vypadne. „K tomu parádně vypadá a má ho… no to je jedno. Bude pracovat na univerzitě. Pořád si říkám, že bych měl…“
„Opovaž se!“ vlítne do jeho nářků Jitka. „Jsi chytrej a taky jsi to někam dotáhl. To, že nemáš nějakou vysokou, to je jedno. Záleží na hlavě a na rukou a taky na tom, jaký jsi. Ježíš, přestaň tu fňukat jako nějaká patnáctka. Nesnáším to. Jdu raději dělat.“
Honza si povzdechne. Opět to skončilo stejně. Seřve ho a neporadí. Tohle že má být ségra? Co má jako dělat? Sedí a kouká, jak maže jedny palačinky zázvorovým sirupem a další prokládá plátky sýra se šunkou.
„Na, vezmi to a dej to tam. Jednou nás vyjedí.“
Honza vezme tác. Ví, že Jitce to nevadí. Miluje dělat hostitelku a zvládá to bravurně. Čím víc hostů, tím lépe, protože se může víc předvést. Má ji strašně rád, ale co má dělat? Je vůl. Idiot. Takhle zahodit příležitost.
„Tati, mohu ti pomoct?“ Juliana nakoukne do obýváku.
„Jistě, ale nechceš si raději číst?“
Juliana ho chvilku pozoruje. Už je v pořádku, protože se usmívá. „Chci to zkusit.“
„Až budeš větší, ale je to otravná práce.“
Juli chvilku mlčí. „Uklidňuje tě to?“
Petr nadzvedne obočí. Odkud to má? Nesnáší to. Kdyby mohl, vyhodil by žehličku i s prknem z okna ven. „Proč myslíš?“
„No, už se nezlobíš.“
Petr se zarazí. Dolije vodu do žehličky. Zlobil se? Možná krapet, ale snad to nebylo tak zlé. „Zlobil jsem se?“
„Jo. Na mě?“
„Kdepak, na tebe ne. Jsi moje sluníčko. Víš co? Můžeš mi přinést ramínka ze skříně. Budeme věšet košile. Dobře?“
„Jasně.“ Vletí do kuchyně. Vezme stoličku, kterou donese k velké vestavěné skříni. Postaví se na ni a vytáhne ramínka, která donese tatínkovi.
„Tak na Honzu?“
Petr cítí, jak silněji sevře žehličku. Při práci na něj skoro zapomněl. Je to otravná ubíjející práce, ale musí ji udělat. Tem zmetek není jediný, rozhodne se. Najde si někoho jiného. „Trochu.“
„Proč?“ podá mu ramínko. Petr na něj pečlivě upraví košili. Podá ji Julianě.
„Víš, něco mi slíbil a nedodržel to, proto.“
„Aha. Tati, co budeme dělat potom?“ Potom měl v plánu jít si s tím mizerou někam sednout. Všichni tři. Nebo mu pomoci vybalovat. Být s ním. Zatraceně. „Najíme se a pojedeme k vodě, co tomu říkáš?“
„Super!“ Odspěchá s ramínkem a vlající košilí. Pověsí ji a jde pro další. Za chvilku je žehlicí prkno schované.
„Udělám řízky,“ zabručí. „Promiň.“
„To nic, tati. Maminka říkávala, že každý má někdy špatnou chvilku.“ Petr přikývne. Jo na to si vzpomíná. Říkala to hlavně v posledním měsíci, kdy na tom byla špatně a Julianu od sebe odháněla. Chápal ji, ale Juli moc ne. Nechápala, proč ji u sebe maminka nechce. Vysvětlili jí to, ale stejně z toho byla pokaždé špatná.
„Mňam. Tati, uděláš bramborový salát?“
Petr se na ni podívá. „A co něco upéct? Nějakou buchtu nebo něco podobného.“
„Buchtu? Opravdu?“
„Zkusíme to. Najdeme něco v kuchařce.“ Natáhne se k vrchní poličce, odkud vytáhne kuchařku s nápisem Sladké moučníky. Použil ji asi dvakrát. Málem že z ní nesetře prach. Podá ji Julianě.
„Nějakou vyber, ano? Večer ji upečeme.“
„Jupí!“ Položí knihu na stůl. Otevře ji a zkoumá obrázky s vyplazeným jazykem. Asi by měl častěji dělat sladké, ale on nerad peče. Ještě něco zapéci, to jo, ale pečení není jeho silná stránka. Možná by se mohl poohlédnout po nějakém kurzu. Když byli na obědě u Jitky, mizela buchta závratnou rychlostí. Většinou jim ještě dala do dózy, ale teď, když je po všem, tak je konec i s nedělními obědy. „Blbec,“ uleví si.
„Tuhle.“ Petr k ní přijde. Podívá se na obrázek, potom na přísady.
„Nemáme tvaroh.“
„Aha, dobře. Tak jinou.“ Otočí stránku. „Co tuto?“
„Bublanina? Dobře.“ Má borůvky, které koupil ve městě. „Uděláme borůvkovou. Máš je ráda, ne?“
„Jo, mám, a ty jsi nejlepší taťka na světě. Ve škole mi nechtějí věřit, že mi děláš svačiny. Prý si vymýšlím. Jsou to blbci.“
„Juliano, to se neříká.“
„Ale právě jsi to řekl. Dobře, tak hlupáci? Ale nezní to tak dobře. Jdu pro plavky.“
Petr ji bezmocně sleduje. Začíná se mu důkladně vymykat z rukou. Čím je starší, tím je samostatnější. Jednou odejde. Posadí se ke stolu a dívá se na stránku s bublaninou.
„Tati, ty se nechystáš?“
„Hned to bude.“ Cítí se nějak unavený. Přesto vyndá ručníky a dvě velké osušky. Jedna byla jeho, druhá Leontýny. Přivoní. Aviváž, kterou používala, stále kupuje. Schová ji. Zabalí jídlo, co připravil, dvě jablka a velkou láhev pití. Nezapomene vzít z koupelny opalovací krém.
„Už jsem!“
„Já taky.“ Ještě si zabalí plavky.
„Máš všechno?“
„Mám, a co ty?“
„Taky. Kam jedeme?“
Petr zvažuje. Podívá se ven. Nebe je jasné. Provoz bude touto dobou nulový. Zná nedaleko malý písák. „Co takhle někam, kde jsme ještě nebyli?“
„Dobře. A bude se mi tam líbit?“
„Když ne, pojedeme někam jinam.“
„Dobře.“ Za půlhodiny zaparkují u lesní cesty, kde jsou i další auta. Jdou lesní stezkou. Juliana se zvědavě rozhlíží, když se stromy a křoví rozevřou a oni uvidí modrou hladinu.
„To je krása! Rychle,“ pobídne ho. Petr jde k písčité dlouhé pláži. Je tam sice hodně lidí, někteří dokonce kempují, ale spíš by se divil, kdyby bylo prázdno. Je horko, prázdniny…
Vybere klidné místečko, které ještě nikdo neobsadil. Aby to tak zůstalo, hodlá proto udělat vše. Juliana se rychle svleče do plavek.
„Tati, jdu do vody.“
„Pomalu, Juli. Může být studená.“
„Jasně. Bedlivě sleduje, jak pomalu vchází do vody. Potom se rozječí a začne cákat na všechny strany. Petr se usměje. Roztáhne dvě pokrývky. Ostatní uloží vedle. Mohl by si taky zaplavat. Jde do vody, když na něj Juliana začne cákat. Petr se rozesměje, nabere vodu a hodí ji na ni.
„Pomoc!“
Petr přiskočí.
„Kuk.“ Juliana na něj vyplázne jazyk.
Petr se rozesměje. Měl by jí udělat kázání, ale čert to vem. Ponoří se pod vodu, aby se s prskáním vynořil. „Plaveme?“
Juliana místo odpovědi začne ukázněně plavat. Petr se na ni pyšně dívá. Předloni ji s Leontýnou naučili plavat, ale učil ji především on. Leontýna nebyla dobrá plavkyně. Jde jí to výborně. Několika tempy ji dožene. Chvilku plave vedle ní, když se Juli obrátí.
„Už nemohu, vrátím se.“ Petr plave okamžitě za ní. Dívá se na ni, jestli ještě může. S funěním se vyšplhá na břeh.
„Jednou doplavu tamhle!“ Ukáže na druhý vzdálený břeh asi půl kilometru od nich.
„Určitě. Máš hlad?“
„Ano.“ Posadí se. Petr počká, až je sluníčko osuší, a oba je namaže krémem. Juliana mu na záda nanáší krém. Petr si na chvilku představí Honzu místo Juliany. Mizera jeden, pomyslí si.
Najedí se a potom se natáhnou na deky. Juliana si vytáhne skicák s pastelkami. Petr malátně přemýšlí, že je tu skvělé. Ví o druhém písáku, kde je nuda pláž. Ten určitě zná Honza, ale tenhle je taky skvělý. Přetočí se.
„Jdu se smočit.“
„Půjdu taky.“
Zaplavou si, když si Petr všimne, že je Juli nějaká unavená. Sáhne jí na čelo. Normální.
„Je mi dobře. Jenom jsem nějaká unavená.“
„Pojedeme domů, chceš?“
„Ano.“ Zabalí se a pomalu vyrazí pryč. Juli se Petra chytne za ruku. Líbí se jí tu. „Přijedeme sem ještě jednou?“
„Určitě. Tak hupky dupky.“ Juliana si vleze dozadu, ale za chvilku usne. Petr ji vynese rovnou do její postýlky. Pro jistotu jí sáhne na čelo. Není horké. Možná se jenom unavila. I on byl unavený. Trochu se bál, zda to není úpal. Mokré věci rozvěsí na balkóně. Chvilku se dívá na krajinu, která je tu na sídliště opravdu moc pěkná. Ještě musí udělat tu buchtu. Aspoň bude mít klid.
Za půl hodiny už se peče v troubě. Teď jen doufá, že to bude k jídlu. Protože neví, co dělat – měl jiné plány - pustí si film a nohy dá nahoru. Chvilku se na něj tupě dívá a pak televizi vypne.
Co má dělat? Vztek za celý den vyprchal. Má mu odpustit nebo ne? Taková dálka, koupil…
„Ježíši, zákusky.“ Zvedne se, když si vzpomene, kde jsou. Musí být doslova uvařené. Seběhne jen v šortkách dolů k autu. Vytáhne krabici. Má chuť to někomu mrsknout po hlavě. Ještě vybíral zákusky, staral se, který mu bude chutnat, a on si tam na to pozve celou bandu. Vsadí se, že na něj zapomněl. Teď už ho k ničemu nepotřebuje, protože si najde někoho jiného. Ty zákusky budou k ničemu, pomyslí si ve výtahu. Zatraceně. Je mu na nic. Uvědomí si, že brečí. Otře si oči hřbetem ruky. Tak nějak v srdci doufal, že konečně našel lásku. Někoho s kým by sdílel sny, staral se o Julianu, nebyl sám. A ten sen byl úplně… Znovu si otře oči. Doma krabici položí na kuchyňský stůl, když si uvědomí buchtu, která provoněla byt.
Myslel si, že je do něj zamilovaný. Myslel si, že o něj konečně někdo stojí. Má ho rád. Jen doufal. Neměl věřit, protože tohle se děje jen ve filmech. V reálném světě se tohle nestává. Jednou ho to potkalo a šance, že ho to potká ještě jednou, je nepravděpodobná.
„Doprčic,“ zamumlá. „Chtěl jsem jenom… Já jenom chtěl mít někoho rád.“ Otře si slzy. Zamrká. Musí se vzpamatovat. Půjde to bez i toho. Má Julianu. Jednou se zamiluje a někdo zas do něj. Jednou to vyjde. Musí.
Malý poklad - 19. Tati, ale já chci vanilkovou!
