Jdi na obsah Jdi na menu
 


23. 9. 2011

Malý poklad

 21.

Jitka: Brácha je vůl!

Jitka se v křivě zapnutém županu rozhlédne po kuchyni. Bratříček během noci spadl na zem a teď stočený do klubíčka chrápe o sto šest. Funí jak parní lokomotiva, co do ní nasypali příliš uhlí. Překročí ho s mohutným zívnutím. Jak si nedá kávičku, tak je den k ničemu. Svého povedeného bratříčka ignoruje.

Uchechtne se. Třicet centimetrů. Bude muset pozvat Petra k sobě, protože tenhle zázrak chce vidět. Vůbec si nevzpomíná, zda ho viděla v plavkách. Ne, že by ji něco takového zajímalo. Zřejmě by to ignorovala jako u ostatních lidi. Ji stačí ten Slávův, ale třicet cenťáků… Sklouzne pohledem na bratříčka a jeho zadek. Přeměřuje ho, potom nevěřícně zavrtí hlavou. Kdo by řekl, že její bratříček má takové chutě. Vždy si tak nějak myslela, že on je ten, ehm, nahoře, ne dole, ale když se mu to líbí, tak ona s tím nic neudělá. Popravdě jde dost těžko si představit, že to s někým dělá.

Konvice konečně zasyčí. Zalije si připravenou kávu. Z horní skříňky vezme láhev a šoupne do ní trochu alkoholu. Moderní kuchyní v čokoládovo-žlutých tónech se rozlije příjemná vůně. Posadí se ke stolu, míchá kávu, oknem se dívá ven do přírody. Vypadá to, že dnes nebude počasí nic moc, ale potřebuje dojet na nákup. Poslední dobou se jí stýská po Slávkovi. Pořád někam jezdí, ale věděla, jak její život bude vypadat, pokud si ho vezme.

Honza něco zamumlá, přetočí se na druhý bok a šťouchne pořádně do stolu. Jitka včas zadrží kávu, která se povážlivě zakymácí. Napije se. Má ho probudit? Měla by mu vysvětlit jednoduchou rovnici, že když já chci, ten druhý nechce.

Mlasknutí, vzápětí druhé a pak mumlání.

Prasátko, pomyslí si vesele. Vytáhne z kapsy županu mobil, položí ho na nahrávání k svému bratříčkovi. Je roztomilý, to je fakt. K tomu ho má strašně ráda, ale někdy by ho přetáhla polenem po palici. Spokojeně pozoruje jeho mumlání, mlaskání, funění a zvuky připomínající spíše čuňátka než člověka. Potom mu to pěkně promítne, i když hádá, že dobře ví, jak vypadá po pár dávkách slivovice.

Půjde se osprchovat. Pípnutí ji upozorní, že baterie bude v čudu. Vezme mobil, uloží video, krátce zauvažuje, zda to má dát na youtube, ale potom to zavrhne. Tohle by mu neprovedla, i když…

Za půlhodiny stojí rozkročená nad svým bratříčkem. „Nejvyšší čas ho probudit,“ pronese sama k sobě. Natáhne nohu a strčí do stočeného klubíčka. „Vstávej!“ zařve.

Tělo se zavrtí, zamumlá, ale ani se nehne ze své blažené pozice.

Jitka ho pozoruje ze své výšky jako nějaké exotické zvířátko. Usměje se. Pokud nereaguje na její hlas, potom přistoupí k radikálnějšímu řešení. Bude muset utírat vodu z podlahy, ale čert to vem. Stojí to za to.

„Vstávat!“ Opět ho šťouchne nohou do boku. Nakloní se nad něj. Potřebuje sprchu. „Vstávat nebo tě poliju vodou. Je devět!“

„Ježíš, teprve?!“

„Jo, máš být v salónu, nebo od té doby, co jsi velký pán, který se učil v Paříži, si jako myslíš, že vydělávat nemusíš?“

„Mám ještě čas, nech mě na pokoji!“

Jitka pokrčí rameny, dojde ke kuchyni, vezme odměrku, do které nabere hodně studenou vodu - celý litr. Přistoupí k ležící postavě a začne vodu lít rovnou na hlavu. S rozkoší vidí, jak voda cáká na všechny strany, ale to nejlepší má teprve přijít.

„Ty ses zbláznila!“ Vylítne Honza, aby vzápětí zaúpěl.

„Já ne. Vypadal jsi jako bezdomovec na nádraží. Poslintaný, schoulený, odrbaný. Taky tak páchneš. Kde je koupelna, víš. Za deset minut bude snídaně. Jestli se opozdíš, nedostaneš nic.“

„Hele…“

„Co chceš říct?“ Stojí v tričku, šortkách a čeká.

„Nic, mizím. Je mi blbě, potvoro!“ zavolá z chodby.

Jitka se usměje. „Já vím a bude hůř.“ Utře vodu. Postaví se k rozpálené pánvi. Udělá palačinky, aby mu trochu osladila krutou pravdu života. Olízne těsto. Akorát. Začne je smažit. Deset bude stačit, usoudí. I tak se bude cítit jak na moři, takže toho moc nesní. Namaže je tvarohem, některé jen posype skořicí. Jak to děti milovaly.

Honza se vpotácí do kuchyně. „Jsi krutá, tyran, despota… Voní tu to, co si myslím?“ posadí se ke stolu.

„Despota? Tyran? Kruťas? Ti by ti jako připravili palačinky? Myslím, že je vyhodím.“ Udělá pochyb směrem ke koši.

„Neblázni! Je škoda něco takového vyhodit. Je mi trochu blbě.“

Jitka se posadí se svou porcí naproti němu. Chvilku mlčí, jenom jedí palačinky. Po dvou kusech už je Honzovi lépe. Odkašle si.

Začíná to, pomyslí si vesele Jitka. Život je někdy zajímavější než knihy. Těší se, jaké hovadiny z něj vypadnou, ale nedá na sobě nic vidět.

„Víš, včera, říkal jsem něco?“

Jitka si naschvál podepře bradu? „Říkal? Počkej, zkusím si vzpomenout. No ano, že tě vyhodil.“ Odmlčí se.

Honza zaskřípe zuby. Takže bylo ještě něco. Má se ptát? „Ještě něco?“

„Počkej, no ano. Má ho velkého! Třicet centimetrů. A ty koule! Těžký fakt…,“ napodobí Honzův hlas.

Ten zbrunátní. „Ehm, nebyl jsem při smyslech.“

„Jistě.  Chci, aby mě ojel! Nechápu, proč on ne?“

Honza by se nejraději propadl pod zem. „To jsem jen tak kecal,“ zabručí, ale při těch slovech se v něm všechno sevře, protože tohle chce od první minuty. Skoro.

„In vino veritas,“ zanotuje Jitka a dojí poslední palačinku. „Je mi to líto. Co chceš dělat?“ Už ho déle nebude trápit. Dyť je to chudinka, co touží po třiceti c… vyprskne smíchy.

„Co je?“

„Nic. Jen musím pozvat Juli s Petrem na oběd.“ A musí být hezky.

„To budou rádi. Včera jsem byl u nich na večeři.  Něco tak pálivého jsem snad neměl ani u Roberta. Málem, že mi neshořela pusa. Prej to jedí normálně.“

Jitka se v duchu směje. Jasně, že mu něco dal do jídla, ale tohle zůstane mezi ní a Petrem. Musí uznat - příjemná, krásná rafinovaná pomsta. K tomu Petr vypadá naprosto neškodně! Kdo by do něj řekl, profesora vysoké školy, že dovede být tak zákeřný. Ona ne, ale rozhodně se vyzná lépe než její důvěřivý bratříček. Tedy co se týče chlapů, tam je fakt poleno.

„Co mám dělat?“

Jitka ho pozoruje.

„Chci ho. Prostě jen nechápu, že on mě ne.“

„Honzo, víš, možná chce prostě staromódní dvoření. Chce tě poznat trochu lépe, než tě pustí do bytu.“ A do postele taky.

„Ehm, byl jsem v něm už několikrát.“

Jitka zaúpí. Její bratříček je blb. Jak se mohl dožít tak vysokého věku, je ji záhadou, ale aspoň rozumí těm jeho vztahům. Je zázrak, že ho Petr ještě nepřizabil. 

„Neškleb se. Je to pravda. Dárečky se líbily.“

„I ty tanga?“

Petr zrozpačití. Jitka na jeho tašku přišla hezky rychle. Slzela, když je viděla, a říkala, že něco takového pořídí Slávkovi k svátku. Nedokáže si představit, že by si jeho švagr vzal něco takového na sebe, natož aby předváděl Jitce nějaký erotický taneček. „No, díval se trochu divně, ale vzal si je.“ Jen doufá, že neskončí jako ty první.

„Obdivuji ho čím dál víc. Chce tě poznat. Není sám, má Julianu. Zřejmě uvažuje, zda bys i pro ni byl skvělým… strejdou.“

„Jistěže ano. Juli mě má ráda.“

„Fajn, ale co Petr?“

Honza zrozpačití.

„Jak dlouho jste spolu? Kolikrát jste někde byli? Dělali jste něco společného? Nechci slyšet  - já a webová kamera. Jednou se ti to vymstí. Podívej se, jednou to snad nějaký měsíc můžeš vydržet ne?“

Honza vyvalí oči. „Mě - měsíc?“

Jitka, s povzdechem určeným šokovanému bratrovi, přikývne. „Možná dva.“

Dva měsíce bez sexu?!“

 

„Tati, dnes není moc pěkně!“ řekne Juli s mohutným zívnutím.

„Pusa se zaclání, jinak ti tam vletí moucha.“ Petr v šortkách a tričku umývá nádobí. Právě dodělal palačinky, které ho naučila Jitka.

Juli se na něj ošklivě podívá, potom se v košilce posadí ke stolu. „Palačinky.“

„Nemáš je ráda?“

Juli zvažuje. „Mám, jenže už je mám pošesté.“

Petr se zarazí. „Oh, tak je necháme na večeři. Udělám něco jiného.“

Juli pokrčí rameny. „Mně je to jedno. Mám hlad. Tati, co dnes budeme dělat?“

„Měl bych uklidit. O víkendu jedeme k mým rodičům na dovolenou.“ Má z té návštěvy docela strach, protože se pokusí nadhodit téma Honza. Určitě z toho nebudou šťastní. Za prvé dostanou amok, že je to chlap, ne ženská, za druhé, že se živí rukama, tedy je kadeřníkem. Jemu to nevadí. „Ježíš.“

„Co je?“

„Půjdeme k Honzovi. Říkal, že tě ostříhá, pamatuješ? Je šeredně, tak k vodě jít nemůžeme.“ Je rád, že si na to vzpomněl.

„Tak jo! Palačinky.“

Petr se uculí. „Ochutnej je, potom naříkej.“

Juli si je podezřívavě vezme, podívá se dovnitř. „Salám?“

„Šunka, mladá dámo, a k tomu sýr. Jestli chceš, mohu to trochu rozpéci, aby byl takhle táhlý!“ Ukáže rukama, jak se táhne sýr. Juli se usměje. Podá mu talíř, který Petr hned strčí do mikrovlnky. Počká ani ne minutku a talíř vytáhne. Juli je vezme do ruky a kousne.

„Tati, to je dobré!“

„To jsem rád.“ A je rád, že si vzpomněl na to, že to viděl u Jitky. Bude muset oznámit Honzovi, že odjíždí. Možná je ještě brzy to říkat rodičům. Možná z toho nic nebude. Včera se mu to líbilo, ale má podezření, že by nejraději šel hned do postele, aniž by spolu chodili. No, možná chodit s někým je už přežitek. Sám neví. Jenže koho se optat? Olgy? Zarazí se. To by mohl a není to ženská, co každému hned vše poví.

Juli ho pozoruje. Je nějaký zaražený. Popravdě je od toho dne na letišti úplně jiný. Jako by se ještě zlobil, ale proč? Nic nevyvedla, nebo ano? Je těžké být dítětem, usoudí. Je lepší být už dospělá. Zauvažuje, co by taťka řekl na pramínky ve vlasech. Jedna holka už to měla. Ne ne, nebyl by rád. Už tak se zlobil jen kvůli těm vlasům. Taky by mu mohla říct, že potřebuje šortky, tamty se roztrhaly.

„Tati, roztrhly se mi šortky.“

„Opět?“

„Promiň, ale nebyla to moje chyba. Knoflík povolil.“

Petr si ji zamračeně prohlédne. Že by ztloustla? To by bylo divné. Jí normálně, hýbe se normálně… „Tak se na to potom podíváme, dobře?“ Nesnáší tyhle práce. Nemá na ně buňky.

„Děkuji, jsou moje oblíbené!“ Vyskočí, nechá jídlo jídlem a žene se do pokoje. Za chvilku na stole leží červené šortky. Petr je vezme a zamžourá na látku, ze které se vytrhl knoflík. „Tam byl takový patentový knoflík, ne?“

„Asi ano. Bohužel knoflík nemám. Tati, půjde to spravit?“

Petr otočí látku. „Půjde. Po snídani, dobře?“

Juli sklouzne ze židle, obejme tatínka a dá mu velkou pusu. „Díky moc. Tomáš povídal, že mi moc sluší.“

„Tomáš?“

„To je kluk z vedlejší třídy a třeťák. Všechny holky po něm pálí. Však mi záviděly, když to řekl. Jenže jsou rozbité.“

Petr ohromeně poslouchá. Půjde do druhé třídy a už kluci. Byl taky takový? „A tobě se líbí?“

Juli přitaká. „Je fajn a chytrý. Barča po něm jede jako divá. Pořád po něm pokřikuje, pche, ale já vím, že chodí s Katkou z třeťáku. Viděla jsem je v parku. Líbali se.“

„Líbali se?“

„Jo pusinkovali. Brr, nelíbí se mi to.“

Chvála bohu, aspoň to. Ale že začínají brzy… Nejspíš by pomalu měl začít studovat něco o sexuální problematice mládeže. Stejně ale je to brzy. On dostal pusu…

„Na co myslíš?“

„Kdy jsem dostal první pusu?“ řekne popravdě.

„Od maminky!“ prohlásí s jistotou.

„Tu jsem ještě neznal, ale měl jsem ji moc rád. Už si vzpomínám. Myslím, že to byla Evička.“

„Fakt?“

„No jo. Bylo to ve školce a strašně se mi líbila. Pořád jsem ji tahal za vlasy.“

„Neodkážu si to představit.“

Petr se usměje. On už taky ne. Je zázrak, že si na ni vzpomněl. Mladé lásky. Ty byly ještě krásné. Potom přišel na to, že ho zajímají úplně jiné křivky. Ploché hrudníky, silné ruce… Kluci. Přesto se mu líbily i holky, ale s těmi si tolik nerozuměl. Raději se dotýkal kluků, měl raději jejich vůni a prostě ho celkově přitahovali víc. Když to řekl doma, byli v šoku. Vzali ho k doktorovi, který byl jejich známým. Ten naštěstí rodiče uklidnil s tím, že se to může změnit, pubertální věk a bleble. Druhý den šel za ním sám.

Byl rád, že ho tehdy měl. Vysvětlil mu co a jak. Jediná škoda byla ta, že rok na to měl autonehodu. Už nikdy mu nebyl schopen pomoci, ale ty hodiny, co u něj byl, kdy povídal o škole, o klucích a o láskách, byly k nezaplacení. Tehdy mu to připadalo normální, ale později zjistil, že v něm měl poklad. Když jede za rodiči, neopomene ho navštívit v jeho vilce U kamene.

„Tati, zase sníš.“

„Trochu. Vzpomněl jsem si na doktora Sivého. Vzpomínáš si na něj?“

„Jistě. To je ten pán na vozíčku, že? Máš ho rád.“

„Ano.“ Jednou k němu vzal i Juli. Neví, zda něco vnímá nebo ne, ale chtěl mu ji představit. „Máš ráda Honzu?“

Juli upije bílou kávu. „Ano, proč?“

Petr se v duchu pousměje. „Ptám se, protože bych ho rád vídal častěji. Chtěl bych, aby s námi někam vyšel.“

„Jako k vodě?“ optá se dychtivě.

„Například.“

„Dobře. Chci. Je milej. Kdy půjdeme na stříhání? Uděláš mi do té doby ty šortky?“

„Udělám.“ Juli přikývne a sklouzne ze židle. Petr se koutkem oka podívá ven na počasí. Je šeredně.  Po umytí nádobí s šortkami v rukou přejde do obýváku, kde je více světla. Vytáhne šitíčko, které pořídila kdysi dávno ještě Leontýna. Najde stejně barevnou nit jako je barva šortek. Možná je krapet tmavší, ale snad to nebude vidět. Pečlivě zašije dírku po knoflíku. Teď knoflík. To bude horší. Otevře krabičku, kde jsou různé knoflíky, které Leontýna odstříhávala z různých věcí. Jednou se jí optal proč. Řekla, že ji to naučila maminka. Teď je rád, že je má. Vybere vhodný knoflík do dírky. Je hnědý, zdobený nějakým filigránem nebo čím.

„Juli!

„Ano?“

„Líbí se ti ten knoflík?“

Juli si ho prohlédne. „Ano. Proč tam nedáš ten patentový?“

„Nemám ho. Dám tam normální knoflík. Podívej se, bude hezký, ne?“

„Dobře.“ Zmizí jako pára nad hrnkem. Petr s povzdechnutím vbodne jehlu do látky a do ruky. „Krucufix!“

Juli ho ze dveří poslouchá. Chichotá se. Petr se zafuněním zapošije. Roztřepá je a podívá se kritickým okem na svou práci.

„Hezké. Děkuji.“ Dá mu pusu a skoro mu vyrve šortky z ruky.

Petr uklidí krabici se šitím do zásuvky. Doufá, že ji hodně dlouho nebude muset vytáhnout. Podívá se na hodinky. Ještě je čas. Raději zavolá, kdy bude v kadeřnictví. Zaváhá, zda mu má volat do práce nebo na mobil. Nakonec vytočí číslo mobilu.

 

„Zvoní ti mobil.“

„To je mi u prdele! Dva měsíce bez sexu? To nejde! Nevydržím to!“

Jitka ho znechuceně poslouchá, nakonec mu vezme mobil a stiskne tlačítko pro přijetí hovoru.

„Halo?“

„Ehm je to Honza…“

„Tady Jitka, Petře?“

„Ano. Omlouvám se, že volám, ale bude Honza v práci? Juliana se chce nechat ostřihat.“

„Jistěže bude. I kdybych ho měla… nech to, mluví se mnou. Měl jsi to vzít.“

Petrovi chvilku trvá, než mu to dojde, co říká a komu.

 „Nebojte se, ihned ho vyhodím. Bude tam. A chtěla jsem se optat, zda nechcete ke mně přijít na oběd nebo na večeři. Zítra? Bude hezky, mám bazén, jsem tu sama jenom s děckama a psy. Vemte si taky plavky. Udělám něco dobrého k jídlu.“

Honza ji drží pod krkem a třese s ní. Jitce je to jedno, hlavně když má telefon.

„Děkuji, rád.“ Ty zvuky vůbec nechápe. „Co myslíte, mohu přijít na jednu?“

„Určitě. Ahoj!“

„Ty krávo!“

„Ty vole!“ Oba se na sebe nasupeně dívají. „Bude v jednu u tebe, tak bys měl hnout tím svým zadkem. Hele, fakt to máš rád?“

„Co jako?“

„Když ti ho tam strkají.“ Jitka se uculí.

Honza vyjde ze dveří. „S tebou se o tom nebudu bavit. Sbohem, ségra! Búúúúúú....“

„Na večeři bude řízek!“ křikne za ním. „Vem s sebou Juli s Petrem! Udělám toho víc!“ Nejspíš ji neslyšel, ale to je jedno. Zamne si rukama. Konečně uvidí těch třicet cenťáku, tedy pokud ten pacholek nekecal, ale na tohle má odhad dokonalý, na rozdíl od jiných věci. Zajímalo by ji, za jak dlouho překecá Petra k tomu sexu. Možná by se s někým mohla vsadit, ale jak se to dozví? Nechá to být, ale je ráda, že její bratříček konečně narazil na někoho solidního.

Honza mávne rukou. Podle reakcí Jitky včera musel pěkně žvanit. Že si raději neukousl jazyk… Svěřovat se s takovými věcmi, to si mohl hodit rovnou špagát! Chce si sednout za volant, když si uvědomí svůj stav. Je už celkem v pořádku, ale přece jenom nechce přijít o další bodíky. Zavolá taxík, který tu má do minuty. Nadiktuje adresu kadeřnictví.

„Ahoj, holky!“ zvolá s hlavou mezi dveřmi.

„Jé, to je náš Pařížan!“ zvolá jedna, nechá hlavu zákaznice a jde obejmout Honzu. Ten ji sevře.

„Nazdar,“ říká Květuška na recepci, co přijímá objednávky. Před sebou má velkou knihu se dvěma telefony. Na pevnou linku a mobilní. Ten mobilní zavrčí.

„Kadeřnictví U Kasandry. Přejete si? Takže stříhat, foukat, Honza, ano na kolik? Jistě ano může. Těšíme se, paní Nováková.“

„První zákazník. Za dvě hodiny máš střihání a foukání.“

„Díky moc. Holky, zítra vám donesu něco dobrého na zub a pizzerii mi ještě, doufám, nezrušili?“

„Kdepak, už se ptali, kde vězíš. Prej jim spadl výdělek,“ zakření se černovláska s extravagantním účesem.

 Další telefon. „Pan Pitra, budeš mít čas?“

„Jistě. Tak holky, pa a letím k sobě. Doufám, že křeslo mojí nepřítomnost přežilo.“ Přejde spojovacími dveřmi do druhé části, která patřilo spíš mužům, ale občas tam bere i ženy. Někdy uvažuje, že by stříhal jen holky, ale muži, tedy ti, co sem chodí, jsou stejně nároční jako zákaznice odvedle.

„Ahoj, Pájinko!“ Políbí na tvář svou kolegyni v bolestném údělu být zde vzadu.

Štíhlá dívka v minisukni se otočí. Blond vlasy má ostřihané, na nose brýle, za kterými se schovávají oříškové oči. Upnuté tričko odhaluje pěkná prsa. „Ahoj. Chyběl jsi jim.“

Honza přikývne. Rozhlédne se po svém království. Zatraceně, chybělo mu tam. Pohladí nástroje, křeslo, černou pelerínu. Nic se nezměnilo, jen přibyl jeden plakát s pěknou kostí.  S Pájinkou mají stejnou slabost pro pěkné chlapy, ale jsou tu i dvě modelky.

„Pěknej,“ ocení pohybem hlavy i zvednutým prstem.

„Že jo. Přítel dal. Tedy vyhodil mi to z bytu. Místo, aby se snažil být jako oni, likviduje mi moje jediné potěšení. Tak, hotovo, pane Novotný. Spokojený?“

„Pavlínko, jako vždy dokonale. Tady máte a kupte si jinej plakát.“ Položí jí stovku na pultík. Pája se rozzáří. Vysekne pukrle. „Děkuji, ale to nemuselo být.“

„Slečno Pavlíno, jste poklad, jednou si to uvědomí, uvidíte. Nashledanou.“ Projde do druhé části, aby zaplatil.

Honza nadzvedne obočí. „Hele, to by byl vhodný kandidát pro tebe.“

„Kdyby mu nebylo šedesát. Mohl by být mým dědečkem. Tak povídej, jak tam bylo?“ Posadí se na pohovku. „Chceš kávu?“

„Nic. Za chvilku mi sem někdo přijde. Tak buď hodná a necul se, jako bys měla IQ dvacet, ano?“

Pája vyvalí oči. „Ty jo, nový objev?“ Dveře cinknou. Dovnitř napochoduje Petr s Julianou v červených šortkách, přestože není zrovna teplo.

„Ahoj!“ Juli se rozletí a skočí Honzovi kolem krku. Mlaskne pusa. „Ostříháš mě, strýčku?“

„Samozřejmě. Ahoj, Petře.“ Hltá jeho postavu. V šortkách a krátké kostkované napůl rozhalené košili vypadá úžasně. Ty dlouhé nohy, pokožka, neví co dřív vnímat.

„Ahoj.“ Usměje se. „Juliana potřebuje ostříhat a přiznávám, že já taky, i když studentkám se to začalo líbit.“

„Tak, kdo bude první?“

„Já! Já!“ Začne skákat Juli a žene se k umyvadlu. Usadí se a zakloní hlavu.

Honza se usměje. „Promiň, ale mladá dáma, má přednost.“ Petr se posadí vedle blondýnky.

„Ahoj, já jsem Pája. Nechcete ostříhat?“

„Páji, ten jde ke mně. Nelanař mi zákazníky.“

„Petr Komárek, těší mě.“

Pája při jeho úsměvu málem zalapá po dechu. „Mě… taky,“ vykoktá. „Nechce něco k pití?“

„Děkuji, ne. Máte to tu hezké.“

„To ano, dělal to Honza, já jsem přišla po něm. Dřív jsem makala v jiném salónu, ale přetáhl mě sem. Jsem spokojenější. Opravdu nechcete ostříhat? Jej, nejste vy ten model?!“

„Asi ano. Jak mě znáte?“

„Počkejte. Hele, tady!“ Položí mu velkou bichli na nohy. Otočí stránky dozadu. „tady jste.“ Píchne prstem do fotografie. „Excelentní účes, ale teď ho máte přerostlý.“

„Ano, já vím. Honzo, to jsem netušil, že máš soukromou fotogalerii.“

„Ale ne,“ vmíchá se do toho Pavlína. „To jsou fotky z každé soutěže. Hele, to jsem já. Získala jsem až čtvrté místo, ale poprvé jsem byla tak blízko. Jej, dobrý den, pane Krysaříku. Copak potřebujete?“

„Ostříhat. Mám to moc dlouhé.“

„Tak dva centimetry dolů?“

„Ženská, vy mě zabijete. Dva milimetry stačí!“ Petr užasle pozoruje statného chlapa, tak dva metry se sto kilogramy a minimem vlasů na hlavě. „A masáž, ano?“

„Samozřejmě. Sedněte si.“ Petr si teprve teď všimne velkého křesla, které je určitě pro přerostlé zákazníky.

Honza pokukuje po Petrovi. Je úžasný. Nechápe, že s ním nechce spát. Zarazí se s rukama ve světlých vlasech. Počkat, co když nemá rád sex? Zamyslí se nad tím.

„Strejdo Honzo, něco se stalo?“

To Honzu vzpamatuje. „Nic. Jen jsem přemýšlel o účesu pro tvého tatínka.“

„Něco hezkého, ano? Aby byl sexy.“

„Určitě,“ řekne pobaveně Honza. On už sexy je. Kdyby byl ještě víc, tak by skončil v Havlbrodu. Vypne vodu, zabalí hlavičku do ručníku. Juliana opatrně seskočí, jde se posadit. Nakloní se. „Vypadám jako nějaký sultán.“ Za necelou půlhodinu je ostříhaná a vlásky má vyfoukané.

„Tati, jsem stejně hezká jako maminka?“

„Jsi.“

„Tak teď ty, Petře.“

Pavlína zatím rozumuje, kdo to je. Ale možná jen nějací známí. Vždyť má holčičku. V první chvíli měla dojem, že si někoho našel, ale je to hloupost. Někdo takový a Honza. Má daleko raději hravější a tvrdší typy. Takové nebezpečné. Tenhle by teoreticky mohl být nebezpečný pouze v posteli, usoudí po nenápadném prolétnutí jeho těla a klína. Ale je to pěknej kus.

Petr si zatím v duchu libuje nad masáží, kterou mu Honza provádí. Paráda.

Honza zatím přemýšlí, že by si měl vzít dlouhou zástěru. Sotva se ho dotkl, tvrdě mu vstal, i když by řekl, že je to nemožné. Nechápe, že…

„Honzo, mohu vzít Juli na zmrzlinu?“ optá se Pavlína, protože její zákazník už odešel.

„Už zase mlsáš?“

Pavlína se zatočí kolem dokola, aby vynikla její štíhlá postava. „Na rozdíl od tebe hubnout nepotřebuju.“

„Tati, mohu? Prý je to nedaleko a je mi strašné vedro.“

„Tak dobře,“ svolí, i když podle něj je tam dost chladno. Podívá se na Honzu. „Slečno, prosím vás, jen dva kopečky, víc ne, ano? A zaplatím.“

„To nechte být. Mám něco navíc.“ Ze zásuvky vytáhne padesátku. „Tak, Juli, jakou máš nejraději?“

„Je na ní spolehnutí?“ zeptá se Petr, když se dveře zavřou.

„Neboj se, je. Petře, ty nemáš rád sex?“

Petr sebou trhne. „Co je to za blbost? Jistěže ho mám rád! Kdes na tu pitomost přišel?“

Honzovi se ulehčí, ale vzápětí se zakaboní. „No, že jsi včera nechtěl…“

„Neskáču do postele hned při prvním setkání.“

„Ale my se už viděli.“

„Ano? A co má být?“

Honza mu zabalí hlavu do ručníku. „Jitka povídala, že prej budu bez sexu až dva měsíce.“ Petr se na něj otočí. Nemůže tomu uvěřit. On se o něm bavil se svou sestrou? Zatřese hlavou.

„Co to tu meleš?“

„Já věděl, že je to blbost. Nikdo dva měsíce bez sexu nevydrží.“

Petr se na něj dívá a neví, co má dělat – brečet nebo se smát. On byl bez něj celý rok. „Honzo, dá se to vydržet. Proč si o těchhle věcech povídáš se svou sestrou?“

„Ty jsi to vydržel?“ Upraví mu pelerínu kolem krku, ovšem neopomene se dotknout důležitých míst.

„Jistěže,“ řekne trochu opovržlivě. „Rozhodně mnou nevládnou tak nízké pudy.“

Honza se zarazí. „Tím myslíš jako co? Že tohle není důležité?“

Petr pochopí, že trochu přepískl. „Je, ale ne za každou cenu. Za týden odjíždím za rodinou.“

„Aha. Budeš tam dlouho?“

„Dva týdny.“

Honza mlčí. Co na to říct?

„Jezdím tam každým rokem. Nemohu tam nepřijet, omlouvám se.“

„Kde to je?“

„Na Moravě. Malá vesnice.“

„Jasně.“ Začíná zvažovat, že si Jitka nedělala prdel, že fakt bude muset být dva měsíce bez sexu. Jak to vydrží, ví jen bůh. „Fakt by to nešlo dřív?“

„Co jako?“ nechápe Petr. V zrcadle sleduje Honzu.

„Brýle dolu.“ Petr si je sundá, když se k němu nakloní Honza. Dívá se mu do očí. „Máte je s Juli stejné. Krásně výrazně hnědé bez příměsí jakékoliv jiné barvy. Líbí se mi.“ Odvážně ho políbí.

„Jsme v kadeřnictví!“ vyrazí ze sebe. „Je sem vidět jak do výlohy.“

„Není. Nemohu tě políbit nebo se na mě ještě zlobíš?“

Petr si povzdechne. „Jo, zlobím, ale přechází to.“ To jako chce, aby to přešlo okamžitě,

Honza zacvaká nůžkami, trochu ho natočí a sníží křeslo. „Sex přece. Dva měsíce je moc.“

Petr na něj nevěřícně kouká, potom se rozesměje.

„Nesměj se, nebo budeš mít zuby. Nevím, co je tu k smíchu. Dva týdny.“

„Nebudu se s tebou handrkovat o to, kdy s tebou půjdu do postele. Otázka je, zda vůbec půjdu. To chci zjistit.“

„Nerozumím. Přece po sobě toužíme, zakloň trochu hlavu. Přesně.  Není nic jednoduššího, než abychom si navzájem vyhověli nebo ne?“

Petr by se rozesmál, kdyby mu ho nebylo líto. Chudák se tolik snaží, že by se dal i přemluvit, kdyby šlo jen o jednu noc. Olga by určitě Juli pohlídala.

„Chci, abys mi ho tam vrazil co nejhlouběji. Ne jednou, ale několikrát, nechce se mi čekat dva pitomé měsíce, než mi to dovolíš. Je to přežitek. A neříkej, že jsem vulgární. Prostě to tak je.“

„Jde to říct i jinak.“ Stiskne opěradla.

„Zvedni hlavu. Nejspíš jo, ale já to jinak neumím. Proč vlastně tohle děláš?“

Petr si povzdechne. „Protože s tebou chci být delší dobu a chci tě lépe poznat. Ne jenom po webové kameře. Chtěl bych s tebou prostě chodit na procházky, do kina nebo na večeři. Poznat tě lépe, je to tak těžké pochopit? Vím, že je to těžší kvůli Juli, ale ona patří do mého života už od té doby, co jsem řekl Leontýně na její návrh ano. Pokud se ti to nelíbí, rozejdeme se. Chci partnera, ne milence.“

Petr mlčí, cvaká nůžkami, občas natočí hlavu jiným směrem. Partner…

„Kdyby ano, tak dám hlídat Juli Olze nebo Jitce. Zašli bychom na večeři, potom k tobě domů nebo ke mně a bylo by to. Adios.“

„Chápu.“

„Opravdu?“ Podívá se mu do očí, i když je zřetelně nevidí.

„Asi jo, ale řeknu ti upřímně, bude to peklo, ale přijímám to. Doprčic, tohle fakt nevydržím. Budu nadrženej jak kanec.“

Petr si pomyslí, že on taky, ale nesleví z toho. I když co kdyby… „Je tu ještě jedna možnost.“

„Ano?“ optá se dychtivě.

Dovnitř vejde rozesmátá Juli. „Tati, ta byla moc dobrá,“ referuje ihned.

Petr se na ni podívá, potom na Pavlínu. „Pojď sem, slečno.“ Juli k němu přijde. „Tak co jsi měla?“

„Jen…“

„Pravdu!“

Juli se kroutí jako hádě, potom se mu vzdorně podívá do očí. „Zmrzlinu… tak jo, dvě a zákusek s colou.“

„Jestli budeš mít kaz a paní zubařka ti bude vrtat zub, budeš za to moci jen ty.“

„Nevadí.“ Odběhne, ráda, že to má za sebou. Jen nechápe, jak poznal, že měla něco navíc.

„Omlouvám se.“

„To nic. Můj malý poklad by ukecal každého.“ Dveře cinknou.

„Dobrý den, paní Hadrná. Jak se máte? Jste krásně opálená.“

„Děvenko, jde to, ale vy byste potřebovala víc sluníčka. Potřebuji trochu farbičky.“ Podívá se do zrcadla.

„Samozřejmě. Prosím.“ Ukáže na umyvadlo. 

„Hotovo,“ pronese Honza, natočí ho k zrcadlu, vezme brýle a dá mu je na obličej. Petr si je upraví. Vypadá o hodně lépe. „Co, kdybys dnes zašel k nám na večeři? Jitka tě zve.“

„No…“

„Bude řízek.“

„Ten nemám ráda. Tati, ty jsi hezkej, že strejdo?“

„To je.“ Je sexy, žádoucí a absolutně nekompromisní. Zatraceně, líbí se mu to. Je to s ním úplně jiné než s ostatními. Ne! Petr se nedá srovnávat s žádným jeho bývalých milenců. Je úžasný. I to, jak se stará o Juli.

„Jitka určitě připraví kuřecí,“ řekne s úsměvem Honza, který zatím zametá od vlasů podlahu.

„Tak jo. Kuřecí mám ráda,“ prohlásí.

„U nás jiné nejíme,“ vysvětlí Petr její váhavost.

„No, nechceme…“

„Tati, tati půjdeme, že ano?“

„Ale Juli…“

„Jitka vás zve. Bude ráda, když přijdete. Já taky.“

Petr se na ty dva spiklence podívá. Vypadá to, že nemá na vybranou. Jak se jenom dokáže podívat do očí Honzově sestře po tom, co jí vyprávěl? Nějak to zvládne.

„Tak dobře.“

„Jupíí! Tati, ty jsi nejhodnější na světě. Mám tě moc a moc ráda.“ Petr ji zdvihne do náruče. Podívá se na Honzu. Co s těma dvěma má dělat? S Juli je to jednoduché, té se zbavit nemůže – ani nechce, ale Honza… Asi to s ním zkusí, protože zbavit se ho může vždy.

Komentář

Malý poklad - 22. Tati, chci chci... všechno!