Malý poklad
22.
Tati, chci chci… všechno!
Týden na pochodu, myslí si Honza s nohama nahoře. Za chvilku bude končit, jen čeká na posledního zákazníka. Příjemnou paní, která je ale náročnější než nějaké šestnáctky. Nejraději by totiž byla mladá, jinak je fajn. Nemůže ji vysvětlit, že některé účesy se prostě pro starší dámu nehodí. Dívá se na tři velké vstupenky, které mu leží na stole. V rukou ho hřeje čaj.
Venku je opět hnusně a sestřička chodí mrzutá, kudy to jde. Když se jí optal, co ji je, odprejskla ho s tím, že to není jeho věc. Potom zamumlala něco o třiceti. Čert, aby se vyznal v jejích náladách. Popravdě je mu to fuk, protože má dost starosti se svou láskou, jestli se to tak dá říct, protože spolu byli asi tak dvakrát, třikrát? A sami? O tom se mu může jenom zdát. Nikdy si neuvědomil, že dítě… Má Julianu rád, ale někdy by ji nejraději poslal někomu na hlídání. Už uvažoval, že si najme chůvu. Ovšem nedokáže předvídat Petrovu reakci. Bojí se, že by to byl jako červený hadr na býka.
Odloží skleničku na pultík vedle kulatého kartáče. Sklopí hlavu. Chodí kolem něj, jako kolem skleněného vejce. Sevře vstupenky. Zatraceně, kašle na to. Musí to změnit. Přece to pořád nebude takové!
„Dobrý den, Honzo.“
Honza rychle schová vstupenky do šuplíku. Zářivě se usměje. „Dobrý den, slečno Králová. Jako vždy?“
„Ale kdepak! Tady mám obrázek. Podívej se sám, nebude mi to slušet?“
Honza si povzdechne. Záplava dlouhých kudrlinek. Tak to jedině přes jeho mrtvolu. „To je krásný účes, ale té práce s ním!“
„Cože?“ Slečna Králová, protože se nikdy nevdala, v což stále doufá, se podívá na Honzu. „Nerozumím.“
„Samozřejmě, že vám ho udělám a budete v tom krásná.“
„Copak přede mnou skrýváte?“
„Účes je náročný na údržbu.“
„Aha. Hodně?“
„Ano.“ Slavnostně přikývne. Cítí, že už ji má na háku. Začne popisovat, jak bude muset spát v natáčkách přes noc, jak bude muset co tři dny si ty natáčet…“
„Dost, věřím vám. Je to škoda, tolik se mi líbil. Tak mi aspoň udělejte šik pramínky, ano.“
„Samozřejmě.“ Podívá se na její účes ve formě mikáda. Kdyby se nedal, musel by se za svou práci stydět. Od něj zákazník nikdy nesmí vyjít jako maškara. To raději o něj přijde. Zavede ji k umyvadlu, jemně jí je umyje. Na tak starou ženu má je ještě husté. Udělá pěkný čokoládový odstín s medovými pramínky, jen o dva stupně slabší, spíš kakaové. To se jí bude líbit. Už nebude pokoušet osud, že by ji dál přemlouval, že to není ono. Je rád, že nemusí dělat ty hnusné kudrlinky.
„Tak se mějte hezky. Musím uznat, že máte šikovné ručičky. Jenom je pozlatit. Vypadám o pět let mladší.“
„O deset slečno Králová. Být mladším…“
Oba se usmějí. Dveře cinknou a on osamí. Konečně má padla. Dychtivě vezme telefon. Okamžitě namačká Petrovo číslo. Rozechvělé čeká na zvednutí. Jenom doufá, že opět neuklízí, nenakupuje nebo nedělá podobnou činnost. To by s ním švihlo.
„Petr. Ahoj, Honzo. Jak se máš?“
„Ahoj, sůňátko. Jak se máš?“ Petr se zrovna kouká z balkonu na to, jak lije a přemýšlí, co bude dělat.
„Jde to. Zrovna přemýšlím, co budu dělat. Mám nějakou línou náladu. Asi je to tím počasím. Je fakt hnusně.“
„A Juliana, kdepak je?“ vyzvídá opatrně. Ze šuplíku vytáhne vstupenky.
„V pokoji, čte si knihu. Přemýšlím, zda nechtěl by sis vyrazit někam do města nebo na plovárnu?“
Honza se usměje. „Počkej, mám něco lepšího. Počkáš?“
„Jistě. Co to je?“
„Překvapení, jen doufám, že se to bude líbit.“ Zajásá. Žádný úklid, žádný nákup, prachsprostě se nudí. Snad si těmito vstupenky u Petra a Juli udělá oko. Rychle si vezme lehounkou šálku, prohlédne se v zrcadle.
„Fuj, hnus,“ slyší. Otočí se na Pájinku, která rozkládá deštník, aby vyschl. „Oj rande? Pověz kdopak to je?“
„Nic neřeknu, protože to práskneš ostatním.“
„Za co mě máš?“ ohradí se. „Tak jo, řeknu a co má být? Ber to tak, že to stejně praskne.“
„Neznáš ho.“
Pája přimhouří oči, převleče si boty. Kdyby měla stát na vysokých podpatcích, nejspíš by se po hodině zhroutila. „Lžeš, ale roztomile, tak kdo to je? Znám ho? Je hezký, bohatý?“ vyptává se dychtivě.
Honza se uculí, potom na ní vyplázne jazyk. „Ahoj, měj se.“
Pája osamí. Zlobně dupne nohou do podlahy. „Blb!“ usměje se. „Ale stejně, je to hezky, když je někdo zamilovanej. To ten můj…“
„Dobrý den.“
„Dobrý den. Budete si přát?“ Dlouhovlasý muž na ni se podívá. „Oholit.“
„No víte… tak se posaďte. Nějak to uděláme. Máte hezké vlasy, co je umýt?“
„Cože? Ehm umýt? To ne!“
Pája je ocení jedním pohledem. Hezké, ovšem… „Když myslíte…“
Muž znejistí. „Myslíte?“
„Ale jistě!“ ujistí ho vehementně. Další přijde až za hodinku. Trochu ho zcivilizuje, když to nemůže udělat u svého kluka.
Honza si uhladí dokonalý účes. Vypadá dobře? Zkoumá se ve skle dveří. Vyplázne jazyk na dvě školačky, které se hihňají. Potom se podívá na svůj vzhled. Šálka kolem krku, volná halena, snad mu nevadí to tetování a upnuté džíny. Musí si uvědomit, že nevypadá jako nějaký vandrák.
„Pojď nahoru.“
Mít tak klíče, zatouží Honza. Vyjede do pátého patra. Kdyby se zastavil výtah, nejspíš by po cestě nahoru dostal infarkt.
„Ahoj, Honzo!“ Ze dveří vyběhne bosá Juli, skočí mu okolo krku a dá pusu. „Jak se máš?“
„Dobře a co ty?“
„Čtu si pohádky, ale moc mě to nebaví.“
„Tak si přečti něco jiného.“
Juli zavrtí hlavou, až se jí rozletí účes. „To ne, tatínek říká, že když se začne číst kniha, potom se musí dokončit. Víš, ony nejsou tak špatné. Jen, jsou pro prťata.“
„Ahoj.“
Honza se zadívá na Petra. Zatraceně, má na něj vliv jako droga. Už opět je vzrušený. Když je s ním, jeho představy se točí kolem jednoho. Sexu. Asi si koupí metr. Dva metry. Dva měsíce přece zvládne. „Ahoj.“ Rád by mu dal pusu, ale neví, jak by reagoval, když je tu Juli.
„Pojď dál. Hodně práce?“ vyptává se ho Petr. Nijak ho to nezajímá, ale něco říct musí.
„Dost. Měl jsem dnes objednanou slečnu Královou. Je přibližně sedmdesát a zapomněla se někde ve dvaceti.“
„Juj, není hloupá?“
„Juli, to se neříká. Tu paní neznáš.“
Juli se zaškaredí. „Dobře. Chceš něco k pití?“ Vzpomene si, že by měla dělat hostitelku.
„Džus nebo co tam máš.“
„Dobře. A voda může taky být?“
Voda? „Ano.“ Počká, až Juli zaleze do kuchyně, udělá krok, když oba zaskučí, jak do sebe narazí.
„Jen jsem ti chtěl dát pusu,“ zamumlá Petr.
„Já taky,“ zabručí rozpačitě Petr. Rychle se k němu nakloní, políbí ho.
„To se musí udělat pořádně,“ řekne s nevolí Honza. Přistoupí k němu.
„Tati, strejdo!“
Tak tohle nejde, řekne si v tu chvílí Honza. Nemůže ani kvůli té cácorce políbit svého přítele, protože on to bere tak, že spolu chodí. Sice nespí, ale to je jedno. Dnes mu to řekne. Líbání bylo i v minulém století. Nehodlá se o tohle ošidit, když už nemá sex. Sednou si v obýváku, Juli na velkém nafukovacím polštáři, po kterém se ráda válí.
„Mám jeden návrh.“
„Jaký?“ Oba zpozorní.
Honza sáhne do levé kapsy, zatváří se zklamaně. „Není to tu, kde jsem to mohl dát?“ Juli se zahihňá. Sleduje, jak se prohmatává.
„Počkej, pomohu ti,“ nabídne se horlivě. Honza zvedne ruce. Petr ji závidí, že se ho klidně dotýká. „Mám to! Co to je?“
„Vstupenky.“
„Národní cirkus… Jej! Půjdeme do cirkusu?“ Nábožně na něj hledí s otevřenou pusou.
„Nikdy jsi v něm nebyla?“ podiví se.
„Ne.“
„Když tu byl cirkus, Leontýna, no víš, nebylo to vhodné. Potom byla nemocná,“ vysvětluje mu Petr.
„Aha. Tak co byste tomu řekli, kdybychom šli dneska? Byl u mě klaun a jako platbu mi dal vstupenky.“
Petr se rozesměje. „Pracuješ i za výměnu? Potom co po mě budeš chtít, když nebudu mít peníze?“
„To ti řeknu až pak. Tak obléknout se a jdeme. Nebudou na nás čekat.“ Juli zmizí ve svém pokoji, aby se převlékla. „Nevadí ti to?“
„Vůbec ne, naopak jsem velmi rád. Viděl jsem plakát, ale pozítří odjíždíme. Díky. Jsem rád, že…“
„Nech toho. Je to samozřejmé, ale chtěl bych si s tebou o něčem promluvit.“
Petr se na něj podívá. Říká to tak vážně a k tomu mu to děsivě sluší. Nejraději by se na něj vrhl, stáhnul šátek, vyhrnul košili a laskal jeho tělo. Působí na něj jako jed. Když je s ním myslí jen na jedno. Všechny rozdíly, vše zmizí. Jsou tu jenom oni dva.
„Stalo se něco?“
„Po cirkusu, ano.“
Petr přikývne. „Převléknu se. Trochu pobídnu Juli, nebo si vyzkouší veškeré oblečení, které má.“ Honza se za ním toužebně podívá. Nejraději by teď byl s ním, sundával mu to tričko, potom volné šortky. Jaké asi nosí prádlo? Boxerky? Slipy nebo tanga jistě ne. Možná trenýrky? Jde za Juli, aby na ní dohlédl.
„Strejdo Honzo, šaty nebo šortky? Nebo možná sukni?“ S nerozhodným výrazem v ruce drží inkriminované věci
Honza se dívá na nepořádek. Je fakt stejná jako dospělé ženské, i když s nimi nemá tolik zkušenosti, ale sestra mu stačila.
„Šatičky. Vypadáš v nich kouzelně. Jako princezna.“
„Dobře, můžeš jít!“ propustí ho královským gestem. Honzovi zahoří v očích. Musí to přece oznámit jejímu tatínkovi, co si vybrala. To by udělal každý, že? Rychle přejde ke dveřím, otevře je.
„Jej, promiň!“ Hladově pozoruje zadek v boxerkách. Ježíš, jestli tohle není pohled pro bohy. Žádná Helena! Jenom kvůli někomu takovému stojí vést války. Je neodolatelný.
„Co je?“ optá se Petr. „Juli se nemůže rozhodnout?“
„Jen chci nahlásit, že si bere šaty. Vyhodila mě.“
„A ty mi to hned běžíš oznámit do ložnice.“
Honza se uculí. „Znáš mě. Snažím se nepropásnout žádnou situaci. Víš, že jsi ještě hezčí než po netu?“
„Nevím.“ Podívá se po něm. Otočí se k němu.
Honza zalapá po dechu, když ho vidí v plném světle. Tohle se mu asi zdá. Něco tak nádherného prostě není možné. Hrudník, ne hladký ne chlupatý, tak akorát, svalnaté břicho, silná stehna jemně porostlá chloupky a těsné boxerky. Hodně těsné.
„Děláš si je na míru nebo co?“ vypadne z něj. „Netlačí tě?“
„Nechápu.“ Ten jeho pohled by mě dokázal rozpustit, pomyslí si. Cítí se skvěle.
„No, že se ti tam vejde.“
„Pako!“ zabručí Petr. Vytáhne tričko, džíny.
„Ježíš, vypadáš tak, že bych tě znásilnil, kdybych tě někde potkal,“ prohlásí Honza,
„Opravdu?“ odpoví pobaveně Petr.
„Jo. Jsi k nakousnutí. Já…“ přistoupí k němu, obejme. „Tohle nevydržím. Udělám to.“
„Myslím, že ne,“ zašeptá Petr.
„Ne, ale budu tě svádět. Toužím po tobě a můj… Dobře mlčím, ale uvědomuješ si moje sebeovládání?“
„Žádné nemáš.“ Odstrčí ho, aby si oblékl džíny.
Honza se na něj dívá hladově jako pes na kus svíčkové. Zhmotnělý sen každého puberťáka. Vysoký štíhlý, sexy chlap v upnutých kalhotách. Kdyby neměl košili, mohl by klidně dělat fotky do erotického kalendáře. Sotva si pomyslí, už přemýšlí, který z jeho známých to dělá. Nikdo, ale on se časem někdo najde. Jak to, že příroda tolik plýtvala na jednoho jediného člověka? „To je marnotratnost.“
„Co je marnotratnost?“
Honza se vzpamatuje. „Ty a příroda.“
Petr k němu nechápavě zvedne hlavu. Přece on taky vypadá úžasně, nebo jak to vlastně myslel? Ve dveřích zahlédne Juli, která je zvědavě pozoruje. Jak dlouho? Co viděla? Nebo spíš slyšela?
„Vypadáš jako princezna.“
V Honzovi by se krve nedořezal. Podívá se na klidného Petra. Jak může být tak klidný? Otočí se. „Nádherné.“
„Děkuji!“ Zatočí se dokola, ale stejně se na ně dívá takovým vážným pohledem, jako by něco chtěla říct.
„Hned pojedeme. Těšíš se, cácorko?“
Juli se pousměje. „Ano a moc. Jdeme! Tati, mohu si vzít tu maminčinu kabelku?“
„Záleží kterou. Vybereme společně, ano.“ Vezme ji za ruku a jde ke krabicím, které tu zůstaly po Leontýně. Honza osamí. Posadí se na postel. Tak tohle nezvládl. Co asi slyšela? Potom si uvědomí, že sedí na posteli, v které spí Petr. Pohladí pokrývku a rychle si k ní přičichne. Aviváž, zklamaně si pomyslí, ale příjemná vůně.
„Tuhle.“ Juliana mu ukáže modrou malou kabelku, která se hodí k šatům.
„Dobře. Teď schováme krabici.“
„Ano. Je krásná. Stýská se mi po ní. Tati, co je to sebeovlní.“
Petr si vybaví, o čem mluvili. „Sebeovládání.“
„Sebeovlá… těžké.“
„Sebe – ovládání.“
Juli to zopakuje s odseknutím. Rozzáří se, že se jí to povedlo.
„To je, když se někdo ovládá. Například máš dortík, moc ho chceš sníst, ale víš, že nemůžeš a nesníš ho.“
„To musí být strašné!“
Petr si pomyslí, že ano. „To ano, ale někdy se to vyplatí.“
„Jak?“ chce hned vědět.
„Potom ti to chutná dvojnásob.“
Juli se usměje. „Tak už to chápu, ale stejně ho sním hned. Nač čekat, když si ho později stejně dám?“
Petr se na ni podívá. Zajímalo by ho, jestli to opravdu chápe. Má pocit, že jestli se s Honzou dostanou k sexu, bude to výbuch sopky. Nemůže se dočkat. O dovolené vysvětlí Julianě, že s ním chodí. Bude to lepší říct na začátku než pozdě.
„Obleču se a půjdeme. Už jsem v cirkuse dlouho nebyl.“
„Já se těším na koníky, klauny a na všechno.“ Petr se pousměje. Je rád, že Honza s tím přišel.
„Honzo, jdeme!“ křikne, když ho nikde nevidí.
Honza se zvedne od polštáře, s kterým se mazlí. Povzdechne si silně vzrušený. Zabije ho to. Dva měsíce nevydrží. „Už…,“ odkašle si, „jdu!“
Petr se po něm podívá. Je úžasný a jeho pohled je zasněný jako by plaval v jiných dálkách než na zemi. Vezme klíče, tašku. On bohužel musí sedět na zemi. „Pojedeme tvým nebo mým?“
„Tvým. Je pohodlnější.“
Petr přikývne. Jdou za netrpělivou Juli, která drží výtah. Dole někdo huláká, ale ona to vesele ignoruje. Na tatínkův pohoršený výraz řekne: „Byla jsem první.“
Juli se dychtivě rozhlíží po cirkusu. Právě si vystáli frontu, aby se dostali dovnitř.
„Máme ještě deset minut, nechceš si prohlédnout zvířátka? Určitě některá budou venku.“
„Ano, ano, mohu? Prosím, tati. Budu hodná.“
„Juli má ráda ZOO. Každý rok jedeme do některého,“ vysvětluje s úsměvem její nadšení.
„Kde jste letos byli?“ optá se, když jdou za poskakující Julianou.
„Ve Zlíně.“
„Tam je ZOO?“ podiví se Honza.
„Je a velmi pěkné, ale ta cesta byla úmorná. Naštěstí Juli je trpělivá. Většinou si lehne a spí, takže jsem to odřídil.
„Tati, Honzo, to je velbloud! S jedním hrbem a druhým. Tomu s jedním se říká dromedár. Tati, pojedeme zase do ZOO?“
„Určitě.“
„Těším se. Tohle jsou poníci. Říká se jim tak, protože jsou malí. Tohle jsou koně. A tamto jsou sloni. Víš, jaký je rozdíl mezi slonem africkým a indickým?“
„Nevím.“
„No, africký má větší uši, že tati?“
Honza se pousměje. Byla si trochu nejistá, ale udivuje ho, co všechno ví.
„Přesně tak.“
Juli se rozzáří. „Taky - Jé lvi. Lvi žijí v Africe. Lev má hřívu a lvice to je maminka, ji nemá.“
„Pochval ji,“ zabručí Petr.
„Tedy Juli ty toho víš! Jsi skvělá. A tamto s těmi pruhy je co?“ ukáže na tygra, který líně zívá.
„To je tygr. Žije v Asii a je chráněný.“
„Juli, za to dostaneš odměnu.“
„Odměnu? Mohu si vybrat?“ zvolá nadšeně.
Petr zaúpí. Tak to chybělo. „Juli jeden dárek, víc ne.“
„Ale tati, tak dobře, chci chci tamtu spirálu!“ Ukáže na stánek s barevnými blikajícími věcmi. Kolem něj je spoustu dětí, které ukazují jeden přes druhého, co chtějí.
„Jednu… barvu?“
„Červenou. Tati, já chci cukrovou vatu a…“
„A potom ti bude špatně.“
„Nebude.“ Dupne nohou.
„Bude. Nebudu se s tebou hádat, ale dostaneš ji.“ Juli pobíhá, mává barvenou spirálou a nakukuje, kam jen může. Všechno ji zajímá.
„Zvídavé dítě.“
„Tím chceš říct co?“
„Jen to, že na svůj věk je chytrá. Proč ji nechceš koupit sladkosti? Je přece v cirkusu. Kdy se zas do nějakého dostane?“
„Protože ji bude špatně a nesmí si zvykat, že vše dostane.“
Honza se dívá kolem sebe. „Ale můžeš si to dovolit.“
„Jistěže ano. Na konci dostane ještě něco a koupím ji domů nějaké cukrovinky.“
Honza se usměje. Přistoupí k prodavačce v upnutém kostýmu. „Jednu cukrovou vatu a popcorn. Ta je pro nás, nebo ho nemáš rád?“
„Jistěže mám.“
„Je popcon!“ zvolá jako, když byla malá a šli poprvé do kina. Sáhne dovnitř a vezme si hrst, kterou si nacpe bez rozpaku do pusy.
„Půjdeme dovnitř, ne?“ Honza se snaží odvrátit od Juli katastrofu. Juli na nic nečeká a běží ke vchodu, kde jsou mladicí v červených uniformách. Okouzleně je pozoruje.
Jdou do přední řady. Posadí se, uprostřed Juli. Honza zachmuřeně přemýšlí, že se ho nemůže ani dotýkat. Nálada mu klesla pod bod mrazu. Bude to tak vždycky?
Dovnitř vběhne klaun. Udělá pár kotrmelců, rozplácne se, načež s heknutím se šourá pryč. Smích, potlesk. Děti rozzářenýma očima se dívají kolem sebe.
„Dámy, pánové vítáme vás v našem jedinečném cirkuse Humberto!“
„Tak co líbilo se ti to?“ optá se u stánku Petr. „Co chceš koupit?“
„Lízátka, mohu ještě tamten balónek?“ Ukáže na velký vznášející se balonek medvěda.
„To koupím já,“ řekne rychle Honza, i když na balónek se mu už Juli zdá být velká.
Petr se zamračí, ale nakonec povolí. „Dobře.“ Nakoupí barevná lízátka. Ví, že je má ráda, protože je cumlá u knížek.
Juli jde s balónkem v ruce.
„Tak co líbilo se?“
„Tati, taky budu vystupovat v cirkuse.“
„Dobře.“ Honza se po něm udiveně podívá. Myslel si, že ji bude to vymlouvat, ale on ne. Klidně to přijal.
„Budu cvičit s koňmi a medvědy. Tati, ti pudlíci byli krásní a klauni, nevím, co všechno bylo lepší. Ti lvi vypadali děsivě. Na obrázkách vypadají jinak. Lekla jsem se. A poníci ty byli srandovní. Zvláště ten co pořád stahoval z toho pána pokrývku. Byla legrace.“
„A artisté se ti nelíbili?“
„Artisté?“
„Myslím, jak házeli si míčem, stavěli pyramidy nebo létali pod stanem,“ vysvětluje Petr.
„Ti byli krásní a hlavně ty červené uniformy. Tati, já chci taky jednu.“
Oba se na sebe podívají. Červené uniformy? „Aha ty myslíš uvaděče.“
„Ano. Ti. Moc se mi líbili. Chci taky takovou, jenom chci sukni místo kalhot.“
Honza se pousměje. „Tak to chceš být mažoretkou?“
„Co je to?“
Honza přemýšlí jak to vysvětlit. „To jsou dívky, které mají kozačky, krátké sukně, takové uniformy, ale červené nebo modré. Taky mají takové hůlky a pochodují.“
„Neznám. Ukážeš na jutub!“ přikáže mu s neodolatelným úsměvem.
Petr pokrčí rameny: A máš to. Teprve teď si všimne tašky, kterou drží v ruce. Podezřívavě se na ni podívá. Určitě ji neměl.
„Ukážu. Kam teď?“
Petr uvažuje, ale když byli v cirkuse, tak by si mohli někam vyrazit, i když počasí se ještě neumoudřilo, pršet přestalo. „Chceš ještě někam jít?“
„Do mekáče, prosím!“
„Tak dobře. Nevadí ti to?“
„Jistěže ne. Jdeme.“ Vezmou Juli za ruce a jdou k bílému opplu. Za chvilku už stojí před nabídkou. Petr má Juli v náručí, aby viděla na ceduli. Ta pomalu louská názvy.
„Tati, happy.“
„Dobře, co ty?“
„Já? Dám si nugetky, meníčko. Docela mám hlad.“
„Kam to dáváš? Vždyť jsi ten popcorn snědl skoro sám,“ podiví se Petr. On má co dělat, aby si udržel postavu.
„Juli mi pomohla.“ Pohladí ji po vláskách. „Drž se nás nebo se ztratíš.“
„Já vím. Taky nemám s nikým cizím mluvit, ani odcházet.“
„Přesně tak.“ Nakoupí a nesou to daleko od ostatních. Posadí se k volnému stolu, odkud je vidět ven. Všichni tři se vrhnou na jídlo. „Taky mám hlad,“ zabručí nerad Petr.
„Máš tam kečup?“ Honza nakoukne do sáčku, odkud ho vytáhne. „Nechcete?“ nabídne nugetky. Juli si hned jeden vezme. Petr se zamračí.
„Nech to být. Nevadí mi to. Kdyby ano, nenabízel bych to.“
Petr to nechá být. Má zvláštní pocit. Jako by byli rodina. Je mu dobře, když tady společně jsou, jedí, baví se o cirkuse. Je rád, že jí Honza nenápadně rozmluvil cirkus. Takhle zřejmě po ukázkách mažoretek bude chtít to dělat. Jen neví, zda má souhlasit. Uvidí se. Ono je něco jiného chodit na tréninky, něco jiného je kroužek. Na druhou stranu zas pozná něco nového.
„Nechutná ti to?“ optá se Juliana svého tatínka. Vypadá zamračeně a vážně, ale to by neměl, protože byli v cirkuse, kde se všichni moc nasmáli.
„Kdepak, jen jsem přemýšlel.“
„Aha. O dovolené?“
„Taky. Tak hotovo?“
„Zbyly nugetky. Vzal jsem jich asi moc. Kdo chce?“
„Vezmeme domů.“ Juli opatrně posbírá věci, které naskládá na sebe. Nugetky schová do sáčku, který zabalí. Napije se coly. Honza ji ohromeně pozoruje, jak vzorně uklízí jídlo. Nevzpomíná si, že by to u ostatních dětí viděl. Spíš naopak je po nich chaos, který většinou pracně uklízí.
„Hotovo! Můžeme jít.“ Vstane s papírovou taškou v ruce. Petr s Honzou vezmou po tácu, které uklidí na místo. Dívají se na Julianu, která jde k autu.
„Myslíš, že něco viděla?“
Petr se na něj podívá. Honza pocítí opět nával touhy. Ten jeho pohled zpoza brýlí je hrozně sexy. Nikdy by neřekl, že někdo v nich může vypadat k nakousnutí. Ale Petrovi sluší. Co by se asi stalo, kdyby ho vzal za ruku? Jak by se choval? Uvědomí si, že to neví. Možná proto trval na tom, že spolu budou chodit. Jenže to by klidně mohli a přitom mohli mít i ten sex. Vždyť by to ničemu nevadilo, nebo jo?
„Tati, jsem unavená.“
„Však už je deset hodin. Hned budeme doma, ano?“
„Ano. Tati, víš, bylo to skvělé. Strašně se mi to líbilo.“
Oba se usmějí. Honza se odváží stisknout mu ruku. Když ucítí opětování, poskočí v něm srdce. V životě se snad necítil lépe. Je mu úžasně, jako by ho něco uvnitř hřálo. Je mu trochu líto, že stáhnul ruku k řízení, ale stejně to stálo za to. Podívá se dozadu. Skoro spí, i když se snaží být vzhůru. Sleduje, jak ji hlavička spadne na stranu, aby ji za chvilku zvedla.
„Je to zvláštní pocit, že?“
Honza hned pochopí, že mluví o Julianě. „Jo. Nikdy jsem si neuvědomil jaký.“
Petr přikývne. Poslední křižovatka, jejich ulice, kde zaparkuje. Honza zamkne auto, zatímco Petr drží v náručí Julianu, která stále ještě svírá balónek z cirkusu.
Doma balonek přiváže k posteli, aby ji chránil. Svlékne ji, obleče ji do noční košilky. Juli se ani nevzbudí. Přikryje ji lehkou peřinou a zhasne.
„Chceš něco k pití?“ uslyší Honzu z kuchyně. Zvláštní pocit, že tam je, ale tak nějak to k tomu patří.
„Jenom vodu.“ Honza nalije dvě skleničky. Jednu mu podá. Petr jde do obýváku, kde se svalí na pohovku. Vedle něj Honza.
„Netušil jsem, že je to tak únavné,“ prohodí Honza.
„Ale krásné, i když taky jsem unavený. Co jsi mi chtěl říct?“
Honza zatočí skleničkou. „Rád bych tě políbil. Víš, když tě uvidím, chci ti dát pusu. Ne kradmou, jako někde ve stínu uličky, ale normální polibek.“
Petr přikývne. I on to chce. „O dovolené u rodičů, chci to říct Julianě. Rodiče nebudou tebou nadšení. Co na to Juli, nevím, ale pokud by byla proti…“
Honza mlčí. „Co?“
Petr se dívá na skleničku. Je studená. „Já, budeš muset počkat, dokud nezmění názor. Kdysi mi Leontýna řekla, že když najdu někoho, koho mám rád, pak se na Juli nemám ohlížet, ale já chci. Nechci, aby mě nebo tebe nenáviděla.“
„Zajímavá žena. Proč to řekla?“
„Myslím, že tím chtěla říct, že Juli odejde s někým jiným, ale já zůstanu sám. Že by se láska nemusela podruhé vrátit. Názor právníka. Zřejmě viděla takové případy, že k tomu závěru nějakým způsobem došla.“
Honza mlčí. „Tak tohle je tedy názor! Má pravdu, ale ty taky.“
„Ano, ale já bych rád udělal kompromis. Juli tě má ráda, ale nevím, jak by vzala, kdybys se mnou zůstal žít. Proto taky chci, abychom prostě nějaký čas spolu chodili. Není to kvůli tomu, že bych tě nechtěl,“ řekne s červenáním.
Honza se k němu nakloní a políbí ho. Polibek se prodlouží. „Jenže to nevylučuje to, že bychom spolu nemohli spát.“
Petr se rozesměje. Honza očarovaně hledí na zakloněnou hlavu, na krk, který před ním se obnažuje. Přisaje se k němu. Líbá křivku, když smích přestane. Petr povstane, odloží skleničku, povalí Honzu na pohovku. Tomu přestane skoro bít srdce. Je uvězněný pod pevným tělem a je mu zatraceně dobře. Takhle dobře mu nikdy nebylo.
„Kde máš to další tetování?“ Otázka ho ovane na uchu. Zaúpí díky jemnému kousnutí. Nemůže tomu uvěřit, že změnil názor.
„Je schované.“
„Najdu ho!“
„Jistěže, stačí mě svléknout a hledat.“
Petr se přisaje k jeho rtům. Kdyby to šlo. Vyhrne mu košili, dotkne se bradavky. Už v kameře viděl tmavé dvorce s bradavkami, z kterých doslova šílel. Teď je může zkoumat, jak chce. Mne je mezi prsty, tahá, nakonec je vezme do úst.
„Kurva, to je nádherné!“ zasyčí Honza, zatímco jeho ruce se dostávají na zádech pod tričko, divoce ho hladí, až se snaží dostat pod džíny. Když to nejde, sklouzne ještě níž. Pevný, krásný, stejně jako jeho úd. Copak má nějakou nedokonalost? Asi ne.
„Nebuď sprostý.“
„Nebudu nic říkat, budu slušný. Oh, to je hezounké. Dej mi ho tam. Víš, jak je dychtivý po tvé pozornosti?“
Petr se skulí. Vytáhne si ho. Je mu jedno, co si Honza pomyslí. Honza ho pozoruje, když mu dojde, že opět ho nezíská. Zvedne se z pohovky. A to byl tolik natěšený. Ani se neupraví, vezme jenom boty a věci. Petr zaslechne razantně zavřené dveře, ale nic proti jeho odchodu neudělá. Vykřikne, jak napětí mu v těle povolí. Ještě si přejíždí rukou penis. Odpočívá na pohovce, dívá se na nedopité sklenky. Neví, zda má být rád nebo ne. Možná ho mohl pozvat do své postele. Zavrtí hlavou. Ne.
Píp.
„Sladké sny, slůňátko. Vydržím to, ale neprovokuj příliš. H.“
„Sladké sny. Neprovokuj, nebudeš trpět. P.“
Honza zavře sms. Dostal ho. Podívá se vzhůru k paneláku. Odpočítává patra. Tam. Hltá ozářenou postavu na balkoně. Má zazpívat serenádu? Nejspíš by ho hnal, stejně jako sousedé. Udělal se? On se udělá teď v autě. Má na něj špatný vliv, protože jindy by už teď byl s dotyčným v posteli. Zamává, pošle polibek.
Petr stojí na balkoně s rozepnutými kalhotami. Dívá se na postavu vedle stříbrného auta. Možná jim to vyjde, pokud ho nebude provokovat, ale má tušení, že bude nadále. Těší se na každou minutu, kdy bude s ním. Možná jim to vyjde, i když hodně záleží na Julianě. Stříbrné auto po dobrých pěti minutách odjede.
Píp.
„Poprvé v autě a sám. Slůňátko je stejně nejlepší. Dobrou noc. H.“
Malý poklad - 23. Tati, co je to?
