Malý poklad
24.
Petře, kdo je Honza?
Petr s Julianou snesou další k autu další zavazadlo. Umívají se a škádlí, kdo toho unese víc. Petr si otře čelo. Nemůže tomu uvěřit, že už několik dní je takové vedro. Jakoby se počasí zbláznilo. I někteří další odjíždějí z města na venkov, pomyslí si při pohledu na sousedku s manželem a dvěma dětmi, jak se vypravují ven. Nebo jedou na dovolenou do ciziny. Manželka zrovna něco netrpělivě vykládá tomu chudákovi. Nezávidí mu.
„Ještě jedno zavazadlo a konec.“
Petr ji pohladí po vláskách. „Unavená?“
„Ne,“ usměje se. „Těším se. Tati, co tam budeme dělat?“
„Přem…“
„Ahoj! Tomu se říká nádherný pohled po ránu.“
„Strýčku Honzo! Jak se máš?“
Petr si ho prohlíží. Vypadá opravdu krásně. Tričko zlehka obepíná tělo, na nohou plátěné široké kalhoty a pohodlné sandály. Světlé vlasy se skoro třpytí v slunci. V nich má vetknuté sluneční brýle. I to tetování na ruce, jak se vlní, je sexy. Povzdechne si.
„Dobře. Tak co, hotovo nebo ještě ne?“
„Chybí nám poslední zavazadlo,“ prozradí Juliana. „Proč nejedeš s námi?“
V Petrovi se zastaví dech. Ne, nic to neznamená. Jen to tak řekla, ale kdyby ano, pak by to znamenalo, že to bude lehčí, že by ho snad mohla i bez výhrad přijmout.
„Protože tu mám práci. Nemohu odjet na dovolenou, protože jsem byl v Paříži, víš.“
„Ty nemáš tolik dovolené, jako tatínek?“
„Nemám, ale tvůj tatínek nemá zas dovolenou v zimě.“ Podívá se na Petra. Copak někdo může vypadat k sežrání? Jedině on. Je prostě úchvatný. Sluneční brýle v tričku do V, to zbožňuje. Mohl by je vyndat a rukou vklouznout dovnitř. Pohodlné plátěné tmavohnědé třičtvrťáky, sandály. A ty jeho svaly, k tomu… Sklouzne k jeho klínu.
„Juli, nech Honzu na pokoji. Proč jsi tady?“
Honza se zatváří uraženě. „Proč asi? Rozloučit se. Neuvidíme se tři týdny. To bude martyrium.“
„Co je mart…“ zasekne se na slově.
Petr chce otevřít pusu a začít vysvětlovat, když slyší Honzu. „Martyrium je utrpení. To znamená, že budu velmi smutný, když vás tu neuvidím.“
„Panečku. To je nějaké cizí slovo, ne?“
„Převzaté z jiného jazyka,“ řekne Petr. „Díky moc, že jsi přišel. Jdeme pro tašku.“ Všichni tři vyrazí nahoru. „Honzo, nechceš o víkendu přijet?“ optá se váhavě. Neví, jak budou reagovat rodiče, ale chtěl by ho vidět.
„Nemohu. Tenhle ne, ale příští strašně rád. Chceš, abych se přijel podívat?“ optá se Juliany.
„Ano, ano. To bude skvělé. Ukážu ti hrad a taky okolí a půjdeme na výlet, ano.“
Petr pozná, že s Honzou je něco v nepořádku. Vypadá jako by byl v šoku, ale to rychle mizí.
„Taky bychom si mohli vyrazit na kolech. Tatínek by ti půjčil nějaké kolo,“ nabízí horlivě Juliana.
„Rád.“ Juliana si ho za oděv stáhne dolu a vlepí pusu. „Super!“ zazubí se vesele. „Že jo, tati?“
„Přesně.“ Dojdou do bytu. „Honzo, já vím, že to říkám pozdě, ale mohl bys mi pohlídat byt? Hlavně občas zalít kytky.“ Soukavě ze sebe dostává.
Honza skoro vyvalí oči na podlahu. On – tady, kde bydlí jeho láska, idol, bůh. Vyhrkne: „Ježíš, jistě, že váháš! Jasně, to bude super. Budu sem chodit každý den!“
Petr se na něj podezřívavě podívá. On by z takové povinnosti nebyl příliš nadšený. „Sepsal jsem ti, co která kytka potřebuje, ale prakticky je stačí zalít. Taky kdybys mohl občas vyvětrat, byl bych rád. Když se vracím, je byt takový zatuhlý.“
„Ale jistě, budu větrat každý den. Jenom tu tašku?“ Popadne ji. S očima navrch se rozhlíží bytem. On tu bude! To je, jako by vyhrál ve sportce druhou cenu.
„Honzo, není ti něco? Juli, musíš brát Bumbiho sebou?“
„Ale jistě, tati. Komu bych četla? Ty jsi na to za starý,“ řekne nemilosrdně. Honza se uchechtne. Dostala ho, ale podle něho není vůbec starý. Je sexy. Honza s Petrem jenom zahlédnou sukni s nožkami, které zakmitají. Potom slyší dupot, jak běží po schodech.
„Bože, ta má energie jako parní válec.“
„Ty nerad chodíš nebo co?“
„Proč?“ optá se Honza. „Prokoukl jsi mě,“ zasměje se. „Jak to říct, já jsem městské dítě. Nikdy jsme takhle ven nejezdili. Jasně, že na kole umím jezdit, ale…“ nešťastně se odmlčí.
„Aha. My jsme na to zvykli, ale pokud nechceš, nejezdi. Nemusíš,“ řekne Petr, ale doufá v pravý opak. Mohl by mu ukázat, kde vyrůstal, oblíbená místa a taky rodiče, aby se s ním seznámili. Tedy, jestli ho přijmou. Čím se ten okamžik blíží, tím víc se toho děsí, ale nemůže to odkládat. Stejně to časem rupne.
„Ne, přijedu rád, jen mi musíš říct kam. Příští víkend mám celý volný. Jen, aby bylo hezky.“
„Podle předpovědí bude celý červenec slunečný, ale znáš to – meteorologové. Počasí se jimi sotva bude řídit.“
„Příští rok bych rád jel někam k moři, co myslíš?“
Petr se zamyslí. Chtěl jet už letos, ale uvidí se. Taky záleží, jestli budou spolu. Domovní zvonek. „Ano?“
„Tati, kde ste?“ ozve se Julianin hlas.
„Volá nás. Hned tam budeme.“
„Dobře! Jsem na houpačce!“ Ticho. Oba se na sebe podívají. Mlčí. Oba se prohlížejí jako by se viděli poprvé.
Petr si odkašle. „Bude se mi stýskat.“
„Mě taky. Bereš si sebou noťas?“ Opatrně ze sebe dostane Honza.
„Nepočítej s tím, že ti budu dělat striptýz!“ vybuchne Petr.
Honzovy rty se roztáhnou do úsměvu. Přistoupí k němu v stejném okamžiku jako Petr. „Ale budeš. Chci ho vidět. Tebe celého. Nahého, vzrušeného, roztouženého.“
„Jsi maniak,“ zašeptá mu do úst. Zastřeným zrakem si prohlíží jeho rty. Oddaluje polibek, ale Honza nechce čekat. Nakloní se k němu a přitiskne se k němu. V obou vybuchne potlačovaná touha. Hladí se přes trička, otírají se, zatímco jejich jazyky bojují odvěký tanec. Zapomínají dýchat, jenom vnímají vzájemnou touhu. Odtrhnou se od sebe, když Honza klesne na kolena, dotkne se jeho kalhotJ pohladí látku. Cítí, že je vzrušený stejně jako on.
Zvonek.
Oběma ten protivný zvuk pronikne do hlavy. Ignoruji ho.
Opět ale delší. Petrova ruka v světlých vlasech se zachvěje. Ustoupí a jde k zvonku. Zvedne sluchátko, ale sotva vnímá.
„Tati, kde ste? Mě to už tu nebaví.“
Petr neví co říct. Kdyby tady byla, potom by tohle nezažil. „Hned jsem tam.“ Položí sluchátko. Jde k stále klečícímu Honzovi.
„Takhle to nejde. Podívej se, co se mnou děláš!“ Honza se bez rozpaku postaví, vyndá si ho z plátěných kalhot.
Petr se dívá na jeho vztyčený úd. Natáhne ruku, ale potom ji stáhne. Vtiskne rychlý polibek na rty. „Půjdeme, Juli nás čeká.“
„Petře, já…“ Pozná, že je zbytečné prosit. Natáhne si je na sebe. Obejme ho. „Mohu spát ve tvé posteli?“ zašeptá.
Petr nechápe.
„Teď, když budeš pryč. Budu si představovat, že jsi se mnou.“
Petr váhá. Přece jenom tam nikdy nikdo nespal kromě jeho a Leontýny. Pravda i Juliana, ale to je rodina. Jenže on chce, aby spolu byli. „Můžeš.“
„Díky, je to slabá náhražka za tebe.“ Pustí ho. Vyrazí na chodbu. Petr pečlivě zavře, když si vzpomene na klíče pro Honzu. Vezme je ze skříňky. Juliana vyhrabal králíčka se slonem, kterého na něj připevnila.
„Musí je nějak poznat,“ řekla důležitě, když se ho tam snažila přimontovat. Nakonec je dal tam on.
„Klíče, pro tebe.“ Podá mu je.
Petr je zvedne do výšky. Klíče od bytu. Vždy to tak chtěl, i když nepředpokládal, že je získá takovým způsobem. Zaujme ho bílý plastový králíček s modrým slonem. „To ty?“
„Ne, Juliana. Doufám, že neví, co mi píšeš do sms. Nejspíš bych dostal infarkt.“
Honza natočí hlavu na stranu. „Budu ti je psát. Mohu?“
„Proč se ptáš? Stejně je budeš psát?“ řekne. Rychle ho políbí. Jen tím zvyšuje svou frustrací, ale nemůže odolat, aby se ho nedotýkal. Až se vrátí od rodičů, vyspí se s ním. Takhle dál už nemůže. Nejen on, ale i Honza. Oba touží po tom stejném. Neví, co udělá s Juli, protože nechce žádnou rychlovku na hodinu, ale celou noc. Už mu to chce oznámit, když se dveře otevřou.
„No konečně. Už jsem chtěl pro vás jet. Jej, líbí se ti?“ ukáže na klíče. „Králík jsem já, protože jsem malá a slon je taťka, protože je velký.“
„Doufám, že ne tlustý?“ Popadne ji do náruče jako štít své touhy.
„Jej, ty mě neseš. Jistěže nejsi tlustý. Tedy ne jako Jirkův taťka. Ten má pupek, že ho táhne po zemi. Nelíbí se mi.“
„A co já?“ optá se Honza. „Jsem taky tlustý?“ Klíče sevře v dlani, potom je schová do kapsy.
Juliana neodpoví. Honza si povzdechne, Petr se usměje. Vloží tašku do kufru.
„Máte co jíst?“
„Stavíme se někde na jídle. Bude fajn, uvidíš.“ Petr drží Julianu kolem ramen, dívá se na Honzu. Kdyby teď mohl k němu přistoupit, políbit, bylo by to krásné. Nebo kdyby nastoupil z druhé strany. Rodina. Vždy toužil mít rodinu. Díky Leontýně ji má, ale chybí mu ještě jeho druhá polovina.
„Škoda, že nemohu s vámi,“ prohodí Honza. „Možná příště.“
„Určitě.“
Oba stojí. Vědí, že by měl Petr nasednout, Honza odejít, protože už se rozloučili, ale nemohou se k tomu odhodlat.
Troubení. Otočí se k modré oktávce. Řidič na ně zuřivě mává. Oba ustoupí, aby mohl zaparkovat.
„Ahoj. Večer se ozvu.“
„Jasně, budu čekat.“ Juli nastoupí dozadu. Oba si uvědomí, že se jim už teď stýská, i když spolu moc nebyli, ale i ty společné chvilky stačily.
Honza ustoupí na chodník. Sleduje, jak vycouvá. Mává jako blázen, dokud je vidět auto. Potom jeho ruka klesne. V hlavě zmatek.
Mobil. „Ahoj, Jiťu.“
„Ahoj. Jak je?“
Zlatá drahá sestřička.
„Přijď na oběd. Udělám něco dobrého.“
„Bídně. Hnusně. Jako by mi odjel… Já nevím. Prostě je mi hnusně.“
„Já vím. Mě je stejně, když mi Slávek odjíždí na některou tu služební cestu.“
Honza se usměje. „Proto mi voláš?“
„Možná…“
„Mám klíče od jeho bytu.“
Jitka rychle pochopí. „Chudák…“
„Co? Myslíš, že se o něj nedokážu postarat?“ řekne naštvaně Honza. „Náhodou zalít kytky umím. Taky umím otevřít okno.“
Jitka se rozesměje. Vida, už ho ten splín přechází. „Nemyslela jsem zrovna na kytky. Prosím tě, hlavně nech všechny věci na místě, ano.“
Honza se urazí, vypne telefon. Zastrčí si ho do kapsy, potom vyrazí k Petrovu bytu. Vstoupí. Přivítá ho ticho a příjemná vůně. Prochází se, nakoukne všude, kde ještě nebyl. Potom vstoupí do ložnice. Ďábelsky se usměje, skočí na postel. Zavrtí se. Příjemná. Už se nemůže dočkat, až tu spolu budou spát. Přetočí se na čtyři, vystrčí zadek, zakroutí jim, jako by tam byl někde Petr. Olízne si rty, když si uvědomí své vzrušení. Přetočí se na záda, vezme do ruky úd, který si začne přejíždět.
Příjemně malátný se dívá na strop, zatímco si olízne ruku. Už se těší, až bude tak lízat Honzu. Zatraceně, jak ho přemluvit, aby souhlasil s dřívějškem? Zblázní se, jestli ho nebude mít v sobě. Stačí jen myšlenka a je skoro udělaný. Zvedne se, vytáhne šuplík od skříně. Prohlíží si prádlo, otevře další. Ponožky. Usměje se, potom se podívá na hodinky. Bude muset jet. Je mu to líto, ale potom si uvědomí, že sem může přicházet, kdy chce. Má dost času prozkoumat jeho tajný život, zjistit co má rád, co ne, v čem spí, co kde má schovaného.
Petr řídí klidně. Mlčí, uvažuje o tom, co se stalo. Touží s ním jít do postele, ale taky, když je od něho vzdálen tak, nemá takovou potřebu. Střízliví. Zařadí, podívá se na ukazatele. Všechno v pořádku.
Kdyby se tak mohl s někým poradit, ale popravdě nemá tušení s kým. Není zvyklý své pohnutky rozebírat. Rád si vše řeší sám, ale popravdě, kdo by mu poradil, co s Honzou? Ví, že ho chce, ale jaký je limit pro chození? Kdy je první sex? Povzdechne si. Připadá si jako panic, což v jeho věku tedy není nijaká žádná sláva. Spíš ostuda. Když byl náctiletý, bylo to jednoduché. Neohlíželi se nic. Rychle si ulevit. Žádné nijaké velké chození, žádná plánovaná budoucnost. Až potom s Leontýnou, ale to taky byla obchodní dohoda. Je zázrak, že jim to klapalo, ale popravdě on se nemíchal do záležitostí Leontýny, ona do jeho. Měli své vlastní koníčky. Když se něco řešilo, sedli se a popovídali si.
Samozřejmě, měli i oni krizi, ale vždy vyhrála Juliana a její dobro. Někdy se sám sebe ptá, zda měla nějakého milence. Při její povaze, při stycích, které měla, bylo by to možné. On měl, tak proč ne ona? Pochybuje, že by byla svatá, ale je to jedno. Měl ji rád a myslí si, že ona jeho taky.
Podívá se dozadu. Spí s Bumbim v náručí. Za chvilku stočí k jedné restauraci, kde nevaří špatně. Najedí se a vyrazí dál. K večeru by měli být u rodičů. Natáhne ruku k pití, napije se.
Co s ním? Co s rodiči? Proč musí být vše tolik komplikované? Honza chce sex, rodiče další vnouče, že jedno nestačí. Každý něco chce. Neví, zda má založit jejich vztah na sexu. Jasně je důležitý, protože kdyby jim to v posteli neklapalo, bylo by to špatné, ale o to obavy nemá. Pochyby má o tom dalším. O životě mimo postel.
Taky co kdyby si někoho jiného našel? Tak trochu se toho bojí. Přece jen je nudný patron. Matika je nezáživná, tedy kromě něho. I Leontýna ji těžko snášela, ale občas se o tom bavili. On zas musel poslouchat právní kličky, ale ani jeden z nich to nepřeháněl. Jaký asi v tom bude Honza? Bude taky to respektovat?
„Tati, žízeň.“
Petr natáhne ruku s vodou. „Je to ještě daleko?“ optá se. Protírá si oči. Zívne na celé kolo.
„Když zíváš, dávej si ruku před pusu. Lidé ti nemusí zírat do krku, nebo jaké máš plomby. Deset minut a zastavíme na odpočívadle.“
Juliana se zašklebí. „No jo. Dobře. Mohu si pustit nějaký film?“ Z růžové kabely vytáhne malý přehrávač v pěnovém obalu.
„Potom, ano.“
„Tak dobře. Já si zatím vyberu film. Tati, Honza vypadal divně.“
„Divně?“
„Hmm, to ne. Ano. Díval se na tebe tak divně, víš, s těmi klíči. Myslíš, že se mu nelíbila klíčenka?“ Kolem sebe navrší asi tucet CD. Studuje názvy. Potom si vybere Princeznu Mononoke. „Tati, měla bych se víc učit anglicky, že?“
„Cizí jazyk je vždy dobře umět. Pomůže ti to potom, až budeš dospělá, ale taky, když potkáš někoho z jiné země, nebo jenom, když jsi na dovolené. Určitě se mu líbila. Když jsem mu ji dal, byl nadšený.“
„To jsem ráda. Bála jsem se, že se mu nebude líbit. Nemám to ráda, protože tomu špatně rozumím. Tati, proč ti říká slůňátko? Nejsi tlustý. Jsi hubený, sexy. To říkají v družině.“
Petr si pomyslí, že by měl začít si zvykat na její nápady, ale nejspíš nezvykne. „Odkud víš, že mi tak říká?“
„Jednou sis to mumlal, když ti přišla zpráva. Nelíbí se mi to. Nemá ti říkat slůňátko.“
„Víš, to je stejné, jako když ti já říkám broučku nebo zlatíčko, sluníčko.“
„Ale ty mě máš rád. Takže ho máš taky rád?“
Petr svírá volant. Nepředstavoval si zrovna, že o těchhle věcech se bude bavit v autě na silnici první třídy. „Ano mám.“
„Aha. Tak to jo.“
Petr pochopí, že ji to dál nebude zajímat, že jen chtěla vědět, proč mu tak říká. Určitě nic neví, na to by přisahal. „Zatáčíme.“
„Hurá jídlo!“
Vida ještě stále vyhrávají takové přízemnosti jako je jídlo. Sex je taky přízemnost. Obojí je ale stejně příjemné. Člověk po obou je spokojený. O skoro hodinu později sedí na dřevěné lavičce a zkoumá mobil. Juliana se houpe na houpačce, které tu zřejmě postavili právě pro tento účel. Kolem je spousta aut s rodinami. Usmívá se při čtení starších sms, když mu pípne mobil.
„Slůňátko, miluji tě! Kde jsi, kde jsi, stýská se mi po tobě. H“
„Mě taky, broučku. P“
Usměje se, zavře mobil. „Pojedeme?“
„Ano.“ Seskočí z houpačky. Za chvilku vyjedou. Vzadu sedí Juliana s DVD přehrávačem. Každou chvíli se ho ptá na nějaké slovo, protože to poslouchá v angličtině.
„Jsou prázdniny, nemusíš…“
„Já vím, ale začne nám angličtina. Chci na ni chodit, protože chci být tak chytrá jako ty a maminka.“
Petr si pomyslí, že angličtina u Leontýny nebyla nijak oslňující, ale taky ne každý má na jazyky buňky. Je to jako s matikou. Někomu stačí poslechnout a za měsíc se slušně domluví, a někdo dře léta jazyk a sotva vykoktá Dobrý den. Je zvědavý po kom bude mít Juliana geny na jazyky, ale zatím si nevede špatně. Možná by se měl ohlédnout po nějakém kroužku angličtiny s rodilým mluvčím. Umět další jazyk se vždy hodí. On se učil ruštinu a teprve na střední škole měl angličtinu. K tomu učitelku, která se snad taky učila z knihy, ale to je minulost. Potom na výšce to bylo lepší.
„Konec. Je to těžký jazyk. Opravdu ho musím umět?“
„Je lehký a bohužel ano. Čím víc jazyků umíš tím lépe.“
„Aha. Tati, nebudeme už tu?“
„Ano. Uběhlo to.“ Měl o čem přemýšlet, k tomu překládání do angličtiny. Zatočí do malebného městečka s renesančním náměstím a kašnou. Nedaleko na kopci je zřícenina a o pár kilometrů dál zámek v renesančním stylu. Projedou městečkem. Jeho rodiče bydlí v malé vesnici dvacet minut chůze od městečka. Před pěti léty si opravili dům, který měli po rodičích. Otec je už v důchodu, mamka dojíždí do městečka prodávat do krámu, ale teď si vzala dovolenou, aby s nimi mohla být.
Zastaví na okraji silnice, zatroubí. Z domu vyjde vyšší o holi starší muž. Tvář se mu rozjasní. Ihned otevře bránu. Petr zajede dovnitř a zastaví hned za stařičkým trabantem, ale který funguje perfektně.
„Ahoj. Vítej, Petře.“
„Ahoj, kde je máma?“ optá se.
„Ahoj, dědo!“ Z auta se vysouká Juliana. Bez rozpaků obejme kam, až dosáhne dědu. Ten ji rozcuchá vlásky. „Je ostříhaná?“
„Ano! Líbí? Teď vypadám jako maminka. Říká to tatínek i Honza.“
Petr strne. Vůbec nepočítal s Julianou, že o něm bude mluvit.
„Honza? Kdo je to?“
„Kadeřník.“
Tak a půlku věci už vědí. „Jednou dostala vši, které chytla ve škole, a tak jsem sháněl šampón, ale na potvoru nikde neměli. Naštěstí měli otevřené ještě v jednom kadeřnictví, viď.“
„Ano, viii jsou špatné. Škrábalo to. Alíku, Alíku, kde jsi?“ volá. „Jdu ho najít.“ Rozeběhne se dozadu na zahradu.
„Kde je máma? Nestalo se jí něco?“
„Ne, kdepak. Jela na kole do sousední vesnice pro mléko. Víš, jak na tom lpí.“
„Ano, to vím. Je úplně jiné než ve městě. Jsem rád, že jste v pořádku. Oj, už ho objevila,“ řekne při zaslechnutí štěkotu.
„Počítali jsme, že přijedete trochu později, ale máme jídlo od oběda. Dáš si něco?“
„Ne. Jenom vybalím. Dáme si až večeři. Ta cesta je únavná.“ Protáhne se. Vyndá z auta zavazadla. Otec někam zmizel. Nejspíš šel za Julianou. Oba dva na ni hodně visí, ale dělá mu starosti, co řeknou na Honzu. Nejen, že manuálně pracuje, nemá vysokou, na čemž si oba dva zakládají, i když ani jeden z rodičů vysokou nemá. Nejhorší je to, že je gay. Nesnáší to slovo. Neví, zda to má říct teď nebo na konci pobytu.
Odnese dovnitř domu vaky. Má okno hned do zahrady. Představí si zde Honzu. Jde to těžko. Rozhlédne se. Od jeho odchodu nic se nezměnilo. Jenom bylo párkrát vymalováno. Na stůl položí počítač, který hned zapne do sítě. Potom si vybalí. Vykloní se z okna a pátrá po drobné bytůstce. Uvidí modrý bazének. Rodiče ho museli pořídit letos, protože loni ho neměli. Neměli si dělat škodu.
„Juli!“
„Ano, tati?“ U okna se objeví drobná rozesmátá tvářička s kocourem v náručí, kterému se to evidentní přivlastnění nelíbí.
„Poškrábá tě,“ varuje.
„To je fuk. Co chceš?“
„Vybalím ti, nebo si to uděláš sama?“ optá se. Natáhne ruku, ale raději stáhne. Rodiče mají jenom Alíka, starého kokra. Kočka musí být nejspíš sousedů Potůčkových, ale taky může být zatoulaná. Kdo ví.
„Můžeš vybalit,“ svolí velkoryse. Odběhne k bazénku, kde stojí křesla s polštáři, stolek a velký zářivý slunečník. Petr si povzdechne. Je nádherně. Dokonce tu není takové vedro, ale jsou trochu výš než, kde bydlí.
„Večer budeme grilovat,“ prohodí otec k němu.
„To bude paráda. Budeme sami nebo někoho pozveš?“
„Dneska sami, ale zítra pozvu pár lidi.“
Petr si povzdechne. Opět se jim bude chlubit. Nemá to rád. „Změnil jsem zaměstnání.“
„Vím. Taková nehoráznost. Měl bys je zažalovat. Kdyby tu byla Leontýnka, potom by se určitě do toho pustila. Věčná škoda, že odešla. Juli je po ní.“
Ale má něco i ze mě. Rodiče Leontýnu zbožňovali - slepě. Na druhém místě potom stála Juliana. Ne, ta byla na prvním místě. Potom jeho maličkost. Matka ještě teď skuhrá na doktory, že ji nedovolili mít druhé dítě. Bylo by prima mít bráchu. Takhle celou svoji pozornost soustředili na něj. Chtěli mít z něj pana doktora nebo inženýra. Bylo to pro ně zklamáním, že je jen obyčejným učitelem. Teď se určitě všude pochlubí, že bude pracovat na univerzitě. Přece jenom je to daleko víc, než jen obyčejný učitel na gymnáziu. Možná jsou snobi, ale mají ho rádi.
V Julianině pokoji, který se odlišuje do všech ostatních staromódních pokojů, vybalí. Jedině co se mění, je tento pokoj, jak Juli roste. Nejdřív to byl pokoj pro mimino, teď jsou všude samé princezny. Příští rok bude to zas jiné. Neměli by to přehánět. Tašky schová pod postel.
„Petře, Juliano!“ ozve se mohutný hlas. Jeho maminka. Vyjde ven. Je stále tak vitální, jak ji viděl naposled. Přijde k ní a obejme. Těžká ruka mu dopadne na záda.
„Jak se máš, Ukaž se? A kde je moje zlatíčko? Juli, něco jsem ti přivezla!“ zvolá.
Juli přiběhne. Petr si pomyslí, že na tohle kouzelné slovo, slyší každý. „Hned vám něco připravím na zub. „Táto, kde jsi?“
„Co je? Křičíš, že tě slyší až u Pivoňkových,“ zabručí. Pivoňkovi je nejvzdálenější dům ve vesnici. „Hoří nebo co?“
„No táto?! Přijede k nám náš syn a Juli a ty nic neuděláš.“
„Čekal jsem na tebe. Stejně, co bych udělal, to by bylo špatně. Jdu si sednout.“ Odkulhá ke stolu u bazénu. Maminka pohladí Juli po tvářičce. „Holka ty jsi už skoro velká jako já. Ukaž se. Panečku, to máš krásnou sukni a vlásky. Petře, co jsi to udělal?“
„Babi, ale to já!“
„Cože?“
„Chytla jsem vii a dala se ostříhat.“
„Pamatuješ, jak jsem ti volal. Vši. Ona tomu říká vii.“
„Teď vypadám jako maminka. Sluší mi to, že?“ Nakrucuje se před babičkou na všechny strany.
„Sluší moc, panenko. Teď běžte za tatínkem. Hned něco donesu. Petře, neflákej se a pomoz mi. Tak povídej, našel sis někoho?“
Petr si pomyslí, že maminka je velmi pragmatická. „No, možná.“
„Cože? A to říkáš jen tak? Jaká je? Povídej.“
„Někdy jindy, ano,“ řekne vyhýbavě. V žaludku má velký studený balvan. Proč se jenom nemohou optat, zda někoho má?
„Dobře, ale musíš nám ji představit. Je hodná?“
„Ano.“ To je.
„Nestůj a nakrájej tu okurku. To, že tvůj otec nic nedělá, neznamená, že ty nebudeš.“
„Ano mami.“ Pomyslí si, že ještě dobře, že neměl sestru, protože tu by proháněla od úpadu k úpadu. Takhle se zaměřila na něj. Ještě dobře, že ho neoblékala do šatů.
„Udělám nějaký chlebíček, protože maso ještě není. Budeme grilovat. To víš, musím využít ten dárek do tebe k vánocům.“
„Říkala jsi, že griluješ každý víkend. Jaké bude maso?“
„Pro Julianu kuřecí, pro nás jsem sehnala jehněčí, karbanátky, rybu.“
„Mami, to je pro armádu!“ Opět to přehání.
„To se sní, a když ne namrazí se to.“ Petr si povzdechne. Od té doby, co si pořídili velký mrazák, tak je narvaný jídlem. Část z toho si pak vozí domu. Ne že by nebyl rád. To potom s Juli jedí měsíc samé dobroty. Taky přibere, proto musí více cvičit.
Mlčky pracují vedle sebe. On krájí, maminka zdobí chlebíčky. „V lednici je cola, tak ji vytáhni. Táta mi povídal, co na tebe ušili za boudu. Jak si to jen mohli myslet? Zažalovat je! Udělal jsi to?“
Petr se na ní zpříma podívá. „Protože mohli. Obvinila mě. Zachránilo mě jedině to, že jsem gay.“ V kuchyni se rozhostí ticho. Věčné tabu, věčné rozpory, věčné mlčení o tomhle tématu. Stud, že je jiný než oni. Petr si povzdechne. „Mám ještě něco nakrájet?“
„Ne. Myslím, že to bude stačit. Ne, že bych byla ráda, ale…“
„Necháme to, mami,“ přeruší ji. Proč jenom pořád ustupuji?
„Jistě.“ Rozpačitě se usměje.
„Mám tě moc rád.“ Obejme jí.
„Tak do toho. Vezmi ten tác. Určitě jste vyhladověli a co říkáš našemu bazénku? Je takové vedro, že jsme si řekli, že ho pro Juli koupíme. Zajeli jsme do toho velkého hypermarketu, Globusu. Měli pěknou cenu. Bude se moci koupat, jak bude jenom chtít. Máte nějaké plány?“
„To co vždy,“ řekne. O možné návštěvě Honzy pomlčí. „Výlety, nejspíš do ZOO, na zámek. Mají tam nějakou zajímavou výstavu?“
„Nemají, tedy podle mě. Pořád to stejné. Jsem ráda, že takhle přijedete. Juli, chlebíčky.“
„Jej děkuji, babi.“ Juli přiběhne s Alíkem v patách. Hned jeden chňapne. „Dobré. Děkuji. Vlepí jí pusu na tvář. Všichni se usadí do křesel. Petr odpočívá. Je tady takový klid, ale taky ví, že ke konci pobytu se mu začíná stýskat po městě.
„Nechceš vzít do Globusu? Nakoupíš tam najednou…“
„Ale, kdeže Petře. Už jsem zjistila, že tam nakoupím zbytečnosti a to důležité mám tady na zahrádce nebo dostanu do sousedů. No a náš krámek ten má vše, co potřebuji.“
„Dobře.“
„Na podzim musíš přijet pro brambory. Vypadá to, že bude vynikající úroda. Nebudete mít ty z obchodu. Prý jsou strašné.“
„No, nejsou nic moc,“ připustí. „Ale dají se sehnat pěkné.“
„Tak jako od nás: Sotva? Žádné řeči. Přijedete a odvezete si je sebou. Nebudete jíst nějaké chemikálie,“ nepřipustí námitku mamka. „Tak si říkám, nechcete ještě něco? Juli, co zmrzlinu? Mám čokoládovou, jahodovou, vanilkovou a karamelovou.“
„Jeje, jasně babi.“ Nechá chlebíček chlebíčkem.
„Jen seď. Já ti to donesu.“
„Pořád na pochodu,“ prohodí Petr s úsměvem, když se dívá za svou statnou maminkou.
„To víš, vyrostla na hospodářství. Odpočívat neumí. Pořád něco dělá. To já jsem už starý mrzák.“
„Jsi starší, tati. Juli nepřejez se, ano.“
„Ale tati,“ zabručí. „Alík si dá se mnou.“
„Alík si s tebou nedá. Je už nemocný, uvědom si to, Juli.“
Juli se zarazí. Podívá se na Alíka. Sedne si do trávy a hladí ho po strakaté hlavě. Alík s hlavou na packách se na ně smutně dívá.
„Tak tady to je. Juli neseď na zemi. Ještě nastydneš. Chceš donést deku?“
„Ne, babi.“Posadí se do křesla, misku se zmrzlinou si položí na břicho a jí. Alík se vedle ní posadí. „Vidíš, tati. Alík chce taky trochu.“ Nabere na lžičku a podává mu ho k tlamě. Alík si k tomu přičichne a odmítne.
„Tedy nic nedostaneš, nevděčníku.“ Vloží si do pusy zmrzlinu. Dospělí se usmějí.
„Jdu připravit to maso.“
„Mami, nemůžeš chvilku posedět? Vidíme se tak málo.“ Možná teď by jim to mohl říct, ale neví jak. Má to říct narovinu, nebo je s Honzou seznamovat po částech?
„No, ale víš, to maso se samo nepřipraví. Posedíme si a popovídáme po grilování,“ rozhodne se. Petr se usměje. Je prostě tvrdohlavá.
„S tvou matkou se nemá cenu domlouvat.“
„To je pravda.“
„Tati, jdu si pro plavky!“ zvolá Juliana. Odběhne do domu.
„Chybí nám. Jak tu je, hned je živo. Tak povídej, kdy si někoho najdeš?“
„Tati!“
„No co je? Chci vidět ještě jedno vnouče. Jsem rád, že jsi vyhnal ty městské móresy z hlavy. Počkej tu, něco donesu. Potom mi o ni všechno řekneš.“ Odkulhá. Petr ví, že jde do sklepa, kde má malou místnůstku s alkoholem. Největší rána pro něj byla, když mu doktor zakázal pít, ale i tak si dá každý večer skleničku.
„Tak tady to je. Je to od Morávkových. Mají zetě, co to pálí. Povedla se mu. Má pořádný říz. Ochutnej.“ Petr vezme skleničku a hodí ji do sebe. „Tak co?“
„No, říz to má,“ řekne poslušně. Popravdě slivovici nesnáší.
„Vidíš! Já ti to říkal. Tak povídej, jaká je?“
Petr se zahledí na plot, za kterým je jejich políčko, potom další dům a potom les, za kterým je rybník. „Žádnou nemám.“
„To neříkej. Přeci nejsi, až takový ňouma. Leontýnka je sice pryč, ale žiješ dál. Samotnému není dobře.“
„Tati, mohli bychom se o tom přestat bavit?“
Otec ho chvilku studuje. „Jak chceš, ale nebudeme tu navždy.“
Jako vždy. Proč to musí říkat? Sám si uvědomuje, jak ten čas letí. Je to jen chvilka co si přivezli Juli domů, potom školka, škola… Ubíhá to. Všem. „Připravím gril.“ Místo toho řekne. Vstane, odloží skleničku.
„Už jsi zase pil, táto? Víš, co ti povídal doktor Vejdělka. Žádný alkohol.“
„Ale maminko, to jenom na oslavu příjezdu.“
„Tak pro jednou. Kde je Juli?“
„Hledá asi plavky.“
„Kdo by ji tu viděl. Juli!“
„Tati, kde jsou moje plavky!“ Z okna se na ně dívá plavovlasá hlavička.
„A vzala sis je?“
„Jo!“ hlava zmizí a potom zaslechnou jásot. Za chvilku v bazéně sedí Juli. Snaží se vodou zasáhnout každou bytost kolem. Alík raději se odplíží na zápraží domu. Petr se na ní podívá, protože si uvědomí, že už je šero.
„Slečno, nechceš už jít z vody ven?“
„Asi jo.“ Vystoupí, vezme ručník, který ji donesla babička. Zabalí se. Bosýma nožkami cupitá k domu po zeleném trávníku.
„Nabalím ti švestky, taky jablka a máme výborný jablkový mošt. Nechala jsem je vylisovat za pár korun. Přijde ti to k duchu. Taky nějaká vajíčka. Ty domácí jsou lepší než kupované.“
„Ten má Juli ráda. Uch, řekl bych, že už to pomalu bude. Talíře!“ poručí. Maminka mu podá nejprve Julianin, potom svůj a nakonec manželův. „Juli, jídlo! Pospěš si nebo ti to Alík všechno sní!“ Podívá se po otci, ale ten jen vstal, aby rozsvítil nedalekou lampu.
„To víš, rádi večer si posedíme. Prý je voděodolná. Tak uvidíme.“ Posadí se na místo. Hůl opře o stůl. Ke stolu se pomalu přišourá Alík.
„Dobrou chuť,“ popřeje všem hospodyně. „Tak na další rok.“ Petr mlčí. Má to říct teď nebo nemá? Takové rozhodování nesnáší.
„Tak jak se tam máte? Juli co jsi dělala poslední dobou?“
„Byli jsme v cirkuse. Já, tatínek a Honza. Koupili mi spoustu hraček a klauni byli úžasní. Taky mám fotku na slonovi. Byl strašně velký. Taky jsem už zapsaná v knihovně. Tedy mám průkaz. Hodně si půjčují knížek. Moc ráda čtu. Tatínek říká, že jsem chytrá. A viděla jsem letadla. Byla velikánská. Tatínek mi vysvětloval, jak létají, ale je to na mě složité. Byli jsme tam za Honzou, protože se vracel z Paříže, ale bylo tam strašně lidi.“
Petr chce říct, „Juli přestaň“, ale nemůže. Mlčky sleduje, jak se vše hroutí.
„Všichni ho vítali. Taky téta Jitka tam byla. Je moc hodná. Má velký dům, dobře vaří a má dva kluky a dva velké berna… něco. Moc krásně stříhá.“ Zakroutí hlavou, aby všichni viděli její účes. „Tatínka dokonce stříhal na soutěž, ale nevyhrál. Byl třetí. Nevím proč. Byl nejlepší. Taky nechal zmizet vii a přivezl mi z Paříže, to je hlavní město Francie, sněhovou kouli s věží. Je krásná. Taky přivezl bonbóny pro tatínka. A vysvědčení jsem měla hezké. Paní učitelka říká, že jsem moc chytrá, že jo tati?“
„Ano.“ Sedí a čeká.
„Petře, kdo je to Honza?“
Petr se nadechne k odpovědi.
„Strýček Honza? Kadeřník. Je moc hodný a hezký.“
Petr pochmurně si pomyslí, že Juli už všechno řekla. Teď jen otázka, jak na to zareagují rodiče. Pochopí to nebo ne?
Malý poklad - 25. Tati, mám říkat Honzovi maminko?
