Malý poklad
25.
Tati, mám říkat Honzovi maminko?
Petr si dobře uvědomuje ticho, které vychází od rodičů. Určitě právě uvažuji o Julianiných slovech. Má jim to říct hned? Určitě budou chtít to slyšet, ale nechce mluvit před Julianou. Nejvíc se bojí, jak se zachovají. Už před večeři se rozhodl, že jim to řekne těsně před Honzovým příjezdem. Juli mluví a slovo Honza se objevuje ve všech pádech.
„To je tvůj kamarád?“ nevydrží nakonec otec.
„Ano, dalo by se to i tak říct,“ řekne vyhýbavě. Nadechne se, usměje se, ale v těle má malou dušičku. Rodiče má rád, a i když nesouhlasí s jeho orientací, tak Juli miluji. Mají i jeho rádi, ale nemají rádi tu jeho, jak říkají zvláštnost. „Promluvíme si o tom později?“
„Jak chceš. Myslím, že nám něco musíš vysvětlit. Juli, chutná ti to?“ optá se ji jeho maminka.
„Moc. Je to dobré. Tati, proč to nemáme doma?“
Petr se na ní podívá. „Protože nemáme zahradu, ale poprosíme tetu Jitku, jestli bychom u ní nemohli to udělat. Jistě gril má.“
Juli se nahne nad stůl, aby dosáhla na kečup. „Já nevím. Nic podobného jsem neviděla.“ Kečupem mává ke grilu.
„Možná má jiný.“
„Jitka je kdo?“
„Jitka je Honzova sestra. Má…“
„Velký dům, je milá, hodná, umí skvělé vařit a má dva velké psy, na kterých se vozím.“
„Juli! Nesmíš je trápit!“ zvolá Petr. „Co kdyby se vozil někdo na tobě?“
„Ale tati, jim to nevadí a já vozím malého Karlíka. Vždy mě tahá za vlasy a něco vřeští. Je strašně malej, proto musím dávat pozor, aby nespadl. Ostatní si s ním nechtějí hrát, ale mně to nevadí.“
Petr přemýšlí, kdo je malý Karlík. Zatraceně vůbec nic neví. Měl by si i všímat toho co tam dělá. Ale je rád, že je více ve společnosti děti, nejen ve škole nebo v kroužku.
„A Honza mi ukázal na yutub mažoretky. Tati, že mohu místo baletu chodit na mažoretky?“
„Balet tě už nebaví?“
„Ne. Je to nuda, ale tohle je krásné. Budu mít vysoké kozačky, hůlku a uniformu. Moc se mi ty uniformy líbí. Některé mají bílé, modré, zelené, dokonce červené… všechny barvy. Taky pochodují a vystupují na různých akcích. Taky chci chodit na angličtinu, prosím tati.“
Na angličtinu určitě, ale na mažoretky uvidí se. „Jestli vydržíš u toho déle než rok, tak ti uniformu seženu, jinak ne.“
„Ale tati, to bez toho nejde!“
„Juli, teď ve skříni leží trikot, sukénka a já nevím, co ještě jsi potřebovala na balet. Nechci mít doma sbírku… Omlouvám se,“ řekne, když vidí, jak se jí zkrabatí obličej. „Ale neustoupím.“
„Nemusíš být tak přísný. My ji…“
„Ne, tati. V žádném případě. Řekl jsem poslední slovo. Pokud bude mít o to opravdový zájem, potom jí to koupím sám. A nebreč. Na mě to neplatí.“
„Jsi zlej!“ Sklouzne ze židle a odběhne pryč.
„Tos nemusel. Máš peněz dost. Mohl bys jí je koupit.“
Petr klidně sedí. „Ne. Nechci mít doma sbírku všeho možného harampádí. Za půl roku stejně jako balet ji to může přestat bavit. Prodat kostým? Křičela by ještě víc. V žádném případě a opovažte se jí ho koupit.“ Je rozčilený, protože cítí, že je možná moc tvrdý, ale v nitru ví, že má pravdu. Nebude skákat, jak ona píská. „Má toho doma dost!“
Oba sedí, mlčky se na něj dívají. „Neměla bych se po ní podívat?“ optá se jeho maminka.
„Děkuji. Mně by nejspíš vyškrábala oči, ale až se jí to rozleží v hlavě, tak to uzná. Je teď jen vzteklá, protože jsem jí nechtěl dát to, co chce a ještě k tomu před vámi. Ale nechci vyhazovat několik tisíc za něco, co možná odloží po půl roce.“
„To je v pořádku. Nemusíš se opakovat. Vezmi si ještě maso,“ pobídne ho otec. Sedí sami dva a kolem lampy se rojí komáři, můry. Petr se plácne. Otře si ruku do kalhot. Nesnáší komáry.
„Díky.“
„Honza, on je kadeřník?“
„Ano. Je velmi šikovný. Teď dokonce byl na čtyři měsíce v Paříži. Taky mi poskytl alibi v tom případě té dívky.“ Nerad říká znásilnění, protože si pokaždé vybaví, jak tam ležela na té žíněnce. Nechápe, jak je to možné, že to ihned nepochopil, ale možná to bylo tím, že to bylo ve škole, neví sám. Hnus. „Pracuje v salonu Kassandra, který prý vlastní taková starší dáma. Stříhá převážně muže.“
„O čem se bavíte?“ Maminka se posadí. „Trucuje, ale bude v pořádku. Vypráví něco Alíkovi do ucha, který spí. Víte co, dojdu pro něco sladkého.“ Zvedne se. Za chvilku přinese talíř s borůvkovou buchtou. „Zanesla jsem i Julianě.“
„Díky, mami.“
„Ptal jsem se mladého na Honzu.“
„Kdo je to?“
Petr si povzdechne. Vypráví to stejné co otci. Víc nic neřekne. Odmlčí se. Má už to říct teď?
„Aha a má dívku?“
Petr v duchu zaúpí. Kašle na to. Ví, že dělá chybu, ale má toho dost. Trucující Juliany i rodičů, kteří žijí v minulém století. „Je gay jako já. Rád bych s ním chodil. Příští týden jsem ho pozval k nám, abyste se s ním seznámili.“ Takový šok pro ně zas to není, pomyslí si, když vidí jejich kamenné obličeje.
„Rádi přivítáme tvé kamarády, že tati.“
„Jistě.“
Petr přimhouří oči. Kamarád. „Chtěl bych, aby to byl přítel.“
„Jistě, ale chtěl jsem se tě optat, kdy si konečně někoho najdeš? Tím myslím nějakou pěknou dívku. Co Jitka? Podle slov Juli je to přesně ženská pro tebe.“
„Až na to, že má dva kluky a manžela Slávka, který je velký zvíře.“
„Aha. Tak nějakou jinou. Dobře víš, že bych rád ještě vnoučata.“
Petr se postaví. Buchta leží před ním netknutá. „Nemůžete se smířit s tím, že jsem jiný? Jsem gay, nechápete to? Chci žít s Honzou, pokud to Juli svolí. Mám toho dost! Jdu spát.“
„Petře, posaď se. Víš, když máš Juli, nemůžeš jednoduše si najít dívku?“
„Ne, protože druhá Leontýna sotva chodí po světě a já ji nechci podvádět, chápete to? Ne každá ženská se s nevěrou smíří a ne, když to je chlap s chlapem! Dobrou noc.“ Nechá rodiče sedět na zahradě. Má toho dost. Konečně jim to řekl. Cítí se lehčeji. Nanejvýš zítra sbalí saky paky. Odjet může vždy. Je to škoda, že se s tím nemohou smířit. Nechápe proč. Copak si vážně myslí, že jim to tehdy řekl jen tak, že se mu líbí kluci? Dlouho to zvažoval. Když jim potom oznámil svatbu s Leontýnou, byli nadšení. Že prý se vyléčil, že to byl experiment. To mu řekl otec, když si pořádně přihnul. Byl šťastný, tak mu to nechtěl vyvracet. Je to jedno.
Jde do svého pokoje. Zítra zavolá Honzovi, že nemusí jezdit. Je mu líto, že mu nemůže ukázat krásy kraje, kde se narodil. Rád by mu ukázal, kde se koupal, prošel se s ním v lese. Potom se usměje. Vždyť nemusí tady bydlet. Mohou se ubytovat v nedalekém penzionu. Uklidněn se v myšlenkách vrátí k rodičům. Zatvrzelí berani, pomyslí si při svlékání. Potom si všimne počítače. Podívá se na hodinky. Jedenáct. Nebude Honzu budit, zvláště proto, že musí zítra do práce.
Lehne si, když si uvědomí, že nepopřál Julianě dobrou noc. Zvedne se a pouze v trenýrkách jde k ní do pokoje. Zaklepe.
„Dále.“ Vejde dovnitř.
„Jen jsem chtěl ti popřát dobrou noc.“
„Jasně.“
Petr se mimoděk usměje. Ani se k němu neotočila. Stále naštvaná. Nechá ji vybouřit. Bude to lepší. „Mám tě rád. Dobrou.“ Zavře dveře. Juli otočí hlavu ke dveřím a vyplázne jazyk.
Petr ještě dojde do koupelny, vyčistí si zuby, umyje obličej. Zítra se osprchuje nebo pojedou s Juli k rybníku. Není jako písák, ale… Mohli by zajet k tomu písáku u druhé vesnice. Je sice dál, ale to by nevadilo. Vejde do pokoje, ale okno nechá otevřené. Chvilku poslouchá různé tóny od hmyzu, které sem doléhají. Ještě asi půlhodiny do pokoje proniká světlo od venkovní lampy, ale i ono po chvilce zhasne. Zavře oči.
„Dobré ráno, tati!“ Někdo k němu skočí do postele. Petr vyhekne a hned je vzhůru.
„Zatraceně, musíš skákat jako kamzík?“
„Kamzík?“
„To je velký jelen se zahnutýma rohy. Pamatuješ? Líbil se ti v ZOO.“
„No jo. Co budeme dělat?“ Sedí s pokrčenýma nohama, v ruce jablko, které okousává. Na sobě šortky s tričkem, na kterém je koník. Petr se zamyslí, ale pak si vzpomene na hádku. Musí se to vyřešit, ale ne teď.
„Mohli bychom jet k rybníku.“ Natáhne ruku a zalechtá ji. Juli pustí jablko a směje se.
„Nech toho. Nechci k rybníku. Je zelenej.“ Směje se, zatímco do toho vřeští, že nikam nechce.
„Zelený nebo k písáku, ale museli bychom tam jet autem.“ Celý vyčerpaný ji přestane lechtat. Sebere jablko, dá ji ho do ruky.
„Písák!“ vykřikne vesele. „Na stole máš snídani. Babička někam jela, děda je na zahradě,“ informuje ho. „Já už jedla. Půjdu pro plavky. Mohu vzít člun?“
„Člun? Kde se tu vzal?“ zamumlá vůbec ne nadšený představou, že by mě foukat.
„A máš zprávu. Pípnul ti telefon.“
Petr ihned po něm chňapne. Honza. V tom momentě si vzpomene, že člun nechal v kufru auta, protože se mu nechtělo tahat nahoru. Podívá se na zprávu. Operátor. S povzdechem se podrbe v klíně, ale nakonec ji rozevře. Nabídka. Výmaz. Nesnáší to. Odloží telefon. První na řadě je ranní hygiena, poté snídaně, poté zabalení a písák. Nechce dnes být s rodiči. U vody si zatím rozmyslí, co bude dělat. Bude to lepší. Možná zbabělé, ale nechce hned po ránu konfrontaci.
Vstane, dojde do koupelny. Obleče se do volných šortek s tričkem. Nají se. Výborné, pomyslí si, když jí domácí džem, domácí máslo. Chybělo by mu to, kdyby rodiče řekli ne, ale nemůže sem jezdit, dýchat tu atmosféru. Je tím, čím je. Leontýně to nevadilo, tak proč jeho rodičům ano? Zatraceně, mohli by přestat mluvit o nějaké ženské, kterou by si měl přivést, jen aby měli vnoučata. Jedno už mají. Možná by měli druhé, kdyby Leontýna nezemřela, ale to by nejspíš nikdy nepotkal Honzu, neúčastnil se soutěže, spousta věci.
Umyje nádobí.
„Zabaleno, tati.“
„Tak dobře, cácorko. Řeknu jenom otci… Copak je ti k smíchu?“
„No, že dědovi říkáš otec. Já tobě taky říkám tati. Je to směšné.“
Petr se usměje. Je to sluníčko a je rád, že se už na něj nezlobí, i když něco mu říká, že to nejspíš ještě nevzdala a bude ho čekat druhé kolo boje, až začne chodit na ten kroužek.
Zabalí si plavky, i když mohl by v nich jet, ale nějak se tam převlékne. „Tati, jedeme na písák, přijedeme…“
„Tak počkat, máte sebou jídlo? Přijedete na oběd?“ spustí rázně jeho maminka.
„Kdepak někde něco sníme. Juli má raději čistší vodu, říká, že rybník je zelený.“
„No, není ideální, ale je blízko. Počkejte, něco vám připravím, abyste tam nebyli o hladu. Taky vám dám vodu, protože koukám, ji nemáte. Vůbec…“
„Mamin…“
„Dobře dobře.“ Juli s Petrem se posadí na zápraží. Dívají se na silnici.
„Hele, zajíc!“
„Kolo se počítá víc.“
„No jo, to je tím, že jsem se dívala jinam,“ postěžuje si mu. Sedí na zápraží, pozorují silnici a ukazuji, kdo po ní jde nebo jede. Taková malá hra.
„Tady máte. Brzy se vraťte.“
„Jasně, mami. Kde jsi vůbec byla?“
„Koupit meloun. Včera ho dostali v krámě, ale už se mi nevešel na kolo. Tak jsem ho na dnešek zamluvila a dovezla ho. Jsem ráda, že sem si na to vzpomněla. Bude na večeři jako zákusek.“
„Mami, neměla sis dělat starosti.“
„Mám ráda meloun,“ prohlásí Juli. „Tati, jedeme.“ Oba nasednou do auta a vyrazí. Petr si uvědomuje, že zdrhá, ale nejspíš by vybuchl, když vidí jejich pohledy, které jako by nezaregistrovaly to, že jejich syn si někoho našel. Dobře si uvědomuje, že by bylo vše jinak, kdyby to byla žena, ale jak řekl, druhá stejná jako Leontýna by se těžko našla. Už jenom, že by jí zahýbal se svolením. Jako mnich by nemohl žít.
„Tati, je ti něco?“
Petr se mrkne dozadu. „Není, už tam budeme. Není to tak velké jako u nás… Tedy to se za ty roky hodně změnilo,“ vyhekne, když zpozoruje přívěsy, stany, auta a motorky. Vůbec se mu to nelíbí.
„Tati, tady je lidi.“
„No právě, nelíbí se mi to.“
„Já nechci ten zelenej rybník,“ prohlásí. „Chci se svézt v člunu.“
Petr při představě, že ho bude nafukovat, zaúpí. „Víš co? Půjdeme až na druhý břeh. Nedá se tam zajet autem, tak tam bude méně lidi.“ Aspoň v to doufá, i když kdysi to tak bylo, ale to byl asi pětkrát menší. Začínali tu teprve s těžbou a oni večerem se kradli koupat, i když to bylo zakázáno. Ze sousední vesnice sem chodil jeden pěkný kluk plavit koně. Vždy ho teprve teď si ho nějak připomněl. Vystoupí, Petr vezme člun, tašku a batoh.
„Tati, já si to vezmu,“ prohlásí Juliana. Vezme mu tašku, nasadí sluneční brýle. Usměje se.
„Sluší ti to.“
„Jsem kočka?“
„Jsi kočka!“
„Perfektní. Jdeme.“ Vyrazí stezkou, kolem které jsou postaveny stany, ale ty se pomalu ztrácejí, až jsou tu jenom lidi, ručníky a psi s dětmi. Petr za ní. Změnilo se to tu šíleně, ale aspoň mají kam jezdit se slunit. Jde za Julianou, když najednou ztuhne. Obrátí se za naháči. Hodně se tu toho změnilo.
„Mám to!“ uslyší. Podívá se za hlasem. Pěkné místo, ale…
„Juli, co kdybychom šli nazpět?!
„Ale proč?“ nechápe. „Tady je místa dost, málo lidi. Nechtěl jsi to?“ nakloní na stranu hlavičku.
„No ano, ale tady lidi chodí bez oblečení.“
Juli se rozhlédne. „To je pravda.“ Najednou se zasekne. „Nikam nejdu. Je mi vedro. Bolí mě nohy, bolí mě bříško. Jsem unavená.“
Petr si povzdechne. „Ale to bychom my museli být taky bez plavek.“ Podívá se směrem k páru, který na ně hledí. Jsou starší a evidentně je pozorují s pobaveným úsměvem.
„Proč?“
„Protože je to pravidlo.“
Juli skousne rty. Nechce se ji jít zas tak daleko. Je ji vedro a má žízeň. Chce jezdit na člunu a je tam hodně lidi s děckama, co vřeští.
„Jestli slečna chce, může být v plavkách. Nám to nevadí,“ prohlásí muž hlubokým hlasem.
Petr si hned domyslí, že se to vztahuje pouze na Juli.
„Vidíš, tati. Mohu mít plavky.“
A co já?! Zaúpí, ale když vidí, že Juliana už nešikovně roztahuje deku, pomůže jí. Ta si navleče růžové plavky. Seběhne k vodě. Namočí jeden prst a zasměje se. Otočí se k taťkovi. „Studená!“ Potom do ní vběhne. Cáká kolem sebe o sto šest. „Tati, nafoukni ten člun!“ zavolá z vody.
„Neplav daleko.“ Stále na sobě cítí kradmé pohledy toho staršího páru. Kéž by chtěli brzy vypadnout.
„Nebudu!“ Přesto ji starostlivě pozoruje, stejně jako je určitě pozorován tím starším párem. Nejraději by jim řekl, že se mají dívat někam jinam. Po deseti minutách, kdy raději fouká člun, než aby se svlékl, se zvednou. Petr si oddechne. Rychle se svlékne a schová za člun. Připadá si blbě. Pozoruje Juli, jak dřepí u vody, do které se upřeně dívá. Za chvilku přijde.
„Tati, tam jsou rybičky. Takhle malé. Jedna do mě narazila.“ Rukama ukazuje, jak jsou velké. „Budou z nich velké ryby?“
„Určitě. Hotovo.“
„Doneseš mi ho do vody? Budu mohla plavat s tebou?“
Petr přikývne. Nešikovně dostrkává člun k vodě, když uvidí ten pár, jak se blíží k břehu. Zatarasí se člunem. Usměje se, zatímco v duchu je posílá do pekla. V klidu vystoupí, jako by nic. Petr se ponoří do vody, i když má pocit, že se mu zimou vysypou všechny zuby. Juli si vyleze do člunu.
„Po dobré hodině, kdy Juli se rozhodla skákat z člunu do vody, unavený vyleze na břeh. Je mu jedno, zda ho někdo uvidí nebo ne, ale břeh je čistý. Zemdlený klesne na deku.
„Usušíme se, ale potom namazat nebo budeš mít spáleniny.“ Podívá se na ni. Snadno se opaluje, což má po něm. Je už hezky hnědá. Juli si vedle něj lehne.
„Mám hlad.“
Petr vyštrachá z batohu jídlo, které jim maminka nabalila. Najedli by se z toho čtyři, usoudí. S nohama do tureckého sedu, rozděluje jídlo. Potom se podívá na vodu v láhvi. Kdyby se mohl podívat dovnitř, nejspíš by uviděl, že se blíží k bodu varu. Vezme ji a vloží do vody. Za chvilku by mohla se aspoň snesitelně ochladit. Otočí se, když si všimne Juliany. Sundala si plavky. Co teď?
„Juli, nechceš si vzít plavky?“
„Nikdo tu není a ty je nemáš taky. Tati, to je dobré. Mám žízeň.“
„Počkáš minutku? Voda se trochu ochladí.“
„Tady není kiosek?“ optá se zamračeně. Petr do ní vidí jako do průzračného potoka. Chtěla by zmrzlinu nebo studenou colu. Ale on netuší, kde je tady nějaký stánek s občerstvením. Chodit tady oblečený se nevyplácí. Jeden známý mu povídal, že na takových plážích jsou takové výbory, které se starají o to, aby lidi dodržovali pravidla a nechodili tam šmírovat. Nechtěl by skončit někde ukřižovaný. Taky nechce nechat Juli bez dozoru. Vzít ji sebou, taky nemůže. Lidi kradou jako straky, to moc dobře zná ze školy.
„Víš, nevím, kde je tu kiosek, ale až se budeme vracet, někoho se optáme.“ Dojí. Položí se na deku. Juli si vytáhne knihu, ale Petr se dívá na modrou hladinu. Větřík příjemně hladí těla, voda uklidňuje a voní to tu. Lesem, trávou, sluncem, květinami i stromy.
„Tati, co kdyby sem Honza přijel na víkend. O víkendu nepracuje nebo ano?“
Petr otevře oči. Podívá se do stejných jako má on. „Chceš ho vidět?“
„Ano. Je s ním legrace.“
Petr zvažuje. „Možná příští víkend, teď pracuje.“ Zvedne se, dojde pro vodu. Není příliš studená, ale aspoň se neblíží k bodu varu.
„Napij se.“
Juli si sedne. Vezme láhev, nakloní se a pije, pije. Petr se na ni dívá. Řekne ji to. Mohl by, až bude Honza s nimi déle, ale k čertu, když to řekl rodičům, řekne to Juli. Taky by mohli ji něco nakukat. Napije se taky, ale láhev vrátí na místo do vody a zatíží ji šikovně kameny.
Posadí se, vytáhne láhev s opalovacím mlékem. Slunce ještě slušně žhne. Namaže se, kam dosáhne, ale záda mu namaže Juli. Dívá se, že dělá totéž. Štěbetá o tom, že nesnáší tenhle olej. Pro ni je to olej, protože je to mastné. Záda a obličej ji taky namaže.
Lehnou si. Juli opět s knihou.
„Máš ráda Honzu, že?“
„Jo je správný,“ odpoví, aniž by si ho dál všímala.
„Co kdybychom ho viděli častěji? Jezdil by s námi na výlety, večeřel nebo obědoval, možná i posnídal.“
„Proč ne, ale on nemá byt?“
Petr se málem zasměje. Někdy pronese takovou větu, že ji prostě sám nechápe. „Má byt, ale má nás rád, proto chtěl by se s námi vídat častěji.“ Honza by určitě řekl, že to z něj leze jak z chlupaté deky. Měl by pravdu. Večer se připojí, aby ho viděl. Bude mu vyprávět jak byl po dlouhých letech na nuda, jak ho pozorovali starší manžele, i jak se před nimi styděl. Uvědomí si, že se těší na jejich večerní rozhovor. Samozřejmě žádný striptýz nebo masturbování nebude.
„Tak co myslíš?“ optá se, protože mlčí.
„Já nevím. Vidíme se s ním hodně.“ Opět se skloní ke knize.
Petr uvažuje, jak říct dítěti, že by s někým chtěl chodit. „Mám ho velmi rád.“
„Taky ho mám ráda, ale ne tolik jako tebe, tati.“ Posadí se do tureckého sedu, podepře si bradu. Na hlavě má slaměný klobouk s kopretinami.
Petr se odvážně nadechne. Nanejvýš ho pošle k čertu. „Chci s Honzou chodit. Miluji ho.“
Juliana si lehne. Schová si hlavu do rukou. Petr mlčí. Má strach.
„Víš, měl jsem tvoji maminku velmi rád, ale Honzu mám taky rád, i když jinak. Chtěl bych, abys o tom věděla.“
„To znamená, že se budete líbat?“
„Ano.“
„Aha.“ Zavře knihu, sundá si klobouk a letí do vody.
Zatraceně, to znamená ano nebo ne? Petr neví co teď. Má svolení nebo nemá? Je v rozpacích. Přetočí se na záda. Pozoruje oblaka, zaposlouchá se do šumění stromu. Spím nebo ne?
„Tati, jsi jak vařený rak.“
Petr se vyděsí, ne že je červený, ale že zapomněl na Juli. Otevře oči. Je v pořádku. „Jsi v pořádku?“
„Jistě. Proč bych neměla?“ Petr si uvědomí, že se mu upřeně dívá na klín. Podívá se. Sakra, je vzrušený. Nemotorně se přetočí na břicho. Kurník, není to o moc lepší.
„Tati, to budete spolu spát?“
Petr málem dostane infarkt, ale upřímně odpoví. „No, chtěl bych.“
„Aha. Jdu se napít.“
Dívá se, jak bere vodu. „Vadí ti to?“
„Proč? Maminka říkala, že si někoho najdeš,“ zesmutní. „Taky říkala, že to může být muž.“
Zatracená Leontýna! Tohle říkat dítěti. Má rozum? Někdy ji fakt zabít.
„Prý to bude moje nová maminka, ale maminky jsou holky. Nemohou to být kluci,“ prohlásí s jistotou. „Nevyznám se v tom.“
Petr si připadá jak v neskutečném snu. Na jedné straně mu Leontýna pomohla, na druhé straně ho nejspíš poslala do pekla.
„Ale jsem ráda, že je to strýček Honza, ale musím mu říkat maminko?“
Petr zaúpí. „Ne. Budeš mu říkat strýček Honza, jako dosud.“
„Jej, to je dobře.“
„Proč?“
„No já se bála, že mu musím říkat maminko.“
„Vůbec ne.“ Nejspíš by dostal infarkt místo mě, kdyby tohle slyšel. „Jsem rád, že souhlasíš, abychom byli všichni tři pohromadě.“
„A to bude bydlet s námi?“ optá se zvídavě.
„Ne, jen občas přijde nebo zůstane na noc.“
„Aha. Tak dobře. Může přijít,“ prohlásí klidně. Uchichtne se.
„Copak?“ optá se zvědavě Petr.
„Nic,“ broukne. „Jdu číst, neruš.“ Natáhne se na záda. „Maminka říkávala, že se má opalovat rovnoměrně. Budeš na zádech víc opálený.“
Leontýna toho navykládala trochu moc a ty máš příliš dobrou paměť, pomyslí si nevrle. Najednou si uvědomí, že může chodit s Honzou, že to Juli nevadí. Vytáhne mobil. Juliana se po něm podívá. Určitě bude volat Honzovi. Předstírá, že čte, ale zatím poslouchá.
„Ahoj!“ zavrtí se, protože vzrušení neopadlo, i přes pohovor s Julianou.
„Ahoj slůně, jak se máš, Co děláš?“
Petr mrkne po Julianě. Zdá se být ponořená do knihy. Začne šeptat. „Jsem právě na pláži bez plavek.“ Zaslechne sakra. „Stalo se něco?“ Předstírá nevědomost, ale je rád, že ho to vzrušuje.
„Ne nic.“ Honza spěchá pro hadr, protože rozlil colu po celém kadeřnictví, jak ji upustil. Představa nahého Petrova těla na dece, byla trochu moc. Zvláště, že to bylo nečekané.
„Řekl jsem to rodičům.“
Honza se posadí. Na colu zapomene. „A?“ Je napnutý.
Petr zalže. „Zatím nic.“
„Aha a Juli?“
Petr se usměje. „Optala se, zda se budeme líbat. Ne pusinkovat.“
„Strašné slovo, takže… Nenapínej mě!“
„Prý jo.“
„Hurá!“ zařve. Petr si telefon stihne odtáhnout od ucha. Juliana se za knížkou usměje. Je šťastná, že tatínek je spokojený.
„To znamená, že mi stáhneš lhůtu?“
„Ne. S tím nepočítej. Večer se připojím. Ahoj.“
„Ahoj.“ Honza se zhoupne na židli, do kterého se posadil. „Kurva práce!“ zařve, když mává rukama, zatímco židle se neskutečně kácí dozadu. Nechápe, jak se to mohl stát. Nemá čtyři nohy, ale šest!
„Není vám něco?“ Od dveří k němu utíká mladík. Honza se sebere z podlahy.
„Dávejte pozor!“ zařve, když mladíkovi ujede na cole noha a žuhne na podlahu. Honza se zvedne, i když má pocit, že ta noha se nejspíš zlomila.
Ležící mladík v cole se snaží zvednout. Podívá se na sebe. Zaúpí. Neví, co má dělat. Honza se ho mezitím snaží otřít ručníkem.
„Nechte toho. Mám po rande.“ Posadí se, dívá se na tričko. Fleky kam se podívá.
„Omlouvám se, nechtěl jsem. Jste v pořádku?“ optá se starostlivě. Přemýšlí, co teď.
„Jo, a co vy?“
„Jo jde to, ale noha je asi v háji. Co potřebujete?“ usměje se tak šťastně, že mladík se přestane zlobit. „Ostřihat. Mám rande.“
„Tak se posaďte.“ Škubání v noze ignoruje. V duchu doufá, že snad je to jenom natáhnuté. Se zlomenou nohou by se snad nemohl pohybovat. Obratně mu myje hlavu.
„Máte dnes šťastný den,“ prohodí mladík.
„Ano. Přítel mi zrovna oznámil, že se mnou chce hodit. Tak jak to bude?“
„Na krátko.“ Nijak se k tomu nevyjadřuje. Petr se usmívá, stříhá, v duchu se těší na večer. Připojí se. Teď jenom, jak ho donutit, aby se před ním udělal. No, a jestli noha dovolí, potom tam příští týden zajede. Taky taková smůla, si ji zlomit zrovna v tuhle dobu. Na druhou stranu lepší teď než potom. Za tři týdny by se to mohlo zahojit, aby byl fit, kdyby náhodou si nechal říct.
„Kolik?“
„Nic. To je za to zničené oblečení. Stihnete to?“
Mladík se usměje. „Moje přítelkyně stejně mě má raději bez oblečení.“ Oba dva se zasmějí. Odejde. Dovnitř vstoupí Pavlína.
„Vedro!“ zvolá teatrálně. „Na chcípnutí, ale já jsem fit? Vidíš?“
Honza zvedne hlavu. „Jako co?“ Vidí novou krátkou sukni, opálené nohy, tričko se štědrým výstřihem.
„Sukni, hlupáčku. Není krásná?“
„Nádherná.“ Posadí se, když mu nohou projede bolest. Bude muset na pohotovost. „Dávej pozor!“
„No fuj, to se lepí. Hej, co se tu dělo?“ optá se, když vidí Honzu si masírovat nohu. Honza k ní zvedne hlavu. „Spadl jsem ze židle, rozlil colu, mladík na ni uklouzl a já si natáhl asi sval nebo zlomil nohu. Jedu na pohotovost. Jsi vedoucí.“ Vezme si taštičku s doklady a vypadne. Pavlína s otevřenými ústy se dívá, jak je tu najednou prázdno. „Hej a kdo bude uklízet?“ zařve, ale do prázdna. Jde do kumbálu pro vodu a mop.
„Pane, pozor…“ oddechne si, když vidí, jak v poslední chvíli se klient chytil stolku.
„Do prdele!“ uleví si muž. Narovná se, upraví. „Můžete mě ostříhat?“ optá se, jako by se nic nestalo.
Pavlína se usměje. „Minutku. Jen to trochu uklidím.“ Muž přikývne, posadí se ke stolku s časopisy. Sáhne pod ně a vytáhne playboye.
Petr se usmívá, pravidelně se otáčí pod přísným dohledem své dcerky. Je šťastný, i když mu to vše kalí myšlenka na rodiče.
„Tak půjdeme, ne?“ prohlásí k večeru. Juli v klobouku zvedne oči.
„Jo. Mám hlad. Mohli bychom sem ještě někdy přijet?“
„Určitě.“ Juliana odloží knížku. Podívá se na tatínka. Je hezký, pomyslí si. Ještě hezčí než Honza. Stejně je to divné, že někdo s nimi bude. Zvykla si být sama, ovšem na druhé straně by mohla mít více sladkého. V duchu se potěšeně usměje. Jo, více všeho a Honza ji nebude zakazovat se dívat na televizi.
„Víš, tak mě napadlo, že když s námi bude Honza, že bychom mohli vždy zaklepat.“
„Zaklepat? Nechápu.“
„V ložnici ráno, nebo večerem.“
Juliana chvilku přemýšlí. „Aha. Chceš, abych neviděla, jak se pusinkujete.“
Petr zrudne. „Uch ano.“
„Dobře, ale ty taky.“
„Samozřejmě.“ Poslední věc, kterou měl zařídit. Juliana určitě to dodrží. Je rád, protože kdyby k němu ráno vtrhla, nejspíš by dostal záchvat. K tomu ještě, kdyby je viděla, jak to zrovna dělají… Nedělá si iluze, že nebudou to dělat. Milovat se - ne dělat, opraví se. Celkově je spokojený, protože ten nejdůležitější souhlas dostal.
Vrátí se domů k rodičům. Teď bude druhé kolo. Možná dělá chybu, že chce to vyřídit hned, ale je lepší vědět, jak na tom je, než netušit. Takhle ubytuje Honzu v penzionu. Mohli by večerem si zajet na písák bez Juli. Uvidí se.
„Ahoj!“
„Vypadáte jako mouřeníni. Už jsem chtěla volat, kde jste. Tak jak bylo?“
„Hodně lidi. Taky jsem se potápěla. Stála jsem na člunu a potom bum do vody. Byl se mnou tatínek a zachytil mě. Mám hlad jako vlk, babi. Co bude dobrého?“
„Udělal jsem hranolky a k tomu pečené kuře. A po jídle bude meloun.“
„To já ráda. Tati, jdu se osprchovat. Mám ten olej všude.“
„Dobře.“ Zůstane s rodiči sám. Rozpačitě řekne. „Jdu pověsit ručníky.“ Vezme tašku, když ucítí maminčinu ruku.
„Pověsím to sama.“
„Zvládnu to sám.“ Vytrhne ji z ruky tašku. Nasupeně jde k prádelním šňůrám. Vždycky to dělal on. Co tak najednou? Že by jim došlo, že dělá ženské práce? To brzy! Možná to ho snížilo na úroveň homosexuálů. Kašle na to. Má toho dost. Vrátí se k rodičům.
„Příští týden přijede sem Honza. Chci, abyste ho poznali. Buď bude bydlet tady, nebo v penzionu.“ Původně jim chtěl dát dost času, aby si zvykli, že někoho má, ale už má plné zuby kolem toho chodit jako kolem horké kaše.
