Malý poklad
26.
Tati, pusu!
Petr věší ručníky, když ucítí, že za ním někdo stojí. Podívá se na svoji maminku. Je zas trochu starší, co ji neviděl, ale jinak se nemění. Na nohou pohodlné boty, květovanou velkou zástěru, tričko. Šedé vlasy svázané do uzlu a stejně jako on a Juli má tmavohnědé oči.
„Nemusíš to dělat.“
Petr sevře kolíček. „Co tak najednou? Vždy jsem to dělal. Je to moje práce. Je už trochu pozdě, ne?“
„Nemusíš být tak sarkastický. Jen s otcem nechápeme, proč si nemůžeš najít dívku. Nemusíš být na nás ošklivý.“
„Nejsem. To jen vy neuznáváte tím, čím jsem. Líbí se mi kluci. Cítím se s nimi lépe, rozumím jim lépe, prostě je mám rád. Víš, jak dlouho jsem váhal, než jsem to vám řekl? Pořád jsem to odkládal, až to nakonec nešlo.“ Podívá se na svoji maminku, která mlčí. Povzdechne si. „Honzu ubytuji v penzionu U zlaté koruny. Jen se přijde podívat, kde jsem se narodil.“
„Myslíš to vážně?“
„Jistě. Dnes jsem to řekl Juli. Byl bych rád, kdybyste ji nechali na pokoji a netlačili a jestli uslyším, že ji říkáte, že správně je jen muž a dívka, tak sbalím saky a vypadneme. Juli uvidíte jen týden, víc ne.“
„To bys neudělal!“
„Udělal.“ Vezme batoh, košíček s kolíčky pověsí na místo. Odchází od ní. Bolí ho, že musí být takový, ale nedovolí, aby otrávili život i Julianě. I tak on musel snášet jejich zpytavé pohledy, ale hlavně neporozumění. Pořád vidí v jejich očích otázku: Kde se to zvrtlo? Kdo za to může? Slyšel je i hádat, že to za to může výchova, přesto nedokázal je nemít rád. Je to peklo.
„Tati, ty ses pohádal s babičkou?“
„Ale ne, Juli. Proč?“
„Slyšela jsem, že křičíš.“
Ani si to neuvědomil. Nejspíš je z toho unavený.
„Je to kvůli mažoretkám? Já tam nechci. Vybereme jiný kroužek, ano.“ Juli se na něj nejistě dívá. Petr ji vezme do náruče, i když už je těžká na nošení.
„Ale ne. Najdeme nějaký ten kroužek nebo co to je. Ale s tou uniformou uděláme to tak jak to je. Babička a já jsme měli jen malé nedorozumění, víš.“
Juli se na něj přemýšlivě dívá. „Aha dospělácký věci.“
„Přesně tak.“ Sice neví, co to je, ale vysvětlovat ji o čem se bavili? Ani náhodou. „Tak chceš, aby Honza přijel?“
„Jasně, tati. Už se těším. Zítra pojedeme na písák.“
„Určitě.“ Políbí ji na hebkou tvářičku. Člověk by se s ní nejraději mazlil, ale za chvilku vyroste, bude velká slečna. Otřesné. Raději o tom nepřemýšlet. Stále má v živé paměti, kdy byla malá.
„Večeře!“
Petr si uvědomí, že nemá chuť tam sedět, vidět jejich obličeje. Vše bude pohodové, ale nikdy to už nebude takové jako s Leontýnou. Sakra, proč nemohou vzít, že je jiný? Ne, není jiný. Začíná bláznit. Je zvědavý, zda tam budou sousedi. Zřejmě ne.
„Bylo to výborný,“ prohlásí po večeři. Mamka vaří jednoduše, ale dobře. Co víc si přát?
„To jo. Tati, uděláš to?“ optá se ho Juliana.
„Svíčkovou?“ Nikdy ji nedělal. Podle něj svíčková je vrchol kuchařiny.
„Ano.“
Petr se na ní přemýšlivě zadívá. „Mohl bych to zkusit. Nanejvýš to skončí v záchodě.“
„Dobře, ale kup záložní jídlo,“ řekne Juliana jako by nic. „Pizza bude fajn.“
„Rozkaz, generále.“
„Záložní jídlo? Co je to, Petře?“
Petr se usměje. Odstrčí talíř. „No jednou jsem zkoušel prsíčka se sýrem.“
„To byl hnus!“ vpadne do toho nadšeně Juli. „Pamatuji si na to dobře!“ prohlásí. „Kouř byl všude možně, že jo. Já se bála, že zavolají hasiče. I Bumbi to říkal.“
„Nedalo se to jíst. Musel jsem volat pro čínu, abychom se najedli. Od té doby, když něco dělám poprvé, nakoupím pro případ, že to zkazím, takzvané záložní jídlo.“
„Nikdy jsem tě neučila vařit.“
Petr pokrčí rameny. „Něco jsem se naučil na vejšce, ale hlavně potom, co byla Leontýna nemocná. Někdo se o cácorku musel postarat.“
„Sluníčko. Cácorka je ošklivé,“ prohlásí Juliana.
„Není. Je stejně hezké jako sluníčko. Nehádej se mnou.“
Juli se zašklebí, ale potom se usměje. Vyplázne jazyk. „Už nemohu. Tati, mohu si pustit něco na DVD?“
„Jistě, ale televize…“
„Nic nedávají. Samé nudné věci. Dobrou noc.“ Petr s rodiči osamí. Dívají se, jak jde k domu. Malá bytůstka, která mu změnila život, ale neměnil by to. K tomu je moc chytrá a dovolila mu vídat Honzu. Je to jeho malý poklad.
„Ten tvůj kamarád…“
Petr se promění v sochu. Podívá se na rodiče. „Dokud bude to kamarád, potom nemá co tu dělat. Ubytuji ho v penzionu, takže jen ho uvidíte. To snad nebude pro vás problém. Dobrou noc.“ Zvedne se. Možná, že je příliš příkrý, že by mohl ustoupit, ale tolikrát ustupoval, tolikrát odkývl, že jo. Už nemůže ustupovat. Když to zvládne Juliana, dokonce to zvládla Leontýna, tak jeho rodiče by mohli taky. Jde do pokoje, kde si zapne počítač. Posadí se na židli. Přemítá, že je to snad poprvé, co nesedí s nimi na zahradě, nepovídá o tom, co chce dělat, co se udělalo. Dosud jim vůbec nic neřekl o tom případu. Rád by vyprávěl o Honzovi, i když spolu moc nebyli. Nejde to. Nějak se stal jeho nedílnou součástí. Plánuje si s ním dovolenou, plánuje, že bude v jeho životě. Proč to nechtějí uznat?
„Ahoj, slůňátko.“
Petr nakloní monitor noťase, aby ho bylo vidět. „Ahoj.“
Honza na druhé straně přestane loupat pomeranč. Pochytil ten strašný zlozvyk od Petra. „Co se stalo? Vypadáš jako by…“
„Ještě ty s tím začínej.“ Přemítá, co by řekl. Honza vyčkává, prohlíží si jeho rysy. Vypadá smutně, že je mu z toho taky smutno. „Řekl jsem to Julianě. Budu ti…“
„Z toho smutný nejsi. Co se stalo? Jsem strašně rád, že Juli řekla ano. Měl jsi obavy, ale to mě teď netrápí.“
Petr se na něj dívá. Laská přes obrazovku jeho rysy. Má pocit, že je nějaký ztuhlý. „Spíš, co se stalo tobě? Sedíš nějak nakřivo.“
Honza mávne rukou. „Ani mi to neříkej. Jak jsi volal, byl jsem v takovém šoku, že jsi někde nahý a já ne, že jsem pustil otevřenou colu. No bylo v salonu jak po povodni. K tomu jsem spadl ze židle. Nechápu jak, když mají být bezpečné. No chápeš tomu? Má šest nohou a spadne. Potom přišel zákazník, který na té cole uklouzl a kecnul si do ní. Byl jsem rád, že po mě nechtěl náhradu. Výsledek? Mám nataženou nohu. A za to můžeš ty!“
Petr se pochechtává. „No počkej, jak to, že já? Já tam nebyl!“
„Jojo a co ten telefonát? Jsem nahý, bez plavek,“ paroduje ho zdařile Honza. „Víš, jak mi v té chvíli bylo? Ne! Cizí se dívají na něco, co já jen viděl přes webovou kameru za A. Za B přes plavky. Za C přes džíny… To je nespravedlnost.“
Petr se usmívá. Je mu tak nějak fajn, když ohnivě líčí, že ho dosud nahého neviděl. Co na tom může vidět, nechápe. „Viděl.“
Honza se zarazí. „Cože?“
„Viděl jsi mě nahého, pamatuješ v ložnici.“
„Oh no to je fakt, ale…“
„Žádné ale. Byl jsem u toho.“
„No jo, ale to byl okamih! Ti cizáci…“
„Nikdo tam nebyl.“
„Nebyl.“
Petr zářivě se usměje. Chudák, jako by mu právě vzali oblíbenou hračku. „Nebyl.“
„Aha.“ Honza neví, jak dál. „No nic, rozhodně mohu přijet. Tedy přijedu, i kdyby kroupy padaly. Mohu?“
Petr se odmlčí. Neví, jak mu má vysvětlit stanovisko rodičů.
Honzovi to dojde. „Rodiče. Za tvůj stav mohou rodiče? Co se děje?“
Petr si odkašle. „Chci, abys přijel, velmi, ale rodiče… Nebude ti vadit, že tě ubytuji dole v penzionu?“
„Nesouhlasí s tím, že? Se mnou.“
„Tak to není!“ vstane. Honza vidí jen zadek, což by za jiných okolností vítal, ale momentálně mu dělá starosti jeho stav. Slyší ho jako by z dálky. „Oni by nesouhlasili s nikým. Jo možná kdyby to byl nějaký hrabě, nebo vévoda, možná by se dali obměkčit, ale já nechci žádného vévodu. Chci,“ polkne, protože má strach. „Tebe.“
Honza poprvé v životě neví co říct. „Díky.“ Nikdy mu nikdo tohle neřekl. Ne takhle. Jistě Chci tě, to je normální. Přijdeš k baru, po pár úsměvech, drincích z člověka vypadne: Líbíš se mi. Chci tě, půjdeme? Ale tohle je jiný případ. Tohle je neskonale dokonalejší, světlejší než cokoliv jiného. Hřeje to člověka na srdci.
Petr se posadí. „Nech toho. Rozhodně strávím s tebou celý víkend, Juliana taky. Sama to navrhla, zda přijedeš. Určitě tě provede všemi skrýšemi a křovím, které tu zná. I když se obávám, že něco na nás šije.“
„Co?“ optá se.
„To kdybych věděl, ale na konci s tím líbáním byla taková záhadná. Kdo může říct, co se v dětských mozcích vylíhne. Já ne. Stále mě něčím překvapuje, jako teď.“
„Povídej, copak náš rarach udělal?“
Náš, to zní dobře. To říkala i Leontýna, jen chyběl ten rarach, ale to je nepodstatné slovíčko. Je rád, že si na ni zvykl, i když bude si muset promluvit s Honzou o dalších věcech. Ještě dobře, že je zvyklý na děti.
„Šli jsme na písák.“
Honza se usměje. Písák, kde se dá plavat bez plavek. Písák, kde je Petr bez plavek. Když nejsou plavky, dají se páchat různé špatnosti. Prostě ideální místo. Určitě je tam krásně, když jsou tam takové možnosti.
„Změnilo se to tam. Vzpomínám si, že to byla jen díra, do které jsme se chodili po večerech koupat.“
„Jak?“
Petr se zatváří nechápavě. „Jak? No plavat.“
„V plavkách?“
„Honzo, myslíš někdy na něco jiného? Jsi vilný, jsi necudník! No bez plavek. Bože, tady na vesnici nějaké plavky. Vzpomínám si, že jsem měl takové malé červené se žlutými kruhy? Nevím. Nesnáším je, ale nemohu bez nich plavat. No to je jedno.“
Samozřejmě, že se dá. Plavky – je necelé půlmetru, ani ne to, látky, která je naprosto předražená. Má se šetřit. Pokusí se mu to vysvětlit. Je to jednoduchá rovnice o dvou známých. To pochopí i takový génius jakým je Petr, pomyslí si Honza.
„Nech mě to dopovědět. No stany, fůra lidi…“
Tak to vypadá špatně. To se mu nelíbí. Fůra lidi… Petr s plavkami, ale…
„Pak, jsem si všiml, že vzadu - je velký, myslím tím písák - nejsou ani auta, stany, přívěsy, karavany, motorky a podobně. Tak jsem se tam vydal. Netušil jsem, že i v takovém zapadákově je nuda pláž. Juliana se zasekla, nechtěla jít nazpátek.“
Tu holku miluji čím dál víc. Ohromně chytrá, pochvaluje si mlčky Honza. Na tváři nedává nic znát, ale mozek se točí kolem toho, co vypráví. Rojí se mu v hlavě možnosti, plány, jak ho tam dotáhnout.
„Byl tam nějaký starší pár. Řekli, že může mít plavky. Má takové krásné růžové s volánky…“
K čertu, koho to zajímá? Pomyslí si kysele Honza.
„Samozřejmě, nevztahovalo se to na mě. Naštěstí jsem tam měl nafukovací člun, tak jsem se za něj kryl.“
V tu chvílí Honza vyprskne smíchy. Řehtá se na celé kolo. Živě si dokáže představit. Jak Petr pokukuje po nich, zda se nedívají, oni po něm a mezi nimi obrovský nafukovací člun, do kterého pumpuje vzduch.
„Co je tu k smíchu? Víš, jak mi bylo trapně?“
Honza se rozesměje ještě víc. Utře si slzy. Když se podívá na Petra, opět se rozesměje. Nemůže, ale ono je to jako živé. „Chvilku,“ vykoktá. Odejde.
Petr osamí. Přemýšlí, co mu je. Jemu moc do smíchu nebylo, když viděl ty kradmé pohledy toho staršího páru. Vypadali na dokonale úchyláky. Co, když chtěli něco provést? Musí to říct Honzovi. Potom se začne usmívat. No možná, mohlo to být…
Ťukot. Otočí se. Rodiče? „Dále.“
„Tati, to je Honza?“ optá se. Posadí se mu na stehna, aby taky něco viděla. Petr si uvědomí, že je opět vzrušený a to nic nedělal. Jestli to takhle půjde dál, skončí fakt jak frustrovaná makrela.
„No ano.“
„Kde je?“ podívá se na obrazovku. „Chci mu říct dobrou noc, a že se těším, až přijede.“
„Bude moc rád. Jen odešel pro pití.“ Doufá v to.
Honza se vrátí se sklenici vody. „Juli, ahoj. Slyšel jsem, že jste byli u vody.“
„Ano a bylo tam moc krásně. Tatínek se na zádech připekl, že jsem mu je musela mazat pan - něčím. Maminka říkala, že se opalovat má rovnoměrně, aby to bylo hezké.“
„To určitě. Líbilo se ti tam?“
„Ano, zítra tam jedeme taky. Bylo to moc hezké místo a pěkný přístup k vodě. Taky jsem skákala ze člunu do vody. Tatínek mě učil šipky, ale moc se mi nevedly,“ přizná.
„Hezké místo?“ optá se zvědavě.
„Honzo?!“ varuje ho Petr. „Nech Juli na pokoji.“
„Proč?“ uslyší do nich obou. Ošije se pod hnědým a modrým pohledem.
„Ehm nic, pokračujte.“ Cítí se jako páté kolo u vozu, když se domlouvají, kam pojedou, co uvidí.
„Musíš mu půjčit kolo,“ přikáže Juli. „Kdyby bylo šeredně, jinak půjdeme k vodě. Chci Honzovi ukázat to pěkné místo.“
„Jasně.“ Půjde se podívat, jaké je hlášeno počasí na víkend. Doufá, že bude chumelenice. „Nemáš už spát?“
„Jsou prázdniny, nemusím. Ahoj, Honzo. Dobrou noc,“ dodá, když si vzpomene, proč sem přišla. Přitiskne si ruku na ústa, jako když byla malá a pošle polibek. Honza ho zachytí a přiloží k srdci. Petr počká, až se zavřou dveře.
„Ty nebudeš svádět dítě k nepravostem, je to jasné!“
Honza se tváří jak neviňátko. „Hele, já jsem jen chtěl vědět, co celý den dělala.“
„Opalovala jsme se.“
„Jo a byl jsi nahý.“
„Vzdávám to. Jsi proutník.“
„Nejsem,“ ohradí se Honza. „Už ne, jsem napravený proutník.“
Petr se rozesměje. Napravený? To ať si povídá své prabábě. Stáhne si obrazovku na lištu, podívá se na hlášení o počasí. Zamne rukama. Šeredně. Tak to má být. Zase si ho vytáhne. „Och!“ vyhekne. Zatímco zkoumal počasí, tak Honza si stáhnul nebo neměl na sobě nic a teď se předvádí. Rudý až za ušima se dívá, jak si ho laská. Jednou z něj dostane infarkt. Pro jistotu dá pod kliku židli. Potom se vrátí k obrazovce. Nejdřív si připadá trapně, ale potom se rozparádí.
„Ježíš, ty ho máš obrovského. Musím ho změřit, musím, on je nádhernej, skvostnej, je překrásný.
„Nic se měřit nebude. Je normální.“
„Blbost. Můj je normální. Chci ho mít v zadku, prosím!“
Petr by ho něčím přetáhl přes hlavu. „Sklapni.“ Sevře rty, uleví si. Honza, skoro pohltí obrazovku, jak upřeně zírá.
„Já to nevydržím.“ Petr se na něj podívá, potom se dívá, jak líně si ho přejíždí.
„To jsem rád, že to neplatilo na mě.“ Najde kapesník, otře se. Sedí, dívají se po sobě.
„Víš, myslím, že bychom se měli spolu vyspat. Virtuálně je to sice fajn, ale není to ono.“
„Jen nezačínej nic o tom, že bys ho chtěl mít v sobě.“
Honza se usměje. „Ale je to pravda. Mám to rád.“
Petrovi je divně, když mu to tak říká přímo.
„Co bys chtěl ty?“
Petr překvapeně se na něj podívá. „Já?“
„Ne, Juli. Jasně, že ty. Co bys ty chtěl dělat? Jak to máš rád?“
„Já nevím. Prostě se pomilovat. Nemám nijaké zvláštní přání. Nikdy jsem ani nic nezkoušel. Mám rád laskání, hlazení, mazlení…“
„To skoro každý. Něco jiného. Co biče, nebo svazovaní? Já mám rád, když mi ho tam dáš pěkně naostro a vystříkáš ji. To mě přímo vynáší do oblak.“
Petr ho s úžasem pozoruje. „Bičíky? Jako bití?“ Má pocit, že přenos mezi neurony je dnes nějak opožděn.
„To ne. Nemám rád bití, tedy jen trochu. Tak klidně jestli se chceš za něco převléknout, tím myslím si na něco hrát. Jednou jsem chodil s takovým maniakem. Zalíbilo se mi to. Není to špatné…“
Petr si pomyslí, jestli je tedy jen on divný, že chce jen se milovat, nebo je Honza divnej? Co, když není jen sexuální maniak, ale něco víc?
„Nebo spoutat a potom přivést toho druhého k extázi.“
„Honzo, nestačil by jen sex?“ optá se váhavě.
„A o čem to pořád mluvím?“ nechápe Honza. „Nebo mluvíš o něčem jiném?“
„Ne. To nebude fungovat, já nemám tolik zkušenosti,“ přizná těžce. „Nijak jsem neexperimentoval,“ přizná ještě víc. Je mu mizerně. Má pocit, že je jediným panicem na světě.
Honza je zmatený. „Promiň, nechtěl jsem.“
„Nech toho. Je to moje vina. Jestli budeš chtít, můžeme to vyzkoušet.“
Honza si ho chvílí prohlíží. „Tobě se to nijak nezamlouvá, že?“
„No vypadá to vše divně,“ přizná ještě víc Petr. Jen, aby se mu nesmál.
„Tak to vyzkoušíme, a když se ti to nebude líbit, nemusíme to přece dělat? Každý má nějaké fantazie, něco co by rád vyzkoušel, nebo zažil. Jako milovat se uprostřed přírody?“ navrhne šibalsky s myšlenkou, že by mohli to o víkendu ihned zrealizovat.
„To nemyslíš vážně? Co, když na nás někdo přijde?“
Honza pokrčí rameny. „No ano, tak ať se podívá. Nemáš rád se dívat, nebo aby se někdo díval?“
„Já nic takového nedělám!“ skoro hystericky vykřikne Petr. „Mám rád sex – v posteli.“ Jednou, kdysi dávno, ještě na výšce, párkrát to udělal na různých místech, ale nijak se mu to nelíbilo. Taky možné to bylo, že to byly jen takové rychlovky.
„Omlouvám se.“
Petr hladí stůl před sebou. „To nic.“ Připadá si nemožně. Jako nějaká hysterka, která to nikdy nedělala.
Honza tiše sedí, dívá se na něj. Nechápe to, ale na druhou stranu, kdyby byl jiný – měl by ho tak rád? Už by to nebyl on. Možná ta plachost, to, že nic nezná – je to udivující. Při jeho vzhledu, vybavení… Je skvostné. Měl by mít zkušenosti, že by mu leckdo záviděl. Měl by mít milenců… Ne, nelíbilo by se mu, kdyby stáli za dveřmi, ve skříních, pod postelí. On je tím, kdo tady jich tolik měl.
„Jestli nechceš, nemusím půjčovat kolo.“
„Ale ne, rád si zopakuji své zážitky. Budu asi muset vzít něco do přírody, že.“
„Určitě, ale chtěl bych tě pozvat do…“
„Ó to ne. Zvu tě já. To je můj úkol.“
„Úkol?“ podiví se Petr. „Nějak tomu nechápu. Panečku, víš, že kecáme skoro přes tři hodiny?“
„Utíká to. Mě zítra čeká nedělní oběd s Jitkou a jejími rozjívenými kluky. Těším se na ně, ale rád bych byl, kdybys tu byl. Chybíš mi.“
„Ty mě taky. Najednou jsem si uvědomil, že plánuju s tebou dovolenou na příště, že s tebou počítám. Když Juli, řekla, že mohu přivést maminku…“
„Cože?“
„Neboj, bude ti říkat strýčku Honzo.“
„Díky bohu. To bych asi nezvládl. Dovolenou?“ To zní až moc dobře.
„No ano.“ Přemítá, jestli mu to má říct. Odkašle si. „Koncem prázdnin, Juli jede na tábor.“
„To je fajn, ne? Těší se, ne? A kam pojede?“
Petr zvažuje, zda ví, o čem mluví. „Vybrala si pirátský. Samozřejmě jsem se ujistil, že je vhodný. Pro jistotu se pojedu podívat jaký to tam je.“
„Bude si hrát na piráty. To bude nadšená. Má ráda hry.“
Petr přemýšlí, že ano. „Budu doma sám.“
„Sám. Hm, tak… Sám?“
Petr má pocit, že zrudne, protože vidí Honzův obličej zblízka.
„Sám. Bože, sám a to mi říkáš jen tak? Jak dlouho?“
„Nemáš Julianu rád?“ Ještě ho trochu natáhne. „Myslel jsem, že ti nevadí.“
„Jistěže nevadí. Mám rád děti, Juli obzvláště, ale jaksi, jak to říct, byl bych rád, kdybychom občas byli sami.“
„To nebudeme už nikdy. Musíš si to uvědomit.“
„Já vím! Přemýšlel jsem o tom,“ přizná se. „Od své rodiny mohu utéci k sobě domu, ale od tebe těžko. Jedině do hospody.“
„To klidně můžeš. Pokud tam rád chodíš, můžeš jít, ale se mnou nepočítej. Nesnáším je.“
„Občas si rád vyjdu posedět, ale neboj, pravidelným návštěvníkem nejsem. Já jen, prostě rád bych byl s tebou sám.“
„Neboj, bude klepat,“ ujistí ho Petr.
Honza se usměje. „Ty víš, o čem mluvím.“
„Jo vím. Občas mi to taky přerůstá přes hlavu. Rád bych nedělal snídaně, svačiny, nevařil, nehlídal jídlo, počítač, nemusel prát malé titěrné kalhotky. Nevím, jak ji vysvětlím měsíčky, sexuální výchovu… Tebe k tomu rozhodně nepustím.“
„Ale no tak!“ Honza se směje od ucha k uchu.
„Řekl jsem ne.“
Oba se na sebe dívají.
„Společně, co ty na to?“
Petr se usměje. „Jo společně. Možná si bude připadat lépe. Jedna hodina.“
„Kašli na to. Jsou prázdniny. Zneužiju tě.“
„No, koncem léta se musím připravit do školy, tak to nebude žádná sláva!“ vezme mu vítr z plachet.
Honza se usmívá. „Prdlajs, uděláme si líbánky. Tři týdny líbánek. Řekni, že ano. Prosím, prosím! Dám ti, cokoliv budeš chtít.“
„Dobře, ale teď už spát.“ Věta zanikne v ohromném pokřiku.
Polibek na kameru. „Miluji tě, slůňátko.“
„Já tebe taky. Dobrou noc.“
„Bože tři týdny v postýlce, tři týdny mít tě… Já vím, nechceš to slyšet. V zadku. Mám stažené útroby touhou po tom. Hele, že se ještě potom uděláš?“
„Honzo, dobrou noc,“ utne ho, jinak by o tom mlel celou noc.
„Počkej… zatraceně. Vypnul to,“ zabrmlá Honza. Vezme si ho do ruky. Určitě to udělá taky. Tři týdny sexu. Sice musí čekat… měsíc a něco, ale nechť. Bude to stát za to. Má rád Juli, ale… Vyžene představy o Juli a nahradí ho Petrem, který ho svázal, roztáhl nohy, které přivázal ke sloupku. Je celý v latexu, jen mu kouká mohutný úd s koulemi, které se jemně pohupují, když jde. Sleduje ho chtivým pohledem. Nemůže se dočkat, až ho přetočí, ale zatím si ho krásně olíže. Vystříkne. Malátný sedí v křesle. Olízne si rty. Sice je to fantazie, která se nesplní, ale to, že ho bude mít v sobě, určitě a o to jde. Potom sáhne po mobil. S ďábelským úsměškem naťuká sms.
„Tři týdny slůňátko, den co den, chci jen tebe nikoho jiného. H“
Petr chce už zhasnout, když mu dojde zpráva. Usměje se, natáhne se pro mobil. Honza. Copak mu píše? Přečte si zprávu. Den co den? Tři týdny? Tolik sexu by nevydržel nikdo. Zívne si, natřese polštář. Nechá ho bez zprávy. Na mysli mu vytanou slova, co by chtěl on, jaké má tajné sny. Popravdě nikdy při tom nefantazíroval. Rychle se udělat, když mu stál. Tím to končilo. Přetočí se na druhou stranu. Co by chtěl dělat?
Zavře oči. Milování v přírodě? To by museli být na pustém ostrově. Sluníčko, jeden obdivný pohled, který ho stále přesvědčuje, že je žádoucí, že je jediný. Jo, tohle je dobrá fantazie, usoudí. Rukou vklouzne pod peřinu. Lehce se pohladí po břiše. Zná své tělo dokonale, ví, co chce. Dlouhými tahy se hladí. Penisu se vyhýbá. Za zavřenýma očima se snaží vytvarovat si fantazii. Když se dotkne údu, skoro vybuchne. Stačí pár pohybu. Leží, svírá se.
Možná by něco z toho mohl zkusit, ale pouze doma, a když nebude u toho Juli, nikdo. Usne s úsměvem na rtech. Až se probudí, bude tu Honza.
* * *
Petr vyhlíží u domu svých rodičů auto. Neví, kterým přijede, ale říkal, že nejspíš si půjčí Jitčino. Moc se na něj těší. Kupodivu počasí, které slibovali meteorologové, vyšlo a je šeredně, jak zákon káže. V duchu si mne ruce. Odolávání takového kalibru jaký je Honza, je obtížné. Aspoň počasí mu přeje. Juliana je z toho otrávená. Celou snídani jen brumlala, že neukáže tamto a tamto, že ho chtěla zavést k vodě.
„Tati, vypadám dobře?“ Juliana se dokola otočí. Petr si ji prohlédne. Džíny, boty, tričko a modrý rozpínací svetr.
„Moc dobře a co já?“
Juli si ho kriticky obejde. Petr s knedlíkem v krku čeká na její verdikt. Bude odsuzující nebo ne? Ráno se snažil vybrat ze svého šatníku to nejlepší. Džíny a tmavomodré oblíbené tričko s dlouhým rukávem.
„Ujde to.“
„To jsem rád.“ Vzal si ještě i sako, tak snad bude to dobrý.
„Tati, dáte si pusu?“
„Ehm co? Ano no jistě.“ Potom si vzpomene, kde jsou. Zatraceně, nedají si. Měl by tu už být.
„Tati, tati tam dole je auto!“ Petr se zahledí přiměřeným směrem. Jede z druhé strany, než oni přijíždějí. Řekl by, že mu selhala navigace. Je krásně vidět. Nikdo jiný to nemůže být, protože je sobota a kdo by sem v tuhle dobu jezdil? Napjatě ho očekává. Seběhne na silnici, Juliana za ním. Začnou mávat.
Před nimi zastaví modré auto.
„Ahoj.“ Z auta vyleze Honza. „Tedy, tady máte zimu. U nás je tepleji.“ Přistoupí k Petrovi, chce ho políbit, když ten ustoupí. Honza se zamračí.
„Tady ne.“
„Pusu?“ Juliana s otazníkem v očích na ně hledí.
„Potom, miláčku. Jaká byla cesta? Pojď dál.“
„Dobrá. Počkej.“ Obejde auto, vytáhne tašku. „Něco jsem přivezl tvým rodičům. Taky něco posílá Jitka. Včera se s tím vařila. Nechápu, proč něco takového posílá.“ Rozhlédne se kolem sebe. Pár stavení, louky, lesy. Příjemně, i vzduch je jinej. „Je tu krásně. Juli, něco pro tebe mám.“
„Petře, to jsi nemusel.“
„Ale co.“ Podá ji velké lízátko. „Pro tebe mám taky něco, ale to později.“
Petr s úžasem zjistí, že je zvědavý, co mu přivezl. Těší se. Tak málo dostává dárků, že tohle je svátek. Něco dostane. Snaží se na sobě nic znát.
„Nejsi zvědavý?“ Honza je zklamaný.
Petr se usměje. „Jsem. Tati, mami to je Honza. To je moje maminka, tatínek.“
„Honza Strašný,“ představí se, když Juliana se rozesměje. „Copak je, bleško?“ optá se, když si k ní klekne.
„To příjemní je děsivé!“ vyprskne smíchy.
„Já vím.“ Vstane, podá jim postupně ruce.
„Jaromír Komárek, to je moje žena Josefa.“
„Těší mě. Omlouvám se, ale zajímalo mě, co je Julianě k smíchu. Myslím, že ještě moje příjmení neslyšela. To je pro vás. Něco tam je i od Jitky, to je moje sestra.“
Petr napjatě očekává, co udělají. „Děkujeme, ale nemusel jste si dělat takovou škodu. Petr povídal, že jste si sem přijel odpočinout.“
Honza se podívá na Petra. Chudák. On má štěstí, že nic nemusel rodičům vysvětlovat. Na druhou stranu je neměl, takže si je sotva pamatuje. „Ano. Mám trochu náročnou práci, taky jsem měl nataženou šlachu. Bolelo to hodně.“ Neví, jestli má říkat, že má Petra opravdu rád nebo nemá. Zapomněl se ho včera optat.
„Půjdete dál?“ pozve je Petrova maminka.
„Jenom mu ukážu, kde jsem bydlel, a pojedeme.“
Honza vidí, že se jeho rodičům uleví. Je mu ho líto, ale rodinu si člověk vybrat nemůže. Tu dostává. Prohlíží si dům, kde Petr vyrůstal. Potom vyjdou na zahradu, kde mu Petr říká o zahradě, když ho Honza vezme za ruku. Petr přestane vysvětlovat.
„Je mi to líto.“ Obejme ho.
„Já… Jsou takoví. Přesto je mám rád. Můžeš mě pustit.“
„Pusu.“ Oba se leknou. Zatraceně, co ta tady dělá?
Juliana stojí zarytě vedle nich, v ruce drží okousané lízátko. Mračí se jak sto čertů. „Chci pusu.“
Petr to nepochopí, skloní se a dá jí pusu na čelo.
Ta se na něj podívá. „Pitomec…,“ zabrumlá nespokojeně.
„Juliano!“ zvolá Petr, ale ta už běží pryč.
„Co je?“ optá se nechápavě. „Něco jsem udělal špatně? Nemusíš se mi smát. Nemám s tím zkušenosti.“
„Ona chtěla vidět náš polibek.“
„Ale to já ti rád dám. Proč ho chce vidět?“ nechápe jednání své dcery.
„Jak já to mám vědět?“ Pokrčí rameny Honza.
„Pojedeme tě ubytovat.“
„Jo bude to lepší,“ prohlásí Honza. Líbí se mu dům, zahrada i okolí. Kdo by řekl, že v takové chalupě se narodil génius. Jenže je jeho.
Petr zavolá: „Tati, mami, jedeme, ano? Večer přijedeme.“
„Jasně a vezmi si deštník a Juli pláštěnku, ať nezmoknete.“
„Mám to v batohu. Jdeme. Je mi to strašně líto, že tu nemůžeš zůstat, ale nevím, jak by to rodiče snesli,“ omlouvá se Petr. Den předtím přemýšleli, zda by mohl zůstat, ale nakonec nechal původní plán.
„Tati, proč Honza nebydlí s námi?“
Petr se připoutá. Otočí se k Juli. „Protože je tam málo místa, víš.“
Juli se mračí. Nezdá se jí to, ale dospělí jsou divní. „Tak jo.“ Oba se na sebe usmějí. Honza vezme Petra za ruku, stiskne ji. Juli se nakloní dopředu. Spokojeně si vybaví, že táta takhle držel maminku. Měl ji rád, tak je to asi v pořádku. Dívá se ven. Za deset minut zastaví před pěkným zrekonstruovaným penzionem. Vystoupí.
„Pokoj už máš zamluvený. Moc lidi tu není, ale… Zatraceně, připadám si tak trapně.“
„V pořádku.“
„Zatraceně, tati to se nesmí říkat,“ poučí ho Juliana.
„Já vím, ale jsem trochu rozčilený. Už to nebudu říkat,“ slibuje, i když ví, že to poruší.
„Minule jsi říkal, že když tě něco bolí. Pro rozčilení to platí taky?“ ptá se Juliana. Vejdou dovnitř. Juliana někam odběhne, zatímco ti dva vyřizují formality.
„Kde je?“ optá se vyděšeně Petr.
„Hraje si na zahradě.“ Ukáže jim majitelka penzionu. „Nechcete se tu trochu zdržet?“
„Ne, děkuji. V pondělí musím zase do práce.“ Dívá se za Petrem, který jde za Julianou. Obdivuje jeho ladný krok, jeho široká záda. Sklání se k Julianě, něco ji šeptá. Ta ho obejme. Něco říká. Má pocit, že se zastavil čas. Tohle mohl ztratit. Sevře tašku.
Petr s úsměvem se podívá na Honzu. Je nádherný, když tam tak volně stojí. Tolik se mu líbí. Mají spoustu času na objevování toho druhého. Juliana pozoruje tatínka. Povzdechne si. Je takový jiný, ale jí se to líbí.
„Klíč.“
„Děkuji,“ vzpamatuje se Honza. Pevně ho sevře. Bolí to, ale nějak příjemně. Podívá se opět na Petra. Nikdy by neřekl, že někoho takového najde. Musí se na něj neustále dívat, prohlížet si ho. Rád by teď šel, objal ho, dal pusu, ale neodváží se. Potom položí tašku na zem a jde k nim. Lehce se dotkne Petrova ramene.
„V pořádku?“
Petr zvedne hlavu. „Ano je. Jen jsem říkal Julianě, že budeme nahoře, ať nikam nejde.“
Juli se na ně dívá. Teď to musí přijít. Teď si dají pusu. Skoro nedýchá, bojí se i pohnout. Dupne nohou. Zas nic. Zatraceně! Dívá se za tatínkem a Honzou. „Zatraceně!“ zamumlá. Je rozčilená, tak na to má právo, ihned se obhájí.
Honza s Petrem jdou po schodech nahoru. Petr první, Honza druhý. Má pocit, že vše plave v mlze. Přehodí si bundu do druhé ruky, natáhne ruku a pohladí ho po zádech. Nemůže se vynadívat na svaly, na pitomé triko. Přitahuje ho, ale to už ví dávno, jenže má pocit, že tam dole se něco změnilo. Jako by byli jenom oni dva.
„Stalo se něco?“
„Ne. Jen jsem tě chtěl pohladit. Petře, nemůžeš nechat Juli večer u rodičů? Rád bych byl s tebou sám.“
Petr otevře dveře. „Chtěl jsem to taky. Vyšli bychom si někam do restaurace nebo hospůdky.“ Uhne očima. Chtěl by tolik toho. Juliana dole na schodech je pozoruje. Svírá pěstičky. Musí… musí, už to bude, určitě si dají pusu. Bouchne do zábradlí. Zase nic. Zklamaně pozoruje prázdné schodiště. Potichu se snaží dojít do pokoje. Nakoukne. Nejsou tu. Kam se schovat, aby ji neviděli? Schová se za závěs, když si uvědomí, že nic nevidí. Vyjde, když z koupelny vyjde rozesmátý tatínek s Honzou.
„Ahoj.“ Mávne rukou jako by nic.
„Juli, neměla sis hrát dole na zahradě?“
„Nuda.“ Hupsne na postel, až se prohne. „Tati, tady budeš s Honzou taky spát?“
Honza v šoku se zastaví.
„Ne, broučku. Budu spát doma.“
„Aha. Proč ne?“ dožaduje se odpovědi. „S maminkou bys spal nebo ne?“
V Honzovi doznívá šok.
„Protože se tě bojím nechat samotnou. Co kdyby tě napadl drak?“
Juli se posadí do tureckého sedu. „Tati, draci jsou jen v pohádkách. Tak proč nespí s tebou u nás?“
Honza se posadí. Tak tohle neslyšel ani u Jitky doma a to je co říct, protože tam slyší ledacos. Ona snad je chce vidět v jedné posteli nebo co?
„Protože mám tam malou postel, takže by se do ní Honza nevešel.“
Honza vyprskne smíchy. Tomu se říká argument. Petr se na něj vražedně podívá.
Juli se tváří zklamaně. „Aha. Půjdeme?“ vyběhne ven, ale za dveřmi zabrzdí. Chvilku čeká, potom nakoukne. Nic. Zklamaně dupne. To není možné! Proč se nelíbají?
Oba dva se dívají, jak vystřelí.
„Prosím tě…“
Petr naznačí ticho. „Půjdeme, ne? Ukážu ti, že i tady se najdou krásy přírody.“ Naznačuje, že za dveřmi je Juliana. Honza se zatváří nevěřícně. Potom vyjdou. Juliana se rozhlíží kolem sebe, jako by něco hledala.
„Mám to. Ztratila jsem sponku.“ Seběhne dolu po schodech.
„Hele, neměl bys ji říct, že se nelže?“
„Zkus to,“ doporučí mu Petr. Nahne se k němu a políbí ho. „Později, ano.“
„No jo,“ zabručí nerad.
„Tati, Honzo, kde jste?“ ozve se zezdola netrpělivá Juliana.
„Malá tyranka,“ řekne Petr. Vyjdou ven. Posadí se do auta. Zastaví se na zámku, potom na zřícenině. Objedou celý kraj, kam až to jde. Juliana je hlídá na každém kroku a pořád si něco pro sebe mručí. Je ji to vše divné, protože se drží za ruce, i obejmou se, ale žádná pusa. K večeru má toho dost.
„Tati.“
„Copak je, broučku?“ Sedí v autě, dívají se na krajinu, kde se prodlužují stíny. Drží se za ruce.
„Proč se nelíbáte?“
Honza na ni mrkne. Mračí se jako dva čerti dohromady. Je zvědavý, jak z toho Petr vybruslí. Začíná chápat její přepadovky v nejvýhodnější dobu. V restauraci, potom na zámku, kdy se schovala za sloup. Na hradě je pozorovala, že málem spadla ze schodů. I jemu brzy došlo, co tím Petr mínil. Slečna chce vidět, jak se líbají, ale proč proboha?
„Nemáte se rádi?“ pokračuje zarputile.
„Mám ho rád, Juli, ale…“ co říct?
Honza zastaví před domem. Nevystupuje. „Počkám tu.“
„Jasně. Juli, jdeme.“
„Nejdu.“
„Juli jdeme, nebo se rozzlobím. Vystup!“ Juli zkrabatí tvář, potom nasupeně vyjde. Vztekle bouchne dvířky.
„Dámo, tohle se nedělá.“
„Nemám tě ráda a Honzu taky ne!“ vykřikne a běží dozadu na zahradu. Petr zavře oči.
„Stalo se něco?“ zeptá se ho matka, která vylezla ven z domu.
„Ne, v pořádku. Můžeš pohlídat Juli? Chceme si s Honzou v klidu promluvit.“
„Jistě. Vrať se brzy.“
„Ano, mami.“ Vrátí se, až to uzná za vhodné. Nastoupí k Honzovi. Ten mu položí ruku na stehno. Bude to v pořádku. „Začínám mít pocit, že to bude jiné, než jsem si rýsoval.“
„Stále můžeš utéct.“
Honza zavrtí hlavou. Už to nejde.
„Nemůžeme dělat, co chce.“
„To ne.“
„Díky moc.“ Nahne se k Honzovi a políbí ho. Krátce. „Později.“
Honza se zašklebí. „Nesnáším to tvé později. Pořád je něco pozdě.“ Zastaví, přitáhne si ho k sobě, začne ho vášnivě líbat. Petr mu to oplatí. Usmějí se a políbí se o hodně jemněji. Petr mu pohladí tvář, políbí ještě jednou krátce.
Malý poklad - 27. -Juli: Mají se rádi.
