Malý poklad
27.
Juli: Mají se rádi.
Oba sedí v autě, dívají se před sebe. Prsty se navzájem hladí. Najednou se Petr zazubí. „Být to u nás, tak už předkládáme policajtům papíry.“
„To ano.“ Vezme ji a políbí na hřbet ruky.
Honza ji nechá. Odkašle si. „Pojedeme, nebo ta rezervace přijde vniveč.“ Neochotně vymaní ruku. Nastartuje.
„Máš pravdu. Trochu jsem se zapomněl.“
„Jo, jsme dospělí lidé,“ zabručí Honza. „Chtěl bych být náctiletým, který si nemusí o nic dělat starosti. Teď nechápu, kam jsem spěchal.“
„Já nespěchal,“ řekne s úsměvem Petr, ale chápe, co tím Honza myslil. „Líbí se ti tu? Mám to tady rád, i když znám tu každý kout.“
„Vyrůstal jsi tady. Jaké to bylo?“
„Jaké? Nevím. Podle mě skvělé. Podle některých je to díra, kde medvědi dávají dobrou noc. Měl jsem povinnosti. Pomáhal jsem, kde se dalo. I mamce. Jedině kam mě nepustila, byla kuchyně, čehož teď želím, protože vaří skvěle. Škoda, že nemůžeš s námi být. Chutnalo by ti. V zimě jsem se často ani nedostal do školy, což mi nevadilo. V létě jsem jezdil s kluky na kole. Hráli jsme si na indiány… Neusmívej se. Tady to ještě tak bylo. Na vojáky. Vždy jsem byl na správné straně. Hledali jsme poklady. Později jsem už tolik času neměl, protože jsem začal dojíždět do školy. Nakonec jsem se přestěhoval na koleje, ale nikdy na to tady nezapomenu. Proto se snažím přivézt sem Julianu aspoň na tři týdny, i když děti už tu tolik není. Vymírá to tady. Nikdo na vesnici nechce.“
„Divíš se? Dojíždění nic moc, práce žádná, obchody žádné… Díra.“
Petr se usměje. „Jo, já vím, ale pro děti je to ráj.“
Honza sevře Petrovu ruku. „Chci se s tebou milovat, ale počkám.“
„To je od tebe hezké,“ řekne ironicky.
„Oceň to, ano, protože tohle asi nikdy neřeknu. Nikdy jsem nemusel na nic čekat a teď kam, šamane?“ Stojí na křižovatce.
„Doleva.“ Honza poslušně zatočí.
„Je to daleko?“ optá se. „Točí se mi z tvé přítomnosti hlava.“
Petr posmutní. „Neumím to.“
„Co?“ podívá se na něj. Vypadá smutně, ale proč?
„Neumím říkat lichotky. Ani je neznám.“
Honza se usměje. „Nemusíš, od toho jsem tu já.“
„Nějak se bojím.“ Stáhne ruce a položí si je do klína. Mít v nich něco, uklidnil by se.
Honza mlčí. Čeho se bojí? Snaží se ovládnout se na to neptat. Miluje ho, tak zvládnou všechny děsy.
„To vše je příliš hezké. Vím, co mám dělat ve škole, vím, co mám dělat, když se Juli zraní nebo je jí špatně. Umím vyprat, ale s tímhle si nevím rady. Bojím se, že něco udělám špatně. Něco pokazím.“ Nedodá, že může z toho důvodu odejít a bude sám. Ne úplně, protože má Juli, ale Honza mu rychle přirostl k srdci. Sice spolu nemají nic společného, ale cítí se s ním dobře. Ale stačí to?
Honza si připadá divně. Tohle on nikdy neřešil. Přišlo, odešlo. Vztah začal, skončil. Buď byli v posteli, hádali se nebo dělali jiné věci. Proč se trápit něčím, co neovlivníš? Nikdy by ho nenapadlo bát se z důvodu, že někdo něco udělá špatně.
„Nevšímej si mě.“ Najednou si připadá divně, že o tom mluví. Nikdy nebyl typem, který by každému hned vykládal, co cítí nebo si myslí.
„To ne. Pro mě je to taky nové.“
„Nové?“
„Myslíš, že ne? Je to tady?“ optá se. Rozhlédnou se po okolí.
„Ano. Je vyhlášená, tak doufám, že bude i dobrá.“ Zaparkuji, vystoupí. Zevnitř vyjde nějaký pár, který se k sobě tulí.
„Je mi zima.“ Zaslechnou.
Smích. „Něčím tě zahřeji.“ Podívají se na sebe. Vejdou dovnitř. Překvapí je příjemné světlo, útulné prostředí. Velké květiny v rozích restaurace. Na stěnách jsou staré obrazy, trofeje a okna částečně stíní tlusté závěsy. Místnosti se nese tichá klasická hudba.
„Stůl pro dva na jméno Komárek.“
„Prosím pojďte.“ Slečna v krátkých šatech vezme dva jídelní lístky. Vede je úplně dozadu. „Vyhovuje nebo budete chtít jiný stůl?“ Oba se podívají na sněhobílý ubrus, malou kytičku, svíčku, která vrhá stíny na stůl. Je připravený k použití a jen čeká na hosty.
„Ne, perfektní.“ Posadí se, zatímco slečna před ně položí lístky.
„Prvně spolu jíme v restauraci.“
Petr, který na klín si rozkládá ubrousek, překvapeně přikývne. „Máš pravdu a sami dva.“
„Uff,“ zaslechne.
„Je ti něco?“
Honza se usměje. „Ty ceny.“
Petr rozevře svůj, podívá se. Připadají mu normální. „Vyber si, co chceš.“
„Nejsem na to zvyklý.“
„Něco k pití?“
„Pro mě červené, skleničku.“
„Nealkoholické pivo a neperlivou vodu,“ poručí si Honza. Počká, až odejde. „Je to romantické?“
„Romantické?“ Rozhlédne se kolem sebe. Je, protože je tu s Honzou, usoudí, i když jak se chovají zamilovaní? Kradmo se podívá po ostatních hostech. Zdá se, že tu není nikdo zamilovaný.
„Proč se rozhlížíš?“ optá se pobaveně Honza. Vypadá jako špión, co má ulovit zlatou kachnu.
„Dívám se na zamilované. Co dělají, víš…“ Kolem něj se obtočí sytý Honzův smích. Položí lístek, natáhne ruku, sevře ji. Políbí ji stejně jako on jeho v autě. Položí ji nazpět, pohladí hřbet. Petrovi je z toho mrazivo. Podívá se mu do očí. Uhne, protože nejspíš by ho povalil na stůl.
„Já to nevím, tak…“
„S Leontýnou jsi to nedělal?“
Honza se podívá ven do tmy. „Ne. Možná ano, nevím sám. Bylo to z povinnosti. Ne, měl jsem ji rád, ale tohle je jiné.“ Zrudne, skryje se za deskami lístku.
„Už jste si vybrali?“
„Dám si pečená husí játra na šalotce. Kolik je těch bramborových placek?“
„Čtyři.“
„Tak prosím šest. Mám je rád.“ Petr zavře lístek. Položí ho na okraj stolu.
„Já si dám zaječí ragú a k tomu americké brambory. Děkujeme.“ Lístky zmizí. Sedí naproti sobě, když si Petr vzpomene, co říkal v autě.
„Co je pro tebe nového?“
„Nechápu tě.“
„V autě jsi mluvil, že pro tebe je to taky nové. Proč?“
Honza se opře. Pohledem laská rysy svého protějšku. Svíčka mu nechává jemný nádech na tvářích a přísahal, že mu roste strniště. „Protože jsem nikdy nikoho neměl na delší dobu. Nevím, jaké je to s někým žít, o někoho se starat a tady je dokonce Juliana. Vlastně, spousta věci je pro mě nových.“
„Aha.“
„Já to chci,“ řekne Honza. Posadí se rovně jako svíčka. „Nemyslí si, přemýšlel jsem o tom, tak to chci zkusit.“
Petr se usměje. „Takže budeme řešit, až to přijde?“
„Myslím, že to dělají tak všichni.“ Napije se piva. „Máš rád víno?“
„Moc. Tohle je rozlévané, nic moc, ale nechci kupovat drahou láhev, když piju sám. Vypadá to divně.“
Honza se usměje. „Všiml sis dnes něčeho?“
Petr se zamračí. „Juliana?“ Honza zavrtí hlavou. „Penzion? Krajina? Vzdávám to. Nerad hádám. Mám rád jasné věci.“
„To, že se k večeru vyjasnilo.“
„A?“ nechápe Petr.
„Zítra bude hezky.“
Petr zrudne. Celý den se snažil šikovně zaonačit, aby neskončili u vody. S Juli jezdili tam každou chvilku se opalovat. Byl rád, protože nemusel být doma, ale viděl v očích rodičů nespokojenost, že jsou tam tak málo. Bude muset tenhle týden s rodiči strávit víc času. Možná jim pomůže na zahradě nebo s něčím jiným.
Samozřejmě Juliana se do místa, kde byli první den, zamilovala. Tak tam trávili každou chvilku a on pozoroval, jak hnědnou jako mouřeníni.
„Možná. Tady člověk nikdy neví.“
„Ty mě tam nechceš vzít.“
„Chci, ale…“
„Nemusíš. Je to na tobě.“
Petr mlčí. Co mu má říkat, že když tam leží, myšlenky volně bloumají a on si představuje sebe a Honzu v různých pozicích, na různých místech. Pak musí vletět do vody, která ho zchladí. Problém je, že by mohl v té vodě sedět věčně.
„Já uvidím. Chtěl bych s tebou něco probrat.“ Zamračí se.
„Co?“
„Co bude, až se vrátím domu.“
„Co až bude? Nějak ti nerozumím.“
„Husí jatýrka na šalotce a zaječí ragú.“ Petr v duchu zavyje. Honza zřejmě nepochopil, co měl na mysli. Věnují se jídlu.
„Výborné, ale za tu cenu by měli to jídlo pozlatit,“ postěžuje si mu Honza.
Petr se usměje. „To ano, ale je skvěle připravené, to musíš uznat. Nestěžuji si. Jsou úplně akorát a ten zelený marinovaný pepř je vynikající. Umíš vařit?“
Honza se zarazí. Zničehonic mu vše dojde. „Aha, už vím. No umím špagety, něco jo, ale popravdě moc toho neumím. Budu se to muset naučit, že?“ Zapřáhne Jitku. Bude nadšená, že ho bude moci terorizovat.
„Nemusíš. Jen se ptám, protože o tobě dost toho znám, ale ty obyčejné věci nevím.“
„Nemůžeme to nechat jen tak plynout?“
Petr se zarazí. „Já mám rád pořádek. Rád vím, kdy vyzvednu Juli, ale jestli chceš, přizpůsobím se.“
„Ne to ne! Já se přizpůsobím. Je to zvláštní. Máš rád pořádek?“
„Ano mám rád ho. Rád vím, kde co je. Hlavně ve svých věcech. Jinak až zas takový pořádek nemusí být, ale uklízím co dva dny.“
„Cože? To jako vážně?“
„Honzo, já to musím naučit Juli. Kdo ji to naučí, když ne já? Leontýna je pryč. Většinou se to učí od matky, ale tu nemá. Nechci, aby byla nepořádná.“
„Nikdy mě to nenapadlo,“ přizná rozpačitě, ale dobře si vzpomíná na tetičku a Jitku. Taky chodila pomáhat do kuchyně, uklízela. Zvláštní, že nějak si nevzpomíná na sebe.
„Učím ji žehlit, prát, vařit je to horší, ale to snad zvládne, až bude větší. Víš, nebyl jsem takový, ale když máš dítě, uvědomíš si… Změní tě to.“
„Takže teď je to i na mě.“
„Jo. Máš být zářným rodičem.“
„Sakra!“
Petr si povzdechne. „Klení omez. Nevím, proč to musíme probírat teď.“
Honza si uvědomí, že když jsou na netu, baví se sice, ale ne o těchhle věcech. Přesně kdy? „Je to dobrá chvíle. Jako každá jiná. Klidně mi říkej, co tě napadne. Nechci se k tobě hned nastěhovat.“
Petr se na něj podívá. „Ani s tím nepočítám. Juli si na tebe musí zvyknout a já popravdě taky.“
Honzovi se ulehčí. Měl z toho strach, že to vezme špatně. Měl vědět, že Petr není takový, ale má to doma ďábelské. Musím se optat Jitky, jak ona zvládá ten chaos výchovy, pomyslí si.
„Taky jsem ji vysvětlil klepání. Nechci se vzbudit ráno nebo v noci a ona na nás skočí.“
„Má to ve zvyku?“
Petr pochmurně přikývne. „Někdy nedává pozor, potom vidím opravdu hvězdičky.“
Honza se usměje. V klidu dojí.
„Staráš se o ni skvěle.“
„Já vím, ale nebylo to vždy jednoduché. Když byla malá, těch plínek… ještě že jsou jednorázové. Nebo krmení. Nechápu, jak to ženské zvládají. Měl jsem toho plné brýle.“
Honza je zmatený. „Krmení? Moc tomu nerozumím. Ty jsi ji krmil umělou výživou?“
„Ale ne!“ Petr se rozesměje. „Byl jsem na mateřské. Hnus i radost.“
Honza vytřeští oči, že zapomene jíst. „Ty vole!“ zvolá. Lidé od sousedního stolu se po nich podívají. „Jako fakt?“
„Nelžu. Vzal jsem si mateřskou místo Leontýny. Byla s ní půl roku, kdy ji kojila. Vydělávala víc než já, proto jsme se tak rozhodli. Když jsem o to žádal, dívali se na mě jako na netvora. Nebo ty posměšky na sociálce, když jsem žádal o mateřskou. Klidně bych mohl vyjmenovat deset vtipu na toto téma. Nebo maminy na hřišti. Byl jsem s ní tři roky, víš. Dívali se na mě… Nelíbilo se mi to. Taky ty hnusné řeči ostatních o krkavčí matce. Přitom jsme to probrali z různých stran. Nevěděl jsem, zda to zvládnu. Koupil jsem si panenku a trénoval to na ni. Leontýna se nejdřív smála, ale potom mi pomohla. Víš, ráno dopoledne já, večer Leontýn a v noci oba dva. Šlo to.“
Honza neví, co říct. Chlubí se nebo to říká jen tak? Neví vůbec jak to vzít. „Slyšel jsem, že někteří si berou takhle mateřskou. Tedy četl. Nikdo z mých známých…“
Petr se usměje. „Necháme toho. Ale víš co? Jsem rád, že jsem to zažil. Leontýna mi to záviděla, ale zvládla to. Byla s ní, jak nejvíc mohla.“
„Takže první slovo, které řekla, bylo tata?“
„Omyl. Bylo to jaja.“
„To je co?“
„No nevím. Potom mama, táta, klasika. Dáš si zákusek?“
„Nevím. Bylo toho moc.“
„Budete si ještě něco přát?“ optá se tiše servírka, která přistoupí jako duch.
„Zmrzlinu. Čokoládovou a vanilkovou, dva kopečky, prosím. A šlehačku.“
„Dám si jen kávu,“ objedná si Honza.
„Na noc?“ podiví se Petr.
Honza přikývne. „Spím jak zabitý. Pouze, když myslím na tebe, jsem čilý jak rybička.“ Petr zčervená. „Opravdu. Nelžu,“dušuje se.
„Já vím. Co se týče nás dvou, tak já nevím.“
Honza se usměje. „Nevíš?“
Petr sebou trhne. „Nevím. Jsem v tom poprvé. Nějak se často opakuji. Samozřejmě, že s tebou budu rád spát.“
Honza se rozesměje.
„Jsem rád, že jsem tě pobavil,“ řekne škrobeně.
„Nech toho. To jenom jak jsi to řekl. To je jako by někdo něco přeložil z cizího jazyka doslova. Ty jsi se mnou nechtěl spát? To já od prvního zhlédnutí.“
Petr zavrtí hlavou. „Opravdu?“
„Jo. Pomyslel jsem, že jsi sexy, krásný, že bych tě chtěl mít, ale potom mi došlo, že máš Julianu, takže někde za zády máš ženušku. Musel jsem si nechat zajít chutě, ale pozoroval jsem tě v zrcadle, jak hezky spíš. Byl jsi k sežrání. Sem si říkal: Mít takového přítele, všichni mi závidí.“
„Lžeš.“
Smích. Trochu. „Děkujeme.“ Petr si nabere na lžičku zmrzlinu. „Fantastická! Pravá šlehačka.“
„Jsi hříšník. Miluješ sladké.“
„A jak! Kvůli tomu pravidelně běhám, cvičím…“
„A já si říkal, jak to, že máš tak skvělou postavu. Můžeš místo běhání spalovat tuky se mnou. Uvidíš, jak to rychle jde dolů.“
Petr se pousměje. „Já vím. Sex vyléčí všechno. Pokusím se spalovat co nejvíc. Popravdě jsem se sladké naučil jíst na škole. Kolegyně tahaly pořád nějaké buchty, sladké. No odmítni to? To nešlo a konec konců hezky to uklidňuje nervy. Mít před sebou dvacet ospalých studentů, kteří myslí na vše, kromě matiky nebo fyziky, není potěšující.“
„Máš příšernou práci. Znám to, protože některé zákaznice si na vás stěžují.“
„Zatraceně, spíš by měli přetáhnout ta svá dítka. Některé jsou jenom líní. Když vidím, že se snaží, myslíš, že jsem zlý? Ale když vidím, že se flákají, co mám dělat? Nebaví mě podtrhávat chyby červeně. Číst jejich úhledný škrabopis. Někdy si říkám, zda budou vědět kolik je dvacet procent ze sta.“
„Neboj, tohle si budou umět vypočítat.“
„Já to vím. Nechám toho, nebo bych tady o tom mluvil půl hodiny. Co tobě vadí na tvé práci?“
Honza přemýšlí. „Nejvíc asi, když přijdou s nemožnými požadavky. Taky někdy mě bolí nohy, když mám dlouhé hodiny. Nebo je vedro a ty musíš pobíhat kolem zákaznice, poslouchat její řeči. No má to své klady i zápory.“
„To asi každá práce. Půjdeme? Je jedenáct.“
„Zavírají?“
„Nevím, ale rád bych se prošel.“ Petr zčervená, trochu uhne očima.
Honza se na něj dívá. Procházka při měsíčku nebo sex při měsíčku? Ale něco mu říká, že to bude obyčejná procházka. Nevzpomíná si, kdy se procházel pod noční oblohou. Zatraceně, jak se to dělá nebo co se přitom dělá? „Jasně.“ Něco se vymyslí.
Petr za oba zaplatí. Venku se podívají na hvězdnou oblohu s občasným mráčkem.
„Kam, půjdeme? Je to daleko? Moc toho nevidím.“
Petr se rozesměje. „Nechce se ti, že?“
„Moc ne. Nevím, co mám dělat a opravdu je tma.“
Petr ho vezme za ruku. „Já vím, že to není park, ale představ si u nás letní park. Jak by asi vypadal? Mně stačí jenom po ránu, když ho vidím. Nějaký opilec nebo bezdomovec na lavičce, přikrytý kabátem. Jednou mě překvapila i souložící dvojice. Rozdávali si to přímo na lavičce. Ani si mě nevšimli, když jsem kolem nich proběhl. Večer jsou to určitě naši studenti, kteří se tam scházejí s láhvemi coly v pet láhvi. Po cestě se ji napijí a doliji levným alkoholem.“
Honza mlčí. Je mu fajn, když se ho takhle drží. „O tom moc nevím. V parku jsem nebyl ani se nepamatuju.“ Vymaní mu ruku a chytí ho za loket. Klidně se k němu přivine. Petr se zastaví, dívá se na krajinu. Opravdu toho moc není vidět. Jen jasnější obrysy dřev. Podívá se na Honzu, který mlčí. Pokouší se o romantiku, přitom romantik vůbec není. Zasměje se.
„Půjdeme nazpět. Děkuji.“ Políbí Honzu na rty.
„Za co?“
„Že jsi se mnou šel. Nějak jsem si vždy představoval procházku dvou zamilovaných. Víš, že Juliana je velkou příznivkyní těchhle filmů?“
„Nevím, ale vím jedno. Hrdina by hrdinku políbil daleko vřeleji.“ Honza se k němu nakloní, rukou zajede do vlasu a přitáhne si ho k sobě blíž. Nejdřív jen lehce ochutná jeho rty, ale potom se k nim přitiskne. Líbá ho prudce, vášnivě, vklouzne jazykem do úst, ochutná chuť kávy. Zasténá touhou. „Tohle byl polibek,“ zašeptá Honza. Políbí ho na tvář, rty sklouzne na krk. Petr zakloní hlavu, vystaví ho teplému polibku, jazyku, který vlhce klouže po pokožce. Petr ho hladí po zádech. Nemůže se nasytit kouzla, které stvořili.
Zaslechnou auto. Někdo odjíždí od restaurace. Podívají se na sebe. Obejmou se, drží se v náručí, mlčí. Když světla zmizí, jdou pomalu nazpět k autu.
„Změnil jsem názor.“
„Ano?“
„Měli bychom se při měsíčku častěji procházet.“ Petr se usměje. Za chvilku už Honza zastavuje před domem Petrových rodičů. Vystoupí.
Petr ho políbí. „Rád bych, kdybys mohl…“
„Nejde to. Běž.“
Petr zaváhá, potom si ho k sobě přitáhne. Vášnivě ho políbí. „Dobrou noc. Ať se mi o tobě zdá.“
Honza zasténá. O kom se mu může asi tak zdát? „Tobě taky.“
V kuchyni za oknem se mihne spokojená tvářička s Bumbim v náručí. Ještě dřív než si Petr otevře dveře, už je zachumlaná v postýlce.
„Vidíš Bumbi, mají se rádi a ty jsi mi to nevěřil.“ Vzpomene si, že maminku taky líbal na dobrou noc. Určitě to uvidí, že tatínek je spokojený. Klidně usne s Bumbim v náručí.
Petr o pár minut tiše otevře dveře. Nakoukne dovnitř. Spí. Stejně tiše zavře. Posadí se na postel, potom si oblečený lehne. Je šťastný. Možná, že to chození a vše kolem toho nebude tak hrozné.
* * *
„Dobré ráno,“ řekne rozmarně v kuchyni. „Je krásně, že?“
„Dobré ráno, tati.“ Juliana odloží chleba, vyskočí a dá mu pusu.
„Copak se děje?“ optá se.
Juli se posadí nazpět. „Nic. Jen jsem rád, že máš Honzu rád.“
Petr si nevšímá ztuhlých rodičů, když to vyslovila. Nebude říkat Juli, aby o Honzovi mlčela. On bude, ale Juli ne. Bude to její strýček, tedy jako maminka. Prostě bude patřit do rodiny. Taky ji nehodlá plést hlavu, co se smí v sexu a co ne a koho má mít ráda a koho ne. Je dost stará na to, aby se rozhodla sama, zda ho má ráda nebo ne. „Samozřejmě, že ho mám rád.“ Políbí ji od vlasů.
Juli si spokojeně vezme druhý toust. „Co budeme dělat?“
„Nevím. Něco vymyslí.“
„Já vím. Pojedeme k vodě. Nafouknete mi oba dva člun. Budu skákat šipky. Uvidíš, že se zlepším.“
Petr zasténá. Tohle není dobrý nápad. „Co kdybychom mu to tam jen ukázali? Místo toho bychom vyjeli na pouť,“ napadne ho v poslední chvílí spásná myšlenka. „Nebo do ZOO.“
„V ZOO už jsem byla. Nechci tam. Pouť? Tak jo.“
Petr si oddechne. Určitě by chtěla být na nuda pláži. On by musel být nahý a Honzova přítomnost by každému už asi zdálky říkala, co chce. Kdepak. Uslyší troubení.
„Jeje Honza!“ odloží nakousnutý toust. Vyběhne ven.
Petr se napůl zvedne, aby vyšel taky, když ho zadrží maminka. Posadí se.
„Petře to nejde.“
„Co nejde?“
„To, aby s vámi žila. Vždyť ji zkazíte. Co, když si nikoho nenajde?“
„Tím myslíte kluka? Jako, že by si mohla najít holku?“ Praští do stolu. „Budu rád, když si najde osobu, která bude ji milovat a ona jí a bude mi jedno, i kdyby to byl mimozemšťan. Mám Honzu rád a co? Je fajn. Je škoda, že ho nechcete poznat, ale nebudu Juli plést hlavu takzvanými společenskými normami, co je přípustné a co. Myslím, že je dobře vychována. V této oblasti si rozhodne sama. To zda si domu přivede kluka nebo holku, je mi jedno. Pro mě důležité bude to, aby ji měl rád. Tím končím toto téma.“
Nechá jídlo na stole. Rozzlobeně vyjde ven. Na kapotě stojí Juli a něco ukazuje Honzovi, který ji drží, aby nespadla. Nechce se ukazovat, aby tu chvilku nepokazil.
„Tati, tati, nestůj tam!“ Juli na něj vesele volá. „Strýčku, postav mě na zem. Chci to ukázat tatínkovi.“
Petr sejde dolu k brance. „Tati, podívej se, co mám.“ Otevře ruku.
„To je krása.“ Na konci řemínku je přivázaná provrtaná mušlička.
„Přivezl jsem ji to z Paříže, ale nemohl jsem to najít. Líbilo se mi to a včera jsem na to zapomněl jak na smrt. Dnes ráno mi to vypadlo z tašky. Chceš to dát na krk?“
„Ano,“ řekne vážně. Stejně tak i podá řemínek Honzovi, který ji to přetáhne přes tričko. Potom mu vlepí pusu. „Děkuju moc.“
„Zapomněl jsem ti říct, je to velká parádnice.“
Honza se podívá na Petra. Něco se stalo. Něco nedobrého. Povzdechne si. Podívá se na Julianu. „Kam pojedeme, slečno generálko?“
„Na pouť. Musíš potom odjet?“
„Bohužel, protože zítra musím do práce.“ Včera se s Petrem dohodli, že příští víkend nepřijede, i když by si to mohl v práci zařídit. Je mu to líto, ale musí jeho rozhodnutí respektovat, ale den co den se připojí. Jako když byl v Paříži.
„To je škoda.“
„Vezmu si jen peněženku. Budeme muset se stavit v městečku v bankomatu, protože tam cash neberou.“ Usměje se. Vejde dovnitř domu. Na rodiče se nepodívá. Bude si s nimi muset promluvit o budoucnosti, čímž není nadšen. Je škoda, že se nedokážou změnit, ale on nezatratí kvůli nim Honzu. Má je rád, ale chce mít někoho po boku. Někdo kdo s ním bude žít běžný život.
Nazpátek se zastaví v kuchyni. Nahne se a dá mamce pusu. „Uvidíme se večer.“
„Jasně a dobře se bavte.“
„Díky.“ Vyjde ven. Za dvacet minut parkují před atrakcemi. Petr zadrží Juli. „Juli budeš u mě, ano? Nebudeš malou zvědavou myškou, která všude vleze Taky si dávej pozor na lidi ano?“
„Já vím, tati. Koupíš mi cukrovou vatu a lízátka aa…“
„Uvidíme. Aby ti nebylo špatně.“ Všichni tři se vydají ke stánkům, od kterých to lákavě voní. Hudba vyřvává do okolí jeden hit za druhým, až praskají bubínky.
„Mám hlad. Něco si koupím. Hlídej Juli. Je jako šídlo, pokud se to týká takových akcí.“
„Jako každé dítě. Nejedl jsi?“ optá se zvědavě.
„Ne,“ řekne popravdě.
„Pohádal ses s rodiči. Kvůli mně?“
„Později, ano. Nechci, aby to slyšela Juli.“
„Jasně.“ Jdou dál, když uvidí klasické labutě. Koupí lístek.
„Vždycky úpím, když mám ty atrakce platit. Honzo, co jsi mi přivezl?“ vzpomene si na dárek, který nedostal.
Honza se uculí. „Dostaneš ho, až budu odjíždět.“
Petr se po něm podezřívavě podívá. Co to může být? Stoupnou si opodál. „Rodiče zas se do mě pustili, že by Juli měla být vychovávaná klasickým způsobem.“
„Nechápu tomu. Jak klasickým způsobem?“
„Myslí si, že homosexualita není vrozená, že je to nemoc nebo taky že někdo tě ovlivnil. Bojí se, že když bude vidět nás dva, že si přivede domu holku, chápeš.“
Honza mlčí. Netuší, co na to má říct.„To je mi líto.“
„Jo. Řekl jsem, že to je její věc a ona si rozhodne a… nebudeme si kazit odpoledne. Zamávej.“
Honza zamává, potom si klekne a vztáhne ruce k labuti. Juli se zasměje.
„Komediante.“
„Děcka to mají rády.“
„Já to neumím,“ řekne smutně.
„Teď máš mě!“
Pozdě odpoledne se dívá do peněženky. „Poslední jízda nebo chceš, abychom se ti pokusili něco vystřelit? Ale nesmíš být smutná, když se to nepovede.“
Juli se rozhoduje. „Vystřelit.“
„Já to udělám,“ prohlásí sebevědomě Honza.
Petr se ušklíbne. „Dobře.“ Vydají se ke střelnici.
„Tati, chci tu velkou papírovou růži.“ Petr zaplatí. Muž mlčky podá Honzovi zbraň. Juli s hlavou na pultě se upřeně dívá na mnohobarevnou růži.
„Moc ti to nejde,“ řekne nemilosrdně, když vystřelí naposled a špejle jsou netknuté.
„Nechápu, vždy mi to šlo. Co se tu směješ? Když jsi tak chytrej, udělej to sám!“ Vrazí Petrovi pušku do ruky.
„Stačí ti ta růže?“
„Ano.“
„Tak se dívej, umělče.“ Přiloží si zbraň k líci. Honza nechápavě se dívá, jak špejle jsou jedna po druhé zlámány. „Vida zbyl mě brok. Tak co to bude, slečno?“
„Tamtu malou.“ Ukáže na červenou růži. Petr na ni zamíří a vystřelí.
„To není možné!“ zavyje Honza, když vidí, jak se špejle zlomila.
„Pro dámu.“ Starší prodavač položí růži na pult.
Juli chytne obrovskou růži. Červenou podá Honzovi. „Abys nebyl smutný, že ti to nejde.“
Honza ji přijme. „Jak?“
„Normálně bych potřeboval jednu ránu, abych viděl, jak puška střílí, ale jelikož jsi vyplýtval ty broky, nemusel jsem. Jako malí jsme byli na střelnici den co den a ježíš, kdo to jenom byl? Pavel? No jeden kamarád měl vzduchovku. Ta jedna rána byla náhoda. Odrazila se od kovového povrchu a zlomila druhou špejli. Není v tom žádná věda. Pojedeme domů?“
„Ano, ano. Tati, proč jsi nedal pusu Honzovi? Snažil se.“
Oba se usměji. Petr se nakloní a rychle mu ji dá.
„Tati, to nebyla pusa. To byla…“
„Co?“
„Nevím, ale takhle se v televizi nelíbají. Maminku jsi tak nepolíbil.“ Oba se usmívají nad jejím hořekováním. V ruce má sáček se sladkostmi. Před domem obejme Honzu kolem krku. Zašeptá mu hlasitě do ucha. „Bude se mi stýskat.“
„Juli, pojedu s Honzou a přijedu ano. Zůstaneš tu.“
„Ne. Jedu s vámi,“ dupne si zatvrzele. Chce být s nimi a basta fidli.
„Juli…“
„Může jet s námi,“ odváží se říct Honza.
Ale já nechci, zavyje Petr. Chci tě mít pro sebe, aspoň na chvilku.
„Vidíš.“
„Juliano, počkáš tady na mě, ano. Nezlob mě.“
Juli se na ně dva podívá. Cítí, že Honzu má na své straně, ale nechce rozzlobit tatínka. Potom se lišácky usměje. „Tati, zůstanu, když mu dáš pusu, ale velkou.“
Oba na ni zírají. Co s tím pořád má?“
„No snad bychom to mohli udělat, ne?“ navrhne Honza.
„Ne.“
„Pak pojedu s vámi.“ Začne se soukat do auta.
„Juliano!“ Ta se ohlédne. Tatínek se moc zlobí, ale ona chce vidět, že se mají rádi. „Taky jsi dával mamince na rozloučenou pusu.“
Petr začne chápat. No potěš pánbů. Přistoupí k Honzovi, políbí ho na rty.
Juliana zatleská. Přiběhne k Honzovi, obejme ho, kam dosáhne. „Tak ahoj. Pusu.“ Honza se skloní, nechá se políbit. Juliana s výskotem uteče na zahradu. Oba nasednou do auta.
Petr mlčí, když omluvným tónem pronese. „Promiň.“
„Za co? Uniká mi smysl.“
„Za Julianu. Můžeme za to my, že chce nás vidět, jak se líbáme. S Leontýnou jsme měli takovou dohodu. Tedy mysleli jsme, že děláme dobře, nevím sám. Prostě, aby si nemyslela, že je něco v nepořádku, tak jsme se mazlili, nebo se líbali. Na rozloučenou nebo na přivítanou.“
„Aha.“
„Nějak si vzala do hlavy, že když má jeden druhého rád, že se líbají.“
„Nechci nic říkat, ale není její závěr správný?“
„To ano, ale nechápe, že my dva jsme muži a na veřejnosti… Vždyť víš, jak se na to dívá.“
„Jo kazíme mládež. Víš co? Necháme to tak. Doma se přece můžeme políbit na přivítanou a rozloučenou.“
„Jo máš pravdu. Nevím, co si to vzala do hlavy.“
Honza zastaví. „Pojď si pro ten dárek.“ Vyjdou do jeho pokoje. Honza zatím balí a hledá dárek. Petrovi je smutno, že musí odjet. Snad nikdy se tady tak dobře nebavil, jako tenhle víkend. Potom se podívá ven. Ještě je slunečno, ale hlavně teplo. Pozoruje ho, jak skládá velký ručník. Odkašle si.
„Nechceš si jít zaplavat?“
„Teď? No vlastně mohli bychom. Pro tebe, abys měl jak trénovat.“ Podá mu barevnou taštičku s koťátkem.
„Trénovat?“ Podiví se. Sáhne do taštičky, vyndá to a prohlíží. „No…“ Neví, jak dál. V ruce drží červené lízátko ve formě penisu. Dokonce jsou tam i koule. Rychle to schová. „Trénovat.“
„Jo.“ Přijde k němu a políbí ho. „Máš rád sladké ne, tak ti to nebude vadit.“
„Uch, jedině tak po nocích. Jsi blázen. Kde jsi to sehnal?“
„Přes jednu kamarádku. Pracuje na poutích. Minule jsme dali na to nějak řeč a ona říkala, že jeden vyrobila velký jako paže.“
„To snad ne!“
„Ale jo, věřím ji. Tak jsem ji požádal, zda by mi nesehnala menší. Jitka byla nadšena. Hned na mě vymámila pro sebe, i kamarádky. Když se jde nechat ostříhat, platí mi vždy lízátky.“ Pokrčí rameny. „Jestli ti nebudou chutnat, vyhoď je.“
„Zkusím je. Je to rozhodně zajímavý druh tréninku. Jen to nesmí najít Juli.“ Začne mu vyprávět, jak našla vibrátor v pračce. Honza se zalyká smíchem.
„Chci taky jeden,“ zparoduje Julianu.
„Hele, mě málem chytl infarkt, když jsem se otočil. Až přijedu, musím ho vyhodit.“
„To ne!“
„Proč ne?“ podiví se.
„Protože nebudu muset nosit svoje. Fakt ti ho dala Leontýna?“ zakroutí hlavou. Chtěl by ji poznat. Ta ženská byla neuvěřitelná.
„Jo. K Valentýnu. Byl jsem v šoku.“
Honza se na něj dívá. „A použil jsi ho?“ optá se jako by nic.
„Jistě… Co se blbě ptáš!? Zabal si konečně!“ Vyjede na něho rozzlobeně, protože ho donutil říct jeho intimní záležitost.
Honza se směje. Přistoupí k němu. Políbí ho na krk. „No tak se nezlob. Nic to přece není. Sám mám doma dva. Až bude Juli na táboře, přinesu ti je ukázat.“ Rukou sklouzne k jeho klínu. Petr se vyprostí z jeho objetí.
„Hmatáku.“
„Nejsem zloděj. Jestli nechceš, nemusíme tam jet.“
Petr pokrčí rameny. „Je to na tobě.“ Dívá se na Honzu. Pojede nebo ne? Honza se podívá na hodinky. Přijede domu pozdě, ale může být déle s Petrem. „Jdeme se podívat na ten kus krajiny.“ O dvacet minut později usoudí, že tedy je to hezké, ale nic extra.
„Nepočítáš s tím, že když jsem sem jel takovou dálku, že zůstanu tady na kraji.“
Petr se ušklíbne. „Ne. Tak pojď a ne že řekneš Juli, že jsem tě sem vzal. Zbyly by ze mě kosti, kdyby se to dozvěděla.“
„Odtud je to hezčí. Jaká je voda?“ Shodí boty, vleze po kotníky do ní. „Nádhera.“ Svlékne se. Petr obdivuje jeho záda, potom si ho začne upřeně prohlížet. Kde má to tetování? Přece nemůže být tak dobře schované? „Co je? Nejdeš?“ otočí se k němu. Petr si ho opět dobře prohlédne, ale tyhle zná. Kde jen může být? Nepřítomně se svléká. Honza se zatajeným dechem sleduje, jak se objevuje tělo. Skoro hvízdne, když se objeví jeho penis s koulemi. Vyschne mu v krku.
„Plaveme.“
Ponoří se vody. „Je teplá!“ nabere vodu a cákne ji na Honzu. Ten se zaškaredí. Začne plavat za ním, ale po chvilce se obrátí. Vyjde na břeh. Petr za ním. Oceňuje jeho zadek, dlouhé nohy, štíhlou postavu, i když podle něho by mohl začít na jistých partiích cvičit. Vyjde ven. Teď pro změnu ho obdivuje Honza.
„Musíš se pořád dívat na jedno?“ ptá se, když si utírá vlasy.
„Jo, protože je to naprosto fascinující.“ Nakloní se, políbí ho. Petr sebou trhne.
„Neblázní, někdo tady může být.“
„A co? Mě je to jedno. Jsi můj.“ Posadí se na ručník. Petr si raději lehne na záda. Mlčí, kouká se na kus trávy. Zavře oči, když ucítí ruku na krku. Lehounce ho hladí, spíš šimrá. Uvolní se. Honza s rozkoší ho hladí. Je mu momentálně všechno jedno, ale ta naprostá odevzdanost ho přitahuje. Je krásně uvolněný, když mu hladí záda, přejíždí kontury lopatek. Prstem jede po žlábku zad až k zadku. Na kříži roztáhne dlaň. Prsty se opět vyšplhají nahoru k lopatkám a ramenům.
Petr ucítí polibek. Nechává ho být, protože je to příjemné. Nevzpomíná si, že by se o něj někdo takhle staral. Povzdechne si.
Honzovi se nadzdvihne ruka, aby s výdechem klesla. „Jsi krásný.“
„Ty taky.“
Honza se rozesměje. „Já ne, ale ty jsi dokonalý. Nechápu, že nemáš přítele. Každý by po tobě chňapl jako rybka po mušce.“
„Mnoho práce, mlč.“ Začíná mu být nepohodlně, protože pátravé prsty v něm vzbudily touhu.
„Otoč se. Chci tě vidět, prosím,“ šeptá mu Honza smyslně do ucha.
Petr k němu otočí hlavu, potom se pomalu otočí. Nechápe, proč to dělá, ale nemůže si pomoct. Cítí se jako král, když mu šeptá ty blbosti do hlavy. Je mu tak skvělé, že by klidně udělal, cokoliv by chtěl.
Honza se položí na bok, hlavu si podepře rukou. Druhou se hladí v klíně, zatímco očima se dívá na Petra. „Roztáhni je, jenom trochu. Přesně tak. Víš, jaký je to pohled?“
Petr mlčí. Nechce to vidět, co dělá, ale zároveň po tom prahne. Leží nic, nedělá, ale dobře si uvědomuje zrychlený Honzův dech, jeho oči, které po něm kloužou. Obrátí se zpátky na břicho, jakoby se styděl.
Honza se přestane hladit. Dívá se, jak pomalu roztáhne nohy. Natáhne ruku, pohladí ho po zádech, sjede níž, k zadku. Hladí jeho pevné svaly.
„Máš ho pevný. Krásný, ale já chci, abys byl uvnitř mě.“ Petr se zavrtí. Dychtivě čeká, co bude dál. Petrova ruka sjede dol§. Jemně začne třít pokožku okolo otvoru. Potom ucítí polibek na kříži a níž. Honzovy ruce se tlačí dál a dál. Petr ještě víc roztáhne nohy, aby se mezi ně dostal.
„Obrať se, prosím.“
„Jsem vzrušený.“
„Mně to nevadí. Nikdo tu není. Jen se budu dívat. Nic víc.“ Ruka zmizí. Petr se cítí jako by ho o něco okradli. Otočí se nazpět. Oči má stále zavřené. Honza se vrátí k laskání. Dívá se, jak se chvěje, jak je stále víc a víc vzrušený. Přestane se laskat, natáhne ruku, položí ji na hrudník.
Petr otevře oči. Dívá se do Honzových. Mlčí, ale zavře oči. Honza se usměje. Opatrně bříškem přejede bradavku ze strany na stranu. Zvedne se. Zálibně hledí na své dílo. Nasliní si prst a opět se ji dotkne. Ještě víc ztvrdne. Zamne ji. Potom totéž udělá s druhou a Petr mu mlčky dává souhlas, že si může dělat, co chce. Pomaličku sjede rukou dolu. Stále pozoruje jeho tvář, jestli uvidí odmítnuti. Ještě nikdy tohle nedělal. Vlastně je to poprvé co tak pomalu někoho svádí. Většinou už měl v sobě úd toho druhého. Ruku roztáhne na břichu. Je vypracované a on přejíždí jednotlivé svaly.
Petrovi se stáhne pod dotekem břicho.
„Roztáhni nohy.“ Petr otevře oči, ale přetočí se na bok. Vyčkává co on na to.
„Jsi…“
„Co?“
„Rád si hraješ?“
„Nevím, ale je to tak zvláštní. Nechce se mi nic dělat.“ Přesto natáhne ruku, kterou položí na Honzův vztyčený úd. Hladí ho po celé délce.
„Chci ho mít v puse.“
„Někdo nás uvidí,“ odmítne, ale dobře ví, že je to takový chabý pokus o odpor.
„Dyť je to jedno, ne? Chci cítit tvoji chuť, chci ti ukázat, že…“
„Nemusíš ni nic dokazovat.“ Lehne si nazpět s pokrčenou nohou. „Vlastně nevím, proč ti to dovolují.“
Honza se položí na ručník. Je konec, ale bylo to nádherné. Jak klidně mohl si dělat, co chce. Podívá se mu do tváře. „Zopakujeme si to někdy?“
Petr ho políbí na rty. Potom zavře oči, uvolní se. Honza nechápe, ale potom se ho lehounce dotkne. Omráčené si uvědomí, že mu dal souhlas. Potěšeně zavyje. Je mu jedno, jak se bude cítit on. Ruka klouže k údu. Zastaví se na kraji chloupků. Prstem sjede dolů, pohladí ho po celé délce.
„Nedělá ti problémy?“
„Cože?“
„Že je tak velký.“
Petr se usměje. To je tedy otázka. „Ne.“ Zavře oči, vnímá stromy, vůní lesa, květin, poslouchá hmyz, ale nejvíc vnímá Honzu a jeho laskání. Všechno se v něm sevře očekáváním, kdy to udělá. Neví, jak dlouho to bude protahovat. Najednou ucítí závan dechu a potom polibek. Vztyčí se ještě víc. Honza skoro nábožně si ho dá hlouběji do úst. Ten je velký, že ho nedám do pusy celého, pomyslí si spokojeně. Laská ho, když si vzpomene na koule. Nechá ho být.
Nevím co dřív, zanaříká. Olízne mu je. Opatrně je hněte prsty, tak aby necítil bolest. Těší se jimi jako by našel poklad. Potom ucítí škubnutí a najednou mu na tvář dopadne sprška mléčné tekutiny. Olízne ji.
Petr otevře oči.
„Zavři je. Chci se udělat na tobě.“
„Jestli chceš…“
„Ne. Chci to takhle.“ Klečí mu mezi nohama, tře si úd, dívá se na jeho tělo, potom vzdychne. Zavře oči, když stříká, ale potom je otevře. Vymačká poslední kapky. Potom si lehne vedle něj. Petr se zvedne, vstoupí do vody a očistí se.
„Chtěl jsem to s tebe slízat.“
Petr se k němu nakloní. „Bylo to… neskutečné.“
Honza se usměje. Je spokojený, že ho měl v ústech, že ho dokázal uspokojit. „Příště to bude lepší. Chce to cvik, ale víš co?“
„Copak? Nevypadáš spokojeně.“
„Jsem, jen ho nedám celého do pusy, ale do mě by se měl vejít. Nemohu se toho dočkat.“ Přivine se k němu. Petr ho obejme. Je mu fantasticky. Je rád, že navrhl, že se tu staví. Sice počítal s něčím podobným, ale s tak dokonalým završením toho víkendu ne. Zívne si. Rukou hladí Honzovy záda.
Malý poklad - 28. Tati, kdo je ten pan, co se baví s Honzou?
