Malý poklad
29.
Tati, vrátí se Honza?
Šimravé paprsky sluníčka se dotknou spáče, který nakrčí nos a přetáhne pokrývku přes hlavu. Přetočí se a spadne. Snaží se něčeho zachytit, ale po ruce je jen konferenční stolek. Něco nahmátne, něco povolí a on leží na zemi.
„Tati, co tu děláš?“
Petr přetočí hlavu. Podívá se do vážného obličeje své dcerky. Zamžourá. Potom si vzpomene a skoro zasténá. Honza, model, povlečení. „Usnul jsem.“
„Aha.“ Nakloní se, zvedne skleničku, láhev, která se z konferenčního stolku skutálela. Potom si přidřepne. Zkoumavě ho přejíždí. „Je už jedenáct. Chceš kávu?“
„Rád.“ Zvedne se na čtyři, vymotá se z deky. Potom mu dojde – dnes má přijít Honza. Měl by tu uklidit. Zase se v něm vzedme hněv. „Juli, jdu do koupelny.“
„Ano, tati.“ Juli si vezme stoličku, postaví se na ni, aby dosáhla na skříňky. Potom si klekne na linku. Spokojená, že to zvládla, postaví plechovku s kávou. Natočí vodu do konvice. Potom otevře ledničku. Taťka určitě bude mít hlad. Včera v noci byl zvláštní, ale i dnes ráno. Udělá mu chleba se salámem. Potom to donese do obývacího pokoje. Z koupelny slyší šumění vody. Stáhne pokrývku, protože ji chce složit, ale spíš se do ní zamotá.
„Nejde to?“
„Jsem malá,“ řekne žalostně. „Ale až budu větší, zvládnu to sama.“ Petr v županu vezme deku, sklepe ji a složí. Potom se posadí ke kávě. Uvědomí si, že má hlad. Pohladí Julianu. „Děkuji moc. Dala jsi do ní smetanu?“ Většinou si nedává.
„Vadí ti to?“
„Kdepak.“ Zauvažuje, jak jsou děti pozorné. Smetanu si dává jedině, když je na dně nebo byl pryč, neboli, což Juliana neví, pil alkohol.
„Tati, co dnes budeme dělat?“
„Hm, nejspíš zkontrolujeme, co vše máš mít na tábor. Večer zajedeme a dokoupíme věci. Mám pocit, že holínky už jsou ti malé, také nová pláštěnka by se ti hodila.“
„Hned donesu seznam!“ Seskočí z pohovky. Petr se na ni s úsměvem dívá. Pohoda, ale bude muset uklidit. Znechuceně přejede kytky. Aspoň, že se o ně staral. Všimne si, že svírá příliš chleba, takže je doslova zmáčknutý. Měl by se začít ovládat nebo něco udělá. A to si dosud myslel, že má klidnou povahu. Ani studenti ho nedokázali tak vytočit, jako právě Honza. V jeho posteli… Bůhví co tam dělal, ale tuší co. Živě si to dokáže představit.
Kdo to s ním mohl být? Kdo?
„Tady.“ Položí papír na stůl. Petr ho vezme. „Jak jsem tušil. Pláštěnka, ou kostým, dámo. Bude tam maškarní bál.“
„Cože? Jeje, tati já se těším. Za co půjdu?“
„To nevím, ale něco vymyslíme nebo chceš koupený?“
Juliana se hluboce pustí do rozumování. „NO koupený by byl hezčí, ale na druhé straně, mohl by ho mít ještě někdo jiný. To já nechci.“
Jako by slyšel Leontýnu. Taky nesnášela, když viděla, že její oblečení nosí někdo jiný. V tomhle ženské nechápe. Jemu je to jedno, hlavně, že mu pasuje, ale jak vidno, Juliana je taky už malá žena. Možná by se mohl poradit s Jitkou.
„Kolik máme času?“
„Zkus si to spočítat.“
Juliana začne počítat na prstech. Týden a půl. To není moc.“
„Optám se Jitky, zda o něčem neví. Co ty na to?“
„Jo!“ nadšeně začne skákat po pohovce. „Určitě něco bude vědět. Kdy pojedeme za tétou?“
„Uvidíme, jaké bude počasí.“
Mobil. Chce se zvednout, ale Juliana už pro něj běží. „Tati, to je Honza!“
Petr odloží chleba. Jestli mu řekne, že nepřijde…
„Ahoj. Jak se máš?“ vychrlí. „Kdy přijdeš? Juliana se moc těší a já taky.“ Nechce, aby začal něco namítat. Nehnutě, rovný jako svíčka očekává verdikt.
„No, já… Za chvilku jsem tam.“
Petrovi se uleví. „Dobře.“
„Jen někoho někam odvezu a hned přijedu.“
„Starý známý?“ Má pocit, že součástky v mobilu praskají pod sevřením ruky.
„Jo. Budu ti vyprávět. Pusu.“
„Pusu.“ Má pocit, že má v puse piliny. Odloží ho.
„Tati, přijede Honza?“ optá se. Nechápe, co s tatínkem je. Vypadá divně, usoudí. Bude to muset říct Honzovi.
„Cože?“ Obrátí se na Julianu. V hlavě má Honzu a jeho pusu a odvézt někoho někam. Koho? Toho ze včerejška? Někoho jiného? Co mu chce vyprávět? Jak se líbal s cizím chlápkem na ulici?
„Nic.“ odejde do pokoje. Petr ještě chvilku sedí. Měl by se zvednout a uklidit. Je tu binec, prach se všude hromadí… Vstane, jde do ložnice. Při pohledu na postel se v něm vzedme hněv. Proč kruci? Proč? To je tak těžké zvednout telefon? Obleče se do vytahaných tepláků a trika.
„Bude se uklízet?“ optá se Juliana, který jedním pohledem na Petrovo oblečení odhadne, co se chystá.
„Ano. Je tu strašně prachu a dám vyprat prádlo.“
„Dobře. Jdu si uklidit pokojík.“ Petr se vrhne na koupelnu. Leskne se, usoudí po dobré půlhodině zuřivého drhnutí. Nějak ho to potěší. O prázdninách jsou úklidy fajn, ale přes školní rok málokdy to stíhá tak důkladně. Záchod, ten je za chvilku, kuchyň trvá trochu déle, ale i tu má hotovou. Měl by zauvažovat, co rozehřeje k obědu. Podívá se na hodinky. Hořce přemýšlí, co je u Honzy chvilka. Dvě hodiny? Kam toho dotyčného vezl? Do své postele? Bude chtít vysvětlení. Rozhodně.
Obývací pokoj. Juliana s prachovkou se ohání. „Tati, tam nahoru nedosáhnu!“ říká ze stoličky. Prachovkou ukazuje na skříň. Vezme ji, omete předměty a vrátí ji. Dá jí pusu. Juliana se stoličkou přesune do jeho pracovny, kterou udělal z původního hostinského pokoje.
„Pustím muziku, mohu?“ Do obýváku nakoukne plavovlasá dychtivá hlavička.
„Na plné pecky!“
„Hurá!“ Bytem se rozeřve přehrávač. Petr otevře veškerá okna dokořán. Krapet se mu uleví. Až přijde, tak přijde. Není žádná slečinka, co by v rohu brečela, že ji její milý opustil. Má práci, má Julianu, co by chtěl víc. Na sex si taky někoho najde. Honza není jediný na světě, i když je mu s ním skvěle.
Po úklidu se společně posadí na pohovku. Petr se usmívá. „To chce oslavu.“
„Dáme si colu?“
„Dáme si colu!“ Přikývne. V ten moment zazvoní zvonek. „Otevřu,“ zakřičí na Julianu. Přistoupí ke dveřím, když si uvědomí, jak vypadá. Ne, obleče se. Nebude před ním jako nějaká popelka. Rychle se vrátí do ložnice, tepláky s trikem hodí na dno skříně. Vezme si džíny, tričko.
Zvonek.
Zvonek.
Jen si tam, počkej, zmetku. Zvoň si klidně do aleluja.
„Tati, mám otevřít?“
„Ne, otevřu sám.“ Vyjde z ložnice, ještě si prohrábne vlasy, na chodbě mrkne do zrcadla. Vypadám lépe než tem model, ujisti se. Otevře dveře. Omráčeně se podívá na Honzu. Usmívá se, sluší mu to. Je hezký. Ustoupí.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Nakloní se k Petrovi, že mu dá polibek, ale ten neznatelně uhne. Honza se zastaví. Co se to děje? V tom k němu přiběhne Juliana. Popadne ji od náruče. Mlaskavý polibek ho ujistí, že aspoň jedna osoba na něj nezanevřela. Co to uhnutí mělo znamenat? Kdyby byl na veřejnosti, pochopí to, ale jsou uvnitř bytu. Kvůli Juli to určitě není.
„Pojď dál. Chceš něco k pití?“
„Díky. Něco studeného Zdá se, že tam budou opět vedra.“ Posadí se na pohovku. Rozhlédne se. Skoro se tu blyští. Petr je maniak do úklidu. Dívá se na dveře kuchyně, odkud by měl vyjít.
„Máme za odměnu colu.“
„Za odměnu?“
„Ano, moc jsme pracovali. Strýčku Honzo, jedu na tábor, víš o tom?“
„Jistě.“ Tři týdny s Petrem sami. Konečně se dočká žhavého sexu. „Kam jedeš?“
„Uch do nějakých skal. Je to moc těžké slovíčko.“
„Svíthoštské,“ ozve se mrazivý hlas.
„No to se nedivím, že je to těžké slovo,“ usměje se, Honza i přes tón, kterým to bylo řečeno. Zálibně spočine na Petrovi. Je krásný, ale nejkrásnější byl, když pod jeho laskáním rozkvetl. Úplně se proměnil. Chtěl by ho takhle opět zažít, ale určitě si dá říct.
„Musíme toho spoustu nakoupit. Pláštěnku, holínky a sehnat kostým.“
„A už víš, za co půjdeš?“ optá se. Koukne se po Petrovi. Sedí tam jako kaktus. Naštvaný, že by se ho bál dotknout klacíkem, ale proč?
„Ještě ne, ale já na to přijdu. Chceme jít za tétou Jitkou, aby nám poradila.“
„Ta určitě to bude vědět co a jak. Domi s Pavlem, když jdou na maškarní, tak se jich někdy bojím i já. Mám pocit, že možná i nějaké kostýmy jsou u nás v domě, ale nejsem si jistý.“ Co se Petrovi stalo? Nebýt Juliany, už se dávno optá. Takhle neví, jak začít.
„Juli, můžeš prosím tě jít na chvilku do svého pokoje?“
Juliana se podívá na tatínka, potom na Honzu. Znejistí. „Je to kvůli mně?“
„Ne.“
„Aha. Dospělácký věci, že jo,“ prohlásí s jistotou.
Petr se nechtě usměje. „Ano.“
Juliana si vezme colu. „Budu v pokoji, kdyby něco.“ Odejde.
„Je… Co je ti, Petře?“
Petr zatne pěsti. Co mi je? Co mi je? Snaží se uklidnit. Jak může být Honza tak klidný potom co vyvedl? Jak? „Nic, jen ses nepřipojil, neposlal zprávu.“
„Byl jsem unavený, nic víc.“
„Unavený. To máš jistě hodně práce.“
„Dost. Je léto. Jaká byla dovolená?“
„Pěkná, vlastně příšerná, protože jsi tam nebyl. Myslím, že jsem tě o tom informoval každý den. Pravda neinformoval, protože ses nepřipojil.“
„Nemusíš být tak sžíravý. Tak jsem se nepřipojil a co má být?“
„Jen jsem čekal…“
„A kvůli tomu tak vyvádíš? Ježíš, nech toho. Byl jsem unavený.“
„Aha. Tak unavený, že jsem tě viděl, jak se oblizuješ s nějakým chlápkem rovnou na křižovatce.“
„Oblizuješ? S chlápkem?“
„Jo vysoký, černovlasý, model.“
Honza na něj nechápavě se dívá, potom se rozesměje. „Neříkej, že žárlíš na Lukáše? To je blbost!“
Petrovi není do smíchu. „Já nežárlím, já chci vysvětlení, kdo to je.“
Honza se zamračí. Ten jeho rozkazovačný tón… Není jeho studentem! „Kamarád. Nikdo jiný.“
„Kamarád, který tě líbá na veřejnosti. Sorry, ale snad nechceš, abych tomu uvěřil. Nejsem pitomá blond kráva!“ zařve.
Honza se zvedne. „To nejsi, ale blbej to jo. Neřvi laskavě na mě a je to kamarád. Jestli mi nevěříš, pak…“
„Co? Jo nevěřím a víš proč?“
„Ne. Proč?“ optá se. Nechápe, jak tak ledově klidně to může říkat.
„Protože jsi do větru a měl jsi jich spousty a jsi bez morálky a ukájel ses v mé posteli, ty prase.“
Honza ztuhne. „Za to poslední se omlouvám, neměl jsem, alel prase nejsem o nic větší, než jsi ty. Mám toho dost. Říkám naposled, že Lukáš je můj kamarád, nic víc. Je prostě…“
„Jo, jasně. Je prostě přítulnější. Na to ti kašlu, chápeš. Čekal jsem jako vůl, volal jsem nakonec Jitce, ale ty ne. Někde chrápeš s tím Lukášem. Jak ti mám věřit?“
„Ty jsi otravoval Jitku?“ V Honzově hlase se ozve výhružný tón.
„Jo volal. Já blb jsem se o tebe bál. Volal jsem ji, protože jsem chtěl vědět, zda se ti něco nestalo. Jedu domu, pošlu ti zprávu, kdy přijedu a na křižovatce co? Vidím tebe. Kdybys aspoň počkal doma, ale ty ne. Rovnou na ulici. Do prdele, proč?“ natáhne ruku, ale potom ji spustí. Zuří, ale snaží se to nedat najevo. Proč, Honzo? Proč?
„Jestli mi nevěříš, jdu. Ale jak říkám, je to můj kamarád nic víc. Vidíš duchy. Čau.“
„Zmiz.“
„Jo mizím a víš proč? Protože mohl jsi mi zavolat a já mám své kamarády, které kvůli tobě nebudu zanedbávat.“
„Měl jsem tušit, že takový floutek jako ty, není k ničemu. A volal jsem ti. Podívej se konečně na telefon!“
Honza se narovná. „Klidně to řekni, že jsem děvka a víš co? Je mi to fuk. Jsem a co má být. Mám rád sex a dělám si to doma sám nebo si někoho najdu. Rozhodně se nezavírám v kobce.“ Práskne dveřmi. Petr se o ně opře. Bouchne do nich.
„Tati?“
Petr se narovná. Zatraceně Juli! Je rád, že nedošlo k ničemu horšímu.
„Ty se na Honzu zlobíš? Proč? Myslela jsem, že ho máš rád.“ V náručí svírá Bumbiho.
Petr ji obejme. „Mám rád. Moc.“
„Tak proč na něj křičíš?“
„Víš, to někdy dospělý dělají. Zlobím se, protože mi něco neřekl, víš. Něco moc důležitého.“ Kdyby to, ale nevěru nesnese. Kdyby o ní nevěděl, možná by to zvládl, ale takhle? Ani náhodou.
Honza vztekle sjede dolu. Jde k autu.
„Co je?“ optá se ho vysoký černovlasý muž s dokonalým obličejem a perfektní postavou. „Vypadáš…“
„Nech toho?“ utne Lukáše. „Zatraceně, proč se tohle muselo stát?
„Klidně můžeš řvát,“ pobídne ho. „Proč se jim vlastně tolik tajíš?“
„Tajím? Právě mě nazval kurvou, to je celé. Nevěří mi.“
„To je mi líto. Co chceš dělat?“ vypadá jako by ho přejel náklaďák. Dvakrát.
Honza se podívá na Lukáše. Přitáhne si ho k sobě a políbí. „Nechceš jít ke mně do bytu?“
Lukáš přimhouří oči. Malá pomsta? Chce to?
„Myslím, že je konec, ale měl jsem vědět, že to nevyjde. Já kadeřník a on profesor. Pche. Prej jsem děvka, ten jeden zalezlej brontosaurus.“
„Zalezlej brontosaurus?“
„Jo. Přesně. Je to zkamenělina z pravěku a kosti má kamenné. Tlouct do ní a stejně se nerozpadne. Místo, aby si užíval tak jen uklízí, stará se a učí. Pitomec.“
„To mi ale nepřipadá jako nerostná surovina.“
Honza vyprskne smíchy. „To jsi kápl. Je to nerostná surovina. Zatraceně, zmetek. Prej sem prase!“
„Och to by mě nasralo taky,“ uklidňuje Honzu. „To bych mu nedopustil a proč to řekl? V záchvatu vzteku? Moc bych si to nebral k srdci. Jsi čistotný.“
Honza se opět křečovitě rozesměje. „Já vážně s ním chtěl být. Dokonce jsem svolil být bez sexu dva měsíce. Víš, co to je?“
„Utrpení svatého Antonína?“
„Přesně. Prej chce počkat, jak se k sobě budeme hodit. Pitomost. Měl jsem vědět, že někdo takový považuje sex za hřích.“
Lukáš uvažuje, že se v tom jeho povídání vůbec nevyzná. Zajímá ho ten druhý, ale to by ho musel vidět. Od té doby co přijel, o něm Honza básní, ale ani koutkem oka ho nezahlédl. Zajímalo by ho proč.
„Představ si, že je takové neviňátko, že to dělá jen v posteli.“
Lukáš nadzvedne obočí. Nechce nic říkat, ale Honza je vždy nadšen, když někoho může zkazit, ale tentokrát na to nadává. Rozumí tomu všemu čím dál méně. Co vlastně chce?
„Puritán!“ uleví si Honza. Zastaví před domem. „Jdeme si to užít.“ Lukáš ho zadrží.
„Nechci nic říkat, ale co vlastně chceš? Chceš fakt jít se mnou do postele? Nedělá mi to problém, ale nejsem nadšený, že bych ti měl zrovna ulevit od tvé nálady.“
Honza zůstane v autě. Podívá se před sebe. „Doprdele, já ho fakt mám rád, ale naštvalo mě, že mi nevěří. Viděl nás.“
„Och.“
„No jo. Jak jsi mě políbil na té křižovatce.“
„To se nedivím, že je naštvaný.“
„Hele, může být naštvaný, ale nic jsem neudělal. Dokonce držím půst. Doprčic, chci ho mít.“
Lukáš mlčí. „Chceš ho do postele nebo za partnera?“
Honza se zaškaredí. „Nemluv jako Jitka. Jako bych ji slyšel. Je jeho velkou obdivovatelkou. Kdyby mohla, vzala by si ho sama. Říkal jsem ti, že má holčičku? Že byl ženatý?“
„Ne tuhle maličkost jsi vynechal. Zajímavé. No rozhodně mi to začíná dávat smysl.“
„No, mě nedává doteďka. Proč se mnou nic nechce mít?“ postěžuje si mu.
Lukáš mlčí. „Řekl bych, že to dělá kvůli té malé. Jak se jmenuje?“
„Juliana. Hezké jméno, že?“ pronese pyšně, jako by byl její otec.
Lukáš se málem v duchu nezadáví smíchy. „Zvláštní. Ber to tak, že on hledá někoho natrvalo. To znamená, že nechce, aby se v jeho bytě střídali strýčkové jako na jezdícím pásu.“
Honza se zaškaredí. „V tom světě jsi nějak zmoudřel.“
Lukáš se pousměje. „Možná, trochu. Tak co teď?“
Honza přemýšlí. Nějak ho chuť skočit s expřítelem do postele, přešla. Ne, že by Lukáš nebyl atraktivní, naopak je šíleně atraktivní a má v sobě takový ten sexappeal, který lidi přitahuje jako noční můru. To jediné chybí Petrovi. Ale kdyby tohle ještě měl, tak by to opravdu bylo možná trochu moc. Možná proto úplně zapomněl na Petra. Taky se chtěl pobavit, na nic nemyslet. Provedl Lukáše po starých místech i po nových. Bude tu ještě pár dní, které by s ním chtěl strávit. Dokonce uvažoval, že by si mohli všichni tři někam vyrazit.
„Jedeme na oběd k Jitce.“
„Dobře. Máš nějakou jeho fotku? Prosím normální. Určitě jsi ho už zkazil.“
Honza se ušklíbne, ale potom ztuhne. „Nemám.“
„To je škoda. Rád bych ho viděl.“
„Je to dokonalý studený psí čumák,“ prohlásí s gustem. „Má IQ Einsteina.“
„Cože?“ Zdá se, že přece jen pár podstatných maličkosti o něm mu zapomněl říct.
„Jo,“ řekne znechuceně Honza. „Učí fyziku a matiku.“
„No fuj! Kde jsi k němu přišel?“
„V kadeřnictví.“ Usměje se. „Juliana chytla ve škole vii, to znamená v její řeči vši. Víš, že mám hodně bratranců a známých, tak jsem měl šampon a mohl jsem ji je odstranit. No při té příležitosti jsem ji ostříhal vlásky a on mi nezaplatil. Dokonce mě seřval, jak to, že poslouchám děti. Odpornej chlap.“
Lukáš se usmívá. „Víš, zapomněl jsi mi o něm toho hodně říct.“
Honza umlkne. „Jo. Nevím, co dál. Rozešli jsme se ve zlém, ale je mi strašně líto, že mi nevěřil. Vím, že jsem byl do větru…“
„Hodně do větru,“ zamumlá Lukáš.
„Ale změnil jsem se opravdu. Za celou dobu, co se známe, jsem s nikým nic neměl.“
„Lžeš.“
Honza umlkne. „Jednou v Paříži. Nešlo to. Byl ti podobný, huch, ale to jsme ještě spolu nechodili. To se nepočítá. Vyhovuje mi a víš, že ho má velkého.“
„To bylo jediné, co jsi mi o něm neustále říkal.“
Honza se zaškaredí. Copak za to může, že ho fascinuje? Zatočí k domu. Zastaví, vystoupí. Jdou dovnitř, když se přiběhnou psi. Zčechrá jim srst.
„Honzo! Lukáši? Co tu děláš?“
Lukáš se jí teatrálně ukloní. „Ahoj. Jsem na návštěvě. Fotografování na starém městě skončilo dřív, tak jsem si řekl, že zajdu za Honzou.“
Jitka si ho prohlíží. Dodnes si neujasnila, jak se k němu má chovat. Zda s odstupem nebo naopak. Je jako chameleon. Potom se jí rozšíří oči pochopením. Přijde k Honzovi a důkladnou mu ubalí.
Ten si chytne tvář. „Za co?“ zaskučí.
„Zmizte oba dva.“
„Ježíš. Petr. Hele, nic nebylo. Jen mě políbil na ulici. Znáš ho, ne?“
„Nesváděj všechno na mě. Neřekl mi, jak má vážnou známost.“ Honza zrudne.
Jitka mu věnuje oceňující úsměv. „Tohle hovado naprosto netuší, co získal. Vypadni a nechceš si dát s námi oběd? Pro tebe to neplatí!“ zmrazí jediným pohledem svého bratříčka.
„To nikdo nebude na mé straně?!“ zavolá za Jitkou s Lukášem. „Já jsem tady ten ublížený! Mě vykopl! Nevěřil mi!“
Lukáš se za ním neotočí. „Jitko, víte, mohla bys mi říct něco o tom panu dokonalém? Jediné co vím je to, že má třicet centimetrů dlouhej penis.“
Jitka se rozeřve smíchy.
„Tati, vrátí se Honza?“ šeptne po chvilce Juliana. Odtáhne se od něj.
Petr zaskřípe zuby. Ten mizera si už stihl dobýt i Julianino srdce. Co má dělat? Jít k němu s prosíkem? Ani náhodou. On je vinen, ne on.
„Vrátí se? Máš ho rád, říkal jsi to,“ dožaduje se odpovědí.
„Určitě ano.“
„To jsem ráda. Víš, u nás ve škole je jeden kluk a odešel mu tatínek. Byl moc smutný. Hodně brečel. Povídal, že si našel jinou maminku, ale to přece není možné nebo ano?“
„Víš, někdy láska vyprchá, nebo se už tolik nemiluji nebo se mohlo stát něco jiného.“
„Aha, ale co Honza? On si někoho našel? Přece tě líbal,“ vyptává se ustaraně.
Petr pochopí, že mluví o tom klukovi ze třídy. Pomyslí si, že bude nejspíš pendlovat mezi rodiči nebo i to. Do tohohle nikdo nevidí.
„Nevím. Opravdu nevím. Opravdu chceš, aby se Honza vrátil?“
Juliana přikývne. „Ano. Musí tě mít rád. Každý tě má rád.“
Petr se usměje její víře. Jenom když si vezme studenty, kteří by ho utopili v lžičce vody… Bude to muset překousnout. Jsou horší věci, i když budou si muset pár věcí vyjasnit. Jak on nesnáší cokoliv vyjasňovat. Ptát se, dozvídat se. Váhá. „Já se pokusím, ano.“
Juliana se rozzáří, potom tajemně zašeptá. „Já vás viděla.“
Petr se na ni podívá. Copak jsi viděla?“
„To je moje věc!“ vyplázne jazyk. „Jdu se učit.“
„Jsou prázdniny. Nemusíš se učit.“
Juliana se na něj shovívavě podívá. Petr potřese hlavou. Tenhle výraz, celá Leontýna. Čím je starší tím, víc mu ji připomíná. Kéž by nikdy neodešla, i když by ho zajímalo, zda by se i oni rozvedli, kdyby si někoho našli. Rozhodně by si nenechal Julianu vzít. Posadí se do obýváku, pozoruje z okna kousek oblohy s beránky, které se rychle po ní prohánějí. Musí tam být slušný vítr. Co asi dělá Honza?
Určitě je s tím modelem. Možná v posteli. Zadívá se na telefon. Mohl by je vyrušit z milostných hrátek, ale nechce se dozvědět, že má pravdu. Rád by ještě žil v iluzi, že je jenom pro něj. Copak je pro někoho tak těžké dodržet celibát? Ošije se. Mohl by ho vzít do postele. Možná - poslední dobou je to u něj samé možná. Kdyby spolu spali, snad by se to nestalo, ale chovali se k sobě důvěrně, to pozná. Kdyby šlo o sex, tak by se nedrželi za ruce, nelíbal by ho na krk.
Proč zrovna tam?
Oblizovat se na veřejnosti. Hnusné. Mohli taky počkat domů. Jako by to nemohli vydržet, napadne ho. Je pravda, že moc na sex nedá. S Leontýnou to bylo fajn, ale nebylo to nikdy ono. Nikdy nezažil to nádherné vzplanutí jako na písáku, kdy měl pocit, že shoří. Jenom jeho pohled v něm vyvolal víc vzrušení než… To je minulost. Prostě se cítil sexy, žádoucí.
Chybělo mu to. Takové pohledy, laskání, všechno. Nevzpomíná si, že by to někdy zažil. Jako by byl stále panic. Takové ošklivé slovo. Doprčic, proč zrovna tamtudy musel chodit, blbec. Uleví si. Nebýt toho, že zastavil na křižovatce, nebýt toho, že ho uviděl, nic by se nestalo. Dál by pokračovali ve vztahu bez nějakého modela. Kdo to vůbec je?
Telefon.
Jitka? „Ahoj, Jitko.“
„Ahoj, Petře. Jak se máš?“ usmívá se na Lukáše. Zrovna mu dovykládala celou historii, nebo aspoň co znala. Usoudili, že ti dva jsou jako horští berani. Pitomí až na vrchol Kavkazu.
„Jde to. Prosím tě, můžeme se stavit u tebe kvůli kostýmu? Juli jede na tábor. Chtěli bychom něco neotřepaného.“
Jitka vítězoslavně zařve. Tohle je příležitost. „Jasně. Přijeď. Co teď? Na koupání to moc není, ale máme ho krytý, tak Juliana by mohla se vykoupat a my bychom se podívali na kostýmy. Pavel a Domi budou rádi, když je někdo bude trápit,“ zasměje se.
„A Honza?“
„Co s ním je?“
„Bude u tebe. Víš, pohádali jsme se. Řekl jsem mu některé nepěkné věci, ale….“ Neví, jak pokračovat.
„Ten vypatlaný mozek?“
Petr zaúpí. Tohle by sestra o svém bratrovi neměla říkat, i když je to pravda.
„No jo, není.“ Ušklíbne se. Vychýlí se z okna. Sedí na houpačce jako malej a trucuje. Zahraje si na amora, protože ti dva k sobě patří. Kvůli nikomu jinému by to nedělala.
„Tak dobře. Přijedeme. Juli se učí, udělám oběd a přijedeme.“
„Jasně. Nedávejte si zákusek. Bude palačinkový dort.“
„To nemusíš.“
„Nedělám to kvůli vám,“ ujistí ho vehementně. „Znáš mě. Vždy musím nic něco připraveného a sladké miluji.“
„Já vím. Jitko, díky moc.“
„Není za co. Čekáme vás.“
Petr se usměje, Jitka se usměje na Lukáše.
„Hraješ si na amora?“ optá se Jitky.
Jitka si pohrává s vařečkou. „Možná. Měli by si to vyjasnit, i když by mě zajímalo, jak se dohodnou, ale to není moje věc.“
„Ty Jitko, opravdu má třicet centimetrů?“
Jitka se zatváří povzneseně. „Nejsem si jistá, ale je fakt velký.“ Rozhodí rukama. „Mokré plavky.“ Oba se začnou smát. Honza venku na houpačce to uslyší. Zatracená sestra i Lukáš. Čert mu byl dlužen takovou ségru. Má stát za ním, ne za nějakým cizím chlápkem.
„Hej, nesmějte se cizímu neštěstí!“
Jitka vystrčí hlavu. „Sklapni. Když někdo si nechává štěstí utéct po horách, ať se nediví!“ Schová se. Honza za ní pošle peprnou nadávku.
„Křičíte, že vás musí slyšet celá ulice.“
Jitka pokrčí rameny. „Nalevo nikdo nebydlí. Dům je prázdný. Napravo bydlí starší pár, který v tu dobu spí, ale jim to nevadí. Za námi je velká zahrada s ještě větší zahradou sousedů a naproti? Přes ty auta by nebylo slyšet, ani kdyby u nás to bouchlo.“
„Jste obdivuhodná.“
Jitka opět pokrčí rameny. „Neměla jsem vás nijak v lásce.“
Lukáš se napije ledového čaje. „Jo já vím a teď?“
Jitka se na něj podívá. „Stále stejně.“ Oba se rozesmějí, čímž ještě víc naštvou Honzu.
Petr zatím vyndá z mrazáku játra do maminky. Zkušeným okem odhadne, že něco zůstane i na nový školní rok. Mohli by trochu těmi dobroty šetřit. K rodičům se dostane až za nějaký měsíc. Z téhle hádky by měli určitě ohromnou radost. Jde za Julianou, zaklepe.
„Dále!“
Vejde dovnitř. „Budou játra.“ Juli se zaškaredí.
„Mladá dámo, já…“
„Já ve tvém věku jedl všechno. Kdy budou? Mám hlad.“
„Jen co je mikrovlnka rozmrazí. Co se učíš? Chceš pomoci?“
„Ne, snažím se o to sama. Když tak přijdu.“ Petr jenom nakoukne do učebnice. Málem, že se nerozesměje. Přírodověda. Taky ji nesnášel. Data mu nelezla do mozku, ale zvládl nakonec vše, i když dobře věděl, že mu dávali známky jen proto, aby mu nekazili vysvědčení. Tiše zavře dveře. Zákusek nebude muset dělat, ale popravdě nemá ani chuť. Mikrovlnka cinkne. Petr vyndá jídlo. Dá to dodělat na ohni. Mikrovlnku používá často, ale na ohni je to jídlo takové víc prohřáté. Za chvilku v kuchyni voní. Zkontroluje rýži.
„Zatraceně.“
„Zatraceně.“
„To se nepoužívá, Juli. Musíš mluvit slušně.“
„Tati, ty jsi je použil. Proč?“
„Protože rýže je příliš měkká,“ řekne diplomaticky, aby neřekl rozvařená.
„Aha, takže je rozvařená.“
Petr se ušklíbne, potom přikývne. „Po obědě jedeme k Jitce. Povídala, že má tam nějaké kostýmy. Snad se ti bude nějaký hodit. Za co chceš jít?“
„Uvažovala jsem o masce čarodějnice.“
„To je dobrá volba. Koště seženeš vždycky.“
„Že jo. Jsem ráda, že se ti nápad líbí. Tati, nepálí se ti to?“
Petr spolkne ostřejší nadávku.
„Zatraceně!“ Do toho vlítne Juliana. Petr po ní střelí pohledem. Zdá se, že odnaučit ji to bude nemožné. Pořád, ale je to lepší než některé jiné nadávky. Musí si dát na to pozor. Kdyby začala to používat ve škole, ještě si o něm ledacos pomyslí. V klidu se najedí.
„Tati, myslíš, že téta Jitka bude mít nějaký zákusek?“
Petr se usměje jejímu dychtivému hlasu. „Palačinkový dort.“
Juliana málem zapomene jíst. „Myslíš, že bude mít kousek i pro mě?“
„Určitě. Proto nemáme nic sladkého. To jídlo není nic moc, co?“
„Je to dobré, tati. Moc.“ Na důkaz toho nabere na vidličku jídlo a sní to. Petr přemýšlí, zda ji má říct, že se lhát nemá, ale nechá to být. Ono konec konců není to tak špatné.
O půlhodiny později parkuji před Jitčiným domem. S nevolí zaregistruje Honzovo auto, chce odjet, ale Juliana už je venku a vítá se psy. Chtě nechtě vyleze z auta. Jde k Jitce, která ho obejme. „Juli, jestli chceš, můžeš se vykoupat. Kluci se tam rachtají.“
„Jej děkuji. Ráda.“
„Taky máš tam palačinkový dort a šťávu!“ zavolá za pádící Julianou.
„Obávám se, že vyhrál ten dort. Doufám, že mi dáš recept.“
„Je lehký. Naděláš palačinky, které pospojuješ tvarohem a můžeš dodat marmeládu. Nic v tom není.“
„Zní to jednoduše. Palačinky jsem se už naučil. Je tady Honza?“
Jitka přikývne. „Přijel těsně před tebou. Je mi líto. Proč jste se vlastně poštěkali?“
„Uch jen kvůli maličkosti. To se spraví.“
Jitka si pomyslí své. Vede ho do kuchyně. Momentálně tam nic nevaří, takže může je tam nechat samotné. Jen doufá, že si nepodřežou krky. Nenápadně ustoupí. Petr ztuhne, když zaslechne klíč. Potom nějaké nezřetelné hlasy.
„Tvoje sestra se zřejmě rozhodla zahájit kariéru dohazovačky.“
Honza s chlebem v ruce, protože nedostal najíst, se na něj dívá. „Jo. Ségra, otevři nebo je vylomím.“
„Jsou bytelné,“ ozve se z venku. „Ale můžete skákat. Ovšem mám tu kameru a natočím to. Mám účet na youtube!“
„Doprdele!“ zavyje Honza. „Ségra, to jsi přehnala! Hned je otevři! Lukáši pusť nás! Ostříhám tě zdarma.“
Petr se mimoděk uchechtne. Nemůže tomu uvěřit. Tohle je šílené. „Ještě dobře, že jsem zjistil, že vaše rodina je šílená dřív, než jsem do ní vkročil.“
„Hele, ji z toho vynech. Mohl jsi mě trochu věřit.“
„Ano? Promiň sexuální maniaku, ale vidíš jako důvod proč bych to měl udělat?“
„Kdybys mi neodmítal svoji postel, tak k tomu nedošlo!“
„Jó tak? Tak jen kvůli tomu, co? Já si říkal, kde je zakopaný pes. Víš, co ti řeknu? Mám jednu známou, co dělá v jednom léčebném ústavu. Určitě ti od toho problému pomůže.“
„Léčit? To ty spíš by ses měl léčit, ty ledovče. Tebe by nerozpustila ani sopka.“
Petra to zabolí. Není ledovec. Tiše řekne. „Nechci něco chytit, co bys někde od někoho sebral. Na rozdíl od tebe já mám závazky, které plním. Tím je mezi námi konec.“ Vykloní se z okna. „Paní Jitko, můžete otevřít dveře?“
Jitka zvedne hlavu. Má je tam nechat ještě déle nebo ne?
Malý poklad - 30. Tati, ten pán je zvláštní.
