Malý poklad
30.
Tati, ten pan je zvláštní.
Lukáš, který sedí nedaleko Jitky, čte si noviny a ohromně se baví, ale to když byl s Honzou, vždy to bylo takhle. Je zvědavý, zda Jitčina taktika se podaří nebo ne. Zvedne hlavu, aby viděl toho křiklouna. Tedy jak vypadá. Pomaličku odloží noviny, skoro se nadzvedne. Prohlíží si profil vystrčené hlavy. Přimhouří oči.
Mám ho! zařve v duchu. Nemůže tomu uvěřit. Po tak dlouhém pátrání ho konečně našel. Přesně to vidí. Odloží noviny, udělá si z rukou rámeček. Jedním okem ho sleduje. Hm, dokonalý. Musí zjistit víc, ale hlavně je teď musí usmířit. Uvidí, co udělá Jitka. Zřejmě se právě s Honzou rozešel. Osobně se nediví, i když Honzovi rozumí, ale zřejmě Petr ne. Chudák malej, polituje ho. Sice dostal skvělého kluka, ale taky ne zrovna snadného.
Jitka váhá. Podle Petrova tónu je fakt naštvaný, ale na druhou stranu nechce, aby Honza toho později litoval, což určitě udělá. Narovná ramena. Může je ztratit oba, ale kašle na to. Jen doufá, že ji to nebudou potom vyčítat do konce života. Sice dohazovačství neholduje, ale tohle je výjimka.
„Až si to vysvětlíte!“ houkne vesele, ale v duchu si dělá starosti.
Petr ji zkoumavě přejede. Je odhodlaná. Rozhodně se nechce chovat jako barbar a vyvrátit dveře. Stáhne se. Lukáš zamává na Jitku. Ta si ho koutkem oka všimne. Jde k němu.
„Co chceš?“
„Hele, to byl Petr?“
Jitka ho nechápavě sleduje, potom ji to dojde, že ho nikdy neviděl. „Jo je. Proč?“
Lukáš se zářivě usměje. „A říkáš, že má třicet centimetrů?“
„Jo asi tak nějak. Co máš za lubem?“ nevěří mu, co by se za nehet vešlo. Je až moc dokonalej a takoví jsou falešní jako pětník.
„To má jistě skvělou postavu.“
„To má. Pravidelně hodí běhat a posiluje, tedy doma. Na jeho věk se fakt udržuje.“ Přisedne si k němu. „Co chceš dělat?“
Lukáš vezme noviny, ovívá se jimi. „Zatím nevím, ale říkal ti Honza, proč jsem tady?“
Jitka si odfrkne. „Honza řekne toho hodně, ovšem většinou to podstatné neřekne. Nevím. Přijel ses podívat na rodné město?“
„To zrovna ne. Hned ti to vysvětlím.“ Jitka přikývne. Raději by seděla pod oknem a kontrolovala průběh rozhovoru. „Víš, co běž tam, potom ti to řeknu.“
Jitka se zvedne, stoupne si pod okno. Uvnitř je ticho. Po pěti minutách ji tečou nervy. Nadechne se a zařve z plných plic: „Jestli do minuty nezačnete mluvit, tak vás otrávím!“ Ticho. Sevře rty. Bude mrcha. „Řeknu to Julianě.“ Chvilku si myslí, že budou zas ticho.
„Tak kdo to byl?“ ozve se tichý Petrův hlas.
Jitka se zaraduje. „Jo!“ zařve bezhlesně. Na její tváři se rozprostře úsměv. Prostě děcka – ty zaberou vždy.
Honza se dívá na Petra. „Ty se fakt chceš bavit jen kvůli tomu, že by to řekla Julianě.“
Petr v duchu zavrtí hlavou. On je fakt blbej. „Ty jsi fakt pitomý. Mou povinnosti je jí chránit. Myslí si, že mě máš rád. Víš, co to je odpovídat dítěti na otázku: A vrátí se Honza? Co bys ty řekl? Je pro mě důležitější než ty,“ řekne nemilosrdně.
Jitka venku posmutní, ale chápe ho. Nikdy by netušila, že i chlap může mít tyhle pocity. Kdyby si měla vybrat Slávka nebo děti, váhala, ale děti by vyhrály. Jenom, aby to pochopil Honza.
„Nejsem blbý.“
„Jsi. Díval ses do mobilu?“
Honza zčervená. „Jo. Omlouvám se, ale byl vypnutý. Zapomněl jsem ho zapnout.“ Posadí se za stůl.
Jitka se raduje. Konečně začali mluvit. Lukáš podle jejího výrazu poznává, že je spokojená, takže se dílo daří. Ovšem jemu to je jedno, protože Petr ho cele zaujal. Honza samozřejmě už souhlasil, ale s Petrem má tušení, že to nebude tak jednoduché, ale musí to zvládnout. Potřebuje ještě dva, aby to bylo kompletní.
„Tak kdo to je? Proč tě líbal? Proč jsi mu to dovolil? Držel tě do konce za ruku.“
Honza mlčí. Přejde k oknu. Vykloní se. „Vypadni.“
Jitka se uculí. „Tak jo, ale slibte mi, že se nepodřežete.“
„Škoda, že jsem si na to nevzpomněl dřív. Jsi hádě,“ zabručí.
Jitka s mobilem v ruce jde k Lukášovi. Posadí se vedle něj. „Tak mi to můžete vysvětlit. Neskutečné co to dá práce přinutit Honzu mluvit trochu vážně.“
„To znám.“
Honza zaleze dovnitř. „Promiň, ale doprčic proč bych ti měl něco vysvětlovat?“
„Snad proto, že chceš se mnou hodit a já bych rád věděl, s kým se můj kluk olizoval na veřejnosti. Tedy pokud se mnou chceš něco mít trvalejšího. Pokud ti jde jen o sex, máš to říct hned. Možná bychom se mohli vidět hodinku týdně.“
„Jsi odporný,“ zareaguje, ale v duchu vidí své předešlé vztahy. Nejednou to navrhnul to samé.
Petr mlčí. Je unavený. Neví vůbec, co má dělat. Má ho nechat plavat nebo má ho vzít nazpět. Má Honzu strašně rád. Taky ví, že by si v posteli vyhovovali, ale taky chce mít nějakou záruku. „Jestli chceš vedle mě mít i jiné chlapy, tak proč ne, ale popravdě já to nechci.“
„Neříkej, že jsi svatý,“ zabručí Honza. „To ti neuvěřím. Někdy to tak vyjde, že člověk prostě musí.“
„Takže je mezi námi konec.“
Honza přemýšlí. „Nic nebylo. Fakticky. Lukáš je model. Hodně fotí, taky předvádí na molech, točí reklamy a takové blbosti. Nechal mě, protože chtěl odjet do světa. Rozešli jsme se. Je miloučký a ehm on je takový, poznáš to sám.“
Petr mlčí. Co má na to říct? Věrnost nebo ne? Ví, že hodně kluků si s tím zrovna hlavu nelámou, ale on chce mít trvalý vztah. „Myslím, že jsme si to měli říct na rovinu už na začátku. Chci mít trvalejší vztah. Nechci, aby Juliana nacházela v mém domě jednoho strýčka za druhým. Taky chci, aby měl rád Julianu a mě taky.“ Trochu křivě se pousměje. „Nevím, co chceš ty.“
„Taky to, ale já se rád bavím. Rád mám i jiné muže.“
Petr přikývne. Jde k oknu. „Jitko, prosím tě můžeš…“ Lukáš. Teprve teď si uvědomí, že kousek stranou sedí ten model. Něco Jitce živě vypráví. Ta přikyvuje.
„Hned to bude!“ dostane hlasitou odpověď. Dívá se, jak oba se zvedají. Zmatený se vrátí ke stolu. Podívá se na Honzu. „Jde sem Lukáš s Jitkou. Pustí nás.“
„Konečně. Něco ji řeknu.“
Dveře se otevřou. Petr zvedne hlavu a pochopí. Z toho chlapa vyzařuje takový sexappeal, že by ho mohl rozdávat po tunách.
„Ahoj. Jmenuji se Lukáš. Ty musíš být Petr.“
Petr se zatvrdí. „Petr Komárek.“ Podá mu ruku.
Lukáš se pomalu usměje, bezostyšně si ho prohlédne. „Vypadáte fantasticky.“
Petr s očima navrch neví co říct. „Dí… Díky,“ vykoktá.
Honza zatím nadává Jitce, která ho dokonale ignoruje. „Mládeži, mám tu něco dobrého.“
„Ne, děkuji,“ odmítne Petr. „Řídím. Budeme muset jet.“
„Ale no tak. Zůstaneš na večeři.“
„Chtěl jsem s Julianou jet nakupovat. Potřebuje spoustu věci na tábor, taky ten kostým.“
„Tati!“ Dovnitř vletí světlovlasá osůbka s kluky v patách. „Mám hlad. Jeje, dobrý den.“ Vážně se podívá na Lukáše. „Kdo jste?“ optá se.
„Lukáš.“ Podá jí ruku.
Juliana ji stiskne a prohlédne ho. „Jste hezký, ale tatínek je hezčí.“
„Tady máte obložené chlebíčky.“
Petr nechápe, jak to dělá, že v každou chvílí vyčaruje to správné jídlo. Sleduje, jak vrazí klukům do ruky ještě brambůrky, džbán se šťávou. Za chvilku tornáda zmizí.
„To počká. Můžete nakoupit zítra, ne? Večer se můžeme podívat na ty kostýmy. Některé jsou opravdu úžasné. Mám tady i kostýmy z Barčiných divadelních představení. Určitě ji nějaký padne. Usmířili jste se?“
Honza s Petrem přikývnou, ale Lukášovi se na tom něco nezdá. „Budete spolu chodit nebo ne? Protože jinak bych tě, Petře, rád pozval na večeři.“
„Lukáši!“ zařve Honza. „Od něj dej packy pryč. Není pro tebe!“
„Já se jen ptal, zda spolu nadál chodíte.“
„Ne.“
„Ano.“
Jitka je zmateně pozoruje. „Tak ano nebo ne?“
„Ne,“ řekne pevně Petr.
„Ano,“ řekne zarytě Honza. „Dáš od něj tlapy pryč, je to jasné?“
„Proč?“ položí otázku Lukáš. Je zvědavý co řekne. Přitom si stále prohlíží Petra, který má pocit, že právě skončil jako laboratorní vzorek u jeho dávného kamaráda ze školy Jindřicha, který nadšeně pitval cokoliv. Je dokonalý, chválí si v duchu jeho zjev Lukáš. Estel bude nadšená. Kdo by řekl, že školy budou mít tak hezké učitele.
„Protože je můj, sakra.“
Lukáš se v duchu usměje. Tohle fakt bylo jednoznačné. „Dáváš to najevo divným způsobem. Víte…Jitko, zadrž tu Honzu.“ Chytí Petra za ruku a táhne ven. Honza se za ním dívá, jako by mu právě vbodl tupý nůž do zad.
„Podvraťák.“
„S kým jsi chodil, nejlépe sám víš. Proč jsi mu hned neřekl o Lukášovi?“
Honza se posadí. Petrovi by to nikdy nepřiznal. „Právě kvůli tomu. Tušil jsem, že když to řeknu, tak vůbec ničemu neporozumí. Jsme fakt jenom kamarádi, ale všichni hned vidí postel. Tak to není.“
„No jo, ale to snad mu můžeš vysvětlit.“
Honza se na ni podívá skepticky. „Pochybuji. Jen se podívej, jak to dopadlo. Nechce mě a teď mu Lukáš určitě nakdáká, kde jaké blbosti. Copak za to mohu, že mám rád muže?“
Jitka by vyprskla smíchy, kdyby ji ho nebylo líto. „No jo, ale kdyby byl jeden, ale ono jich je hodně, bratříčku.“
„Zas jich tolik není. Jsem zvědavý, co mu řekne. Určitě se zatvrdí ještě víc, ale já s ním chci být. Mám ho rád i Julianu. Sic nejsem rád, že jsem na druhém místě, ale představa mít za soupeře dítě, je dost směšná, že?“
„No, někteří chlapi se s tím nesmíří. Představují si, že oni budou number one. Rozhodně tím, že takhle zuřil, tak dává najevo, že mu nejsi lhostejný, že tě má rád.“
„Myslíš?“
„No jo. Kdyby ne, tak by tady nebyl, nebavil ses s ním a podle toho co jsem slyšela, tak Juliana si tě taky oblíbila.“
Na Honzových rtech se objeví váhavý úsměv. „Ptala se Petra, jestli mi má říkat maminko.“
Jitka nadzvedne obočí. „Tedy… a výsledek?“
„Jsem strýček Honza. Hezké ne?“
„Moc pěkné, ale opravdu. Rozhodně bych se pokusila to dát dohromady. Má tě fakt rád. Začnu dělat večeři. Co jen ukuchtit?“
Honza pozná, že je konec rozhovoru. Opravdu ho má Petr rád nebo ne? Vyjde ven z kuchyně. Dívá se, jak Lukáš je u bazénu s rukou na stehně… Zmetek jeden. Zabiju ho. Co si dovoluje na něj sahat? Odstrčil jeho ruku. Výborně. Petr se nepoddá. Posadí se na houpací křeslo.
„Lukáš Stropnický. Jinak pro přátelé Luki.“
„Co mi chcete?“
Lukáš se v duchu baví. Je jak ježek. „Chci vám něco nabídnout, ale taky vysvětlit Honzu. Víte, když jsem ho poznal, tak to bylo v kadeřnictví.“
„Kde jinde?“ zabručí. Posadí se u bazénu. Vedle něj se usadí Lukáš. Ten chlap je strašný, pomyslí si.
„Máte hezkou dcerku. Juliana je hezké jméno. Honza má děti nesmírně rád.“
„A co já s tím?“
Lukáš se na něj zkoumavě podívá. Nebude to s ním lehké, ale chce ho mít. „Jen to, že já je nemusím. Vadí mi.“
„Tím chcete říct, že mám být rád, že je Honza takový poklad.“
Lukáš se usměje. Pálí mu to rychle, ale podle Jitky má dvojnásobný IQ průměrného člověka. Samozřejmě, že děti má rád, protože jinak by nedělal, to co chce udělat.
„Bohužel ten poklad má rád i jiné věci, s kterými já se nedokážu smířit. Jako například vás. Tu ruku dejte pryč.“ Rázně ji sundá ze stehna. „Proč jste mě sem odvedl?“
„Kvůli Honzovi. Mám ho rád. Rozešli jsme se jako přátelé. Má šikovné ruce, má rád děti, v sexu si s ním můžete dělat, co chcete.“
„Toho pana agitátora můžete si nechat doma. Už mi ohledně sexu vše vysvětlil.“
„Určitě všechno?“
Petr zpozorní. „Tím chcete říct co?“
Lukáš uvažuje. Možná mu to řekl, ale upřímně – pochybuje. „Když jsem ho poznal, chodil s dvěma kluky. Chvilku nic neříkejte. Byl do trojky. Příliš jsem tomu vztahu nerozuměl. Ze začátku šlo nám všem o sex, ale Honzovi se prostě nedá odolat. Byl nesmírně otevřený, rád experimentoval, ale taky uměl říct dost. Zvláštní kombinace. Začal jsem s ním chodit jen tak. Jak říkám mám rád sex, Honza taky.“
„Doprdele, to se vše točí kolem sexu?“
„Víte, on to ani jinak neumí. Pro něj je velmi důležitý. Má rád hezké partnery, ale kdo ne? Když je k tomu zajímavý, tak je to plus, když je chytrý, je to další plus. Ovšem pořád vede sex. Překvapilo mě, že je ochoten počkat, až s ním budete spát. Když to přišlo, vlítl na to, aniž by na něco hleděl. Zřejmě buď se fakt zamiloval, nebo přistoupil na vaše požadavky… K čertu fakt nevím. To je jedno. Dokáže s chlapem vydržet a být věrný, to si nemyslete.“
„Počkat!“ Zarazí ho. „Nechci nic říkat, ale vše co mi tu říkáte, ukazuje na pravý opak. Vám byl věrný?“ Vůbec tomu chlápkovi nerozumí. Taky Honzovi čím dál méně. Kým vlastně je? Andělem nebo ďáblem?
„Jo byl, ale hádám, že jakmile jsme se rozešli, našel si rychle někoho jiného.“ Začne se smát. „Nevím, jak to mám říct, aby to nevyznělo blbě.“
„Klidně to řekněte.“
„Víte, dokud ho dokážete uspokojit, bude váš. Ovšem…“
„Chápu, jakmile to nedokážu, opustí mě.“
„Sorry. Viděl jsem to dvakrát.“
„A ti dva kluci?“ optá se, i když by nejraději nic nechtěl slyšet.
„Nevím to určitě, ale něco mi říkal, že začali mít divné nároky. Víc to nerozváděl.“
„Jsem starší než on. Jak dlouho mohu vydržet? Tohle nepotřebuji. Nechci mít založený vztah na sexu. Chci toho víc. Daleko víc.“ Lásku? Staromódní možná, ale už dávno vysrkl z toho, aby hledal jen někoho na šup tam šup ven.
Lukáš přikývne. „Je mi to líto. Honza je poměrně složitá osoba. Dělá si, co chce. Na druhou stranu je věrný. Myslím tím to vážně. Když ho něco o něco požádá, tím myslím přítel, kamarádka, tak to udělá. Neptá se proč nač. Nemá jen špatné vlastnosti.“
„Co nemám?“ ozve se za nimi Honza, který už nemohl vydržet jen sedět a dívat se. Celou dobu přemýšlel, co mu tam nakukává.
„Že nemáš jen špatné vlastnosti, Honzo.“
Petr mlčí. Je mu divně, že se baví o sexu, o Honzovi s jeho bývalým přítelem. Takové věci podle něj by se neměly probírat. Dělá se to normálně nebo ne? Lukáš povstane, políbí Honzu na tvář. „Víte, pokud chcete s ním být, zvykněte si na to. Má to rád, že? Jdu za Jitkou.“ Zvedne se a odchází. Petr s Honzou se za ním dívají. Rozhodně nechodí jako smrtelník, pomyslí si Petr.
„Co ti ten starý kozel vykládal?“
Petr na něj hledí. „Tobě to nevadilo, že tě políbil?“
Honza se pobaveně usměje. „Proč by mělo vadit? Bylo to příjemné.“ Natáhne ruku, vezme Petrovu a políbí do dlaně. „Mám rád doteky, mám rád polibky. Znamenají, že tě ten druhý má rád. To miluji. Rozhodně je to lepší než podání ruky nebo facka.“
„Takže bys ode mě to taky vyžadoval?“
„Ty to nemáš rád?“ podiví se.
Petr přikývne. „Mám, ale na veřejnosti…“
„Kašlu na ni. Když vidím někoho, koho mám rád, objemu ho nebo políbím. Když tě uvidím po dvou dnech, nepodám ti ruku, zatraceně. Počkej jako… Ehm.“ Honzovi dojdou slova. Oba rozpačitě mlčí.
Petr se nadechne, nakloní a dá mu pusu.
„Pusa!“ zaslechnou Julianu v plavkách. „Ještě!“
„Doprčic.“
Honza se k němu nakloní a jemně ho políbí. „Promiň.“
Petr se rozpačitě dívá na trávník. „Já se omlouvám, jenom prostě si na to musím zvyknout. Nikdy jsme si to neuvědomil. Hned jsem tu zpátky.“
„Tati, tati, kam jdeš? Půjdu taky!“
Honza vstane, chytí mokrou Julianu do náruče. „Jindy, sluníčko.“
„Honzo, co je s tatínkem? Je v pořádku? Nestalo se mu něco?“
„Je. Jenom si musí něco rozmyslet.“ A já taky, pomyslí si nevesele.
„Líbali jste se.“
„Ano. Nelíbí se ti to?“
Na tváři mu přistane mokrá pusa. „Líbí. Jdu se koupat,“ vyklouzne mu z náruče a skočí do vody. Honzu pokropí sprška.
Honza zavrtí hlavou, otře si mokrou tvář. Měl by je vyhodit z toho bazénu nebo budou nemocné. Zatleská. „Kluci, Juli, z vody ven!“
„Ale strýčku, nám se nechce!“ ozvou se.
Honza si povzdechne. Kéž by jednou poslechly bez odmlouvání.„Alou ven nebo nastydnete a bude konec cachtání. Přijde bubák a sní vás.“
„Bubáci nejsou!“ namítne Dominik.
„Ale jsou! Jmenuje se angína,“ straší je. Kluci si povzdechnou.
„Tak jo. Juli, nechceš si zahrát karty?“
„Jasně!“ zapiští. Vyletí ven. Honza se posadí nazpět do křesla. Co teď budou dělat? Má být s Petrem nebo ne? Nikdy si neuvědomil, že by mu vadily tyhle projevy od jeho kamarádů, které on považuje za úplně samozřejmé. I když jak si uvědomuje, je to jeho chyba, protože on to chce. Kdysi ho Jitka přesvědčila, že ji to nevadí, když políbí svého kluka jen tak. Slávkovi to tak nevadilo, v práci taky ne. Zvykl si to. Že nechce mít na veřejnosti sex, to chápe. Prostě to nesnáší. A ani nějaké vřelé oblizování, i když jemu by to nevadilo, ale chce držet ho za ruku, políbit nebo se k němu přitisknout. Má to rád, ale Petr asi ne.
Ucítí ruku na rameni. „Jitko.“
„Lukáš mi to řekl.“ Posadí se vedle něj. „Možná jsem ti to před léty neměla říkat, že to je normální,“ řekne nesměle. „Jenom jsem nechtěla, abys cítil, že je to špatné. Podle mě není. I Slávkovi dám pusu, když ho vidím nebo jen tak. Nemá to příliš rád, ale rozumí tomu, že to prostě potřebuji, že to jsem já.“
„Ne. Já jsem rád. Byl bych jako ostatní. Schovával se ve stínu. Nestydím se za to, čím jsem. Jenom jsem si neuvědomil, že někteří nejsou… Co mám dělat? Miluji ho.“
Jitka ho vezme za ruku. Drží, nic neříká, protože není co říct.
Petr zatím vyjde z domu na ulici. Prochází se sem a tam. Jde směrem k rušnější ulici. Dívá se na kavárnu se zahrádkou. Mladí lidé tam sedí se zmrzlinou, ale nejen oni. Pár, který se právě nad zmrzlinou políbil. Nejní na to. Neumí dávat city najevo. Neumím. Bude lepší, když se rozejdou. To jak se drží, ale kolik jich je. Otočí se. Páreček v objetí. Tamhle se další drží za ruce. Představí si sám sebe, ale připadá si směšně. Všichni jsou tak mladí. Jemu táhne na čtyřicítku. Ani s Leontýnou se nijak nepředváděli, ale tam byl ten důvod. Přetře si tvář. Co má dělat?
Vzpomene si, jak ho držel v autě za ruku, jak měl položenou ruku na stehně. Teprve teď si uvědomuje, že pro něj to bylo úplně něco normálního. Pro něj naopak. Pro něj něco výjimečného, zvláštního. Potom to mazlení u vody. Cítil se žádoucí, obdivovaný. Nikdy by neřekl, že se mu to bude líbit.
Musí jít nazpět. Ale co udělat? Dál hodit s Honzou a doufat, že rozdíly se změní? Celý život je o kompromisech, povídala Leontýna. Vidí to každý den v práci. Něco ubereš tam, něco tam přidáš, nakonec jen můžeš doufat, že vše vyjde tak jak si to přeješ, ale nikdy nic není zadarmo. Nic není snadného. Usmívala se u toho, ale oči měla vážné skoro smutné.
Má to zkusit nebo ho nechat plavat? Honzu má strašně rád, Juliana si ho oblíbila, ale i ona jednou odejde. Jak dlouho vydrží Honzu uspokojovat? Uvědomí si, že má strach z toho, že to nezvládne. Honza dává najevo, že to je Ok, ale ve skutečnosti není si tím jistý. Už tak dlouho nikoho neměl. Co má dělat?
Dojde k vrátkům. Všimne si Jitky s Tedddym u nohou. Tedy doufá, že je to on.
Jitka začne dřív než on. „Viděla jsem vás oknem z kuchyně. Dejte mu šanci. Je to moje chyba. Když zjistil, že se mu líbí kluci, začal se stahovat do sebe. Přesvědčila jsem ho, že je normální, že se drží s klukem za ruku. Bohužel jsem byla natolik dobrá, že on sám je schopen přesvědčit i ty ostatní, chápete. Ale má tě strašně rád.“
„Nedokážu si představit sám sebe, jak s ním jdu a držím se za ruku. Tohle dělají mladí.“
Jitka posmutní. „Je mi to líto. Rozejdeš se s ním?“
Petr se zahledí na dům. Není slyšet křik dětí. „Nevím. Bojím se, že nedokážu… různé věci.“ Usměje se, ale má pocit, že svaly se nedokážou uvolnit jako vždy. „Znáte to pořekadlo. Starého psa novým kouskům nenaučíš.“
„Hloupost, nejste starý. Právě naopak. Už vám říkal Lukáš…,“ zarazí se, jako by měla něco vyzradit. „Víte, proč tu je?“
„Ne. Raději to snad ani nechci vědět.“
„Budu muset jít. Mám jídlo na sporáku. Prosím, dejte mu šanci.“
Petr pokrčí rameny. Jde k bazénu. Srdce mu poskočí, když uvidí Honzu. Honza v tu chvíli otočí hlavu. Dívají se na sebe. Petr jde k němu, políbí ho na rty.
„Já se nedokážu změnit,“ namítne tiše Honza. „Nemám rád schovávání. Mám rád doteky, budu se líbat, s kým chci.“
„Já taky ne?“ křivě se pousměje Petr, i když lže. Nikdy by nedokázal nikoho cizího nebo bývalého přítele políbit na ulici. „Leontýna mi kdysi řekla, že vyhotovení smlouvy je jeden velký kompromis. Někde ubrat někde přidat. Chci to zkusit, ale líbat se budeš jen se mnou.“
„Ehm, no asi ne.“
„Pusu jim můžeš dát, ale takhle…“ nakloní se k němu a doslova se do něj ponoří. Přitáhne si ho k sobě blíž. Líbají se, až jim dochází vzduch. „Budeš jen líbat mě, slyšíš a stejně budu žárlit.“ Vůbec nechápe, kde se to v něm vzalo. Nikdy nežárlil, nikdy by to neřekl.
Honza se pousměje. „Mám rád, když žárlíš, protože mi ho tam dáš rychleji a tvrději.“
„Jsi blázen.“ Ale všechno se v něm sevře. Co, když ho nedokáže uspokojit?
„Já vím. Kluky s Julianou jsem vyhodil ven. Hrajou karty nebo nějakou ze stovek her, kterou tam mají. Mohli bychom…“
„Ne, ještě ne. Nevadí ti to.“ Sevře mu ruku.
„Počkám, protože si myslím, že to bude stát za to. Nejsem jenom sex machina,“ najednou z něj vypadne. „Mám ho rád, ale nemusím mít to dvakrát za hodinu.“
„To bych padnul. Nejspíš bych nic jiného nedělal. Omlouvám se, za to.“
Honza nejdřív nechápe zač. „Ne, jsem rád, protože vím, že ti na mně záleží. Měl jsem ti o Lukášovi říct. Na ten mobil jsem se úplně vykašlal. S ním jsem to nejdéle vydržel. Možná bych s ním byl ještě teď, ale chtěl to zkusit v zahraničí. Povedlo se mu to. Tedy částečně. To víš, modelové nejsou tak dobře placení, ani tak žádní jako modelky. Taky mu cizina nesedla, i když jezdí dost často ven. Má spoustu aktivit. Ale řekl, že poslední dobou se cítí unavený, že by taky chtěl někoho mít, ale prý ne z branže. Je mi ho líto.“
„Proč?“
„Je opravdu milý, ale mám pocit, že vždy když s někým chodil, tak ti dotyční viděli jen jeho pěknou fasádu.“
„Ty taky?“
„Jo. Vlastně jsem ho nejlépe poznal, až když mi řekl, že chce odejít, vyváděl jsem jak malý. Zůstali jsme přáteli. Občas se vídáme, ale nic mezi námi není.“
„Dobře.“
„Jídlo, bando ušatá!“
„Tvoje sestra je…“
„Jo, ale mám ji rád. Je moje sluníčko. Ona mi řekla, že se nemám stydět za to, že se mi líbí kluci. Hučela to do mě týdny. Dokonce jednou napadla jednu holku, protože mi řekla buzno.“ Uchechtne se. „Zvedlo mi to sebevědomí a uvědomil jsem si, že nechci, aby se za mě rvala sestra. Od té doby nemusela.“
Petr si pomyslí své. „Taky bych chtěl mít sourozence.“
„Není o co stát. Podívej se na sestry Lukáše. Nehlásí se k němu. Rodiče jo, ale sestry s ním jednají jako s odpadem. Nevím, zda mu závidí nebo co. Ale je to stejné jako s tvými rodiči. Je mi to líto, protože rád bych je poznal lépe.“
„Bojím se, že tě nikdy nepřijmou. Netuším, jak to vyřešit. Nechci tam přestat jezdit. Taky kvůli Julianě. Chtěl jsem jet letos někam k moři, ale přemýšlím, že bychom mohli všichni tři vyjet příští rok, co ty na to?“ Trochu zrudne. Honza ho vezme za ruku.
„Strašně rád.“ Dojdou do kuchyně.
„Bože, vám to ale trvá. I hlemýžď by tu byl rychleji, děcka už jedí.“ Podívá se na ně. V srdci se jí rozlije štěstí. „Tak jste se dohodli.“
„To ne, ale zkusíme to.“
„Tak nějak,“ přitaká Honza. Posadí se, vedle něj Honza. Je mu tu zvláštně. Rodina, které nevadí, jaký je, co dělá.
„Tati, co jste si dohodli?“ ozve se Juliana se lžící v puse. Na talíři má napůl snědené brambory. Spokojeně se dívá na tatínka a Honzu. Opět je normální, dokonce se usmívá, pomyslí si spokojeně. Jako u rodičů, když přijel Honza.
„Dohodli jsme se, že příští rok bychom jeli na dovolenou do zahraničí,“ odpoví hbitě Petr. „Chtěla bys jet?“
„A to k dědovi a babičce nepojedeme?“ Do pusy si narve další lžíci brambor.
„Pojdeme taky na obě místa. Chtěla bys?“
„K moři. Jasně. Do Chorvatska?“
„Mallorca,“ ozve se Jitka. „Je tam krásně. Nebo kanáry.“
„Jedině Egypt,“ přisadí si Lukáš. „Jsou tam pyramidy, hotely jsou bezvadné. Nic jiného.“
„Jsou tam nepokoje. Do takové země nepojedou. Dej s tím pokoj. Španělsko,“ přidá se Slávek se svou.
Honza s Petrem se na sebe podívají. „Dovolenou si vybereme sami, děkujeme za tipy.“
„Jasně.“
Juliana je sleduje. Jí, až se jí dělají boule za ušima. „Já chci na tábor.“
Petr se usměje. „Neboj se, pojedeš i na tábor.“ Doufá, že se vrátí nadšena, protože to budou jediné asi dny, kdy bude moci dělat Honzovi sex machinu. Opět ho přepadne pocit, že to nezvládne. Co když zkolabuje? Nebo se mu nezvedne? Polkne při té myšlence. Takový trapas by asi nezvládl.
Po jídle jdou všichni tři na půdu, kde jsou schované kostýmy.
„Této Jitko, ty toho tady máš!“ zavřeští spokojená Juliana. Ihned bere široký krajkový klobouk, který si dá na hlavu. Sundá, jakmile zjistí, že se do něj vejde celá hlava. Dominik si zas vzal šaty, do kterých by se navlékl třikrát celý. Otáčí se v nich a řehní se na celé kolo.
Petr kýchne od prachu, který tu je.
„Mám to!“ vykřikne Jitka. Otevře velkou krabici. „A panečku, myši se do toho nepustili. Tak Juliano, co chceš za kostým?“
„Čarodějnici. Zlou. Ošklivou.“
„A princeznu nechceš?“
Juliana nakrčí nosík. „Všechny tam budou za princezny. Já chci být zlá čarodějnice.“ Jitka bere jednu vrstvu za druhou, když narazí na černý klobouk, šaty. Vezme dokonce zahnutou dřevěnou hůl se skleněnou koulí. „Tak dámo, zkus si to.“ Juliana hned to na sebe navléká je spokojená, ale Jitka si ji prohlíží ze všech stran. „Perfektní, i když tady něco málo upravíme. Líbí se ti?“
„Nádhera!“ Juliana se roztočí, až ji kolem nožek zavanou cípy černé sukně. Obdivuje černou výšivky, flitry. „Vypadám jako zlá čarodějnice?“ Dívá se na všechny.
„Určitě.“
„Lekl jsem tě. Máš nějaké barvy na obličej?“
„Mám. Dostala jsem pod stromek, ale moc je neužívám. Tatínek to nemá rád.“
Petr zrudne, uhne se očima. „Má ještě dost času,“ zamumlá.
„Určitě. Ukážu ti, co máš s nimi dělat. Zkus klobouk.“ Juliana si opatrně vezme vysoký špičatý klobouk s černou hvězdou vepředu. „Zrcadlo!“ vystřelí z půdy jako raketa.
„Děkuji moc.“
„Stejně by se to tu válelo. Klidně přijď kdykoliv chceš a propo v zimě vás zvu na maškarní. Kostýmů je tu dost.“ Chlapi se rozhlédnou.
„Maškarní? Nevím…“
„Půjdeme, protože Jitčin večírek by nepropásl ani prezident.“
„Kdybych ho pozvala, což neudělám,“ řekne hbitě Jitka.
Petr se podívá na Honzu. „Tak jo.“
Juliana přiběhne, vlepí Jitce pusu. Potom si je sundá. Pečlivě je složí na hromádku. „Tati, budeš na to dávat pozor, aby se s tím nic nestalo, ano?“
„To víš, že ano.“
„Této Jitko, moc děkuji.“
„Budeme muset jít, ale určitě sem ještě přijdeš,“ řekne klidně Petr, protože v Julianiných očích je chtivý pohled maniaka do oblečení.
„Určitě?“
„Určitě. Slibuji ti to. Jitko?“
„Jistě. Když bude šeredně, můžete si tady hrát, jak bude libo.“
„Jupí!“ Juliana začne poskakovat. Už si v duchu plánuje, jak sem bude jezdit co nejčastěji. Tatínek měl štěstí, že sestra Honzy je taková fajn a má tolik věci.
„Nakonec se ti tu nastěhuje,“ varuje ji Petr.
„Když už jsme u toho převlékání, byl bych rád, Petře, kdyby jsi Estel, to je fotografka, dělal modela do kalendáře na rok 2012. Byl bys Man Octubre,“ prohlásí Lukáš, který se objeví ve dveřích.
Všichni kromě Jitky vytřeští oči.
Malý poklad - 31.Tati, ty budeš v kalendáři?
