Malý poklad
31.
Tati, ty budeš v kalendáři?
Na půdě je ticho, že je slyšet i bzukot mouchy. Dokonce i kluci, Dominik a Pavlík, jsou ticho a udiveně hledí na dospělé. Juli tahá tatínka za ruku, že ji skoro nezlomí.
„Man Octubre?“ To určitě špatně slyšel. Není možné.
„Přesně tak. Hned jak jsem viděl tvůj profil v okně, jsem si řekl: To bude on. Tak půjdeš do toho? Je to na dobročinnou věc. Veškerý příspěvek půjde na děti, takže z toho moc nevytěžíš.“
„Tati, ty budeš v kalendáři?“ dožaduje se odpovědí Juliana, která je stále netrpělivější.
Petr stočí zrak na Juli. „Ne, broučku, nebudu.“
„Ale no tak, je to na správnou věc. Honza už souhlasil. Potřebujeme poslední dva muže. I Estel bude pracovat zadarmo. Kromě papíru, tisku všichni se honoráře vzdají.“
„Dostanu jeden výtisk?“ optá se dychtivě Jitka.
„Samozřejmě.“
„Tati, já chci, abys byl v kalendáři.“
„Broučku, ale já ne. Mám hodně práce, víš. Je to náročná práce. Myslím, že to necháme, aspoň pro teď,“ snaží se uklidnit rozbouřené vášně. Jak Julianiny, tak Lukášův nadšený výraz. O Honzově raději pomlčí, protože ten z ohromeného přešel do – netuší, jak to popsat. Zbožňující? Nadšený? Možná vše v jednom. Čert ví, ale rozhodně se mu to nelíbí.
Lukáš zklamaně pokrčí rameny, ale potom prohlásí. „Dobře, ale přemluvím tě. Jsem trpělivý.“
„To je fakt. Já jsem Man May,“ prohlásí s drzým úsměvem Honza. „Už jsem byl loni a předloni, kdy mě na to zlákal v jednom klubu. Prý jsem fotogenický. Nechal jsem se přesvědčit. Pak nám bude chybět jen Man December, že?“
„Aha, tak proto jsi byl tak zaneprázdněný.“
Honza se zardí. „To taky. Sháněli jsme kluky. Většina řekla ano, ale pár jich odřeklo. Představ si, že to nechtěli jejich partneři. Chápeš to? Já ne. Já bych byl nadšený, kdyby můj kluk byl na velkém plakátě a ostatní tiše záviděli, jak…“
„Děti!“ do toho vpadne suše Jitka. Kluci o to nějak ztratili zájem, ale Julianě uši vyrostly nejméně o dva metry, aby vše zachytila. Pochopí, že ji ignoruji.
„To všechno budou…“ odmlčí se.
„Kdepak. To jenom já, Honza a jasně že ty. Jestli chceš, můžeš Honzu požádat o kalendáře, které jsme tehdy nafotili. Neboj se, nejsou…“
„Lukáši, někdy jindy. Myslím, že bychom měli s Juli odjet.“ Dá důraz na jméno. Lukáš pochopí.
„Promiň, ale neuvědomil jsem si. Je to pro jeden dětský domov, a co zbude, pro ostatní.“
Petr cítí, že by raději víc toho neměl říkat, protože jinak vylítne. „Jitko, nebude vadit, když pojedeme?“ otočí se k Honzovi, co on na to.
„Doprovodím tě. Potom pojedu autobusem.“
„Jasně, jen jeďte. O kostým se postarám. Můžete přijet si pro něj tak za dva dny. Doufám, že budeš souhlasit. Lukáši, proč ne ženské?“
Lukáš se usměje. „Pak ti to řeknu.“ Všichni slezou z půdy, jen kluci tam zůstanou, protože objevili truhlu s pirátskou výbavou. Juliana se za nimi smutně dívá. Venku se rozloučí. Lukáš se posadí vedle Juliany, která ho pozoruje.
„Tatínek bude v kalendáři?“ optá se ho.
„Doufám, že ano. Zkusíš mi ho pomoci přesvědčit?“
„Lukáši, nech Juli na pokoji.“
„No fajn.“ Mlčí celou cestu k domu, kde Lukáš bydlí. Vystoupí, potom políbí Honzu. Mrkne na něj, obejde auto, nahne se do okénka a políbí Petra, který se nestihne stáhnout. „Pa miláčkové. Sladké sny.“ Zmizí ve vchodových dveřích.
„Co si to myslí?“ Nadávku polkne. Otře si tvář.
„Tati, ty máš Lukáše rád?“ Najednou slyší
Petr zapomene na startování, na domov. „Rád? Jak jsi na to přišla?“
„Protože tě políbil. Máš ho rád? A co Honza? Taky ho má rád?“
Petr horlivě přemýšlí. Honzův pobublávající smích mu k tomu nepřidává. „Víš, sluníčko, on se mnou jen loučil. Řekl pa, ne? A když se s někým loučíš, potom můžeš tomu druhému dát pusu.“
„Musím?“
Petr se usměje. Pochopila to rychle. „Samozřejmě, že ne. Ale například tetě Jitce, Honzovi, babičce, dědovi, tetě Olze, můžeš dát pusu, ale například, kdyby to byl někdo cizí, potom ne.“
„Lukáš není cizí?“
Petr by Lukáše poslal někam. Nejraději na hodně vzdálené hnusné místo. „Je to kamarád. Někdy můžeš dát pusu i kamarádovi.“
Juliana ho upřeně pozoruje. „Ale já nechci pusinkovat své kamarádky a kamarády.“
Petr sevře ještě víc volant. Až ho uvidí, jistě to bude brzy, potom mu něco řekne od plic. Omyl. Udělá z něj rovnou burákové máslo. „To je na tobě, broučku. Taky někteří to nemají rádi.“ Jak ji vysvětlit společenskou etiku? Jak vysvětlit, že ta pusa byla provokace?
Honza se k ní otočí. „Dáš pusu jenom tomu, koho máš ráda. Moc ráda, rozumíš?“
„Lukáš tě má hodně rád?“
„Ano, ale já mám víc rád Honzu.“ Opravdu, až ho uvidí, dostane co proto.
„Aha, ale proč ti tedy dal pusu, když ho nemáš tolik rád?“
Honza vyprskne smíchy. Petr by ho hodil do studně hned za Lukášem. „Protože chtěl naštvat Honzu.“
„Naštvat? Pusou? To jde?“
„Ano zlatíčko.“ Potom ho napadne spásná věc. „Víš, to jsou dospělácký věci.“
Honza se zalyká smíchy, Juli s Petrem ho ignorují. „Dospělácký věci. Tati, a pochopím to, až budu velká?“
„Určitě. Proto se tomu říká „dospělácký věci“. Jsou to věci, kterým rozumí jen dospělí.“
„Chci být dospělá. Nemám ráda, když nerozumím.“
Petr se usměje. „To víš, že budeš. Pojedeme domů. Nejsi unavená?“
„Jsem, ale tati, ten kostým je nádherný, že? Budu nejhezčí maska.“
„Budeš. Určitě.“ Když se otáčí k volantu, nenápadně, ale o to silněji Honzu praští. Ten zaskučí. Podívá se na něj, zvážní, ale koutky úst jsou roztažené do podivné grimasy. V klidu dojedou domu. Honza vystoupí. Petr vytáhne ospalou Julianu, která se ho chytí kolem krku.
„Pomoz mi,“ zašeptá, aby ji neprobudil. Určitě se těmi hrátkami u Jitky unavila.
Honza přikývne. Zavře auto, otevře dveře postupně vchodové, od výtahu a doma. I od Julianina pokojíku. Dívá se, jak ji svléká, nandává pyžamko s medvídkem na prsou. Ta se jenom přetočí na druhou stranu a usne. Petr ji ještě vytáhne sponky z vlasů a položí na stolek. Zhasne.
„Tohle budu taky dělat?“ optá se vážně v obýváku.
„Nebudeš muset. Chceš něco k pití?“
„Mohu tu chvilku zůstat?“ optá se, ale hned sebou mrskne na pohovku a poklepe prsty vedle sebe. „Jen vodu. Studenou. Jsem ráda, že se to vyjasnilo. Juliana mě těmi otázkami dostala. To je taková pořád?“ Upřeně si prohlíží vzdalujícího Petra. On je snad sexy v čemkoliv. Jestli se ho podaří Lukášovi přemluvit, potom to bude terno, ale jak zná Petra, pochybuje o tom.
„Moc ne,“ slyší z kuchyně. „Ale někdy je opravdu zarytá, zvlášť když se snaží zjistit pravdu. Moc tomu nechápu, co má pořád s tím líbáním, ale začíná být ve věku, kdy ji to zajímá, ale hlavně o tom přemýšlí. Tady máš.“ Podá mu skleničku. Uvelebí se vedle něj.
„Jak se ti líbí Lukáš?“
Petr si ho vybaví. Vysoký, štíhlý, sportovní postava. Je vidět, že dělá nějaký sport. Módní účes, dokonalý ohoz. Pohybuje se jako panter, fotogenická tvář. Přitom zdá se, že není vypatlaný. Taky má krásné zelené oči. Syté, ale může nosit čočky. „Nijak mi do srdce nezapadl.“
„Takže bys ho hodil do studně hned za mnou?“ pochopí.
Petr k němu přetočí hlavu. „Omyl. Ty bys letěl za ním jako druhý.“
Honza se rozesměje. Rukou pohladí Petra po tváři. Nakloní se a začne ho líbat. „Stýskalo se mi po tobě.“ Petr si ani nevšimne a je v jeho náručí. Honzova ruka ho hladí na boku.
„Co přestat?“ zabručí, ale dychtivě přijímá jeho pozornosti.
„Nechce se mi. Chci se s tebou milovat. Mohu ho vidět?“
Petr zasténá. „Ne. Jak tak uvažuji, jsi se mnou jen kvůli němu.“
„To není pravda. Možná trochu. Zamiloval jsem se do tvého klacku,“ zašeptá mu do ucha.
„Tak za tohle vyznání by tě nejspíš někdo přetáhl.“
Honzova ruka ho hladí v klíně. „A ty? Víš, jaký jsem?“
Petr pootevře oko. „Právě, že vím, ale víš, že vztah přes postel nebude fungovat.“ Vezme mu ruku ze svého klína, položí ho na pohovku. Vymaní se mu z náruče. „Raději mi vysvětli vše o tom projektu.“
„Proč? Je nedůležitý.“ Naschvál se mlsně olízne. „Mám zájem o něco jiného.“
Petr si uvědomí, že ho to začíná štvát, ale na druhé straně jeho dušička pod jeho slovy lebedí. Opravdu ví, jak zvednout chlapovi sebevědomí. Cítí se královsky. Usměje se, políbí Honzu na rty.
„Nic nebude?“ optá se smutným obličejem, ale v očích má všechny rarachy světa.
„Nebude.“ Jistý hlas zlého černokněžníka.
„Aspoň tahle maličko?“ přiloží k sobě prsty, že není vidět ani škvírka.
„Ani takhle malinko a přestaň si hrát na pacholíčka.“
„Jenom se dívat. Slevuju, tak se mizerně cítím.“
Petr si povzdechne. „Ani se dívat. Můžeš si pustit porno.“
„Nezájem. Nudí mě to.“
Petr se na něj zvědavě podívá. „Nudí. Proč? Já si…“
„Vážně? Máš je? Já nenaš…“ zmlkne. Ošije se. Podle Petrova výrazu, hned pochopí, že s tím vůbec neměl začínat. Jsi vůl, Honzo, pomyslí si.
Petr vstane. Ční nad Honzovou jako Etna, před výbuchem. „Děkuji, že jsi mi to připomněl. Málem bych na to zapomněl ve víru jiných záležitosti.“
„Myslím, víš, musím domů. Mám tam prádlo, které potřebuje pověsit. Raději půjdu. Mám tě strašně rád. Juli taky. Jsem rád, že…“
„Sednout.“
Honza poslechne. Sedí na pohovce se zády rovnými jako pravítko. Nemůže uvěřit, že poslechl. V tuhle chvíli měl být za dveřmi.
„Jsem velmi rád, že květiny nezahynuly, ale je tu jedna maličkost, kterou bys mě měl vysvětlit. Moje postel.“
„Ano? Co s ní je?“ Zatloukat, zatloukat, pomyslí si.
„Co s ní je? Taky bych rád věděl. Když jsem odjížděl, byla nově povlečena.“
„Omlouvám se, vylil jsem na ni šálek čaje.“
„V ložnici jsi pil čaj?“
„Ano. Bylo zima, deštivo, zmoknul jsem.“ Ježíš, nechtěl by být v jeho třídě, pomyslí si. To je výslech prvního stupně. Chudáci děcka, polituje je z celé duše. Nejspíš z nich vytáhl i ještě nespáchané hříchy.
„V ložnici. A proč tedy není politý i přehoz? Nebo jsi nejdřív ho sundal, potom jsi ji vylil na povlečení, tak že se musel měnit polštář, prostěradlo i povlak? Toho čaje muselo být hodně.“
„Bylo,“ přitaká smrtelně vážně. Zatloukat. Lhát, ale má tušení, že už vše dávno ví. Jaký asi bude trest? Ihned si představí, jak mu stahuje kalhoty, a holou rukou mu pořádně přiloží. Olízne si rty pod představou. Potom by ho mohl tam dát.
Petr zavře oči. Už zase myslí na sex. Už začíná ten jeho nepřítomný pohled se zrychleným dechem znát jako svůj vlastní. „Haló, mluvíme o masturbaci v mé posteli.“
„Sakra!“
„Konečně ses vzpamatoval. Copak sis představoval?“
Petr se zářivě usměje. „Trest, který bys mi mohl dát. Chceš ho říct?“
„Ne, děkuji. Ještě bys mě vyděsil.“
„Škoda,“zabručí s povzdechem. „Ale jednou mě musíš potrestat.“ Do prdele to bude něco nádherného, pomyslí si. Nevinně se dívá na Petra.
„No jo jednou,“ mu slíbí, jen aby mu dal pokoj
„Slibuješ?“ ujišťuje se dychtivě Honza.
„Jojo. Takže zatraceně, proč jsi to dělal?“
Honza zrudne. „Ehm, no víš, když jsem tam byl, tak no, víš, že máš tam pěknou kytku? No jo, tak jsem se nějak vzrušil, když jsem si tě představil v té posteli, nahého, rozkošně zvoucího k hrátkám. No tak jsem … promiň mi to.“
„Kolikrát?“ Má určitou představu.
„Nevím.“ Rozhodí rukama. „Mockrát? Bylo to neuvěřitelné.“
„Co jsi ještě prováděl? Viděl jsem, že jsi prohraboval moje věci.“
„No tak, nezlob se. Chtěl jsem vidět, co nosíš. Samé obleky, ale máš hezké noční pyžamo. Vonělo novotou a párkrát jsem si dovolil použít tvůj vibrátor.“
Petr se vedle něj posadí. „Honzo, uvažoval jsi už někdy o léčení?“
„Ne. Nač? Nejsem nemocný. Doma mám dva. Jeden je velký, druhý menší. To je tím, že mám pust. Potřebuji…“
„Já vím.“ Zarazí ho, aby nezačal líčit, co vše potřebuje. Jasně on by v tom vyprávění figuroval na sto procent. „Nevím, co dělat,“ přizná se. „U mě sex nikdy zvlášť nefiguroval na prvním místě.“
Honza mlčí. „Vadí ti to?“
„Ne, ale mám u tebe nové povlečení.“
„Počkat, co se s ním stalo? Dal jsem ho do prádla,“ podiví se upřímně.
„Neptej se. Byl jsem mírně naštvaný.“
„Huch. Mohu tě políbit?“ optá se drze. „A půjdu.“
Petrův zrak se stočí k lákavým rtům, které mluví o jednom. O sexu. Mohl by mluvit… „Ten kalendář.“
Honza málem přestane dýchat, když se dívá do hnědých očí. Jsou jako by zmámené, snivé. Pootevřené rty lákající k polibku. Bože, copak si neuvědomuje, že všemi póry vysílá signály zvoucí k hrátkám? „Zítra ti ho přivezu ukázat, ale Lukáš ti to řekne sám. Není takový jako já, ale moc milý opravdu. Loni se prodaly všechny kusy. To je obrovský úspěch. Estel je dobrá fotografka. Umí vystihnout objekt. Byl bych rád, kdybys do toho šel.“
Petr zavře oči. Juliana, Petr, Lukáš, Jitka… Kdo všechno ho do toho bude tlačit? „Uvidím.“
Honza se rozzáří, přivine se k němu. „Víš, chybí mi nejen sex, ale to že s tebou nemohu být. Nemyslím jenom na sex, to zas ne. Až to budeme mít za sebou, bude to lepší. Slibuji.“
„Pochybuji,“ zamumlá, ale obejme ho, drží v náručí. Je mu příjemně. Až bude Juli na táboře, pustí si takhle film, podívají se na něj, ale než odjede, bude muset udělat jednu důležitou věc. „Myslíš, že by Jitka mohla zítra Julianu pohlídat? Jen na dvě, tři hodinky.“
„Jasně. Klidně ji tam odlož.“
„Hele…“
„Někteří to dělají pravidelně. Žertuji. Jitka bude nadšená. Miluje děti, ale prý další nemůže mít. Že tam je něco špatného a netuší, zda se to srovná, či co. Rozuměl jsem tomu asi jako tvým definicím o dvou neznámých. I Slávek je má rád. Byl nadšený, že má kluky, i když Jitka by raději měla kluka, holku.“
„Netušil jsem. To je mi líto.“
Honza zesmutní. „Mám pocit, že se s tím nikdy moc nesmířila.“
„Taky jsme s Leontýnou chtěli ještě jedno, ale v té době onemocněla. Chemoterapie a léky to neumožňovaly.“
Honza se narovná. Natočí se, aby lépe na něj viděl. „Jaká byla?“
Petr zvažuje. „Dokonalá?“ zavrtí hlavou. „Měla pár chybiček, ale věděla, co chce. Já - necháme toho, ano.“
Chybí mu, pochopí Honza. Ale ona tu není, jsem tu já, ale i tak bojovat s ženskou o chlapa je tvrdé. Jednou to přejde, ale on ho dokáže uspokojit. Zvedne se. „Půjdu, nebo se ti nastěhuji do postele.“
„Odvezu tě.“ Vezme klíče.
„Co Juliana?“
Petr je rád, že se optal, tak asi nemyslí jen na ten pitomý sex. „Neboj, bude vědět, kde jsem. Bude to chvilka. Ulice jsou prázdné, tak u tebe budeme rychle.“ Honza je rád, že se nemusí vláčet autobusem, který nemá rád.
„Mohu si zavolat taxíka.“
„Nech to být. Chci tě odvézt nebo ode mě utíkáš?“
Honza se ušklíbne. „Ani nápad. Dobře víš, že je to naopak.“ Sjedou dolů. Za deset minut, protože nikde není červená, jsou u Honzova bytu. Honza se k němu nakloní a políbí ho něžně na rty. Prohloubí polibek. Zasténání z úst, aniž vědí z kterých.
„Miluji tě. Víš, stejně se těším, až Juli bude na táboře.“
„Maniaku.“ Nadechne se. „Taky tě miluji.“
Honzova tvář se rozzáří. Petr uhne očima. Jemný polibek na tvář. „Dobrou noc, slůňátko.“ Petr se za ním dívá, jak vejde do domů. Položí ruce na volant. Řekl to. Už není cesty zpět. Nejspíš se zbláznil. Když se uklidní, vyjede. Doma se tiše podívá na Julianu. Spí. Však po tom řádění v bazénu, musí být unavená. Lehne si do postele. Chvilku jen tak zírá do stropu, potom vklouzne rukou pod pokrývku. Hladí si ho, zatímco si představuje, co si to mohl Honza představovat jako trest. Po chvilce toho nechá, protože se udělá. Vytáhne ruku, utřes si ji do kapesníku. Zívne.
„Tati, mobil,“ někdo mu vesele křičí u ucha.
Petr zamžourá, potom stočí zrak na hodiny. Šest. Vezme telefon. „Nejsem doma, zavolejte později.“ Vypne ho, ruka klesne. Juliana se na něj dívá, potom hupsne do postele vedle něj. Zachumlá se pod peřinu.
„To byl Lukáš,“ informuje ho.
„Zabiju ho. Ještě je půlnoc.“ Juliana se uchichtne. „Půjdeme spát, co ty na to?“
Juliana se ještě víc k tatínkovi přitiskne. Za chvilku oddechuje, ale Petr už nemůže usnout. V šest hodin ho budit. Zbláznil se nebo co? To jako myslí, že ho tím okouzlí nebo přemluví? Ani náhodou. Nepotřebuje se fotit do nějakého pochybného kalendáře. V žádném případě. Kdyby to někdo zjistil, tak se může rozloučit s prací. Pomalu usíná, když ho probudí opětovné zvonění. Vztekle po něm sáhne.
„Co je?“ zašeptá zuřivě. Mrkne na Julianu. Spí, jako když byla malá.
„Dobrý den…“
„Je půlnoc.“
„Cože? Je osm hodin.“
Petr zasténá. „Mám dovolenou, spím nejméně do devíti. Co chcete?“ Rezignuje.
„Chtěl bych si s vámi sjednat schůzku.“
„Ježíš, a to mě otravujete v tak nekřesťanskou hodinu? Ne.“ Zavěsí. Má po spánku, ale může ještě nějakou půlhodinku ležet.
„Tati?“
„Copak?“
Juliana se na něj podívá. „Co je to dobročinnost?“
Petr ji pohladí po vláskách. „Hezky jsi to vyslovila.“
„Tak co to je? Učím se. Hodně čtu.“
Petr pochybuje, že to slovo je v jejích knihách. Nejspíš si ho dobře zapamatovala. „Dobročinnost je pomoc potřebným lidem. Jako například lidem, kteří přišli o domov. Pamatuješ, jak děda vyprávěl o těch povodních?“ Juliana přikývne. „Tehdy se sbíraly nejen peníze, ale například oděvy…“
„Pamatuju. Něco jsem dávala pro děti. Taky hračky a knihy.“
„Přesně tak. Ale nejen oděvy, hračky, ale i mycí prostředky. Většinou se vybírá peníze od sponzorů. To jsou lidé, kteří dávají peníze na nějaký účel. Například. Nějaká nemocnice nemá nějaké zařízení. Může vyhlásit dobročinnou sbírku. Až se peníze od dárců nasbírají, tak se to zařízení koupí. Rozumíš.“
„Jasně. Takže ten kalendář je taky něco takového?“
„Ano. Lidé, kteří na něm pracují, se vzdají peněz, které by za něj dostali ve prospěch právě nějakého to zařízení nebo jiné věci. Může se vybírat na hodně věci.“
„Aha. Takže to je vlastně dobrá věc.“
„Určitě. Takhle se pořídí mnoho dobrých věci.“
„To nemají peníze?“
Petr přikývne. „Jsou to věci, které nejsou výdělečné. To znamená, že není z toho zisk. Nejsou peníze. Proto se na to dělají sbírky.“
„Moc složité, ale myslím, že rozumím. Budeš se fotit?“
Petr by se zastřelil. „Víš, není to tak jednoduché, protože nevím, o co jde.“
„Aha. Potom mi to řekneš.“
„Ano. Vstáváme, cácorko?“
„Mám hlad. Pohádku jsem zmeškala, ale nějakou si pustím. Tati, co dnes budeme dělat?“
„Uklidíme…“
„Musíme? Nechce se mi.“
Petr by se na to taky vykašlal, ale jasně se s Leontýnou dohodli. „Budeme, protože maminka to tak chtěla.“
„Tak dobře. Jdu se obléknout.“ Petr se jde osprchovat. Když vejde do ložnice, ozve se telefon. Vyhodím ho ven, pomyslí si nenávistně. Vezme ho. „Co je?“ vyštěkne. Určitě je to on.
„Tady Jitka. Děje se něco?“
„Promiň, ale Lukáš mi volal v šest hodin, potom před osmou. Rád bych měl chvilku klid. Od něj. Prosím tě, než na to zapomenu, mohl bych dnes na chvilku u tebe nechat Juli, nejdeš nikam?“
„Jasně, že ne. Přiveď ji.“
„Díky moc. Olga je na dovolené, Honza v práci, nevěděl jsem, kam ji dát.“
„Někdy je to složité, ale měl bys ses nafotit. Estel je opravdu šikovná. Nepokazí to a bude respektovat vaše přání.“
„Voláš jen kvůli tomu?“ Posadí se na postel, zatímco si ručníkem vytírá vlasy.
„Částečně, ale hlavně chci poděkovat, že jsi tomu ňoumovi dal druhou šanci.“
„Není ňouma jen občas…“
Smích. „Přesto děkuji. Udělám něco dobrého.“ Ticho. Chce ho položit, když se opět ozve telefon.
„Lukáš…“
„Tak jo. Kdy? Jste jako štěnice. Už vám to někdy někdo řekl?“
„Bohužel ano. Přemýšlel jsem o tom, takže co u Honzy druhá hodina. Končí se stříháním, mohli bychom si sednout a probrat to. Má tam kalendáře, tak budeš vědět, o co se jedná. Taky jsem přinesl dokumenty, abyste věděl, že to není kachna, že je to fakt pro dobrou věc. Je zaštítěna.“
„Vím to, ale pracuji ve školství. Taková věc už nejednoho potopila.“ Cípem si vytře ucho.
„Chápu, ale nechcete se aspoň podívat?“
Petr váhá. „Nevím, jestli to stihnu. Někam musím odjet.“
„Samozřejmě. Počkám tu na vás. Děkuji.“ Petr odloží telefon. Konečně má od něj klid. Teď ještě bude chybět, aby řekl ne, a bude to. Ale nejdřív úklid.
„Tati, připravila jsem snídani.“
„A umyla ses?“
„Ehm, po snídani. Paní doktorka povídala, že se má zuby čistit po každém jídle.“
Petr se usměje nad Julianinou vychytralostí. „Mazej.“
Juliana vyplázne jazyk, zmizí. Po úklidu Petr zvažuje, zda si má dát brzký oběd nebo odvézt Julianu k Jitce. Nechce ji využívat, ale nakonec se rozhodne pro oběd. Zabalí nějaké hračky, knihy, a bonboniéru. Pomyslí si, že by měl mít tady nějakou zásobu. Juliana nadšeně štěbetá, jak si budou s kluky hrát na piráty.
„Díky moc. Něco pro tebe,“ podá Jitce bonboniéru.
Jitka se usměje. Juliana už dávno zmizela v domě. Vezme čokoládové bonbóny. „Neměl jsi nic nosit. Víš, že mně to nevadí. Berry nech tu kočku. Občas se sem zatoulá sousedova kočka. Nechápu, proč sem leze. Vím, že je to možná zbytečné, ale nafoť to.“
„Uvidím. Kde se to vlastně prodává?“
„V zahraničí. Lukáš má tam kontakty, takže je to foceno sice tady v Čechách, ale prodej se zajišťuje v zahraničí. Povídal, že chce letos zdvojnásobit náklad, protože je velká poptávka.“
„Aha. Já uvidím.“
„Díky nic.“ Nakloní se k němu a políbí na tvář.
„Svádíš mi ženu?“ uslyší Slávka.
„Ne… to ne!“ vyděsí se. Slávek s Jitkou se rozesmějí. Jitka Slávka políbí. „Měj se.“ Petr v autě nad nimi zavrtí hlavou. Celá ta rodina je nějaká divná. Za půlhodiny vystoupí před velkou bílé omítnutou budovou, na které je nenápadná bronzová cedule Soukromé laboratoře KGH. Vstoupí dovnitř. Přijme ho chlad a ticho. Přistoupí k recepci.
„Pan Komárek?“
„Ano.“
„Prosím, pojďte za mnou.“ Petr jde za sestřičkou v bílém stejnokroji. Místo ní nastoupí jiná. Zaklepou na nějaké dveře. „Doktore Hemský, vedu pana Komárka.“
„Pojďte dál. Opět to co minule?“ vřelé se usměje.
Petr přikývne. „Ano.“ Doktor Hemský se usměje.
O dvě hodiny stojí před budovou. S úlevou, že to má za sebou, nasedne do auta, ale nejdřív se ještě podívá na hodinky. Dvě a deset minut. Přemýšlí, zda má vyzvednout Julianu.
„Jitko, prosím tě, mohu u tebe nechat Julianu? Nechci, aby byla u toho s těmi fotkami.“ Neví, jak se vyjádřit.
„Jistě. Hrajou si na půdě. Ani o nich nevím. Škoda, že jsem jim to neukázala dřív. Je tu taky Barča, Lukášek, toho neznáš. Určitě se dobře baví.“
Petr si vzpomene, že Barča se chce stát herečkou a je jí kolem patnácti nebo možná víc. Určitě na ně dohlédne. „Dobře díky.“ Juliana je v pořádku, teď jen šikovně odmítnout Lukáše a je to vyřešeno. Život bude dál pokračovat bez mráčku. Za půlhodiny otřesených nervů při dopravě, zaparkuje před kadeřnictvím. Vzpomene si, jak ve tmě uviděl neón. Kdo ví, zda by zastavil, kdyby věděl, koho zde potká. Kdyby tehdy sehnal ten šampón, kdyby nechytla její slavné viii, nikdy by Honzu nepoznal. Přejde na druhý chodník, kde koupí velkou pizzu. Má po těch všech vyšetřeních hlad.
„Tradá, nese se pizza. Ou, vy už jste si objednali?“
„Petře, všechno v pořádku?“
Petr rozbalí pizzu. Kadeřnictvím to zavoní. „Je zavřeno nebo není?“
„Je zavřeno. Pavlínka má dovolenou, tak se střihá v druhém kadeřnictví.“
„Aha. Mám hlad. Jízda sem byla nervy drásající zkušenost. Ještě chvilku a někoho bych pokousal.“ Posadí se s krabicí na kolenou.
Lukáš se podívá na Honzu. Vypadá to, že nemíní se bavit o fotografiích. Petr dobře ví, že čekají na to, až se optá na fotky, ale on nechce. Kašle na to, kašle na dobročinnost. Dá se to udělat jinak, než aby se fotil. Klidně jim věnuje nějaké peníze. Pak si je odečte od daní.
„Tohle je letošní kalendář.“ Honza v klidu položí na stolek kalendář. Petrovi to nedá a chce se podívat, když dostane přes prsty. Na přední straně je vyfoceno dvanáct tváři. Perfektní. Ihned pozná Lukáše s Honzou. Méně toho na sobě fakt nemůžou mít, pomyslí si. Nádherný chlapi, pomyslí na podruhé. Sexy chlapi. K nim on nepatří.
„Nebudeš na to sahat mastnýma rukama. Budu ti otáčet. Tehdy jsem byl Man May, že?“
„Duben.“
Pomalu otáčí listy kalendáře. Jsou černobílé, na některých mají poskrovnu oblečení, někteří jsou docela slušně vyfocení. Zvědavě čeká na duben, ale nepřizná to.
Ty vole! V duchu hvízdne. Snaží se polknout kus pizzy, když málem ji vyvrhne na kalendář. Honza s ním stihne uhnout jen tak tak. Bohužel nemá skoro na sobě nic, když pomine, že má nůžky, hřeben, rozepnuté kraťasy. Ještě kousek a člověk vidí všechno.
„Jsi v pořádku? Zachránil jsem ho na poslední chvíli. Nevím, jestli je to ošklivostí nebo nadšením.“
„Ehm, víte, tohle není nic pro mě.“
„Je to na dobrou věc,“ zopakuje mu už nejméně po sté Lukáš.
Petr zvedne ruku. „Já vím, ale popravdě rozhodně nevypadám jako oni. Jsou sexy. Já nejsem. K tomu takhle bych se nikdy nevyfotil. Je to trochu moc.“
„Nemusíš. Můžeš dát jenom dolu košili.“
„Jenom?!“
„Jasně, nebo jsi puritán? Máš nádhernou hruď. Estel bude nadšena. K tomu fotogenickou tvář, což je možná ještě důležitější. Necháš si narůst strniště. Je to sexy a ženské i chlapi potom šílí, že jo Honzo?“
„Jasně.,“ přikývne nadšeně Honza s kusem pizzy.
„Klidně můžeš si nechat i brýle. Bude to sexy, bude to zajímavé,“ pokračuje Lukáš s dravčím výrazem v tváří.
„Počkat! Já s tím nesouhlasil.“
„Je to na dobrou věc. Pomyslí si na ty chudáky děti, které jsou bez domova. Celý výtěžek jde právě na dětské domovy. Nikam jinam. Osobně dohlížím na to, aby to šlo, kam to má jít. Opravdu tě potřebujeme nebo myslíš, že bych tě o to žádal, kdybych si nemyslel, že jsi ten pravý? Že je to jenom kvůli tomu, že chodíš s Honzou? To se pleteš. Je to takové moje dítko. Nikdy bych nedal na obálku ošklivého chlapa, i kdyby mě prosil. Musí mít hezcí, sexy, musí mít všechny kvality. Tak co?“
„Ne. Mám práci. Kdyby se dozvěděli, že fotím pro kalendář, taky by mě vyhodili.“
„Blbost. Je to na dobrou věc. Za to tě nikdo nemůže vylít, proboha! Tak co? Hele, tady jsou všechny papíry. Klidně se podívej na fotky. Není to žádná laciná práce. Ty fotky by mohly viset v galerii.“
Honza otáčí další. Man May je usměvavý světlovlasý hasič. Další je svalnatý policista s obuškem, pouty u pasu. Všichni krásní, sexy.
Chce už říct Ne, když se otevřou dveře. Dovnitř vpadne vysoký štíhlý chlápek s dlouhými vlasy svázanými do culíku.
„Je to zahradnictví?“ optá se.
Lukáš se zvedne ze židle. S otevřenými ústy hledí na nejhezčího chlapa jakého, kdy viděl. Muž si přeleští brýle cípem košile. „Nevidím. Ehm tohle zahradnictví nebude, že?“
„Ne,“ dostane ze sebe překvapený Honza.
„Jindřichu?“ optá se překvapeně Petr. „Jsi to ty?“ Vstane, obejme ho. Muž se klidně nechá objímat, jen pomrkává řasami. Honza se na to v šoku dívá.
„Ehm, a vy jste jako kdo?“
Petr se zářivě usměje na svého kamaráda ze školních let.
Malý poklad - 32. Tati, Jindřich je fajn, ale není trochu divný?
