Malý poklad
32.
Tati, Jindřich je fajn, ale není trochu divný?
„Petr Komárek,“ řekne s širokým úsměvem Petr. „Chodili jsme spolu na výšku.“
„No jasně! Promiň, že jsem tě hned nepoznal. Vypadáš jinak než tehdy.“
„Za to ty ses vůbec nezměnil. Co děláš?“
„Výzkum, ale tohle není zahradnictví, že?“
„Ne. To je kadeřnictví.“
Jindřich se zmateně rozhlédne. Zastaví se na vysokém černovlasém muži, potom na světlovlasém. „Omlouvám se, ale asi jsem to popletl. Tak já půjdu.“
„Lukáš, těší mě!“
Jindřich popadne nějakou ruku. „Jindřich, ehm, nevíš, kde je zahradnictví?“ otočí se na Petra.
„Pojď, ukážu ti to. Musíš mi říct, co děláš. Honzo, zatím.“ Oba vyjdou ven.
„Ty vole!“ vyjekne Lukáš. „Viděl jsi ty křivky, ty oči, vlasy, tělíčko? K pomilování.“
„Jo a viděl jsi, že má dvě různé boty, plášť zapnutý na křivo a brýle slepené izolepou?“ namítne Honza. „Co blázníš? Počkej… Nemyslíš jako… To tedy ne!“
„Ale jo. Ti dva jsou perfektní. Máme prosinec.“
Honza si zaťuká na čelo. „Jsi zdravý? Jak je chceš přemluvit? Zkusíme najít někoho jiného. Vyrazíme do klubu. Jistě se najdou ochotní kluci, kteří rádi zapózují. Tyhle nepřemluvíš ani, kdyby ses rozkrájel na čtvrtky.“
„Povolí. Musí. Budou se hodit. Už sis vybral uniformu?“
„Já ti nevím. Pořád si myslím, že bychom měli zkusit něco nového. Když se tak podíváš na kalendáře s muži, tak potom jsou to uniformy, bez uniforem nebo řemeslnicí. Chtělo by to něco jiného.“
„Možná máš pravdu, ale jsou žádané. Každý chlap i ženská miluje chlapa v uniformě. Půjdou na dračku. K tomu jsem přemýšlel udělat ještě druhý kalendář. S dvěma kluky. Jako dvojice.“
„Jako myslíš sexy doktor, sexy sestřička? Zapomeň na to. Nikdo se ti neobleče jako ženská.“
„No jo, ale co sexy bratr? Možná bychom mohli udělat to hned. Nebo sexy doktor sexy pacient.“
„Jo už se vidím, jak Petrovi vyšetřuji…“
Lukáš se ďábelsky usměje.
„Prr, brzdi tu svou fantazii. Bude stačit jeden chlap, jeden měsíc, i když bych rád měl nahého Petra v křesle s nůžkami v ruce…“
„Pak kdo se má brzdit, ale teď je důležitější, jak ho přemluvit. Všiml sis toho nádherného medového odstínu vlasů? Kouzelný. Má je až na ramena. Byl by hřích toho nevyužít a víš, jak asi musí vypadat na polštáři?“
Zvonek cinkne. Dovnitř vejde rozesmátý Petr s Jindřichem, který v ruce lehce nese desetikilový pytel. Lukáš jenom hltá kouzelné křivky bicepsů, které napínají plášť. Jak může mít tak velké svaly, když dělá ve výzkumu? I když pokud tahá takové pytle… Je božský! Zařve v něm hladový tygr. Bude jeho. Honza ho neklidně pozoruje. Je úplně mimo. Kdyby mu někdo dal do ruky kobru, nejspíš by ji s rozkoší hladil.
„Ahoj. Chceme si trochu pokecat. Jindřichu, to je můj přítel Honza. Chodíme spolu.“ V hlase se mu ozve pýcha. „Tohle je Lukáš. Mohl bys ho zastřelit a uděláš dobrý skutek. Nedáš si trochu pizzy? Neskutečné. Takže jsi uvízl v genetice. Měl jsi vždy na biologii buňky.“
Honzu pobaví Lukáš. Myslí si, že by odstřelil Petra na místě, ovšem to jak se k němu přihlásil – to bylo prostě úžasné. Posadí se k pizze. Po chvilce zjistí, že s Lukášem si jen ty dva prohlížejí.
„Rozumíš jim?“ optá se tiše Lukáše.
„Ne, ale to vůbec nevadí. Stačí, když ho slyším. Nemá nádherně melodický hlas?“
„Petr má melodický hlas, ten tvůj nemá,“ snaží se ho odradit.
„Mýlíš se. Je hezčí než ten tvůj.“ Oba se na sebe otočí. Potom se usmějí. „Proč se hádáme, když stejně tobě ten tvůj nepatří a já o něj nemám zájem?“
„Bude.“
„Prosím tě, spadni z oblaků. Kolik chlapů pobíhá jako gay? Jsou nás čtyři procenta. To jako myslíš, že on zrovna je gay?“
Lukáš přimhouří oči. „Nemusíš být tak hrubý. Proč by nemohl být? Proč bych se mu nemohl líbit?“
„Protože si tě sotva všiml. Promiň, ale mazat med kolem huby ti nebudu. Jen se podívej na ty dva. Jsou v zajetí svých bádání.“ Oba se opět zaposlouchají do jejich hovoru. Překvapeně vytřeští oči. Jestli to je genetika, potom oni jsou lovci odměn. Zcela neprozaicky se baví o vlasech.
„Je fakt, že bych potřeboval je trochu přistihnout. Většinou si dělám to sám, ale už mi pár kolegů řeklo, že bych měl vypadat reprezentativněji. Nechápu, co chtějí. Mají výsledky, mají. Co myslíš?“ Sáhne si na vlasy.
Před Petrovou hlavou se vznáší kus ohonu.
„Mohu? Jsem odborník,“ zasáhne do rozhovoru Honza. Už si připadal jak z planety opic, ale konečně něco čemu rozumí.
„Věř mu. Podívej se na mě. Vypadám jinak,“ přesvědčuje ho Petr, který si sáhne na vlasy.
„Opravdu? Ale nechci je krátké. Mám je rád dlouhé, zvykl jsem si.“
„Roztřepené konečky. Tak pět centimetrů zkrátit. Jestli máte čas, mohu to udělat.“
Jindřich si skousne ret a Lukáš málem, že nepadne do mdlob. Rozkošné, sexy. Takhle by mohl být na fotce. „Nevím, ale ono to chvilku počká. Nebude to trvat dlouho? Musím do laborky nebo mě jinak Domina vykuchá tupou lžící.“
„Vůbec ne. Umyju vám vlasy, trochu přistřihnu, aby neměly takové zuby. Máte je kvalitní, krásný odstín. Váš vlastní?“ Ihned si uvědomí omyl. Modré oči na něho s údivem hledí, jako by mluvil o neznámé věci, což asi je pravda.
„A jaké by měly být? O čem to mluví, Petře?“
„O barvách. Někteří si je barví.“
„Aha. Proč?“ V hlase nebetyčný úžas. „No, můžete mě ostříhat. Fotky?“ Vezme do rukou kalendář. Honza málem vyjekne, protože už vidí drahocenný kalendář se svou fotkou ušpiněný.
„Nejste to vy? Nepodobáte se tu. Fotíte?“
Petr se usmívá. Když ho něco zaujme, umí mluvit docela rozumně. Už dlouho si tak parádně nepopovídal.“
„Hezké. Kam se mám posadit?“ Kalendář nedbale pohodí na stůl.
„Vidíš, není gay,“ prohodí na půl úst Honza k Lukášovi. Ten docela zničeně sedí na plastovém křesílku.
Petr vytřeští oči, potom se rozřechtá, až mu začnou téci slzy po lících. Honza se po něm otočí. Nikdy ho takto neviděl smát. Usmívat, jemně se pochechtávat, ale na plné kolo ne. Potom mu dojde, proč se směje. Začne se usmívat. Jindřich se vrtí v křesle jako by dostal kopřivku. Jediný kdo má kamenný obličej, skoro by řekl vzteklý, je Lukáš. Ale co chce, když si myslí, že každý hezký chlap je gay? To je prostě nemožné.
Vezme do ruky vlasy, stáhne gumičku. S odporem se na ní podívá. Petr kývne hlavou, Honza pohne rukou a gumička letí do kouta. Usmějí se na sebe.
„Kdyby byla voda moc horká, klidně řekněte.“
„Oh nebude nutné, snad?“ zmateně kouká na toho kadeřníka. Honza nebo Leo nebo jak se vlastně jmenuje. Petr nějaké jméno říkal, ale má blbou paměť na jména. Rychle mu z hlavy utečou.
„V pořádku?“
„Co? Jo ano. Hezky to děláte,“ řekne přímo, když mu začne masírovat hlavu.
Honza se nadme pýchou. Když si představí, co dělá taky jinak dobře, málem že se nerozesměje. „Snažím se,“ řekne se širokým úsměvem. Petr zatím vytáhne Lukáše na pohovku. Sedí a dívají se na ně.
„Opravdu se nechcete toho projektu zúčastnit? Rád bych vás viděl.“
„Nevadilo by mi, kdybych měl jinou práci, ale pracuji ve školství. Nedávno jsem byl obviněn z něčeho nepěkného. Učitel a zvlášť na univerzitě si nemůže dovolit, aby byl spojován s kalendářem pro ženy. Já vím, co chcete říct, a vím, že byl by parádní, ale prostě si nemohu dovolit ztratit práci, sotva jsem ji dostal.“
„Máš novou práci? Dělal jsi pedagogiku a matiku, že?“ ozve se Jindřich.
„Jo. Dokonce jsem se oženil, mám dcerku,“ pochlubí se.
„Opravdu? Jak se jmenuje?“
„Juliana.“
„Pěkné jméno. Hotovo?“ optá se nadějně. Zavrtí se v křesle. „Dva a půl centimetrů, víc ne, možná jen třicet milimetrů?“ spřádá plány o svém stříhání Jindra.
„Tady se posaďte. Tak.“ Efektně roztáhne černou perlínu s červeným logem Wella. Ihned ji uváže kolem krku, jako by se bál, že mu Jindřich uteče.
„Nevzpomínám si, kdy jsem naposled byl u kadeřníka.“
„Vždy si tě pamatují s culíkem, vlasy přes obličej, vysokého trochu nahrbeného kluka.“ Rozhodně se do té doby vylepšil.
„No jo, škola, to byly časy. Teď po mě chtějí výsledky, pokud možné hned,“ lehce se rozčilí. „Copak netuší, že bio chce čas? Rostlinu taky nevyrostou za dva dny. Tak se dejte do toho.“
„Brýle, mohu?“
„Musím? Cítím se bez nich jako nahý.“
Lukáš ho poslouchá. Nahý? Ano, přesně tak si ho představuje. U sebe v posteli, kdekoliv. Například jen v rozepnutém laboratorním plášti. Pomalu by ho rozepnul, vzal ho do úst. Nebo na stole, za nimi křivule, baňky a nějaké misky nebo co to v laboratořích používají.
Nakonec si brýle stáhne, ale nechá je v ruce. Mžourá na sebe do zrcadla. „Nic nevidím,“ postěžuje si.
„Nebojte se, jenom to přistřihnu. Ty brýle nám vadí v práci.“
„Chápu. Minulý týden se mi zlomila ručka. Nějak nemám čas jít si to spravit,“ přizná rozpačitě. „Koho sis vzal?“
„Leontýna. Právnička, ale teď chodím s Honzou.“
„Kdo je to?“
Honza si povzdechne. „To jsem já. Jan Strašný. Budu vás stříhat.“
„Děsný jméno, ale asi jsi spokojený.“
„To jsem a co ty? Máš někoho?“
Lukáš by ho nejraději za tu otázku políbil. Dychtivě očekává odpověď. Málem, že nespadne z pohovky. Co odpoví? Má někoho? Možná je ženatý, zaúpí při té představě. Ale možná by si dal říct. Klidně by ho bral i jako milence.
„Někoho? Jak to myslíš?“ nechápe Jindřich.
„Chodíš s někým nebo jsi ženatý? Máš děti? Dlouho jsme se neviděli, dokonce jsi nebyl ani na jednom srazu.“
„Srazy! Pche. Jen se tam žvaní. Na to nemám čas. Ne, nejsem ženatý. Není to moc?“ mžouravě se dívá do zrcadla.
Nejspíš opravdu není pro něj, když zachytí v zrcadle pohled. Polechtá ho, vzruší. Polkne. Chce ho mít v posteli, ale jak se dozvědět, zda je na kluky? Otočí hlavu k Petrovi. Ten je rozumný, ale předtím se smál. Znamená to, že je to nepravděpodobné. Už doufal, že si někoho našel, ale stejně to nevzdá. I kdyby ho nemohl mít, tak se ho pokusí zlákat na focení. Chytí Petra za rukáv, vytáhne ho ven.
„Petře, kam jdeš?“ optá se hned Jindra.
„Za chvilku jsem tu. Co chceš?“ vyjede na něj.
„Je gay?“
„Ne.“
Je to rána, ale co se dá dělat. Přežil horší věci, ale možná by si dal říct k menším sexuálním experimentům. „Pomůžeš mi ho přemluvit k focení?“
V Petrově tváří se objeví čirý úžas. „Pochybuji. Je šíleně roztržitý, ale s fenomenální paměti. Jen tak dokázal projít školou. Učitelé ho nesnášeli od první chvíle. Vždy chodil pozdě na hodiny a měl otázky, z kterých netušili jak ven.“
„Ale když je roztržitý, jak může pracovat ve výzkumu?“
„Obyčejný život mu nic neříká. Jeho jedinou vášní je výzkum a dům, v kterém bydlí s rodiči. Měli ho dost v pozdním věku. Nevzpomínám si, že by s někým na výšce chodil. Nevím, jestli má rád kluky nebo holky. Byl bych rád, kdybys ho nechal na pokoji.“
„Nemohu. Chybí mi dva muži. Víš, jeden čas jsem v takovém domově byl. Nebylo tam snadné, ale pár věcí jsem tam poznal a naučil. Teď se snažím jim to trochu oplatit. Někdo nemá rodiče, zázemí jako ty nebo já, i když moji rodiče byli…,“ nedokončí, otočí se a vejde dovnitř. Postaví se k zrcadlu. Dívá se mu do obličeje. Jindřich mu pohled opětuje.
„Hotovo.“
Jindřich si nasadí brýle. Má je hebké, vyfoukané. Trochu zmateně se na ně otočí, potom ho zaujme pytel a Petr, který u něj stojí.
„Půjdeme?“
Petr se usměje. „Jo. Ukážu ti, kde bydlím a Julianu.“ Vyjdou z kadeřnictví. Ty dva uvnitř nechají stát jako solné sloupy.
„On nezaplatil,“ hlesne Honza nevěřícně.
„Odešel. Nepodíval se na nás.“ Podívají se na sebe, posadí se na pohovku. „Tak jsme sami. Máš tu nějakou flašku? Opijeme se a půjdeme sehnat ta zbývající dva,“ zrezignuje Lukáš.
„On mi nezaplatil. Slyšíš? Já se dřu jako kůň a ani nepoděkuje. Je hroznej. Prosím tě, co tě na něm zaujalo? Můžeš mi to vysvětlit? Pravda, vlasy má jako pohádku, ale ta povaha.“
Lukáš se pousměje. „To mě láká.“
Honza nešťastně dojde pro lahvičku na posilněnou, kterou pečlivě schovává před všemi, protože jinak by už dávno mu ji vypili. „Nerozumím. Co tě může na někom takovém chlapovi lákat? Vlasy si myl asi tak před týdnem. No, třemi dny,“ přizná. „Možná.“
„Právě to. Nebál bych se, že mi zahne. Mohu se o něj starat. Dohlížet na něj…“
„Bože, komplex panenky.“
„Čeho?“ pro změnu nechápe Lukáš.
Honza si odfoukne ofinku. „Je to komplex nedostatku hraček, hlavně panenek v dětství. Nebo naopak jsi jich měl hodně. Takže tě to láká i teď. Mít nějakou na hraní.“
„Blbost. Měl jsem jedno auto. Zvedej se, jdeme sehnat ty chlapy.“ Dopijí a uklidí to za čistě vyprané ručníky. Honza zamkne kadeřnictví.
„Kam půjdeme?“
„Do HB. Tam nejsnáze chytíme nějakého pěkného kluka, který se nebude ostýchat nebo bát. Zatraceně!“ zamumlá.
„Co je?“
Lukáš se zastaví. Podívá se do výlohy, kde jsou vystavené obleky a mezi nimi krásný svetr v barvě hořké čokolády. „Tohle by mu slušelo. Někdo na něj musí dohlédnout.“
Honza zasténá. Chytí ho pod paží a táhne ho od výlohy. „Nevyjde ti to.“
„Já vím.“ V duchu se rozhodne, že udělá vše, co mohou. Za dvacet minut vejdou dovnitř baru. Je ještě den, tak zůstanou nahoře, ale v noci zajdou dolu na diskotéku. Rozhlédnou se. Za barem trůní jako vždy Radek.
„Ahoj, Radku.“
„Ahoj, kluci. Stoleček pro dva? Vás dva jsem dlouho neviděl.“ Hned se zvedne a vede je ke stolku v rohu místnosti. „Copak děláte, můžete žíct to Radunkovi?“ posadí se vedle něj. „A co to bude, zlatíčkové? Sekne vám to jako vždy. Ostatní,“ rozmáchne se, „nemají šanci. Nebo snad na lovu?“ důvěrně se k nim nakloní.
„Ani jedno. Jsme tu pracovně, tak tu nějakou dobu zkysneme. Sháníme pěkné chlapy, ale z agentury nechceme. Nějaké neotřelé tváře.“
„Božínku, to jste na správné adrese. Hned vám něco dobrého donesu. Kafíčko taky?“ zvolá po chvilce od kávovaru přes celý bar.
„Klidně.“ Radek, jemně nakrucujíc boky jim donese pití a kafíčko. „Musím jít, ale budu coby dup. Mám tam dalšího. Dnes se to tu netrhne. Vybírejte.“ Odpluje k baru, kde si podepře hlavu a zapřede rozhovor s příchozím. Toho hned odsunou na stranu. Není ten typ, který by upoutal.
„Tak co? Našli jste? Asi ne, ale večer na diskošce bude lépe,“ řekne Radek. „Honzíku, tak jsem slyšel hezké zvěsti, že máš nějakého pěkného bonbónka.“
Honza málem, že se nezadáví. Jak to, krucinál, mohou vědět?
„Jo má,“ řekne nemilosrdně Lukáš. Teď mu to vrátí i s úroky.
„Božínku a jak to, že jste s ním ještě u Radunka nebyli? Radunek, ho chce vidět. Tak šupky, dupky, přiveď ho.“ Imaginárně ho popohání.
Zavraždím Lukáše. Petr s tím měl pravdu. „On je značně, tedy pracovně vytížen.“
„To snad ne!“ Přikryje si ústa. „Neříkej, že je to kvádro? Co jsi to udělal?“
Honza má pocit, že právě spáchal harakiri. „Není tak hroznej,“ zamumlá, čímž si připomene ten tříměsíční půst.
„Proboha, to je mi líto.“
Oba nechápou proč. „Proč?“
„No proč?“ Posadí se k nim. „Jednou jsem s takovým hodil. Musím říct, že to bylo strašné. Úplně mě zničil. Pořád nebyl doma. O Radunka se nestaral. Byl unavený. Nechtěl si hrát. Nikam nechodil, jen pořád stále ta hnusná práce. Kdo to má vydržet? Nene, tyty jsi zlý chlapec,“ začne vytýkat Honzovi. „Musíš si najít přítulné koťátko, o které se budeš starat a on o tebe. Vsadím se, že jsi s ním ještě neměl sex.“
Honza totálně zrudne, protože se trefil do černého.
„Vidíš. Okamžitě ho pusť z hlavy. Není pro tebe ten pravej.“
„Ale je. Kdybys ho viděl, změníš názor,“ vmíchá se do toho Lukáš.
„Povídej. Radunek je jedno velké ucho.“
„Lukáši, sklapni nebo odejdu. Nebude kalendář.“
Lukáš pokrčí rameny. „Je mi líto.“
„Kluci, vy jste na mě zlí. Božíčku, to se nedělá. Jsem tolik zvědavý. Oh, další. Co ten? Není hezkej?“ otočí se ke dveřím, kde stojí štíhlý kluk s velkými svaly, na nose tmavé brýle, moderní účes, pěkná tvář. „Víťo, sem!“ zamává na celou místnost.
Víťa k nim jde. „Ahoj, pusinko. Jak se daří?“ Sklouzne pohledem po Lukášovi a Honzovi.
„Ne,“ zavrčí Honza.
„Jo,“ odpoví mu napůl úst Lukáš. „Radku, budeme muset jít. Tady Honza si zrovna vzpomněl, že máme schůzku. Přijdeme někdy jindy. Nevadí ti to?“
„Ale holoubkové, to snad ne? Mí oblíbenci odcházejí.“ Vyprovází je. „Tak co? Líbí?“
„Není špatnej, ale chceme trošku něco jiného. Někoho staršího.“
Radek protáhne obličej. „Tam snad budou dědkové! Brr. Ten kalendář nechci ani vidět. Jak tam nebudou koloušci, tak není na co se dívat.“
Honza si pomyslí, že možná Petr je starší, ale za to je sexy, krásný, má charisma a je naprosto bezkonkurenční. „Někteří chlapi s věkem zrají jako víno. Čím starší ročník tím jsou lepší.“
Radek se zatváří nechápavě.
„To nic, měj se.“ Oba se rozloučí. Po chvilce si vydechnou.
„To nechci.“
„Zbývá jedno.“ Odmlčí se. „Petr s Jindřichem,“ řeknou svorně.
„Jsou sexy. I Jindřich,“ přizná Honza s těžkým srdcem. Lukáš se rozzáří, chytí ho za paži. Dívá se na svého přítele s pohledem: Já ti to říkal.
„Tak tady bydlíš?“ optá se Jindřich.
„Jo, není to špatné,“ brání trochu svůj domov. „Ježíš, Juliana.“
„Kdo je to?“
Petr se pousměje. Jakmile ji uvidí, už ji nikdy nezapomene. „Moje dcerka. Zajedeme pro ni, Ok.“
„Jasně. Měl bych pracovat, ale zrovna mám zasek, tak jsem se na zahradě pustil do menších prací. Taky bych potřeboval dodělat zimní skleník.“
„Nechápu, že bydlíš v té barabizně sám. Je obrovská, příšerná.“ Jednou u něj byl. Málem, že se tam neztratil. „Nechceš si vzít k sobě podnájemníky?“ Ihned jak to vysloví, zatratí to. Nejspíš by mu neplatili nájem.
„To ne!“
„Dobrý.“ Mlčí, jedou.
„Řídíš dobře. Kdo byl ten chlap?“
„Který? Honza? Nebo ten druhý?“
„Honza to je který?“ optá se. „Promiň. Nikdy jsem na to neměl paměť.“
„Ale mě sis pamatoval.“
„No jo, ale to byla jiná věc,“ zabručí.
Petr se po Jindřichovi podívá. Jak jiná věc? Co si dobře pamatuje, byl jenom jedním z mnoha dalších studentů, kteří ho obklopovali. Všichni chtěli, aby jim poradil v tom a v tom. Vzpomene si, jak se dali dohromady. On měl jiné obory, Jindřich taky, ale bylo to v knihovně, kdy si chtěli půjčit tu samou knihu, a byl jeden jediný výtisk. Nakonec ji přenechal Jindřichovi, který ho vyhledal druhý den. Byl úplně grogy, když zjistil, že se ji naučil nazpaměť. Jemu to trvalo čtyři dny. Pozval ho na jídlo a kávu. Začali se vídat častěji, ale dobře si pamatuje, jak k němu přistoupil a optal se, zda je Petr Komárek.
„Honza je ten co tě stříhal. Chodím s ním.“ Je zvědavý, kdy mu dojde, že je gay. „Ten druhý je Lukáš. Je to model, fotí, předvádí oblečení.“
„Zajímavé typy. Jak jsi k nim přišel? To jsi učil jejich děti?“
Petr vypráví, jak Juliana dostala viii, jak zajeli do kadeřnictví. Řekne mu i o znásilnění a jak se do Honzy zamiloval.
„Teď už tomu rozumím. Hezky mně… Kde mám gumičku?“
Petr se pousměje. Přesně ví, v kterém koši skončila. „Sluší ti to.“
„Myslíš? Ale i tak nějakou doma vyhrabu.“
„Juliana ti nějakou dá. Má jich celou krabici. Dřív měla dlouhé vlasy, ale teď má krátké. Jsme tady.“ Branka není otevřená, nikdo je nevítá, proto zazvoní. Uvidí se pohnout záclonu. „Krásný dům. Myslím, že až skončím s výzkumem, tak ten svůj předělám.“
„To ne! Vždyť je to architektonický skvost!“ namítne. „Máš ho rád.“
„Já vím, ale musím ho zmodernizovat.“
„Není to zbytečné? Jsi tam sám… a Teddy a Berry, to jsou psi,“ vysvětli. Zahlédnou dva velké bernardýny. Jindřichovi se rozzáří oči. Hned se s nimi začne válet. Ti jsou nadšeni, že získali novou hračku, která je si s nimi ochotná hrát.
„Tati! Tati!“ Petr s výkřikem ji zvedne do vzduchu. Juliana zapiští. „Tati, kdo to je?“ ukáže na Jindřicha, který se válí se psy po trávníku. „Není trochu divnej? Chová se jak dítě.“
„To je Jindřich. Kamarád z vysoké.“
„Je divnej. Hraje si jako dítě.“
Petr si pomyslí, že se tak někdy chová, ale možná se tím vyrovnává to, že se tolik soustředí na svou práci. „Chodil se mnou do školy. Je strašně chytrej.“
„Jistě, chodil s tebou do školy, proto musí být chytrý.“
Petr si pomyslí na jiné spolužáky. „Jistě.“ Dívá se, jak se směje. Potom vstane. Odhání psy.
„Dost, vy psiska. Dost, nebo mě umučíte.“ Psi, zřejmě poznají, že zábava je u konce a znuděně odcházejí. „Dobrý den. Jsem Jindřich. To je Juli?“
Petr se usměje. Samozřejmě si ji hned zapamatoval.
Juliana mu z jeho náruče podá ruku. „Ahoj, jsem Juliana Komárková. Prý jsi strašně chytrý.“
„To zas ne. Petr přehání. On je chytrý.“
Juliana se zasměje. Nikdy neslyšela, že by tatínkovi někdo říkal Petr. Dost zvláštní.
„Tak, mladá dámo, čemu se směješ?“ ozve se Jitčin hlas.
„Ničemu.“ Vyplázne jazyk. Jindřich udělá to samé.
„Juli, to se nesmí. Jitko, pojedeme, ano. Juli, rozluč se.“
V Jitčiných očích jsou dva velké otazníky. Při nejbližší příležitosti se bude muset vyptat, kdo to je. Vypadá zajímavě, i když nepořádně. Jako nějaký šílený vědec.
„Ahoj, této Jitko!“ zvolá Juliana.
„Nashledanou.“ Jindřich se usadí na přední sedadlo. „Uff. Konečně je to za mnou.“
Petr se pousměje. „Nejsi zvyklý na tolik lidi, co?“ Ihned uhodne jeho náladu.
„Nejsem. Doma nikoho nemám, v práci se maximálně stýkám s ostatními, když máme nějakou poradu. Nechybí mi to vůbec.“
„Takže starý mládenec.“
„Hm.“ Po dlouhé odmlčce se ozve. „Jo asi jo. Jsem rád, že jsem na tebe narazil.“ Dojedou k Petrovu domovu.
„Jak ses vůbec dostal k nám do kadeřnictví? Juli, půjčíš Jindřichovi nějakou gumičku?“
„Tati, ale já mám jen holčičí,“ namítne fascinovaná Juliana. „To se nehodí.“
„Holčičí? Ony jsou ještě nějaké jiné?“ Jindra její poznámku vůbec nechápe.
„Určitě si vybereš. Zůstaneš u nás na večeři?“
Jindřich otevře pusu, potom zavře. Neví, co říct. Už dávno měl být doma. Na druhou stranu, Petra už dlouho neviděl, ale zas být s ním? Podrbá se ve vlasech. Petr s Julianou čekají, co řekne. „Jo díky moc. Stejně jsem s tebou chtěl něco probrat.“
Petr překvapeně přikývne. Co to asi bude? Že by ho o něco chtěl požádat? Copak o to, pokud by to nebylo složité, potom by mohl to udělat, protože teď má času dost. „Výborně.“ Vyjedou nahoru. Petr se mrkne na hodinky. Skoro pět. Za hodinku za dvě by měli jíst. Raději udělá něco od maminky. Podívá se, kde je Jindřich.
„Jindro?“ Nic. Něco uslyší z Julianina pokoje. Nakoukne k ní, protože má pootevřené dveře. Opře se o ně. Juliana má otevřenou velkou krabici, v které má spoustu ozdob. Od gumiček, po sponky, velké sponky, hřebínky. Je to parádnice.
„To by ti taky mohlo slušet.“ Vytáhne jednu černou sponku a sepne mu tím ohon.
Jindřich si sáhne dozadu. „Já nevím, raději bych gumičky. Tyhle modré se mi líbí.“
„Proč máš slepené brýle? A proč máš dvě různé boty?“
Jindřich se na to podívá. Zaúpí. „Opět. Víš, ráno jsem pospíchal a vzal jsem si omylem dvě jiné.“
„Aha. Tak si vezmi tyhle a ještě tyhle. Nikdy se mi moc nelíbily.“ Podá mu dvě černé, dvě vínové a dvě tmavočervené. K tomu přidá modré. „Dám ti je do sáčku. Tati, nevadí?“
„Kdepak.“ Jindra na koberci se otočí. Petr překvapeně si uvědomí, že se mu Jindřich líbí. Má krásné oči, hezkou tvář, i když by potřeboval oholit, ale jestli ráno spěchal, není, co se divit.
„Díky moc.“
„Tati, můžeme si s Jindřichem hrát?“
Petr se podívá na Jindřicha. „Juli, Jindra…“
„Mně to nevadí.“ Petr přikývne. „Připravím něco k jídlu. Je něco, co nemáš rád?“ optá se Jindry.
„To je fuk. Stačí chleba s máslem.“
„Tati, udělej hranolky, prosím.“
„A kuře k tomu?“
„Ano. Jak chceš. Nevadí ti to?“ obrátí se k Jindrovi.
„Vůbec ne. Spíš ehm… jo díky. Tak, co si budeme hrát?“
Juliana přemýšlí s čím vyrukovat. Petr zamkne pokoj. Občas je opravdu jak malej, ale možná je to tím, že je sám. Vzpomene si, jak žili na kolejích. Byli si dost podobní. Stačil jim opravdu ten chleba, sáčky s polévkou, a když přijeli z domova, tak všechno jídlo do sebe narvali za dva dny. Potom jedli suchý rohlík se salámem a těšili se domu. Vytáhne kuře. Hranolky bude muset udělat ručně. Od té doby, co jednou je udělal sám tak je Juliana tak vyžaduje. Prej jsou lepší. On tedy na nich nic lepšího nevidí. Omyje pečlivě kuře, osolí, trochu pepře, potře sladkou paprikou. Dá na pekáček, podlije vodou a hodně másla, aby kůrka byla křupavá. Uslyší mobil.
Dojde pro něj. Honza. Usměje se, jak ho kolem srdce zahřeje, že mu někdo volá. Posadí se na opěradlo pohovky.
„Ahoj.“
„Ahoj. Ehm víš, je u tebe Jindra?“
„Je. Proč se ptáš?“
„Nic jen tak. Máš na něj kontakt?“
Petr zamračeně přemýšlí, k čemu ho chtějí. Co zase mají za lubem? Ten jejich pohled nevěstil nic dobrého. „Mám, proč…“ zavěsil. Něco se děje. Rozhodně v tom bude hodně intrik a něco nekalého. Z Julianina pokoje zaslechne smích. Obou. Je rád. Takhle si představuje, že tam bude Honza, oba dva budou se smát, potom se navečeří. Podívají se společně na pohádku. Večer zalezou do postele, kde se pomilují. Moc hezky obrázek, který má značné trhliny. Zatřepe hlavou. Chybí mu. Ani mu neřekl slůňátko, ale možná ho něco trápí.
„Tati, hezky to voní,“ prohodí Juliana, když prolítne k televizi, vytáhne něco a odběhne pryč.
„Díky!“ křikne za ním, když si uvědomí, že nemá hranolky. Rychle schová mobil. S Honzou si bude lámat hlavu později. Nakrájí hranolky. Důkladně je propere a hodí do friťáku. Musí je hlídat, protože je musí v půlce obrátit.
„Pěkně to voní.“
„Jindro, netrápí tě moc cácorka?“
Zavrtí hlavou. „Je moc inteligentní. Po tobě. Jen jsem se nabídl, že přinesu něco k pití.“
„Občas mluvíš rozumně.“
Jindra se křivě usměje. „Vtipné. Jdu.“ Petr zatím nalije džus do dvou velkých sklenic, které ozdobí dvěma plastovými opičkami. Podá mu je. Jindřich si je prohlíží ze všech stran.
„K čemu to je?“
„Na ozdobu.“
Jindřich zmateně vyjde z kuchyně, když si Petr uvědomí, že nemá ten příšerný plášť. Pod ním schovává moc pěknou postavu s pěkným zadkem. Jak jen může mít takovou postavu? On na té své dře jako kůň, ale Jindřich se vždycky nemusel o nic moc starat. Vše mu lítalo tak nějak samozřejmě. Skvělé známky, skvělí rodiče, dům, peníze, inteligence… na jednoho člověka je to moc. I ta postava. Obrátí hranolky, trochu je upraví, ponoří opět do friťáku.
Připraví stůl.
„Jídlo!“ zvolá z kuchyně na celý byt. Vytáhne pekáč. Povedlo se mu. Je vláčné, ale kůrčička je křupavá. Do dveří se vtěsnají dvě postavy. Posadí se za stůl.
O pár minut Jindřich prohodí. „Jsi skvělý kuchař.“
„Z nouze ctnost, musím. Kvůli Julianě.“
Juliana přestane jíst. „Kvůli mně? To bys nevařil, kdybych já nebyla?“
„Nejspíš ne. S Jindrou jsme na vysoké pravidelně konzumovali polévky ze sáčku. To byly časy.“
„To je fakt. Vzpomínáš si na Papouška?“
Juliana zapomene na jídlo. „Papoušek?“
„No ano. Studenti dávají oblíbeným i neoblíbeným profesorům přezdívky. Tenhle dostal přezdívku papoušek, protože jak jsme po něm nepapouškovali, vylil nás od zkoušek.“
„Jo. Představ si stále učí,“ zavrtí nechápavě hlavou.
Oba dva zasténají. Juliana z toho usoudí, že nebyl zrovna oblíbený. „Tati, ty máš taky přezdívku?“
„Určitě má. Jakou?“ optá se ho zvědavě Jindra.
Petr si vzpomene na Ledovce. Nesnáší to. „Nevím. Neptal jsem se.“ Jednou ho našel tučně napsané na papíře. Zmačkal a vyhodil to. Už nikdy nechce to slyšet.
Jindřich dojí kuře, potom se podívá na hodinky. „Oh bože, musím jít. To nestihnu.“
„Odvezu tě!“ křikne za ním Petr. Jindřich splašeně lítá po bytě. „Kde je pytel?“
„V autě.“ Zastaví ho, sundá mu plášť, který si dal na ruby. Zamrká před jeho pohledem. Je zmatený a naprosto odzbrojující.
„Díky. Musím jít. Juli ahoj.“ Vyjde z bytu.
Petr za ním vyběhne. „Boty.“
„Pravda. Nestihnu to. Já to tušil.“
„Co zas? To je moje bota, tohle je tvoje bota. Víš, že máš dvě jiné?“
Juliana stojí a dívá se na ten zmatek. Směje se na celé kolo.
„Musím být doma. Ahoj.“ Petr si ho k sobě otočí. Svírá pevně mu paže. „Jindřichu klid. Nic ti neuteče. Jindřichu klid, bude to v přádku, uvidíš. Nic jsi nepokazil,“ pokračuje. Na chvilku má pocit, že je na vysoké škole, drží ho stejně jako teď za paže a snaží se mu domluvit, aby se uklidnil. Na 99% to fungovalo.
„Myslíš?“
„Určitě.“ Má chuť ho k sobě přivinout, obejmout, hýčkat.
„Tak dobře. Omlouvám se. Někdy jsem splašenej. Rodiče mi to říkali.“
Petr se usměje. Vezme ho za ruku, dovede ho k výtahu. Za chvilku sedí v autě. Petr ho odváží domu podle GPS navigace. Zastaví před velkým domem.
„Moc děkuji. Za vše i gumičky… Kde jsou?“
Petr mu je vtiskne do ruky. Juliana mu je na poslední chvíli podala.
„Díky. Pozdravuj, Lea.“
Petr si povzdechne. „Honzu,“ zamumlá. Chce už nastartovat, když se ozve telefon. Honza.
„Ahoj, slůňátko, copak děláš? Vsadím se, že jsi svlečený nebo máš na sobě jen spodní prádlo, které tě hezky obepínají. Nebo možná jeden z mých dárečků? Vsadím se, že se ti do nich nevejdou. Těším se, až si je vyzkoušíš.“
Petr se rozesměje, rozhlédne se kolem sebe. Opravdu, tohle mu chybělo. Má mu říct pravdu nebo předstírat? Uculí se.
Malý poklad---33. Tati, co Jindra po tobě chce?
