Malý poklad
33.
Tati, co Jindra po tobě chce?
Obyčejný den, jako vždy. Jenom dnes musí jet nakoupit. Podívá se na hodinky. Už chápe, proč ho nebudí Juliana. Je sedm hodin. Včera šel spát trochu dřív. Skoro půlhodiny seděl v autě před Jindřichovým domem a bavil se tím, jak Honza líčil, co by s ním dělal v posteli. Samozřejmě legraci nepokazil a přidal i krapet svých přáníček. Ale ta skončila a dnes je všední den. Měli by to zakázat. Převrátí se na bok. Podívá se na dveře, rukou vklouzne pod pokrývku. Začne se hladit, ale napjatě hledí na dveře. Mohl by dojít do koupelny, ale nechce se mu. Vybaví se mu vibrátor. Mohl by si trochu udělat dobře, protože rozhodně dneska je při chutí, jak už dlouho ne. Mrkne se na hodinky. Do osmi by to snad stihl. Vyleze z postele, začne se hrabat ve skříni. Po chvilce zuřivého hledání ho najde. Zkusí baterie. Nejdou samozřejmě. Měl by ho vyhodit, ale nějak je mu ho líto. Dělal mu dost dlouho společníka.
Vklouzne nazpět do postele, ale nejdřív vezme ze šuplíku krém. Vymačká si ho na ruce a pomaže důkladně přítelíčka. Potom si lehne a prstem se namaže okolo otvoru. Jedním vklouzne dovnitř. Zasténá. Pro jistotu se přikryje. Lehne si na bok. Opatrně, aby nezašpinil povlečení, zamíří si to k otvoru. Zatlačí, uvolní a opět. Skoro nedýchá, když do něj celý vklouzne. Na chvilku poleví, vychutnává si plnost, kterou má v zadku. Zalituje, že nefungují baterky. Rozhodně ho někam pečlivě a hlavně vysoko schová.
Povytáhne ho, zarazí ho ještě víc, jak to jde. Druhou rukou si vezme úd, kterého si začne přejíždět. Slabě zasténá. Vytáhne ho a zasune a opět. Pravidelně. Zepředu, zezadu. Před očima mu vytane vzpomínka, jak ho měl Honza v puse. Jak se s ním mazlil. Když si představí, že ho měl taky v zadku, že to tady dělal, představoval si jeho… Olízne si rty. Hlasitější zasténání zdusí v polštáři. Malátně leží. Je spokojený, ale ví, že s Honzou to bude daleko lepší. V zadku ještě cítí plnost. Pomalu ho vytáhne, odloží ho na kapesník napuštěný krémem. Rychle vstane, ruku utře do trenýrek, v kterých spal. Očisti vibrátor. Neměl by ho přece jenom vyhodit? Nakonec ho schová nahoru do skříně.
Dá si sprchu. Takhle dobře mu nebylo už dlouho. Vyjde s ručníkem kolem boku, druhým si utírá vlasy.
„Tati, co budeme dnes dělat?“ Juliana zívá na celé kolo. V ruce má Bumbiho chobot.
„Nakupovat. Taky zajedeme pro ten kostým. Doufám, že ho už má. Budeš nejhrůzostrašnější čarodějnice na táboře.“
„A taky sexy, že?“
Petr se na ní podívá přes ručník. „Sexy?“ Bože, prosím, kam ty děti na to chodí? V tomhle věku by měla mít absolutně jiné zájmy. Nejspíš moc čte. Bude muset zkontrolovat její knihy.
„Ano. Každá zlá čarodějnice je strašná a sexy.“
„A kde jsi to vzala?“
„Princezna Fantagiró. Viděla jsem to v pohádce. Byla krásná, sexy… tedy děda to říkal.“
„Děda.“ Za vším hledej dospělého.
„Ano. Díval se se mnou.“
„A babička byla kde?“ optá se. Co ho to napadlo jí to říkat? Má rozum?
„Babička byla v kuchyni, ale slyšela to. Řekla, že jsou tam sexy chlapi.“
Petr zaúpí. „Sexy znamená krásný, víš. Proto bude zlá, ale krásná čarodějnice.“
Juliana přemýšlí. Potom Bumbiho pohodí. „Aha, potom jsi krásný a sexy.“ Uteče do svého pokoje. Krásný a sexy? V ložnici se podívá do velkého zrcadla. Je krásný? Je sexy? Sám sobě si tak nepřipadá. Telefon.
Honza.
„Ahoj, slůňátko. Poslouchej, mohli bychom se večer vidět? U tebe doma? Odpoledne musím být v práci.“
„Samozřejmě, že ano. Budu se těšit.“ V telefonu to mlaskne, potom zazní smích. Petr se usměje. Blázínek. Už aby byl večer. Bude muset uklidit, taky nakoupí nějaké dobroty. Možná by mohl upéct. Netuší, jestli Honza má rád sladké nebo ne. Perník nebo nějakou jinou buchtu.
„Tati, snídaně.“ Petr se vzpamatuje, odhodí ručníky, když si uvědomí, že Juliana je ve dveřích. Zatraceně, rodičům bude něco vytýkat, ale sám tu hodí na adama. Zamyslí se. Kašle na to. Stejně ho viděla už nahého nejméně tucetkrát a o prázdninách… Jen doufá, že nebude nikomu vykládat, kam se jezdili opalovat. Juliana hupsne na rozestlanou postel. Dívá se, jak obléká.
„Máš chlupatý zadek,“ prohlásí najednou.
Petr se k ní otočí. Vadilo by to Honzovi? „Slečno, potom ti nic není. Dolu s postele.“
„Je to pravda. Proč ho máš chlupatý? Já ho nemám.“
Petr si povzdechne. „Protože ty jsi holka a já kluk. K tomu jsem dospělý.“
„Takže dospělí mají více chlupů?“
Bože, zničí ho. „Ano.“
Juliana přemýšlí. „Nechci být dospělá. Proč si je neoholíš jako vousy? Vypadalo by to lépe.“
Petr se k ní otočí. Jak tohle může dítě napadnout? Taky co na to odpovědět? „Protože se… Myslíš?“ Bude to lepší, než sáhodlouze vysvětlovat, proč se zadek neholí jako tváře.
„Jo,“ přikývne důležitě. „Já si ho budu holit. Nechci být chlupatá.“
Petr málem nad tím důležitým oznámením nevyprskne smíchy. „Víš, ono to nejde z důvodu, že si tam nedosáhnu.“
Juliana chvilku to přežvykuje v hlavě. „A oni to holiči neholí? Nebo někdo jiný?“
Petr pomyslí na salóny krásy. Jistě něco takového existuje. „Neholí.“
„To je škoda. Co budu dělat?“
Petr k ní přistoupí a políbí na čelo. Pohladí na vlasy. Až bude dospělá, přijde na to. „Možná, až budeš dospělá, se to změní. Kdo ví.“
„Máš pravdu jako vždy. Udělala jsem seznam, co máme koupit.“ Strčí mu pod nos seznam. Petr ho vezme. Druhou rukou šátrá ve skříni po tričku. Přejíždí seznam. Přidala i věci na nový školní rok. Cvičky, batoh, nějaké pomůcky. A to ještě netuší, co bude požadovat škola. „Do školy uvidíme. Budeme nakupovat, až budou slevy.“
„Dobře.“
Petr zachmuřeně přemýšlí, že zas bude nový školní rok a s ním přijdou nemožné požadavky.
„Tati, to triko máš obráceně. Nenakazil se od Jindry, že ne?“
„Cože? Ne, jistěže ne. Jen jsem přemýšlel… To je jedno.“ Tímhle Juli nebude zatěžovat. Jdou se najíst. Po snídani pouklidí, aby večer byl perfektní.
V Globusu nakoupí, i když se jeho oči protáčí nad cenami. Za disney holínky chtějí nekřesťanských čtyři sta padesát korun a za pláštěnku skoro tři stovky. Tak to ne. Je to jenom na tábor. Vezme levnější, i když se po nich Juliana smutně kouká.
„Jsi už velká, ne?“
Juliana se narovná. „Jasně, tati. Máme všechno?“ Starostlivě si prohlíží nákup.
„Všechno.“ Jedou kolem regálů. Petr ještě nakoupí něco dobrého a dvě láhve vína, v případě, že by si dali po skleničce. Taky, až Juli bude na táboře, určitě zůstane přes noc… Zastaví se u regálu s holicími strojky. Má je koupit nebo ne, přemýšlí u kondomů. Doma, žádné nemá. Natáhne se pro dva balíčky, když si uvědomí, že se na něj Juliana dívá. Zaváhá, ale potom srdnatě vezme dva. Nebude chodit do lékárny. To by se propadl pod zem.
Juliana mlčí. Je rád, že to považuje za další nákup. Doma to přidá k přítelíčkovi. „Tak a teď koupíme zmrzlinu.“ Kolem něj zavlaje sukénka a on jen se dívá za blond bleskem, který letí k oddělení zmražených potravin. Dojede za ní. Už obhlíží, co by mohli koupit.
V košíku skončí jejich oblíbená zmrzlina a dvě další. Zbožňuji ji. Pak přidají ještě dva kornouty, které si ihned sní. U pokladny jen si povzdechne nad frontou, druhý povzdech vypustí, když platí. Někdy by ty ceny raději neviděl. Se zmrzlinou se mu nálada vrátí. Sedí v autě, lížou zmrzku a prohlížejí si kolemjdoucí.
„Pojedeme. Nejdřív do domu uklidit nákup, protože jinak ze zmrzliny bychom měli vodu. Potom k Jitce. Ne, nejdřív uděláme oběd.“
„Tati, tétě Jitce nebude vadit, když přijedeme na oběd.“
„Nemůžeme ji pořád využívat.“
„Využívat?“ Juliana se pustí do kornoutu.
„Využívat je to, že uch jak to říct? Má několik významu. Jeden je – využívat nějaké služby. Ale může to být taky využívat lidi, což znamená, že například budeme k tétě Jitce jezdit na večeře každý den, ale nikdy ji k sobě nepozveme.“ Neví, zda to pochopí.
„Tak tétu pozveme na večeři.“
Taky je se vším hned hotová. „Určitě jednou ji pozveme, ale nemůžeme u ní tak často být, rozumíš?“
„Moc ne.“ Petr je v koncích. Neví, jak ji vysvětlit tuhle věc. Snad na něco potom přijde.
„Já taky ne. Pojedeme.“ Doma uklidí potraviny do ledničky. Ohřeji si ze včerejška kuře.
„Tati, přijde sem ještě někdy Jindra? Je strašně fajn.“
Petr zaregistruje, že mu neříká strýček jako Honzovi. Proč asi? „Určitě přijde, ale je strašně vytížený.“
„Povídal mi, že dělá biog…,“ zarazí se. „něco s rostlinami.“
„Přesně tak. Jejich tým se snaží vypěstovat nové odrůdy, ale Jindra se hlavně zaměřil na rostliny, které dokážou přežít v extrémních podmínkách. Jmenuje se to biogenetika.“ Kromě jiného. Ty další věci by obtížně vysvětloval.
„Jo, to říkal. Bylo to zajímavé. Prý by takhle mohl zahnat hlad v místech, kde je špatná půda nebo jeho rostliny by dokázaly existovat ve vesmíru. Musí být strašně chytrý.“
„To je.“ V tom si vzpomene, že mu zapomněl říct, co to vlastně potřebuje. „Hlídej to, musím mu zavolat. Něco po mě chtěl.“ Vezme telefon, vizitku a ihned si naťuká do mobilu. Vytočí číslo. Nebere mu to. Divné. Potom si vzpomene, že říkal, že bude v ústavu. V pohodě, určitě zas nevnímá čas. Až najde zprávu, zazvoní.
„Tati, Jindra se mi zdá někdy divný, proč?“ optá se ho u kuřete.
„Víš, nikoho nemá.“
Juliana chvilku přemýšlí. „On nemá rodiče?“
Včera mu to řekl v autě. Byl tak nějak z toho přepadlý. Víc než Jindra. „Ne. Když se narodil, byli o hodně starší. Odešli.“
„Jako maminka. Chudinka. Je mi ho líto, ale proč si nenajde paní nebo jako ty strýčka?“
Petr se málem zadusí kosti. Dneska opravdu perlí. „Protože má málo času. Je hodně v práci.“
„Jako ty.“
„Přesně tak.“
Juliana dál jí. „Kdyby nebylo viii, nepotkali bychom strýčka Honzu.“
„Proč říkáš Jindrovi Jindra a Honzovi strýček?“
„Dělám to špatně? Řekl mi, že mu tak mám říkat?“ brání se. „Vím, že mám vykat, ale on řekl, že to není nutné. Že stačí Jindra. Je to špatně?“
„Vůbec ne.“
„To jsem ráda. On je fakt hodně legrační.“ Telefon.
„Petr… Jindro, všechno v pořádku?“ Neví, jak ho to napadlo, že by mělo být něco v nepořádku.
„Jo jistě, co potřebuješ? Byl jsem v laborce. Nenosím tam mobil,“ vysvětluje. „Trochu jsem unavený. Jo poděkuj Martinovi za vlasy.“
Petr zavrtí hlavou. Je beznadějný. „Honzovi. Jasně, ale včera jsi naznačil, že bys něco potřeboval.“
Jindra na druhém konci ožije. „Pravda. Hele, povídal jsi, že si děláš vlastní programy, že?“
„Nějaký potřebuješ pro práci, nemáte tam odborníky?“ ptá se udiveně, protože mu došlo, že by jinak to neříkal.
Odfrknutí. „Jo, ale nevěřím jim. Tobě jo a potřebuji něco speciálního. Pomůžeš? Chci něco jednoduchého, ale po telefonu nebudu nic vykládat.“
„Jasně.“ Určitě se s tím nechce šířit mezi ostatní, proto chce jeho. Tajnůstkář.
„Díky moc. Zachránil jsi mi kůži, ou budu muset jít.“ Telefon utichne.
„Zase nevím půlku věci,“ řekne sám pro sebe.
„Jindra něco potřebuje?“
„Ano. Nějaký program. Doufám, že to nebude nic náročného.“ V klidu se najedí. Po kuřeti ještě nandá na talířek po zmrzlině. Sedí na pohovce a pomalu ji ujídají. Odloží skleněné misky. Podívají se po sobě.
„Nic se mi nechce dělat.“
Mě taky ne, ale nemůžeme. „Dáme nádobí do umyvadla a zajedeme za Jitkou.“ Pro jistotu ji zavolá, zda mohou přijet, ale kostým už má, aspoň to napsala do sms.
„Vzala jsem si plavky,“ oznámí mu. Počasí je neobvyklé teplé, pomyslí si.
Petr už má na jazyku něco o využívání, ale pak zmlkne. Ještě by se ho začala vyptávat. Dojedou k Jitce. Zalituje, že tam není Honza. Bylo by veselo. No, večer ho uvidí. Těší se jako malý. Mohli by si sednout, popovídat, možná dát jednu skleničku, což mu připomíná…
„Ahoj. Tak pojďte. Nestůjte tu jako solné sloupy,“ zve je dál Jitka. „Proč jste nepřijeli na oběd? Musela jsem to namrazit, tolik toho bylo.“
„My tě nechtěli využívat,“ práskne hned Juliana, zatímco hladí Teddyho, který pod jejími prsty nadšeně funí.
„Petře?“ ihned se otočí k Petrovi, který by se nejraději propadl pod zem.
„Vždyť je to pravda,“ zabručí.
„Jsme rodina. Žádné využívání. Naopak jsem ráda, když mám barák plný lidi, ale o prázdninách je to bída. Půlka lidi je na dovolených. A když nejsou, tak mají jiný program. V zimě je to fajn, ale to člověk nevyužije zahradu.“
„Proč nejedeš na dovolenou?“ určitě na ní mají.
„Slávek má toho v létě hodně, ale popravdě, mám tu vše, co chci, i když příští rok si říkám, že bych mohla kluky vytáhnout k moři, aby měli nějaký zážitek. Tak, slečno, je to tady.“ Otevře dveře do jednoho pokoje. Juliana hned si to zamíří ke krejčovské panně, na které visí černé oblečení.
„Budu sexy a krásná.“
Jitka vyprskne smíchy. „To budeš. Moc krásná a děsivá.“
„Já si to vyzkouším, ano.“ Za chvilku už postává v kalhotkách před oblečením a Jitka ji ho natahuje. Vzadu zapne zip. Juliana jde k zrcadlu.
„Super,“ pochválí dílo. Otáčí se dokolečka a nemůže se vynadívat.
„Nádhera. Nevím, jak…“
„Zmlkni už konečně. Já si to vyberu u svého bratříčka. Ještě líčení. Posaď se.“ Odněkud vytáhne kufřík. „Dívej se, jak tě budu líčit, ano. Nejdříve si musíš tvář zapudrovat bílou rýží, aby byl strašidelný. Chceš být ta nejděsivější čarodějnice na světě?“
Juliana pod práškem kýchne. „Zvětšit oči, černou barvou, řasy a taky oční stíny. Rty rudě. Podívej se. Když dáš klobouk, vypadá to efektně ne?“ natočí ji k zrcadlu.
Juliana s úžasem se dívá na někoho jiného. Potom seskočí z židle, obejme Jitku. „Děkuji moc. Určitě se tak namaluju. Tati, co myslíš?“ optá se úzkostně.
„Dokonale. Jsi krásná a sexy a hrůzostrašná.“
„Jupí!“ vykřikne. Potom se opatrně odstrojí. „Této Jitko, mohu na chvilku do bazénu?“
„Utíkej.“ Juliana vypadne. Jitka s Petrem osamí. Složí kostým do velké tašky i s kloboukem. Předá mu ji. „Petře, co ti dva mají za lubem?“
„Honza a Lukáš, co?“ zdůrazní druhé jméno, takovým způsobem, že Jitka se rozesměje. Zdá se, že jim oběma do oka příliš nepadl.
„Přesně. Včera přišli. Pojď, dáme si u bazénu kafe. Kluci jsou někde pryč.“
„Nevíš kde?“ optá se udiveně.
„Ale vím. V ZOO, ale nevím přesně kde. Jsou to skauti, víš.“
„Taky jsem přemýšlel, že ji tam zapíšu, ale má toho tolik a teď chce být mažoretkou. Nevím, kam dřív skočit. Musím se přiznat, že se těším, že odjede na tábor a budu mít chvilku klid.“ Úzkostně se na ni podívá. Jen, aby to nevzala tak, že nemá Juli rád!
Jitka mu položí ruku na paži. „Chápu. Někdy mi taky přerůstají přes hlavu. Už chápu, proč je takový zasněný.“
„Honza? To snad je pořád, ne?“ Vezme šálek kávy do ruky, vyjdou ven. „Je tu takový klid a mír.“ Podívá se na Juli, která se nerušeně cachtá v bazénu. „Děkuji moc, že tu může být.“
„Prosím tě, ale abych to dokončila. Včera se zničehonic u mě objevili, vyluxovali ledničku, mimochodem dost pozdě v noci. Zřejmě byli v nějakém baru, protože páchli jak týden nošené ponožky. Lukáš úplně lítal pod mraky, jestli chápeš. Něco se muselo stát, ale nevím co. Jakmile jsem nastražila uši, zmlkli.“
Petr mlčí, potom se rozhodne. „Včera do kadeřnictví vpadl jeden můj kamarád. Popravdě jsem ho neviděl přes deset let, možná víc. On byl na biologii, já na matematiku, ale rozuměli jsme si. Ne, nic mezi námi nebylo?“ zarazí ji v rozletu ještě dřív, než se začne vyptávat: Kde, kdy kdo co! „Je to správný potrhlý vědec s vysokým IQ, co pracuje ve výzkumu. Má jediné dva koníčky. Práci a dům, který zdědil po rodičích. Včera jsme dali kus řeči, ale mám pocit, že se zalíbil Lukášovi.“
„On je gay?“
„Jak já to mám vědět? Nikdy s nikým nechodil. Prosím tě, ty tři obory, co vystudoval, by zabily i slona.“
„Tři?“
„Jo. Nedivil bych se, kdyby dělal nějakou další školu ještě teď. K tomu má nadání na jazyky. Jestli si představíš někoho, na kom příroda vyplýtvala vše, co mohla, pak je to on. K tomu vypadá velmi dobře.“
„Počkej. Nikdo takový ideální nemůže chodit po světě. To je nesmysl.“
„Jo. Když vešel do kadeřnictví, měl na sobě dvě jiné boty, plášť nakřivo, gumičku, která nebyla praná sto let a brýle slepené izolepou.“
„Začínám to chápat.“
„Jo, ale já si myslím, že je to tím, že nikdy moc společenský nebyl. Kdybych se zakopal v matematice a nebýt Leontýny, Juliany, byl bych nejspíš stejný. Nemá povinnosti, zodpovědnost, nic, ale jak říká Juli – je fajn.“
Oba se odmlčí. Dívají se na Juli, která si lehne na osušku, vedle ní Teddy, který si ji oblíbil. Něco mu povídá, ale neslyší co.
„Je hezkej?“
„Hm, včera mě napadlo, že jo, ale viděla jsi ho. Byl tu se mnou pro Julianu.“
„Oh, to je on, pak je kouzelný.“
„To chceš po mě moc, ne?“ řekne klidně. „Nevím. Svým způsobem je takový nevinný. Zní to divně u chlapa, kterému je třicet šest, ale je to tak.“
„Je fotogenický?“
Petr strne, protože mu to dojde. „To ne! Zbláznili se?“
Jitka se pousměje. „Nedivila bych se. Kdybys viděl, kdo všechno figuruje v jejich kalendáři. Pojď, něco ti řeknu o tom předešlém. O tom novém nevím nic.“ Zvedne se. Petr jde za ní. Dojdou do pracovny. Jitka z dolní přihrádky vytáhne kalendář. Položí ho na zem. Oba se k němu usadí. „To je policista, kapitán.“ Ukáže hned na první stránce. „Tohle je jeden tanečník, baleťák. Není odtud.“
„Krásné fotky.“
„Všechny kalendáře nafotila Estel. To je hasič. Má dva roztomilé kluky. Znám ho. Letos mu to manželka nedovolila. Škoda. Husa hloupá. To je zase jeden muž z úřadu. Nebudu říkat kterého, ale musel bys jít dost vysoko.“
„Ale nikdo není ze školství, co?“
„Ne. Nalistuje na poslední stránku. Honza obdivně hvízdne. „Kněz.“
„Cože?!“ nedůvěřivě si ho prohlíží. „Jak?“
„Neptej se. Honza ho ulovil. Letos bude taky fotit.“
Petr má z toho guláš. Kněz na téhle fotce? Prohlíží si nádherné tělo, příjemnou tvář, zasněný úsměv, pohled svůdníka. Opírá se o anděla. Prsty lehounce spočívají na dokonale kamenné tváři. „Všichni se to rozhodli udělat pro ty dva.“ Kdyby řekl: Jdeme na to, šel bych, pomyslí si Petr při pohledu na něho.
„Já ne. Nemohu…“ Jitka uklidí kalendář.
„Jen nad tím uvažuj. Bude se fotit koncem září. Do té doby máš čas, ale víš, co necháme toho. Jen jsem ti chtěla ukázat, že to nejsou kluci nebo modelové z ulice.“
„Ok.“
„Chceš se mě zbavit, co?“
Petr se usměje.
„Tak co můj nezbedný bratříček? Chová se slušně?“
Slušně? Vzpomene si na slůňátko a jeho návrhy. Rozhodně jsou všechno, jenom ne slušné. „Dneska přijde. Těším se.“ Mírně zčervená nad tím přiznáním. Jitka se usměje. Posadí se, jen tak plkají. Petr se v duchu těší na večer. Když se stíny prodlouží, zabalí věci a jedou. Ví, že Honza skončí okolo sedmé. Mohl by dřív, ale asi nebude moci, protože mu došla sms, že jedna zákaznice potřebuje nutně učesat. Mohl by přijít tak na osmou.
Zvonek. Jde k němu, aniž se podívá, otevře. Zkamení.
„Ahoj.“ Za Honzou stojí Lukáš. Zabít je a rozsekat. Chystal se na romantický večer ve dvou, ne ve třech.
„Ahoj. Pojďte dál.“ Vzpomene si na chlebíčky pro dva, na víno pro dva. Kurva práce, zakleje nevybíravě v duchu. Jestli je Lukáš takhle dotěrný i v jiných případech, tak se diví, že ještě po tomto světě chodí. Ustoupí. Lukáš předstírá, že si jeho vražedného pohledu nevšiml.
„Ahoj, Juli!“ Juliana se s výkřikem vrhne do náruče Honzy.
„Ahoj, Honzo. Dnes jsme byli na nákupech a mám kostým. Pojď, ukážu ti ho! Tati, kdo je to?“
To je ten, který rozbijí domácnosti. Je to kazisvět, jenž by neměl chodit po božím světě. „To Je Lukáš…“ zarazí se.
„Lukáš Stropnický. Můžeš mi říkat Luki.“
Jako na psa, pomyslí si. Jde do obývacího pokoje, kde je najednou hlučno. Dívá se na ně. Tolik se těšil na klidnou hodinku či dvě ve společnosti přitažlivého muže. Má tu dva, ale to je tak vše. „Donesu brambůrky a pití.“ Rozhodně víno nebude servírovat. Chlebíčky zítra sní, i kdyby se jimi měl přecpat. Nebude mu to strkat do chřtánu. Donese pití, brambůrky v misce. S nechutí se dívá, jak všechny tři ruce se do misky ponoří. Odhaduje to natřikrát a zmizí. Jde vzít ještě jedny, když zazvoní zvonek. Kdo to může být? Mimoděk se otočí do obýváku, zda jsou tam všichni. Koho sem čerti nesou? Podívá se kukátkem. Jindra. Na tváři se mu rozlije úsměv.
„Ahoj.“
„Ahoj. Tady pro tebe.“ Strčí mu do ruky květináč. Petr vytřeští oči nad rudou orchidejí. Je nádherná. U země jsou tenké tučné tmavé listy a nahoře jeden velký květ, ale nikdy nic takového neviděl.
„Co to je?“
„To je orchidej. Nemá ještě jméno. Klidně jí můžeš říkat, jak chceš. Z nudy občas je šlechtím. Někoho tu máš. Neruším?“
„Tati, kdo to je? Jindro! Ahoj!“ Vpadne mu do náruče. Petr se mimoděk podívá dolů na boty. Má obě dvě stejné, ale brýle stále slepené izolepou a nechápe proč má na sobě tlustý svetr. Venku by se dalo smažit vajíčka.
Lukáš sotva zaslechne jméno Jindra, vyletí z pohovky jako skřivan na jaře. U dveří se zastaví. Božský! zařve v něm chtíč. Málem, že mu neslintá na svetr.
„Neslintej,“ řekne tiše Honza. Má pocit, že s Petrem něco je, protože je nějak nevrlý.
„Musím. Jen se podívej, jak vypadá.“
„Má zimní svetr a je srpen,“ řekne nemilosrdně. Někdo mu musí otevřít oči.
„No právě. Svléknout, dát mu místo něho něco jiného. Hedvábného, co by polaskalo ty nádherné křivky bicepsů. Něco, co by ho objalo a nepustilo a hlavně rozvířilo představy, jaký bude, až z něj se to pomaloučku sundá.“
„Nejlépe své vlastní tělo, co?“
Lukáš se zachvěje, sklopí oči na zem. „A co? Líbí se mi a moc.“ Zamumlá ještě slaběji a jde se posadit na pohovku.
„Děkuji moc. Hele, vyžaduje nějakou zvláštní péči?“ Nic podobného ještě neviděl. „Co myslíš, hodilo by se jméno Juliana?“
„Klidně. To je fuk,“ řekne bezstarostně, jako by mu právě nesvěřoval jediný exemplář na světě.
Juli se hned chopí příležitosti. „Ta kytka bude po mě?“ ujišťuje se.
„Jasně. Nazveme ji Juliana. Je jediná na světě, zatím. Neruším, že ne?“
„Kdepak“ se smíchá s Julianiným „Ty vole!“
„Juli, to se neříká.“
„Ale tati, já to slyším často, tak proč to nemohu používat?“
Jindra se podívá na Petra. „Protože je to nespisovné.“
„Koukám, že učitel se v tobě nezapře. Ale jestli máš hosty, klidně…“
„Zbavím se jich rád.“
Honza ve dveřích se zašklebí. A má to. I když, sakra, jak to, že Jindrovi dává přednost před ním? „Mě taky nebo jako s tebou nechodím a chodíš s Jindrou?“ optá se naštvaně.
„Vy musíte být Ivan.“
„Zatraceně, jmenuji se Honza a nezaplatil jste mi za stříhání.“
„Tati, on řekl zatraceně. To je nespisovné, strýčku Honzo. Jsi rozčilený?“ optá se ho, ale dospělí ji ignorují.
„Honzo, ne strýčku.“
„Aha, vy jste Honza. Já si pletu jména. Tamto musí být Lukáš, že?“
Petr, který chce zařvat, ať toho nechají, se zarazí. On si zapamatoval Lukáše? Zvláštní. „Jo tak se jmenuje. Pojď dál, nestůj. Podívej se, co mi donesl. Není nádherná?“
„Jo je krásná,“ zabručí, protože si připomene, že mohl taky něco přinést. Zatraceně, zatraceně, dnes je hnusnej den. Trochu se mu uleví, když se k němu nakloní a políbí ho. „Mám tě rád, to přece víš. Jindra je přítel. Chceme mluvit o nějaké menší práci pro jeho výzkum.“
„Ty fušuješ do genetiky?“ podiví se.
„Ne, ale do matematiky a počítačů ano. Uhni se nebo neprojdeme.“ Jindra stále v náručí s Julianou vstoupí dovnitř. Petr jde do kuchyně.
„Dobrý den.“
„Ahoj. Jsem Lukáš a měl bych pro vás menší nabídku.“ Zblízka vypadá ještě úchvatněji než z dálky. Má krásné oči. „Posaďte se tady.“ Zabere místo, kde původně seděl Honza. Ten se pobaveně usadí na barevné kostce, která je místo židle.
„Něco nesu na zakousnutí.“ Petr položí na stůl chlebíčky, jednohubky další sáček brambůrek. „Budeš víno?“ vzdává to. Jedním sáčkem brambůrek je neuživí.
„Ne, jsem tu autem, tak raději ne.“
„Nikdo si zřejmě nedá.“ Jde a nalije si sám. Musí tuhle trojici nějak zapít. K tomu Juliana, bude to peklo. Jestli to přežije, přežije i atomovou bombu.
Maly poklad - 34.Tati, takhle peklo nevypada.
