Malý poklad
34.
Tati, takhle peklo nevypadá.
Peklo nastává, pomyslí si ironicky Petr, když vidí, jak chlebíčky mizí rychlostí parního válce. I Juliana si je dala. Jenom on tu sedí jako kakabus. Aspoň se opiju, rozhodne se při pohledu na růžové víno. Zatím se všichni věnují Juli, která se oprávněně cítí jako královna. Nezávidí ji… Možná trošku. Směje se, vyptává se, ale on dobře vidí hladové pohledy těch dvou. Lukáš málem, že Jindru nesežere. Ten o tom nemá ani páru, jak na druhého muže působí. Honza se naštěstí chová docela dobře, až na tu nohu pod stolem. Tedy doufá, že je to Honzova. Jsou tu dost namačkání. Tolik hostů neměl od pohřbu Leontýny.
Moc by si přál, aby ti dva vypadli, na druhou stranu nechce nechávat Jindru ve spárech toho ďábla. Podívá se na hodinky. Pohádku zmeškali, ale nějak má tušení, že kvůli Juli sem nepřišli. Určitě půjde o ten pitomý kalendář, ale on je rozhodnutý se nepoddat.
Jindra najednou vstane a Lukáš málem, že si oči nepřišpendli na jeho zadek. Odsune Honzu, který v šoku se ocitne vedle Lukáše. Posadí se vedle něj. Pobaví ho to, zlepší se mu nálada.
„Víš, mám pocit, že bych měl jít. Tohle není moje parketa. Nevím, co si s nimi mám povídat,“ řekne najednou.
Petr málem, že nevystřelí na měsíc. Řekl to hezky nahlas a oni to dobře slyšeli. Neví, koho litovat. Jindru, že tu trpí tyhle dva oblizovače nebo je, že by měli poslouchat o chromozomech, DNA a neví o čem ještě.
„Tati, já už půjdu spát, ano.“
Zlatíčko. Má vychování narozdíl od těch hulvátů. „Klidně tu můžeš ještě být.“ Bylo by to lepší. Nakonec se unaví a vypadnou, aniž by probrali, kvůli čemu tu přišli. On nebude muset je domítat.
„Kdepak, určitě si chcete říct dospělácký věci.“ Zvedne se, drapne po poslední jednohubce, kterou nikdo nechtěl vzít, protože asi každému to přišlo blbý. „Něco si přečtu.“
Petr si připomene, že musí zkontrolovat její četbu. Všichni ji sledují, jak zajde do pokoje.
„Je moc rozkošná.“
Petr netuší, koho myslí, protože se dívá po Jindrovi, který je duchem nepřítomný. Ten by snad nepoznal, že ho chce ani, kdyby s ním byl v posteli. „Miluji ji. Je to ďáblík. Dá si někdo víno?“
„Já si dám,“ řekne najednou Jindra. „Nanejvýš si vezmu taxíka.“
„Já nic díky, ale Lukáš si jistě dá,“ odmítne Honza, takže je tu autem.
„Něco jiného nemáš? Víno, moc nemusím,“ ozve se Lukáše, který na chvilku odtrhne zrak od Jindry.
„Víno je zdravé,“ vypadne z Jindry. „Ty jsi Leoš, že?“
„Ne. Lukáš.“ Petr se usměje. S tím Lukášem to musela být náhoda. Taky vypadá, že mu to moc nevadí.
„Aha.“ Neví, co má dělat dál, proto ztuhle sedí a čeká na Petra, kdy přijde. Ten se vrátí, rozestaví nápoje na stolek. Čeká, co z jeho hostů vypadne. Všichni tam sedí, popijí jak v divadle, ale nikdo nemá odvahu začít hru.
Mám se smát nebo brečet? Mrkne se na hodinky na přehrávači. Bude deset. Bude muset začít sám nebo jinak tu zůstanou do kuropění.
„Tak co jste mi chtěli?“
Honza sebou trhne. Petr je naštvaný, i když to nedává znát, ale už trochu poznal jeho nálady. Něco se stalo. Zvedne se, vezme ho za ruku.
„Omlouvám se, hned jsem tu.“ vytáhne Petra z křesla a dovleče ho do koupelny. Zabouchne za nimi dveře. „Co se děje? Proč jsi naštvaný?“
Petr mlčí. Sakra, co mu je potom? Copak je, fakt tak hloupý, že nepozná, že se těšil na večer – jenom oni dva? Nebude mu to říkat, protože by si připadal jako chňup.
„Miluji tě,“ řekne Honza, dotkne se rty jeho pokožky na krku. „Krásně voníš.“
„Díky.“ Nebude mu přece vykládat, že se navoněl, oholil, vykoupal kvůli němu.
„Líbí se mi to. Nebýt jich dvou, tak bych si tě tu vzal. Hezky bych sundal kalhoty, pokochal se jimi. Máš je tak nádherně velké…“
„Nech toho. Kdybys nepřivedl toho kašpara, tak bys mohl,“ vypadne z něj.
Honza se zářivě usměje. „Je to kvůli tomu? Děkuji.“ Obejme ho. „Tolik po tobě toužím.“
Petr ho hladí, rukama sklouzne na zadek, připomene si dnešní ráno, toužebně zasténá.
„Stačí ti omluva? Prosím, moc se omlouvám.“ Dá mu ruku na tvář, dívá se mu do očí. „Chci mít to z krku, ale přece víš, jak se těším, až budeme jen my dva sami.“
„Doprčic oni jsou tam sami dva!“ sáhne po klice, když Honza ho políbí. Vše se mu vykouří z hlavy.
Lukáš se dívá na svůj zbožňovaný idol. Neví vůbec jak začít konverzaci. Ti dva mu nádherně nahráli do karet a on to nedokáže využít. Je pitomec. Má objekt svých snů před sebou a je mimo. „Proč máš na sobě svetr?“ vypadne z něj. Pokud je zimomřivý, potom ho kdykoliv rád zahřeje.
„Svetr? Aha, no asi jsem nic neměl na převlečení.“
Lukáš skoro zapomene dýchat. To jako pod tím nic nemá? Neskutečné. Jasně vidí, jak se převléká. Štíhle tělo se napíná pod pohyby rukou, přetahuje si svetr, objevuje se svalnaté břicho… Polkne, protože kalhoty mu začínají být nebezpečně malé.
„Košili jsem si polil chemikálii. Je tam díra,“ ozve se po chvilce, jako by si vzpomínal, proč je tak divně oblečen.
Lukáš vytřeští oči. „Díra? Pracuješ s takovými nebezpečnými látkami?“
„Většinou ne, ale potřeboval jsem si něco ověřit.“ Zamračí se. Má pocit, že ten Aleš moc genetice nebude rozumět. Ono ji moc lidi nerozumí, ale o čem se má bavit? „Doufám, že tam nebudou dlouho.“
Já doufám, že si to tam klidně rozdají. Čím déle tím lépe. Honza má výdrž, ovšem netuší, jak je na tom Petr. „Ano. Máš rád Petra?“
„Petr? Mám.“ Tvář se mu rozzáří.
Lukáš se podiví, jak moc ho to změnilo. Vypadá jinak. Je vidět, že Petra má hodně rád. To nepotřebuje. Co na něm ti dva vidí? Obyčejný učitel v kvádře.
„Je opravdu v matice génius. Mě nikdy moc nebavila, ale on ji opravdu žere. Už když jsme se seznámili, tak jsme probrali teorii kvantových skoku a Möbiovou smyčku ve využití fyzice či astronomii. Musím se ho optat, zda ještě učí nebo se zabývá astronomii. Jeden z nejnadějnějších našich matematiků a zašije se ve školství. Neskutečné, ale na druhé straně má Juli.“
„Tobě nevadí, že je gay? Většině lidi to vadí.“ Nechce slyšet matematika, astronomie nebo nedej bože fyzika. Z těch předmětů prolítával horem dolem.
„Ehm, co že je?“
Lukáš jen otevře pusu a zavře. Tak na tohle neví, co říct. Místo toho si k němu přisedne. Natáhne ruce k culíku svázané červenou gumičkou. Nábožně je vezme do prstů. Neviňátko.
Jindřich si ho udiveně, ale ostražitě prohlíží. „Ehm co je to gay? Líbí se vám vlasy?“ ten chlápek je strašně divný. Proč na ně sahá, ale možná je to nějaký fetišista. No, jemu to nevadí.
„Gay je muž, který má rád muže.“
Jindra chvilku to v hlavě zpracovává. „Jo tak. Vy myslíte homosexuál? Vím o tom. Co s tím?“ nechápe dál, proč se ho na to ptá.
„Naprosto nic,“ řekne s očima upřenými na jeho pohybující rty. Moci se jich dotknout, líbat je, ale ještě je brzy. Musí ho mít. Aspoň jednou.
„Dej ty pracky pryč.“
„Petře!“ zvolá úlevně Jindra. Už nevěděl, co má mu říkat.
„Hele, není tvůj majetek.“
„Je můj kamarád. Co tu vůbec chceš?“
Honza je vyděšený jeho nepřátelstvím. Takhle se vůbec nechová. Ještě dobře, že Lukáš je kliďas.
„Co je ti potom? Je to moje věc a budu si dělat, co chci. Když se chci ho dotknout, tak to udělám. Nemáš mi, co rozkazovat. Nejsem nějakej tvůj student a neplatí na mě ten tvůj tón. Spíš si hleď Honzy, ano?“ Nasupeně se posadí ke stolu.
Jindra těká očima z jednoho na druhého. „Petře, nic se nestalo.“
Petr polkne, že ani netuší, proč se ho dotýká. „Honzo, sedni si vedle Lukáše.“
Honza poslušně to udělá. Nechápe, proč oba tak vylítli. Přece Lukáš nic špatného nedělal. Petr vezme skleničku, vypije ji. Je naštvaný. Všichni sedí na pohovce, Petr na barvené kostce. Nedívají se na sebe, kromě Jindry, který si je udiveně prohlíží.
„Tati, jdu…“ Juliana se zarazí, potom raději zmizí v koupelně. „Čo sie tam aśi štalo?“ mumlá s kartáčkem v puse. Vyplivne pastu do umyvadla, vycení zoubky. Zvláštní. Všichni tam sedí, jako by někdo něco špatného řekl. Divné. I tatínek byl nasupený, ale proč? Je tam Honza toho má rád. Dokonce ho pusinkuje. Jindru má taky rád a Lukáše taky. Něco zlého se určitě přihodilo. Možná někdo odešel jako maminka. Určitě proto. Vyjde ven, podívá se do obýváku. Pořád stejně. Narovná se. Vesele přiběhne k taťkovi, posadí se mu na kolena.
„Tati, stalo se něco?“
„Nic, broučku. Už ses umyla?“
„Ano, hlásím poslušně. Těším se na tábor. Pojedu na tři týdny, víte.“
„A kam? Já na tábory nejezdil.“
„Do nějakých skal a mám krásný kostým čarodějnice od téty Jitky. Jsem v něm krásná a sexy.“
Jindra se rozesměje, čímž uvolní atmosféru. „Ukážeš mi ho?“
„Jasně. Hned tu budu.“ Je ráda, že aspoň rozesmála Jindru.
Petr se za ní dívá. Je to jeho malý poklad. Neví, co by si bez ní počal. Za chvilku přiběhne v kostýmu s vysokou čepicí, s holí a se skleněnou koulí na konci.
„Abrakadabra…“ zamává holí. Všichni i Lukáš se usměje. „Sluší mi?“
„Určitě jen to chce vylepšit zakletí. Něco latinského. To bys měla zvládnout.“
„Latinského?“
„Latinský jazyk se už nepoužívá. Dřív jim, ale mluvila polovina zeměkoule. Máš pravdu. Bude to znít zajímavěji.“
„Juj. Děkuji. Tak já jdu spát. Děkuji.“ Udělá malé pukrle. Její obličej září nadšením. Petr pochybuje, že bude klidně spát. Možná si tu hůl vezme do postýlky. Ucítí pusu na tvář. Pobaveně se dívá, jak i ostatní tři vyfasovali pusu. Je vidět, že na to nejsou zvyklí.
Dívají se za ní. „Je kouzelná.“
„Jo.“ Kvůli ní si vzal ženu. Nelituje toho, spíš naopak. Udělal dobře. Teď co s touhle trojici, které vůbec nedochází, že by měli zmizet na Sibiř. Hlavně Lukáš. Musí z nich vypáčit, proč tu jsou, i když to dobře ví. „Proč jste za mnou vlastně přišli?“
„Potřebuji tvou pomoc. Ten program,“ předběhne ty dva Jindra. „Doufal jsem, že tu budeš sám, že bychom to mohli probrat. Dneska nepotřebuji ještě zajet do laboratoří, tak jsem doufal, ale jestli nechceš, samozřejmě, že nebudu tě přemlouvat.“
„Až mi řekneš, co potřebuješ, rozpracujeme to. Určitě se pokusím…“
„Ty umíš dělat programy?“ podiví se Honza.
„Každý matematik…“ začnou oba. Usmějí se na sebe. „Jako za školních let, co?“
Honza si uvědomí, že mu toho Petr zřejmě dost neřekl. Zdá se, že mu byl blíž, než měl tušení.
„Jo přesně. To byly časy.“ Oba se na sebe podívají. „Teď je to jiné, co?“
„Jo je, ale baví mě to.“
„Jo mě taky. Možná se konečně pustím do výzkumu. Většinou to univerzity po svých lidech chtějí. Budu mít víc volného času.“
„Chceš se vrátit k astronomii?“
„Bavilo by mě to.“ Uvědomí si, že ti dva se na ně dívají skoro skelným pohledem. „A co vy dva?“
„Lukáši, máš šanci.“
Lukáš se zvedne. Štíhlý, vysoký, ne už nejmladší. Petr zauvažuje, proč si toho nevšiml dřív, ale stále je atraktivní. Když si je prohlédne jednoho po druhém, všichni jsou tu atraktivní. I Jindřich. Začíná chápat, proč chce, aby byl v kalendáři. Tedy pokud chce.
„Chtěl bych vás oba, protože Honza už souhlasil, zda byste se propůjčili jako modelové na kalendář roku 2011. Je to dobrovolné, bez honoráře. Výtěžek jde na dětské domovy, nikam jinam. Kalendář se zde nebude prodávat, protože nemá takové odbytiště. Většina výtisku půjde do Německa, Francie a Anglie. Byl bych rád, kdybyste se stali říjnem a prosincem, ale to by se ještě rozhodlo. Budu velmi rád, když budete souhlasit.“
Jen zatleskat.
„Na dětské domovy?“
„Ano,“ odpoví rychle Honza. „Lukáš tam jeden čas vyrůstal. Jak říká nic moc, ale přece jen mu dali nějaké zázemí.“
„Na rozdělení peněz osobně dohlížím. Pokud by se vybralo víc než loni, potom bych chtěl to dát ještě někam, ale to se uvidí, jak to půjde. Musím říct, že se loni jich prodalo na sto tisíc a byly rychle rozebrány. Fotografuje Estel, taky bez nároku na honorář. Je to pro dobrou věc.“
„Moc tomu nerozumím,“ začne Jindra.
Petr se málem rozbrečí. Lukáš už snad to jednodušeji nemohl podat. Podle jeho a Honzova výrazu si to taky myslí. „Ta nabídka platí pro mě a pro tebe. Chtějí nás dva fotografovat.“
„Mě?“ V Jindřichově tváři i hlasu je naprostý nefalšovaný úžas. „Proč?“
„Protože,“ Lukáš zaúpí, šťouchne do Honzy. Ten jen sebou trhne.
„Protože vypadáš dobře, proto.“
„Já? Vypadám dobře?“ mimoděk si sáhne na vlasy. „Och už vím, mám ostříhané vlasy proto.“
Petr si povzdechne. Pro změnu vidí čirý úžas u těch dvou. Ti se z toho zřejmě nevzpamatují do konce života. Zřejmě si myslí, jak někdo si nemůže uvědomovat svůj vzhled, ale Jindřich má svou vědu, ne krásu. Je sice úchvatný, ale pro něj to znamená méně než vyprané ponožky.
„Ale to musí být omyl. Nehodím se na fotky. Tady Petr určitě, ale já ne? Nejsem vůbec fotogenicky.“ Posune si slepené brýle na nose. „Určitě vám řekne ano.“
„No říkám: Ne.“
„Proč ne?“ nechápe Jindřich. „Je to pro dobrou věc. Já takové věci dělám snad každý druhý den.“
„Fakt?“
„Jo, i když to odmítám. Vždy tam posílám někoho jiného. Nesnáším ty dobročinné aukce, večírky a podobně. Pošlu tam kolegyni nebo kolegu. Ti jsou z toho nadšenější a já mohu v klidu pracovat.“
„To jsem netušil.“
„No jo. Stinná stránka mé práce. Takhle rozhodlo vedení. Že bychom se měli ukazovat světu, že něco děláme. Jako bychom se tam flákali,“ rozčílí se.
„Ale já myslím taky tebe, Jindřichu.“ Jak krásně se to jméno vyslovuje! Jak kouzelně zní! Zvučně i mazlivě. Už přesně vidí, jak mu takhle říká v postýlce, jak ho laská. Drcnutí ho vzpamatuje. Honza má pravdu, měl by přestat snít, ale když s ním to nejde.
„Mě? Oh, já nevím. Myslím, že nejsem na to ten pravý. Nevypadám nic moc. Petře?“
Já mám za něj rozhodovat? Ani náhodou. Do téhle pasti, ať si vleze každý sám. „To musíš rozhodnout sám.“
„Samozřejmě rekvizity, líčení, vše bys dostal. Jen by ses musel dostavit na focení, nic víc,“ snaží se dál. Musí říct, že snad ještě nikdo tak dlouho neodolával.
Jindřich se ošije. „Opravdu mě chcete?“
Petr překvapeně se na něj podívá. On o tom vážně uvažuje? Co jeho kariéra? Může si ji pokazit. „Ty vážně o tom uvažuješ?“
„Samozřejmě, že ano. Ty ne? Je to pro dobrou věc. Věřím, že je to v pořádku. Je mi vedro.“
„Něco ti půjčím. Pojď.“ Honza s Lukášem si málem nevykroutí hlavu, aby viděli, co tam budou dělat. Petr jim promptně zavře dveře před očima.
„Zase nic?“
„Kruci, aspoň mohli… Hele, ty věříš, že je fakt takové neviňátko?“
Honza znechuceně stále sleduje dveře. „Kdybys viděl jakého ho má,“ povzdechne si.
„Nic ti nebrání, abys mi ho ukázal,“ navrhne klidně Lukáš.
„Jsi nechutný. Je můj,“ odmítne kategoricky Honza.
Lukáš to jeho prohlášení tráví. Zřejmě se opravdu zamiloval. „Je to vědec. Jsem zvědavý, v čem se ukáže. V košili u krku rozepnuté, nebo v tričku, které ho bude lákavě obepínat?“
„Jestli sis nevšiml, Jindřich je daleko útlejší než Petr. Bude to na něm všechno viset,“ snaží se ho do toho odradit. Vůbec tu jeho posedlost nechápe.
„Ale vidíš, uvažuje o mé nabídce. To je dobré, ne?“
„Dokud nebude na focení, neuvěřím tomu. Ale Petr nechce. Tady asi vlak nejede.“
„Díky moc. Bylo mi nějaké vedro, ale neměl jsem tam nic jiného na převlečení. I tak se bojím, že to není moje. Ten svetr vůbec nepoznávám.“
„Aha.“ Petr se dívá na jeho štíhlé tělo. Má je vypracované, určitě z prací na zahradě. „Opravdu se chceš fotit pro nějaký pánský kalendář? Budou tě okukovat chlapi a ženské nad tebou slintat.“
Jindřich se posadí s trikem v ruce. „Proč ne? Je to pro dobrou věc, ne? Aspoň nebudu muset konverzovat s lidmi. Nikdo nade mnou neslintá. Je to blbost. Je to kvůli tomu, že chtějí tebe.“ Potřese hlavou. Slintat nad ním! Tak směšná představa.
Petr si uvědomí, že musí být osamělý. Mlčí, protože zřejmě je už rozhodnutý.
„Nechápu, co na mě vidí. Fakt mě chtějí?“
„Chtějí. Man of December.“
„Půjdeme do toho společně. Jako za školních studií.“
„Nepřipomínej mi to,“ zasténá. „To byl nápad! A pamatuješ? Dopadl katastrofálně.“
„Nebyli jsme připravení, teď jsme. Hele, ten program. Poslouchej.“ Začne mu vysvětlovat, co přesně potřebuje.“
„Už jsou tam půlhodiny. Hele, co když tam dělají to…“ naznačí soulož.
„Nedělají,“ řekne trochu zneklidněně Honza. Ovšem mohou provádět ledacos jiného. Co když má pravdu? Možná, tam… přece netrvá převlečení tak dlouho? „Ale zdá se, že se ti ho podaří uhnat. Nechápu, jak se ti to povedlo.“
„Taky nevím. Měl jsem pocit, že to bude těžší. Jestli mi kývne, můžeme na tom začít dělat.“
„Ty, ne já. Mě vynech. Mně stačí, že budu nějakým tím měsícem. Stále chceš ty uniformy?“
„Jo.“
„Víš, napadlo mě, že bychom mohli udělat to bez uniforem.“
„Ani nápad. Někteří se bez oblečení nebudou chtít fotit.“
„Do prdele, poslouchej. Myslím tím, že všichni vědí, že hasič je sexy, policista je sexy, nějaký údržbář a podobně, ale co například učitel, chemik nebo úředník. Chápeš? Takový sexy chlap v sexy kvádru. Vybrat netradiční povolání, které většinou máme za nudné. Ukázat, že tam taky sedí pěkní chlapi. V kvádru, v plášti… A už nevím, co ještě.“
„Jasně, jasně. Vím, co myslíš. No, nápad to není špatný. Optám se Estel, co si o tom myslí, ale mám pocit, že Petr jako sexy učitel by nechtěl být, kdybychom nabídli zlaté tele.“
„Někdo jiný ano. Mohou si to prohodit. Pochybuji, že by se ten tvůj kněz fotil v sutaně. V kterém kostele jsi ho vyhrabal? Minule jsem ho obdivoval, ale vůbec jsem se k němu nedostal. A pak nějak jsem se zapomněl optat.“
Lukáš se uculí. „Přes dětský domov. Část peněz jde i na domovy, které spravuje církev. Hned jak jsem ho viděl, jsem si řekl, že by to mohl být ten pravý. Nadšeně souhlasil. Jeho domov dostal slušnou částku, za což byl rád, protože jak říká, zapomínají na něj.“
„To jo, ale v životě by mě nenapadlo ho oslovit. Jdu tam. Už to nevydržím.“
„Žárlivče.“
Honza se zastaví. Má pravdu. Není důvod žárlit, ale co si bude říkat! S Jindrou si rozumí lépe po všech stránkách. Mají i společné zážitky. Chodili spolu na vysokou. S ním si tak dobře nepopovídá. Co on umí? Nic. Nebýt vši nikdy by se nepotkali. Zatraceně.
Zůstane tu sedět, ale oči má přilepené na ložnici. Co tam dělají? Poposedne si. Lukášovi se ho zželí, ale taky moc není klidný. Jsou tam opravdu moc dlouho. Půjde se podívat do lednice. Zvedne se. „Určitě jsme mu překazili plány.“
Honza posmutní. „Pokazili, ale Juli odjede… Já to nevydržím. Už je to přes půlhodiny. Jdu tam.“ Na lednici kašle. Ta mu neuteče, ale…
V tu chvílí vyjdou oba z ložnice. „Lukáši, tak to přijímáme.“
Lukáš s Honzou se zastaví. Mají pocit, že špatně slyší. „Oba dva?“
Petr zamračeně přikývne. Honza mu skočí kolem krku, začne ho líbat.
„Ovládej se. Máme hosty,“ vyklouzne mu z úst.
„MámehHosty?“ optá se potěšeně Honza. Zní to skvělé. Neuvěřitelně. „Děkuji moc. A kdyby se někdo něco doslechl, přijedeme tě zachránit s celou kavalérií.“
Petr ho objímá a je mu skvělé. Lukáš se usmívá. Konečně má pohromadě kalendář a bude to bomba. Letos bude ještě lepší než posledně. „Slibuji, že se na fotkách ani nepoznáte.“ V hlavě mu víří nápady, jak by chtěl mít Jindřicha vyfoceného, ale bude záležet na Estel. „Fotit se bude v září nebo říjnu. Potom se to bude tisknout. Chceme to dát na pulty před Vánocemi. Děkujeme vám.“
Jindřich se trochu zmateně rozhlíží. Potom si vzpomene. „Tak to zapijeme, ne?“
„Jasně. Petře máš tu něco?“
„Určitě.“ Má pocit, že se řítí do něčeho katastrofického, protože kombinace těch tří je přesně taková. Chybí jen roznětka. To nedopadne dobře. Jde pro víno. Od Silvestra má tu šampaňské, které nepoužil, protože byla sám s Julianou. Nakonec si dali nealkoholické. Aspoň to použije.
Vytáhne je. Donese do pokoje. Jindřich je opět ztracený, pomyslí si, když ho vidí v něžné Lukášové péči. Taky chtivé. Chudák malý.
„Lukáši, můžeš mi pomoct?“
Lukáš překvapeně zamrká, ale jde. Nerad opouští Jindřicha, ke kterému se konečně dostal.
„Co se na Jindřicha tak lepíš?“ začne v kuchyni.
„Jsi snad jeho matka nebo otec? Nejsi. Je dospělý. Nemohu se ho snad dotknout?“ ohradí se Lukáš. „Nesnáším tvé výslechy. Nejsem tvůj student.“
„Nechci, aby mu někdo ublížil.“
„Nehodlám mu ubližovat.“
Petr ho chvilku studuje. „Není jako my. Jako já nebo Honza. Nežije v tomhle světě, uvědom si.“
„Je mi to jedno.“
„Nemělo by být. Je to můj kamarád. Něco jsme si na výšce prožili. Byl bych nerad, kdyby…“
„Nepleť se do toho laskavě.“
Petr se zachmuří, vyndá skleničky, otvírák. „Lukáši, já… myslíš to vážně, nebo jen chceš získat další trofej?“
„Už jsem řekl, nemíchej se do toho.“ Popadne tři skleničky, vyjde. Petr za ním zachmuřeně se dívá. Co má dělat? Jindra je prostě v těchhle věcech prostoduchý. Ne, spíš nevinný jako dítě. Vždyť ani možná neměl holku. A najednou o něj usiluje někdo tak protřelý jako Lukáš. Nelíbí se mu to. Nechce, aby měl zničený život. Neví, jak by se s tím vyrovnal. Teď lituje toho, že s ním na tak dlouhou dobu ztratil kontakt.
„Petře, šampaňské!“
Juliana. Mohli by být tišší. Vejde za nimi. „Prosím, trochu tišeji, ano.“
„Promiň, zapomněl jsem,“ omlouvá se ihned Jindra.
Ostatní se tváří zkoušeně. Petr má nepříjemný pocit. „Omlouvám se, nejsem ve své kůži.“
„Tak my půjdeme.“ Jindra odloží svou skelničku na stůl. „Moc děkuji za vše.“
„Ne, klidně zůstaňte. Dopijeme to. Už jsem tu dlouho neměl žádnou společnost. Honzo, mohu na slovíčko?“
Lukáš se zářivě usměje. Opět sám s Jindřichem. Tomu se říká šťastná náhoda.
Petr ho zatáhne do kuchyně. „Honzo, můžeš říct tomu pitomci, aby nechal Jindru na pokoji? Málem, že ho nesvlékne.“
„Já tebe taky svlékám. Co ti je?“
„Jindřich je jiný. Kdybys mě opustil, vyrovnal bych se, ale Jindřich, já nevím. Je jiný.“
„Houby, ale nelíbí se mi to taky. Chápej, podle mě nejsou k sobě vhodní. Jindra není vhodný.“
„Lukáš není vhodný. Je to protřelý bídák, ale Jindra je nevinná duše.“
Honza se zamračí. „Podívej se, Lukáš je fajn. I přes minulost je fakt milý, něžný. Postará se o něj, ale myslím, že mu Jindra zlomní srdce. Hledá někoho stálého, ne někoho takového, který si ani nedokáže zapamatovat jména.“
„Krize středního věku?“
„Prr. Nech toho. Proč vlastně by jim to nemohlo klapat? Nám to klape, ne?“
Petr na něj hledí. A to vzal jako kde? „Kde jsi to jako vzal? Jsou rozdílní jako my dva. Nemyslíš to vážně je dát dohromady?“
Honza zatočí sklenkou. „Uvědom si, že my to neovlivníme. Žádného z nich. Co chceš dělat? Hlídat Lukáše na každém kroku? Najmout na něj nějakého mafiána? Prosím tě…“
„Máš pravdu. Snad to rozdýchám.“
Honza se k němu nakloní, políbí na rty. „Omlouvám se, ale mohu přijít zítra? Sám.“
„Určitě.“ Líbají se jako o život.
„Toužím po tobě. Jsme opilý láskou k tobě,“ zasměje se, protože tohle snad žádnému svému klukovi neřekl.
„Musíme tam jít. Čert vem oba. Jsou dospělí. Máš pravdu.“ Vejdou do obýváku. Petr si tiše povzdechne, když si všimne, že Lukáš málem, že na Jindrovi neleží. Ten podle výrazu vůbec neví, o co se jedná. Láhev je prázdná. I druhá. Zamračí se, ale potom nad tím mávne rukou. Přemístí kostku blíž k pohovce.
Jindra zvedne k Petrovi oči. „Mě bych asi jít.“
Petr se rozhodne. Takhle ho nikam nepustí. Všichni tři pili trochu víc, než měli. Možná je blázen, že si to bude vyčítat do konce života. Ale Honza má pravdu, jsou dospělí. Musí se rozhodnout sami. To, že Jindra neměl holku, neznamená, že nemohl mít kluka. Na vysoké škole si byli blízcí, ale nikdy si nevyprávěli o svých milostných románcích. Tehdy na něj ani nepomyslel jako na sexuální objekt. Taky nevypadal tak dobře jako teď.
„Proč tu nezůstanete? Jindra může spát na pohovce, Lukáš na zemi. Tedy pokud chcete. Nebo ještě půjdeš do práce?“ obrátí se k Jindrovi.
„Já půjdu k tobě do ložnice.“
Petr zčervená. Takhle před ostatními? „Je tu ještě pracovna,“ řekne co nejstudenějším tónem.
„Já to beru. Klidně budu spát na zemi,“ prohlásí nadšeně Luki. Jen, když budu se svým miláčkem, ale to už neřekne.
Honza nechápe, co ho to popadlo. Nejdřív chce je dát od sebe pryč, teď naopak. Nevyzná se v něm.
„Nechci, abyste v tomto stavu někam jeli,“ prohodí tlumeně.
„Vezmeme si taxíky a je to,“ vyřeší to Jindra, který už má trochu v hlavě. A pak tu práci může udělat zítra. Nikam neuteče stejně jako Domina. Najednou mohutně zívne, aniž si přikryje ústa. Lukáš s rozmyslem mu je zacloní.
Jindřich zrudne. „Promiňte. Jsem… Pojedu. Je tu divně.“ Vstane z pohovky.
„Dobře. Zavolám taxíka.“ Jindra vděčně přikývne. Udělá krok, když se zapotácí a posadí se. „Nejsem zvyklý pít,“ řekne odzbrojujícím tónem.
„Zavezu vás domu,“ navrhne Luki.
„Ne!“ chce vykřiknout Petr. „Pil jsi. Nepustím tě s ním.“
Lukáš zrudne. Má pravdu, ale nemusí to říkat nahlas. „Zůstanete tady.“
Honza se klidně ozve. „Petře, zavoláme si taxíky. Rozvezou nás domu.“ Přistoupí k němu. „Rád bych tu zůstal, ale opravdu to nejde. Nejspíš bych se neovládl.“
„Tak dobře.“ Jde k telefonu a zavolá tři taxíky, když najednou Jindřich vylítne. Běží do koupelny, kde se skloní nad umyvadlem.
Petr je zadrží, jde k němu. „Co je ti?“
„Ten alkohol… Pamatuješ si?“
Petr si při pohledu na Jindru, vzpomene na jejich první a poslední pokus si vyrazit do klubu jako ostatní. Samozřejmě si dali pivo. Dvě stačila, aby jejich dobrodružství skončilo na záchodě, kde se o něj staral.
„Neříkej, že od té doby…“
Kývnutí a opět sklonění nad umyvadlem. „Je mi děsně.“
„Zůstaneš tady. Honzo, zruš taxíka pro Jindru.“
„Jasně.“ Zruší taxíka. Jde do koupelny.
„Máš tu něco na zvracení?“ optá se ho uštvaný Jindra.
„Bohužel ne? Nejlépe je to dostat ze sebe, potom se zachumlat do teplého. Nejlépe pomůže spánek. Myslel jsem, že víš, co děláš.“ Pohladí Jindru po rameni. „Za chvilku to bude dobré, uvidíš.“
„Já vím. Já tušil, proč nikam nechodím.“ Skloní se nad umyvadlo. Potom tiše se zavřenýma očima oddechuje. „Díky, že mě necháš u sebe.“ Sundá si brýle. Zamžourá na ně. „Už se to uklidňuje.“
„Dej je sem, vyčistím ti je. Měli byste jít domů,“ nenápadně vyhodí Honzu.
„Jo.“ Honza se k němu nakloní, dá mu pusu.
„Ahoj. Lukáši, jdeme.“
Venku Honzu u výtahu zarazí. „Není ti to nápadné, že začal zvracet? Co když si to tam rozdají?“
„Blbneš?“
Lukáš se zhoupne na patách. „Hele, znají se dlouho. Určitě věděli o tom, že nesnáší alkohol. Je to podezřelé.“
Honza ho popadne a nacpe do výtahu. „Podezřelý jsi jedině tady ty. Takové blbosti mohou napadnout jen žárlivce a zamilovaného. Proboha, mám tam vrazit a říct na rovinu: Nevěřím ti? Ani náhodou. Já Petrovi věřím a ty bys měl taky nebo můžeš si hledat tři modely někde jinde. Snadno je přemluvím, že by neměli si s tebou nic začínat. Troubo,“ dodá s gustem.
Lukáš se urazí. On a trouba? Ani náhodou. Vyjdou ven. V dálce zblýsknou taxíky. Zamávají na ně.
Petr zatím přichystá pohovku. Nevzpomíná si, kdy někoho tu měl naposled. Jindřich jen v trenýrkách tiše oddechuje. Jeden cíp svírá v rukou. Tak snadno se do něj zamilovat. Je opravdu hezký, usoudí. Potom zaleze do ložnice.
„Slůňátko, dobrou noc. Rád bych teď byl vedle tebe, hladil tě, laskal, až by ses krásně udělal. Miluji tě. H.“
„Miluji tě, sladké sny. P.“ Odešle, usměje se. Kdepak Jindra. S Honzou to bude to pravé koření. Pikantní, sladké, někdy i hořké a slané. Doufá v to. Snad narazil na pravého. Bude si o té společnosti, pro kterou se upsal něco zjistit. Lehne si, zavře oči. Rukou vklouzne pod pokrývku. Druhou nahmatá mobil.
„Udělám to místo tebe. P.“
„Slůňátko je provokatér a podrazák. Myslíš aspoň na mě?“
„Ne. Na tucet chlapů, které tu mám.“ Ušklíbne se, zatímco ruka jemně přejíždí úd. Úplně mu stačí Honza, ale nebude mu to říkat.
„Vykuchám jednoho po druhém. Chci jména…“
Petr se usměje. „Honza, Honza, Honza, Honza, Honza, Honza, Honza, Honza, Honza, Honza, Honza, Honza. P.“
„Slůňátko, miluji tě. H.“
Petr odloží mobil, stáhne si pokrývku. Penis mu ovane vzduch. Tiše zasténá.
