Malý poklad
35.
Tati, vy jste se pohádali?
Jindra se přetočí, zarazí se, když si uvědomí, že není ve své velké posteli. Otočí se ještě jednou… „Au!“ vykřikne. Rukou si tře postižené místo. Nechápavě se na sebe podívá, potom si uvědomí z pusy pach. „Ble!“ vyrazí ze sebe.
„Dobré ráno.“
Jindra vzhlédne k malé osůbce v pyžamu se slonem v ruce. Drží ho za chobot a pohupuje s ním. Zvědavě ho pozoruje.
„To nic. Tatínek, když se napije, taky padá z pohovky,“ informuje ho bezstarostně. „Chceš kávu s mlékem?“
„Mléko,“ zachroptí cizím hlasem. Posadí se. Potom si rozpomene na včerejší večer.
„Tady. Nechceš ještě něco jiného?“
„Ne, děkuji. Petr je doma?“
„Tatínek? Ano. Ještě spí. Já se jdu dívat na pohádky.“ Uvelebí se s miskou sušenek na gauči, pokrývku shrne, aby měla místo. Vezme ovládač. „Chceš? Ty pohádky jsou stále stejné,“ zabručí nespokojeně a přepne kanál. Jindra udiveně pozoruje, jak spokojeně se dívá na přírodopisný svět.
„Ne, díky.“ Napije se studeného mléka. Super. To přesně potřeboval. Mléko naprosto zažene alkohol. Měl by jít.
„Juli… Jindro.“
Jindra ze země, kam se dostal, ani neví jak, vzhlédne k Petrovi. Klidně si ho prohlíží. Je v trenýrkách, protože je vedro. Zrovna se škrábe ve vlasech a zřejmě nad něčím přemýšlí. „Nad čím přemýšlíš?“ optá se. Vypadá dobře. Zdá se, že je ve formě, když vidí ploché svalnaté břicho.
„Nad tím, co tu děláš.“ Posadí se vedle Juliany, sáhne ji do misky, načež vyfasuje jednu přes ruku. „No promiň,“ ohradí se, přesto jí sní. „Nejsem zvyklý tu někoho mít.“
„Půjdu.“
„Osprchuj se aspoň,“ rozpomene se na zásady hostitele. „Pojď.“ Jde před ním do koupelny. Ze skříně vytáhne ručník, potom vyhrabe náhradní kartáček. „Jako doma. Zvláštní.“
Jindra zamrká, potom zakleje. Už ví, proč vše bylo tak divné. „Kde jsou brýle?“ Oba se vydají hledat do obýváku.
„Juli, nesedíš na brýlích?“
Juli se nadzvedne. „Ne. Pomohu.“
„Mám je! Zatraceně!“
„Jej, Jindra řekl taky zatraceně. Tati, přece jen se to běžně používá. Jindra není rozčilený.“
Petr by Jindřicha nejraději nakopl. „Sluníčko, tohle je vztek, čirá rezignace, protože se mu rozbily brýle. Tady už se nemůže jenom zlobit. V běžné mluvě se to nepoužívá.“
„Aha. To je škoda.“ Petr mrkne na nějaký přírodovědný kanál. Jindra se na to asi díval, pomyslí si. Sáhne a automaticky přepne na pohádky. Vida Princezna ze mlejna. Jindra se na ně nechápavě dívá, když Juliana to přepne nazpět.
„Nebaví mě pohádky, jsem dospělá. Tati, pozítří jedu na tábor.“
„Já vím, sluníčko.“
Jindra vezme sebou brýle, které visí na jedné ručce a dopije mléko. Má pocit, že je tu nějak nadbytečný. Podívá se na hodinky. „Musím jít. Oh, bože!“ Vezme deku, obmotá se.
„Ahoj.“
Juli s Petrem ho nechápavě pozoruji, jak se snaží si nasadit rozbité brýle, zmateně se rozhlíží. „Oblečení. To je jedno, musím tam být.“ Nechá brýle na nose s jednou ručkou, druhou svírá v prstech. Petr si povzdechne.
„Jindro, klid.“
„Ale já tam musím být.“ V očích bezradný pohled.
„Stihneš to. Jsi významný vědec. Počkají. Řekneš, že jsi dělal důležitý pokus.“
„Ok.“ Chvilku se dívá, potom pustí deku. „Nerad lžu. Neumím to.“
„Tak se to naučíš. Koupelna. Takhle tam nemůžeš jít. Juli, prosím tě slep ty ručky.“
Juliana seskočí z gauče. Bumbiho pohodí k oknu. Vezme mezi prsty brýle. „Tati, jsou strašné.“
„Jiné nemám.“
Juliana s nimi odkráčí k sobě do pokoje. Nejraději by je vyhodila. Brýle mají být pěkné, moderní jako tatínkovy, přemýšlí. Vůbec se k němu takové kulaté nehodí. Chtělo by to drobné hranaté s tmavomodrou obroučkou. Nebo takové elegantní kovové. S odporem sundá starou izolepu. Snaží se to hezky slepit, ale moc to nejde. Zkusí lepidlo, ale za chvilku ručka opět je vejpůl. Zbývá izolepa.
„Tati, hotovo. Jej, ty jsi hezký a sexy.“
Jindra na ni nechápavě se dívá, potom mu dojde, že je jenom v ručníku. S rudými tvářemi zmizí v ložnici. „Ona mě viděla,“ zašeptá tiše Petrovi, který se hrabe ve skříni.
„Cože?“
„Viděla mě jenom v ručníku. Co si pomyslí?“
„Mě viděla nahatého. Klid. Co ti řekla?“ zajímá se. Vytáhne jednu košili, která mu moc nesedne, ale jemu by mohla akorát. Je s krátkým rukávem a nevyhodil ji jen z důvodu, že byla drahá.
Jindra zrudne. „Že jsem hezký a sexy. Prosím tě, jak to, že to zná? Není na to malá?“ Převleče se. Petr ho hodnotí. Opravdu nechápe, jak může být tak svalnatý. Hezký zadek. Na chvilku zatouží ho pohladit, přitisknout se k němu. Asi začíná Lukáše chápat. Je těžké mít krásného nahého chlapa v ložnici. Uvědomí si, že vzruší.
„Slyšela to od maminek z družiny.“
„Cože? To tam tak mluví před dětmi?“ nechápavě ho pozoruje. „A proč to říkali?“
„Ale…“ Teď neví, co říct. Když to řekne o sobě, nebude to vychloubání? „Kalhoty musíš mít svoje. Je ti dobrá, to jsem rád. Můžeš si ji nechat, já se do ní nevejdu.“
„Moc pěkná. Vůbec chodíš pěkně oblékaný.“
„Předpisy,“ řekne kysele. „Neměl jsem rád obleky, ale časem jsem si zvykl.“
„Já bych je měl nosit. Aspoň na konference… Ježíš, čekají mě. Promiň!“ Petr než se vzpamatuje, tak jsou dveře otevřeny, bouchnutí a klid.
Omráčená Juliana zkonstatuje. „Tedy, tati, tak rychlá bych taky chtěla být.“
Petr se posadí na postel. Juliana zmizí. Za chvilku se vrátí s dvěma různými botami. Rozesmějí se. „Měl špatně zapnutou košili,“ dodá.
Petr si utře obličej. Potom zvážní. Zaváhá. „Myslíš, že tu beze mě hodinku vydržíš?“
Juliana zčervená, vypne se. „Samozřejmě, že ano tati. Jsem už přece velká.“
Petr se zvedne, obejme ji. „Přivezu ti za to indiánek, chceš?“
Juli šťastně přikývne. „Nemám zatím vyprat?“
„Můžeš.“ Juliana se šťastně usmívá.
„Kam jedeš?“
„Pro jedny výsledky. Hned budu nazpátek. Potom zabalíme kufr, abys byla připravená.“ Juliana zmlkne. „Je ti něco? Nechceš jet?“
„Ale ne, těším se, jenom budu pryč. Je to divné.“
„To přece zvládneš. Budeš si tam s ostatními dětmi hrát a dělat různé sporty. Naučíš se spoustu nového. Jako morseovku a podobně.“
„Ach jo. Tak jo.“
Petr ví, že nemá ráda sporty, i když dělá balet, vlastně s tím skončila. Bude se muset podívat na mažoretky. Dneska je pořádně zmatený.
„Už pojedeš?“
„Jen se obleču.“ Najednou si uvědomí, že neodchází. Možná by měla. Dřív nad tím nepřemýšlel, ale teď je to jiné. Jako by to bylo divné. Možná je to tím, že se Jindra o tom zmínil. „Nechceš se jít dodívat na ten přírodovědný pořad?“
„Ne. Už skončil.“
Nepůjdu se převlékat do koupelny ve vlastním bytě. „Tak něco jiného?“ navrhne. Nechce se před ní svlékat.
„Nechce se mi.“ Zívne, lehne si na postel a dívá se na svého tatínka, jako by mu četla myšlenky. „Jindra je strašně legrační. Proč je takový?“ převrátí se na břicho. „Je dospělý a neumí si zapnout košili.“
„Protože je roztržitý.“ Nebude ji vyhazovat. Rychle se převleče. Trochu ho to zneklidňuje. Co má dělat? „Myslí už na jiné věci, víš. Proto se nesoustředí na to jak zapnout košili nebo na boty.“
„Aha. Sluší ti to,“ řekne pyšně.
Petr si pomyslí, že poslední dobou je to samé - jsi hezký tati, sluší ti to… snad… Ježíš, co ho to napadají za myšlenky? Je jasné, že ho bude mít ráda. Nikoho jiného nemá. Rád by věděl, co se jí líhne v té hlavičce.
„Ale je milý. Líbí se ti?“
Petr se na ní podívá. Proč se ptá? „Ano.“
„A víc Honza nebo Jindra?“ vyzvídá dál.
Petr se k ní posadí. „Proč se ptáš?“
Juliana seskočí z postele. „Nic.“ Vyplázne jazyk, uteče.
Petr si kysele pomyslí, že je to jako vždy. Jakmile se dostane k jádru pudla, zdrhne a co má dělat? Nahánět ji po bytě? Lepší bude, když pojede. Mobil. Podívá se na volaného. Honza. Tvář se mu rozzáří.
„Ahoj.“ V hlase se mu ozve dychtivý tón. Co mu asi chce?
„Ahoj. Jsi v dobré náladě. Myslíš, že bych dnes mohl přijít? Sám. Nikoho sebou brát nebudu. Přísahám na psí uši na kočičí duši!“
Petr se usměje. „Jasně. Přijď.“ V hlavě si dělá seznam, co má vše udělat. Musí uklidit. Po včerejšku moc tomu nedůvěřuje. Taky musí koupit nějakou vůní. Přísady na chlebíčky, víno. Všechno mu vyžrali. Růže? Podívá se na kytku na stole. Ne, to by bylo už příliš. Vyvětrat? Možná spíš nějaká jemná vůně.
„Petře, Petře, jestli nechceš, nepřijdu,“ ozve se z telefonu.
Petra to probudí. „Jasně, že chci. Budu moc rád. Jak tě napadlo, že nechci?“
Honza se zasměje. „Protože jsi mlčel. Tak jsem usoudil, že…“
„Ne. Přijď. Určitě. Budu se těšit, ale musím někam letět.“
„Jasně. Pusu. Že tě mohu vidět… Zavěsil,“ řekne smutně. Je v kadeřnictví, na klíně časopis a výsostně se nudí, protože nikdo nechce česat, stříhat ani barvit. A k holkám se mu nechce jít. Dovnitř vejde Lukáš.
„Ahoj.“
„Čau. Jak ti je?“
„Fajn. Potřebuju poradit.“
Honza odhodí do kouta časopis. „Povídej. Dnes ti to sekne.“
Lukáš si ho prohlédne. „Tobě taky. Hele, neříkal jsi, že budeš mít nové tetování? Nikde ho nevidím.“ Obchází ho ze všech stran.
„Protože je tajné. Co potřebuješ?“
„Jedno. Jindřicha. Celou noc se mi o něm zdálo. Rádo jsem se probudil nadrženej jako kanec. Dvakrát jsem se udělal.“
„Tiše.“
„To je fuk. Jsem frustrovaný. Pomůžeš mi?!“ Lukáš do něj málem vbodne ukazováček.
„Hele, to bolí. Blázníš? Není pro tebe. Já ho neznám, jak ti mám radit?“ nechápe tomu. Posadí se do druhého křesílka. Asi ten časopis přece jenom vezme. Tohle ho nezajímá.
„Jeho ne, ale Petra ano.“
Honza zamrká. Nechápe, co jako má společného Petr s Jindřichem. „Nechápu,“ přizná na rovině. Cinknutí. Pavlínka? Ne. Jeden chlap. Docela ujde, nebýt toho začínajícího pivního břicha. „Co potřebujete?“
„Trochu přistřihnout.“
„Prosím, pojďte dál. Tady. Kdyby byla moc horká, řekněte si.“ Usměje se, ale potom se podívá na Lukáše, který se přesunul na pohovku, aby měl k němu blíž.
„Petr zná Jindřicha. Ty znáš Petra. Chci, abys na něm vyzvěděl, co má rád, co nemá rád. Chci ho.“
Muž se pod Honzovýma rukama zavrtí. „Je tu horko, že?“
Oba se na něj podívají, Honza ihned stáhne vodu. „Měl jste říct, že je moc horká.“
„Klidně můžete přidat,“ požádá nervózně. Honza zmateně přidá.
„Luki, zbláznil ses? Mám s ním rande a budu si s ním povídat o Jindřichovi? Běž se vycpat do Disney landu.“
„Honzíčku, sluníčko, no tak udělej to pro mě. Nemohu bez něho žít.“
„V pořádku?“
Muž bezradně přikývne. „Tak dva centimetry bude stačit.“
„Nějakou barvu, melírky?“
„Proboha, jen to ne!“ Málem zařve na celou místnost.
„V pořádku. Jen maličko přistřihnout. Zatím v pořádku?“
„Ano.“
„Svoje milostné problémy si řeš sám.“
Lukáš na něj se bezradně podívá. „No tak, prosím. Nic ti to neudělá. Fakt ho miluji.“
Honza jemně zabalí zákazníkovi hlavu do ručníku. „Hele, nejdřív zjistí, zda je vůbec na kluky. To tě nenapadlo, že může mít doma manželku s dětmi?“
„Nemá!“
„Jak to víš?“ podiví se. „Tady posaďte se. Trochu snížím křeslo.“
„Našel jsem si to na internetu.“
Honza se k němu otočí. „On je na netu? Tím myslíš na FB?“
„Ne. Normálně má profil. Úžasné. Víš, že je slavný? Já se zamiloval do slavného.“
Honza se málem rozesměje. „Nechci nic říkat, ale jsi taky slavný. Jediný z nás čtyř jsem nejméně slavný já. Máte pěkné vlasy. Opravdu nechce decentní melírky?“
„Ne, děkuji,“ odpoví muž se značným úsilím. Honza si pomyslí, že vypadá konečně normálně. Asi si už zvykl na prostředí. Někteří lidé se v kadeřnictví cítí trochu nejistě.
„Ale ne jako on. Uvažuji, že se pro něj nehodím.“
Honza zvedne oči k stropu. Mohl by si rozmyslet, co vlastně chce. Potom se na zákazníka povzbudivě podívá. Kdysi taky takhle uvažoval. Kadeřník a profesor. To prostě nejde k sobě, ale začíná věřit, že to půjde. Sice nijak lehce, ale miluje ho. „Hele, jestli ho miluješ, tak to zkus. Nanejvýš tě vykuchá ve své laboratoři. Nic jiného se ti stát nemůže. Natočte trochu hlavu. Podívejte se na mě.“ Otočí si ho k sobě. Přiblíží k němu hlavu, porovnává obě dvě strany. Muž si málem, že nezatlačí hlavu do opěrky. „Kadeřník a profesor. Taky jsem si říkal, že ty dvě profese k sobě nepatří.“
Lukáš pozorně poslouchá.
„Je to vše o kompromisech. Ještě trošku vzadu. Vyfoukat?“
„Ano.“
„Nakonec myslím, že to zvládneme.“
Lukáš nadšeně přikývne. „My taky.“
„Hm, jenže nevíš, zda je gay.“
„Nevadí.“
Muž s hlavou skloněnou málem v klíně neví, co má dělat. Musí se takhle bavit? Má toho dost. „Mohl byste se přestat bavit?“
„Promiňte, netušil jsem, že vám hovor vadí. Luki, prosíme, později.“ V tichosti dokončí stříhání, napíše na ústřižek, kolik má zaplatit. Posadí se vedle Lukiho, položí mu ruku na stehno.
„Nejdřív bych zjistil, zda je na kluky.“
Lukáš si povzdechne. „Co když není?“
„Najdeš si někoho jiného a je to.“ Dovnitř vejde Květuška. „Honzo, mám tu stížnost. Že se prej vybavuješ.“
Honza udiveně se na ni dívá. „Ale děláme to všichni.“
„No jo. Já vím, ale prej celou dobu jsi povídal o sexu. Pánovi to bylo nepříjemné,“ najednou se rozpustile zašklebí. „To je ten tvůj? Hezkej.“
„Blbec. Květuš… Už odešla. To je jedno. Později jí to vysvětlím.“
Lukáš mu zvedne ruku, políbí. „Jsi můj rádce. Děkuji ti.“ Políbí ho na tvář.
Honza se za ním omráčeně dívá. Rádce? On nechce nikomu radit! Sám má s Petrem velké problémy. On potřebuje poradit. Cinkne. Znechuceně se podívá na dalšího klienta. Ten málem vycouvá z dveří. Honza se usměje. „Pojďte dál. Trochu mě bolí zuby.“
Petr zatím dojede do KGH Laboratoři pro testy. Zaplatí, převezme desky. Je spokojený, i když cena není zrovna malá. Doma se na to podívá. Cestou se rozhlíží, zda neuvidí nějakou cukrárnu s chlebíčky. Tam. Zaparkuje. Skloní se pro taštičku s peněženkou. Měl by si už ji asi vyměnit. Je stará.
Ťukot.
Zvedne hlavu, zakleje. Měšťáci. Vystoupí.
„Víte, že stojíte na přechodu?“ Petr si skoro vyvrátí hlavu. Kousek. Zadek dosahuje bílých pruhů. Podívá se do nekompromisní tváře. Zatvrdí se.
„Jenom koupím zákusky. Hned odjedu.“
Policista obejde auto. „Stojíte na přechodu, uvědomujete si to?“
„Je to jenom kousek. Je tu ještě dost místa. Hned to přeparkují.“ V duchu nevybíravě kleje. „Jel jsem pro testy, víte a chtěl se stavit pro chlebíčky a zákusky. Hned odjedu.“
„Hm. Pět set.“
„Bohužel nemám tolik sebou.“
Policista mlčky vyplní blokovou pokutu. S úsměvem mu to podá. „Hezký zbytek dne a přeparkujte si to.“
Kéž by tě mor pohltil! pomyslí si Petr. Už chce zmačkat pokutu. Nakonec ji schová do peněženky. Nastoupí do auta. Raději přeparkuje, protože ten idiot je schopný se vrátit a dát mu další. Bouchne do volantu. „Kurva práce!“ Nakonec dojede do jiné cukrárny. Dává pozor na správné parkování. Koupí chlebíčky, zákusky, čímž se mu trochu zlepší nálada. Večer se uvidí s Honzou. Nebude si kazit romantický večer nějakým pitomým policistou.
„Jsem doma.“
„Tati!“ Obejme ho. „Všechno dobrý? Mohu se podívat?“ Sahá po deskách.
„Ne. Vezmi tohle.“
Juliana vezme malou krabičku, ale zvědavě pokukuje po deskách. „To jsou zase dospělácký věci?“
„Přesně tak. Dáme to do ledničky. Večer přijde Honza.“
„Zase?“
Petr se k ní otočí. „Nejsi ráda, že přijde?“
„Jsem, ale je tu často, ale…“
„Copak?“
„Nic. On tu bude hodně často, že, tati?“ Nese krabici do kuchyně. Petr zaregistruje zapnutou pračku, televizi, nějaké papíry na stole.
„Bude. Jestli ti to vadí, klidně řekni.“ Netuší, co udělá, pokud ho tu nebude chtít, ale nějak to zvládnou.“
„Nene. Maminka taky by nikam neodešla. Jdu si kreslit.“
Petr se za ní zamračeně dívá. Znát myšlenky toho druhého nebylo by špatné. Jednou je nadšená, podruhé ne. Co když přišla na to, že mít dva tatínky je špatné? To ne. Snad by mu něco takového řekla. Bude o tom přemýšlet, až se vrátí z tábora. Sednou si, promluví si o všem. Tábor. Bude doma sám s Honzou. Polkne, protože se opět vzruší. Prohrábne si vlasy. Potřebuje sex. Žhavý, vášnivý… Co, když selže? Co když ho neuspokojí? Zamračí se. Pohled mu padne na desky. Na přední straně je seznam. Zaklapne. V pořádku.
Uspokojí ho? Co když to nezvládne. Taky je tu ta velikost. Honza je z ní nadšený, ale popravdě vždycky má co dělat, aby byl jemný. Povzdechne si. Samé složitosti. Bral by ho menšího.
„Tati, co bude k obědu? Mám hlad.“
Otázka ho vrátí na zem. „Rýže s ehm…“
Juliana se na něj nespokojeně podívá.
„Něco vymyslím. Rýžový nákyp?“
„Ano! To já ráda!“
Petr pomyslí, že snad má ráda vše. Vytáhne kuchařku. Odvede ho to od myšlenek, že nezvládne Honzu uspokojit. Ke konci si uvědomí, že to moc nepomohlo, protože opět na to myslí. „Začínám být nervózní.“ Julianin odjezd se taky blíží. „Neměl jsem to odkládat,“ zabručí. Kdyby na to vlítli hned, nedělal by si starosti.
„Jídlo je…“ hotové mu zmrzne na rtech. Ve dveřích stojí Juliana.
„Tati, proč si povídáš pro sebe? Děje se něco? Jsi nervózní, protože odjedu? Mám sebou telefon. Nemusíš se bát.“ Petr si oddechne. Se samomluvou je konec. „Jestli bude něco v nepořádku, zavolám ti.“
„Určitě?“
„Jistě. Voní to hezky. S čím to je?“ Přijde k pekáčku, ďoubne do toho prstem.
„Juli to se nedělá. S meruňkami od babičky.“
„Jupí!“ hned připraví doprostřed desku, pití, talíře. „Mám ráda meruňky.“ Posadí se, čeká. „Je to dobré. Mohl bys dělat to častěji, i když bys tam mohl dát víc cukru. Je to málo sladké.“
„Cukr škodí.“
„Ale je dobrý. Co budeme dělat?“
„Uklidíme, pověsíme prádlo, zabalíme. Večer přijde Honza, uděláme večeři…“
„Chci jít na koupálko. Mám prázdniny. Chci se opálit.“
To má pravdu, venku je hezky. „Tak dobře, pojedeme.“ Úklid nějak počká.
„Hurá!“ Nechá talíře na stole. Petr se za ní dívá. Uklidí nádobí, nákyp schová na pozdější dobu. Budou mít k večeři. Zívne. Nejraději by si trochu odpočinul.
„Hotovo. Tati, je už pozdě.“ Dívá se na hodiny, které ukazují skoro dvě. Petr nechá nádobí, dojde pro plavky, ručníky, opalovací krémy. Nechce, aby se před odjezdem spálila. Za půlhodiny jsou už na písáku.
„Tati, proč jsou ostatní v plavkách? My taky.“
Petr přemýšlí co na to říct. „Víš, jsou vyhrazená místa, kde se nosí plavky a kde ne.“
„Proč?“
„Protože se někteří stydí.“
„Proč?“
Petr si v duchu povzdechne. Tohle vypadá na dlouho. „Protože někteří se stydí za svá těla, že nejsou hezká, víš. Někteří se zase stydí před ostatními. Například, že jsou moc tlustí. Nebo jim doma říkali, že je to špatné.“
„Proč tedy nemají hezká těla?“
Petr si málem odkašle, protože zrovna vedle nich je dost statná rodinka. Měl by zmizet, protože svým hovorem zaujali další. „Například z nemoci.“
„Všichni jsou nemocní? Chudáci.“
Petr se v duchu směje. Rodinka je už poslouchá celá.
„Tati, proč se tedy s tím neléčí?“ mudruje dál.
„Někdy na to nejsou léky.“
„Aha. Je to divné. A tati je tu někde pláž, kde jsou lidé bez plavek?“ optá se.
Petr si pomyslí, že se jí zřejmě zalíbila nuda pláž. Jen neví, co řekne, když se ho optá, proč ti tam nemají hezká těla. „To nevím.“ Dobře ví, že tu je, ale navykat ji chodit bez plavek? Co by tomu řekla Leontýna? Tohle nějak opomněli probrat.
„Tati, lepší je to bez plavek.“
Jo to je. Volnost… Opět. Někdy jsou lepší plavky nebo nemyslet na blbosti, jako, že vedle vás leží nádherný chlap s vyšpulenou prdelkou, pokukuje po vás a málem vás nesní.
„Mohu si je sundat?“
Petr se probere. „Ne, Juli. Tady ne.“
„Proč?“
„Protože se to nedělá a uvedla bys ostatní do rozpaků. Nedělá se to.“
Juliana mrzutě vstane a jde do vody. Konec vyptávání. Mrkne se na tu rodinku. Zřejmě ho tím sádlem nezavalí, za což je rád. Už se viděl, jak na něm leží a drtí ho za ty řeči. Opaluje se, dívá se na vodu, Julianu nespouští z očí, když zpozorní, protože někdo sem plave. Je hezký, usoudí, když pozoruje hrudník, malé plavky, svalnatá stehna. Předvádí se. Playboy, znechutí ho to vzápětí. Přesně ví, co dělá. Jsem alfa samec, jen si mě všimněte. Tohle doma nemáte.
Juli nakonec vyjde z vody. Posadí se na deku, potom se natáhne. Petr ji pozoruje. Nevytáhla se za poslední měsíc nebo se mu to zdá? Bude ji muset asi změřit. Roste jako z vody.
„Tati, příště půjdeme někam jinam.“
„Na plavečák?“
„Ne.“ Podívá se na něj pohledem: Ty víš, kam půjdeme. „Budou dávat Výpravu do doby dinosaurů, půjdeme na to?“
„Dinosauři? Proč ne? Mohli bychom vzít Honzu.“ Musí ho nějak zapojit do svého života. Otočí se na záda. Přibyla oblaka a už není takové vedro. Že by pokus o déšť? Nechce, aby na táboře měla špatné počasí. Podívá se na hodinky.
„Může jít. Chceš už jít?“
„Rád. Mám pocit, že už není takové vedro. Není ti zima?“ Sám tentokrát vodě odolal.
„Trochu. Těším se na večer. Jindra taky přijde?“
„Ne, ten ne.“ Zabalí věci, když se rozprší. Utíkají k autu. Juliana dostane smyk, upadne. Rychle vstane, ale je špinavá až za ušima.
„V pořádku?“ zadrží ji. Juliana se slzami na krajíčku přikývne. Dál kulhá k autu.
„Bolí to.“ Petr vezme lékárničku z auta. Posadí se na zadní sedadlo. Juliana mu položí nohu do klína. Ošetří ji ránu.
„Lepší?“
„Trochu ano. Mohu ji nechat nataženou? Tati, mohu jet na tábor?“
„Určitě.“ Infekci by neměla dostat. Promočený se posadí do auta. Čeká, protože lidi se úplně zbláznili a odjíždějí hlava nehlava. Diví se, že se ještě nestala nehoda. Kapky vody silně bubnují do auta. Zamyšleně hledí na slejvák. Nakonec vyjede. Věci nechá v autě a v náručí s Julianou vyjede nahoru. V koupelně se podívá ještě jednou na ránu. Usměje se.
„Bude to dobrý. Určitě.“
Juliana přikývne. Potom se pokusí na ni došlápnout. „Jde to,“ prohlásí. „Já si na chvilku zdřímnu, ano.“
„Určitě.“ Podívá se ven. Na prádlo může zapomenout. To jsou ti rákosnicí. Taky předvídají zřejmě podle nálady. Nakonec je pověsí, pouklidí. Unavený se sklenkou vína se dívá na šeď za oknem. Zavře oči.
Zvonek. Lekne se, máchne a jen hledí jak na televizi dopadá víno. „Kurva!“ dnešní den je fakt hnusnej. Rychle vezme hadr, otře ji. Opět zvonek.
„Nemusíš tolik zvonit!“ zařve, když si vzpomene na Juli. Otevře dveře.
„Ahoj.“ Honza mu podá růži, ale potom se zarazí. „Stalo se něco?“
„Jo. Dnes raději nevstávat.“ Při pohledu na růži mu povolí rysy. „Pojď dál. Nestůj. Blbej den.“
„Jestli chceš, mohu jít.“
„Ne. Chci ti něco dát.“ Honza vstoupí dovnitř. Sundá si boty.
„Rozpršelo se. Zničehonic. Zákaznice z toho byla na infarkt. Čerstvě vysušené vlasy a musela do toho počasí. Samozřejmě deštník neměla.“
„Půjčil jsi jí svůj.“
„Ani náhodou.“ Nakloní se k němu, políbí. „Vadí ti to?“
„Ne.“ Obejme ho. Potřebuje ho cítit, proto ho políbí důkladněji. „Takhle se to dělá, ne?“
Juliana zmizí. Tatínek se pusinkuje. Hupne na pohovku. Je spokojená. Má rád Honzu. Zapne si televizi. Petr natočí hlavu. „Malej poklad je vzhůru. Nevadí ti to?“
„Co ti na to mám říct? Trochu ano,“ zašeptá. Opět ho políbí. „Je ti už lépe?“
„O hodně. Počkej, až ti vylíčím, co vše se stalo.“ Vymaní se z jeho náruče. Vezme ho za ruku, vede do pokoje. Začne nosit na stůl chlebíčky, zákusky, postaví i víno.
„Nemusel jsi. Výborné.“
„Za tu pětistovku by měly být. Dostal jsem pokutu za parkování,“ vysvětlí na jejich nechápavé tváře.
„Dej mi to, stornuji ti to,“ nabídne se ihned Honza.
„Díky, ehm uvidím.“ Nerad podvádí.
„Honzo, podívej se, jsem zraněná.“ Strčí mu koleno pod nos.
„Ukaž? Ou, to muselo bolet, ale jsi statečná, proto jsi nebrečela. Pofoukáme to.“
„Nejsem malá,“ brání se, ale nohu si nechává pofoukat. Směje se, protože ji lechtá na chodidle.
„Tak a je to. Těšíš se na tábor? Nevím, zda bych měl pít.“
„Jedna sklenička ti nic neudělá. Co kdybychom si všichni společně pustili nějaký film?“ Petr ví, že Honza by chtěl něco jiného, ale co dělat s Julianou? Hrát hru, dívat se na televizi – moc toho není.
„Proč ne?“
„Já vyberu. Mohu si dát ještě chlebíček?“
„Na večeři je rýžový nákyp, dáš si taky?“ optá se Honzy.
Ten se zatváří rozpačitě. „Zkusím ho. Nemám moc velký hlad.“
Petr jde ho ohřát, zatímco Juliana si sedne k DVD. Zamyšleně si je prohlíží. Jeden vytáhne, aby vzápětí ho vrátila.
„Pomohu ti.“ Petr uslyší za sebou, ucítí polibek na krku, objetí. „Vypadá to dobře.“
„Nákyp?“ Dech se v něm skoro zastaví.
Petr ho pohladí přes kalhoty. „Samozřejmě, co jiného. Je velký, sladký uvnitř, dělám si na něj obrovské chutě.“
„Juli…“
„Vybírá film. Vypadá velmi lákavě. Dělal jsi ho sám?“
„Jo.“ Na zadku ucítí, jak se k němu tiskne tělo. Neví, co si má o tom myslet, ale je to zatraceně vzrušující. „Přestaň. Na stole něco máš.“
„To co potřebuji, mám přímo tady. Nic víc nechci. Lukáš byl u mě a chtěl se poradit o Jindřichovi,“ šeptá mezi laskáním do ucha. „Slaďoučké.“
„Jen to ohřeju.“
„Na maximální teplotu. Shoříme jako věchýtek. Tolik se těším.“
„Ten dárek…“
„Dobře. Podívám se na něj.“ Přejde ke stolu. Petr má podivný pocit ztráty. Zatraceně, tak málo a už mu chybí. K tomu je vzrušený tak, že by stačilo chvilku a udělal se do kalhot jako mladík.
„Co je to?“
Ledový tón Petra zmrazí. Otočí se. „Moje výsledky. Pro tebe. Aby…“
„Nechci je. Co sis myslel?“
Petr ho nechápavě pozoruje. „Co je ti? Jenom jsem chtěl, abys věděl, že jsem zdravý. Vadí ti to?“
„Jo!“
Juliana v obýváku zvedne hlavu od filmu Pearl Harbor, o kterém přemítá, zda by se všem líbil.
„Jdu pryč!“
„Ale! Tak to ne.“ Chytí ho za ruku. Připadá si pitomě, když chce Honza jít pryč, ale on ho táhne nazpět. „Nic zlého jsem tím nemyslel. S Leontýnou…“
„S Leontýnou! Pořád ona. Mám ji dost! Spí si s ní, ne se mnou, zatraceně. Je mi jedno, jaký jsi. Takové blbosti… Strč si to někam!“
Petr ho pustí. „Měl jsem ji rád. Dali jsme si to navzájem. Nechápu, proč tu kvůli tomu vyvádíš? Jen jsem chtěl ti dát dárek.“
„Tati, co je?“ Optá se Juli s DVD v ruce. Potom ustoupí. Honza vyjde z kuchyně jako běs.
„Juli, běž do pokoje, prosím.“ Petr se ovládne. Juli ustrašeně přikývne. Rychle zmizí ve svém pokoji, kde vezme do náruče Bumbiho.
„Nebudeš tu křičet a laskavě mi vysvětlí, co ti je? Snad nevyvádíš kvůli testům? Jsem zdravý. Chtěl jsem, abys byl klidný.“
Honza zarytě mlčí. Obuje se, otevře dveře a zmizí. Petr ho nechápavě pozoruje. Jde nazpět do obýváku, protože netuší, co má dělat. Posadí se na pohovku. Co špatného udělal, nechápe. V kuchyni cinkne mikrovlnka. Nechá ji být. Kašle na nějaký blbý nákyp. Co se tu stalo?
Honza zuřivě rázuje k autu. Nasupeně se posadí, ale potom vztek vyprchá. Testy. Nesnáší je, proč to vlastně dělal, blbec jeden? Takhle pokazit celý den. Vyjede k Jitce. Ta ho přivítá, ale potom před něj postaví flašku.
„Hele, jestli chceš se tu ožírat, potom mi to řekni. Doplním zásoby.“
„Kup. Víš, co provedl?“
„Co? Našel si někoho jiného?“ Zřejmě ne. To by tolik nevyváděl, hlavně by tu nebyl.
„Dal mi testy. Svoje biologické testy. Bylo tam HIV, další ani neznám, co to je. Do prdele, co ho to napadlo?“
Jitka nechápe. Podle ní je to úžasné.„To je od něj hezké ne?“
„Cože?“
„No, chtěl ti říct, že mu můžeš věřit. Hezké gesto. Slávek udělal totéž. Totálně mě tím odrovnal.“
„Fakt?“
„Jo. Hodila jsem mu to na hlavu, že si ho kvůli tomu neberu. A on řekl, že jsem krásná, když se rozčiluji. Dej ji sem.“ Vezme flašku se skleničkou, nalije si. „Bylo to moc hezké. Teď to oceňuji víc než tehdy. Ne, každý chlap by byl tak ohleduplný. Hodil jsi mu to na hlavu?“
„Ehm ne. Utekl.“
„Blbče.“ Má bráchu vola. „Na zdraví všech volů! I když tobě chybí jedno. Ta kastrace. Myslíš tím mezi nohama ne hlavou. Hele, proč se vlastně čílíš?“
Honza uhne pohledem. Nalije si skleničku. Copak ji bude vykládat, že se naštval, že mu nevěří a to jen proto, že měl hodně kluků? Zatraceně vždy si dával bacha.
„Vybal to!“ nakloní se nad něj. „Máš špatné svědomí… Neříkej, že… Kdy jsi byl u doktora? Používáš ochranu? Nemáš nějaké potíže?“ V hlavě se jí rojí ty nejhrůznější představy.
„No dovol?!“ vyjede na ni. „Copak jsem nějaký mladíček? Jasně, že jsem zdravý,“ škytne. Sakra, má ho nějak ostrej.
„Mladíček ne, ale podle tvých úletu nadrženej dost, abys provedl nějakou blbost. Stačí maličkost a člověk lítá v průseru, ani neví jak.“
Obsah další skleničky skončí v žaludku. „Já na nic takového nepomyslel.“ Lepší taková lež. Kdyby jí řekl pravdu, nejspíš… „Škyt.“ Myšlenky se mu rozutečou na všechny strany.
„Aha a to tě žere, co? Kdy, že má Juliana odjet?“
„Pozítří nebo zítra? Čert to vem! Co mám dělat?“ Hlava mu klesne na stůl, zírá na láhev průzračného alkoholu. Popotáhne.
Jitka si povzdechne. Její brácha je štěně, které nejde odkopnout. „Co by? Udělat si testy.“
„Nevím, proč musí takový být. Je tak něžný, ohleduplný… Já ho mám rád!“ rozbrečí se. „Sem si to pokazil. Byl jsem hrubý, ošklivý…“
Jitka ho nelituje, jen se dívá, co dokážou čtyři panáky velké poctivé domácí vodky. Láhev je skoro opět prázdná. Z toho se vyspí. Poplácá ho po ruce. Půjde najít adresu té laborky, která ji dělala testy, když byla těhotná. Určitě budou ochotní udělat pár dalších testů.
„Neodcházej!“ zadrží ji. Jitka se posadí. Nalije mu další skleničku. Potřebuje, aby byl už v limbu. Ten její bratříček, i přes ty koule co má v kalhotách, je stejně vůl.
Malý poklad - 36. Tati, mně se nikam nechce!
