Malý poklad
36.
Tati, mně se nikam nechce!
„Vstávej!“ přikáže přísný nekompromisní hlas ženy, která stojí nad tělem u stolu. Ze rtů postavy vycházejí různé chrnící pazvuky. Potřese hlavou. Neskutečné, co zvládne její bratříček vypít. Ovšem teď je ráno a za hodinu má být v práci. Jen doufá, že někomu nenabarví hlavu na zeleno. „Mám tě polít vodou?“ Nadzvedne mu hlavu, pak ji nemilosrdně pustí na desku stolu. Ještě, že tu není Slávek a kluci jsou u kamaráda. Těžko by vysvětlovala, proč je jejich strýček v takovém stavu. Povzdechne si, potom dojde pro odměrku, natočí do ní studenou vodu. S rozvahou ji vyklopí na bratříčkovu hlavu. Zvědavě čeká, co se stane.
„Kurva!“ zahrčí postava okamžitě, povalí židli, nohy jí ujedou a sotva se zachytí stolu. Bradou se bouchne o hranu. „Do prdele, co to vyvádíš?“ vykřikne, když pozná původce svého pádu. Rukou si mne bradu.
Jitka se sladce usměje, odloží odměrku na linku. „Musíš do práce. Raději tě tam odvezu nebo bys ještě něco vyvedl. Takže se laskavě prober.“ Z kumbálu vytáhne mop, utře vodu.
„Ty ses zbláznila!“
„Podívej se do zrcadla, potom porovnávej, kdo je tu blázen. Vypadni z mé kuchyně!“ Potom se postaví, chvilku zkoumá Honzu, jak se hrabe na nohy. Vypadá jak přerostlé mokré štěně. „Dovezu tě do práce, potom pro tebe přijedu a pojdeme do laborky.“
Honza přikyvuje. Potom mu dojde konec. Laborka? „Jaká laborka? Proč?“ vůbec nechápe, co má společného on a laborka. To slovo naposled použil snad v základní škole.
„Vzpomínáš, proč jsi včera sem dorazil? Musím koupit víc vodky,“ dodá nesouvisle.
„Jasně. Ehm proč?“
Jitka nadzvedne obočí. „Kvůli Petrovi a papírům. Už si vzpomínáš nebo máš tam černou díru?“ Cvrkne ho do čela.
„Oh bože!“
„Přesné vyjádření. Uklízeno. Běž se převléknout, v tomhle nemůžeš přijít do práce. Vypadáš jako bezdomovec po sociální dávce.“
„No dovol?!“ ušklíbne se Honza, ale poslušně ťapká do svého bývalého pokoje. Laborka. Nahlas si povzdechne. Nikam nepůjde. On je čistý. Copak si Petr myslí, že je nemocný? Žádné papíry mu nebude strkat. Doprčic, co ho to napadlo? Bylo to tak v pohodě. Zítra už mohli dovádět v postýlce, na pohovce, kdekoliv. Takhle to pokazit. Je zdravý. To, že měl pár kluků, ještě neznamená, že je nějaký děvkář.
Převleče se, když slyší troubení. Podívá se na hodinky, ale dobře ví, že sestřička je schopná mu ujet. Rychle na sebe hodí starší tričko a džíny. Jsou mu těsné, přece jen od té, co odešel, přibral, ale co! Přičichne k sobě. Bože smrdí. Už nikdy žádná vodka!
Tútúú!
Seběhne dolu, i když má co dělat, aby hlavu nenesl pod paží. S úlevou se posadí do auta. „Nikam nejedu.“
Jitka se na něj podívá přes velké černé brýle. „Nikdo se tě neptá. Jedeš.“
„Nejedu. Jsem zdravý. Nebude…“ zrudne, když mu dojde, co řekl.
„Och, v tom je zakopaný pes? Bratříčkova ješitnost. Cha! Víš, co ti řeknu? Jednou uděláš správnou věc. Zavezu tě hned tam. Sice nevím, co řeknou na ten alkohol, ale ten tam budeš mít ještě příští týden,“ neodpustí si rejpnutí.
„Nikam nejedu,“ řekne tiše. „Mlč. Bolí mě hlava.“
Jitka se sladce usměje. Vyrazí, potom pustí hlasitou hudbu. Slávek miluje Beethovena, tak tam pustí symfonii. Ona ji nesnáší, ale za ten jeho výraz tu půlhodinku to stojí přetrpět. „Pojedeš.“
„Chceš mě zabít,“ hlesne.
„Omyl. Právě, že nechci, proto tě vezu do práce já.“
Honza se do sebe schoulí. Kdyby jen věděl, jak se ten krám vypíná. Že nedával pozor, jak ho zapnula. Kurva, ať s tím přestane! „Přestaň!“
Jitka se pousměje, zastaví na červené. „Jsi v pořádku?“
„Ne!“ zaječí. „Jak se ten zkurvený krám vypíná?!“ začíná být sprostý, ale už dál nemůže. Díky té nesnesitelné muzice začíná vidět rudě.
„Stačí slovo Ano.“
„Ne!“ zaječí. Nikdo ho nedostane do nějaké laborky! Jedině přes jeho mrtvolu. Hlasitá hudba, smyčce, tympány se mu zařezávají do mozku. Horečnatě těká po světýlkách, které na něj výsměšně mrkají. Objeví nějakou vybouleninu. Natáhne ruku, když přes ni dostane. „Vypni to! Prosím.“
„Ne,“ řekne chladně Jitka. „Utratil za tebe peníze, chtěl ti jenom říct, že je v pořádku. Co chceš dělat? Jít s ním do postele bez těch papírů?“
„Nebudu s ním díky nějakým papíry! Miluji ho. Myslím, že to k tomu stačí! Vypni to.“
Jitka mlčí. Má pravdu. Co na to říct?
„Dělej!“
Jitka rezignuje, vypne ho. Honza slastně zavře oči. Konečně klid. Tak to má být. „Nikam nepůjdu. Nebudu ze sebe dělat šaška. Jestli mi nevěří, klidně, ale jsem v pořádku.“
„Takže za ním zítra půjdeš?“ Zařadí, předjede pomalejší auto.
„Jo…“ Hlas ho zradí, na konci klesne. „Do prdele, já tam nechci!“ zavyje.
Jitka zaparkuje před zelenou budovou.
„To není kadeřnictví,“ hlesne. Ta barva se mu nelíbí. Řekl by dokonce, že je ošklivá.
„Ne, není. To je laborka. Naproti je veřejná doprava nebo stanoviště taxíků. Ahoj.“ Natáhne se, otevře dvířka.
„Tak počkej!“
Jitka zvažuje.
„Na čí jsi straně? Jsi moje nebo jeho ségra?! Máš být na mé straně.“
Jitka vážně přikývne. „Já jsem. Právě proto vypadni! Až uděláš, co je potřeba, můžeš ke mně přijít.“
„Seru na vás oba!“ Chodci se po něm ohlédnout. Honza práskne dvířky. Nikam nepůjde. Nikdo ho tam nedotlačí. Nechápe, proč by měl tam chodit. S těmi papíry si může něco.
Jitka si v autě povzdechne. Nikdy nebyla moc diplomatem. Být na místě Petra kopla by ho do zadku. Má snad pravdu, že je víc na Petrově straně? Co má dělat? Nechat to plavat nebo jak? Co když je nemocný? Kdyby tak věděla. Prohrábne si dlouhé hnědé vlasy. Zatracený bratříček. Otevře dvířka.
„Nasedej!“
„Ne!“ odsekne Honza, který čeká, až bude moct přeběhnout ulici.
„Pojď. No tak, nedělej tu divadlo.“
„Nejdu.“
Uražený brácha je horší než vožralý. Má to zapotřebí? Nechá otevřené auto, popadne ho za ruku.
„Nech mě být. Nejsi moje ségra.“
„Tak se nechovej jako pitomý spratek. Dovezu tě tam, jinak to nestihneš.“
Honza zaváhá. Dobře ví, že má pravdu. Nechá se dotáhnout k autu. Honza se nasupeně posadí. Jitka vklouzne za volant, nastartuje. Vyjede. Za dvacet minut zastavuje před kadeřnictvím. Už mají půlhodinu otevřeno. Honza vejde dovnitř. Hlavu má jako střep.
„Honzo, zase pozdě. Už na tebe tam čeká klient.“
„Já vím. Nech mě být,“ zavrčí na Květušku, která vrtí hlavou nad jeho stavem.
„Vypadáš děsivě,“ zavolá na něj Monika s ušklíbnutím. V křesle má zákaznici s natáčkami.
Honza jen mávne rukou. Projde dozadu. „Dobrý den.“
„Víte…“
„Omlouvám se. Jak to budete chtít?“ V takový moment svou práci nenávidí. Za půlhodinky mu Monika přinese velký kufláč kávy. Postaví ho na poličku vedle rádia.
„Potřebuješ to jako sůl.“
„Jsi záchrance.“ Napije se, posadí se do křesla. Chce odejít, když ji Honza zadrží. „Hele, co bys dělala, kdyby ti přítel dal papíry s tím, že je zdravý?“
„Jako na mozek?“ nechápe Monika. Posadí se na pohovku.
„Ne. Zdravotně. Jako, že je v pořádku.“
Monice to dojde. „Ty vole!“
Honza znejistí. „To jako má být co?“
„No, že je to dost nepravděpodobné, ale bylo by to milé. Takový džentlmen…“
„Džentlmen?“
Moni přikývne. „No jo. Jo, myslím, že by se mi to líbilo. Ale to nehrozí… Počkej, jako ti to někdo dal? Ty vole? Jako fakt? Neskutečné!“
Honza se ošije, protože si ho prohlíží jako exota. Udělal snad chybu? Monika vypadá úplně uchváceně.
„Nemohu uvěřit. On ještě někdo takový existuje? Já o tom jenom četla v knížkách. Jednou jsem to viděla v nějakém filmu od Steelové.“ Trochu zčervená, protože si uvědomí, že se právě přiznala, že čet romantické knihy.
Honza na ni se dívá. „A co udělali?“
„Kdo?“
„Ti druzí.“
„Hm, ani nevím,“ rozpačitě se podrbá ve vlasech. Potom se rozzáří. „Ale jednou mu to oplatila,“ dodá vítězoslavně. „Jinak fakt nevím.“
„A co bys dělala ty?“
„Já?“
„Jo?“ Bože, musí být tak pomalá?
Moni zhoupne nohou. Z protější místnosti se ozve. „Moni, máš tu zákaznicí.“
„Jasně! Asi bych mu to oplatila. Nevím sama, ale bylo by to skvěle. Mít o mě někdo takovou starost - to je fakt sen. A asi bych mu dala velkou pusu. Určitě. Musím. Trochu se opláchni. Vypadáš…“
„Moni!“
„Jasně.“ Odběhne. Honza se podívá do zrcadla. Zděsí se. Nějak se pozapomněl. Vlasy neučesané, kruhy pod očima, opravdu – kandidát na zombíka. Rychle se opláchne, použije erární ručník, učeše se. Povzdechne si. Vypadá jako smrtka před pohřbem.
„Ahoj.“ Ve dveřích stojí známá postava, která si Honzu prohlíží.
„Luki!“ Má se mu svěřit?
Lukáš těžce dopadne na pohovku. „Vypadáš děsně. Co jsi dělal? Pojídal hrášek?“
Honza pobledne. „Ne. Pil jsem.“
„To musel být večer. Jen jsem se přišel podívat.“
Honza o tom pochybuje. Určitě je v tom opět Jindřich. No, rozhodně se nebude na to ptát. Ono to z něj nějakým způsobem vypadne.
„Dobrý den. Máte volno?“
„Půjdu se optat.“ Sešit s návštěvami si zapomněl v autě. Strčí hlavu ke Květušce. „Hele, mám teď někoho?“
„Ne. Za patnáct minut.“
„To zvládnu.“ Vrátí se. „Co potřebujete?“
„Jen trochu přistřihnout.“
Honza zničehonic zatočí židli. Líbí se mu ten klučina. Ještě takový neopeřený. Toho by se krásně zaučovalo. Lukáš na něj se pobaveně podívá. Proutník. Ale je rád, že si konečně dá pokoj, když si našel tak skvělého partnera. Ovšem on má to těžší. Celý den se snažil. Opravdu se snažil zjistit, ale nevedlo se mu. Nepokročil ani o krok natož o délku paže. Jindřich mu uniká jako rybka ze sítě. Má to zapotřebí? Nemá, jenže je tam rozkošný.
„Poslouchej, něco od tebe potřebuji.“
„Copak?“
Lukáš váhá, ale potom si řekne: Jestli nepůjde za svým cílem, může mu uniknout. Už dlouho se mu nikdo tak nelíbil, ale hlavně ho přitahuje. Stačí si na něj vzpomenout a je na dně, tedy v oblacích. Jak kdy. „Zeptej se Petra, jestli je na chlapy nebo ne.“
„Hele, o tom se tu nebudeme bavit.“
„Dobře, ale zjistíš mi to? Prosím, prosím. Jsem v koncích. Vypadám vyřízeně.“
Honza si pomyslí, že on vypadá vyřízeně, ne Luki. Povzdechne si. Co když už Petra neuvidí? Potom se slituje. „Zeptám se ho. Víc nemohu slíbit.“ Lukáš nadšeně vstane, políbí ho na rty. Znechuceného výrazu mladíka si nevšímá.
„Omlouvám se. Líbí se vám to?“
„Ujde to.“
„Dobrý den.“
„Paní Sladká, pojďte dál. Tady pro vás. Zaplatíte u Květušky.“ Vystrčí ho za dveře. Ten kluk ho na konci znervóznil. Takový divný pohled už dlouho neviděl. „Tak co to bude?“
„Vypadáte, Honzíku, příšerně. Jako vždy. Ať vám neujede ruka!“ pohrozí mu legračně. Honza se usměje.
Po druhé hodině s hadrem na čele už supí jak v posledním tažení. Potřebuje se vyspat. Potřebuje něčí něžnou náruč, která ho bude konejšit. Zasténá. „Už nikdy více.“
Svěží Pavlína v jásavých barvách se na něj soustrastně podívá. „Zlatíčko, ono takových dní ještě bude.“ Vymění mu hadr. „S tím nic neuděláš.“ Dovnitř nakoukne Jitka.
„Ahoj!“
Chabé „Ticho!“ s ještě nezřetelnější pozvednutou rukou. Pavlína se decentně odklidí do druhé poloviny kadeřnictví.
„Jak ti je? Blbě?“
„Jsem rád, že to tak hodnotíš. Potřebuju postel.“ V kadeřnictví nastane ticho.
„Chceš jet domu nebo někam jinam?“
Honza si sundá hadr, odhodí ho směrem k umyvadlu. Spadne na zem. Povzdechne si. „Kde jsou ty idiotské laborky?“ Jitka se radostně usměje. Honza se těžce zvedne. „Nechci slyšet ani slovo. Jinak jedu domu. Bože, chraň mě před ségrami!“ Vyjde ven. Pavlína se vrátí. Jitka popadne kabelku, vyrazí za ním. V tichu dojedou před stejnou budovu jako ráno.
Honza se na ní znechuceně podívá. Musí? Ale někde uvnitř touží, aby Petr měl v něj stejnou důvěru jako on. Ale má on ji v sebe sama? Co když není zdravý? Co když… Ucítí na své ruce menší silnou, která při něm byla vždy, když to potřeboval. A bude i v budoucnu.
Jitčin úsměv ho uklidní. „Jsi v pořádku. Někdy papíry nejsou špatné, víš.“
Honza se ušklíbne, vystoupí. Odhodlaně vleze dovnitř. U recepce Jitka odchytí sestru.
„Jdeme za doktorkou Sivou. Byli jsme objednání na ráno, ale nemohli jsme se dostavit. Myslíte, že by to šlo teď?“
„Jméno?“
„Honza Strašný a Jitka Mullerová.“
„Ach, ano. Doktorka se po vás ptala. Hned zavolám.“ Vytočí číslo, přikyvuje.
„Prosím, pojďte za mnou.“ Odvede je do kanceláře, kde je nechá o samotě. Jitka s Honzou se posadí. Doktorka začne bez jakéhokoliv zaváhání.
„Testy budou za čtyři dny. Kompletní.“
Honza se nadechne. Doufá, že nebude rudej až na prdeli. „Nešlo by jeden trochu dřív? Připlatím si.“ Ošije se, když ucítí na sobě černý pohled. Musí být úplně rudý. Och bože, tohle nepřežije!
„Jistě. Bude stačit zítra v poledne?“
„Určitě je to… HIV.“
„Ano. To by šlo. Výsledek budete mít v recepci, jen si řekněte, kdo to vyzvedne. Sestry to dají jen dotyčnému, pokud to nebudete chtít doručit kurýrní službou. Prosím, pojďte za mnou kvůli odběru. Mohu jen malou otázku. Nepil jste?“
„To vypadám tak strašně?“
Přísné doktorčiny rty zvlní úsměv. Najednou vypadá o deset let mladší. „Bohužel ano. Nebudeme na to brát zřetel, i když některé testy to může ovlivnit.“
„Myslím, že ty, o které mi jde, to neovlivní.“
„Chápu.“ O hodinu později stojí venku. Obejme Jitku.
„Mám to za sebou!“ Jitka pomyslí si, co ho asi donutilo změnit názor. Nebo spíš kdo. Je ráda, že si dal říct a šel. Bude to tak lepší, protože i když se to nezdá – papír je papír.
Petr zatím kontroluje potřebné věci na tábor. Zítra v poledne vyjíždí od své školy. Vypadá trochu váhavě. Pohled mu padne na desky s výsledky. Zasmuší se.
„Tati, co je ti?“
„Jen si říkám, co budu dělat, když tu nebudeš.“ Popravdě ho trápí včerejší Honzova reakce. Vůbec nechápe, co ho popadlo. Jen chtěl, aby věděl, že je v pořádku, že se bez obav mohou milovat. Nedělá si iluze, že Honza nikoho neměl. To by se musel stát zázrak. Nevadí mu to. Spíš má strach ze sebe, že to nezvládne, ale po tom včerejšku – opravdu co si má myslet? Mohl by díky tomu odejít? Kde asi je? Po balení mu zavolá. Nebude celou dobu v nejistotě. To ne.
Juliana se zarazí. „Jestli chceš, nepojedu.“
„Kdepak. Užiješ si to beze mě.“
Juliana váhá, ale potom přikývne. „Tati, co kdybychom si něco zahráli?“ Petr přikývne. Snad mu hraní od něj odvede myšlenky. Až bude Juli pryč, vrhne se na ten program pro Jindřicha. Bude se muset s ním sejít, ale těší se na to. Zajímalo by ho, jak dopadl Lukáš.
„Hotovo. Zítra už jenom vezmeme kufr. Kdyby něco zavolej. Dojedu si pro tebe.“
„Neboj se, bude to v pořádku.“ Juliana dojde pro hry. Vybere jako vždy Člověče nezlob se. Petr vezme telefon. Nebere, což je divné. Zavolá později.
„Tati, doneseš brambůrky s kolou?“
Petr se pousměje. „Jistě. Nebudeme sedět na suchu. Co budeme hrát?“
„Člověče nezlob se, pexeso a dostihy.“
„Ty máme taky?“ potom si vzpomene, že je kupoval s balíkem dalších her.
„Ano. Moravská slanina, ty já ráda. Tati, půjdeme do toho kina?“ optá se po chvilce, kdy svého taťku nemilosrdně vyhodí dvě pole před domečkem.
„Jedině, když vyhraju. Až se vrátíš ano.“ Ta dětská paměť. Proč si tak dobře pamatuji, co se jich týče? Přijede a bude skoro školní rok. „Na co to bylo?“
Juliana protočí očí, strčí si hrst brambůrek do pusy. „Dinosauři.“
„S plnou pusou se nebaví, mladá dámo. Cha mám ho v domku.“
„To není fér, švindluješ!“
„Nauč se prohrávat.“
„Jsi velký, proto vyhráváš.“ Petr se usměje. Vždy si najede důvod prohry, ale jemu to nevadí. Nenechá ji vyhrát. Život je nefér a ne vždy vyhraje. „Tak si dáme další kolo?“
„Když ty vyhráváš. To není fér. Pexeso.“ Vybere jedno s koňmi. Radosti zatleská, když vyhraje. Zvítězí i v dalších dvou partiích. Podezřívavě se podívá na tatínka. „Tati, ty švindluješ.“
„Cože? Já, ne. Jsem učitel a ten nešvindluje. Jsi prostě lepší. Zavolám Honzovi. Chceš něco k jídlu?“
„Chleba.“ Petr vezme telefon, vytočí Honzovo číslo. Zamračí se. Opět to nebere. Co se děje? Že by opět Lukáš? Nesnáší ho. Neměl svolit k tomu fotografování, ale vždy může to odmítnout.
„Děje se něco?“
„Ne. Jen to nezvedá.“ Zvláštní. Že by s ním už nechtěl nic mít? Je to docela možné.
„To má vybitý telefon. Je v tom lajdák!“
Petr vytřeští oči nad slovem i tónem. „Cože je?“
„Jitka to povídala,“ oznámí mu. „Nezodpovědný lajdák, co má telefon od dobití k dobití. Co je to lajdák?“ optá se. Petr se podívá do širokých očí. Bože, on to slovo snad v jejím věku ani neznal.
„To je, když je někdo nepořádný.“
„Aha. Tak to na Honzu pasuje.“
Petr neví, jestli má brečet nebo se smát, proto raději jde do kuchyně, kde připraví chleba. Opět se vrátí v myšlenkách, co se mohlo stát. Má pravdu, že je trochu nezodpovědný, ale má ho rád, přitahuje ho, je jiný, ale – Miluje ho. Dá na namazaný chleba máslo, šunku a sýr. Udělá šťávu. Podívá se ještě jednou na telefon. Sevře rty. Proč se neozývá? Zavolá mu později. Jenom doufá, že se nic nestalo, ale je možné, že je po včerejšku ještě naštvaný. Neměl mu to dávat, ale chtěl se s ním milovat i bez ochrany. Zarazí se. Co když by to nechtěl? Co když používá jen kondomy? Možná se urazil, ale důvod? Povzdechne si: Ani neví, co má rád nebo ne. Bude to katastrofa. Jenže je klidnější, když to ví. Nesnáší nejistotu.
„Tati, už to máš?“
„Nesu to.“
„Jeje, to mám ráda.“ Najedí se, hrají skoro do deseti Dostihy a sázky. Nikdo z nich nemůže vyhrát.
„Co teď?“ Juliana se zívnutím na něj podívá. „Dohrajeme to někdy jindy?“
Petr přikývne. Je rád, že chce skončit, protože už toho měl plné zuby. „Běž se vykoupat, já mu ještě zkusím zavolat.“
„Tati, myslíš, že se Honza ještě zlobí?“
„Jak to víš?“ optá se zvědavě. Když mu to dával, nebyla tu.
„Slyšela jsem bouchnout dveře a to mohl být jedině Honza. A když se tříská dveřmi, člověk je rozzlobený.“
Petr se v duchu usměje nad její dedukci. „Trošku jsme se poškorpili, ale bude to v pořádku, uvidíš.“ Musí v to doufat. Jestli ho tohle rozhází, co potom například účet za telefon? Nebo jiné věci? Jde mu z toho hlava.
„Dobře.“ Vstane, potom se vážně podívá na tatínka. „S maminkou jste se taky hádali?“
Petr zauvažuje. „Někdy, ale ne moc. Vždy jsme se usmířili.“
Juliana přikývne. „Nemám ráda, když se hádáte.“ Na nic nečeká a jde do koupelny. To já taky ne, pomyslí si. To má asi po něm, ale s Leontýnou se nehádali. Ne tolik, jako například jiné páry, které znali. Vždy si sedli a logicky rozebrali. S Honzou to bude jiné – výbušnější. Nedá se nic dělat. Vytočí Honzovo číslo. Nic. Zneklidní. Ani SMS od něj nepřišla. Zaváhá, ale nakonec vytočí Jitčino číslo. Vůbec neuvažuje, že je skoro půl jedenácté.
„Ano?“
Rozespalý hlas ho vzpamatuje, ale když už ji má na telefonu…
„Petře? Děje se něco?“
Provinile se optá. „Promiň, že tě budím, ale stalo se něco Honzovi?“ Zívnutí.
„Tomu blbci? Ne. Chrní. Včera vypil skoro celou flašku moji nejsilnější vodky. Byl zřízenej. Nejspíš spí. Voláš jenom kvůli tomu?“
„Moc se omlouvám, ale trochu jsme se pohádali.“
„Jo vím to. Já…“
„Omlouvám se. Dobrou noc a děkuji moc.“ Jitka na druhém konci odloží mobil. Podívá se vedle sebe. Slávek nikde. Opět pracuje. Budou si muset promluvit, i když dobře věděla, co dělá, přesto se jí to začíná zajídat. Zvedne se, jde do kuchyně. Otevře lednici, prohlíží si, co tam má dobrého. Potom ji padne pohled na hořčici. Vytáhne ji. Zarazí se, podívá se na etiketu. Zaúpí: To ne! Odloží ji zpět. Bude muset opět k doktorce Sivé. Potom se jí rozlije úsměv na rtech. „Zatraceně, kéž by to byla holka!“ zašeptá.
„Tati, ozval se ti Honza?“
„Ne. Šel spát. Náročná služba.“ Nebude jí vykládat, že je zřízenej pod obraz Boží.
„Aha. To asi nepřijde k autobusu?“
Petr se podívá na Julianu. Umytá, vlásky rozčesané, ale v očích má smutek. „Já mu to zapomněl říct, ale nejspíš ne, protože pracuje.“
„Aha. Nevadí. Dej mu za mě pusu.“
Petr si připomene, že by měli strávit noc. „Určitě. Teď leť do postele, aby ses vyspala.“ Juliana k němu přistoupí, Petr ji vezme do náruče. Odnese do postele. Přikryje. Připomene si, že ji takhle ukládal často, ale poslední dobou je to zřídka. Je to tím, že roste nebo nedostatkem času? Pohladí ji po vlasech, když dostane pusu.
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc, cácorko.“ Zhasne lampičku, vyjde z pokoje. Přetře si tvář. Nakonec vyjde na balkon. Je trochu chladněji, ale vedra ne a ne polevit. Přál by si, aby sprchlo. Podívá se dolů, potom se vrátí do bytu. Posadí se. Všude na něj něco mrká. Televize, telefon, přehrávač. Desky s jeho výsledky. Udělal chybu? Proč tak reagoval? Proč mu to vadilo? Vezme je, otevře. Pročítá výsledky. Všude je negativní. Je rád. Vezme je, schová do šuplíku k ostatním papírům. Prudce ho zavře. Omluví se mu a bude to. Potom si připomene, že zítra spolu budou spát. Něco se v něm sevře strachy i nedočkavosti. Zvládne to nebo ne?
„Blbost,“ zavrčí, ale v nitru cítí obavy. Co, když to nezvládne? Co když… Jde do koupelny, podívá se do zrcadla. Vypadá dobře. Co by měl zítra udělat? Jak to bude probíhat? Není nic naplánovaného. Má snad objednat nějakou večeři nebo si něco udělají doma? Co bude potom? Jak to bude probíhat?
Rychle se svleče a už se na sebe nepodívá. Vleze pod sprchu, ale ani voda neodplaví jeho pochybnosti.
Ráno Petr hmatem vypne budíka. Chvilku civí na strop s kusem skříně. Snaží se upamatovat, co je za den. Juliana odjíždí. Osm hodin. Musí připravit ještě pár věci jako svačinu do autobusu. Natáhne se pro mobil. Žádná zpráva. Rychle napíše.
„Juliana odjíždí od své školy v jedenáct. P.“
Snad ji dostane, pokud ne, co se stane? Nejspíš nic. Pomalu se vyhrabe z postele. Nakoukne do Julianina pokoje. Ještě spí. Ať si pospí. Na táboře bude nejen zábava, ale i dril. Jenom doufá, že se jí to bude líbit. Snažil se vybrat nějaký dobrý, osvědčený tábor. Do autobusu udělá velkou svačinu, kdyby dostala hlad. Uloží vše do malého batůžku s Malou čarodějnicí. Překontroluje, zda má mobil, nabíječku, peněženku s pár korunami. Neví, zda ji to bude stačit. Pojedou na nějaké výlety, návštěva zámku. Bude si chtít koupit upomínky. Možná by měl přidat, ale potom to zavrhne.
„Tati, ty jsi už vzhůru?“
Petr se otočí. „Jen jsem ti přichystal svačinu. Tak co, těšíš se?“
„Ne. Mohu tu zůstat?“
Petra to překvapí. „Proč ne? Těšila ses. Jedou i z tvé školy. Máš mobil, kdyby něco.“
Juliana nic neřekne. Petr za ní hledí. Řekl by, že doslova utekla od odpovědi. Co se děje? Má strach? Těšila se. Aby se v ní čert vyznal. Pojede a basta fidli. Tábor stál dost a i Leontýna odsouhlasila, aby jezdila.
„Umyj se a obleč!“ křikne. Ticho. Vykoukne. Udiveně se dívá, že si pustila pohádku. Sedí, kouká se na ni, jako by za chvilku neměla odjet. „Juli, slyšíš mě?“
„Jo. Času dost.“
Petra to udiví. „Nechci nic říkat, ale je skoro devět. V jedenáct vyjíždíte.“
„Já vím. Včera jsi mi to říkal stokrát.“
„Jsi protivná. Co ti je?“
Juliana mlčí. „Nechci tam jet. Nejsem protivná.“
„Tak v tom případě, co se děje? Máš i krásný kostým na maškarní, těšila ses. Tak co se stalo?“ Posadí se vedle ní. „Pokud opravdu tam nechceš jet, potom nikam nepojedeš, ale musíš mi udat pořádný důvod.“
Juliana zatvrzele mlčí. „Pojedu.“
Petr si pomyslí, že větší nadšení by projevil i lední medvěd. Co se jí jenom honí hlavou? Vezme kufr. Čeká.
„Tati, kde je kniha?“
„Jaká?“ Nechápe, proč chce knihu. Zase zdržuje.
„Ty pověsti. Chci si ji sebou vzít.“
„Nevím, asi někde v pokoji.“ Vejde dovnitř. Ještě není oblečená. „Máš v kufru dvě tlusté knihy. Nestačí ti to? Tady je. Proč ještě nejsi oblečená?“
„No jo. Můžeš jít?“ Petr vyjde. Cítí, že začíná mít pořádný vztek. Jestli…
„Tati, utrhl se mi knoflík. Nepojedu v jiných.“
Petr vezme džínové třičtvrťáky. Podívá se do její tváře. „Když jsi ho utrhla, vezmeš si jiné a rychle. Nebo pojedeš v tom, co ti vyberu.“ Oba stojí proti sobě. Juliana nakonec zmizí v pokoji. Za deset minut je venku. Zamračeně vezme kalhoty, hodí je na postel. „Kde je batoh?“
„V kuchyni a chovej se slušně.“ Co ji přeletělo přes nos? Má toho dost.
„Juliano, jestli chceš být taková, nikam nejdeš.“
„Jsem hotová, jak jsi chtěl.“ Petr si povzdechne. Snad to z ní cestou k autobusu vyšumí. Původně chtěl jet autem, ale procházka udělá oběma dobře. Julianu snad ty manýry přejdou. Sjedou dolu.
„Je mi zima. Chci svetr.“
Petr se na ni podívá. „Jdeme.“
„Je mi zima.“
„Mně je taky zima, přestože je dvacet pět ve stínu. Půjdeme nebo ti nasekám na zadek.“
„Já prostě nikam nechci.“
„Důvod?“
„Nechci.“
„To není důvod.“
Juliana jde vedle Petra. „Nechci, abys tu byl sám.“
„Budu ti každý den psát. Můžeš mi zavolat. Udělám Jindřichovi program. Nechceš se s ostatními bavit? Udělají stezku odvahy, táboráky, budeš opékat buřty a možná v noci hlídkovat. Naučíš se spoustu věci. Budeš soutěžit, získávat medaile.“
„A ty?“
„Já?“ Celé noci nejspíš budu vytížený. „Už jsem ti to říkal. Udělám ten program pro Jindřicha. To mi zabere spoustu času. Taky mám ty opravky.“
„Nemáš je rád,“ prohodí smířlivě.
Petr neví, zda neochotu jet maskuje za to, že nechce, aby byl sám, nebo je to výmluva. Čert, aby se v ní vyznal. „To nemám, právě proto nechci, abys tu byla. Je to náročné a budu mrzutý.“
„Aha.“
Snad už poleví, pomyslí si nadějně. „Honza se ozval?“ optá se Juli.
„Ne. Ještě ne.“ Mlčky jdou vedle sebe. U z dálky vidí rodiče s dětmi a kufry. Autobus zatím není vidět, ale ještě je čas. Petr se poočku podívá na Julianu. Uleví se mu, když zjistí, že už nejde jako na popravu. Chvála bohu, že nepovolil, protože už měl takové nutkání. Přejdou ulici, když se Juliana rozeběhne. S někým se vítá.
„Dobrý den,“ pozdraví matku Moniky. Ty dvě si něco vyprávějí. Moničinu matku moc zrovna nemusí. Ani neví proč.
„Dobrý den. Moni se těšila, že skoro nemohla dospat.“
„Ta moje taky.“ Usměje se. Je rád, že je v pořádku. Zalituje, že tu není Honza. Bylo by to skvěle, protože netuší, jak rodiče přetrpí. Nemá je rád na rodičovských schůzkách, natož tady. Kdyby mohl, vyhýbal by se jim obloukem. Autobus - sláva. Zastaví se a z něj vyleze vysoká štíhlá žena, která tábor organizuje.
„Juli.“
„Tati, jsme tady. Myslíš, že budu moci být na pokoji s Monikou?“
„To já nevím. Uvidíš.“ Konečně je normální. Jednou ho ty její divné nálady zničí. Podívá se na tu dámu. V ruce má papír se jmény. Je zvědavý, jak uklidní tenhle malý dav děcek.
„Ticho, prosím!“ Zbytečné, protože křik neustal. Petr si škodolibě pomyslí, že si měla vzít megafon. Julianu drží za ramena, aby se nedej bože někam neztratila. Řidič už otevřel prostor pro kufry. Podá mu hnědý s Julianiným jménem.
Konečně, si úlevně pomyslí, když ji vidí sedět u okénka, tvářičku na skle. Něco píše na sklo. Zamává ji a hláskuje: Mám tě rád. Usměje se a pošle pusu. Juli se usměje. Něco vykládá Monice. Ta se na něj podívá. Petr má chuť zkontrolovat svůj oděv a boty.
„Baf!“
Petr se lekne. „Honzo?“
„Ahoj.“ Juliana ho uvidí. Najednou u okénka není.
„Ahoj, Honzo!“ Ten ji popadne, zatočí do kolečka a dá velkou pusu na tvář. „Tak co, princezno, těšíš se?“
„Moc, ale tatínek bude sám.“
„Určitě nebude. Budu s ním, víš.“
Juliana se usměje, obejme ho kolem krku. Petr si mrzutě pomyslí, že by se už mohla začít chovat jako dospělá. Někdy ho překvapí a někdy se chová jak dítě. Nakloní se a dá mu taky pusu.
„Tati, pusu.“ Petr se k ní nakloní.
„Honzovi.“ Oba se na sebe podívají. Juliana stojí, dívá se na ně. Petr si uvědomí, že se stali nechtěnou atrakci rodičů. Za chvilku to budou vědět všichni. Skloní se k ní.
„Dám mu doma. Slibuji.“
Juli chvilku přemýšlí. „Ale velkou pusu, ano,“ dožaduje se.
„Jistě.“ Ježíš musí to tak křičet? „Tak utíkej.“
„Dobře.“ Za chvilku sedí na svém místě. Dveře se zavřou a autobus vyjede.
„Konečně. Máš koupené pohledy?“
Honza se na něj podívá. „Na co, proboha?“
„Abys je poslal. Každý den jeden. Dám ti adresu. Jak jsi to stihl?“
„Vyměnil jsem si službu už dříve. Tady máš a nic nebudu psát.“ Strčí mu papír do ruky. Petr ho udiveně pozoruje, potom je otevře. Po chvilce zírání mu to dojde. Negativní.
„To jsi nemusel.“
Honza pokrčí rameny. „Chtěl jsem. Zbytek dostaneš později. Dřív to nestihnu.“
„Díky.“ Je úplně na měkko. Jdou vedle sebe, když se Honza zastaví, políbí ho na tvář. „Večer slůňátko. Těším se.“
Petr osamí, kolem srdce ledový kruh strachu. Co bude večer? Chtěl by mít trochu Honzovy sebejistoty.
Píp.
„Prosím tě, zjistí, zda Jindřich je na kluky. Miluji tě. H.“
Petr se dívá na vzkaz. Proč mu to posílá? Lukáš! Ten zmetek se bude mezi ně montovat snad i v důchodu. Nic nebude zjišťovat. Má důležitější věci na práci. Musí uklidit byt. Udělat jídlo. Vyměnit povlečení?…
Malý poklad - 37.Tati, sexy je vlastně sex?
