Malý poklad
37.
Tati, sexy je vlastně sex?
Píp. Píp. Melodie hlasitě křičí do místnosti. Svalnatá ruka ho skoro okamžitě popadne, podívá se kdo to, tvář se rozzáří. „Ahoj,“ řekne trochu udýchaně.
„Ahoj. Prosím tě, chvilku se zdržím, nebude ti to vadit?“
„Ne jasně, že ne. Hodně práce?“ optá se. Přejde k balkonovým dveřím, otočí se. Pátravým zrakem kontroluje, zda je všechno jak má být. Možná měl koupit nějaké květiny.
„Posloucháš mě?“
„Jistěže.“
„Tak co jsem povídal?“
„Tak jsi mě dostal. Povídej znovu.“
„Říkal jsem, že tu mám jednu paní, která na poslední chvílí změnila svůj názor. Tak ji barvím vlasy. Asi tak ještě hodinku. Je mi to líto, slůňátko.“
Odklad. Sláva. „Mně je taky líto, budu čekat. Pusu.“
„Pa. Miluji tě.“ Petr s telefonem se dívá na uklízenou provoněnou místnost. Čekání. Většinou mu nevadí, ale dnes by zrovna to chtěl mít za sebou. Potřese hlavou. Je to strašné takhle říkat. Měl by se těšit. Být bez starosti, ale místo toho spíš se třese jako ratlík. Kdy přijde? Kolem půl deváté. Možná by ještě někde stihl koupit ty kytky. Kašle na to. Půjde se podívat na jídlo. Měl si s Honzou domluvit, jak to bude probíhat. Tuhle nejistotu nesnáší.
Zvládnu to? Co když to celé zpackám? Jasně si vzpomíná na to, jak mu Lukáš říkal, že když někdo Honzu nedokáže ukojit, jde o dům dál. Sex s chlapem; vůbec sex neměl tak dávno, že si to ani nepamatuje, přitom má ho rád. Rád se miluje, dotýká, hladí, snad mu ani nic nevadí. Co když má rád nějaké divné praktiky? Všude radí, aby byli v sexu otevření, aby si říkali, co mají rádi, co nemají, ale není jistý, zda to zvládne.
Projede si vlasy. Byl by jistější někde v sále plným lidi, než teď. Sice by měl tam oblek s… Oblečení! Vběhne do provoněné ložnice. Mimoděk sklouzne na dokonalou převlečenou postel. Podívá se do zrcadla. Vypadá příšerně. Vytahané tepláky v nikom touhu nevzbudí. Doprčic, co na sebe? Otevře doširoka šatník. Tričko? Určitě, ale co k nim? Být nahý? Brrr, to ne, i když Honza by asi byl nadšený.
Triko. Jaké? S kulatým výstřihem nebo do V? Plandavé nebo obtisklé? Nesmí zas vypadat, že se oblékl jen kvůli němu. Nic sexy, ale zároveň, aby to bylo sexy. Mami, pomoz mi! Potřeboval by radu. Škoda, že tu není Juli. Ta by mu poradila. Mračí se, potom vytáhne na postel sloupeček pečlivě složených triček. Přebírá je. Ty neforemné hned zavrhne. Ty na cvičení taky. Tílka ne – jsou tak odhalující. Nemá je rád. Být bez trička? Jen v nějakých kalhotách? Co by asi poradil internet? Nemá čas. Musí se rozhodnout.
Lepší tmavé nebo světlé? Počkat má ještě něco na ramínkách! Začne je probírat. Jedno po druhém. Nic. Dívá se na nepořádek, který v jedné vteřině udělal. Je mu to jedno. Co na sebe? Bílé nebo jiné? S potiskem nebo bez? Mám jich nějak moc, usoudí. Váhavě vezme obtisklé černé tričko. Hezky se v něm rýsuji svaly, ale není to moc? Nebo tohle bílé. Je lehounké, průsvitné. Nebo snad nějakou letní košili? Ne to by bylo moc.
Zahlédne světlé modré tričko. Je jako obloha. Jak se tu objevilo? Nikdy je na sobě neměl. Vytáhne je. Měkoučký materiál, bez rukávu, ale není to tílko s výstřihem až k pupku. Taky není tak upnuté, hezky kopíruje tělo a je tak akorát dlouhé. Teď ještě nějaké kalhoty. Rychle to zmuchlá do velké koule, kterou mrskne do skříně. Na úklid nemá čas. Stáhne z ramínka dvoje kalhoty.
Se šňůrkou nebo na knoflíky? Váhá. Nakonec si obleče na knoflíky ke kolenům. Bude to akorát. Podívá se do zrcadla. Jde to. Přejde ke stolku, vytáhne ze šuplíku kondomy, gel. Povzdechne si, když se podívá na datum použitelnosti. Je to prošlé, ale nic jiného doma nenašel. Snad to není závadné. Zítra nějaký koupí, protože bez něj to nejde. Popostrčí to blíž k čelu postele. Přikývne.
Jde do kuchyně, když si uvědomí, že by se měl vykoupat, navonět.
„Do prdele!“ zasyčí nehezky. Vběhne do koupelny. Zbývá mu deset minut času. Shodí ze sebe oblečení. Vklouzne pod sprchu. Zuřivě se začne drbat, aniž skoro spustí zrak z hodinových ručiček. Pět minut. Na vlasy mu asi nezbude čas. Sáhne po trenýrkách. Chvilku na ně zírá. Má pocit, že nedýchá, když je s rozmyslem hází do koše. Rychle na sebe natáhne triko a kalhoty. Možná ještě stihne ty vlasy.
Zuřivě vytáhne fén, zapne, pustí, když uslyší zvonek. Minuta. Podsuší si je, prohrábne. Na hřeben nemá čas. Zastaví se přede dveřmi.
„Dobrý den, prosím vás nemáte trochu soli? Došla mi.“
Petr nevěřícně zírá na sousedku, která bydlí pod ním.
„Jistě. Hned donesu.“ Přivře dveře, zakleje. Za chvilku nese malý sáček soli.
„Hned zítra vám to vrátím.“
„Nechte to být. To je v pořádku.“ Nechápe, proč si ho tak prohlíží. Jenže jak se rozloučit. Nemůže zmizet?
„Děkuji, ještě jednou. Příjemný podvečer. Víte, nikdo není doma.“
„Chápu. Nashledanou.“ Zabouchne dveře, vrhne se k fénu. Zvonek. Zatraceně co chce?
Prudce otevře dveře.
„Ahoj.“ Před Petrovým obličejem mu plave kytice růži. „Děje se něco? Vypadáš jako bys viděl ducha.“
„Čekal jsem sousedku,“ vyhrkne bez rozmyslu, načež se vyděsí. Asi se na něj přenesl Jindřichův duch. „Byla tu pro sůl, byla divná… Pojď dál.“ Má mokré vlasy, fén na umyvadle… jídlo není zkontrolované a ta koule triček v šatníku… Brečel by. Tolik příprav, jedná půlhodinka a vše je vniveč.
Honza znejistí. Samozřejmě, že se barvení nekonalo, ale volala mu Jitka a hned se ptala, zda má koupenou kytku, nějaké víno a chtěla mu dát pár rad. Hned ji řekl, že je dospělý a ví, co má dělat. Nemusí mu radit. Ovšem tu kytku šel koupit. Měl asi vzít nějaké jiné, ale růže se podle něj na první příležitost dokonale hodí.
„Vypadáš nádherně.“ Odloží květiny, obejme ho, načež okamžitě zjistí, že pod těmi hezkými volnými kalhotami nic nemá. Zatočí se mu hlava. To potřebuje jako sůl. To je ono. Vzruší se. Neměl sex tak dlouho, že se nemůže dočkat.
„Díky. Dám je do vody.“
Honza se nakloní a políbí. V Petrovi se rozpustí pochyby, obejme ho, líbá. Rukou vytáhne triko, které na sobě má. Vklouzne na záda, pohladí pokožku, prsty sjedou úžlabinou zad k okraji džínů.
Honza se zasměje. To je ono. Je nadrženej jako mladíček. „Už se těším,“ zašeptá mu do ucha a jazyk olízne boltec.
V Petrovi všechno hrkne, když si vybaví další věci. Zvládne to? „Dám ty kytky do vody.“ Vymaní se mu z náruče.
Honza jde za ním, oči přilepené k pozadí. Nic pod tím nemá, je vzrušený a jeho klacek se nádherně rýsuje. Posadí se na pohovku. Poprvé tady? Klidně i na lince. Už aby tady byl. Co tam dělá? Otočí se ke dveřím kuchyně.
Petr se zatím dívá na kytky ve váze. Měl by je tam donést, ale je úplně ohromený. Tohle ještě nezažil. Takový děsivý strach, že to nezvládne. Není to poprvé, už to dělal, tak proč? Nemůže se donutit jít za Honzou. Miluje ho, milování je logické, tak proč?
„Petře, je ti něco?“ Na krku ucítí polibek, ovane ho vůně, kterou má nějak spojenou s Honzou. Trhne sebou.
„Ne nic. Vezmi to.“
„Jídlo? Mám chuť na něco jiného.“
„Vezmi to a dej to na stůl,“ řekne podrážděně.
Honza se zarazí. „Dobře.“ Něco mu je. Je úplně jiný. Takového ho ještě nezná. Jako by spolkl pravítko. I vzrušení pominulo. Nerozumí tomu. Vezme tác s jídlem. Petr vezme láhev vína a skleničky. Posadí se na okraj pohovky. Sedí, dívá se na oprášenou televizi, na pečlivě seřazené pohádky.
„Nechceš si něco pustit?“
Honza zamrká. Pustit si? Nepřišel sem kvůli televizi nebo pornu. Takhle asi vypadá, když je ve škole. „Petře, je ti něco?“
„Květiny, chybí tu květiny. Hned je donesu.“
Petr ho chytí za ruku. „Nikam nechoď. Zůstaň tu se mnou.“ Petr se posadí, Honza k němu přisedne, obejme. Bože, jako by objímal skálu. Co mu je? Políbí ho na krk, ale pořád to stejné. Zamračí se. Vždyť u dveří byl takový vláčný, vzrušený, teď je - hrome - jako poleno. Jemně ho pohladí po stehně.
Petr je omráčený. Před očima má své fiasko. Honza pod ním, on je vzrušený, chce ho tam dát a konec. Nic. Dívá se na svůj scvrklý úd. Honza otáčí hlavu v očích opovržení. „Zlato, tak to by nešlo. Bye.“ Sedí na pohovce před sebou víno, jídlo, Honza je pryč. Otřese se.
„Vadí ti můj dotek?“ vysvětlí si to špatně Honza. Zatřese jim. „Zatraceně, co ti je?“
„Nic, napij se. Chutná ti jídlo?“
Honza má toho dost. Přitiskne své rty k jeho, rukou hladí ho po celém těle. V hlavě si říká, že si to nepředstavoval zrovna takhle. Myslel, že se na sebe vrhnou, možná dojdou do ložnice, možná, že ne. Že se bude dotýkat kusu dřeva, to ani ve snu.
„Ještě jsem je ani neochutnal.“ Musí ho dostat z toho transu, ale jak? Pohladí ho v klíně. Potěšeně vnímá velikost, všechno se v něm sevře touhou. Už, aby ho měl v zadku. Nemůže se dočkat. „Co jít do ložnice?“ navrhne. To snad zabere.
„Nejde to. Prostě to nejde. Věděl jsem to,“ vypadne z Petra.
„Co nejde? Petře, co se děje?“
„Nezvládnu to.“
„Co nezvládneš?“ Jestli je něco noční můra, potom tohle, usoudí Honza.
„Ti ho tam dát.“
Honza na něj zírá, potom v něm zabublá smích. Nemůže přestat.
Petr prudce vstane. „Nemusíš se tomu smát. Není to vůbec hezké.“
„Promiň, ale… Sorry, nechtěl jsem se smát,“ ale přitom má pusu od ucha k uchu. Nerozumí, proč si Petr myslí, že to nezvládne. Vždyť už to dělal.
„Jestli ti to připadá k smíchu, potom mě ne. Můžeš jít.“ Jde ke dveřím na chodbu, otevře je.
Honza jde k němu, obejme ho. „Tak mi ho tam nedáš. Nic se nestane.
„Blbost. Těšil ses na to. Raději jdi.“
Co teď? zvažuje Honza. Opravdu je tady kvůli tomu. Chce ho mít v sobě, chce se s ním milovat. Odejít se mu nechce. Co by asi řekla Jitka? Hodnotí různé možnosti. Kdyby tu byla! Měl si poslechnout její rady. „Nejsem tu kvůli tomu, ale kvůli tobě. Chci s tebou být. Když se nebudeme milovat, nevadí,“ pronese pyšně. Určitě by to tak Jitka řekla.
„Mluvíš blbosti. Celou dobu říkáš, že chceš jenom to.“ Uvolní se. „Pořádně ho projet, to si jasně pamatuji.“ Je mu fuk, že stojí mezi otevřenými dveřmi.
„Ehm ano,“ přizná nerad. „Ale taky kvůli tobě.“ Snaží se přesvědčit, že není jenom kvůli tomu, ale ve skutečnosti je to tak. Chce jedno. Sex. Hodně sexu. Jakého; je mu jedno. Jak; je mu to jedno, ale hodně. Čím víc tím lépe. A kdyby se nemohl zítra postavit, tak bude šťastný. Ten dlouhý půst mu šel na mozek, ale jak se zdá, Petr není založený stejně jako on. Začíná se bát, že fakt to nezvládne, ale on ho chce. Chce ho mít v sobě tvrdého a dlouhého. Má rád sex.
„Jestli nechceš, tak ne.“ Posadí se na pohovku. V duchu neví, zda má brečet nebo smát se nad tím, jak se to vyvinulo. Petr se vedle něj posadí. Pohladí ho po ruce. Honza proplete své prsty s jeho.
„Promiň mi to. Vím, že ses těšil.“
„Ty ne?“
„Těšil.“
Honza si povzdechne. „Tak něco zapni. Máš hodně kanálů?“ Tohle je tedy noc.
Petr si uvědomí, že vypadá jako blb. Oba se těšili a on to takhle pokazí. Přece to musí jít. Nakloní se k Honzovi, políbí ho.
„Nech toho,“ řekne naštvaně Honza. Je to jako líbat gumového medvídka. K ničemu.
„Promiň.“
„Ježíši, neomlouvej se. Prostě to nevyšlo a je to. Víš co, pojedu domu.“ Zvedne se, když ho Petr zadrží: „Můžeš tu spát.“
A trápit se? Copak jsem masochista? Honza si pomyslí, že je vše, kromě právě toho. Trochu násilí v sexu neuškodí, ale málo. Někdy je to vzpružující. Posadí se. Rezignuje. Sedí v místnosti, na stole jídlo, růže ve váze začínají vonět.
„Měl jsem dát svíčky.“
Honza si teprve teď uvědomí, že je tu uklízeno, jídlo na stole, víno. Podívá se na Petra. Je nádherný. Natáhne ruku, vjede mu do vlasu, zkušenými pohyby mu je upraví. Usmívá se. K čertu, tak bude bez sexu. Jednou to snad povolí. „Lepší.“
Petr se usměje. Je mu už lépe. Otevře víno, nalije je do skleniček. Cink.
„Chutná ti? Nevím, jakému dáváš přednost.“
„Lepší by bylo pivo.“
Petr si to zapíše do mozkové přihrádky: Domácnost – jídlo. „Příště je koupím.“
„Nemusíš.“ Políbí ho. Prodlouží polibek, vklouzne do úst, jazyky se propletou v milostném rytmu starší, než je svět samotný. Nevypité víno skončí na stole.
„Koupím je.“ Schoulí se do Honzovy náruče, štěstím přivře oči.
„Rozkošné tričko. Nové?“ Ruka jemně kopíruje jeho výstřih.
„Nevím sám. Objevilo se. Jsem rád, že se líbí.“ Takhle to je přesně ono. Líbí se mu to. Zauvažuje, že by mohl převzít iniciativu, ale zatím se nechá hýčkat.
„Moc.“ Honza rukou vklouzne dovnitř pod tričko. Soustředně, že málem zapomíná dýchat, se dotkne bradavky. Připomene si slastné pocity, když byli u vody. Sevře ji mezi prsty. Bříšky prsty po ní přejíždějí, dráždí, aby se zvětšila, zatáhne. Chce ji vidět, jak vypadá teď a jak druhá.
Petr se nadzvedne, políbí ho, ale potom mu začne stahovat triko. „Kde máš to tetování?“
Honzovy oči se rozzáří smíchem. „Hledej. Neboj se, najdeš je.“ Lehne si na pohovku. Petr se snaží vtěsnat k němu, ale pořád něco přečuhuje. Pro dva je malá.
„Najdu je.“ Je rád, že už nepociťuje strach. Tohle zná, to ho baví. Miluje to. Rty vtisknou polibek na hruď. Zvědavě položí roztaženou ruku na hruď. Konečky prstů se skoro dotýkají bradavek. Jsou rozkošné, malé a světlé. Jeho jsou větší tmavší, jiné. Líbí se mu.
„Stáhni to tričko. Je hezké, ale zbytečné.“ Petr se na něj posadí, přetáhne je pomalu přes hlavu. Honzovy ruce putují do pasu nahoru. Zvědavě se dotknou napjaté bradavky. Druhá potřebuje jeho péči jako sůl. Nadzvedne se, Petr se nakloní, aby ji mohl vzít do úst. Uvědomí si vzájemné vzrušení. Jemný stisk zubu ho vytočí, ale vzápětí jazyk jeho bolest uklidní. Se zavřenýma očima vnímá své pocity. Nádhera. Zvrátí v rozkoši hlavu, když ho Petr políbí.
„Teď já.“ Jazykem olízne Honzovu bradavku, vsaje si ji do úst. Hraje s ní, až je tvrdá. Bříškem prstu se jí dotkne. „Ještě druhá.“
„Jsi ďáblík.“
Uvnitř je Petr rád, že se mu to líbí. Po nocích si představoval, co bude dělat, jak asi bude vypadat jejich první sex. Je to zatraceně dobré, ale chce víc. Přesune se na stehna, rozepne mu kalhoty.
„Ani nevíš, jak mě rajcuje, že pod nimi nic nemáš. Je to kvůli mně?“
„Rozhodně ne! Nemám je čisté.“
Honza se rozesměje, políbí ho, ale ruka začne ho laskat. Petr zatím ho dostane ven z kalhot. Je dychtivý, napjatý s kapičkou vlahy. Olízne ji. Vstřebává Honzovu chuť. Přejede pár pohyby, když ucítí spršku.
„Vida, déle jsem to nevydržel. Dáš mi ho tam?“
Petra trochu zamrazí, ale přikývne.
„Byl jsem nadrženej, jak už dlouho ne.“
Honza sklouzne z jeho nohou. „Nechceš jít do ložnice?“ Honza před ním poklekne, rozepne mu knoflík a neopomene ho přes látku políbit. Stáhne mu je k nohám. Petr z nich vystoupí. Honza se ho obdivně dotkne. Bude to bolet, bude to skoro nemožné, ale chce to. Olízne si rty, vezme ho do úst. Nevejde se mi do ní, blaženě si opět pomyslí. Je velkej, tak jak to má rád.
„Jen doufám, že nejsi se mnou kvůli tomu.“
Honza na něj se podívá. „Jistěže nejen kvůli němu.“ Vstane. „Miluji tě, to nevíš?“ Musí s ním pomalu, ale vyplatí se to. Objímají se, cítí jeho pohlaví na svém. Už, aby v něm byl. Pomalu se kolébají, líbají.
„Stáhni si džíny nebo se o ně zabiješ,“ poradí mu Petr, když Honza škobrtne.
„Otoč se.“ Petr nechápavě to udělá. Honza se zalíbením se podívá na jeho zadek. Jestli to má taky rád uvnit?. Nebo je jenom ten typ, co to nedovolí? Pro něj to není podstatné, ale je krásně svalnatý. Vůbec vypadá moc dobře. Asi začne taky běhat. Svlékne se, přistoupí k němu. „Máš rád to do zadku? Chtěl bys ho mít uvnitř?“
Petr se dívá na ruce, které laskají jeho úd. „Nevadí mi to.“
„Výborně. Jdeme prozkoumat, kdepak schovávám to tetování.“
„Jsi blázen. Ještě chvilku a udělám se.“ Petr zadrží jeho ruce. Opravdu je na hraně, ale je mu skvělé. Vnímá Honzovo tělo, jeho laskání rukou, teplo pokožky jeho dech na uchu. Když ho ruce opustí, zavrčí. Chce je tam mít, ale vzápětí před ním je Honza se zadkem, který se dotýká jeho mužství.
„Dej ho tam.“
„Počkej, donesu…“
„Jsem zdravý.“
Petr mimoděk sevře jeho zadek, polaská půlky, oči přikované k dírce, která se stahuje a roztahuje. Být uvnitř něj, patřit někam. Olízne si rty, zamíří bez přemýšlení k otvoru.
Petr napjatě očekává vpád. Vejde se tam? Musí.
„Nejde to. Dojdu, pro gel.“ Vždycky to tak je.
Honza se postaví, políbí ho na rty. Je velký, cítil to. „Chci to, neber na mě ohledy.“
„To tedy ne, nechci ti ublížit. Přece jen jsme trochu velký.“ Vzpomene si na jednoho milence, náhodného, který řekl, že ne, že je moc velký. Jiní by dali nevím co, ale on by ho chtěl menšího. „Chci ho menšího.“
„To ne! Blázníš?“
„Jo. Ty ho nemáš.“ Oba si uvědomí, že nálada je opět pryč. „Zase jsem to pokazil.“
Honza si klekne, vezme do ruky koule. Jsou nádherné. Olízne si rty, skloní se k té lákavé dobrotě. Když si to dělal, představoval si, jak je drží v rukou, jemně je mne, dává si je do pusy. Jsou křehké, ale jsou jeho – patří mu. Olízne je. Zvelebí je, pomyslí si okrajově. Už nebudou zanedbávané. Ani jedno. Je to prostě hřích něco takového si nechávat pro sebe. Váží je v rukou, zkoumá je do každé maličkosti. Pokožku, každé zvrásnění. Fascinovaně se na ně dívá a přemýšlí, jak příroda mohla něco tak krásného stvořit. Pustí je, ruka se přemístí k údu, který ho dychtivě přijme.
Petr zasténá pod jeho laskáním. Nevydržím to. Udělám se, když ho vezme do ruky, uleví se mu. Honza polyká a snaží se, aby ani jedna kapička nepřišla na zmar. Mhouří oči jak dobře vychovaná kočka, kterou někdo podrbe za oušky. Olízne ho po celé délce. Pohladí ho. Zvedne oči, zadívá se do Petrových čokoládových zastřených očí. Takové chce je vídat, protože jsou v tuhle chvílí nejrozkošnější. Něco mezi sněním a realitou. Toužebné, létající mimo svět a on je toho příčinou. Je snad něco hezčího? Snad jen polibek. Obejme ho.
„Rozkošné, krásné.“
„Nebyl jsem v tobě, neudělal jsem, co jsi chtěl.“
„Příště mi ho tam dáš. Hned teď.“
„Blázníš?“
„Proč? Jdeme na to.“ Vytočí hlavu, usměje se. „A pak – nezjistil jsi, kde je tetování.“
Skočí na postel, která se pod jeho váhou prohne. Všimne si gelu, kondomu. On svoje nechal doma. Tak nějak to chce mít s Petrem bez. Jsou oba v pořádku, tak co. „Co myslíš, kde je?“
Petr ho zkoumavě přejíždí. Nic nového nevidí. Drak na ruce mu ovijí předloktí. Hýbe se, jak se pohybují svaly. Jeden nad kotníkem. Musí to být něco drobného. „Na zádech?“ Petr se přetočí. Není to tam, ale Petra vzruší prohnutá křivka zad, vypnutý zadek. Petr pootočí hlavu. Sklouzne očima k Petrovu klínu.
„Chceš pomoct?“
„Cože?“ podívá se dolů, protože sleduje Honzu. Je vzrušený. Ještě nedosáhl plné velikosti, ale pomalu se ze svého hnízda zvedá. Je zvědavý. „Máš ho rád v puse?“
„Blbá otázka, ale zbožňuji to. Klidně bys mě mohl každé ráno krmit.“
Petr zrudne. Není na to zvyklý. Vzpomene si na ty rady na netu. „Opravdu?“
„Jistě, přece bych to jen tak neříkal. Tak budeš tam stát, dívat se nebo začneš hledat?“ optá se lišácky. „Jsem celý tvůj. Můžeš si dělat, co chceš.“
„Co chci?“ Chci ho tam dát, uvědomí si. Chci ho narvat do toho nádherného zadku. Polkne, nikdy takový nebyl. Vezme gel, důkladně si ho namaže. Potom pohodí lahvičku vedle Honzova těla. Vyhoupne se na postel, která už dlouho nezažila milování. S Leontýnou ji dali udělat větší, na zakázku, aniž ví proč. Pohladí nohy. Má rád dlouhé štíhlé nohy. Nakloní se k němu, olízne mu ucho. Má to rád? „Kdyby ti bylo něco nepříjemné…“
„Řeknu ti. Můžeš pokračovat. Mám rád hlazení na stehnech, na rukou, hlavně paže. Penis, zadek. Můžeš dělat cokoliv.“
Petr si pomyslí, co tím míní, ale nechá to být. Líbá ho, hladí ho po celém těle. Ruka něžně zajede mezi nohy, zastaví se, protože si všimne něčeho malého. Políbí ho, zároveň si uvědomí, že nemá chloupky.
„Holíš se?“
„Ano.“ Otočí hlavu, aby na něj viděl. „Rád bych tě vyholil.“
V tu chvílí Petr se zasměje, protože si vzpomene na Julianu a její otázku proč má chlupatý zadek, a že ona si ho bude holit.
„Co tě rozesmálo?“
„Nic. Mám ho!“ tady. Prsty se dobyvačně dostávají mezi stehna. Vzrušeně dýchá. Petr roztáhne do široka nohy, potom pomalu, lenivě jako kočka prohne v zádech. Jednu nohu posune dopředu. Na vnitřní straně se objeví tetování. Petr ho pohladí, potom líbá. Pomyslí si, že to muselo bolet. Je nádherné. Přesune se na zadek. Jazykem olízne rýhu až k dírce. Nasliní ji. Obkrouží ji.
„Dej ho tam. Dělej!“
Petr vezme gel, nanese na okolí dírky i dovnitř. Polkne. Nebude ho to bolet? Přemístí se za něj, ruka spočine na boku, druhá drží penis, který míří k dírce.
Honza čeká. Konečně se dočkal. Konečně ho tam bude mít. Už se ho dotýká. Petr pomalu zatlačí. Narazí na branku. Je velký. Vejde se tam?
„Dej už ho tam. Vejde se.“
„Nechci…“
„Ježíš, dej ho tam. Tohle fakt…“ Pohne se proti němu, ale Petr se stáhne. „Vraz ho tam, nebo půjdu!“
Petr sebou trhne, přiloží, zatlačí. Ucítí odpor, ale Honza místo bolestí vydá takové zahrčení. „To je ono. Božské. Zatlač! Vejde se tam. Bože, to je slast!“ Petr zatlačí, povolí a on pomalu vklouzává dovnitř. Honza skloní hlavu k polštáři, oči přivřené slasti. Mýlil se. Kurva moc se mýlil. Je to ještě lepší než si to vysnil. Něco takového si sotva uměl představit. Olízne si rty. Zajímalo by ho, jestli je uvnitř celý. To jak ho vyplňuje – skoro to bolí, ale rozkošně. Je masochistou, usoudí, ale kašle na to, protože tohle celou dobu hledal.
Petr se k němu nakloní. „Nebolí tě to?“
„Je to fantastické. Pokračuj.“ Už se těší, až se do něj udělá. Chce jeho semeno cítit, až někde v krku. „Udělej se do mě. Chci tě mít až někde v krku. Jestli to uděláš na mě…“
Petr ho nechápavě pozoruje.
„Jsi tam dokonalý. Na tohle jsem čekal. Krása.“
Petr se pohne. Vysune se. Starostlivě ho pozoruje, zda opravdu mu to nepřináší problémy. Opět zasune. Honza v extázi zvrátí hlavu, na povlečení vytryskne sperma. Malátně se položí. Usmívá se. Jo udělal se, věděl to a bylo to ohromující. Otočí hlavu. Pobaví ho Petrův zamračený výraz. „Neber na to ohledy.“
„Bojím se, že ti ublížím.“
„Tak ublížíš. Chci, aby ses do mě udělal, chci tě cítit na stehnech, uvnitř sebe. Tedy tebe přesvědčit je hrozné.“
„Udělal ses.“
„Jo. Nejlepší orgasmus jaký jsem zažil. Myslím, že si dopřeju ještě jeden.“ Pohne zadkem, přirazí proti Petrovu klínu. Ten omráčeně sleduje, jak zajede ještě víc. Něco se v něm zlomí, chytí ho pořádně za boky. V hlavě prázdno s jedinou myšlenkou zasunout, vysunout, udělat se.
„Kurva, to je božské. Dělej! Dělej! Víc!“ křičí Honza, pomáhá mu, jak může. Petr zavrčí, přirazí. Všechno se v něm chvěje úlevou, před očima mžitky. Honza se zavrtí, když cítí, jak se do něj vylévá. Přesně. Věděl, že to bude skvěle. Věděl, že ho dokáže uspokojit.
Vytáhne ho. Lehne si vedle Honzy. Potom vstane, prohlédne si zadek. Vyděsí se, když uvidí krev. „Natrhl jsem tě.“
„Fakt? Super. Příště to…“
„Super? Zatraceně, ublížil jsem ti. Nechtěl jsem.“
Honza se nadzvedne, políbí ho na rameno. „Řekl jsem ti, že to nevadí. Bylo to božské.“
„Ehm Honzo, nejsi masochista, že ne?“ V hlase mu zazní strach. Doufá, že nebude chtít praktikovat nějaké bití, to by fakt nesnesl. Na to nemá žaludek.
Honza se rozesměje. „Lehni si. Ne nejsem, možná trochu, protože tohle byl nejlepší sex, jaký jsem kdy měl. Můžeš ještě?“
Petr se vyděsí. „Teď? Ještě?“ Zbláznil se? Je vysátý jako houba.
„Jo.“ Na rtech mu pohrává zasněný úsměv. Třicet centimetru v sobě. Cítí, jak z něj něco vytéká. Slastně se protáhne, sáhne si na zadek. „Ty vole!“ ještě má ho docela slušně rozevřený. „Potřebuje jen trochu tréninku.
„Trénink,“ hlesne Petr. Tohle nepůjde. To vážně…
„Přesně tak. Potom to půjde i bez gelu. To víš, dlouho nikoho neměl.“
„Ani náhodou!“
„Tak dobře s gelem.“ Bože, takhle skvěle mu ještě nikdy nebylo. „Nikdy mi lépe nebylo. Kam jdeš?“ otočí se, ale Petr je už ve dveřích.
„Vrátím se,“ zabručí. Musí si dát panáka, protože ta situace to přímo vyžaduje. Podívá se na víno. Slabota. Vytáhne láhev whisky, kterou tu má pro nouzové situace. Nalije si a na ex vypije. Vrátí na místo. Moc se mu neulevilo. Dojde do koupelny, uklidí fén, vezme malý ručník, který namočí. Dnes už bude bez sexu. Vezme ještě lékárničku.
„Co to neseš? Lékárničku? Ty se zbláznil!“
„Potřebuješ ošetřit.“
„Jo, ale něčím jiným.“ Popadne ho za úd, sevře. „Tímhle miláčkem můj zadek s dírkou perfektně ošetříš.“
„Nejsem chovným hřebcem.“ Zmateně pozoruje, jak se mu úd opět zdvihá.
„Fakt ne? Víš, jak jsi to mohl tak dlouho vydržet bez sexu?“ Nechápe to. Vždyť mu už opět stojí, ale možná je to právě tím, že dlouho nic neměl. Ovšem s ním to bude mít pravidelně. Už se těší, až zase ho do něj strčí. Zvedne se na čtyři. Jak se pohne, ucítí mokro na stehnech, skloní hlavu, aby viděl na tetování. Sáhne si na něj. Přesně si to vypočítal, když po něm sklouzne sperma. Prohne se v zádech. Jednou rukou se pohladí, sklouzne k zadku. Celou dobu se dívá Petrovi do očí.
„Mohl a?“ polkne. Snad nikdy nic dráždivějšího neviděl.
„Jsi k tomu zrozen.“ Přesune se k němu, vezme ho do ruky, rozkročí se, chce si ho do sebe zasunout. „Nemohu se dočkat. Mám prosit?“
„Ne.“ Vzdá to.
Honza se usměje, celou váhou na něj dosedne. Oči se mu rozšíří bolestí i rozkoší. Vystříkne. Sedí na něm, hladí ho po zádech. Jazykem mu olizuje rameno, krk, ucho. „Už jsem ti říkal, že do mě skvěle pasuje. Měli by ho vyvážit zlatem.“
„Jsi blázen!“ Sevře ho v bocích, nadzdvihne ho, aby ho spustil.
„To je ono! Jen mi ji pořádně protáhni.“ Kousne ho do ramene. Petr ho nadzdvihává, spouští. Vykřikne vyvrcholením, drtí ho v objetí. Honza slasti vzlykne. Drží se ho jako klíště, dech se mu nedostává, ale je mu to jedno. Malátně na něm sedí. Už ho tak dokonale nevyplňuje. Olízne mu tvář. „Ani jsi nepotřeboval gel.“ Kousne ho do krku, přisaje. Je jeho. Jenom. Nikomu ho nedá. Sesedne, lehne si. Je spokojený. Protáhne se. Zítra ho nejspíš bude bolet prdel, ale každá vteřina za to stála. Sáhne si dozadu. V pohodě dá do zadku tři prsty. Chtěl by ještě. Mohl by ho mít celou noc. Petr zamračeně vezme ručník. Petr se přetočí.
Zasykne.
„Kdyby to bylo pomalu, nemusel bys teď trpět,“ řekne naštvaně i rezignovaně zároveň.
„To je jedno. Mám hlad.“
Petr dokončí očistu. Pohladí ho, prstem zajede dovnitř. Potom se k němu přitiskne. Nohy i ruce se propletou, rty, jazyky zápolí v milostném rytmu. Odtáhnou se. Honza zamilovaně přejíždí po Petrových rysech. Usměje se. Dnes ne, ale zítra to udělá.
„Jak jsi mi ho tam dal – nastalo to jako výbuch světla. Tomu se říká orgasmus. Jsi spokojený?“
Petr přikývne. Je spokojený, i když…
„Nejsi. Proč?“
„Ublížil jsem ti.“
Polibek. „Netrap se tím. Jsem spokojený, nevidíš nebo myslíš, že bych podruhé svolil?“ vymaní se mu z náruče, skloní hlavu k ochablému údu. „Budu si trochu hrát. Zaslouží si to.“
„Neblázní.“
„Oh, to je jedno.“ Lehne si mezi Petrovy nohy. „Mohu tě oholit? Bylo by pro mě lepší. Mohl bych tě lízat, kam bych chtěl. Zvedni je.“ Petr udělá. Trochu se stydí, protože před ním leží dost vyzývavě. Petr rukou hladí penis, koule, s kterými se mazlí. Zajede trochu níž, hladí malý výčnělek, až zajede k dírce. Přejíždí otvor. Těší se, až tam bude, ale není to nijak důležité. Až oba budou mít chuť, udělají to. On se bude těšit, že může mít tak velkého klacka v sobě. Měl by opět chuť. Vrátí se k penisu. Petr na nadzvednutých loktech ho zvědavě pozoruje. Necítí ani únavu, jen spokojenost a malátnost.
Jazykem ho olizuje, dráždí. „Pěkné. Podívej se tady, trochu mění barvu a ten žalud. Červeným. Myslím, že byl až někde v žaludku.“
„Sotva.“
„Nekaz mi iluze.“ Políbí ho na břicho. Vyhoupne se nad něj, strčí mu pod oči zadek. „Můžeš do něj něco dát.“
„Přeháníš. Slez.“
Honza sleze. Jednou si to užijí i jinak. Přitulí se k němu. „Mám to.“
„Co zas?“
Honza se vrátí s vínem, láhvi a jídlem. „Lehni si. Mám hlad, protože jsi mě dostatečně nenakrmil,“ lascívně mrkne na klín, až Petr zrudne. „Tak mě musíš nakrmit teď. Kam jenom to dáme? Mám to.“ Vezme šunku, dá je na bradavky. Přidá kousek sýra, ozdobí to petrželkou. Na koule mu dá plátky vajíček. „Patří k sobě, nemyslíš?“
„Ehm a co veka?“
„Zbytečná.“
„Tebe honí mlsná.“
„Jedině po tvém těle. Teče to ze mě.“ Natáhne ruku, olízne si prst. Petr odvrátí oči. Tohle nemusí vidět. Ovšem jakmile mu do zorného pole vstoupí Honzova hlava, vrátí se k ní. On z něj vážně jí. „Koupíš šlehačku, čokoládu roztíratelnou a tabulkovou, taky jahody, oplatky. Co asi ještě… ne, koupím já sám.“
„K čemu?“
„Nebude krásně vypadat s bílou čepičkou na vrcholku?“ olízne penis. „A navrch malá jahůdka.“ Políbí ho na rty. Pustí se do druhé bradavky. Petr zaúpí. Miluje to, aniž by to tušil. Když se skloní pro vajíčka, sám si je mne mezi prsty.
„Nejde to, říkal jsem ti.“
Polibek na rty. Dlouhý vášnivý. Přidá se. „Ráno to půjde.“ Vklouznou do postele. Petr přemýšlí o Honzovi o tom, co se stalo. Rukou ho hladí po zádech, sjíždí k zadku. Bylo to skvělé. Nic podobného ještě nezažil. Usmívá se.
„Můžeš do něj zajet.“
„Honzo, můžeš přestat?“
„Ale já to chci. Nevadí mi to. Opravdu.“
Petr do něj opatrně vklouzne.
„Lepší je tvůj penis,“ prohlásí klidně. „Ale i tohle je příjemné. Vyčerpal jsi mě.“ Políbí ho na hruď. Uvelebí se ještě lépe v jeho náručí. Potom otevře oči. „Kdybys náhodu dostal chuť v noci, klidně se do mě udělej.“
„Honzo…!?“
Tichý smích. Potom spokojené odfouknutí. Petr s úsměvem ho hýčká. Nakonec to nedopadlo tak špatně, pomyslí. Chce to trénink. Časem se to jistě zlepší, i když se mu pranic nelíbí, že to chce takhle tvrdě. Příště to udělá po svém. Mohou se střídat. Usnul. Je to dobré mít někoho v náručí, pomyslí si ještě, než usne.
Ráno ho vzbudí příjemné pocity.
„Klidně spí, miláčku. Jen se nakrmím. Musím do práce.“ Petr zrudne, když pochopí, co Honza vyvádí. Honza se zatím věnuje jeho penisu, který je opravdu naběhlý. „Jen mě trápí, že si ho nezasunu do pusy celého. Holt je velký, ale krásný, rozkošný, čarovný, kouzelný proutek, který se přesně vejde do mé prdelky.“
„Neudržím…“
„To je dobře.“ Podebere varlata, zatímco si ho zasune, jak nejvíc to jde. Petrovo tělo se vypne. Honza si po chvilce olízne koutky rtů. Políbí ho.
„Dobré ráno.“
„Dobré,“ řekne rozpačitě. „Bylo to příjemné?“
Honza ho bouchne do prsou. „Jen příjemné? Musím se polepšit. Mám na něj opět chuť.“
„Práce…“
„Pravda, ale vrátím se brzy. Nechce se mi od mého pokladu odejít.“ Rukou ho hladí, hýčká, zkoumá. Stále nemůže uvěřit, že je jeho. Plácnutí přes zadek ho vzruší. Vstane, když ho Petr zadrží. Slastně se dívá, jak se k jeho klínu přibližuje hnědovlasá hlava. Vjede mu do nich prsty. Slabě si vzdechne, když se ocitne v puse. Jemně pohybuje bedry proti němu. Vydá zvuk rozkoše, tělo strne, aby se vzápětí uvolnilo.
Políbí Petra na tvář, slízne svoje semeno.
„Nechutná mi,“ přizná se začervenáním.
„Jsi dokonalý milenec. Už tě nepustím,“ šeptá mu do ucha. „Uvězním tě jako svého sexuálního otroka, který mi bude plnit moje přání.“ Petra to vzruší.
„Práce,“ zamumlá.
„Jsi hrozný.“ Jde do koupelny. Petr se natáhne pro skleničku s vínem, které včera nedopili. Napije se. Lehne si, ruce kloužou po zjitřeném těle. Mělo by ještě chuť. „Maniak.“
„Krásný pohled.“ Honza očarovaně stojí ve dveřích, dívá se, jak se jeho milenec ukájí. „Zajeď mezi nohy, roztáhni je. Přesně.“
Petr přes sebe místo toho přetáhne přikrývku. „Práce.“
„Jsi tyran, ale dobře. Za polibek půjdu do té mučírny. Budu si celou dobu představovat jak takhle ležíš a na mě čekáš: Jsi atraktivní a sexy.“
Petr vstane, políbí ho. „Do práce.“
„Despota.“ Přesto na sebe natáhne oblečení. Petr lítostivě se dívá, jak schovává tělo. Honza najednou se k němu přiblíží, potom se dotkne rty krku. „Můj.“ Polibek na rty a zmizí. Petr omámeně za ním se dívá, potom se podívá do zrcadla.
„Já ho zabiju!“ Na krku má dva červené fleky. Prstem po nich přejede. Rtěnka to není. Zabije ho. Na rtech mu pohrává naprosto spokojný úsměv, který nechce vidět. V očích mu svítí touhou, kterou naschvál přehlíží. I tělo je spokojené. Jde do koupelny. Napustí si vanu. Přemýšlí, jak ho dnes přivítá. Obavy, které měl, teď nechápe. Ponoří se. Zvládne vana dva chlapy? Odfoukne pěnu. Bude muset. Usmívá se, když zaslechne zvonek. Honza?
Přehodí přes sebe župan. Podívá se kukátkem. Jindřich? Co ten tu chce? Otevře dveře.
„Ahoj.“
„Ahoj, neruším?“
„Ne, jen se osprchuji. Běž do obýváku.“ Zavře dveře. Ještě dobře že tu Juliana není a sousedé ho budou mít za prostituta. Je to jedno. Konečně má sex.
Malý poklad - 38. Tati, Jindřich má rád kluky?
