Malý poklad
38.
Tati, Jindřich má rád kluky?
Jindřich se trochu překvapeně dívá za Petrem. V ruce má tašku s podklady, které by s ním chtěl projednat. Pokrčí rameny, jde do obýváku. Uvědomí si, že na stole je jídlo. Chvilku se dívá a přemýšlí, kolik miliard je v tom už bakterii, ale potom toho nechá. Posadí se, ale za chvilku se nudí. Přejde na balkon. Takový nehezký výhled. Jeho domov je hezčí. Má velkou zahradu a nikdo mu do ní nekouká. Od smrti rodičů ji zvelebil.
Snad to Petr zvládne, s myšlenkou na práci se posadí na gauč.
Okoralé jídlo. Co tam může dělat? Odsune mísu s chlebíčky. Určitě jsou už v tom baktérie životu nebezpečné. Mělo by se to vyhodit. Položí desky na stůl. Kde vězí? Zadívá se na Julianu a přenese ji o trochu dál.
„Chceš něco k pití?“
„Ani ne, ale tohle by se mělo vyhodit. Slavil jsi?“
„Byl tu Honza.“
„Aha. To je kdo?“
Petr si povzdechne. Dělá to naschvál nebo ne? Ale spíš si myslí, že ne. Ví vůbec, že se uvolil fotit? „To je můj přítel.“
„Jasně. Promiň. Jednou si to budu muset zapamatovat. Blonďák.“
„Ano. Stačí šťáva s vodou? Hned to sklidím.“
Jindřich zahloubaný do papírů, pokrčí rameny. Petr v klidu uklidí, když si vzpomene na Honzovu žádost. Má vyzvědět, kdo se mu líbí. Co když… Ježíš! Nad čím to přemýšlí? Určitě to bude ženská. Chudák Lukáš. Nebo že by se dal kvůli němu předělat na ženskou? Jindřich je dost šílený, aby to udělal. Připraví obložené chleby. Pochybuje, že mu teď bude scházet. Pokud ano, rychle si ho najde. Potřebuje se nutně najíst, protože má pocit, že ze střev bude mít uzly, jak se tam kroutí. Honzovi sice mlíčko… zrudne… stačí, ale jemu rozhodně ne. Taky mu nikdy sperma moc nechutnalo. Jak to může chutnat Honzovi, nechápe. Má ho krmit… Zasténá, protože myšlenka, jak krmí Honzu, ho vzruší.
„Je ti něco?“
Petr se prudce otočí. „Ne. Vezmi tohle.“
„Jo.“ Vezme tác, zírá na jídlo. Petr si povšimne, že brýle má stále slepené izolepou. Beznadějné. Snad má aspoň správné dioptrie.
„Je v tom něco v nepořádku?“
„Ale ne. Jenom si doma zeleninu pěstují sám. Tohle vypadá na chemikálie.“ Málem, že do toho nešťouchne prstem.
„Bydlím v paneláku…“ upozorní ho.
Jindřich s bezbranným pohledem se na něj podívá. „Promiň, já vím. Občas zapomenu. Díky.“
Petr vezme skleničky se šťávou. Položí je daleko z Jindrova dosahu. Posadí se vedle něj. „Tak to ukaž.“
„Jednoduchý program, opravdu. Podívej se, ale mě moc matika neříká, ale s počítačem to zvládám tak nějak slušně. Musím.“ Sundá si brýle, cípem košile, která čouhá z kalhot, si je utře. Potom si je nasadí a zamžourá kolem sebe. „Vidím lépe. Zvláštní. Kde jsme to skončili?“
Petr si pogratuluje, že neskončil jako on, i když měl k tomu zatraceně blízko. Měl by někoho mít, kdo by se o něj staral, ale Lukáš to zrovna nemusí být. Tomu by nesvěřil ani mrtvého psa, natož lidskou bytost.
„Šlo by to,“ připustí po třech hodinách. „Nemusíš být v práci?“
„Ne. Dnes ne. Miláčky hlídá někdo jiný. Mohu si nabídnout?“ optá se, jako by zapomněl, že chleby jsou taky pro něho.
„Ne, ty jsou pro Honzu. Ber si. Žertoval jsem,“ pobídne ho, když vidí, že se k tomu nemá. Sám si vezme chleba, zakouká se do papírů. Jindřich ho neruší. Zarazí se, natáhne hlavu blíž. Zírá na červené fleky na krku.
„Promiň, že ruším, ale nejsi nemocný?“
Petr zvedne hlavu. „Ne, proč?“
„Jen, že máš nějaké skvrny na krku.“
Petr zrudne. „Ehm, to je škrábanec.“
„Zvláštní. Nic podobného jsem ještě neviděl. Takový divný škrábanec. Měl bys s tím zajít k doktorovi. Mohlo by se to zanítit.“
Petr neví co říct. Tohle je horší než Julianin výslech ohledně chlupů na zadku, proto se skloní k deskám. Snad na to zapomene.
„Od čeho to jenom můžeš mít? Kočka to nedělá, ani pes. Nemáš zvířata. Nějaký ovád?“
„Komár.“
„Fakt?“ ozve se nedůvěřivě. Petr si uvědomí jeho hlavu, ale hlavně to, že příjemně voní. Používá něco? Pochybuje, ale nepáchne jako někteří chlapi. „Jsi očkovaný? Možná by sis měl dát do okna síť.“
„Mám elektrický odpuzovač, nebo jak se tomu říká. Funguje to báječně. Asi někde venku.“ Najednou je chycen pevnou rukou za hlavu. Jindřich si natočí i tu druhou skvrnu.
„Fakt, divné. Komáři. Asi řeknu kamarádovi, aby to prostudoval. Mohu si to vyfotit? Nebo bys ho mohl rovnou navštívit. Je na to kapacita.“
„Nech to být. Zmizí to. Raději mi řekni, co s tím?“
„Nepůjde to snad?“ Oba hledí na papír s výsledky…
„Ale ano,“ přikývne asi za deset minut. Zaklapne desky. „Kdy to chceš mít? Stačí za tři týdny?“
„Jasně, úplně. Kde je Juliana?“
„Pamatuješ si její jméno?“
Jindřich se ušklíbne. „Pamatuji. Je to jediné dítě v mém okolí.“ Zívne si. „Jsem unavený. Celou noc v laborce. Někdo mě otravoval s telefonem, tak jsem ho vypnul. Nějaký magor. Copak mám čas zvedat telefony?“
Lukáš! „To tě nezajímá, kdo to byl?“
„Nějaká reklama.“ Vytáhne ho z kalhot. Chvilku na něj zírá, potom zapne. „Nesnáším je, protože otravují vždy v nevhodnou dobu. Hm - padesát hovorů. Kdo to asi byl?“
Petr nadzvedne obočí. Padesát? Bože, ten se musel činit.
„Hm, jedno číslo. Kdo to asi je?“
„Ty si čísla nepoznamenáváš?“
„Smazáno. Nic není,“ řekne spokojeně Jindřich.
Chudák malej, polituje Lukáše. Připomene si Honzovu žádost. Konec konců mohl by se ho optat. „Jindro a to nemáš ženskou?“
Jindřich s chlebem v ruce se na něj koukne. Zamrká. Petr doufá, že otázku pochopí. „Nemám čas. Co bych s ženskou dělal?“
Petr skoro vyvalí oči. Jak co dělal?
„Jsou s nimi problémy. Jenom chtějí člověka oškubat. Kdepak. Už nikdy žádná ženská.“
Petr ho šokovaně poslouchá. On nějakou měl? „Ty jsi s nějakou chodil?“
„Jo. Chtěla prachy, zmije jedna. Zatraceně, proč já ta malá zvířátka urážím? Byla parazit. Totéž. Parazit je aspoň… No, chtěla prachy.“
„Aha. A jak to dopadlo?“
Jindra se opře. „Jak? Zapomněl jsem podepsat nějaké převodové papíry nebo co. Už nevím jaké. Rozhodně odešla s tím, co měla. Půl roku se se mnou soudila. Zfalšovala dokonce můj podpis. Zbytečně.“
Petr se rozesměje. Tomu věří.
„Ani ten sex nebyl co k čemu.“
„Sex?“ neodkáže si představit, že to Jindřich s někým dělá.
„Jo zavírala oči, vzdychala a taky ji to stačilo jen jednou týdně! Ne, děkuji. Raději zůstanu sám.“
Takže je na ženské. Lukáš má utrum. Uvědomí si, že má šíleně škodolibou radost, že to tomu podrazákovi, co se na každého lepí, nevyšlo.
„Hele, jaké je to být s chlapem?“
Petr s myšlenkami úplně jinde se těžko zorientovává. „Proč se ptáš?“
„Zajímá mě to. Možná by to bylo lepší.“
Petr teď nechápe. „Ty jsi na ženské nebo na chlapy?“
Jindra mlčí. „Nevím. Jsou moc dobré.“
Petr neví, o čem mluví. Nakonec usoudí, že o jídle. Tak je na chlapy nebo není? Nikdy se o tom na vysoké nebavili. On sice může být s ženou, ale popravdě ho to nebaví. S mužem je to vzrušující, je to jiné. Nádherné. Rozumí si, chápe tomu, s ženou sice to jde, ale když byl s Leontýnou, vždy si představoval muže. Napadne ho opět, zda kromě něj někoho měla.
„Víš…“ Spí. Dívá se na něj. Vypadá úplně opuštěně a bezradně. Proč se ale ptal na muže? Až se probudí, tak se ho na to optá. Pohladí ho po tváři. Vzruší se. Uloží ho, vezme deku, přikryje. Vezme desky. Posadí se před počítačem. V duchu určí den, napíše třicetimístné heslo. Usměje se na Honzu, který na něj kouká šibalsky z obrazovky. Sex je Honza.
Začne tvořit program, tedy hrubou strukturu. Ponoří se do práce, že zapomene na čas. Občas si promasíruje kořen nosu. Jednou si dojde pro pití, zkontroluje Jindru, který se jen přetočil na bok. Kdyby ho viděl Lukáš, určitě by ho poslintal. Je moc hezký.
Vrátí se k počítači, když něco zaslechne. Mrkne se na hodinky. Budou tři hodiny. Za chvilku se vrátí Honza a on nemá uklízeno, navařeno – určitě bude mít hlad. Uloží práci. Je spokojený, i když má z hrubého náčrtku jen kousek, ale má to v hlavě; to je podle něj důležité. Jde do kuchyně, zívne si. Podívá se do ledničky. Kdyby tu bylo Juliana, řekla by, že je tu vybombardováno. Bude muset nakoupit. Potom se rozzáří. Má dvě pizzy. A mikrovlnka ji zvládne za pár minut. Vytáhne z mrazáku dvě pizzy. Snad mu čtyři sýry budou chutnat. Vlastně určitě budou, když si vzpomene na pizza párty.
Zvonek.
„Ahoj,“ ozve se Honza s vilným úsměvem. Přejede ho od hlavy k patám. „Vypadáš rozkošně. Víš, že mám velký hlad?“ Nohou zavře dveře. Ty zaduní.
„Mám tu sousedy.“
„Kašlu na sousedy. Mě zajímá jedno!“ přistoupí k němu, rukou mu přejede po hrudi. „A to jak hezky mě nakrmíš, potom mi ho strčíš… Jindro?!“
„Ahoj. Usnul jsem tu.“
Honza se podívá na Petra potom na Jindru, zpět na Petra. Jindra si zívne.
„Usnul tu. Pojď dál. Dáte si pizzu?“ Škodolibě si pomyslí, že sex nebude. Honza vypadá naprosto zničeně. Jako by mu sebral lízátko. V jeho myšlenkách to asi tak je.
„Dám.“ Zatraceně spal tu? Sám nebo s kým? Ne – to není možné. Přece by mu nezahýbal po té skvostné noci a ránu. Zadek ho bolí, ale dnes si dá taky. Musí ho trénovat, tedy pokud Petr netrénuje ještě Jindru. Blbost. Posadí se proti Jindrovi. Zmetek jeden. Co má se tu ochomýtat na jeho území?! Má sedět v té své laboratoři a čumět na nějaké mikroby nebo co to dělá.
„Za chvilku to bude,“ oznámí jim Petr s hlavou ve dveřích. Ti dva tam sedí jako dvě strašidla. Jedno chce zabít druhé a druhé si sotva uvědomuje, že je ve smrtelném nebezpečí, protože plave v jiných sférách. Nechá Honzu trochu podusit, ale aby se zas nevyšťavnatil nebo mu to nedopustí.
„Jasně.“ Honza probodne dveře, potom Jindru. „Proč jsi sem přišel?“
„Už to mám!“ zvolá Jindra najednou, až sebou Honza trhne.
„Ano?“ Nic lepšího ho nenapadne ze sebe vydat.
„To jsou cucfleky.“
Honza vytřeští oči, mimoděk si sáhne na krk. Snad tam nic nemá. Uvědomí si, že se od včerejška nepodíval do zrcadla. Zvedne se, přejde do ložnice. Málem že si nestáhne tričko na pupek. Nic tam není.
„Ty ne, Petr,“ upřesní Jindra jako by se nechumelilo. „Já si říkal, že je mi to povědomé.“ Popotáhne, potom jde ke skříni, otevře šuplík, zapátrá očima, vezme kapesník. Honza ho s nelibostí sleduje. On si to nedovolí a tenhle cizák se tu chová, jako by mu to patřilo. Tak tohle tedy nestrpí. Kašle na Lukáše!
„Děje se něco?“
„Promiň, půjčil jsem si kapesník.“
„Jasně. Už skoro bude. Jedna, ale za chvilku bude i druhá.“ Oba jdou do kuchyně, kde to voní. Posadí se. Honza úplně zapomněl, že měl něco Lukášovi zjistit. Oba se natáhnou po stejném kousku, když se Petr rozhodne to ukončit. Jindra nejspíš nic neřekne a on nechce, aby si Honza myslel bůhví co. Tím pohledem by Jindru už zabil asi stokrát.
„Jindra sem přišel kvůli programu. V noci byl v laboratoři, tak moc nenaspal. Šunková. Trochu jsem ji vylepšil. Dobou chuť.“ Posadí se. Mikrovlnka jemně hučí.
„Aha.“ Honzovi se uleví, ale stejně jeho zlost nepolevila. Celou dobu se v práci vznášel na obláčku, představoval si, jak mu to Petr udělá hned na chodbě a ono nic.
„Máš cucfleky.“
Petr zrudne, začne se dusit. Přišel na to, má v hlavě jedinou myšlenku. Jak to mohl uhodnout a to se tolik snažil zamaskovat.
„Já věděl, že je mi to nějak povědomé, ale nemohl jsem si vzpomenout, víš.“ Honza zachraňuje dusícího Petra, Jindra ho pozoruje. „Musíš bouchnout výš a pořádně,“ začne mu radit. Petr se slzami v očích mává rukama, když najednou lapne po dechu.
„Zemřel jsem,“ zasípe. Utře si slzy.
„Kdepak, ještě žiješ,“ řekne vážným tónem Jindra. „Kousance od komárů jsou menší, trochu takové boláky,“ poučuje je. „Někdy vylučují žlutý sliz a svědí. Za celou dobu ses nepoškrábal.“ Honza zasténá. Další učitel.
„Jsi na kluky?“ vyhrkne na Jindru.
„Nech toho.“
Jindra ho sleduje, sundá brýle. Nasadí je. „Uvažuji o tom,“ připustí, čímž jim dokonale vyrazí dech. „Ženy mě nějak zklamaly. Možná to s nějakým mužem bude lepší, ale popravdě, nijak se do toho nehrnu. Taky nemám na to čas.“
Honza ho upřeně pozoruje. Na pizzu zapomněl.
„Co Lukáš?“
„Kdo je to?“ Sáhne dozadu, sundá gumičku a obratně si vlasy opět stáhne. „Budu pomalu muset jít. Byla skvělá. Hele, ten maniak se už neozval. Asi ho to přestalo bavit. Díky bohu. Skoro mi zahltil paměť.“
Honza se málem sesune z židle. Jak si nemůže pamatovat toho nejhezčího - jasně kromě Petra – chlapa, jakého lze jen potkat v České republice?
„A zapnul sis ho?“ zavolá Petr od mikrovlnky.
„Nevím.“
„Jaký maniak?“
Jindra si posune brýle. „Nějaký magor. Volá mi co chvílí. Nemám čas zvedat pitomé telefony. Mám důležitější věci na práci. Nějakých… Hele, zase to číslo. Co mi chce? Nemám čas. Mažu to. Hele, díky moc. Zase se tu objevím.“ Vezme dva kusy pizzy do ruky a vyjde ven. Odloží to na botník, vezme botu.
„Tu druhou,“ poradí mu Petr, který jde za ním. „Fakt chceš chodit s mužem?“
Jindra přikývne. „Zkusil bych to, ale kde na to mám vzít čas? Mám dost starosti s prací, s domem, květinkami. Kašlu na to. Obejdu se bez toho. Jo díky, měj se.“
Petra sleduje neupraveného Jindru. Potřebuje ne Lukáše, ale chůvu na plný úvazek, usoudí. Zavře dveře. Věří, že si poradí. Dorazil sem, dorazí i k svému domu. Vrátí se dovnitř.
„Bolí mě hlava,“ řekne, sesune se vedle Honzy. Podívá se na něj. „Stačíš mně ty. Mít ještě Jindru, nejspíš bych skončil v blázinci. Jaká byla práce?“ Zadívá s ena Julianu, která omamně květe. Překrásná barva, usoudí. Taková vzrušující.
Honza místo toho se k němu nahne, políbí. Prodlužuje polibek.
„O práci se asi nebudeme bavit. Nechce se mi.“
„Uhodl jsi!“ odvětí, přičemž si svléká tričko. Tetování na předloktí se zavlní. „Chci tě mít v sobě a hned teď.“
„Opravdu nemyslíš na nic jiného,“ odpoví zadýchaně Petr.
Honza se ušklíbne, stáhne mu kalhoty, odhalí klín. „Co kdybychom dnes toho ptáčka oholili? Už je velký na hnízdo. Měl by z něho vyletět a uhnízdit se někde jinde.“
Petr zasténá. Sakra, kde bere ta přirovnání? „Ty jsi hrozný.“
„Pomohu ti.“ Skloní se a vezme ho do úst. Slastně zavrní. Petrova ruka vjede do světlých vlasů. Zasténá pod zkušenými doteky. Honza na chvilku přestane, fascinovaně si ho prohlíží. Nemůže uvěřit, že mu patří. Potom mu zahoří v očích světýlka.
„Dáš mi ho tam?“ rychle ze sebe všechno svlékne.
„Gel.“
Honza se zatváří otráveně, ale potom přikývne. Rychle pro něj dojde. „Sám.“ Vymačká z tuby gel, Petr si mimoděk vzpomene na prošlou záruční lhůtu. Zasténá. „Vzrušený? Já byl celou dobu. Pokaždé, když jsem si tohle představil, málem jsem se pokaždé udělal. Krása.“ Rychle namaže úd, potom si na něj sedne. Zaúpí bolestí i rozkoší a udělá se.
„Co blázníš? Co pomalu?“
„Nic. Nevšímej si toho.“ Opře se o něj, lenivě se hladí. „Málem, že jsem Jindru neprobodl.“
Petr přimhouří oči, sevře jeho boky, až se napnou svaly a nadzvedne ho. Honza vyjekne a přidrží se. „Žárlivost je nehezká věc.“
„To je fuk, jen mi to dělej dál. Do prdele, to je božské.“ Zasténá. I Petr si ničeho nevšímá, jen jak se udělat. Posadí ho prudce, až Honza zavrávorá. Cítí, jak mu v klíně tepe, jak se do Honzy vylévá. Přestane mu tisknout tolik boky. Spustí ruce, ale Honza pořád na něm sedí. Opře se o něj jako před chvílí. Petr obtočí kolem něj ruce, rty se přisají ke krku.
„Myslíš, že Jindra to fakt chce provést?“
„Momentální nápad,“ zabručí v odpověď Petr. „Nemá čas si někoho hledat a o Lukášovi neuvažuj. Tomu bych nesvěřil ani svou mrtvou babičku, natož Jindru.“
„V Lukášovi se mýlíš. Je fajn. Ty tvoje ruce jsou šikovné. Tak mě napadá, ale později. Staral by se o něj. Je to takový typ, co by pečoval o zatoulané kočky. Naštěstí má dost rozumu, aby věděl, že to nejde.“
„Zapomeň na to. Nechceš vstát?“
„Proč?“ nechápe Honza. „Ta chvilku se vzpruží nebo jsem snad těžký?“ V hlase se ozve výhružný tón. Libuje si v Petrově klíně. I když není ve své plné velikosti, tak přece jenom ho hezky vyplňuje. Jo sny se někdy stanou skutečností.
„Nejsi. Nedojíme tu pizzu?“
Honza se natáhne pro kousek, podá mu ji. „Jestli máš hlad, ale já bych se něčeho napil.“ Zvedne se. Polaská pohledem povadlý úd. Petr má sto chutí se přikrýt, ale nechá to být. Dívá se, jak odchází do koupelny, vrací se s ručníkem. „Proč by neměl být pro Jindru vhodný?“
„No, jsou jiní,“ řekne delikátně.
„Tím chceš říct, že nějaký doktor…“
„Má dva tituly možná tři.“
„Aha, takže víc než ty. Tím chceš říct, že kadeřník a profesor na vysoké škole se k sobě taky nehodí.“ Prstem kreslí obrazce na Petrově hrudi. „Máš to na mysli?“
Petr hledá cestu z pasti. Co má říct?
„Nějak jsme se zasekli.“ Rukou sklouzne ke klínu.
„Byl by pořád pryč. Samá laboratoř, výzkum… Prostě plave v oblacích.“
„To vůbec nevadí. Není jako já. Lukášovi by to nevadilo. To mi věř.“
Petr chvilku přemýšlí, o čem to mluví, ale potom mu to dojde. „Tím chceš říct, že není sexu chtivý jako ty?“ Tomu těžko uvěří. To by s ním jinak Honza nechodil nebo snad ano? Co když je ta „sex legenda“ kolem něj vymyšlená? Hloupost, protože co je s ním, tak myslí jen na jedno. Na sex.
„Přesně tak.“
„Tak proč jsi s ním chodil?“
Honza pohladí Petrův úd. Zálibně ho pozoruje. „Má ho dost velkého.“
Petrovi nedochází slova. „Tím chceš říct, že…“ Ne, to je příliš obludné, aby to jen vůbec vyslovil. Odstrčí mu ruku z klína. Postaví se, natáhne si tepláky. Myslí to vážně nebo ne? Má ho vůbec rád nebo to říká každému? Nebo snad se zajímá jen o velké…Otřese se.
„Co se děje?“
„Proč se mnou chodíš?“ optá se. Lež pravda? Jak to je? Chce vůbec znát pravdu? „Kvůli mně nebo kvůli tomu, že mám velkého ptáka?“
Honza se ho dotkne, ale Petr uhne. Bude lepší to zjistit hned. Je možná blázen, vždyť by si mohl užívat, potom odkopnout, ale je dost starý na to, aby věděl, že to nebude fungovat přes postel. Co když řekne, že je to jenom kvůli…
„Mám lhát?“
Petr bolestně zatouží po lži. Lži, neříkej pravdu. Přesvědč mě, že mě miluješ, že ti záleží jenom na mně. Lež je milosrdná. „Jak chceš.“ Schovával se. Celou dobu se na něco schovává. Za školu, za Julianu, za Leontýnu. Pohodlnost, ale chce, aby ho někdo miloval jen, proto jaký je.
„Jo, je to kvůli tomu, že ho máš velkého, ale taky tě miluju, nebo si myslíš, že kdybych k tobě nic necítil, tak bych na to tak dlouho čekal? Mohl bych si najít někoho jiného a dost snadno.“
Petr se nadechne. Pevný kruh kolem srdce povolil, ale ne úplně. „Čekal.“
Honza si zajede do vlasů. Co má dělat? Posadí se na pohovku. „Mám zmizet?“
Petr se k němu obrátí. Lež. Milosrdná, klamavá, sladká. „Zůstaň,“ rozhodne se pro lež. Posadí se vedle něj. Ví, že tohle nechtěl. Honza ho vezme za ruku, políbí do dlaně.
„Blbče. Stejně tě mám rád. Pustíš něco nebo ne? Probereme ty dva pitomce, abych je měl z krku. Pak se najím a potom se vášnivě pomilujeme. Několikrát.“ Políbí ho na rty. Pohladí po tváři, v očích vážný výraz. „Miluji tě.“
„A mám ho velkého.“
„Jo máš a mám ti jako říkat, že jsem z toho nešťastný? Bohužel jsem nadšený. Moje prdel je po tobě dychtivá. Vlastně já jsem dychtivý. Takže něco pusť.“
„Jsi…“
„Jsi zakomplexovanej. Studenou pizzu nesnáším.“
„Honzo…“
„Copak? Mám rád tuňákovou, hamburgrovou. Mám rád maso,“ řekne s nakažlivým úsměvem.
Petr si to zapíše do paměti. Asi to nechá být. „Ty pitomce nech na pokoji. Jindra měl bývalou, co ho skoro oškubala.“
„Ty, vole? Vážně?“ natočí se k němu s nohou pod sebou. „Jako fakt nebo kecáš?“
„Nejsem vůl.“ Na to oslovení je přímo alergický. Ve škole ho slyší asi stokrát denně. Doma ho mít nemusí. „Jo vážně. Byl jsem z toho taky mimo. Dostal se z toho jenom proto, že zapomněl podepsat nějaké papíry.“ Místnosti se rozezní zvučný smích. Petr se usměje.
„Tak tomu bych věřil. To k Jindrovi sedí.“
„Taky jsem se smál. To ale nám vyvrací, že je gay.“
„Mohu malou technickou poznámku?“
Petr se na něj podívá. Co má za lubem? „Jakou?“
„Ty jsi byl taky ženatý.“
„Ale jsem gay.“
Honza si povzdechne. „To on může být taky.“
„Ty chceš vidět v každém hezkém chlapovi potencionálního partnera. Zklamu tě, všichni hezcí nejsou na chlapy. Proč ho nenecháte na pokoji?“
„Mám rád Lukiho. Zaslouží si někoho hezkého, tedy podle něj.“ Zamyslí se. Je pravdou, že by ho rád viděl usazeného a klidného.
„On říká, že je hezký?“
„Jo. Tak co je na chlapy nebo není? Když tu byl… Ohřej mi to.“ Petr vstane, automaticky dojde do kuchyně. Za chvilku se vrátí s teplou pizzou. Honza si nabídne. „Když tu byl, říkal by, že by to zkusil? Zřejmě mu to není proti srsti, takže proč ne Luki? Je hezkej, je bohatej, milej a strašně rád se stará o zatoulaná štěňata.“ Zatímco jí, rukou hladí Petra. Dokonce se mu povede dostat do tepláků.
Petr skepticky nadzvedne obočí.
„Mluvím pravdu. Jenže vždy přijde zklamání…“ Petrovi dojde, že mluvil o lidech. „Opouští ho, ale tady by to mohlo… OK. Přestávám.“
„Ten magor s těmi vzkazy byl Lukáš. Nevzal mu ani jeden. Je pro něj vzduch.“
„To je tím, že mu nedal šanci. Snědeno. Teď bychom si mohli dát malý tělocvik na spálení kalorii.“ Podívá se na červenou květinu uprostřed stolu. „Když to tak vezmu, když jsem s tebou, mám na to chuť pořád.“ Nakloní se k němu, pošeptá do ucha. „Trochu mlíčka pro miminko by nebylo?“
„Doprčic přerostlé…“ Povalí ho na pohovku. Nechápe, proč tu jsou opět a ne v ložnici. Tam by to bylo daleko pohodlnější. Políbí ho, ale za chvilku se mu vše vykouří z hlavy a hlava nehlava strhává tepláky. Petr si nevzpomene na gel a Honza na něj kašle. Zahrčí, když do něj celý zajede.
„Kur… Dělej!“ Pomáhá mu, aby se dostal ještě hloub. „Přidej, hlouběji… aaaa!“ vykřikne úlevou. Tělo mu zmalátní a slastně se poddává Petrovým tvrdým přírazům.
„Už to…“ nedořekne a strne. Má pocit, že opravdu člověk by mohl létat.
„Božské.“
„Božské,“ zopakuje po něm Petr. Pustí mu nohu, kterou pořád svíral, aniž tuší proč.
„Nech ho tam. Chvilku. Mám to rád.“ Spokojeně se stulí v Petrově náručí. „Co může chlap chtít víc? Jídlo, sex, krásného přítele.“
„Jak chceš. Nebolí tě nic?“ optá se starostlivě. Honza zavrtí hlavou, ale Petr tak nějak o tom pochybuje. Určitě to není jen tak. Uvelebí se na gauči. „Nejsem tak neurvalý. Nechápu proč s tebou…“
„Mě se to tak líbí.“
„Chtěl bych něco něžnějšího, s předehrou. Nikdy jsem takový nebyl.“
„Příště. Je mi skvěle.“ Zívne. Vidí, že Petrovi to dělá starosti. Cvrkne ho do nosu. „Mně je to jedno, hlavně, že mi to děláš a děláš dobře. Co budeme dělat? Ještě není ani osm hodin. Mám to!“
„Sex?“
Honza se zatváří ohromeně. „Jak to víš?“
„Znám tě.“ Na co jiného by ten deviant tak asi mohl myslet?
„Tak jo. Natočíš to.“ Vymaní se mu z náruče, penis mu vyklouzne ze zadku, ale nevšímá si toho.
Petr ho ohromeně sleduje. „Jak natočit?“
Honza na něj zamává mobilem. „Tady do něj. Až budu sám, tak se budu na to dívat a hezky se udělám.“ Přitulí se k svému milenci, pohladí ho prstem po hrudi. „Že to pro svého mazlíčka uděláš? Splním ti každé přání. Můžeš mě mít, kolikrát budeš chtít.“
Petr fascinovaně vezme mobil do ruky. „Ani náhodou!“ Skoro ho odhodí na koberec, ale skončí na pohovce.
„Proč ne?“ Sebere ho. „Vždyť to nic není. Hele…“
Petr ohromeně se dívá na… „Kolik jich tam máš? A to jsi ty?“
Honza pyšně přikývne. „Jo, ale myslím, že to vymažu. Stejně mě už nevzrušujou.“ Pečlivě je maže. „Hotovo. Stejně mi zabírali místo. Je ti něco?“
„Ne, jenom si myslím, že jsi je neměl mazat. Nehodlám něco takového udělat jako natáčet svůj penis v tvém zadku.“ Odsekává jednotlivá slova.
Honza se zatváří ohromeně. „Proč ne?! Neumíš zacházet s telefonem?“
Petr se zatváří vražedně. „Já umím zacházet s telefonem. Lépe než ty.“
„Tak vidíš. Tak bude to?“ dychtivě mu podává telefon.
Malý poklad - 39. Tati, jsem doma.
