Malý poklad 4. Tati, půjdeme na pizza párty? Úklid. Nenávidí to slovo. Kdyby mohl, neuklízel by, ale musí nebo by za chvilku bydleli v chlívku. Je to už jeho takový sobotní rituál. Juliana se dívá na televizi, pozoruje ho a on uklízí. První co vždy udělá je, že dá do pračky prádlo. Neví, proč se nevyrábí pouze nemačkané textilie, hlavně u dětí a košile. Odpoledne to v sušárně uschne. Když je hezky, dá je na balkon. To ještě předtím, než se Juli probudí. Potom se pustí do koupelny. Vyleštit chromové prvky, přetřít zrcadlo, umyvadlo, vanu a zástěnu. Utřít prach. Prostě, aby byla jako nová. Potom se pustí do kuchyně. To už je Juli vzhůru. Společně se nají a ona ještě v pyžamu jde se dívat na televizi. Dá ji na stolek limonádu a něco k chroupání, aby byla ticho a nevyrušovala ho. Dokončí kuchyň. S košem, plasty a sklem půjde až na konec. Pronto na skříňky. Podívat se na potraviny, prošlé vyhodit. Vyčistí důkladně sporák a digestoř. Ještě trochu přeleštit a je to hotovo. Balkon má u kuchyně, takže se větrá. Pověsit prádlo a dát druhou várku - tmavou. Vzpomene si, jak ho Leontýna učila, co barví, co ne, jak zacházet s pračkou. Prádlo byla její doména. Stejně tak žehlení. Říkávala, že si u toho odpočine, což nechápe. On by něco takového zakázal. Sejde do sušárny s první várkou. Vida v baráku taky někdo pere. Takže má povolené jen tři šňůry. To se vejde. Bere svoje spodní prádlo i maličké Juliany. Pořád si uvědomuje, jak mu jeho žena chybí. Nejen v tomhle uklízecím dni, ale všeobecně. Vyjde nahoru. „Jsem doma!“ „Já vím. Tati, nemohu najít ten nový kanál.“ „Jaký?“ Přijde k ní a vezme ovládač. Zkouší, projedou celý program, ale Juli pořád vrtí hlavou. Juliana svraští obočí. „Já nevím. Včera, při hraní jsem zmeškala večerníček, ale strejda Honza mi našel nějaký jiný. Byly tam krásné postavy a měly takhle velké oči!“ roztáhne paže do strany. „Chtěla jsem je vidět opět, ale není tu. Najdeš mi ho?“ Petr vůbec neví, o jaký kanál jde. „Počkej, já mu zavolám, ano.“ „Dobře.“ Dívá se, jak bere telefon a volá. V tom se zarazí, že by ho mohl probudit. Ale dřív než stihne to utnout, se ozve. „Halo?“ „Honza?“ „Ne, lední medvěd!“ odpoví lehce Honza ještě v posteli. Zívne a podívá se na hodinky. Devět. Měl by konečně vstát. Odhodí pokrývku a vezme si ho do ruky. Takovou náhodu nesmí promeškat. „Promiň, ale volám kvůli Julianě. Víš, včera prý jsi jí pustil nějaký kreslený film nebo co. Nevím, o jaký se jedná.“ Honza chvilku uvažuje, co že ji to pouštěl. „Jo to je animax! Na to se furt kouká můj synovec. Někdy mám pocit, že u toho přimrzl, jak zírá na ty postavy. Ale to vysílají od osmi.“ Zasténá. Tak dnes to bylo rychle, usoudí spokojeně. Petr se podívá udiveně na telefon. „Je ti něco?“ Honza se usměje. „Ne, teď už je mi perfektně. Určitě přijďte!“ Olízne si prst. Hm, lepší by byl Petr. „Samozřejmě.“ Co to tam dělá? Přísahal by, že vrže postel. Blbost. „Díky a promiň, že jsem tě vyrušil. Budu končit, opravdu nevím, zda přijdeme. Jdeme na Shreka a trvá dost dlouho.“ Honza zpozorní. „ Přijďte určitě. Lahodné,“ broukne nechápavému Petrovi Honza, který v duchu zjásá. Namačká číslo své kamarádky. Zbaví se kluků ráda, i když jen na dvě hoďky. Zavěsí. „Tati?“ „Je mi líto, broučku, ale ten program vysílá až po osmé hodině večer.“ Snad není závadný, když vysílá tak pozdě. Bude muset zjistit, co to je. Nerad by, aby se dívala na nějaké filmy s násilím, ale jsou kreslené. Tam snad by nic špatného nemělo být. „Dobře. Místo večerníčku se budu dívat na ten ani ani…“ „Max.“ „Max. To je snazší,“ broukne a vrátí se pohádce. Petr si povzdechne. Uvidí, co je to za program. Zastaví se a přemýšlí, co vlastně chtěl udělat. Úklid. Nesnáší ho. Koupelna hotová, kuchyň hotová. Pokoj Juliany. „Máš uklízené hračky?“ „Jasně, tati!“ řekne, aniž se na něj podívá. Seskočí, vyndá DVD, vloží tam jiné. Spustí se pohádka Sůl nad zlato. Pokolikáté se na to dívá? Jde do jejího pokoje. Podívá se. Hračky na jedné hromadě, místo aby byly uklízené. Tak to tedy, dámo, ne. Nemusíš nic dělat, ale hračky si uklízet budeš. „Juliano!“ zařve. „A jeje!“ pomyslí si Juli. Zastaví pohádku a šouravě jde k tatínkovi. Nevinně se na něj podívá: Já přece nic neudělala. „Ano?“ optá se jí přísným hlasem a ukáže na hromadu hraček. „Jasně tati!“ řekne nízkým tónem. Juliana vyprskne smíchy. „To jsi mi řekla, když jsem se ptal, zda máš uklízené hračky. Co je tohle?!“ „Bordel?“ Petr v šoku ztuhne. „Kde jsi tohle slyšela?“ „Od Zuzy ve škole,“ ujistí ho hned. „Povídala, že mají doma bordel.“ „Aha.“ „Jenom nevím, proč do toho míchala svého taťku a mamku. Ptala jsem se tety Olgy a ta mi vysvětlila, že je to špatný výraz pro nepořádek.“ „Správně. Tohle je nepořádek.“ „A co je bordel?“ Petr v duchu zaskučí. Vždyť ji chtěl dát kázání o lhaní a úklidu, ne vysvětlovat slovo bordel. „To je jiné slovo pro nepořádek. Je to nespisovný tvar. Rozumíš?“ „Jasňačka.“ Petr zavře oči. Tohle raději nechce vědět. Ta škola prostě děti kazí. Nebo spíš ostatních děti kazí jeho malou holčičku. „Dobře. Takže co uděláš?“ „Ale…“ „Žádné ale. Pomohu ti.“ Juli přikývne a jde k hromadě hraček, které včera vytáhla, aby se pochlubila strejdovi Honzovi. Začnou skládat vše do velkého kufru, který nakonec zavřou. Petr ještě uklidí na svá místa plyšáky. Bílého papouška se slonem položí na postel, kterou ustele. Postaví se a rozhlédne. Ještě vysavač a bude konec. Všude mají plovoucí podlahy, ale u Juli je velký koberec. Koberečky v koupelně, na záchodě a v obýváku jako dekorace. Nesnáší uklízet. Ložnice. Vstoupí, vytáhne žaluzie, aby dovnitř pronikly první nesmělé paprsky a vyvětralo se. Jde ke dvěma orchidejím, které Leontýna milovala. Prohlédne je. Jsou nenáročné. Pokrývku vynese na balkon vyvětrat. Měl by to udělat i s Julianinou. Dojde nazpět a celou postel doslova rozbourá. Přehodí přes šňůru, aby se nadýchala čerstvého povětří, jak říkávala s oblibou Leontýna. Špinavé oblečení hodí do koše. Znechuceně se do něj podívá. Po praní tam byl jen svetr… Zaklapne. „Tati, už jsi hotový?“ „Ne.“ „Dobře. Já si půjdu číst, ano.“ Petr se usměje. Je rád, že tíhne ke knihám. „Dobře!“ Vejde do obýváku. Utře prach z konferenčního stolku, upraví zválený přehoz, natřepe polštářky. Zalije květiny v celém bytě. Nejraději by je vyhodil, ale je pravdou, že si bez nich to tu nedovede představit a Leontýna je milovala. Teď jen zamést, vysát a bude hotovo a on je zpocený jako čuník. „Tati, chceš pomoci?“ optá se, když vejde s vysavačem k Juli. Petr přemýšlí, co by mohla udělat. „Můžeš zamést kuchyň.“ „Dobře.“ Knihu nechá ležet. Petr ví, že nesnáší hluk vysavače. Zapne ho a začne pečlivě vysávat. Po chvilce se s ním přesune na záchod, potom do obýváku. Utře si čelo. Hotovo. Zamést. Jde do kuchyně. Chvilku se dívá, jak bojuje s velkým koštětem, ale jde ji to dobře. „Moc jsi mi pomohla.“ „Je moc velké,“ postěžuje si mu. „Pomůžeš mi vynést koš?“ „Jasně.“ Posadí se na židličku a dívá se, jak to domete. Za chvilku už vše shrnuje na lopatku. „Tak jdeme.“ Podá ji plast. Sám vezme normální odpad a sklo. „Nes to opatrně.“ „Ano tati.“ U výtahu potkají starší sousedku, která se na ně pochvalně usměje. Dole zas vysokou blond ženu, která se po něm hladově podívá. Máš smůlu, nezajímáš mě, pomyslí si jako pokaždé, ale usměje se na ni. „Tati, tobě se nelíbí slečna Nová?“ optá se zvídavě Juli. „Proč si to myslíš?“ Všímavá, pomyslí si Petr. „Jen tak a líbí se ti někdo?“ Petr se zarazí a podívá se na Juli. „Proč se ptáš?“ Dojdou ke kontejnerům. Petr vyhodí pytle, protože Juli ještě nedosáhne. „Maminka říkala, že budu mít novou maminku.“ Petr ji poslouchá. Leontýno, já tě zabiju! V tom si uvědomí, že to nejde. Zastydí se. Pak se zarazí. Nová maminka? Podruhé se už ženit nechce. Druhou Leontýnu by sotva našel. Bude ji to muset vysvětlit, ale jak? Ale proč chce novou maminku? Snad ji Leontýna něco nenakukala. „Ty chceš novou maminku?“ Juli se zastaví a zavrtí hlavou. „Nechci, ale…“ „Co?“ „Nic. Maminka říkala, že mám být hodná.“ Petr nechápe. Co to mele? Nikoho si nepřivede. Ženu nechce a muže - je to náročné. Vůbec si nedovede představit, jak by reagovala. Ví, že Leontýně by to nevadilo. Řekla mu, že se spoléhá na něj, že vybere si někoho zodpovědného, kdo bude mít rád děti. Jí se to snadno řekne. „Člověk nemá sám žít!“ „Mám Julianu,“ namítl tehdy. Smích přecházející v únavu. „Lžeš si sám sobě. Jestli se zamiluješ a on bude mít Juli rád, vezmi si ho. Přijme ho. Je naše. Nechci, abys zůstal sám.“ „Nemluv nesmysly. Uzdravíš se. Vždyť je ti lépe.“ Nebylo. „A tetu Olgu nechceš za maminku?“ zkouší. Když už tak, tak Olga by byla skvělá. „Ne. Nemáš ji rád.“ „Mám ji rád a moc,“namítne překvapený jejím tvrzením. „Ale ne jako maminku,“ řekne s jistotou sedmiletého dítěte. Petr jen v duchu vrtí hlavou. Měl by se on učit od Juli. Má pravdu. Jako Leontýnu ji nemá rád. „Tati, pojedeme na nákup?“ „Jistě. Jen se převleču.“ „Vezmi si džíny. Sluší ti.“ „A odkud to máš?“ Juli najednou začne skákat panáka, který je před domem. „Protože to povídala maminka Zuzky. Prej seš k nakousnutí.“ Spokojeně doskáče. „Udělala to, udělala bez chybičky,“ křičí na svého tatínka. „Mohu ještě jednou?“ „Jistě.“ Tak on je k nakousnutí. Usměje se. Zajímalo by ho, zda ví, co to znamená, ale ptát se jí nebude. Na tohle ještě má dost času. Ještě chvilku se dívá, jak usilovně skáče panáka. V jejím věku co dělal? Jo proháněli se po návsi nebo na hřišti za míčem, chodili k rybníku házet žabky, zatímco holky skákaly gumu, panáky a podobné blbinky. Vysmívali se jim za to a ony jim to vracely, že jsou blbečkové, kteří umí jedině honit mičudu. „Hotovo. Jdeme.“ Svět se točí kolem dětí, pomyslí si. Nevadí mu, když ho drží za ruku a spokojeně žvatlá o tom, jak to zaskákala bez chybičky. Vejde do citrusem provoněného bytu. Nejraději by si lehl, ale musí na nákup a potom něco ukuchtit. Ještě před smrtí Leontýny začal na její popud chodit do kurzu vaření. Naštěstí tam bylo dost chlapů, takže si oddechl. Měl strach, že bude uprostřed ženských a bude za trapana, kam to leze. Tam se seznámil s Vláďou. Milý chlap, stejného věku jako on. Dělal skladníka. Párkrát se sešli, napili se a skončili v posteli. Potom ho už nikdy neviděl. Měl výčitky svědomí, ale nemohl odolat, snad i proto, že umírala. Neví proč. Bylo to silnější než on. Ta touha po objetí muže. Bylo to jiné s Leontýnou. Jenže ji miloval, ale jeho ne. „Tati, není ti nic?“ V duchu zatřepe hlavou. Poslední dobou se vzpomínky vynořují tak nečekaně. Víc než po smrti jeho ženy. „Samozřejmě. Jedeme na velký nákup.“ „Jupí!“ Vběhne do svého pokoje. Petr slyší otevírat skříň. Zavrtí hlavou. Proč se musí převlékat, kamkoliv jdou? Ale taky by se měl převléknout. Vezme si modré džíny, tílko a tmavohnědý svetr. „Sluší mi to?“ zatočí se před ním. Džíny, růžová halenka s Minnie. „Jistě. Tak co budeme vařit?“ „Nochi!“ „Gnochi se špenátem?“ Zřejmě ji ještě ve škole špenát nezkazili. Nechápe tomu. On zeleninu vyhazoval při každé příležitosti. Tahle cácorka ho jí na kila a skoro všechno. No nemá ráda celer. Nad tím se ošklíbá. „Ano. Mám je ráda. A zítra špagety s párkovou omáčkou,“ poručí si. „Dobře.“ Posadí se do auta a vyjedou ke Globusu. Pustí lehkou taneční hudbu. „Chceš tam dát něco jiného?“ „Ne.“ Petr se mrkne do zrcátka. Je nějak zamyšlená. „Je ti něco?“ Juli přestane se dívat na známé věci. „Nic tati.“ Trápí ji něco, ale co? „Víš, že mi všechno můžeš říct. Stalo se něco ve škole nebo s viii?“ „Ne.“ Petr se podiví jejímu podrážděnému tónu. Zřejmě ji jen něco přeletělo přes nos. Jezdí s ní rád do obchodu, ale někdy, jako dnes je vysloveně protivná. Jako teď. Tuší, že to bude ještě horší. „Chci meloun,“ prohlásí v zelenině. „Je drahý,“ prohlásí klidně, když se podívá na cenovku. Padesát korun kilo. Ani náhodou. „Koupím ti jablíčka. Tyhle máš ráda, ne?“ ukazuje ji velká červená jablka, o polovinu levnější. Ví, že je má ráda a meloun vypadá bledě. „Chci meloun.“ Petr se zastaví. Uvědomuje si, jak se na něj někteří pobaveně i soucitně dívají. Někteří možná i podezřelé. „Milá dámo, na tohle nemáme peníze, takže ne.“ Koupí jablka. Juli se trucovitě drží košíku, kterým občas trhne. Jede dál, když uvidí školní potřeby, hračky. Petr zadoufá, že ji už to přešlo. Čeká, až si prohlédne zboží. S čím se zase vytasí? „Tati, mohu tyhle pastelky?“ Petr se podívá na pastelky. „Odkud je máš?“ Juli ukáže rukou a vede ho kupředu. Podívá se na cenu. Čtyřicet korun. Vezme je a podívá se na ně. Je jich hodně, jsou v dobrém obalu. Neví, k čemu ji budou, protože kromě družiny, nerada kreslí. „Tak dobře.“ „Děkuji“ Ještě chybí pukrle. Zdá se, že se už vyřádila. Taky, že jo a je rád. Tentokrát to netrvalo dlouho. Nakoupí vše a po dobrých dvou hodinách vyjedou z Globusu. Petr je unavený, Juli naopak narvaná energii. V ruce má anglický rohlík se slaninou, který si vydobyla a jí ho. „Jestli nesníš oběd…“ „Sním!“ Tvrdila mu vehementně, když ho kupoval. Nechal se přesvědčit, jako vždy. Doma dá vařit gnochi, připraví smetanovou omáčkou s kousky kuřete a špenátem. Během přípravy se podívá po Juli. Spí na pohovce. Taky by rád usnul. Zívne únavou. Tolik starosti a večer půjdou na tu párty. K čertu s tím! Bude z něj vyždímaný sleď. Nakloní se nad ní a zatřese. Nevrle zabručení. „Tati?“ Vzpomene si na Honzu, ani neví proč. „Ne, lední medvěd!“ řekne hlubokým hlasem. „A celou tě sním!“ Ozve se zapištění a v rukou se mu zmítá hubené tělíčko. Lechtá ji. „Oběd.“ „Nemám hlad.“ Petr zdvihne obočí. „Sním. Chci ten anglický rohlík.“ „Ale já nemám hlad.“ „Sníš aspoň něco. Jdeme do kina, takže nechci tam slyšet: Tati, moje bříško má velký hlad na gnochi.“ „Tak jo. Sním.“ Zvedne se, upraví se. „Tati, na co jdeme?“ „Můžeš hádat?“ „Nevím. Na co?“ „Shrek.“ „Už jsem to viděla. Třikrát.“ Vypadá jako by ji nabízel zubní párátko, místo kina. Jo vděčnost… „Ale ne na Zvonec konec!“ „Jupí! Ve tři D?“ „Ano.“ „A bude popcorn a cola a gumítci a čokoláda?“ Petr si pomyslí, že po tomhle obědě sotva. „Ano.“ Koupí ji to. Stejně to nesní. „A potom půjdeme na zmrzlinu.“ A bude jí špatně. On si řekne, že už to nikdy neudělá, ale udělá to zase. „Na zmrzlinu k Palečkům. Dělají ji tam nejlepší!“ Petr přikývne. Najedí se. Petr uvažuje, že by si lehl, ale při pohledu na hodinky to zamítne. I když na hodinku. „Co kdybychom se podívali na nějaký film?“ navrhne. „Usneš.“ „Neusnu.“ Juli se usměje. „Ale vybírám film!“ jde se přehrabovat ve videotéce. Zamává filmem. „Pán prstenů? Nechceš Narnii?“ je vhodnější pro děti. „Je děsná. Nudná. Chci toto,“ zamává mu před očima obalem. „Je tam krásná princezna.“ V prvním díle je snad něco děsivého? Nějak si nemůže vzpomenout, zda se někdy dodíval se na celý film. „Tak dobře.“ Pokud ví, viděla všechny díly a noční můry z toho nemá, takže je to neškodné. Posadí se a za chvilku Juli podívá se na taťku. Spí. Jako vždy. Připomene si, že v místě, kdy se objeví krásná elfská princezna ho musí vzbudit. Sedí jako přikovaná, když sleduje úžasné příhody hrdinů. Ano to je přesně moment, kdy princezna zachrání prince před hnusnými jezdci. S těžkým srdcem film vypne. Taťka vypadá legračně, jak spí s otevřenou pusou, pomyslí si. Mohla by mu vletět tam moucha. Přitulí se k němu. Dívá se na vypnutou televizi. Kino! „Tati, tati!“ Cloumá jim. „Co je?“ „Kino!“ Petrovi po chvilce to dojde. Zasténá, jak tělo i mozek se brání probuzení. „Doprdele!“ Juli ví, že to nemá opakovat, jinak dostane na zadek. Oblékat se. Kolik je? Půlhodina. Stihnou to. Rychle zapluje do koupelny, zatímco Juli poslušně čeká na chodbě. V ruce drží malou kabelku. Petr ji přelétne pohledem. Dobrý. Za deset minut stojí ve frontě u pokladny, protože kino není daleko. „Tati, budou je ještě mít?“ stará se Juli o to zda získají lístky nebo ne, protože se zdá, že všichni vyrazili na Shreka. „Určitě. Zamluvil jsem je,“ říká Julianě, když konečně dorazí k pokladně, kde sedí usměvavé ženy. „Dva lístky na Shreka. Mám je zamluvené.“ „Jméno?“ „Komárek.“ „Tady.“ Petr podá lístky Juli. Ta je uchváceně vezme a nábožně s nimi jde pro popcorn. Postaví se do další fronty, ale neexistuje, že by šli se dívat bez jídla. „Malý popcorn slaný a velkou colu. Má žízeň jako drak,“ poznamená k prodavači. „Ahoj!“ ozve se za nimi. „Strejdo Honzo!“ Petr se otočí a sklouzne po jeho postavě. Kruci, ten je sexy až to bolí. Upnuté černé džíny, opět halena s cípatými rukávy, že je vidět tetování. Vedle něj stojí dva kluci, starší než je Juli. „Jdete na Shreka?“ „Ano a vy?“ „Taky. „Dvě stě korun,“ ozve se netrpělivě prodavač. Petr se podiví proč tolik. Hledí na gumítky a na čokoládu. Podívá se na Juli, která se nevinně rozhlíží. Zaplatí. Dívá se, jak Honza klukům nakupuje taky popcorn s colou. Pomalu se přesouvají k sálu. Je narvaný, ale nediví se. Shreka mají rádi jak dospělí tak malí. Usadí se v červeném křesle daleko od Honzy. Je rád, protože nejspíš by z filmu nic neměl a jen chytal jeho vůní a zvuky. Nechápe, proč se mu tolik líbí, protože rozhodně to není jeho typ. Příliš nezodpovědný. Honza, který sedí za ním, se na něj dívá. Poprvé ho viděl v džínech. Krásně ho objímají. Přesně by ho chtěl takhle objímat nohama. Zatraceně, už se mu stalo, že ho zaujali jeho hetero známí, ale takhle? Nemůže ho pustit z hlavy. To jak naklání hlavu, jak se stará o Juli… ho dělá ještě přitažlivějším. Ani neví, proč šel do kina. Už Shreka viděl a tak narychlo sehnal dva oddané bratránky, kteří nenamítali kinu, a vyrazil. Utratil majlant jen, aby ho viděl. Je blázen. Světla v kině zhasnou. „A nemám z toho nic,“ pomyslí nevrle. Jediná útěcha je, že dnes večer bude na jeho půdě a on toho využije. Co kdyby to byl zakuklený gay? Zauvažuje, jaká je tu šance. Čtyř procentní. Uchechtne a raději se ponoří do té blázniviny. „Tati bylo to úžasné.“ „Potom vás zvu na pizzy párty,“ prohodí nevinně před Julianou. Musí se jim připomenout. Vůbec nechápe, proč lpí na tom, aby ho měl u sebe doma. Chce ho vidět. „Strejdo, co to je?“ „To je, že doma bude hodně pizzy. Strašně moc a budeme si hrát a dospělí kecat,“ vpadne do toho světlovlasý kluk. Šklebí se od ucha k uchu a konzumuje u toho kyselého barevného hada. „Otí!“ Jsi poklad, pomyslí si Honza. „Honzo, dyť je to pravda. Jenom žvaníte.“ Pokrčí rameny. Natáhne hada, až praskne. Juli ho obdivně sleduje. „Huch, no víš…“ „Přijedeme. Chceš jít?“ zkouší to přes Julianu, protože Petr se tváří odmítavě. Juli neví. Přemýšlí. „Jsou tam dva psi,“ prohodí nenápadně Honza. To je podraz, pomyslí si zuřivě Petr. Juli se usměje. „Tak jo. Velcí?“ „Samozřejmě. Moje sestra má dva bernardýny.“ „Ber…“ zakoktá se na neznámém slově. „Bernardýny. Děkujeme, přijdeme. Mám něco vzít sebou?“ optá se ho Petr. Kluci zatím dělají psí kusy u jednoho stánku, tím, že do lesklé plochy vyplazují jazyk a porovnávají ho, který je barevnější. „Ne. Jenom pokud chceš se složit na tu pizzu a jinak vezmi tu svou přítelkyní. Určitě se bude bavit.“ Petr se zarazí. „Kolik nás tam bude?“ „Uch, počkej.“ Honza drmolí s očima v sloup. „Asi třicet.“ „Cože?“ Petr se vyděsí. To je celá třída neznámých prváků! Honza omluvně se usměje. „Je to párty ne rande. Adresu máš. Kluci, jdeme.“ Ještě chvilku a vrhl by se na něj. Jaké asi má oči bez těch brýlí? Chtěl by se do nich dívat a pozorovat je. Začíná být posedlý. Neuvědomí si, že to řekl nahlas. „Honzo, ty máš v sobě démona? Jej, můžeme si zahrát na exorcisty.“ Obrátí se k Pavlovi. Ten nadšeně přikývne. „Dobrý nápad, brácho!“ Ocení nápad mohutným plácnutím po zádech. „Koho budeme vymýtat?“ optají se, protože je jasné, že tentokrát se Honza k tomu nepropůjčí. „V žádném případě Julianu.“ „To je ta malá holka? Hm…“ „Kluci?“ řekne výhružným tónem, protože ty jejich pohledy se mu nelíbí. „Tak dobře. Bude naše asistentka. Nejspíš svážeme Barču, co ty na to?“ Honza je nechá být. Barča to zvládne hravě. Naopak se bude vyžívat. Strašně ráda se předvádí a ječet umí. Jen ostatním řekne, na co si hrají, aby se nevyděsili jako minule, když si hráli na inkvizitory. „Olgo, co děláš?“ Petr volá Olze. Nechce tam jít sám. „Dívám se na film a Petře děkuji za ten večer. Byl moc krásný.“ „Tak se obleč. Někam pojedeme. Za deset minut jsme u tebe!“ „Ale…“ „Bez odmluv.“ Vypne telefon. Zpáteční volání nebere. „Těšíš se?“ optá se Juliany. „Na pejsky ano, ale tati… Já se bojím.“ „Honzu znáš, ne?“ Musí si zvyknout i na jiné lidi. Zná jen školu a jeho. A pak budou tam psi. Je škoda, že nemohou mít doma žádné zvíře. Pořídil by aspoň kočku nebo možná králíka. I štěně by rád, ale kdo by se o to staral? „Znám. Bude tam? Ti kluci taky?“ „Určitě. A bude tam teta Olga.“ V tváři svého malého pokladu vidí úlevu. „Dobře.“ Jedou k Olze, která bydlí až na samém konci města. Čeká už je venku. Posadí se dopředu. „Co to má znamenat?“ „Potom ti povím.“ Svede to na Juli a její touhu vidět psy. „Dobře.“ Je nervózní. „Bude se ti tam líbit.“ Ale sám má ledový kruh strachu kolem srdce a šutr v žaludku. Co když to bude něco strašného? Neví sice co, ale je to snad poprvé, co je pizzy párty. Zastaví před velkým domem. U hlavních vrat stojí spousta aut a auto s vyobrazenou pizzou. Má pocit, že už to logo někde viděl a potom si vzpomene. Na náměstí, odkud dal přinést pizzu do kadeřnictví. Z domu je slyšet hudba. Podívá se na zděšenou Olgu. Pocítí výčitky, že ji k tomu dohnal. „Už jste tu? Výborně!“ Běží k nim Honza, který celou dobu číhal venku, aby náhodou se nespakoval a neodjel někam jinam. Byl by toho schopen. „Terry, Berry k noze!“ odněkud se vyřítí obrovští chundeláči. S brzděním se posadí vedle Honzy. „Terry a Berry, ale neptejte se, který je který, protože to prostě nevím.“ Za zády Petra vykukuje Juli, která si je ustrašeně prohlíží. „Jsou obrovští,“ hlesne. „Já jsem Honza a vy musíte být dobrá víla Olga. Pojďte, právě ji přivezli, tak ať nám nevystydne. Tomáši, pojď sem!“ Zavolá na muže, který se objeví nedaleko nich. Tomáš k nim přistoupí. Těká očima po návštěvnicích. Zřejmě ještě někdo, ale nedivil by se, kdyby sem přišli ještě mimozemšťané. „Ještě někdo? Všichni tě shánějí. Bez tebe prý to nerozkrojí!“ „Tomáši, to je Olga, postaráš se o ni?“ zaraduje se Honza. Zbaví se kamarádky, bude ho mít pro sebe, protože za chvilku se zbaví i Juliany a bude odkázán jen na něj. „Samozřejmě. Madam, prosím za mnou. Nebojte se, koušu jen ufouny.“ Olga vyděšeně se podívá na Petra, který je taky vyděšen. Probůh kam je zavlekl? Podívá se po Julianě. Dotýká se psů. Chce ji zarazit, když ucítí Honzovu ruku. „Jsou neškodní. Neboj se.“ „I k cizím?“ „Nejste cizí. Jste tu se mnou, oni to vědí. Pojďte. Juli představím tě ostatním a tebe taky. Jsem rád, že jste přijeli. Chovejte se tu jako doma.“ Mávne rukou na dům a zahradu. Těžko, pomyslí si Petr, ale mlčí. „Kluci, Barčo, tohle je Juliana.“ „Hele, chceš si zahrát na vymítače?“ zvolá Otík. Vedle něj jsou další dva menší kluci, kteří tahají Berryho za uši. „Co je to?“ probudí se v Julianě zvědavost. „Uvidíš. Chybí nám už svěcená voda.“ Pavel vytáhne kříž, bambitku, zrcadlo a kbelík. „Honzo…“ „Klid. Ona obětí nebude. Nejspíš Barča. Kdybys slyšel dech rvoucí řev, tak si ho nevšímej. Barča chce být herečkou. Bere to jako svoji úlohu,“ vypráví nadšeně o hezké černovlasé dívce s dolíčky. Ta udělá pukrle. „Ježíši. Kolik je tu lidi a kde je Olga?“ „Nejspíš ji Tomáš někam zatáhl. Klid. Nic ji neudělá. Je čerstvě rozvedený a chce novou oběť.“ „Honzo…“ Smích. „Dělám si legrací. Tomáš je starý mládenec, kterého se pokoušíme už celé věky oženit. Zatím mu žádná nepadla do oka, ale nevzdáváme to. Juli bude v pořádku. Stará se tam o ně moje tetička. Má radši společnost mladých. Prej ji to oživuje, takže nepřemýšlí o pohřbu. Budou mít tam pizzu a mraky hraček. My teď půjdeme a rozkrojíme první pizzu. Jakou máš rád?“ „Veškeré.“ „Výborně. Potom si dáme spolu tuňákovou.“ Spolu? Dobrý nápad, pomyslí si Petr. Ruce v zlatavých vlasech, těla propletená v milostném zápolení. Sevře se v něm. Jak dlouho nikoho neměl? Buď je to škola, Juli nebo prachsprostá únava. Tolik by chtěl někoho mít. Jenže je tu Juli. Jeho malý poklad. „Ticho!“ Řev, že by probudil i mrtvého. „To je Petr. Ostatní se ti postupně představí.“ Petr se zděšením se dívá na cizí tváře. Všechny jsou upřeny na něj. Má pocit, že je v nich něco divného. Jako by na něco ještě čekali. „Ahoj.“ „Ahoj, Kateřina nebo Káča. Honzo, co pizzy? Stydnou. Jitka je v kuchyni, jako vždy,“ řekne se smíchem, který Petr nechápe. Co je na tom divného? „Já vím. Poslouchejte, Petr bude vyvolávat druhy pizz, takže co uděláte?“ „Půjdeme za hlasem vyvoleného!“ zařve někdo. Ozve se smích, plácnutí a šepot. „Správně. Petře, jdeme.“ Vejde do kuchyně, kde Jitka rozkrajuje pizzy. Pochvalně zhodnotí Petra. Petr pohlédne na nejméně dvacet pizz. „Bože, to se sní?“ „Jasně, že ano. Ještě možná budeme muset doobjednat. Měl bys vidět, když tu v létě grilujeme. Doufám, že přijdeš. Šunková.“ „Šunková!“ „Pořádně, jako bys byl ve třídě.“ Petr si kysele pomyslí, že tam nemůže zvýšit hlas. „ŠUNKOVÁ!“ „Perfektní.“ Zvednou se první dva lidi. Petr jim podá po půlce pizzy. Po dobré čtvrthodině má pocit, že víc nevydrží. Ještě dobře, že je zvyklý mluvit. „Další?“ Musí přiznat, že ho i přes to baví. „Teď je naše. Tuňáková s dvojitou porcí tuňáka. Jen se podívej na tu krásu.“ Oba se schýlí nad voňavou pizzou. Rychle si ji rozdělí a jdou si sednout k ostatním. Petr udiveně poslouchá, že se probírá všechno možné. Někde zaslechne poznámku o hvězdách, někde umění a tamhle se baví o stavebním spoření. Neuvěřitelné. „Chutná?“ „Hej Honzo, co ho okupuješ pro sebe? Nejste matikář našeho Ondry?“ ozve se po jeho pravici. Otočí se. Muž trochu menší, ale svalnatý, na nose brýle. Je mu povědomý. „Kterého?“ Bože, ať to není špatný student! „Ondřej Sysel.“ Petrovi se uleví. „Jde mu to.“ „To je fajn. Však ho doma držím. Nemá ten předmět rád, ale já říkám: Potřebuješ to, tak se uč, ať nevyděláváš rukama, ale mozkem.“ „To nikdo.“ Rozhlédne se kolem. Hledá Olgu. Udiveně ji pozoruje, že se živě baví s Tomášem. Je rád, protože je spíš uzavřená a nerada se s někým seznamuje. Najednou se ozve řev. Vyděsí se. „To je Barča. Moje dcera. Chce být herečkou. Nic se jí nestane,“ houkne jedna černovlasá žena. Petr si uvědomí, že je krásná. Nějak o jejích slovech zapochybuje. „Kdo chce ještě pizzu?!“ Pár rukou se zvedne. Honza si otře ruce a jde na chodbu k telefonu. „Vy chodíte s Honzou?“ optá se maminka Barči. Petr se zakucká. „Cože?“ „Jmenuji se Laďka. Aha nic. Jak jste se poznali?“ vyptává se dál. „V kadeřnictví. Moje dcerka Juliana dostal viii.“ „Co,“ zpozorní jedna žena a otočí se k němu. „Vši.“ „Jo, moje je chytla taky. Můj kluk taky.“ Petr si uvědomí, že najednou se vyrojily poznámky o vších, jak je nejlépe likvidovat a jaká je to pohroma. Podívá se na pizzu jako by tam měly být malé chodící tečky. „Jak jste to myslela, že chodím s Honzou?“ optá se nedbale. Jitka, která si sedla vedle něj ho studuje. „Vy o něm nic moc nevíte.“ Petr se rozpačitě usměje. „Moc ne.“ „Má rád muže, proto jsme si mysleli, že spolu chodíte, když jste se vedle něj objevil. No nic. Jednou přivede někoho solidního a nic. Je to pacholek. Jsem jeho sestra Jitka, kdyby se nezmínil. Tamten přijatelnej chlápek v rohu, co se baví o investičním, je můj manžel Slávek.“ „Aha,“ hlesne. V duchu neví, jak reagovat. „Objednáno!“ Petr vzhlédne k zlatovlasé štíhlé postavě. Kolik mu je? Sotva dvacet. Je na kluky. Nikdy by neřekl, i když to odění, vlasy…povolání. „Mohl by se usadit,“ zavrčí napůl úst žena maminka Barči. „Všechny vztahy šly někam.“ „To je tím, že má rád rozverné typy,“ přimíchá se do toho jiný muž. „Kdyby si našel někoho solidního, bylo by to lepší. Jenže to jsou samí umělci, modelové a já nevím kdo ještě. Z nich nic nekouká.“ Petr je najednou obklopen názory na Honzu a jeho milostný život. Točí se mu z toho hlava. „To není pravda. Jen se podívej. Posledně, ne předposledně, to je fuk, to byl účetní. Nudil se s ním. Musí to být někdo jiný,“ řekne horlivě jiný hlas. Už se v nich nevyzná a začíná se mu plést, kdo je kdo. „Jo a kdo?“ popíchne ho jiný hlas. „Máš nějaký nápad?“ „Copak to tu probíráte? Můj milostný život?“ „Přesně!“ zaútočí na něj hnědovlasá žena. „Máš nejvyšší čas se usadit, bratříčku.“ „Ehm a před hostem.“ Zabiju všechny do jednoho. Přimíchám jim od pizzy otrušík! Myslí si Honza zuřivě. Všichni zmlknou. „Mně to nevadí.“ Všem se uleví. Petr se podívá na Honzu. Kolik mu je? „Ale mně ano. Pojď.“ Petr se nechá za pohledů ostatních vytáhnout a odvést. Má pocit, že už to není on. „Bavíš se?“ stojí venku. Několik červených bodů ukazuje na vášnivé kuřáky. „Díky. Je to tu hezké a Olga se baví.“ „Není ti zima?“ „Ne.“ „Máš říct. Ano.“ Petr přemýšlí. Jede snad po něm? Blbost. Jemu se líbí, ale není rozverný typ. Najednou znervózní, když se k němu Honza přitiskne. Poodstoupí. „Proč jsi mně sem vzal?“ „Zajímáš mě.“ „Nejsem na muže!“ otočí se a odchází. Lhal, ale v životě tolikrát lhal. Jedna lež navíc nic neznamená. Vejde do osvětleného domu, slibujícího bezpečí. Nebezpečí zůstalo venku.
Malý poklad- 5. Tati, Honza vyhraje!
